15 Co 219/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců JUDr. Libora Daňhela a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce t.č. Anonymizováno zastoupeného opatrovníkem Jméno opatrovníka se sídlem Adresa opatrovníka proti žalované: Jméno žalované ., IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupené Jméno Zástupce Anonymizováno ., advokátem sídlem Anonymizováno o zaplacení částky 768 960 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. března 2024, č. j. 115 C 88/2018-217,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 28 447,10 Kč k rukám zástupce žalované , Jméno ZástupceIII. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Výše uvedeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 768 960 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně soud I. stupně zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 399 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II.). V neposlední řadě pak soud I. stupně rozhodl o nákladech státu tak, že České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Své rozhodnutí soud I. stupně mj. odůvodnil tím, že „za situace, kdy žalobce netvrdil a v řízení nebylo zjištěno, že v období od , Anonymizováno, vznikl mezi účastníky nový pracovní poměr a žalobce konal práci pro žalovaného, nemohl vzniknout žalobci nárok na mzdu dle § 109 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. V řízení bylo prokázáno, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl od , datum, na základě pracovní smlouvy a skončil dne , datum, ve zkušební době, jak bylo potvrzeno pravomocnými rozsudky Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, Jestliže pracovní poměr po , datum, mezi účastníky netrval, nemůže být nárok žalobce důvodný ani z důvodu § 69 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, neboť zde chybí základní předpoklad, a to pravomocné určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době“.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal prostřednictvím své opatrovnice odvolání žalobce. Ten podává odvolání do výroků I. a II., když je přesvědčen, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dále, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a v neposlední řadě rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce v tomto směru namítá, že v řízení se domáhal zaplacení částky 768 960 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady mzdy za období od , Anonymizováno, , která mu měla příslušet z pracovněprávního vztahu založeného pracovní smlouvou ze dne , datum, . Soud I. stupně však žalobu žalobce zamítl s tím, že v rozhodném období žádný pracovní poměr mezi účastníky netrval. Pro tyto účely soud I. stupně vyšel z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , a dále z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , kdy těmito rozhodnutími byla žaloba žalobce, kterou se domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne , datum, , zamítnuta. Žalobce však s těmito závěry a postupem soudu I. stupně nesouhlasí. V této souvislosti žalobce uvádí, že v předmětném řízení podal žalobce žalobu na plnění, zatímco v řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, bylo rozhodováno o žalobě na určení. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005 platí, že „pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku)“. Uvedený závěr byl dále potvrzen i usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99. Pokud tedy žalobce namítal, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne , datum, byl rozvázán neplatně, soud I. stupně měl ohledně těchto tvrzení žalobce provést dokazování a sám si učinit závěr, zda předmětný pracovní poměr byl rozvázán platně či neplatně. Soud I. stupně proto pochybil, pokud namísto tohoto postupu automaticky vyšel ze závěrů Městského soudu v Brně či Krajského soudu v Brně, ke kterým dospěly v řízeních sp. zn. , Anonymizováno, a sp. zn. , Anonymizováno, Žalobce dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 582/2016 s tím, že z něj vyplývá, že „v řízení nese povinnost tvrzení a povinnost důkazní vždy ten z účastníků pracovního poměru, který pracovní poměr ve zkušební době zrušil“. Pokud tedy soud I. stupně vyšel z výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, pochybil, když ve věci rozhodl, aniž by se blíže zabýval tím, zda rozvázání pracovního poměru učiněné zaměstnancem žalované na pozici sekretářky bylo platné. Je zřejmé, že bez vyřešení této podstatné otázky nelze v daném řízení správně rozhodnout. Současně žalobce namítá, že soud I. stupně neprovedl veškeré důkazy, které žalobce navrhoval ve svých vyjádřeních ze dne , datum, a , datum, . Žalobce pak nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, když poukazuje na to, že mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a proto by v případě rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky měl soud rozhodovat dle ust. § 150 o.s.ř. Ze všech těchto důvodů opatrovnice žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Rozhodnutí soudu I. stupně napadl svým odvoláním též sám žalobce, který namítá, že napadený rozsudek soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci samé, protože soud I. stupně nesprávně aplikoval na konkrétní věc žalobce jim použité právní předpisy. Řízení sp. zn. 115 C 88/2018 Městského soudu v Brně je řízením o žalobě na plnění, když řízení sp. zn. , Anonymizováno, Městského soudu v Brně je řízení o žalobě na určení. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93 a zdůrazňuje, že podání určovací žaloby netvoří překážku litispendence pro žalobu na plnění. Pravomocné rozhodnutí o žalobě na určení netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu o plnění, i když je založena na stejném právním vztahu nebo právu. Dále žalobce opakuje argumentaci uváděnou jeho opatrovnicí a zdůrazňuje, že v poměrech projednávané věci sp. zn. 115 C 88/2018, vedené u Městského soudu v Brně a s ohledem na vše, co vyšlo v řízení před soudem I. stupně najevo (tj. včetně stran neplatnosti rozvázání daného pracovního poměru žalobcem uplatněných nových, právně rozhodných skutečností, skutkových tvrzení, důkazních návrhů žalobce a jim uplatněné soudní judikatury), byl soud I. stupně povinen sám provést posouzení otázky, zda rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované společnosti ve zkušební době žalovanou společností je neplatné. Soud podle žalobce není vázán rozhodnutím ve věci sp. zn. , Anonymizováno, vedené u Městského soudu v Brně. Pokud to soud I. stupně neučinil, postupoval podle žalobce nesprávně. Žalobce nadále tvrdí, že jeho pracovní poměr u žalované společnosti nadále trvá, existuje, kdy žalovaná je povinna žalobce dále zaměstnávat, přidělovat žalobci práci a vyplácet žalobci mzdu a náhradu pracovních cest apod., jak žalobce stále požaduje. Pokud tak žalovaná nečiní, nemůže to být k tíži žalobce.

