15 CO 1/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: ; obec obec - část obce , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne , IČO: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 39 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2021, č. j. 2115 C 4/2020-101,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7 260 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal rozhodnutí, na základě kterého by žalovaný byl povinen zaplatit mu částku 39 500 Kč 2 15 Co 1/2022 s příslušenstvím (výrok I.), přičemž současně soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení vše výši 29 040 Kč k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, když uvedený rozsudek napadá v celém jeho rozsahu. V této souvislosti namítá, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a v neposlední řadě též, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nejprve rekapituluje skutkový stav a dále uvádí, že pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že uzavření nájemní smlouvy na dobu delší než 1 rok představuje zatížení nemovitosti, neupřesnil, z čeho při této úvaze vycházel. Podle žalobce v tomto případě se jednalo o„ standardní nájemní vztah prostor“, u kterých se předpokládalo jejich využití třetími osobami. Úvaha soudu je v tomto případě neúplná a nepřezkoumatelná, neboť v této části odůvodnění nelze vyčíst, proč soud považuje za limitní hranici právě jednoho roku. Dále žalobce uvádí, že si je vědom právní úpravy obsažené v § 436 a § 440 občanského zákoníku i související judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, nicméně namítá, že soud zatížil řízení vadou, když nepostupoval podle ust. § 118a odst. 1, 2 o.s.ř., ačkoli dospěl k závěru, že žalobce netvrdil ničeho o tom, že jednostranné právní jednání dodatečně schválil. Žalobce upozorňuje, že v průběhu řízení deklaroval právní názor opřený o § 574 občanského zákoníku, podle něhož je na právní jednání třeba hledět jako spíše na platné než jako na neplatné. V této souvislosti se domnívá, že pokud soud I. stupně měl za to, že je věc možno posoudit jinak, měl postupovat dle výše uvedeného ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. V tomto směru má za to, že žalobci tak byla upřena možnost doplnit tvrzení o existenci dodatečného schválení nájemní smlouvy a doložit k tomu důkaz. Žalobce měl v průběhu řízení důvodně za to, že právním posouzením této otázky soud rozumí případnou aplikaci moderačního práva. Soud ani sebemenším náznakem neindikoval, že se na platnost nájemní smlouvy dívá jinak než žalobce. V této souvislosti mj. odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 a konstatuje, že soud I. stupně nesplnil poučovací povinnost. V této souvislosti též připomíná, že i během řízení před soudem I. stupně uvedl, že se žalovaný ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 52/2019 domáhal určení neplatnosti výpovědi téže nájemní smlouvy. Žalovaný tedy sám uznal platnost nájemní smlouvy až do jejího ukončení a teprve poté jí účelově začal zpochybňovat. Vycházely-li obě strany (byť ne v témže řízení) z platnosti nájemní smlouvy, lze to podle žalobce považovat za shodná tvrzení ve smyslu § 120 o.s.ř. Žalobce takové jednání považuje za rozporné s § 6 občanského zákoníku, neboť se žalovaný současně účelově dovolává platnosti i neplatnosti smlouvy, kterou dobrovolně uzavřel a kterou se i řídil, podle toho co je pro něho ve kterém řízení výhodnější. Dále k věci samé žalobce poukazuje na to, že soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný při provozování restaurace neporušoval zákaz kouření v restauraci a nedopustil se tak protiprávního jednání. Žalobce má za to, že tento závěr je v rozporu se skutkovými zjištěními, která v řízení vyšla najevo, zejména s listinným důkazem – fotografií na č.l. 21 a výpověďmi jak samotného žalovaného, tak i svědků [příjmení] a [anonymizováno]. Žalovaný se bránil tím, že v pronajatých prostorách kouřil mimo provozní dobu. Toto jeho tvrzení lze považovat za shodné ve smyslu § 120 o.s.ř. Soud I. stupně blíže neupřesňuje, proč považuje svědky navržené žalovaným za věrohodné, respektive věrohodnější než svědky, kteří ve svých výpovědích potvrdili skutečnosti, o něž žalobce opíral svůj nárok. Žalobce na tomto místě zdůrazňuje, že pravda není otázkou většiny. Žalobce proto nesouhlasí ani s nepodloženým závěrem soudu, že prokázané kouření považuje za ojedinělý exces. Pokud by tomu tak skutečně bylo, proč se v restauraci vyskytovaly popelníky, jak vyplynulo z výpovědi svědka [anonymizováno] Jako dekorativní předměty asi jen stěží. Úvaha soudu má dle žalobce logické mezery a nesrovnalosti, pro které je právní posouzení nesprávné. Podle ustáleného judikaturního závěru je posouzení nesprávné, aplikuje-li soud 3 15 Co 1/2022 nesprávný předpis nebo předpis správný, ale vadně. V této věci se jedná o