15 CO 74/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra v právní věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení , příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 41 894 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2021, č. j. 38 C 192/2017-220,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 7 011,95 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Výše uvedeným rozsudkem zavázal soud I. stupně žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 41 894 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 3.668 Kč od 1. 4. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.393 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.987 Kč od 1. 6. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.941 Kč od 1. 7. 2014 do 2 15 Co 74/2022 zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.851 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 4.218 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.588 Kč od 1. 11. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.634 Kč od 1. 12. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 2.561 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 3.401 Kč od 1. 2. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 2.772 Kč od 1. 3. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05% ročně z částky 2.880 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále soud I. stupně žalobu ohledně další části příslušenstvím v rozsahu úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 3.668 Kč od 21. 3. 2014 do 31. 3.2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.393 Kč od 21. 4. 2014 do 30. 4. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.987 Kč od 21. 5. 2014 do 31. 5. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.941 Kč od 21. 6. 2014 do 30. 6. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.851 Kč od 21. 7. 2014 do 31. 7. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 4.218 Kč od 21. 8. 2014 do 31. 8. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.588 Kč od 21. 10. 2014 do 31. 10. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.634 Kč od 21. 11. 2014 do 30. 11. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 2.561 Kč od 21. 12. 2014 do 31. 12. 2014, ve výši 8,05% ročně z částky 3.401 Kč od 21. 1. 2015 do 31. 1. 2015, ve výši 8,05% ročně z částky 2.772 Kč od 21. 2. 2015 do 28. 2. 2015, ve výši 8,05% ročně z částky 2.880 Kč od 21. 3. 2015 do 31. 3. 2015, zamítl (výrok II.). Současně soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 91 738 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.). V neposlední řadě pak soud I. stupně zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady státu ve výši 4 221 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podala prostřednictvím své právní zástupkyně odvolání žalovaná, kterým napadá výroky I., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně. Žalovaná opětovně (jak již v předchozím průběhu tohoto řízení) namítá to, že v případě mzdy žalobce se nejednalo o dohodu o mzdě, ale že mzda byla určována jednostranně zaměstnavatelem. V této souvislosti žalovaná připouští, že v listině označené jako platový výměr jsou opakovaně od počátku až do konce uvedené listiny používány slovní obraty typické pro smluvní ujednání, ale podle žalované se odvolací soud nezabývá tím, k jakému smluvnímu ujednání dané výrazy směřují. Pokud je v uvedené listině použit slovní obrat„ smluvní strany se dohodly“, má žalovaná za to, že toto spojení zjevně odkazuje na skutečnost, že se (smluvní) strany pracovní smlouvy dohodly na tomto způsobu odměňování, tedy, že mzda bude určena samostatným dokumentem, (tj. platovým výměrem). Jediný výraz, který může vzbuzovat pochybnosti o charakteru platového výměru, je tedy slovo„ sjednání“. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. I. Odon 95/97, s tím, že má za to, že uvedené nasvědčuje tomu, že žalobce projevil svobodnou vůli k tomu, aby mu mzda byla určována zaměstnavatelem, když několik let po podpisu pracovní smlouvy nevyjádřil pochybnosti o způsobu, kterým je odměňován, dokonce ani poté, co obdržel již několikátý platový (a později mzdový) výměr. Ačkoli si je žalobce (pozn. odvolacího soudu -správně zřejmě žalovaná) vědom, že soud I. stupně při svém rozhodování byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který bude napadené rozhodnutí přezkoumávat má žalobce (pozn. odvolacího soudu - správně zřejmě žalovaná) za to, že odvolací soud by měl klást větší důraz právě na chování stran, zejména však zaměstnance, po vzniku pracovního poměru. Podle žalované pak závěr odvolacího soudu o tom, že se jedná o dohodu o mzdě, je přinejmenším předčasný, když v této souvislosti poukazuje opětovně na to, že u žalované byla dostatečná informovanost zaměstnanců o jednostranném určení mzdy (kdy v této souvislosti opětovně pokazuje na výpovědi svědků provedené v předchozím průběhu řízení). V tomto směru žalovaná nadále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu učiněné v předchozím rozhodnutí ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 205/2020-193. Žalovaná se dále v rámci svého odvolání zabývá významem právního jednání při uzavírání pracovního poměru žalobce u žalované. V této souvislosti 3 15 Co 74/2022 opětovně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2687/2006 a uvádí, že je sice pravdou, že nejednoznačný výraz„ sjednání“ vnesla do právního jednání jako první žalovaná, když klade otázku zda„ je ale skutečně možné chránit žalobce v takové míře, že navzdory výslovnému poučení o jednostranném určení mzdy, a to jak písemně (v pracovní smlouvě), tak ústně (ze strany jednatele před uzavřením pracovní smlouvy), bude platový výměr interpretován jako dohoda o mzdě?“ Podle žalované je značně nepravděpodobné, že zaměstnanec, který nemá právní vzdělání a není tedy zvyklý rozlišovat mezi obsahovými nuancemi psaných slov, poté, co je ústně obeznámen o tom, že mzdu stanovuje zaměstnavatel platebním výměrem, při čtení platebního výměru zaměří svou pozornost na část, ve které se„ sjednává“ mzda, a dojde k závěru, že jde o dohodu o mzdě, a nikoliv o mzdový (platový) výměr. Žalovaná se domnívá, že nikoli. V této souvislosti odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (např. sp. zn. I. Odon 95/97 a sp. zn. 21 Cdo 2687/2006 či nález Ústavního soudu I. ÚS 625/03 a cituje též z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3480/2016). Žalovaná také namítá, že soud I. stupně se dále nedostatečně vypořádal s časovým hlediskem případu. Žalobce, který v průběhu trvání pracovního poměru, ani několik let poté, nenamítal zákonnost žádného z platových (a později mzdových) výměrů, se na soud obrátil až několik let po skončení pracovního poměru. Shodou okolností tak učinil zanedlouho poté, co jiná zaměstnankyně žalovaného, svědkyně [příjmení] [příjmení], částečně obdržela plnění ve sporu s žalovaným, poté, co s ním uzavřela dohodu o narovnání, a vznikl jí tak nárok na zaplacení dohodnuté částky. Jednání žalobce považuje žalovaná i nadále za účelové a opětovně poukazuje na ust. § 8 občanského zákoníku, dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. V tomto směru se podle žalované ani soud I. stupně, ani odvolací soud, nezabývaly případnou motivací žalobce v tomto soudním sporu a časovými hledisky, tedy, že: -) v roce 2008 došlo ke vzniku pracovního poměru a spornému určení či sjednání mzdy, -) v průběhu trvání pracovního poměru byla žalobci snižována mzda mzdovými výměru, proti čemuž nijak nebrojil, -) v roce 2015 došlo ke skončení pracovního poměru, -) v roce 2016 podala Ing. [příjmení] návrh na zahájení řízení proti žalované s obdobným předmětem plnění a domohla se částečného plnění, -) v roce 2017 podal žalobce prostřednictvím stejného právního zástupce jako Ing. [příjmení] na žalovanou návrh na zahájení řízení z důvodu, který vznikl v roce 2008.