4. K odvolání žalobce se podáním ze dne , datum, vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce též žalovaná. K námitce žalobce, že soud v probíhajícím řízení se měl otázkou platnosti skončení pracovního poměru zabývat, když rozhodnutí vydané ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , Anonymizováno, , netvoří překážku věci zahájené ani rozhodnuté, žalovaná uvádí, že žalobce přehlíží, že tento ani žádný další z jím uvedených judikátů neměl co dočinění se speciální určovací žalobou dle § 72 zákoníku práce, o kterou jde v nyní posuzované věci. Judikatura již před 56 lety předmětnou právní otázku vyřešila, když v tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68 Ak (R 40/1969 civ.). Dále žalovaná odkazuje i na pozdější judikaturu, a to na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96. Dále uvádí, že zajisté i v nyní posuzovaném případě by mohl žalobce tvrdit a prokazovat, že pracovní poměr trval i po datu jeho skončení platným zrušením ve zkušební době (, datum, ), jehož platnost byla postavena najisto pravomocným a vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. , Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně sp. zn. , Anonymizováno, , ovšem adekvátní žalobní tvrzení a důkazy k tomu zde absentovaly. Soud se již po uplynutí dvouměsíční žalobní lhůty nemůže otázkou platnosti rozvazovacího jednání zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou a soud musí (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně. V tomto směru odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1619/2017. Z uvedeného plyne, že i kdyby důkazy ohledně neplatnosti zrušení ve zkušební době z , datum, navrženy byly, nemohly by být provedeny. Soud by se naopak musel zabývat tvrzeními a důkazy, např. o tom, že po datu , datum, žalobce konal nějaké práce pro žalovanou, za které mu žalovaná dluží odměnu, či např. že po datu , datum, existoval nějaký jiný pracovněprávní vztah, v rámci, kterého vznikl nárok na náhradu mzdy – ovšem adekvátní žalobní tvrzení a důkazy k tomuto zde absentovaly. Žalovaná nesouhlasí ani s odvoláním do nákladů řízení, když poukazuje na to, že žalobce je notoricky známý svým kverulantským zneužíváním procesních práv na úkor žalované, které si v žádném případě nezasluhuje finanční podporu ze strany justice. Jeho jednání není jen zátěží pro soud a potažmo české daňové poplatníky, ale zatěžuje to zejména žalovanou, která si musí na obranu svých práv proti žalobci přibírat a platit advokáta. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby rozhodnutí bylo jako věcně správné potvrzeno a žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení.

5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád – dále jen o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Nejprve je třeba uvést, že soud I. stupně nedospěl k závěru, že by zde byla dána překážka věci zahájené či rozhodnuté, neboť věc projednal a meritorně o ní rozhodl (přičemž pokud by dospěl k závěru, že některá z těchto překážek zde je dána, musel by řízení zastavit – srov. § 83 odst. 1 o.s.ř., § 159a odst. 4 o.s.ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).

7. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 768 960 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady mzdy za období , Anonymizováno, s tím, že tvrdí, že mezi účastníky vznikl dne , datum, pracovní poměr. Mělo-li dne , datum, dojít k ukončení tohoto pracovního poměru jeho zrušením ve zkušební době, považuje žalobce takové skončení za neplatné a z tohoto důvodu se domáhá za vymezené období náhrady mzdy v uvedené výši.

8. Žalovaná považuje žalobu za nedůvodnou s tím, že v uvedeném období žalovaná žalobce v žádném pracovněprávním vztahu nezaměstnávala a žalobce ani pro ni žádnou práci nevykonával. Pokud dříve mezi účastníky vznikl pracovní poměr dne , datum, , tento pracovní poměr žalobce u žalované byl platně skončen zrušením ve zkušební době ke dni , datum, , když v tomto směru žalovaná odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, a Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, .

9. Podle ust. § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. (dále jen zákoník práce) dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

10. Podle ust. § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

11. Pracovní poměr může být rozvázán jen dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době (§ 48 odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel i zaměstnanec mohou zrušit pracovní poměr ve zkušební době z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Zaměstnavatel nesmí ve zkušební době zrušit pracovní poměr v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (karantény) zaměstnance. Pro zrušení pracovního poměru ve zkušební době se vyžaduje písemná forma, jinak se k němu nepřihlíží. Pracovní poměr skončí dnem doručení zrušení, není-li v něm uveden den pozdější (§ 66 odst. 1, 2 zák. práce). Podle ustanovení § 72 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Nárok na náhradu mzdy vzniká dle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce jen tehdy, došlo-li k neplatnému skončení pracovního poměru a zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.

12. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3693/2011), že „zaměstnanec má právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce jen tehdy, šlo-li o neplatné rozvázání pracovního poměru, tedy byl-li rozvazovací úkon zaměstnanci řádně doručen a byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu“.

13. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 21 Cdo 944/2021 mj. vyplývá, že „rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 72 zákoníku práce umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, podat u soudu žalobu na určení, že právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatné. Není-li žaloba v této lhůtě podána, pak platí, že pracovní poměr skončí mezi účastníky tohoto právního jednání, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího jednání zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. například ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněného pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, nebo ve vztahu k nynější právní úpravě odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5297/2017). Nebyla-li neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Na základě žaloby o určení, že pracovní poměr trvá, nelze posuzovat otázku platnosti rozvázání pracovního poměru; soud se v řízení omezí toliko na zjištění, zda existuje úkon způsobilý být ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 zákoníku práce důvodem k rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002)“.

14. Z výše citovaných ustanovení zákoníku práce a ustálené judikatury je zřejmé, že požaduje-li žalobce náhradu mzdy (v této projednávané věci za období , Anonymizováno, ) při neplatném skončení pracovního poměru (tzn. jeho neplatným zrušením ve zkušební době) je nezbytné, aby v řízení bylo prokázáno, že pracovní poměr vznikl (zde prokázáno shodným tvrzením účastníků o vzniku pracovního poměru na základě uzavřené pracovní smlouvy dnem , datum, ) a dále pokud mělo dojít k úkonu ohledně skončení pracovního poměru (což byl projednávané věci úkon ze dne , datum, – zrušení pracovního poměru ve zkušební době), že neplatnost právního jednání o rozvázání pracovního poměru byla určena pravomocným rozhodnutím soudu.

15. V projednávané věci bylo zjištěno, že úkon žalované jako zaměstnavatele ohledně skončení pracovního poměru žalobce u žalované jeho zrušením ve zkušební době (úkon žalované ze dne , datum, ) byl předmětem posouzení soudem v řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, přičemž uvedený úkon neplatným shledán nebyl, když žaloba žalobce byla pravomocně zamítnuta. Za této situace nejsou splněny předpoklady pro přiznání uvedené částky jako náhrady mzdy podle ust. § 69 zákoníku práce a odvolací soud shledává správným závěr soudu I. stupně ohledně toho, že „pracovní poměr žalobce u žalované byl zrušen ve zkušební době ke dni , datum, . Žalobce se určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době u soudu nedomohl. Jeho žaloba na požadované určení neplatnosti byla pravomocně soudem zamítnuta. V žalobou uplatněném období od , Anonymizováno, žalovaná žalobce v žádném pracovněprávním vztahu nezaměstnávala, žalobce pro ni ani žádnou práci nevykonával, a proto nemá na mzdu ani na náhradu mzdy žádný právní nárok“. S ohledem na vše uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně (včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení byla plně úspěšná žalovaná, náleží jí náhrada účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti s odvolacím řízením vznikly. V tomto směru se jedná o náklady za právní zastoupení, a to za 2 úkony právní služby (písemné podání – vyjádření ze dne , datum, a účast při jednání odvolacího soudu dne , datum, ) tj. 2× 11 380 Kč, dále 2× režijní paušál a to 1× 300 Kč (za úkon realizovaný do , datum, ) a 1× 450 Kč (za úkon realizovaný po , datum, ), DPH ve výši 4 937,10 Kč; celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení vznikly žalované náklady ve výši 28 447,10 Kč a žalobce je povinen tyto zaplatit žalované k rukám jejího právního zástupce tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

17. Pokud v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení žalobce poukazoval na to, že byl osvobozen od soudního poplatku, a proto by mu neměla být uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (když odkazoval na ust. § 150 o.s.ř.), lze v tomto směru konstatovat, že důvody pro osvobození od soudních poplatků bez dalšího nezakládají důvod pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. V této souvislosti musí být zvažovány všechny okolnosti, jak na straně toho, kdo má náklady řízení zaplatit, tak i toho, komu právo na náhradu nákladů řízení vzniklo. V projednávané věci nelze přehlížet, že žalobce podává opakované žaloby proti žalované, které vycházejí ze stejného skutkového základu a jimiž se domáhá náhrady mzdy (vždy za jiné časové období), přičemž s ohledem na zjištěné okolnosti se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ze strany žalobce, neboť jak je již výše uvedeno, nárok na náhradu mzdy vzniká pouze v případě neplatného skončení pracovního poměru. V případě žalobce však jeho žaloba na určení neplatnosti zrušení jeho pracovního poměru u žalované ve zkušební době (založené smlouvou ze dne , datum, ) byla pravomocně zamítnuta. S ohledem na všechny tyto okolnosti, neshledává odvolací soud důvody pro aplikaci ust § 150 o.s.ř., a proto potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně i ohledně náhrady nákladů řízení a též přiznal žalované náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.

18. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v rámci řízení zastoupen ustanovenou opatrovnicí (advokátkou) vznikly v souvislosti s tímto státu náklady na úhradu odměny a nákladů opatrovnice. V tomto směru odvolací soud rozhodl o nákladech řízení dle § 148 o.s.ř. a státu nepřiznal náhradu nákladů řízení, když ust. § 148 o.s.ř. výslovně vylučuje přiznání náhrady nákladů řízení státu proti osobě, která byla od soudních poplatků osvobozena (uvedené ustanovení se nevztahuje na rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky).