15 Co 256/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Libora Daňhela a soudců Mgr. Jiřího Vašíčka a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované. IČ IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2024, č. j. 38 C 68/2022-82,

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba žalobce, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru ze strany žalované výpovědí ze dne datum, doručené žalobci datum, je neplatné, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 27 422 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované Jméno advokáta B.

1. Soud I. stupně rozsudkem určil, že rozvázání pracovního poměru ze strany žalované výpovědí ze dne datum, doručené žalobci dne datum, je neplatné (výrok I.) a zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady řízení ve výši 41 870 Kč (výrok II.).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná a navrhla jeho změnu tak, že žaloba bude zamítnuta.

3. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), doplnil a zopakoval dokazování soudu I. stupně (§ 213 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Předmětem řízení o věci samé je určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru z datum, kterou žalobce jako zaměstnanec od žalované jako zaměstnavatele obdržel datum. Žalobce se tohoto určení domáhá s tvrzením, že zákonný důvod pro výpověď nebyl naplněn, neboť výpovědí vytknuté jednání žalobce nedosáhlo takové intenzity, aby bylo kvalifikováno jako zvlášť hrubé či závažné porušení pracovněprávních povinností zaměstnance ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, jímž žalovaná výpověď odůvodnila. Žalobce sice připouští, že jako řidič sanitního vozidla ve výjezdové skupině odmítl datum na pokyn Krajského operačního střediska výjezd z adresa a zpět, avšak za výjimečných okolností, které intenzitu porušení pracovní povinnosti snižuje, když na druhé straně žalovaná nepřihlédla k tomu, že žalobce je u ní zaměstnán více než Anonymizováno let, včetně Anonymizováno-tileté praxe na letecké záchranné službě a Anonymizováno-tiletého působení na pozici staniční sestry výjezdového pracoviště adresa, k čemuž nelze opomenout více než Anonymizováno-tiletou trvající pedagogickou činnost při výchově nových sester a záchranářů, přičemž až do nynějšího rozvázání pracovního poměru výpovědí se žalobce nedopustil jediného kázeňského prohřešku.

6. Soud I. stupně provedl dokazování listinnými o obsahu pracovního poměru žalobce a vymezeného důvodu jeho rozvázání posuzovanou výpovědí, včetně vnitřních předpisů žalované, o stavu počasí datum, o počtu „sekundárních“ transferů u žalované mimo území Anonymizováno kraje a dále výslechy svědků jméno FO a jméno FO o okolnostech daných při odmítnutí výjezdu žalobce a souvisejících okolnostech. Na základě toho učinil skutkový závěr, že odmítnutí žalobce vykonat pokyn žalované dne datum je ojedinělým excesem při jinak příkladném plnění pracovních povinností žalobce, který lze označit za jednání lehkovážně až velmi nezodpovědné, nicméně nedosáhlo intenzity závažného porušení pracovních povinností žalobcem ve smyslu § 52 písm. g), druhá věta před středníkem, zákoníku práce. Pro tento závěr zohlednil soud I. stupně to, že žalobce až do datum příkladným způsobem vykonával více než Anonymizováno let pro žalovanou pracovní činnost, aniž by porušil pracovní povinnosti a byl jakkoliv kázeňsky řešen, dále to, že jeho odborné i morální znalosti a zkušenosti jsou na takové úrovni, že se žalovaná rozhodla využít je ke školení svých zaměstnanců žalobcem, dále to, že se jednalo o „sekundární“ vjezd, tedy výjezd mezi dvěma zdravotnickými zařízeními bez ohrožení života či zdraví pacienta, a přihlédl i k částečně dopravní neschůdnosti na tomto výjezdu, kdy mělo jít o cestu v zimním období za tmy, snížené viditelnosti a za deště s nebezpečím sněhu či ledové pokrývky v oblasti Vysočiny, přičemž k výjezdu mělo dojít koncem pracovní doby žalobce (jeho směny), kdy se již cítil unaven, a to na cestu do Anonymizováno a zpět, která by trvala cca 5 hodin. Dále soud I. stupně zohlednil skutečnost, že žalobce pečuje o zletilého syna, který je omezen ve svéprávnosti, a to, že žalované nevznikla škoda, když místo žalobce pokyn zaměstnavatele vykonala posádka jiného sanitního vozu. Soud I. stupně přihlédl i ke skutečnosti (byť jen „okrajově“), že postup zaměstnavatele byl „neurčitý a postup dispečera nejasný“, když dal pokyn jméno FO, aby se s další posádkou dohodl na tom, kdo nakonec výjezd absolvuje. Soud I. stupně nesouhlasil s argumentací žalobce jen v tom, že by žalobce svojí únavou při odmítnutí pokynu argumentoval u zaměstnavatele při odmítnutí pokynu, neboť o skutečnosti, že je unaven a že se „necítí vzdálenou cestu absolvovat“, měl uvědomit svého přímého nadřízeného ihned po skončení posledního vjezdu, ve vztahu k čemuž je zarážející, že nedlouho po odmítnutí pokynu absolvovat vzdálenou cestu do Anonymizováno se žalobce nebránil absolvovat jednu kratší cestu po Anonymizováno.

