15 CO 194/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa evidenčně bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: ; 1. příjmení , stavební bytové družstvo, IČO sídlem adresa ; 2. Ing. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa ; 3. Mgr. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa , oba zastoupeni advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení vlastnictví, o návrhu na povolení obnovy řízení, o odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Brně („ dále jen soud I. stupně“) ze dne 30. 6. 2021, č. j. 61 C 141/2016-672,

I. Usnesení soudu I. stupně se v napadených výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3), oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech odvolacího řízení částku 2 700 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaných 2) a 3) JUDr. [jméno] [příjmení].

IV. České republice se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

1. V záhlaví označeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh žalobce na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 141/2016 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Co 45/2019 (výrok I.), nepřiznal žalovanému 1) náhradu nákladů řízení (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 2) a 3) náklady řízení ve výši 6 534 Kč (výrok III.) a nepřiznal státu náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že návrh není důvodný, pokud je založený na tvrzení žalobce o tom, že existuje důkaz, který bez své viny nemohl použít v původním řízení a který by pro něho mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, a to rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, 2. kde v bodě 31. odůvodnění a i v dalších pasážích soud uvedl, že spis Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] (o jehož obsah se opírají meritorní rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] a v návaznosti na to i rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Brně sp. zn. 61 C 141/2016) s meritem této trestní věci vůbec nesouvisí, neboť se týká právních vztahů k jinému bytu, a to bytu [číslo] v [obec] [anonymizována dvě slova], nikoli k bytu [číslo] který je předmětem tohoto řízení. Soud I. stupně poukázal zejména na skutečnost, že žalobce v původním řízení nebyl úspěšný z toho důvodu, že nedisponoval naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovanému 1) žádné náklady v souvislosti s návrhem na povolení obnovy řízení nevznikly a žalovaným 2) a 3) vznikly náklady řízení ve výši 6 534 Kč O náhradě nákladů státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., když neúspěšný žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků.

3. Proti tomuto usnesení žalobce podal dne 9. 8. 2021 odvolání ve znění doplnění z 13. 8. 2021. Nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení, když měl za to, že žaloba je zcela důvodná. Opětovně poukázal na to, že žaloba na obnovu se opírá zejména o rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, ze kterého vyplynula nová skutečnost, a to že Vrchní soud v Olomouci v rozhodnutí vydaném v rámci řízení vedeného (u Krajského soudu v Brně) pod sp. zn. [spisová značka] vycházel při svém meritorním rozhodování ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka], přestože tento spis s meritem této věci vůbec nesouvisí, neboť se týká právních vztahů vztahujících se k naprosto jinému bytu. Z této nové skutečnosti tedy vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vyřešil otázku (která byla v původním řízení označena za otázku prejudiciální) na základě podkladů, které s předmětnou věcí nesouvisely. Z toho žalobce dovozoval, že Vrchní soud v Olomouci nemusel tuto předběžnou otázku vyřešit správně a že soud I. stupně měl tuto předběžnou otázku na základě této nové skutečnosti posoudit sám. Měl tak za to, že výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020 lze považovat za rozhodnutí, které by pro něho mohlo v rámci tohoto řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Dalším odvolacím důvodem bylo, že soud I. stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani slovem nezmínil o tom, že žalobce u soudního jednání dne 30. 6. 2021 uvedl (doplnil) jako další důvod obnovy řízení skutečnost, že žalobce v listopadu 2008 převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na svého otce [jméno] [příjmení]; proto nemohl později (stejná) členská práva a povinnosti převést na [jméno] [příjmení]. Soud I. stupně se také nezmínil ani o dalším důvodu obnovy (rovněž uplatněnému u jednání dne [datum]), a to že [jméno] [příjmení] ještě předtím, než převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na žalované 2) a 3), uzavřel dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu s [jméno] [příjmení]. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4872/2008 je dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými 2) a 3) absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření [jméno] [příjmení] již členská práva a povinnosti nevlastnil. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný 1) se k odvolání žalobce nevyjádřil.

5. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby napadené usnesení bylo potvrzeno. Vyslovili přesvědčení, že žalobcem tvrzené skutečnosti nemohou v původním řízení změnit závěr soudu o tom, že na žádném určení žalobce nemá naléhavý právní zájem, neboť tvrzené (nové skutečnosti) se nijak nedotýkají závěrů, které byly v původním řízení rozhodné pro posouzení naléhavého právního zájmu.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Podle § 228 odst. 1 o.s.ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

