14 CO 75/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhel a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená opatrovnicí příjmení jméno příjmení bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné rozvedené manželky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi z 21. 12. 2020, č. j. 16 C 285/2018-244,

I. Odvolání žalobkyně se v části směřující proti přisuzujícím výrokům I a III a odvolání žalovaného se v části směřující proti zamítavému výroku II odmítají.

II. Rozsudek soudu I. stupně se a) ve výroku I potvrzuje, b) ve výroku II potvrzuje v části o zamítnutí žaloby na výživné od 4. 1. 2020 do budoucna v částce 2 200 Kč měsíčně a mění ve zbývající části tak, že žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné od 4. 1. 2020 do budoucna v další částce 1 500 Kč měsíčně (celkem 4 000 Kč měsíčně) splatné do 20. dne každého měsíce předem, c) ve výroku III mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném za dobu od 2. 10. 2018 do 30. 4. 2022 v celkové výši 110 013 Kč ve dvou splátkách, a to v částce 55 000 Kč do tří měsíců od doručení tohoto rozsudku a v částce 55 013 Kč do šesti měsíců od doručení tohoto rozsudku.

III. Žalobkyni se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů za zastoupení advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] v rozsahu 54 %, kterou je žalovaný povinen zaplatit České republice na účet soudu I. stupně ve výši, která bude určena samostatným usnesením odvolacího soudu, do tří dnů od právní moci samostatného usnesení odvolacího soudu.

1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalovaného platit žalobkyni výživné od 2. 10. 2018 do 3. 1. 2020 ve výši 6 200 Kč měsíčně a od 4. 1. 2020 do budoucna ve výši 2 500 Kč měsíčně (výrok I), zamítl žalobu na placení výživného v částce dalších 3 700 Kč měsíčně od 4. 1. 2020 do budoucna (výrok II), zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném za dobu od 2. 10. 2018 do 21. 12. 2020 ve výši 67 444 Kč v pravidelných splátkách po 2 000 Kč měsíčně (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Proti rozsudku podali odvolání oba účastníci. Žalobkyně v původně neodůvodněném odvolání i v jeho následném odůvodnění výslovně uvedla, že podává odvolání„ proti výroku I, II a III rozsudku“, a žalovaný v původně neodůvodněném odvolání i v jeho následném odůvodnění výslovně uvedl, že nepadá rozsudek„ v celém rozsahu“. Žalobkyně tedy svým odvoláním napadla i přisuzující rozhodnutí ve výrocích I a III rozsudku, jimiž ale nedošlo k žádné újmě na jejích právech, pokud jimi bylo žalobě vyhověno, a žalovaný svým odvoláním naopak napadl i zamítavé rozhodnutí ve výroku II rozsudku, jímž nedošlo k žádné újmě na jeho právech, pokud v této části byla žaloba zamítnuta. V těchto částech tedy nejsou účastníci k odvoláním oprávněni a odvolací soud je v těchto částech odmítl (§ 218 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).

3. Ve vztahu k zamítavému výroku II rozsudku je ale žalobkyně k odvolání oprávněna, ve vztahu k přisuzujícím výrokům I a III rozsudku je žalovaný k odvolání oprávněn, proto odvolací soud na po zjištění, že jinak jsou odvolání přípustná a včas podaná (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal celý napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení mu předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že důvodné je odvolání žalobkyně, a to pouze zčásti.

4. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí ustanovením § 760 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a závěrem, že žalobkyně není schopna sama se živit, že tato neschopnost má původ v manželství s žalovaným a že poměrům účastníků odpovídá vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni z tohoto důvodu ve výši 6 200 Kč měsíčně od podání žaloby do 3. 1. 2020 a ve výši 2 500 Kč měsíčně od 4. 1. 2020 do budoucna. Soud I. stupně vyšel především z té skutečnosti z jeho dokazování vyplývající a mezi účastníky nesporné, že účastníci byli manželé od 8. 11. 1997 a jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 22. 1. 2015, č. j. 8 C 157/2014-24, který nabyl právní moci 26. 2. 2015. Ohledně neschopnosti žalobkyně sama se živit vyšel soud I. stupně z posudku o invaliditě vydaného Okresní správou sociálního zabezpečení 9. 11. 2018, podle něhož je žalobkyně v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, je invalidní a jde o invaliditu třetího (tedy nejvyššího) stupně, v důsledku níž poklesla její pracovní schopnost o 70 %, přičemž den vzniku invalidity je 21. 2. 2018. Tento nepříznivý zdravotní stav žalobkyně je dán především psychickou„ poruchou s trvalými bludy“, a další zjištění zdravotního poškození (koxartróza, gonartróza, skolióza) mají na její pracovní schopnost pouze minimální dopad. Její stav je srovnatelný se zvlášť těžkým postižením s „ funkčně těžkou reziduální symptomatikou“ a jde o závažné narušení téměř všech denních aktivit. Dále soud I. stupně zjistil z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 26. 11. 2018, že byla zamítnuta žádost žalobkyně na přiznání invalidního důchodu, neboť nesplnila podmínku potřebné doby důchodového pojištění potřebné pro nárok na invalidní důchod (v jejím případě nejméně pět roků), neboť v rozhodném období od 21. 2. 2008 do 22. 2. 2018 získala pouze 327 dnů pojištění a v rozhodném období od 21. 2. 1998 do 20. 2. 2018 pouze tři roky a 233 dnů pojištění, ač potřebná doba pojištění činí 10 roků. Z oznámení Úřadu práce ČR, Kontaktního pracoviště [obec] z 1. 10. 2018 pak soud I. stupně zjistil, že žalobkyni byl s účinností od srpna 2018 přiznán příspěvek na živobytí ve výši 663 Kč měsíčně. Závěr soudu I. stupně z těchto zjištěná učiněný, že žalobkyně není ve svém současném zdravotním stavu schopna se sama živit, jsou správná a odvolací námitky žalovaného proti nim ani nebrojí, neboť žalovaný namítá, že současná neschopnost žalobkyně sama se živit nemá původ v manželství či v souvislosti s ním. Žalobkyně naopak ve své argumentaci u soudu I. stupně i v odvolání na tomto hodnocení svého nároku trvá a v odvolání namítá nedůvodnost i jen částečného zamítnutí žaloby, neboť má za to, že zjištěné poměry účastníků svědčí pro závěr o vyživovací povinnosti žalovaného ve výši 6 200 Kč měsíčně pro celé rozhodné období.

5. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí o vyživovací povinnosti žalovaného zjištěními z dokazování provedeného znaleckým posudkem soudní znalkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] z 12. 11. 2019, a výslechy svědků, a to rodičů žalobkyně [jméno] a [jméno] [příjmení], sestry žalobkyně [jméno] [příjmení] a syna žalobkyně [jméno] [příjmení], na základě nichž dospěl k závěru, že důvodem nynější neschopnosti žalobkyně sama se živit je skutečnost, že žalobce ji přiměl, aby zůstala doma, přičemž jí neplatil důchodové pojištění, že námitka žalovaného, že žalobkyně si mohla registraci podat sama, neobstojí v situaci, kdy bylo zjištěno, že žalovaný své názory vůči žalobkyni prosazoval v průběhu jejich manželství hrubostí a násilím, a nebylo prokázáno, že by cokoliv učinil proto, aby si žalobkyně toto pojištění platit mohla. Podle soudu I. stupně bylo nesmyslné, aby žalobkyně podávala přihlášku k důchodovému pojištění jako samoplátce v situaci, kdy neměla záruku, že si toto pojištění bude moci platit, neboť veškeré peníze, které měla k dispozici, byly pouze ty, které jí žalovaný dával na domácnost a jednalo se o 10 000 Kč měsíčně.

6. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné, odvolací soud se s nimi ztotožňuje a pro stručnost odkazuje s odůvodněním jejich správnosti na dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku v příslušných částech. Odvolací námitky žalovaného, že vyslechnutí svědci jsou v příbuzenském vztahu s žalobkyní, nejsou důvodné pro závěr, že z toho důvodu by soud k takovým svědeckých výpovědím neměl při hodnocení dokazování přihlédnout. Všichni čtyři svědci uvedli prakticky shodně, že žalovaný chtěl po žalobkyni, aby zůstala doma, že žalobkyně nejprve pracovala, ale potom na popud manžela zůstala doma, že žalobkyně nemohla chodit do práce, protože si to žalovaný nepřál, respektive, že žalobkyně žalovanému říkala, že v takovém případě, kdy má zůstat doma, chce, aby žalovaný za ni platil pojištění, to znamená zdravotní i sociální. Odvolací námitka žalovaného, že soud nijak nezhodnotil výpovědi dalších svědků, a to [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří tak osobní vztah k účastníkům nemají (sousedi a známí) také není důvodná, neboť soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z výpovědí těchto svědků zjistil, že žalobkyně pečovala o zahradu. To je sice skutečnost pro zde projednávaný návrh bezvýznamná, ale z výpovědí těchto svědků žádné právně významné skutečnosti zjištěny nebyly. Tito svědci si dle svých výpovědí nikdy nevšimli násilného chování žalovaného vůči žalobkyni či jejímu synovi, což nemá žádný vliv na to, že takové skutečnosti byly zjištěny z výpovědi shora uvedených svědků, z nichž byla zjištěna především primární právně významná skutečnost, zda absence důchodového pojištění žalované byla důsledkem poměrů v manželském soužití účastníků, což předmětem výslechů těchto dalších svědků ani nebylo. V této souvislosti by mohla být částečně důvodná snad jen výhrada, že soud I. stupně měl uvést výslovně, že z výpovědi těchto svědků pro tuto právně významná skutečnost nic nevyplynulo, ale to pro správné hodnocení celého dokazování nemá praktický význam. V této souvislosti odvolací soud ještě uvádí, že skutečnost, zda, do jaké míry a jak často praktikoval žalovaný v manželství s žalobkyní hrubost či násilí, je významná (vedle jiných) jen pro závěr o poměrech v manželství účastníků, pro které nelze žalobkyni klást k tíži, že si sama nezajistila účast na důchodovém pojištění, když žalovaný tento její požadavek neakceptoval. Ze závěru znaleckého posudku, jak jej soud I. stupně správně zhodnotil, nevyplývá, zda je současné duševní onemocnění žalobkyně přímým důsledkem chování žalovaného v průběhu manželství, proto toto zdravotní postižení žalobkyně nelze hodnotit jako skutečnost způsobující neschopnost žalobkyně se živit, ale touto skutečností je to, že žalobkyně v průběhu dlouholetého manželství s žalovaným nebyla účastna na důchodovém pojištění z důvodů soudem I. stupně správně zjištěných, že nemá ke své obživě alespoň invalidní důchod, který by pro svůj zdravotní stav jinak pobírala. Násilnické chování žalovaného k žalobkyni, byť v rámci konfliktů (jak z dokazování také vyplývá), na jejichž vzniku se slovními ataky zčásti podílela i žalobkyně, je významné v tom smyslu, že žalobkyně v tomto v manželství plnila„ roli“, kterou po ní žalovaný požadoval a v jejímž rámci nelze přičíst k její tíži, že se při odmítnutí žalovaného sama nepřihlásila jako samoplátce k důchodovému pojištění a že si je neplatila z částky, kterou jí žalovaný„ přidělil“ na vedení domácnosti, jak to soud I. stupně správně zjistil a správně zhodnotil.

7. Odvolací soud se neztotožňuje pouze s tím závěrem soudu I. stupně, že vyživovací povinnost rozvedeného manžela dle dnes účinného ustanovení § 760 o. z. lze posuzovat„ zcela samostatně bez vázanosti na existenci dalších vyživovacích povinností“, neboť takový závěr z dnešní právní úpravy nevyplývá a nevyplývá ani z předchozího správného závěru soudu I. stupně, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni coby rozvedeného manžela nevylučuje vyživovací povinnost rodičů žalobkyně k ní a jejího syna k ní a ani této vyživovací povinnosti nepředchází. Právní úprava vyživovací povinnosti rozvedeného manžela účinná do 31. 12. 2013 v zákoně o rodině č. 94/1963 Sb. výslovně stanovila, že vyživovací povinnost bývalého manžela k rozvedenému manželu, který není schopen sám se živit, předchází vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům (§ 92 odst. 2 zákona o rodině). Nynější právní úprava výživného rozvedeného manžela účinná od 1. 1. 2014, a to v ustanovení § 760 o. z., žádnou„ přednost“ této vyživovací povinnosti před jinou vyživovací povinností nestanoví, přičemž absence takového ustanovení je podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku záměrná, neboť jím měla být vyloučena přednost vyživovací povinnosti rozvedeného manžela před vyživovací povinností dětí a rodičů. V rámci předchozí právní úpravy by tedy byl správný závěr soudu I. stupně, že by vyživovací povinnost rozvedeného manžela lze posuzovat zcela samostatně bez vázanosti na jakékoli další vyživovací povinnosti (tedy bez ohledu na ně), nicméně shora uvedená zákonná změna musí vést k závěru o změně takového právního stavu, aniž však současná právní úprava jakkoli stanoví, jakým způsobem je případná konkurence více vyživovacích povinností, z nichž jednou je vyživovací povinnost rozvedeného manžela, řešena. Podle názoru odvolacího soudu je za tohoto právního stavu nutné dospět k závěru, že na jedné straně nelze existenci vyživovací povinnosti mezi předky a potomky ve smyslu § 910 a § 911 o. z. zcela ignorovat, jak to učinil soud I. stupně, ale na druhé straně je nutno přihlédnout ke specifické povaze vyživovací povinnosti rozvedeného manžela dané výhradně tím, že neschopnost osoby oprávněné sama se živit je založena na manželství nebo v souvislosti s ním, tedy na tomto speciálním důvodu k výživě, na rozdíl od„ obecné“ vyživovací povinnosti dané i bez ohledu na to, jaké okolnosti potřebnost k výživnému zakládají. To je dle odvolacího soudu nutné zohlednit pro závěr o přiměřenosti vyživovací povinnosti rozvedeného manžela nejen podle jeho poměrů a poměrů druhého rozvedeného manžela, ale i podle většího významu této vyživovací povinnosti, neboť neschopnost oprávněného rozvedeného manžela sám se živit, je zde založena okolnostmi nastalými v manželství nebo v souvislosti s ním.

8. Pokud se týká závěru soudu I. stupně o poměrech povinného žalovaného a oprávněné žalobkyně, i s těmi se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje s odůvodněním i jejich správnosti na odůvodnění napadeného rozsudku v příslušné části. Pokud se týká předpokladu, že starobní důchod žalovaného 20 490 Kč měsíčně zjištěný soudu I. stupně v době jeho rozhodnutí, může být nyní v důsledku zákonného zvyšování důchodů vyšší, jde o skutečnost, která by jako nově nastalá musela být uplatněna, což nebyla, proto je odvolací soud nucen vycházet z těch zjištění, která učinil soud I. stupně. To se týká i výše příjmu žalovaného od jeho zaměstnavatele v době před přiznáním starobního důchodu, jehož zjištění vychází pouze z tvrzení žalovaného, aniž prokázání této skutečnosti jiným důkazem kdokoli z účastníků navrhl. To se týká i poměrů rodičů a syna žalované, jejichž příjmy byly také zjištěny pouze z jejich svědeckých výpovědí, neboť jiný důkaz o těchto skutečnostech nikdo z účastníků nenavrhl.

9. Proto je i odvolací soud nucen vycházet ze zjištění soudu I. stupně nedotčených jinými novými zjištěními, že do 3. 1. 2020 byly poměry žalovaného dány příjmem z pracovního poměru ve výši 30 000 Kč měsíčně a od 4. 1. 2020 jsou dány příjmem starobního důchodu ve výši 20 490 Kč měsíčně, že poměry rodičů žalobkyně jsou dány příjmem starobních důchodů ve výši 4 000 Kč měsíčně (otec žalobkyně) a 10 400 Kč měsíčně (matka žalobkyně) a poměry syna žalobkyně příjmem 20 000 Kč měsíčně čistého. Poměry žalobkyně jsou dány příjmem příspěvku na živobytí ve výši 663 Kč měsíčně a tím, že syn žalobkyně přispěl žalobkyni v době rozvodu s žalovaným částkou 300 000 Kč na úhradu jejích potřeb, neboť byla zcela bez peněz.

10. Odvolací soud nad rámec shora uvedených závěrů ještě doplňuje, že správný je i ten závěr soudu I. stupně, že uplatněnému nároku žalobkyně na výživné nijak nebrání okolnost, že jej uplatnila s poměrně velkým časovým odstupem od zániku manželství (po více než třech letech, což bylo zjevně způsobeno okolností, že až v únoru 2018 se žalobkyně z úředního posudku dozvěděla, že je invalidní v nejvyšším stupni invalidity, přičemž až v listopadu 2018 (po podání zdejší žaloby) se dozvěděla, že jí nebude přiznán ani invalidní důchod právě pro okolnost založenou v zaniklém manželství s žalovaným. Naopak celková délka manželství, v němž žalobkyně strávila podstatnou část produktivního života, svědčí pro závěr, že shora uvedená okolnost způsobující neschopnost žalobkyně se sama živit, má původ v manželství nebo je dána v souvislosti s ním.

11. Poměrům žalovaného, které jsou pro výši jeho vyživovací povinnosti výrazně významnější, a poměrům rodičů a syna žalobkyně pak odpovídá výživné 6 200 Kč měsíčně za dobu, kdy měl žalovaný příjem na úrovni cca 30 000 Kč měsíčně, ale výživné pouze ve výši 2 500 Kč měsíčně za dobu, kdy jsou poměry žalovaného dány příjmem starobního důchodu přes 20 000 Kč měsíčně, těmto poměrům neodpovídá. I s přihlédnutím, k tomu, že vyživovací povinnost k žalobkyni mají zčásti i její rodiče a její syn (podle zásad ustanovení § 910 a následující o. z., včetně vzájemných„ předností“ těchto vyživovacích povinností), těmto poměrům odpovídá vyživovací povinnost žalovaného 4 000 Kč měsíčně. Tato částka je tedy přiměřeným výživným žalovaného k žalobkyni jako rozvedené manželce ve smyslu § 760 odst. 1 o. z. na základě všech shora uvedených zjištění.

12. K tomu odvolací soud uvádí, že pro posouzení přiměřeného rozsahu vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely je obecně významné, zda a jaké jsou jejich majetkové poměry na základě vypořádání společného majetku nabytého za manželství. Ze zjištění soudu I. stupně, které také nebylo dotčeno nově uplatněnými skutečnostmi v odvolacím řízení, vyplývá, že společné jmění účastníků není dosud vypořádáno. Proto nelze vycházet z toho, že a jaké majetkové hodnoty který z manželů nabude z vypořádání společného jmění, ale v případě, že by se v důsledku tohoto vypořádání změnily jejich majetkové poměry, mohl by to být důvod ke změně nyní vydaného rozhodnutí o výživném ve smyslu § 923 odst. 1 ve spojení s § 760 odst. 3 o. z.

13. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil (§ 219 o. s. ř.) rozsudek soudu I. stupně ve výroku I o přiznání výživného 6 200 Kč měsíčně do 3. 1. 2020 a 2 500 Kč měsíčně od 4. 1. 2020, změnil (§ 220 o. s. ř.) jej v části zamítavého výroku II tak, že od 4. 1. 2020 do budoucna stanovil žalovanému výživné v další částce 1 500 Kč měsíčně (což s potvrzenou částkou 2 500 Kč měsíčně činí celkem 4 000 Kč měsíčně) a potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně za dobu od 4. 1. 2020 do budoucna pouze ve zbývající požadované částce 2 200 Kč měsíčně.