7. Pokud se týká formálních náležitostí výpovědi dané žalobci, dospěl soud I. stupně k závěru (byť nikoli v odůvodnění rozsudku výslovně uvedenému), že žalovaná ve výpovědi vymezila dostatečně konkrétní jednání žalobce, v němž spatřuje závažné porušení jeho povinnosti vyplývající z právních předpisů, a ohledně časových souvislostí napadení výpovědi žalobou dospěl k závěru, že výpověď se dostala do sféry žalobce datum a žaloba byla datum podána před uplynutím prekluzivní dvouměsíční lhůty dle § 72 zákoníku práce.

8. Žalovaná proti výše uvedeným závěrům soudu I. stupně namítá, soud dostatečně nepřihlédl ke skutečnostem žalovanou tvrzeným a do svého rozhodnutí nezahrnul všechny potřebné informace z provedených důkazů, jejichž výklad činil jednostranně a pouze ve prospěch žalobce. Skutečnost, že žalobce nebyl po celou dobu trvání pracovního žalované nikdy kázeňsky trestán, nevede podle žalované automaticky k tomu, že by byl nějak zásadně pozitivně hodnocen. Skutečnost, že žalobce působil u žalované i v pozici školitele, mělo vést soud naopak k úvaze o tom, že pro zaměstnance, která školí další zaměstnance žalované je zcela nepřípustné, aby odmítl výjezd, což je u žalované „naprostým tabu“, a žádný ze zaměstnanců žalované to za celá desetiletí neučinil. Tato skutečnost byla tvrzena i svědkem jméno FO, což v napadeném rozsudku absentuje, stejně jako to, že tento svědek uvedl, že sekundární akutní převoz pacienta, který je akutní, znamená, že vyžaduje rychlý převoz a důvodem je péče o pacienta, o kterého je třeba se rychle postarat akutními úkony na místě, kam se převáží. Komunikace „dispečerky“ s posádkou žalobce dne datum je podle žalované také vyložena soudem I. stupně nesprávně, neboť samotná možnost domluvy s jinými posádkami závisela pouze na benevolenci a vstřícnosti dalších posádek na výjezdové základně, ale od počátku bylo zřejmé, komu bude uložen pokyn k výjezdu, a v tomto kontextu také dispečer postupoval a pokyn zadal s opakovaným odkazem na to, že jde o výjezd akutní. Závěr soudu I. stupně o zhoršených (povětrnostních) podmínkách na cestě do Anonymizováno a zpět je podle žalované v rozporu s výpovědí svědka jméno FO, který popsal svůj výjezd do Anonymizováno téhož dne datum tak, že trval přibližně 5 hodin a následně uvedl, že takovou dobu trvá takový výjezd při optimálních podmínkách. I tento svědek uvedl, že za dobu své Anonymizováno praxe u žalované nezaznamenal, že by někdo odmítl výjezd kamkoliv, stejně jako to, že bývá běžné, že výjezd zasahuje i dvě hodiny do přesčasu, z čehož je zřejmé, že přesčas u tohoto povolání není nic neobvyklého a žalobce tedy s takovouto variantou musel počítat. Žalovaná poukázala také na to, že žalobce tvrdil svou únavu, a to, že se cítil i zdravotně indisponován, až v soudním řízení, přičemž z dokazování vyplynulo, že svého nadřízeného neinformoval o svém špatném zdravotním stavu, nezmínil se o tom ani svým kolegům a nehovořil o tom ani po odmítnutí výjezdu, když naopak pak ještě jeden výjezd v rámci téže služby absolvoval.