8. Podle § 233 odst. 1 o.s.ř. žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

9. Podle § 233 odst. 2 o.s.ř. po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.

10. Z obsahu spisu vyplývá, že v původním řízení zahájeném dne 23. 5. 2016 se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky předmětné bytové jednotky (byt [číslo] o velikosti 3+1 nacházející se v 2. nadzemním podlaží na adrese [anonymizována dvě slova] 2, [PSČ] [obec] a společných bytových prostor a pozemku o podílu [číslo]) dle smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z 14. 4. 2010 uzavřené mezi nimi a žalovaným 1). Dále se domáhal určení, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je žalovaný 1). Soud I. stupně rozsudkem z 3. 10. 2018, č. j. 61 C 141/2016-377 žalobu na určení vlastnictví zamítl, a to jak ve vztahu k žalovaným 2) a 3), tak ve vztahu k žalovanému 1). Pokud se týká určení vlastnictví ve vztahu k žalovaným 2) a 3), uvedl, že žalobce na tomto určení nemá naléhavý právní zájem. Pokud se týká určení vlastnictví ve vztahu k žalovanému 1), zde žalobu zamítl na základě výsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], které se týkalo určení, zda žalobce je členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu. Rozhodnutím Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2018, č. j. [číslo jednací] bylo nejdříve návrhu vyhověno a o členství žalobce v družstvu a existenci nájemního vztahu bylo rozhodnuto kladně; k odvolání účastníků však Vrchní soud v Olomouci usnesením z 15. 8. 2018, č. j. [číslo jednací] toto rozhodnutí změnil tak, že návrh na určení, že žalobce je členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu, zamítl (rozhodnutí nabylo právní moci 14. 9. 2018). Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že smlouva o převodu členských práv k předmětnému bytu byla platně uzavřena nejdříve mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] a následně mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými 2) a 3). Žalobce proti rozsudku soudu I. stupně z 3. 10. 2018 podal odvolání. Ve věci poté rozhodoval Krajský soud v Brně rozsudkem ze 14. 5. 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467, kterým byl rozsudek soudu I. stupně z 3. 10. 2018 potvrzen v zamítavých výrocích o určení vlastnictví k předmětné bytové jednotce. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil závěr, že žalobce od počátku neměl naléhavý právní zájem na určení, že žalovaní 2) a 3) nejsou vlastníky předmětné bytové jednotky. Pokud se týká určení vlastnictví ve vztahu k žalovanému 1), zde uvedl, že na počátku řízení žalobce měl naléhavý právní zájem na tomto určení, avšak v důsledku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 15. 8. 2018, č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením z 29. 8. 2018, č. j. [číslo jednací]) tento naléhavý právní zájem ztratil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu z 14. 5. 2019 žalobce ještě podal dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením z 3. 6. 2020, č. j. 24 Cdo 465/2020-552 tak, že dovolání bylo odmítnuto; Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil závěr, že naléhavý právní zájem žalobce byl odvolacím soudem posouzen správně. Žalobce nakonec proti rozhodnutí soudu I. stupně z 3. 10. 2018, rozhodnutí odvolacího soudu z 14. 5. 2019 i rozhodnutí dovolacího soudu z 3. 6. 2020 podal ústavní stížnost; Ústavní soud usnesením z 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2408/20 tuto stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Rozsudek soudu I. stupně z 3. 10. 2018 o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví k předmětnému bytu ve vztahu ke všem žalovaným tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2019.

11. Z obsahu spisu dále vyplývá, že dne 19. 8. 2020 žalobce podal návrh na obnovu původního řízení ve znění jeho doplnění z 5. 1. 2021. Jako důvod obnovy uvedl existenci rozsudku Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020 (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 21. 3. 2019, kterým bylo státu uloženo zaplatit žalobci zadostiučinění 82 500 Kč s příslušenstvím z důvodu průtahů ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 17/2011). Důvod pro obnovu řízení spatřoval v bodě 31. odůvodnění výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (a v jeho dalších pasážích), když zde bylo uvedeno, že spis Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] (o jehož obsah se opírají meritorní rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] a ve věci vedené soudem I. stupně pod sp. zn. 61 C 141/2016) s meritem této věci vůbec nesouvisí, neboť se týká právních vztahů vztahujících se k naprosto jinému bytu. U nařízeného jednání dne 30. 6. 2021 žalobce doplnil další dva důvody pro obnovu řízení. Tvrdil jednak, že v listopadu 2008 převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na svého otce ([jméno] [anonymizováno]), proto následně nemohlo dojít k převodu těchto členských práv na žalované 2) a 3). Dále tvrdil, že ve spise Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] dohledal dohodu z 22. 1. 2010 o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu z [jméno] [příjmení] na [jméno] [příjmení]; tato dohoda byla datována o 5 dní dříve než dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými 2) a 3). I v tomto tedy spatřoval důvod, že žalovaní 2) a 3) nemohli získat členská práva a povinnosti k předmětnému bytu a že by jeho určovací žalobě mělo být vyhověno. Soud I. stupně u jednání provedl důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, když tento důkaz směřoval k prvnímu tvrzenému důvodu obnovy. Dále dokazování provedl listinou nazvanou„ oznámení o převodu členství“ datovanou„ listopad 2008“, kterou žalobce se svým otcem [jméno] [příjmení] oznámili žalovanému 1), že mělo dojít ke zpětnému převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na původního člena [jméno] [příjmení] (kdy přesně k tomuto zpětnému převodu mělo dojít, v listině uvedeno nebylo). Soud I. stupně nepřipustil důkaz do spisu založenou kopií dohody o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, která měla být uzavřena mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] dne 22. 1. 2010.

