15 CO 133/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Pavla Mádra a Mgr. Martiny Polákové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti výpovědi ze strany zaměstnavatele, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 18. 5. 2021, č. j. 10 C 208/2019-117,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 36 490 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 11 546 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. V řízení zahájeném dne 11. 7. 2019 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 28. 3. 2019, je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy byl od roku 2008 u žalované zaměstnán, naposledy na pozici„ vedoucí oddělení – oddělení technické správy nemovitostí“; místo výkonu práce bylo ve [obec]. Dopisem z 28. 3. 2019 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle § 52 písm. c/ zákoníku práce. Žalobce odmítl výpověď převzít, protože dle jeho názoru nebyl pro výpověď zákonný důvod. Dne 16. 5. 2019 oznámil žalované, že výpověď považuje za neplatnou a dne 11. 7. 2019 oznámil, že trvá na dalším svém zaměstnávání. Neplatnost výpovědi spatřoval v tom, že žalovaná sice ve výpovědi zmiňovala rozhodnutí o organizační změně ze dne 26. 3. 2019, kdy s účinností od 1. 6. 2019 plánovala zrušit pracovní pozici žalobce, nicméně bližší vysvětlení této změny ve výpovědi scházelo. Poukazoval na to, že informace žalované, které v průběhu času obdržel, byly zmatečné, protichůdné, když v prosinci 2018 obdržel informaci, že s referenty jeho oddělení bude rozvázán pracovní poměr a jejich práce se převede pod centrálu. Také mu bylo sděleno, že pracovní pozice vedoucího oddělení (jeho pozice) a terénních techniků zůstanou zachovány. V únoru 2019 mu však bylo prostřednictvím videokonference oznámeno, že bude probíhat organizační změna, a to tak, že k datu 31. 5. 2019 se na regionálních pracovištích sloučí oddělení facility managementu a oddělení přestavby, přičemž zanikne pozice vedoucího oddělení facility managementu (jeho pozice) i vedoucího oddělení přestavby a od 1. 6. 2019 vznikne nová pozici pozice vedoucího oddělení správy nemovitostí, který bude vést obě sloučená oddělení. Měl za to, že jelikož působil na pracovní pozici vedoucího oddělení technické správy nemovitostí, tak mu nemohla být zrušena pozice, která následně vznikla od 1. 6. 2019. Uváděl také, že jelikož žalované oznámil, že trvá na svém dalším zaměstnávání, náleží mu náhrada mzdy až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, když měla za to, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalobci dala dopisem ze dne 28. 3. 2019, je platná. Uváděla, že důvodem výpovědi bylo to, že dne 26. 3. 2019 přijala rozhodnutí o organizační změně, na základě které byla k 1. 6. 2019 zrušena pracovní pozice žalobce. Na základě této organizační změny se žalobce stal nadbytečným. K této změně dále uváděla, že žalobce pracoval v logistickém centru [obec] ([obec]) a že kromě tohoto centra provozovala ještě logistické centrum v [obec], [obec] a [anonymizováno] nad [příjmení]. Přijatá organizační změna se týkala všech čtyř logistických center. Změna spočívala v tom, že každé centrum mělo čtyři provozní oddělení, a to: 1) oddělení akvizic, 2) oddělení výstavby, 3) oddělení technické správy nemovitostí (facility management) a 4) oddělení přestavby. Každé provozní oddělení mělo svého vedoucího. V rámci organizační změny ze dne 26. 3. 2019 došlo ode dne 1. 6. 2019 ke změně struktury regionálních úseků nemovitostí a k reorganizaci provozních oddělení v rámci těchto úseků, když na všech čtyřech logistických centrech došlo ke sloučení 3) a 4) oddělení (tj. oddělení technické správy nemovitostí a oddělení přestavby). Současně došlo k vytvoření nového oddělení správy nemovitostí, které nově souhrnně zaštiťovalo vybrané činnosti zrušených oddělení, to vše s ohledem na změnu úkolů zaměstnavatele, zefektivnění a optimalizaci procesů a regulaci počtu zaměstnanců tak, aby to odpovídalo potřebám zaměstnavatele. Součástí této změny bylo též zrušení pracovních míst vedoucích původních oddělení tak, aby s ohledem na zřízení jediného oddělení správy nemovitostí bylo zřízeno pouze jedno nové místo vedoucího daného oddělení, tj. pracovní pozice vedoucího oddělení správy nemovitostí. Činnost dvou vedoucích téhož oddělení by pro žalovanou již nemohla být potřebná. V případě logistického centra, kde pracoval žalobce ([obec]), bylo nově zřízené oddělení obsazeno zaměstnancem, který byl původně zaměstnán na pracovní pozici vedoucího oddělení přestavby, které bylo touto změnou rovněž zrušeno. Žalovaná poukazovala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je výběr nadbytečného zaměstnance věcí zaměstnavatele.

3. Žalobce v řízení trval na tom, že ve skutečnosti na základě organizační změny nedošlo k zániku jeho pracovní pozice, když došlo pouze ke změně názvu oddělení, kde byl vedoucím (když bylo vypuštěno slovo„ technické“), podstata jeho činnosti v nově nazvaném oddělení však zůstala stejná (tj. řízení terénních techniků, kontrola prodejen, inventarizace apod.), pouze tam přibyly některé nové činnosti (ze sloučeného oddělení přestavby). V průběhu řízení pak začal namítat, že ze strany žalované byl opakovaně vystaven protiprávnímu jednání včetně neodůvodněného, nerovného zacházení, které vyústilo ve výpověď z důvodu tvrzené nadbytečnosti. Nerovné zacházení spatřoval v tom, že žalovaná postupovala netransparentně, kdy žalobci neumožnila, aby se ucházel o pracovní pozici, která (dle tvrzení žalované) v důsledku organizační změny vznikla sloučením dvou stávajících oddělení, a to i navzdory tomu, že vzhledem k délce praxe a zkušenostem měl největší předpoklady pro obsazení předmětné pozice. Nerovné zacházení spatřoval i v tom, jak žalovaná odměňovala své zaměstnance, když tvrdil, že žalovaná zasáhla do jeho práv při vyplácení ročních bonusů (tzv. pobídkové složky mzdy). Zmínil rovněž, že žalovaná mu při výpovědi nabídla novou pracovní pozici (manažer prodejny) jen v případě, že splní potřebné zkoušky a zúčastní se výběrového řízení, na rozdíl od ostatních zaměstnanců, kteří dostali nabídku nového místa bez jakéhokoliv výběrového řízení.

4. Žalovaná v řízení popírala jakékoliv nerovné zacházení nebo diskriminaci ve vztahu k žalobci. Poukázala na to, že žalobce nebyl jediným zaměstnancem, který dostal výpověď pro nadbytečnost na základě předmětné organizační změny; výpověď dostal i zaměstnanec [obec] [anonymizováno], který byl vedoucím zrušeného oddělení přestaveb v logistickém centru v [obec]. K ostatním námitkám, které směřovaly k nerovnému zacházení, uváděla, že tvrzení žalobce jsou neurčitá a že nijak nesouvisí s předmětnou věcí.

5. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 10 C 208/2019-117, kterým žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru danou žalobci žalovanou dopisem ze dne 28. 3. 2019 zamítl (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 45 973 Kč (výrok II.). Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru o tom, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy na pozici popsané v žalobě, že dne 28. 3. 2019 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, když důvodem výpovědi bylo rozhodnutí žalované o organizační změně ze dne 26. 3. 2019, kterou žalovaná popsala ve vyjádření k žalobě (viz výše). Ostatně tyto skutečnosti mezi účastníky sporné nebyly. [příjmení] bylo rovněž to, že žalobce výpověď odmítl převzít a že dne 16. 5. 2019 sdělil žalované, že výpověď ze dne 28. 3. 2019 považuje za neplatnou a trvá na svém dalším zaměstnávání. Provedenými důkazy (prezentací prostřednictvím videokonference, výpovědí svědků) vzal také za prokázané, že o organizační změně byl žalobce informován již dne 30. 1. 2019. Z výpovědi 10 slyšených svědků (všichni zaměstnanci žalované) vzal za prokázané, že přijatá organizační změna představovala faktickou změnu v pracovní náplni zrušené pracovní pozice (vedoucí oddělení technické správy nemovitostí) i nově vzniklé pozice (vedoucí oddělení správy nemovitostí), když pracovní náplň byla odlišná jak obsahově, tak co do počtu podřízených zaměstnanců. Vzal za prokázané rovněž to, že předmětná organizační změna byla přijata jednak rozhodnutím žalované ze dne 26. 3. 2019 a také byla specifikována v písemné výpovědi z pracovního poměru žalobce ze dne 28. 3. 2019. Na základě učiněných skutkových závěrů pak soud I. stupně dovodil, že v případě žalobce výpovědní důvod podle § 52 písm. c/ zákoníku práce byl naplněn. Dodal, že i kdyby žalobce s organizační změnou nebyl dopředu seznámen, dle judikatury Nejvyššího soudu (např. řízení ve věci sp. zn. 2 Cdon 1130/97) postačí, že s organizační změnou byl žalobce seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru. K námitkám žalobce ohledně diskriminace a nerovného zacházení dodal, že tyto námitky s projednávanou věcí nesouvisí.

6. Žalobce proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání, kterým navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nadále trval na tom, že výpověď, kterou mu žalovaná dala pro nadbytečnost, byla účelová, jelikož pro ostatní zaměstnance (kteří byli organizační změnou zasaženi) se pracovní uplatnění u žalované našlo. Trval i na tom, že žalovaná nedodržela pravidla rovného zacházení se zaměstnanci (ve smyslu § 16 zákoníku práce) při výběru kandidáta na pozici nově vzniklého oddělení. Tuto nerovnost spatřoval v tom, že ostatní vedoucí rušených oddělení byli žalovanou osloveni a byla jim dána možnost sebeprezentace a představení svých budoucích vizí rozvoje zaměstnavatele (na základě čehož pak byli vybíráni noví vedoucí); jen žalobci tato možnost nebyla dána. Přitom žalobce splňoval všechny předpoklady pro vedoucí nově vzniklého oddělení, neboť náplň činnosti nové pozice byla stejná jako jeho předchozí pozice. Rovněž tvrdil, že do jeho práv bylo zasaženo i v jiných případech, když mu nebyly vyplaceny roční bonusy a prémie za rok 2018; domníval se, že k výplatě bonusů nedošlo zejména z toho důvodu, že žalovaná již začátkem roku 2019 zamýšlela žalobce propustit (což se nakonec stalo). Z těchto důvodů se žalovaná dopustila nerovného zacházení v oblasti odměňování a porušila právo žalobce na spravedlivou odměnu. Nerovné zacházení pak spočívalo i v tom, že mu žalovaná neformálně nabídla možnost ucházet se o jinou pracovní pozici (nižší), i když si byla vědoma toho, že žalobce pro nabízenou pozici nesplňuje kvalifikační předpoklady. Měl tedy za to, že soud I. stupně nepřihlédl ke tvrzeným skutečnostem o nerovném zacházení při ukončování jeho pracovního poměru, neúplně a nesprávně zjistil skutkový stav, neboť dostatečně neprozkoumal a nezjistil rozhodné skutečnosti prokazující či vyvracející dodržení zásady rovného zacházení vůči zaměstnancům.

7. Žalovaná odvolání žalobce považovala za nedůvodné a navrhovala potvrzení napadeného rozsudku. Poukazovala na to, že žalobce stále ignoruje skutečnost, že podle ustálené judikatury je výběr nadbytečného zaměstnance výlučným rozhodnutím zaměstnavatele. Rovněž poukazovala na to, že v řízení bylo (svědky) prokázáno, že pracovní náplně obou pozic (nové pozice i zrušené pozice) se významně lišily a že žalobce byl pro novou pozici nevhodný. Z těchto důvodů bylo nadbytečné umožňovat žalobci, aby se o novou pozici ucházel. Žalobce neměl právo, aby nová pozici byla nabídnuta právě jemu, nejednalo se však o nerovné zacházení dle ust. § 16 zákoníku práce. V tomto směru zmínila, že předmětem tohoto soudního řízení je posouzení platnosti výpovědi, nikoli posouzení procesu obsazování nové pozice. To, že žalobci nabídla jinou pracovní pozici (nižší), bylo projevem její dobré vůle.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Podle § 52 písm. c/ zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

10. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, jakož i s jeho skutkovým a právním závěrem, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, v němž se soud I. stupně vypořádal s jednotlivými námitkami žalobce, které ve svém odvolání víceméně zopakoval. Je potřeba zdůraznit, že podstatou tohoto řízení bylo přezkoumání platnosti výpovědi, kterou žalovaná dala žalobci dne 28. 3. 2019 pro nadbytečnost, tedy to, zda byly splněny podmínky výše citovaného ustanovení § 52 písm. c/ zákoníku práce Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně v tom směru, že tyto podmínky splněny byly, když v řízení bylo prokázané, že žalovaná dne 26. 3. 2019 přijala organizační opatření, v jehož důsledku se žalobce stal pro žalovanou nadbytečným, a je tu také příčinná souvislost mezi nadbytečností a tímto organizačním opatřením. Odvolací soud také souhlasí se závěrem, že v daném případě organizační změna nebyla jen formální (tzv. na oko) směřující k tomu, aby se žalobcem byl ukončen pracovní poměr (jak v řízení tvrdil). V tomto směru je třeba poukázat na výpovědi 10 slyšených svědků, kteří všichni (a to v pozici nadřízených žalobce, podřízených žalobce i ve stejných pozicích, kterou zastával žalobce, ale v jiných logistických centrech žalované) shodně a bez větších rozporů vypovídali o tom, že nově vzniklá pozice (vedoucí správy nemovitostí) byla z větší části odlišná od zrušené pozice (vedoucí oddělení technické správy nemovitostí – FM). Soud I. stupně správně vycházel i z judikatury Nejvyššího soudu, která je zcela ustálená v závěru, že o výběru zaměstnance, který je nadbytečný, rozhoduje výlučně zaměstnavatel a soudy nejsou oprávněny takovéto rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 2 Cdon 1130/97, případně rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. Rc 90/1967).

11. Pokud žalobce v průběhu řízení začal tvrdit, že bylo porušeno jeho právo na rovné zacházení se zaměstnanci (ve smyslu § 16 zákoníku práce) při výběru zaměstnance na novou pozici, případně, že byl diskriminován při odměňování, tak tyto skutečnosti s přezkoumáním platnosti výpovědi nijak nesouvisí. Tvrzení žalobce ohledně diskriminace by mohlo mít právní význam jen za situace, pokud by tvrdil, že ho žalovaná diskriminovala v přímé souvislosti s předmětnou výpovědí ze dne 28. 3. 2019 (např. v situaci, že by tvrdil, že výpověď dostal kvůli svému věku, pohlaví, původu, apod.). Nic takového však žalobce v tomto řízení ani náznakem netvrdil.

12. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. c/ zákoníku práce v případě žalobce byl dán; výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 3. 2019 je tedy platná. Proto odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku).

13. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně, neboť při jeho přezkumu dospěl k jiné výši nákladů plně procesně úspěšné žalované, než soud I. stupně. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně přiznal zástupkyni žalované odměnu za 11 vyúčtovaných úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif) Odvolací soud po přezkoumání dospěl k závěru, že v tomto případě bylo účelně učiněno 8 úkonů právní služby spočívající v : 1) převzetí a příprava zastoupení ze dne 19. 8. 2019, 2) vyjádření k žalobě ze dne 3. 9. 2019, 3) účast u jednání dne 17. 12. 2019, 4) vyjádření ze dne 21. 2. 2020 (k doplněnému tvrzení žalobce), 5-6) účast u jednání dne 20. 10. 2020, které přesáhlo 3 hodiny (jedná se tedy o 2 úkony), 7) vyjádření ze dne 19. 11. 2020 (podrobné vyjádření k rozsáhlým důkazům provedeným u jednání dne 20. 10. 2020), 8) účast u jednání dne 11. 5. 2021. Za neúčelný úkon právní služby bylo považováno vyjádření ze dne 27. 11. 2019, vyjádření ze dne 17. 1. 2020 a písemný závěrečný návrh ze dne 13. 5. 2021. K žádnému z těchto vyjádření nebyla zástupkyně žalované soudem I. stupně vyzvána, tato vyjádření nebyla v dané fázi řízení nezbytná a mohla být učiněna ústní formou přímo u jednání soudu. Soud I. stupně správně vypočetl odměnu za jeden úkon právní služby v částce 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 ve spojení s § 7 advokátního tarifu), proto celková odměna za 8 úkonů právní služby dosáhla částky 20 000 Kč. Za každý úkon právní služby pak zástupkyni žalované náležel režijní paušál ve výši 300 Kč, tj. celkem 2 400 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu). Výpočet cestovného právní zástupkyně žalované ke třem soudním jednáním v celkové výši 6 257 Kč byl soudem I. stupně proveden správně a v tomto směru odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (bod 20). To stejné platí i pro správně přiznaný nárok na náhradu za ztrátu času v souvislosti se třemi jednáními, která proběhla mimo sídlo zástupkyně žalované, v celkové výši 1 500 Kč. Celkové náklady žalované za právní zastoupení před soudem I. stupně tak dosáhly částky 30 157 Kč. Jelikož zástupkyně žalované doložila, že je plátkyní DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (6 333 Kč) na celkovou částku 36 490 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Z těchto důvodů odvolací soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

14. O nákladech odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný, proto žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů za právní zastoupení v celkové výši 11 546 Kč. Tato částka byla vypočítána podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (advokátní tarif), když bylo vycházeno z toho, že zástupkyně žalované v odvolacím řízení učinila ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu dva úkony právní služby spočívající v písemném vyjádření k odvolání ze dne 10. 8. 2021 a v účasti u jednání u odvolacího soudu dne 15. 2. 2022. Odměna za jeden úkon právní služby činí tak jako v řízení před soudem I. stupně částku 2 500 Kč (§ 9 odst. 3 ve spojení s § 7 advokátního tarifu). Za každý úkon právní služby zástupkyni žalované náleží režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu). Mezi hotové náklady právního zastoupení náleží i cestovné k soudnímu jednání dne 15. 2. 2022, kdy zástupkyně žalované použila vlastní osobní automobil na trase [obec] – [obec] a zpět při ujetí celkem 440 km a průměrné spotřebě motorové nafty 5,5 l /100 km (zjištěno z velkého technického průkazu). Podle vyhl. č. 511/2021 Sb. činí náhrada za použití vozidla 2 068 Kč (440 km x 4,70 Kč) a náhrada za pohonné hmoty 874 Kč (440 km x 0,055 x 36,10 Kč). Za účast u jednání odvolacího soudu zástupkyni žalované náleží též náhrada za promeškaný čas v celkové výši 1 000 Kč (10 půlhodin po 100 Kč - § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu) Celkem tak náklady za právní zastoupení dosáhly částky 9 542 Kč. Jelikož zástupkyně žalované je plátcem DPH, byla tato částka navýšena o 21 % DPH (2 003,82 Kč) na konečnou částku 11 546 Kč (po haléřovém zaokrouhlení).