9. Především je nutno uvést, že jsou správné závěry soudu I. stupně odvoláním nezpochybňované, že žalobce je na základě pracovní smlouvy z datum zaměstnancem žalované jako řidič sanitního vozidla, že na základě později uzavřených změn pracovní smlouvy a dohod o provedení práce působil žalobce u žalované i jako „SZP – záchranář“ (dále zdravotnický záchranář – řidič silničního motorového vozidla, „staniční sestra“ výjezdového stanoviště v Anonymizováno a od datum jako zdravotnický pracovník ve výjezdové skupině Anonymizováno, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to pro odmítnutí splnit pokyn k výjezdu dne datum v Anonymizováno hodin během jeho pracovní směny, spočívající v neodkladné přepravě těhotné pacientky jméno FO z lůžkového zdravotnického zařízení v Anonymizováno, do jiného lůžkového zdravotnického zařízení Anonymizováno, že tuto výpověď doručila žalobci datum, a že ten ji včas napadl zde projednávanou žalobou. Nesporné a z dokazování provedeného soudem I. stupně vyplývající je také to, že žalobce odmítl tento pokyn k výjezdu splnit, což nepopírá, avšak dovolává se zohlednění okolností, za nichž k tomuto odmítnutí došlo, tak, že nejde o závažné porušení pracovní povinnosti a není tedy způsobilým důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. g), druhá věta před středníkem, zákoníku práce.

10. Soud I. stupně pro svůj závěr aplikoval toto ustanovení zákoníku práce v odůvodnění napadeného rozsudku citované, a ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 19 odst. 1 zákona o zdravotnické záchranné službě, která v odůvodnění svého rozsudku také cituje, na základě nichž učinil výše uvedený právní závěr o nižší intenzitě tohoto porušení pracovních povinností žalobce.

11. Pokud jde o pracovní povinnosti zaměstnance, jejichž porušení může být důvodem k výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru, stanoví je ust. § 301 písm. c) zákoníku práce jako dodržování právních předpisů vztahujících se k práci zaměstnance vykonávané a dodržování ostatních předpisů vztahujících se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni. Z dokazování soudu I. stupně jednoznačně vyplynulo i to, že žalobce byl seznámen se svými povinnostmi respektovat pokyn k výjezdu obdržený v průběhu jeho služby, včetně toho, že v případě časového přesahu takového výjezdu přes plánovaný konec služby, je koncem služby až skončení takového výjezdu.

12. Odvolací soud při posouzení důvodů, které vedly soud I. stupně k jeho závěru o intenzitě daného porušení pracovních povinností žalobce jako méně závažné, hodnotí jako nejvíce významnou okolnost nutnost péče žalobce o zdravotně postiženého syna, kterou žalobce dle správného zjištění soudu I. stupně také odůvodnil odmítnutí předmětného výjezdu tak, že by mu tento výjezd způsobil několikahodinový přesčas, který si z důvodu péče o zdravotně postiženého syna „nemůže dovolit“. Soud I. stupně tuto okolnost hodnotil nikoli jako nejvýznamnější a závěr o ní neodůvodnil nijak podrobně. Z dokazování soudu I. stupně provedeného k této skutečnosti vyplývá, že syn žalobce Jméno žalobce, narozený datum, trpí Anonymizováno“, že jeho chůze je „výrazně Anonymizováno, sám nesvede, jen s pomocí druhé osoby,“ má velmi porušenu jemnou motoriku (zpráva tituly před jménem jméno FO, právnická osoba v Anonymizováno, z datum), a že Anonymizováno letý je syn žalobce je (takto) zdravotně tělesně postižený a vyžaduje trvalou péči (zpráva o ambulantním vyšetření žalobce ve Anonymizováno, z datum). Žalobce na výzvu odvolacího soudu doplnil tvrzení o tomto důvodu odmítnutí výjezdu tak, že se v péči o syna s manželkou střídají podle svých služeb, že i jeho manželka pracuje ve zdravotnictví, že toho dne datum měl péči o syna převzít od své manželky, která po své službě v očkovacím centru odešla za matkou žalobce, která tehdy byla ve špatném psychickém stavu, o čemž žalobce navrhl doplnit dokazování svědeckými výslechy své manželky a své matky.

13. Odvolací soud doplnil dokazování svědeckým výslechem pouze manželky žalobce jméno FO, která tyto skutečnosti potvrdila a doplnila podrobnějšími sděleními, že při plánování střídání péče o syna s případným půlhodinovým přesčasem žalobce při jeho službě počítali, ale že hodina už by byl problém, že datum po návratu žalobce ze služby odešla spát k matce žalobce, která byla ve špatném psychickém stavu kvůli Anonymizováno onemocnění své vnučky a někdy vedla i takové řeči, že si něco udělá. Dále k manželka žalobce uvedla, že u matky žalobce přespávali střídavě ona nebo žalobce, a to nikoli každou noc, ale přibližně 4× týdně podle potřeby. Vnučka matky žalobce, která je neteří žalobce, žije se svými rodiči v Anonymizováno, a ti nemohli péči o matku žalobce realizovat. K vlastním pracovním povinnostem v té době manželka žalobce uvedla, že pracovala v očkovacím centru pro očkování v rámci pandemie covid-19, měla povinnost uzavření a uzamčení očkovacích prostor vždy po skončení provozních hodin. K tvrzení žalobce, že jeho matka byla ve špatném stavu také z důvodu svého ovdovění manželka žalobce uvedla, že už si nepamatuje, jak dlouho před inkriminovanou dobou došlo k úmrtí otce žalobce, dále uvedla, že podoba péče o matku žalobce tak, jak ji manželka žalobce popsala v inkriminovaném období, trvá prakticky v téže podobě dodnes.

14. Skutečnost o pracovním zařazení manželky žalobce odvolací soud zjistil z potvrzení právnická osoba. z datum, že v období od datum byla v této společnosti zaměstnána střídavě na dohodu o provedení práce a dohodu o pracovní činnosti.

15. Z takto doplněného dokazování učinil odvolací soud závěr, že syn žalobce jednoznačně vyžaduje trvalou péči a přítomnost některého ze svých rodičů ve večerních hodinách, do čehož vícehodinový přesčas služby žalobce výrazně zasáhne, což však nevede k závěru o tak výjimečné situaci, která by do významné míry snižovala intenzitu porušení pracovní povinnosti žalobce absolvovat při své službě v pozici řidiče sanitního vozu výjezd s pacientem, k němuž je v rámci svého pracovního zařazení povinen. Je zcela pochopitelné a přirozené, že za dané rodinné situace staví žalobce i jeho manželka péči o zdravotně postiženého syna na první místo, což však nemůže vést k závěru, že žalobce při výkonu pracovní činnosti, k níž se v rámci pracovní smlouvy (a dohod o jejich změnách) zavázal, „částečně opravňuje“ odepřít splnění pracovního příkazu, a to ani při kumulaci okolností, za nichž dojde k jeho vícehodinovému přesčasu, s nímž s manželkou (při její výše uvedené tehdejší profesi) při plánování péče o svého syna nepočítali. Je otázkou, zda tak významné pracovní místo, které žalobce u žalované zastával, je vhodným zaměstnáním pro rodiče zatíženého nutností péče o zdravotně postižené dítě, nicméně pokud je žalobce k výkonu své práce podle pracovní smlouvy povinen i v době přesčasu vzniklého výjezdem ke konci plánované služby, nelze podle odvolacího soudu takovou okolnost, byť nastává jen zřídka, hodnotit „polehčujícím“ způsobem pro žalobce tak, jak to učinil soud I. stupně.

16. Vzhledem k tomu, že způsob výkonu péče o syna žalobce a jeho manželky, který však byl v tomto případě dán spíše potřebou věnovat se současně i matce žalobce z důvodů výše uvedených, vyplývá dostatečně ze svědecké výpovědi manželky žalobce, nedoplňoval odvolací soud dokazování ještě výslechem matky žalobce, jejíž postavení v této rodinné situaci žalobce je již dostatečně zřejmé. K tomu odvolací soud uvádí, že ani tato okolnost nebyla v době odmítnutí předmětného výjezdu žalobcem náhlá, a tedy zásadně výjimečná oproti dlouhodobé praxi realizované žalobcem a jeho manželkou předtím i potom, a to až dosud, což svědčí proti jejímu zohlednění ve prospěch žalobce jím předpokládaným způsobem. Byť i ve vztahu k ní lze pochopit lidské a osobní motivy žalobce, je nutné je porovnat s významností jeho pracovních povinností u žalované, na jejichž plnění je akutně závislé zdraví pacientů, které žalobce převáží.

17. K námitkám žalobce, že předmětný výjezd nebyl pro zdraví pacienta až tak významný, odvolací soud uvádí, že z dokazování provedeného soudem I. stupně vyplývá, že šlo o „sekundární“ výjezd, tedy přepravu pacienta mezi dvěma zdravotnickými zařízeními, avšak současně o výjezd „akutní“ k převozu těhotné ženy z Anonymizováno do Anonymizováno zdravotnického zařízení k výkonu potřebné zdravotní péče. Pro hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobce není významné, jaký konkrétně byl zdravotní stav převážené pacientky a jaká byla časová naléhavost jejího příjezdu do Anonymizováno zdravotnického zařízení, neboť povinností žalobce, stejně jako ostatních pracovníků realizujících takové výjezdy, je splnit pokyn k takovému výjezdu, ve vztahu k němuž by případný závěr o jeho nižší naléhavosti byl teoreticky možný jen v případě, že by šlo o výjezd nikoli akutní.