12. Žalobce u jednání odvolacího soudu uvedl, že o existenci dohody z 22. 1. 2010 se dozvěděl někdy v období duben až červen 2021, kdy nahlížel do spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka].

13. Pokud se týká posouzení, zda žalobce podal žalobu na obnovu řízení ve lhůtách stanovených ve shora citovaném ust. § 233 o.s.ř., a to jak v subjektivní 3-měsíční lhůtě, tak v objektivní 3-leté lhůtě, lze dospět k závěru, že subjektivní i objektivní lhůta byla splněna u prvního tvrzeného důvodu (rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020) i u třetího tvrzeného důvodu (dohoda o převodu členských práv a povinností z 22. 1. 2010). Pokud pak žalobce opíral důvod obnovy i o tvrzení, že v listopadu 2008 převedl členská práva a povinnosti k předmětnému bytu na svého otce (druhý důvod), byl tento důvod uplatněný zjevně po uplynutí jak subjektivní, tak objektivní lhůty, když o této skutečnosti žalobce – jako účastník tohoto tvrzeného převodu – musel vědět již od roku 2008. Navíc by se jednalo o důkaz, který žalobce mohl použít už v původním řízení, takže by zde nebyly splněny ani základní podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 o.s.ř.

14. Pokud jde o první důvod obnovy, je třeba konstatovat, že rozsudek Městského soudu v Praze z 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494 ve věci samé řešil odškodnění žalobce za průtahy v soudním řízení; tedy s původním řízením to přímo nijak nesouviselo. Na tom nemohou nic změnit ani dílčí právní závěry uvedené v bodě 31. odůvodnění tohoto rozsudku. Je třeba znovu poukázat na to, že zamítnutí určovacích žalob v původním řízení je založeno na nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na obou určovacích žalobách. Z tohoto pohledu na závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce nemůže nic změnit ani případný převod členských práv a povinností k předmětnému bytu, který měl dne 22. 1. 2010 proběhnout mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (třetí důvod obnovy). Toto všechno jsou skutečnosti, které měly být případně uplatněny v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce není členem žalovaného 1) a nájemcem předmětného bytu. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce i v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] podal návrh na obnovu řízení a že tento návrh byl zamítnut usnesením z 25. 11. 2021, č. j. [číslo jednací] ve znění usnesení z 31. 1. 2022, č. j. [číslo jednací], přičemž Vrchní soud v Olomouci usnesením z 8. 6. 2022, č. j. [číslo jednací] potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí návrhu žalobce na obnovu řízení v dané věci. Právní stav je tedy nadále takový, že bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobce není členem žalovaného 1) a není nájemcem předmětného bytu. Za dané situace tak nadále platí závěry odvolacího soudu uvedené v rozsudku z 14. 5. 2019, č. j. 15 Co 45/2019-467 o tom, že žalobce nemá na určovacích žalobách (jak ve vztahu k žalovanému 1), tak ve vztahu k žalovaným 2) a 3)) naléhavý právní zájem, a tento závěr nemohou změnit ani skutečnosti (a důkazy) uváděné v návrhu na obnovu původního řízení.

15. Odvolací námitka žalobce byla částečně důvodná ohledně toho, že soud I. stupně se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s tvrzeným druhým a třetím důvodem pro obnovu. Nicméně vzhledem k závěrům odvolacího soudu uvedeným shora, toto částečné pochybení nemělo vliv na správnost rozhodnutí a nemohlo být ani důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

16. S ohledem na vše shora uvedené lze dospět k závěru, že v případě žalobce nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu § 228 odst. 1 o.s.ř., proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadené usnesení ve výroku I. jako věcně správné potvrdil, a to včetně správných nákladových výroků III. a IV. (výrok I. tohoto usnesení).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Jelikož žalobce nebyl s odvoláním úspěšný, vznikla mu povinnost nahradit ostatním účastníkům náklady řízení. Žalovaný 1) byl v odvolacím řízení pasivní a žádné náklady mu nevznikly, proto odvolací soud žalovanému 1) náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok II. tohoto usnesení).

18. Úspěšným žalovaným 2) a 3) v rámci odvolacího řízení vznikly náklady za právní zastoupení v částce 2 700 Kč, proto náhrada v této výši byla uložena žalobci (výrok III. tohoto usnesení). Tato částka byla vypočtena podle vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění (dále advokátní tarif). Zástupce žalovaných v řízení učinil jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k odvolání) ve smyslu § 11 odst. 1 advokátního tarifu. Jelikož se jedná o zastupování dvou osob, byla odměna za tento úkon vypočtena podle § 7 ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu na částku 2 400 Kč za jeden úkon. Mezi náklady patří i režijní paušál ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalovaných v průběhu odvolacího řízení přestal být registrovaný jako plátce DPH, nebyla částka 2 700 Kč navyšována o 21 % DPH (tak jako u nákladů vzniklých v průběhu řízení před soudem I. stupně).

19. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl osvobozen od placení soudních poplatků, odvolací soud za použití § 148 odst. 1 o.s.ř. nepřiznal státu náhradu nákladů řízení v souvislosti s odvolacím řízením (výrok IV. tohoto usnesení).