3. Jak také vyplynulo z dokazování, zaměstnanci žalované byli na pracovní schůzce v listopadu 2011 seznámeni se skutečností, že jsou původně uzavírané platové výměry nahrazeny mzdovým výměrem. Původní platové výměry byly jednostranně vypovězeny a byly nahrazeny novými mzdovými výměry, které byly zaměstnancům předány společně s výpovědí předchozího výměru. Žalovaná zde klade otázku zda„ jestliže již při podpisu pracovní smlouvy žalobce chápal platební výměr jako dohodu o mzdě, neměl již v ten okamžik namítat nemožnost její jednostranné výpovědi?“. Dále se ve svém odvolání žalovaná zabývá„ jazykovou nekonzistencí“, kdy v této souvislosti připouští, že žalovaná byla zvyklá vydávat zaměstnancům platové výměry a je pravdou, že v důsledku nepozornosti přetrvávala v této oblasti až do roku 2011 dvojkolejnost, kdy se stará terminologie„ čas od času vkradla“ i do novějších výměrů. V další části odvolání žalovaná namítá zneužití práva. Ačkoli je pravdou, že zákoník práce stojí na zásadě zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance a výkladu ve prospěch zaměstnance, nelze opomenout jinou zásadu soukromého práva, a to zásadu zákazu zneužití práva, respektive že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 4 15 Co 74/2022 4. V neposlední straně pak pokud jde o výpočet žalované částky, žalovaná namítá, že není zřejmé, na základě čeho soud dospěl k výpočtu (přezkumu) žalované částky, respektive zda-li se zabýval všemi relevantními okolnostmi. Ačkoli v odst. 12 napadeného rozhodnutí je uvedeno, jakými úvahami se soud řídil, tedy vynásobením rozdílu hodinové mzdy a odpracované doby, nelze dle žalované takto zjednodušit výpočet dlužné částky, kdy tento výpočet navíc zřejmě vychází z listiny označené jako„ znalecký posudek“. Žalovaná v této souvislosti odkazuje na ust. § 351 zákoníku práce a namítá, že z rozhodnutí soudu I. stupně není patrno, jaká období bral soud za rozhodná, zohlednění prémií dané žalobci a jiné.

5. Ze všech těchto důvodů žalovaná závěrem uvádí, že setrvává na svém procesním stanovisku, a sice, že tvrzený nárok žalobce není důvodný, a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.

6. K odvolání žalované se při jednání odvolacího soudu vyjádřil prostřednictvím svého zástupce žalobce. Ten uvedl, že obsahem odvolání žalované je v zásadě polemika žalované s právním názorem a závěry odvolacího soudu vyslovenými v předcházejícím řízení, které se týkají výkladu projevu vůle stran při uzavírání pracovního poměru, kdy tuto lze označit za spekulativní a ničím nepodložené teorie žalované. Žalobce se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, který vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, kdy dle názoru žalobce odvolací soud dostatečně posoudil výklad projevu žalobce a žalované ohledně sjednání mzdy při uzavírání pracovního poměru a zcela správně tak došel k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k uzavření dohody o mzdě, a to i ohledem na soudní judikaturu. Odvolací soud také správně ve svém rozhodnutí poukázal na nevěrohodnost výpovědi jednatele žalované a na nevěrohodnost předložených mzdových výměrů, na což žalobce upozorňoval od počátku řízení s tím, že mu žádné mzdové výměry nebyly předloženy. Námitku žalované, že žalobce nevyslovil pochybnosti o způsobu odměňování, když mu byly předkládány mzdové výměry, tak nutno považovat za bezpředmětnou, neboť pokud nebyly po celou dobu mzdové výměry žalobci předloženy, nemohl proti nim nic namítat. Rovněž námitky žalované k výpočtu výše nároku považuje žalobce za bezpředmětné. Z napadeného rozsudku soudu I. stupně s odkazem na bod 4, 5 a 12 odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důkazů při zjišťování výše nároku vycházel a jakým způsobem k němu došel. K tomu žalobce dodává, že žalovaná zřejmě dodnes nepochopila, že žalobce se domáhá pouze rozdílu mezi sjednanou základní mzdou ve výši 85 Kč hod. a mzdou, která mu byla dle výplatních pásek zaplacena. Žalobce tak považuje odvolání žalované za nedůvodné.

7. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (ust. § 201 o.s.ř.), ve lhůtě (ust. § 204 o.s.ř.), a proti rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř., ust. § 202a contrario o.s.ř.), přezkoumal v napadené části (výroky I., III. a IV.) rozhodnutí soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce se podanou žalobou domáhá rozhodnutí soudu, kterým by byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit mu částku 41 894 Kč s příslušenstvím jako rozdíl mezi základní mzdou přiznanou žalobci v jednotlivých měsících rozhodného období (dle„ výplatních lístků“) a základní mzdou, která je uvedena v listině označené jako„ platový výměr“ ze dne 20. 7. 2008 tj. ve výši 85 Kč/hodina. Mezi účastníky není sporu o tom, že dne 20. 7. 2008 byla mezi nimi uzavřena pracovní smlouva, na základě které vznikl pracovní poměr žalobce u žalované, který trval až do 31. 3. 2015, kdy skončil na základě výpovědi podané žalobcem. Mezi stranami taktéž není sporným, že v souvislosti se vznikem pracovního poměru byly účastníky podepsány dvě listiny, a to pracovní smlouva ze dne 20. 7. 2008 a dále listina označená jako 5 15 Co 74/2022 „ platový výměr“ z téhož dne. Účastníci se však rozcházejí v hodnocení uvedených listin (a jednání, jež jejich podpisu předcházela) a to ohledně toho, zda na základě uvedeného byla mzda sjednána dohodou stran (jak to tvrdí žalobce s odkazem na obsah„ platového výměru“ ze dne 20. 7. 2008) nebo zda její výše byla určována jednostranně zaměstnavatelem (jak to tvrdí v rámci obrany žalovaná s odkazem na obsah pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 2008 a na následně vydané výměry z 3. 12. 2010, dále 15. 8. 2014, dále 8. 12. 2014 a dne 2. 1. 2015).

9. Tato sporná (a pro vyřešení věci základní) otázka byla odvolacím soudem již dvakrát posuzována, když v pořadí druhém rozhodnutí (srov. rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2021, č.j. 15 Co 205/2020-193), učinil odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování závěr, že v případě pracovního poměru žalobce u žalované, byla mzda žalobce sjednána dohodou stran. Zde je třeba uvést, že pokud v rámci tohoto (dalšího) odvolání žalovaná zpochybňuje závěry ohledně způsobu a formy„ vymezení“ mzdy a její výše, nepřichází s žádnými novými argumenty a pouze nesouhlasí s argumentací soudu, který dospěl k závěru, že mzda mezi účastníky byla sjednána dohodou. Vzhledem k tomu, že v této souvislosti zůstala důkazní situace nezměněna, nemá ani odvolací soud důvod cokoliv měnit na svých závěrech, k nimž dospěl v rozhodnutí ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 205/2020-193, kde mj. uvedl, že„ je nutno posuzovat listinu označenou jako„ platový výměr“ ze dne 20. 7. 2008 podle jejího obsahu (a nikoli pouze podle názvu) s tím, že v uvedené listině je zcela jednoznačně a nezpochybnitelně projevena vůle obou stran uzavřít ohledně mzdy žalobce u žalované dohodu. Nejedná se tedy o mzdový výměr, ale o dohodu o mzdě. Takovou dohodu je možno změnit pouze dohodou, přičemž taková jiná dohoda, která by měnila původně dohodnutou mzdu ve výši 85 Kč hod., nebyla v řízení prokázána (a ani tvrzena)“ (když v podrobnostech lze na uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zcela odkázat, a to zejména na jeho body 9. – 22.).

10. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že jestliže mzda byla v případě žalobce sjednávána dohodou, ke změně výše mzdy mohlo dojít pouze opět dohodou účastníků. Existence takové dohody prokázána nebyla, a tedy mezi účastníky platila ohledně výše mzdy původní dohoda, tzn. mzda ve výši 85 Kč/hod, což platilo i v rozhodném období, za kterou žalobce požaduje doplatek dlužné mzdy.

11. Lze tedy shrnout, že mzda mezi účastníky byla sjednána dohodou (a to na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 2008 a dále listiny označené jako„ platový výměr“ z téhož dne) s tím, že v mezidobí po dobu trvání pracovního poměru ke změně dohody o výši mzdy nedošlo. Z těchto důvodů je tedy zřejmé, že žalobce má nárok na základní mzdu ve výši 85 Kč/hod tak, jak bylo dojednáno v dohodě o mzdě. V tomto směru, pokud soud I. stupně na základě svých úvah dospěl k závěru o opodstatněnosti nároku žalobce na zaplacení dlužné částky, jsou jeho úvahy správné, a to i přesto, že v rámci výpočtu tak, jak je soud I. stupně uvádí ve vztahu k jednotlivým měsícům, se objevují drobné početní chyby.

12. Žalobce po celé rozhodné období od 2/2014 do 2/ 2015 měl v rámci výplatních lístků uvedeny položky základní mzda, náhrada mzdy za svátky a dovolené, případně prémie (když nebylo zjištěno, že by žalobce v uvedeném období měl absence z důvodu pracovní neschopnosti nebo dokonce neomluvené absence). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že prémie mají charakter relativně samostatné složky mzdy, která nemá žádný vliv na výši dohodnuté základní hodinové mzdy (což vyplývá nejen z jejich charakteru, ale též z obsahu listiny označené jako„ platový výměr“ ze dne 20. 7. 2008). Pokud tedy základní mzda nebyla vyplacena ve správné výši (tj. 85 Kč za každou odpracovanou 1 hodinu), nemá na její dopočtení (a výši dluhu na základní mzdě) výše vyplacených prémií žádný vliv.

13. V případě náhrady mzdy (za čerpanou dovolenou a státní svátky – jejichž doplacení se žalobce též domáhá) by vyplacení prémií mohlo mít určitý vliv, avšak pouze ve smyslu navýšení„ základu pro výpočet náhrady mzdy“ tedy jen ve smyslu jejich navýšení, když nepřiznání prémií (odměn) 6 15 Co 74/2022 není okolností, která by v tomto konkrétním případě mohla vést ke snížení„ základu pro výpočet náhrady mzdy“, neboť žalobce (mimo čerpání dovolené) odpracoval stanovenou pracovní dobu, když respektování sjednané základní mzdy ve výši 85 Kč/hod. (z logiky věci) nemůže vést k nižší náhradě mzdy než 85 Kč/hod.

14. Naopak v daném případě by pro správný výpočet náhrady mzdy měla být do základu pro výpočet náhrady mzdy připočtena i položka vyplacených prémií, která by nepochybně základ pro výpočet náhrady mzdy (a tedy ve svém důsledku i samotnou náhradu mzdy) zvyšovala. V projednávaném případě však žalobce tuto vyšší náhradu mzdy nepožadoval, když se domáhá jen částky odpovídající náhradě mzdy na úrovni základní mzdy, tj. 85 Kč/hod.

15. K tomu lze dále uvést, že žalovaná vycházela při výpočtu mzdy ve výplatních lístcích z jí vedené evidence pracovní doby a dále z částek uváděných v „ platových“ (správně mzdových) výměrech, které jsou sice neplatné, nicméně z výpočtu v nich uvedeného je zřejmé, že pokud v některých měsících (např. 3, 4, 5, 10, 11, 12/2014) vznikl žalobci (kromě nároku na mzdu za vykonanou práci) nárok na náhradu mzdy např. z důvodu svátků či dovolené, byla tato náhrada mzdy vždy vyšší než nesprávně uvedená vypočtená hodinová základní mzda (tzn. že základní mzdu náhrada mzdy vždy převyšovala).

16. S přihlédnutím ke způsobu výpočtu náhrady mzdy je zřejmé, že pokud základní mzda žalobce v rozhodném období činila 85 Kč/hod, nenastala žádná skutečnost, která by měla za následek pokles průměrného výdělku pod částku (výši) základní mzdy stanovené dohodou o mzdě (tj. 85 Kč hod.) a tedy tato náhrada mzdy v žádné části rozhodného období nepoklesla pod tuto částku. Odvolací soud tak pro účely výpočtu (viz následující odstavec) počítal s částkou, kterou žalobce na náhradě mzdy za dovolenou či svátek požadoval (tj. 85 Kč/hod), ačkoliv by jeho nárok byl vyšší. Všechny částky jsou uváděny tzv.„ v hrubém“.

17. S ohledem na uvedené tedy pokud se žalobce za rozhodné období 2/2014 až 2/ 2015 domáhá doplatku do výše základní mzdy stanovené dohodou o mzdě ve výši 85 Kč/hod, a to za odpracované hodiny (dle evidence pracovní doby tak jak tuto odpracovanou dobu koneckonců žalovaná sama uvedla i v rámci výplatních lístků) a v malé části též náhrady mzdy za čerpanou dovolenou a náhrady mzdy za státní svátky, je jeho nárok důvodný. V tomto směru lze uvést následující: -) za období 2/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 140 hod., za což mu při sjednané základní mzdě ve výši 85 Kč/hod náleží 11 900 Kč, avšak žalovanou mu bylo za toto období vyplaceno v 8 232 Kč – dluh na mzdě v hrubém za 2/2014 tedy činí 3 668 Kč; -) za období 3/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 126 hod., za což mu při sjednané základní mzdě ve výši 85 Kč/hod náleží 10 710 Kč, dále v uvedeném období čerpal žalobce 3 dny dovolené, kdy za 21 hod. dovolené při náhradě mzdy ve výši 85 Kč/hod mu náleží částka 1 785 Kč, tedy za období 3/2014 měl obdržet částku 12 495 Kč, přičemž žalobce obdržel v hrubém částku 9 102 Kč (7 409 Kč za odpracovanou dobu + 1 693 Kč jako náhradu mzdy za dovolenou) – dluh na mzdě v hrubém za období 3/2014 tedy činí 3 393 Kč; -) za období 4/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 147 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 12 495 Kč, dále za 1 den státního svátku, tedy za 7 hod. při náhradě mzdy 85 Kč/hod mu náleží 595 Kč, tedy celkově mu za období 4/2014 náleželo 13 090 Kč, přičemž žalovaná mu vyplatila částku 9 103 Kč (8 644 7 15 Co 74/2022 Kč za mzdu za odpracované hodiny + 459 Kč jako náhradu mzdy za svátek) – dluh na mzdě v hrubém za období 4/2014 tedy činí 3 987 Kč; -) za období 5/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 140 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 11 900 Kč, dále v uvedeném měsíci byly 2 dny svátků, tedy za 14 hod. při náhradě mzdy 85 Kč/hod mu náleží 1 190 Kč, tedy za období 5/2014 vznikl žalobci nárok na částku 13 090 Kč, přičemž žalovaná mu za toto období v hrubém vyplatila částku 9 149 Kč (tj. částku 8 232 Kč za odpracovanou dobu + 917 Kč jako náhradu mzdy za 14 hod. svátků) – dluh na mzdě v hrubém za období 5/2014 tedy činí 3 941 Kč; -) za období 6/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 147 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 12 495 Kč, avšak žalovaná mu vyplatila pouze částku 8 644 Kč – dluh na mzdě v hrubém za období 6/2014 tedy činí 3 851 Kč; -) za období 7/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 161 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 13 685 Kč, avšak žalovaná mu vyplatila pouze částku 9 467 Kč – dluh na mzdě v hrubém za období 7/2014 tedy činí 4 218 Kč; -) za období 9/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 154 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 13 090 Kč, avšak žalovaná mu vyplatila pouze částku 9 502 Kč – dluh na mzdě v hrubém za období 9/2014 tedy činí 3 588 Kč; -) za období 10/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 154 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 13 090 Kč, dále byl v uvedeném období 1 den svátku, tedy za 7 hod. při náhradě mzdy ve výši 85 Kč/hod mu náleží 595 Kč, tedy za období 10/2014 vznikl žalobci nárok na částku 13 685 Kč, přičemž žalovaná mu za toto období vyplatila částku 10 051 Kč (tj. částku 9 502 Kč za odpracovanou dobu + 549 Kč jako náhradu mzdy za 7 hod. svátků) – dluh na mzdě v hrubém za období 10/2014 tedy činí 3 634 Kč; -) za období 11/2014 - žalobce dle výplatního lístku odpracoval 98 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 8 330 Kč, dále v uvedeném období žalobce čerpal 5 dnů dovolené, tedy za 35 hod. při náhradě mzdy ve výši 85 Kč/hod mu náleží 2 975 Kč a dále byl v uvedeném období 1 den svátku, tedy za 7 hod. při náhradě mzdy ve výši 85 Kč/hod mu náleží 595 Kč, tedy za období 11/2014 vznikl žalobci nárok na částku 11 900 Kč, přičemž žalovaná mu za toto období vyplatila částku 9 339 Kč, (tj. částku 6 047 Kč za odpracovanou dobu + 2 743 Kč za dovolenou + 549 Kč za svátky) – dluh na mzdě v hrubém za období 11/2014 tedy činí 2 561 Kč; -) za období 12/2014 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 140 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 11 900 Kč, a dále v uvedeném období byly 3 dny svátků, tedy za 21 hod. při náhradě mzdy ve výši 85 Kč/hod mu náleží 1 785 Kč, tedy v za období 12/2014 vznikl žalobci nárok na částku 13 685 Kč, přičemž žalovaná mu za toto období vyplatila částku 10 284 Kč, (tj. částku 8 638 Kč za odpracovanou dobu + 1 646 Kč za svátky) – dluh na mzdě v hrubém za období 12/2014 tedy činí 3 401 Kč; -) za období 1/ 2015 – žalobce dle výplatního lístku odpracoval 154 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 13 090 Kč, avšak žalovaná mu vyplatila částku 10 318 Kč – dluh na mzdě v hrubém za období 1/ 2015 tedy činí 2 772 Kč; -) za období 2/ 2015 - žalobce dle výplatního lístku odpracoval 160 hod., za což mu při sjednané základní mzdě 85 Kč/hod náleží 13 600 Kč, avšak žalovaná mu vyplatila částku 10 720 Kč – dluh na mzdě v hrubém za období 2/ 2015 tedy činí 2 880 Kč. 8 15 Co 74/2022 18. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že za rozhodné období 2/2014 až 2/ 2015 žalovaná skutečně nevyplatila všechny nároky žalobce za odpracovanou dobu a náhradu mzdy za svátky a dovolenou tak, jak vyplývaly z dohody o mzdě. S ohledem na uvedené tedy pokud soud I. stupně žalobě vyhověl (tak jak byla uplatněna ohledně jistiny a větší části příslušenství), je jeho rozhodnutí věcně správné, a proto jej odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř., včetně rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu, potvrdil.

19. K věci je možno ještě doplnit, že z provedeného dokazování vyplývá, že pokud žalobce konal pro žalovanou práci jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, je vysoce pravděpodobné (a to právě s ohledem na charakter vykonávané práce), že mu vznikly nároky na příplatky za práci v noci, o sobotách, nedělích a svátcích, které však, jak vyplývá z provedeného dokazování (viz výplatní lístky žalobce založené ve spise), žalovaná začala žalobci přiznávat až od ledna 2015. I v tomto směru je zřejmé, že otázky spojené s odměňováním nebyly u žalované řešeny zcela v souladu se zákoníkem práce.

20. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 o.s.ř., když zcela úspěšný byl žalobce a proto mu dle uvedených ustanovení náleží náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. V tomto případě se jedná o náklady právního zastoupení za 1 úkon právní služby ve výši 2 780 Kč (spočívající v účasti právního zástupce při jednání odvolacího soudu dne 11. 10. 2022), dále 1x režijní paušál ve výši 300 Kč, cestovné právního zástupce k jednání odvolacího soudu a zpět ve výši 2 115 Kč, náhrada za ztrátu času v částce 600 Kč a DPH ve výši 1 216,95 Kč; celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení se jedná o částku 7 011,95 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobci zaplatit tak, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.