18. Soud I. stupně pro svůj závěr o tom, že žalobcovo lehkovážné, až velmi nezodpovědné jednání, bylo ojedinělým excesem v jinak příkladném plnění pracovních povinností, zohlednil výše uvedené skutečnosti o dlouhodobé pracovní činnosti žalobce u žalovaného, včetně lektorské (pedagogické, školící) činnosti, což sice odpovídá skutečnosti, avšak dle odvolacího soudu nelze ani to zohlednit pro závěr nižší intenzitě porušení této povinnosti žalobce, jak to zohlednil soud I. stupně. Žalovaná proti tomuto závěru soudu I. stupně namítla, že žalobce zase tak příkladným pracovníkem nebyl, a navrhla k důkazu o tom zvukové záznamy hovorů žalobce s operačním střediskem z předchozího období. Odvolací soud provedl dokazování písemnými přepisy těchto pohovorů a nezjistil z nich takto tvrzené skutečnosti, ale jen to, že žalobce formuloval v této komunikaci s řídícím střediskem (operátorkou) svoje argumenty nikoli zcela zdvořile. Věcně však tyto záznamy svědčí spíše o tom, že žalobce se domáhal přidělení jiného vozidla, neboť pokračuje s autem, které nesplňuje technické parametry, na zodpovědnost dispečinku, že namítá proti akutnosti jiného převozu skutečnost, že „to na středisku vydrželo“ 2 hodiny, resp. že „to tam leží“ 2 hodiny, že měla se měla tato situace řešit jinak, a to „poslat vláček, když mám malé auto“, a že žalobce nemá telefon, tak mu volají na „87“. Tyto skutečnosti nesvědčí o tom, že by žalobce v jiných případech porušoval své pracovní povinnosti, spíše jen o tom, že formulace soudu I. stupně, že žalobce byl pracovníkem s příkladným plněním pracovních povinností, zcela nekoresponduje se způsobem komunikace žalobce, což je ale pro zdejší věc nevýznamné, pokud není tvrzeno ani prokazováno jiné porušení pracovních povinností žalobce mimo to zde projednávané.

19. Pokud se týká námitky žalobce, že se v ten den při přijetí příkazu cítil špatně, dokonce ho pobolívala hlava a mohl mít tedy i zdravotní problém, vyhodnotil ji soud I. stupně správně jako rozpornou s tím, že tento důvod žalobce při odmítnutí pokynu k výjezdu neuplatnil ani ve vztahu ke kolegům ani ve vztahu k „dispečerce“ a že následně žalobce absolvoval krátce poté další výjezd.

20. Odvolací soud však zopakoval dokazování soudu I. stupně výslechem svědků jméno FO a jméno FO ohledně této skutečností (i dalších skutečností pro projednávanou věc významných, jak bude uvedeno níže). Svědek Anonymizováno, který byl členem posádky, jejíž výjezd žalobce jako řidič odmítl, potvrdil to, co vypověděl již u soudu I. stupně, že zdravotními problémy žalobce odmítnutí výjezdu neodůvodňoval, alespoň si na to svědek nevzpomíná. Svědek jméno FO uváděl skutečnosti ve prospěch žalobce, neboť jeho odmítnutí výjezdu považoval za důvodné (byť použil nepříslušný pojem „zištné“, který má spíš opačný význam), ale také potvrdil, že o odmítnutí výjezdu žalobce a o jeho důvodech se dozvěděl až poté, tedy včetně toho, že žalobce se údajně cítil unaven a nechtěl výjezd absolvovat, aniž by v této souvislosti zmínil i zdravotní problémy. Proto po tomto opakování dokazování činí odvolací soud závěr shodný se soudem I. stupně, že zdravotní indispozici, která by žalobci bránila k realizaci výjezdu bez rizika jeho ohrožení, žalobce neprokázal.

21. S tím souvisí i skutečnost, jaké byly v daný den povětrnostní podmínky, jimiž žalobce odůvodňuje svoji obavu z realizace předmětného výjezdu a skutečnost, zda byla nebo měla být žalobci známa možnost, jak v případě nemožnosti dokončit výjezd pro zdravotní problémy měl postupovat, vzhledem k jeho údajné obavě, že výměna by během výjezdu nebyla možná a on by v takovém případě ohrozil celou posádku, přepraveného pacienta a ostatní účastníky silničního provozu. Podle odvolacího soudu by relevance těchto skutečností byla dána pouze v případě, že by byla zjištěna žalobcem tvrzená skutečnost o jeho akutních zdravotních problémech, která by riziko výjezdu za (tvrzených) špatných povětrnostních podmínek a nemožnosti vystřídání na pozici řidiče odůvodňovala. Pokud žalobce spatřuje tato rizika pouze v tom, co bylo prokázáno, tedy, že byl ke konci své 12hodinové služby unaven, což není třeba prokazovat, neboť běžná únava vyplývá již z těchto časových souvislostí, nelze takové obraně přikládat zásadní význam, neboť to je součástí pracovního zařazení žalobce v daném pracovním poměru a nemůže to být „polehčující okolností“ pro porušení pracovní povinnosti odmítnutím výjezdu, jak to žalobce učinil.