nesprávnou aplikaci správného předpisu. V bodu 28 odůvodnění napadeného rozsudku stojí, že„ žalovaný při provozování restaurace neporušoval zákaz kouření v restauracích a nedopouštěl se tak protiprávního jednání“. Žalobce v závěrečné řeči poukázal na to, že nebylo rozhodné, zda žalovaný v pronajatých prostorách kouřil v provozní době či mimo ni, ale pouze zda tak činil, což sám ostatně přiznal. S tímto skutkovým zjištěním, navíc podloženým i fotografií, se shoduje výpověď svědka [příjmení], který označil tři možné příčiny předčasného opotřebení (znehodnocení) stropních kazet – tabákový kouř, plynové topení nebo výpary z kuchyně. Plynové topení v předmětu nájmu není a výpary z kuchyně s ohledem na předchozí uspořádání provozovny, kterou soud zevrubně zkoumal, rovněž nepřichází v úvahu. Kromě žalovaného nikdo jiný předmět nájmu neužíval. Byly-li stropní kazety znehodnoceny během tak krátké doby, nemohl to způsobit nikdo jiný, než žalovaný. Další mezeru v úvaze soudu spatřuje žalobce v tom, že soud jako primární příčinu výměny stropních kazet označil celkovou rekonstrukci objektu pro nového nájemce. Potřeba rozsáhlejší rekonstrukce však vyplynula právě z nadměrného opotřebení předmětu nájmu zaviněné žalovaným. Soud tak zaměnil příčinu za následek. Žalobce konečně poukazuje na to, že žalovaný si byl nepochybně vědom své škodní odpovědnosti, když při ukončení nájmu podepsal předávací protokol s odhadem nadměrného opotřebení stropních kazet s přihlédnutím k obvyklému opotřebení. Žalobce při jednání soudu I. stupně připomínal, že tato suma představuje pouze menší část nákladů, které po ukončení nájmu se žalovaným vynaložil na odstranění nadměrného opotřebení. Žalovanému v žádném případě nebyly vyúčtovány náklady na technické zhodnocení objektu. Z těchto důvodů žalobce navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. K odvolání žalobce se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce žalovaný. Ten považuje rozhodnutí soudu I. stupně za správné a odvolací námitky žalobce za nedůvodné. K námitce ohledně absence poučení dle § 118a o.s.ř. žalovaný odkazuje na jím citovanou judikaturu a dodává, že námitka žalobce stran absence poučení ze strany soudu dle ust. § 118a o.s.ř. je nedůvodná, když žalobce, jsa zastoupen advokátem, by si měl být vědom toho, na které námitky žalovaného, a jak, zareagovat a jak prokazovat přednesená tvrzení. K námitce ohledně ust. § 574 občanského zákoníku žalovaný uvádí, že sám žalobce si stanovil podmínky k uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou a to stanovami, platnými ke dni uzavření nájemní smlouvy, kteréžto byly, spolu s úplným výpisem ze spolkového rejstříku žalobce, předloženy soudu při jednání dne 12. 6. 2020 Ani tuto námitku tak neshledává důvodnou. K nároku na náhradu škody žalovaný uvádí, že„ žalobce neprokázal žádný z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu, která (údajně) vznikla žalobci, tedy neprokázal existenci protiprávního činu, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi protiprávním činem a škodou a zavinění žalovaného a poukazuje na čl. 28 napadeného rozsudku, který vyčerpávajícím způsobem odůvodňuje zamítnutí žalobcova nároku. Žalovaný dále zejména k vlastní existenci škody konstatuje, že z předložených faktur není možno vyčíst, kdy a jaké práce provedl svědek [příjmení] (mimochodem osobní přítel starosty žalobce), či jeho společnost, pro žalobce z důvodu ležících na straně žalovaného, když jsou uváděny různé rozsahy prací (výměny stropních panelů) na různých fakturách, a zejména není prokázáno, že by žalobce vůbec cokoli na kteroukoli fakturu uhradil, tedy není prokázána existence škody jako takové. Není prokázáno tvrzené zmenšení majetku na straně žalobce. Za soudní notorietu je možno považovat rozsah důkazů, nutných k prokázání nároku na náhradu škody, přičemž žalobce byl o své důkazní povinnosti stran vzniku a výše škody soudem poučen již na prvním jednání ve věci dne 1 12. 6. 2020 (viz protokol ze dne 12. 6. 2020, str. 4. dole). Vzhledem k tomu, že ze strany žalobce nebyla prokázána žádná z tvrzených skutečností, jakékoli žalobcovy námitky k chybnému rozhodnutí soudu o tomto jeho nároku jsou zcela irelevantní“. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku soudu I. stupně. 4 15 Co 1/2022 4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. V projednávané věci se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 39 500 Kč, když se jedná o dva relativně samostatné nároky, a to jednak o částku 20 000 Kč jako smluvní pokutu s tím, že žalovaný po ukončení užívání předmětných prostor neodhlásil uvedenou adresu jako sídlo svého podnikání. Dále pak se jedná o částku 19 500 Kč jako náhradu škody za výměnu stropních kazet, které dle tvrzení žalobce měly být poškozeny kouřením, a to v souvislosti s porušováním zákazu kouření v restauracích.

6. Pokud jde o první uplatněný nárok, soud I. stupně dospěl k závěru, že v tomto směru žaloba není důvodná z toho důvodu, že nebyla platně uzavřena nájemní smlouva, když nájemní smlouva, která byla žalobcem předložena, nebyla podepsána dvěma osobami tak, jak předpokládá zápis ve spolkovém rejstříku a jak je koneckonců anoncováno i v samotném záhlaví uvedené nájemní smlouvy. V této souvislosti, pokud učinil soud I. stupně tento závěr, tak žalobce soudu I. stupně vytýká, že nepostupoval dle ust. § 118a a nevyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení, případně důkazů. Odvolací soud poté, co na dotazy odvolacího soudu žalobce doplnil svá skutková tvrzení, dospěl k závěru, že námitka žalobce o tom, že by soud I. stupně postupoval v rozporu s ust. § 118a, není důvodná, přičemž závěr soudu I. stupně o tom, že uvedená smlouva je absolutně neplatná, je správný.

7. Zde je třeba poukázat na to, že v předmětné věci byla zástupcem žalobce a žalovaným podepsána smlouva o pronájmu nebytových prostor. Jak vyplývá z výpisu ze spolkového rejstříku, pronájem nebo výpůjčku hmotného a nehmotného majetku pobočných spolků schvaluje u žalobce rada příslušného pobočného spolku, přičemž pronájem nebo výpůjčku na dobu delší než 3 roky schvaluje nejvyšší orgán příslušného pobočného spolku. Nejvyšším orgánem pobočného spolku je členská schůze. Předmětná nájemní smlouva, kterou žalobce předložil, byla uzavřena na dobu neurčitou, tzn. v tomto směru ji lze považovat za smlouvu s dobou trvání na dobu delší než 3 roky. Z výslovného sdělení u jednání odvolacího soudu ze strany starosty [příjmení] vyplývá, že členská schůze se touto smlouvou vůbec nezabývala. Za uvedeného stavu má dovolací soud za to, že i kdyby se smlouvou zabývala rada tak, jak žalobce tvrdil a poukazoval na zápis Rady ze 14. 2. 2017, nic to nemůže změnit na závěru, že předmětná smlouva nebyla platně uzavřena, neboť byla uzavřena v rozporu s vnitřními pravidly tak, jak si je sám žalobce (tj. [obec]) stanovil. To vyplývá ze zásad hospodaření uvedených v § 38 odst. 9 stanov žalobce a je to uvedeno ve spolkovém rejstříku. S ohledem na vše uvedené tedy nebyl důvod pro to, aby žalobce byl poučován dle ust. § 118a o.s.ř. a závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy je tedy správný. Z tohoto důvodu tedy žalobci nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. Pokud tedy soud I. stupně tento nárok zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí v tomto směru potvrdil.

8. Pokud jde o uplatněnou druhou částku, tedy 19 500 Kč, žalobce se domáhal této částky jako náhrady škody, kdy dle tvrzení žalobce mělo dojít k tomu, že poté, co v průběhu užívání předmětných prostor žalovaným, byly vyměněny stropní kazety, byly tyto poškozeny v důsledku porušení povinnosti zákazu kouření v restauračním zařízení a v důsledku toho musely být tyto stropní kazety vyměněny. Soud I. stupně i tento nárok shledal nedůvodným, a to v podstatě ze dvou důvodů, kdy jednak na základě provedeného dokazování – výslechu svědků – dospěl k závěru, že nedošlo k porušení právní povinnosti ze strany žalovaného a dále druhý důvod, který vedl soud I. stupně k zamítnutí tohoto nároku, byl ten, že není dána v předmětné věci příčinná souvislost mezi kouřením v předmětných prostorách a poškozením stropních kazet, když důvodem jejich výměny byla celková rekonstrukce předmětných prostor. Odvolací soud v tomto 5 15 Co 1/2022 směru se závěry soudu I. stupně o nedostatku příčinné souvislosti souhlasí. Jak vyplynulo z výpovědi svědka [příjmení], byly předmětné stavební práce v roce 2019 provedeny z toho důvodu, že byla prováděna celková rekonstrukce, když požadavek zněl na výměnu stropních čtverců a sádrokartonový strop. Svědek k tomu uvedl, že sádrokartonový strop tam být nemůže, a proto byly instalovány stropní čtverce, když navíc došlo ke snížení stropu a zateplení. Z uvedeného tedy vyplývá, že důvodem výměny stropních kazet (s ohledem na skutečnosti uváděné svědkem [příjmení]) nebylo poškození stropu, ale provádění celkové rekonstrukce včetně snížení stropu a zateplení. Pokud takto věc posoudil soud I. stupně, když vyšel právě z výslechu svědka [příjmení], odvolací soud se s tímto posouzením věci zcela ztotožňuje. S ohledem na uvedené i tento závěr soudu I. stupně považuje odvolací soud za správný. Ze všech těchto důvodů tedy odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

9. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byl úspěšný žalovaný, náleží mu náhrada účelně vynaložených nákladů, které sestávají z nákladů právního zastoupení za 2 úkony právní služby po à 2 700 Kč, 2x režijní paušál po à 300 Kč a DPH ve výši 1 260 Kč; tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení se jedná celkem o částku 7 260 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.