15 CO 8/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Vašíčka a soudců Mgr. Martiny Polákové a Mgr. Pavla Mádra ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 14 933,52 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen„ soud I. stupně“) ze dne 21. 9. 2021, č. j. 20 C 83/2021-28,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V řízení zahájeném dne 22. 3. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 933,52 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o 4 samostatné nároky, které jí vznikly na základě smlouvy o sdružených službách dodávky plynu ze dne 23. 8. 2018 uzavřené se žalovaným. Prvním nárokem bylo zaplacení částky 1 414,52 Kč s příslušenstvím, když se jednalo o nezaplacené dodávky odebraného plynu za období od 27. 8. 2018 do 28. 11. 2018 v částce 1 214,51 Kč a o zaplacení smluvní pokuty 200 Kč za prodlení se zaplacením záloh na dodávky plynu za měsíce září a říjen 2018 a za nezaplacení vyúčtování plynu. Druhým nárokem bylo zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 200 Kč. K tomuto nároku tvrdila, že ve smlouvě z 23. 8. 2018 bylo ujednání o tom, že pokud žalobkyně odstoupí od smlouvy z důvodu opakovaného porušení platebních povinností zákazníkem (žalovaným), zaplatí zákazník smluvní pokutu 400 Kč za každý měsíc od odstoupení do konce trvání smlouvy. V tomto případě smlouva se žalovaným byla uzavřena na dobu určitou 36 měsíců od data 27. 8. 2018 s možností automatické prolongace smlouvy. Žalovaný nezaplatil sjednané zálohy za září a říjen 2018, a to ani po upomínce z 19. 10. 2018, proto žalobkyně dne 28. 11. 2018 ukončila v souladu s energetickým zákonem dodávky plynu a následně od smlouvy se žalovaným odstoupila. Na základě ujednání ve smlouvě proto požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty 400 Kč za zbývajících 33 měsíců trvání smlouvy (od listopadu 2018 do srpna 2021), tedy celkem částku 13 200 Kč. Třetím nárokem bylo zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč za nezaplacení faktury vystavené žalobkyní pod variabilním symbolem [číslo]. Čtvrtým nárokem bylo zaplacení 219 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného sjednaného pojištění domácnosti.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení byl zcela pasivní.

3. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 20 C 83/2021-28, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 414,52 Kč s příslušenstvím, částku 100 Kč a částku 219 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu zamítl ohledně zaplacení částky 13 200 Kč (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že nárok na zaplacení smluvní pokuty 13 200 Kč zamítl z toho důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, neboť zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností účastníků smlouvy v neprospěch spotřebitele; dále pak proto, že smlouva není (ve smyslu § 1811 občanského zákoníku) koncipována tak, aby veškerá sdělení vůči spotřebiteli byla učiněna jasně a srozumitelně. Současně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11. Vzniklý závazkový vztah mezi účastníky posoudil jako spotřebitelskou smlouvu uzavřenou podle § 1820 občanského zákoníku, když se jednalo o smlouvu o sdružených dodávkách plynu uzavřené podle § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. Vycházel z toho, že žalobkyně byla při uzavírání smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. Ohledně prvního, třetího a čtvrtého nároku dospěl k závěru, že v těchto částech byla žaloba důvodná. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že žalovaný byl v řízení procesně úspěšnější, žádné náklady mu však nevznikly, proto nebyla náhrada nákladů přiznána žádné straně.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně žalobkyně podala odvolání, a to jen do zamítavého výroku II. a do souvisejícího nákladového výroku III. Nesouhlasila s tím, že soud I. stupně nárok na smluvní pokutu zamítl s odkazem na ust. § 1811 občanského zákoníku a poukázala na to, že i kdyby soud shledal, že ujednání o smluvní pokutě odporuje tomuto ustanovení, není následkem neplatnost ujednání, nýbrž může jít (jen) o porušení informační povinnosti zakládající spotřebitelovo právo odstoupit od smlouvy. Nesouhlasila ani s tím, že by ujednání o smluvní pokutě bylo zakázaným ujednáním ve smyslu § 1813 občanského zákoníku. Zde poukázala na to, že aby se jednalo o absolutně neplatné smluvní ujednání, musely by být splněny současně všechny podmínky stanovené v § 1813 občanského zákoníku. Tímto se však soud nezabýval. Pokud nejsou naplněny všechny podmínky současně, může se jednat o ujednání relativně neplatné, v takovém případě bylo na žalovaném, aby dbal o svá práva a případné relativní neplatnosti se dovolal. Toto však žalovaný neučinil a není přípustné, aby ze strany soudu byla procesní aktivita žalovaného nahrazována. Uvedla také, že výše smluvní pokuty 400 Kč za každý kalendářní měsíc do sjednaného ukončení smlouvy není zjevně nepřiměřená. Konečně poukázala i na to, že smluvní vztah je třeba zkoumat v celé jeho šíři, když oblast dodávek elektřiny je právem silně regulovaná. Povinnosti žalobkyně jako obchodníka jsou utvrzovány veřejnoprávními předpisy a zákonnými povinnostmi, při jejichž porušení se žalobkyně vystavuje finanční sankci řádově převyšující sjednanou výši smluvních pokut, případně i sankci zrušení licence obchodníka. Odmítla, že by předmětné ujednání odporovalo zásadě poctivosti, když smluvní pokuty zajišťující povinnost dodržení sjednané délky smluvního vztahu jsou v současnosti standardem v odvětví a používá je naprostá většina přímých konkurentů na trhu dodávek elektřiny a plynu domácnostem. Navrhla proto, aby rozsudek v napadených výrocích byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudek byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu a žalovaný bude zavázán k úhradě nákladu řízení.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou (§ 201 o.s.ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.), v souladu s § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které mu předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný se na základě usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 8. 2017, č. j. [insolvenční spisová značka] nachází v úpadku s tím, že insolvenční soud povolil řešení úpadku oddlužením. Insolvenční řízení stále probíhá a oddlužení žalovaného doposud nebylo zrušeno. Předmětné pohledávky uplatněné touto žalobou však vznikly až po zjištění úpadku a povolení oddlužení, proto je žalobkyně nemohla přihlásit do insolvenčního řízení; jedná se o nové pohledávky a za dané situace tak řízení ohledně těchto pohledávek nebylo ze zákona přerušeno.

8. Předmětem odvolacího řízení byl jen nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 13 200 Kč.

9. Podle § 1798 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění (občanský zákoník, dále jen o.z.) ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Podle odstavce 2 téhož ustanovení použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

10. Podle § 1800 odst. 1 o.z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.

11. Podle § 1801 věty první o.z. odchýlí-li se strany od § 1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu.

12. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

14. Podle § 2048 odst. 1 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. V tomto případě smlouva, která byla mezi účastníky uzavřena dne 23. 8. 2018, má jednoznačně povahu adhezní smlouvy ve smyslu citovaného § 1798 odst. 2 o.z., neboť žalobkyně použila svůj smluvní formulář užívaný v obchodním styku. Smlouva byla koncipována tak, že všechny podstatné údaje (označení účastníků smlouvy, platební podmínky, smluvní a technické podmínky, specifikace odběrného místa, doba trvání smlouvy apod.) byly uvedeny na straně 2 smlouvy. Tato druhá strana byla koncipována tak, aby byla srozumitelná, byly tam (mimojiné) zvýrazněné odstavce tak, aby text byl přehledný, a pod takto vymezenými smluvními podmínkami byly podpisy účastníků smlouvy. První strana smlouvy pak byla koncipována do několika odstavců psaných drobným písmem, kdy v odstavci 5 nazvaném„ Ostatní ujednání“ byla ujednání o smluvních pokutách, které je zákazník (žalovaný) povinen platit v případě porušení sjednaných povinností; v této části pak byla uvedena i smluvní pokuta 400 Kč za každý měsíc od předčasného ukončení smlouvy do sjednané doby ukončení smlouvy. V této věci lze vycházet ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 11. 11. 2013 ve věci sp. zn. I. ÚS 3512/11. Byť tento nález byl vydán v poměrech občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a zabýval se zejména tím, že ve spotřebitelských smlouvách zásadně nemůže být ujednání o smluvní pokutě součástí všeobecných obchodních podmínek, mají závěry tohoto nálezu přesah i do sporů řešených podle nového občanského zákoníku. Ústavní soud v tomto nálezu (srov. body 29 a 30 odůvodnění) dovodil, že„ text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Např. smluvní ujednání musí mít dotatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Rovněž nesmějí sloužit k tomu, aby do nich často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou. Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu“.

16. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že přesně takovým způsobem je koncipována smlouva uzavřená účastníky dne 23. 8. 2018, když první strana smlouvy má vizuelně charakter všeobecných obchodních podmínek a druhá strana smlouvy vizuelně vypadá jako klasická smlouva, kde jsou nejprve uvedeny smluvní strany, na dalším místě jsou definovány smluvní technické, platební a jiné podmínky a pod tímto textem se nachází místo pro podpisy účastníků smlouvy. Ujednání o možné smluvní pokutě při nedodržení smluvené doby trvání smlouvy je drobným písmem skryto v odstavci„ Ostatní ujednání“. Zde platí to, co akcentoval Ústavní soud ve shora citovaném nálezu, tedy to, že smluvní formulář užívaný žalobkyní při uzavírání smluv je koncipován tak, že ujednání o smluvní pokutě je pro průměrnou osobu (osobu průměrného rozumu) velmi nepřehledné a lze předpokládat, že pozornosti takovéto osoby s největší pravděpodobností toto ujednání unikne. Lze proto dojít k závěru, že na základě § 1801 o.z. k takovému ujednání nemůže být přihlédnuto. Proto z tohoto ujednání žalovanému nemohou vzniknout žádné povinnosti, a to i bez jeho výslovné námitky v tomto řízení.

17. Odvolací soud pak souhlasí i s právním závěrem soudu I. stupně v tom směru, že ujednání o smluvní pokutě (i kdyby se žalobkyně neodchýlila od ust. § 1800 odst. 1 o.z.) zakládá ve smyslu § 1813 o.z. v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností účastníků této smlouvy v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Nelze si totiž nepovšimnout toho, že v daném případě byly smluvní pokuty (několik různých druhů) sjednány jen pro případ porušení povinnosti zákazníkem, nikoli dodavatelem. Zatímco žalovaný se ve smlouvě zavázal platit hned několik druhů smluvních pokut pro případ různých porušení smlouvy na jeho straně, žalobkyně se nezavázala platit ani jednu smluvní pokutu (např pro případ bezdůvodného ukončení dodávek plynu na požadované odběrné místo nebo pro případ porušení jiné své smluvní povinnosti). Nelze rozumně očekávat, že průměrný spotřebitel by s takto jednostrannými sankcemi souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Za takové situace již ustálená judikatura dovozuje„ významnou nerovnováhu“ práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 200/2013 nebo rozhodnutí Evropského soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa, C -415/11). Ve smyslu § 1815 o.z. nelze k takovému nepřiměřenému ujednání přihlížet (a to opětovně i bez výslovné námitky žalovaného). Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I. tohoto rozsudku).

18. O nákladech odvolacího řízení (výrok II. tohoto rozsudku) soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně v odvolacím řízení nebyla úspěšná a obecně by tak měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný. Tomu však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému účastníkovi.