14. Výrok III rozsudku soudu I. stupně o dlužném výživném bylo nutné změnit z důvodu jiných částek dluh tvořících a delšího období až do rozhodnutí odvolacího soudu, tedy do 30. 4. 2022. Od 2. 10. 2018 do 3. 1. 2020 bylo výživné stanoveno ve výši 6 200 Kč měsíčně, což za 30 dnů října 2018, za 14 celých měsíců a za 3 dny ledna 2020 činí 93 400 Kč, od 4. 1. 2020 bylo výživné stanoveno ve výši 4 000 Kč měsíčně, což 28 dnů ledna 2020 a 27 celých měsíců činí 111 613 Kč, vše celkem 205 013 Kč. Ze shodných tvrzení účastníků u soudu I. stupně a odvolacího soudu vyplývá, že žalovaný platil žalobkyni (dle předběžného opatření soudu I. změněného odvolacím soudem) výživné v květnu a červenci 2019 po 5 000 Kč měsíčně, tedy 10 000 Kč, a od července 2019 po 2 500 Kč měsíčně, tedy do dubna 2022 za 34 měsíců 85 000 Kč, celkem tedy 95 000 Kč. Odečtením této zaplacené částky od částky stanoveného výživného 205 000 Kč je nutno dospět k závěru, že zůstávající dluh žalovaného na výživném činí 110 013 Kč. Vzhledem ke značné výši této částky a poměrům žalovaného jako starobního důchodce jej zavázal odvolací soud zaplatit tuto částku nikoli v běžné zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), ale ve lhůtě výrazně delší, a to ve dvou splátkách v přibližně poloviční výši, aby měl žalovaný možnost přijmout příslušná opatření k zajištění takto vysokých finančních (třeba i na základě možného budoucího vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů). Odložení splatnosti tohoto dluhu na ještě delší období, jak to učinil soud I. stupně, by již bylo v rozporu se zákonnou povahou nároku žalobkyně, které měla mít tuto částku k dispozici pro svou výživu v době dávno minulé.

15. Výrok III tohoto rozsudku o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. a § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V konečném důsledku byla žalobkyně úspěšná jen zčásti, avšak ve vyšším rozsahu než žalovaný. Poměr úspěchu účastníků je přitom nutné stanovit podle přisouzené vyživovací povinnosti za dobu do konečného rozhodnutí soudu (neboť její případné trvání v budoucnu nelze zohledňovat), což je výživné za první období po 6 200 Kč měsíčně ve výši 93 400 Kč a za druhé období po 4 000 Kč měsíčně ve výši 111 613 Kč, celkem tedy 205 013 Kč. Žaloba byla zamítnuta jen za druhé období v částce 2 200 Kč měsíčně, celkem tedy 61 600 Kč. Úspěch žalobkyně tak činí 77 % oproti úspěchu žalovaného 23 %, tudíž právo na náhradu svých nákladů řízení má úspěšnější žalobkyně, a to v rozsahu svého úspěchu sníženého o úspěch žalovaného, tedy v části 54 %. Žalobkyně v řízení neměla jiné náklady (je osvobozena od soudních poplatků) než za zastoupení advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení], která ji byla ustanovena opatrovnicí dle § 29 odst. 3 o. s. ř. usnesením soudu I. stupně z 20. 3. 2019, č. j. 16 C 285/2018-52. Náhradu nákladů takto zastoupeného účastníka je třeba zaplatit státu (§ 149 odst. 2 o. s. ř.), proto o této náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobkyně ale„ na účet“ státu odvolací soud takto rozhodl, a to v rozsahu 54 %. Pro stanovení výše těchto nákladů státem vynaložených je však nutné vyčkat toho, v jaké výši přizná soud ustanovené opatrovnici odměnu a náhradu hotových výdajů. Proto odvolací soud rozhodl pouze o základu tohoto nároku na náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení odvolacího soudu (§ 155 odst. 1) poté, co bude odměna a náhrada výdajů ustanovené opatrovnice žalobkyně soudem I. stupně přiznána a vyplacena.