22. Přesto odvolací soud doplnil dokazování o této skutečnosti. Ohledně povětrnostních podmínek v den, kdy mělo k výjezdu dojít, vypověděl svědek Anonymizováno, že si na počasí nepamatuje, a svědek jméno FO, že ten den bylo špatné počasí, déšť se sněhem, nárazový vítr a že silnice byla z toho důvodu kluzká. Při zohlednění skutečností vyplývající z dokazování soudu I. stupně, že ten den byla teplota vzduchu 8 °C a že u soudu I. stupně svědek jméno FO vypověděl, že déšť se sněhem se týkal jen oblasti Vysočiny, nyní svědek uvedl, že si na teplotu toho dne nepamatuje. Jelikož svědek jméno FO tentýž den realizoval výjezd jiným vozidlem do Anonymizováno, z něhož se dle nyní opakovaného tvrzení vrátil 2 hodiny před výjezdem žalobce, nevzpomněl si ani na svoje tvrzení před soudem I. stupně, že tehdy jeho výjezd z adresa a zpět trval 5 hodin.

23. Odvolací soud nezpochybňuje, že v předmětný den bylo špatné počasí, které zhoršovalo podmínky pro jízdu autem po pozemních komunikacích, avšak žádné zjištění nesměřuje k závěru, že šlo snad o „kalamitu“, která by pro jízdu po dálnici mezi adresa zásadně komplikovala či omezila jízdu vozidlem. Pracovní povinností žalobce stejně jako svědka jméno FO, který téhož dne výjezd adresa a zpět absolvoval je konat výjezdy i za zhoršených povětrnostních podmínek, jimiž tedy nelze podle odvolacího soudu argumentovat jako „polehčující okolností“ pro porušení povinnosti takový výjezd vykonat.

24. Ohledně skutečnosti, zda byla u žalované stanovena pravidla pro výměnu posádky či člena posádky v době služby a speciálně v době realizace výjezdu a zda byla nebo mohla být tato pravidla žalobci známa prováděl soud I. stupně dokazování také. To navrhla žalovaná doplnit v odvolacím řízení pracovní náplní funkce „staniční sestry výjezdového stanoviště“, kterou žalobce u žalované také zastával. Odvolací soud tento důkaz provedl a zjistil z něj, že tento pracovník zajišťuje kompletní chod výjezdového stanoviště s výjimkou lékařské problematiky, a to „střídání, zástupy, výměny služeb a vozidel“, z čehož má dle žalované vyplývat, že žalobci byl tento postup, pokud by se týkal jeho výměny, znám. Ten vyplývá ze směrnice Postavení práva a povinností inspektorů v provozu v „Anonymizováno“ (tedy u žalované), neboť tito inspektoři zjišťují střídání ve službě zaměstnancům (zdravotnických záchranářů a řidičů, operátorů Anonymizováno) při náhlé provozní situaci jako např. pracovní úraz, zdravotní indispozice apod. Z toho muselo být žalobci v jeho výše uvedené pracovní pozici známo, že taková situace se u žalované řeší přes inspektora provozu tímto způsobem.

25. Svědek jméno FO předložil soudu fotokopii monitoru, na němž je zobrazena odpověď údajně kvízovou otázku tak, že zaměstnanec má právo odmítnout výkon práce, o níž se domnívá, že „ji“ (nebo jiné osobě na pracovišti) bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje na životě či zdraví, přičemž takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance. Odvolací soud doplnil dokazování i tímto důkazem, který ovšem svědčí jen o tom, že v rámci svědkem tvrzeného školení zaměstnanců na pracovišti u žalované byla vyžadována tato odpověď na tuto otázku, která odpovídá zákoníku práce a nemá pro zde projednávanou věc význam, neboť odmítnutí výkonu práce z takto zákonného důvodu, které by nebylo porušením pracovních povinností zaměstnance, není dáno ve zde projednávaném případě, byť žalobce údajné riziko bezprostředního a závažného ohrožení jiných osob na zdraví či životě v rámci své argumentace takto hodnotí.

