15 CO 129/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: ; titul jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; titul. jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 73 620 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 253 C 17/2011-520, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 24. 2. 2022, č. j. 253 C 17/2011-543,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadené části výroku I. ohledně částky 5 081 Kč s příslušenstvím mění tak, že žaloba ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci též další částku 5 081 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 5 081 Kč za dobu od 16. 1. 2011 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 2 15 Co 129/2021 částku 27 866,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného příjmení jméno příjmení.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 24 620,94 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně na náhradě nákladů řízení státu částku 1 008,06 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 15 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 15 125 Kč od 16. 1. 2011 do zaplacení a z částky 8 640 Kč od 16. 1. 2011 do 8. 12. 2011, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále soud I. stupně rozhodl tak, že žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 58 405 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 58 405 Kč od 16. 1. 2011 do zaplacení zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně rozhodl tak, že zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 18 631,31 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady zálohované státem ve výši 27 429 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Doplňujícím rozsudkem pak soud I. stupně rozhodl tak, že výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2021, č. j. 253 C 17/2011-520, se doplňuje tak, že žalobní návrh, kterým se žalobce domáhal po žalovaném uhrazení částky 90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 90 Kč od 16. 1. 2011 do zaplacení, se zamítá.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím svého právního zástupce odvolání žalovaný. Ten podaným odvoláním napadá rozhodnutí soudu I. stupně ohledně výroků I., III. a IV. a uvádí, že odvolání je podáváno z důvodu toho, že soud nerespektoval výsledky jiných soudních řízení, které se týkaly meritorně totožného nároku, tedy porušil zásadu právní jistoty. Rovněž tak soud odhlédl od skutečností svědčících ve prospěch žalovaného, když od nároku, který shledal důvodným, neodečetl částku 8 640 Kč, kterou žalovaný žalobci na uplatněný nárok uhradil před vydáním rozsudku, tedy žalobci přisoudil více, než na co má nárok. Zde poukazuje na to, že soud ve zdůvodnění rozsudku pod bodem 20 uvádí, že právní zástupce žalovaného odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Brně ve věci 30 C 18/2013 a 252 C 17/2011, kde jsou stejná rozhodnutí a z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti je předpoklad, že rozhodování v daném řízení bude stejné, neboť řízení ve věci 252 C 17/2011 se týká sestry žalovaného, proto se žalovaný domnívá, že by se při rozhodování v dané věci mělo vycházet ze stejného skutkového zjištění a žalovaný navrhl ustanovení znalce pro účely zpracování revizního znaleckého posudku. Žalovaný dále poukazuje na bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku a uvádí, že soud nezdůvodnil, proč se nezabýval předloženými rozhodnutími Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 30 C 18/2013 a sp. zn. 25 C 17/2011, kde jsou stejné skutkové závěry a soudy totožně rozhodly tak, že pozemek parc. číslo (či parc. číslo) zahrada o výměře 717 m2 lze považovat za samostatnou nemovitost, na níž je přístup z ulice přes další pozemek parc. číslo opět ve vlastnictví žalobce, a žalobci nic nebrání v tom, aby tento pozemek mohl samostatně užívat. Žalovaný dále poukazuje na protokol o jednání ze dne datum a uvádí, že z dokazování nevyplývá, že by v předmětném období uvedený pozemek žalovaný užíval či jej měl snahu užívat. Podle žalovaného se tak žalobci nepodařilo prokázat, že by žalobci vznikl nárok na 3 15 Co 129/2021 náhradu za bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. číslo zahrada např. tím, že by žalovaný tento pozemek užíval k rekreaci, pěstování ovoce či zeleniny, nebo tento pozemek nějakým jiným způsobem užíval ke svému prospěchu. Žalovaný také v odůvodnění svého odvolání cituje závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 30 C 18/2013-370 a č. j. 252 C 17/2011-108 a namítá, že soud při stanovení bezdůvodného obohacení v odst. 35 postupoval chybně. Do výše bezdůvodného obohacení chybně zahrnul užívání zahrady parc. číslo za období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011 v částce 10 670 Kč. Dle názoru žalovaného tak při respektování zásady právní jistoty měl soud s ohledem na závěry obsažené v rozsudcích Městského soudu v Brně č. j. 30 C 18/2013-370 a č. j. 252 C 17/2011-108 přiznat žalobci nárok z bezdůvodného obohacení toliko za užívání pozemku parc. číslo nikoli i parc. číslo. Podle revizního znaleckého posudku číslo ze dne 27. 10. 2020 právnická osoba je obvyklé nájemné pozemků zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy, tedy pozemku parc. číslo zastavěná plocha a nádvoří o výměře 96 m2 a parc. číslo ostatní plocha o výměře 101 m2 pro jednotlivá období následující: 37,20 Kč/m2/rok pro období od 31. 1. 2009 do 31. 12. 2009, dále 60 Kč/m2/rok pro období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, a dále 63,60 Kč/m2/rok pro období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011. Výše obvyklého nájemného pro pozemek parc. číslo je pro období od 31. 1. 2009 do 31. 12. 2009 3 438 Kč, dále pro období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 6 060 Kč, dále pro období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011 546 Kč; tedy za období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011 celkem 10 044 Kč. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhuje, aby odvolací soud změnil výrok I. tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku 10 044 Kč s úrokem z prodlení s tím, že ohledně zbývající přisouzené částky s příslušenstvím žalobu zamítne. V souvislosti s tím pak bude nutno změnit i výroky o náhradě nákladů řízení.

3. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně správný, když soudy jsou při svém rozhodování nezávislé. Napadený rozsudek rovněž odpovídá tomu, co jako závazný právní názor vyslovil opakovaně odvolací soud na základě odvolání žalovaného, a to že soud I. stupně se má podrobně zabývat výší úhrady bezdůvodného obohacení, což napadený rozsudek splňuje.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Zde je třeba zdůraznit, že odvoláním žalovaného bylo napadeno rozhodnutí soudu I. stupně toliko v části přisuzujícího výroku I. ohledně částky 5 081 Kč s příslušenstvím (a závislých výrocích III. a VI. o náhradě nákladů řízení). Jen v tomto rozsahu tedy odvolací soud rozhodnutí soudu I. přezkoumával.

5. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se původně podanou žalobou domáhal rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit mu částku 82 260 Kč jako bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce v období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011, a to pozemku parc. číslo zastavěná plocha a nádvoří o výměře 96 m2, a pozemku parc. číslo zahrada o výměře 818 m2. V této souvislosti žalobce tvrdil, že na pozemku parc. číslo zastavěná plocha a nádvoří je postavena budova ve vlastnictví žalovaného, přičemž k této nevede žádná veřejná cesta, a proto ke vstupu do uvedené budovy adresa ve vlastnictví žalovaného musí žalovaný využívat též pozemek parc. číslo. Krátce po podání žaloby žalovaný uhradil žalobci částku 8 640 Kč za užívání pozemku parc. číslo zastavěná plocha a nádvoří o výměře 96 m2, kdy ohledně této částky (za užívání pozemku parc. číslo) vzal žalobce žalobu zpět a řízení tak bylo již dříve v této části zastaveno. Předmětem řízení tak zůstala částka částka s příslušenstvím a též příslušenství z částky 8 640 Kč za dobu od 16. 1. 2011 do 8. 12. 2011. 4 15 Co 129/2021 6. Domáhá-li se žalobce podanou žalobou vydání bezdůvodného obohacení za užívání svého pozemku žalovaným, je třeba se nejprve zabývat tím, zda ze strany žalovaného k užívání pozemku ve vlastnictví žalobce dochází (popřípadě v jakém rozsahu, lze-li to kvantifikovat) a na základě těchto skutečností je pak třeba se zabývat výší případného bezdůvodného obohacení.

7. Jde-li o to, zda žalovaný užívá pozemek ve vlastnictví žalobce, soud I. stupně již dříve dospěl k závěru, že toto tvrzení, tedy užívání pozemku parc. číslo zahrada žalovaným v rozhodném období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011, bylo prokázáno. Pokud se k této otázce vyjadřoval v rámci předchozích zrušujících rozhodnutí též odvolací soud (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015, č. j. 15 Co 248/2015-178; případně pak rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2017, č. j. 15 Co 143/2017-253) vycházel odvolací soud z toho, že dům ve vlastnictví žalovaného postavený na parc. číslo tedy budova adresa nacházející se v obec na ulici ulice a číslo, není přístupná z veřejné cesty, když možnost vstupu do této budovy ve vlastnictví žalovaného je výlučně přes pozemek žalobce, a to právě přes parc. číslo zahrada. Na základě skutkových zjištění, že tento pozemek, tedy parc. číslo zahrada (tehdy o výměře 818 m2) byla v rozhodném období oplocená, přičemž pokud byl plot opravován, opravoval jej v sedmdesátých letech 20. století žalovaný, který současně užíval dům ve svém vlastnictví, k němuž není jiný přístup, než právě přes pozemek parc. číslo (ostatně tyto skutečnosti žalovaný ani nijak nezpochybňoval), byl přijat závěr, že žalovaný musel předmětný pozemek užívat minimálně pro vstup do domu ve svém vlastnictví.

8. Pokud v této souvislosti se žalovaný bránil tím, že v rozhodném období užíval předmětný pozemek jen v části, a to pouze z důvodu vstupu do své nemovitosti (domu budovy adresa), vycházel odvolací soud v předchozích rozhodnutích z toho, že pozemek parc. číslo zahrada není nijak rozdělen, jedná se o jednolitou parcelu (pozemek, který je oplocen), a proto byl učiněn závěr ohledně toho, že s ohledem na ustálenou judikaturu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007) vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení ve vztahu k užívání tohoto pozemku.

9. I když odvolací soud na závěru o nutnosti užívání pozemku parc. číslo zahrada minimálně za účelem užívání nemovitosti tj. domu adresa setrvává, nelze v této souvislosti přehlédnout, že v mezidobí od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu bylo pravomocně rozhodnuto v obdobných právních sporech, a to jednak ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 252 C 17/2011 a dále též ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 18/2013. Taktéž v těchto řízeních se otázka užívání předmětného pozemku řešila, a to jak ve vztahu k žalovanému (za bezprostředně navazující období od února 2011) tak i ohledně obdobné situace u sousední nemovitosti. Odvolací soud má za to, že je v této souvislosti třeba připomenout, že v předchozích rozhodnutích závěr o užívání parc. číslo zahrada spočíval především v prokázané potřebě přístupu žalovaného do jeho nemovitosti, tedy budovy adresa nacházející se na ulici ulice a číslo v obec.

10. Ve výše citovaných řízeních u Městského soudu v Brně pak v rámci dalšího dokazování bylo zjištěno, že po rozhodnutí soudu, kterým bylo pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, č.j. 46 C 17/99-134, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, č.j. 20 Co 791/2007/110) došlo k omezení užívání parc. číslo zahrada a to tak, že u žalobce došlo k omezení užívání pouze na užívání za účelem přístupu do jeho nemovitosti, tedy předmětného domu adresa na ulici ulice a číslo v obec Tomu odpovídá i následný běh událostí a vyčlenění nové parc. číslo (byť k němu došlo až po rozhodném období) o výměře 101 m2, a to v části, kde tato slouží ke vstupu do předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalovaného.

11. V tomto směru lze shrnout, že z důkazů provedených v tomto řízení vyplývá, že užívání parcely 5 15 Co 129/2021 původně parc. číslo zahrada o výměře 818 m2 sloužilo v rozhodném období (tj. v období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011) výhradně k přístupu do nemovitosti žalovaného s tím, že jiné užívání uvedené parcely (tzn. za jiným účelem a v širším rozsahu) nebylo prokázáno. Obdobné závěry pak vyplývají z dokazování a závěrů soudu v souběžně vedeném řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 18/2013.

12. S přihlédnutím ke všemu uvedenému a též s ohledem na legitimní očekávání (srov. ust. § 13 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen nový občanský zákoník) má odvolací soud za to, že žalovaný v rozhodné době užíval předmětný pozemek, který je ve vlastnictví žalobce s tím, že užívání bylo prokázáno, avšak pouze ve vztahu (za účelem) přístupu žalovaného do jeho domu nacházejícího se na parc. číslo to do budovy adresa nacházející se v obec na ulici ulice a číslo. Toto užívání lze tedy kvantifikovat v rozsahu nově vyčleněné parcely číslo (a to byť k tomuto vyčlenění došlo až po rozhodném období), když jiné (obsáhlejší) užívání nebylo prokázáno, přičemž z těchto závěrů vyšel též soud v souběžně vedeném řízení ohledně období následujícího a tedy s ohledem na legitimní očekávání jsou zde předpoklady pro to, aby uvedená věc byla posouzena obdobně. Z těchto důvodů tedy odvolací soud pokud dospěl k závěru, že na straně žalovaného dochází k bezdůvodnému obohacení, má za to, že toto bezdůvodné obohacení vzniká za užívání jednak pozemku pod stavbou, tedy parc. číslo (kde již dříve byly částka za toto užívání uhrazena a žaloba byla v této části vzata zpět) a dále v části parc. číslo v rozsahu 101 m2, která je dnes vyčleněna v samostatnou parc. číslo. V tomto rozsahu tedy žalovanému vzniká bezdůvodné obohacení.

13. S přihlédnutím k právě uvedenému, jde-li tedy o napadenou část přisuzujícího výroku I. ohledně částky 5 081 Kč s příslušenstvím a to za užívání části parc. číslo zahrada o výměře 717 m2 v období od 31. 1. 2009 do 31. 1. 2011, dospěl odvolací soud ve shodě s dřívějším rozhodnutím v obdobné věci (srov. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. října 2019, č.j. 30 C 18/2013-370) k závěru, že v tomto rozsahu není uplatněný nárok důvodný, neboť nebylo prokázáno, že by v rozhodném období i tuto část pozemku ve vlastnictví žalobce žalovaný užíval. Z těchto důvodů proto odvolací soud v této části rozhodnutí soudu I. stupně dle ust. § 220 o.s.ř. změnil tak, že v této části žalobu zamítl.

14. Ohledně náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1, 2 o.s.ř. Zde nelze přehlédnout, že řízení se dlouhodobě vede o částku 73 620 Kč, když žalovaný udělil plnou moc svému právnímu zástupci dne 31. 10. 2019. S přihlédnutí k těmto skutečnostem tedy rozdíl úspěchu a neúspěchu činí 72% ve prospěch žalovaného (86% – 14%), přičemž žalovanému vznikly náklady (do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí soudu I. stupně) ve výši 32 653,60 Kč (tj. 1 000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 31 653,60 Kč za právní zastoupení). Z uvedené částky 72% je částka 23 510,60Kč. Za toto odvolací řízení vznikly žalovanému náklady za právní zastoupení za 2 úkony právní služby, 2x režijní paušál a DPH, vše v celkové částce 4 356 Kč, kdy s ohledem na to, že v rámci odvolacího řízení byl žalovaný zcela úspěšný, byly mu tyto náklady přiznány ve 100%. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů celkem částku 27 866,60 Kč (tzn. 23 510,60 Kč + 4 356 Kč), kterou je žalobce povinen žalovanému zaplatit k rukám jeho právního zástupce tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

15. Ohledně náhrady nákladů řízení státu rozhodl odvolací soud dle ust. § 148 o.s.ř., kdy každý z účastníků je povinen k úhradě částky v takovém poměru, v jakém byl v rámci řízení neúspěšný. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, neúspěch žalobce činil 86% a neúspěch žalovaného 14%. Státu vznikly v průběhu řízení náklady za znalečné v celkové výši 28 629 Kč (6 850 + 1 200 + 5 450 +1 050 + 3 775 + 10 304). Na žalobce tedy připadá povinnost k úhradě částky 24 620,94 6 15 Co 129/2021 Kč, k níž byl zavázán ve výroku III. tohoto rozsudku. Žalovaný pak s ohledem na rozsah jeho neúspěchu má zaplatit na nákladech státu částku 4 008,06 Kč, přičemž žalovaný uhradil na záloze (srov. č.l. 424 spisu) částku 3 000 Kč. S přihlédnutím k této záloze (která slouží k úhradě části nákladů státu za poslední znalecký posudek) odvolací soud započetl tuto zálohu na povinnost žalovaného k úhradě nákladů státu a zavázal jej doplatit rozdíl ve výši 1 008,06 Kč tak, jak je to uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.