26. Žalobce k této skutečnosti u soudu I. stupně navrhl důkaz spisem oblastního inspektorátu práce pro Anonymizováno, který soud I. stupně připojil, ale důkaz jím neprovedl. Tento důkaz proto provedl odvolací soud a zjistil z něj pouze to, že žalobce se u tohoto orgánu domáhá prošetření toho, že byl po Anonymizováno letech u žalovaného propuštěn bez jakékoli vytýkacích dopisů a z důvodů jemu nepochopitelných, že tento orgán žalobcův podnět ke kontrole (aniž je zřejmé, k jaké konkrétně) přijal, že bude u žalované provedena, že výsledky budou žalobci sděleny, že po provedení této kontroly bylo žalobci sděleno, že meritum jeho podnětu leží mimo výseč věcné působnosti inspektorátu, neboť o platnosti nebo neplatnosti skončení pracovního poměru rozhodují pouze soudy, že orgány inspekce práce nevymáhají individuální nároky jednotlivých zaměstnanců, že sice provedená kontrola zjistila u žalované porušení platných právních předpisů a bylo jí opatřením uloženo odstranit zjištěné nedostatky a podat zprávu o přijatých opatřeních, ale že další podrobnější informace není inspekce oprávněna žalobci sdělit s ohledem na zákonnou povinnost mlčenlivosti. Pokud žalobce namítal, že takto zjištěné nedostatky se měly týkat absence pravidel pro postup, kdy je potřeba vystřídat řidiče sanitního vozidla při náhlé indispozici, není tato okolnost tak významná, aby o ní doplňoval odvolací soud dokazování. Jednak z výše uvedených důkazů vyplývá, že u žalované byla řešena tato problematika tak, jak je výše uvedeno, jednak tyto okolnosti, jimiž žalobce odůvodňuje obavu, že by výjezd, který mu byl nařízen, nemohl dokončit, by byly významné jen v případě (jak je uvedeno již výše), že by měl žalobce zdravotní problémy, které by jím tvrzené riziko jeho indispozice způsobovaly, což ale prokázáno nebylo.

27. Z toho důvodu je podle odvolacího soudu nadbytečné hodnotit skutečnost, zda žalobci mělo nebo mohlo být známo, jak se v takovém případě má zachovat, ale z výše uvedených důkazů vyplývá, že takovou vědomost žalobce mít měl a mohl, i kdyby mu zdravotní problémy v dokončení výjezdu snad mohly zabránit. To se týká i povětrnostních podmínek tvrzených žalobcem, které by měly také vyvolat riziko možného nedokončení výjezdu, což by mohlo být významné jen v v případě, že by byl žalobce indisponován i zdravotně, ne pouze únavou na konci své dvanáctihodinové směny, která se realizací tohoto výjezdu mohla v případě extrémně špatného počasí výrazně prodloužit.

28. Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při hodnocení intenzity porušení povinnosti zaměstnance jako méně závažného, závažného nebo zvlášť hrubým způsobem, neboť ustanovení o ukončení pracovního poměru tímto způsobem jsou normami s relativně neurčitou hypotézou, které je nutno aplikovat na každý případ individuálně dle okolnosti každé konkrétní věci. V zásadě je obecně nutno přihlédnout k osobě zaměstnance, funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k okolnostem, za nichž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení povinností, k důsledkům porušení pracovní povinnosti zaměstnance pro zaměstnavatele a tomu, zda zaměstnanec svým jednáním způsobil zaměstnavateli škodu. To vyplývá z publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1228/99 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 21/2001), sp. zn. 21 Cdo 4387/2007 či sp. zn. 21 Cdo 1822/2013, s nimiž se zdejší odvolací soud ztotožňuje.

29. Pro tento případ je hodnocení těchto kritérií takové, že ve prospěch žalobce hovoří posouzení jeho osoby a dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, neboť je dlouhodobým zaměstnancem žalované bez porušení pracovních povinnosti či kázeňských prohřešků, důsledky porušení jeho pracovních povinností pro zaměstnavatele spočívaly v tom, že byl nucen nařídit tento nutný akutní výjezd jiné osobě, čímž tedy žalobce sice nezpůsobil žalovanému škodu v materiálním smyslu, ale zasáhl do realizace jeho systému výjezdů, jemuž je žalobce povinen se podřídit, což obecně problém při realizaci zdravotní péče poskytované pacientům může způsobit, v neprospěch žalobce hovoří skutečnost, že funkce, kterou zastává, je velmi významná, dále to, že míra zavinění tohoto porušení pracovních povinností je stoprocentní, stejně jako způsob a jeho intenzita (odmítnutí výjezdu ani nemůže být „částečné“) a přihlédnutí k době a situaci, v níž došlo k porušení jeho povinnosti je důvodné hodnotit výše uvedeným způsobem.

30. Z toho všeho vyplývá, že odmítnutí výjezdu datum v Anonymizováno hod. k přepravě těhotné pacientky ze zdravotnického zařízení v Anonymizováno do zdravotnického zařízení v Anonymizováno hodnotí odvolací soud jako závažné porušení povinnosti žalobce vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci dle § 52 písm. g) zákoníku práce, pro které byla dána žalobci důvodně výpověď z pracovního poměru, která je tedy i z tohoto důvodu platná.

31. Nad rámec těchto právních závěrů odvolací soud dodává, že z lidského hlediska je pochopitelné, že žalobce preferuje péči o zdravotně postiženého syna, což však kolidovalo s pracovním zařazením žalobce v pracovním poměru u žalované. Pokud k pracovním povinnostem žalobce na tomto místě patří realizovat výjezdy, k nimž dostane pokyn v průběhu služby, až do ukončení výjezdu, což může způsobit, byť ne často, přesčasovou svou práci i v rozsahu několika hodin, je na zvážení žalobce, zda je pro něj taková pracovní pozice v jeho rodinné a osobní situaci vhodná. Nelze totiž tolerovat výše uvedené porušení pracovní povinnosti žalobce ani ve zde nastalé situaci, jak se toho žalobce domáhá, neboť společenský zájem, který je jeho povinnostmi na tomto pracovním místě hájen, tedy zdraví pacientů, kteří potřebují akutní převoz z jednoho zdravotnického zařízení do druhého, je natolik významný, že převažuje zájem žalobce realizovat péči o zdravotně postiženého syna, kdy ji nemohla převzít jeho manželka proto, že odjela k matce žalobce, která byla v tehdy ve špatném psychickém stavu, což nebyla okolnost náhlá, ale daná dlouhodobě před touto událostí i po ní.

32. Z výše uvedených důvodů tedy odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. o věci samé změnil (§ 220 o. s. ř.) tak, že žalobu žalobce na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u žalované zamítl.

33. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť nakonec byla v řízení plně úspěšná žalovaná. V řízení před soudem I. stupně jí vznikly náklady za sedm úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, vyjádření z datum, vyjádření z datum, účast u jednání datum a datum („dvojitý“ úkon, neboť jednání přesáhlo dvě hodiny) a sepis závěrečného návrhu z datum a to po Anonymizováno Kč za každý úkon (§ 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen „advokátní tarif“, ve znění účinném do datum), což činí Anonymizováno, k čemuž přísluší sedm paušálních částek náhrad hotových výdajů po Anonymizováno Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném do datum), tedy Anonymizováno Kč. Za účast u prvního jednání datum zástupci žalované nepřísluší odměna za právní úkon, neboť na něm nebyla věc projednána a bylo odročeno za účelem mediace, za což přísluší náhrada za ztrátu času ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (§ 14 odst. 2 advokátního tarifu), tedy ve výši Anonymizováno Kč. Celkem tedy činí odměna a náhrady advokáta žalované částku Anonymizováno), k čemuž přísluší náhrada daně z přidané hodnoty, jíž je advokát žalované plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a to v zákonné sazbě 21 %, tedy v částce Anonymizováno Kč, což celkem činí Anonymizováno Kč.

34. V odvolacím řízení pak vznikly žalované náklady se zastoupením advokátem za čtyři úkony právní služby, a to odvolání, vyjádření z datum a účast u dvou jednání odvolacího soudu datum a datum, za první přísluší odměna Anonymizováno Kč (stejně jako v prvostupňovém řízení) a za další tři pak odměna po Anonymizováno Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ advokátního tarifu ve znění účinném od datum). Paušální částka náhrad hotových výdajů Anonymizováno Kč také přísluší k prvnímu úkonu právní služby (stejně jako v prvostupňovém řízení) a v částkách po Anonymizováno Kč k dalším třem úkonům právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od datum). Odměna advokáta žalované tedy činí částku Anonymizováno Kč, s paušálními částkami náhrad hotových výdajů částku Anonymizováno Kč. Také k této částce má advokát žalované právo na náhradu daně z přidané hodnoty, jíž je plátcem, v zákonné sazbě 21 %, což činí Anonymizováno Kč a vše celkem tedy Anonymizováno Kč. Nákladem žalované v odvolacím řízení je samozřejmě i zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši Anonymizováno Kč.

35. Proto odvolací soud zavázal neúspěšného žalobce zaplatit úspěšné žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku Anonymizováno), a to k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku.