16 CO 240/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holzbauera a soudců JUDr. Petra Ševčíka, LL.M. a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 460 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 36 C 93/2003-632,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 190 430 Kč k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady tohoto odvolacího řízení v částce 21 400 Kč k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil částku 460 000 Kč s 8,5 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do zaplacení, zamítl (výrok I.), žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 220 613,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zastupujícího advokáta žalovaného (výrok II.) a žalobce zavázal k povinnosti zaplatit ČR – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 8 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po doplnění dokazování o nová tvrzení a nové důkazy dospěl soud I. stupně k závěru, že námitka promlčení žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tak i ohledně nároku na náhradu škody, vznesená žalovaným, je důvodná. Dovodil, že subjektivní promlčení doba počala běžet dnem 6. 2. 2001, tj. po doručení rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, právnímu zástupci žalobce, a marně uplynula dnem 6. 2. 2003, neboť žaloba žalobce byla soudu I. stupně doručena až dne 27. 3. 2003 (viz bod 35 rozsudku soudu I. stupně). Ve vztahu k objektivní promlčecí době dospěl k závěru, že ohledně zaplacené částky 17 000 Kč počala běžet dnem 21. 5. 1999 a marně uplynula dnem 21. 5. 2002, ohledně zaplacené částky 50 000 Kč počala běžet dnem 2. 10. 1999 a marně uplynula dnem 2. 10. 2002 a ohledně zaplacené částky 60 654,80 Kč počala běžet dnem 6. 10. 1999 a marně uplynula dnem 6. 10. 2002 (viz bod 34. rozsudku soudu I. stupně). Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby se stala obecně známá skutečnost, že objekt zimního stadionu byl v rozhodném období ve špatném technickém stavu, což vyplynulo i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, který označil neutěšený stav zimního stadionu ke konci roku 1999 za notorietu. Z těchto stěžejných důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl a ve věci neúspěšného žalobce zavázal za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. k náhradě účelně vynaložených nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému a dále neúspěšného žalobce zavázal za použití ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. k náhradě státem zálohovaných nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce. V následném doplnění namítl, že soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním, věc nesprávně právně posoudil, napadené rozhodnutí soudu I. stupně je nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a řízení před soudem I. stupně je zatíženo významnými vadami, mimo jiné i porušením práva na spravedlivý proces a porušením zásady rovnosti procesních stran. Zdůraznil, že soud I. stupně svým závěrem o promlčení tvrzených nároků ve dvouleté subjektivní lhůtě porušil ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., tedy povinnost být vázán právním názorem odvolacího soudu, bylo-li jeho rozhodnutí zrušeno a byla-li mu věc vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení. Běh dvouleté subjektivní promlčecí doby začal běžet až dnem 1. 4. 2001, tj. den po právní moci rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, tudíž ke dni podání žaloby, tj. ke dni 27. 3. 2003, subjektivní promlčecí lhůta ještě neuplynula. Dále uvedl, že žalovaný byl zapsán jako katastrální vlastník zimního stadionu v žalovaném období, tedy v období od 1. 5. 1999 do 31. 3. 2001, a v tomto období zimní stadion včetně předmětných nebytových prostor užíval a požíval jako domnělý vlastník. V žalovaném období žalovaný přijímal plnění (nájem za nebytové prostory) z právního důvodu, který posléze odpadl. V daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení právní mocí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, tedy dne 31. 3. 2001, a až od tohoto data (resp. od 1. 4. 2001) začala následně plynout objektivní promlčecí doba. Žaloba byla v dané věci podána dne 27. 3. 2003, tudíž ke dni podání žaloby ještě neuplynula ani objektivní tříletá promlčecí doba. Co se týče inkasovaného nájemného (tj. inkasované nájemné v období od 20. 5. 1999 do 5. 10. 1999), soud I. stupně nesprávně uzavřel, že uplynula objektivní tříletá promlčecí doba, přičemž v rozporu s žalobními tvrzeními a důkazy konstatoval, že není možno v dané věci uvažovat o desetileté objektivní promlčecí době, ačkoliv se na straně žalobce jednalo minimálně o úmysl nepřímý. Žalovaný věděl, že se svým jednáním může vůči žalobci bezdůvodně obohatit (případně mu způsobit škodu), a pro případ, že se bezdůvodně obohatí (škodu žalobci způsobí) s tím byl srozuměn. Opakovaně zdůraznil, že majetkový prospěch – bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce bylo přitom obohacením úmyslným, případně škoda byla žalovaným žalobci způsobena úmyslně; a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého. Vzhledem k uvedené odvolací argumentaci žalobce uzavřel, že jeho nárok uplatněný žalobou v žádném případě promlčen není. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a žalovaného zaváže k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. jej zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Právní zástupce žalovaného v písemném vyjádření k odvolání žalobce v prvé řadě zdůraznil, že soud I. stupně se sice odchýlil od právního názoru odvolacího soudu, avšak učinil tak poté, co na základě nových tvrzení žalovaného doplnil dokazování o nové důkazy, ze kterých vyplynuly nové skutkové okolnosti významné pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, tedy okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Skutkový stav se tedy změnil a soud I. stupně v takovém případě názorem odvolacího soudu nebyl vázán. Vyslovil-li odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 20. 2. 2018, č. j. 16 Co 188/2015-411, právní názor, že subjektivní promlčecí doba začala běžet dnem 1. 4. 2021, tzn. den následujícím po právní moci rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30, vyslovil tento názor v době, kdy nebyl důkazně proveden celý obsah tohoto soudního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 94/1999. Z uvedeného spisu bylo prokázáno, že žalovaný vlastnické právo žalobce uznal již dne 7. 8. 2000, žalobce vzal toto uznání na vědomí nejpozději dne 30. 11. 2000, kdy se k němu vyjadřoval, dne 4. 12. 2000 vyhlásil Městský soud v Brně rozsudek pro uznání a žalobce i žalovaný se proti tomuto rozsudku vzdali práva odvolání. Žalovaný tedy zrekapituloval, že nejzazším momentem, kdy se žalobce o tvrzeném bezdůvodném obohacení a osobě obohaceného bezpečně dozvěděl, byl den 4. 12. 2000, kdy na soudním jednání žalovaný vlastnické právo žalobce uznal, soud I. stupně podle uznání žalovaného rozhodl rozsudkem pro uznání, ve kterém určil, že vlastníkem zimního stadionu je žalobce, přítomnému žalobci i žalovanému rozsudek vyhlásil a žalobce i žalovaný se vzdali práva odvolání, čímž se stal tento rozsudek nezvratným. Subjektivní dvouletá promlčecí doba tedy začala běžet nejpozději dne 4. 12. 2000 a nárok uplatněný žalobcem je v této lhůtě promlčen. Nárok žalobce je promlčen i v objektivní tříleté promlčecí lhůtě, která počala běžet dne 21. 5. 1999, 2. 10. 1999, resp. 6. 10. 1999, tedy dny následující po inkasu příslušných částek. Navíc žalovaný v užívání a přístupu do předmětných prostor žalobci nijak nebránil a žalobce k převzetí stadionu a ujetí se jeho držby opakovaně vyzýval. Vůbec tedy nemůže být řeč o tom, že by se žalovaný na úkor žalobce obohacoval nebo mu působil škodu úmyslně, neboť do stadionu sám investoval, když v červnu 1999 zde zrekonstruoval sociální zázemí, přičemž hodnota této rekonstrukce převyšovala 200 000 Kč. Pokud žalovaný v říjnu 1999 nechal stadion odpojit od médií, učinil tak poté, co vyšel najevo plný rozsah jeho havarijního technického stavu. Rovněž připomněl, že též Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, seznal neutěšený stav zimního stadionu a předmětných prostor ke konci roku 1999 jako obecně známou skutečnost. Žalovaný uzavřel, že žalobce celou anabázi s neplatností kupní smlouvy zavinil, žalobcem uplatněné právo je v rozporu s dobrými mravy, žalobce za žalovaným žádný nárok nemá, který by tak jako tak by byl promlčen v subjektivní i objektivní promlčecí lhůtě. Uzavřel, že rozsudek soudu I. stupně je správný a odvolání žalobce nedůvodné. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

4. Žalobce v následné replice k vyjádření žalovaného zopakoval svou odvolací argumentaci a zdůraznil, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil úmyslně, tudíž objektivní promlčecí doba je desetiletá.

5. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobce důvodné není.

6. Podle ustanovení § 3028 odst. 3 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

7. Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

8. Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

9. Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

10. Podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

11. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, žaloba žalobce doručená soudu I. stupně dne 27. 3. 2003 původně směřovala proti žalovanému 1. [jméno] [příjmení] (který v průběhu soudního řízení dne 11. 1. 2015 zemřel) a proti žalovanému 2. JUDr. [jméno] [příjmení]. Žalobní petit zněl tak, že žalobce se po žalovaných 1. a 2. domáhal společně a nerozdílně zaplacení částky 460 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 1. 4. 2001 do zaplacení ze tří titulů. Jednak z titulu dlužného nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 6. 1998 [číslo] za období od 1. 5. 1999 do 31. 3. 2001, tj. za 23 měsíců trvání nájemního vztahu po 20 000 Kč měsíčně, nebo náhrady škody, nebo vydání bezdůvodného obohacení a současně náhrady nákladů tohoto řízení.

12. V pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 36 C 93/2003-231, soud I. stupně žalobu zamítl, neboť dovodil, že nárok žalobce je promlčen, a ve věci neúspěšného žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení ve věci úspěšným žalovaným. Na základě odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 6. 2. 2013, č. j. 16 Co 277/2010-304, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

13. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 36 C 93/2003-390, soud I. stupně rozhodl tak, že žalovaného 1. zavázal k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 30 000 Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 22. 10. 2003 do zaplacení, to tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a výroky II. až VII. žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a dále ve vztahu ke státu. Na základě odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 20. 2. 2018, č. j. 16 Co 188/2015-411, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích II. až VII. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve věci opakovaně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 4. 6. 1998 uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 1. je absolutně neplatná, ovšem ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další žalobcem navržené důkazy, neboť ke stěžejním otázkám, týkajícím se skutečností rozhodných pro právní posouzení věci, nebylo ze strany soudu I. stupně provedeno dostatečné dokazování. Současně odvolací soud vyslovil předběžný právní názor, že počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby začal běžet dnem 1. 4. 2001, tj. den po právní moci rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, č. j. 63 C 94/99-30. Soud I. stupně tedy ve věci nyní rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem.

14. Ve věci je relevantní, a odvolací soud tuto skutečnost nepřehlédl, že pravomocným výrokem I. rozsudku soudu I. stupně ze dne 24. 9. 2014, č. j. 36 C 93/2003-390, byl žalovaný 1. zavázán k povinnosti zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s 2% úrokem z prodlení ročně od 22. 10. 2003 do zaplacení, do tří dnů od právní tohoto rozsudku, přičemž tento výrok nabyl samostatně právní moci. Tudíž předmětem sporu měl zůstat zbývající nárok žalobce na zaplacení částky 430 000 Kč s požadovaným příslušenstvím.

15. Dále je ve věci podstatné, že žalovaný 1. [jméno] [příjmení] v průběhu soudního řízení dne 11. 1. 2015, zemřel. Usnesením soudu I. stupně ze dne 30. 1. 2019, č. j. 36 C 93/2003-468, bylo řízení ve vztahu k žalovanému 1. pravomocně zastaveno.

16. Z obsahu soudního spisu se dále podává, že tehdejší právní zástupkyně žalobce při jednání soudu I. stupně dne 4. 9. 2019 (viz č. l. 487 spisu – svazek V.) upřesnila, nikoliv změnila žalobní petit s ohledem na namítanou nedobytnost pohledávky ve vztahu k žalovanému 1. v tom směru, že požaduje, aby žalovaný 2. uhradil žalobci celkovou žalovanou částku 460 000 Kč se zákonným příslušenstvím od 1. 4. 2001 do zaplacení. Takto soud I. stupně v řízení dále pokračoval, avšak tato procesní vada (též s přihlédnutím k délce soudního řízení) neměla podle názoru odvolacího soudu ve své podstatě žádný vliv na konečný výsledek tohoto soudního sporu.

17. Podle názoru odvolacího soudu, soud I. stupně dostatečně a řádně zjistil skutkový stav věci, z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud poté vycházel, přičemž z hlediska právního posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že o nárok z titulu dlužného nájemného se jednat nemůže, neboť předmětná nájemní smlouva byla absolutně neplatná (viz zejména kasační usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 16 Co 188/2015-411). Rovněž odpovědnost žalovaného za náhradu škody ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. nepřichází v úvahu, neboť žalobce svůj nárok nezakládal na tvrzení, jakou škodu mu žalovaný způsobil, ale naopak na tvrzení, co a kdy tím žalovaný na úkor žalobce získal.

18. Odvolací soud nárok žalobce uplatněný touto žalobou ve vztahu k žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení z právního důvodu, který dodatečně odpadl ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že nárok žalobce byl promlčen v subjektivní promlčecí lhůtě, ovšem jen s drobnou korekcí v tom směru, že subjektivní promlčení lhůta počala běžet dnem 5. 12. 2000, tj. den po vyhlášení rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000, o určení vlastnictví. Při vyhlášení tohoto rozsudku byli žalobce i žalovaný osobně přítomni a přímo do protokolu soudu I. stupně se oba vzdali práva odvolání. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba žalobce byla doručena soudu I. stupně až dnem 27. 3. 2003 odvolací soud uzavírá, že nárok žalobce byl dnem 5. 12. 2002 v subjektivní dvouleté promlčecí lhůtě promlčen. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020.

19. Vzhledem k upřesnění žaloby žalobcem při jednání soudu I. stupně dne 4. 9. 2019, kdy žalobní nárok v plné výši žalobce upřesnil a směřoval toliko vůči žalovanému [příjmení] [jméno] [příjmení], odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dovodil, že objektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem 1. 4. 2001, tj. dnem po nabytí právní moci výše uvedeného rozsudku pro uznání o určení vlastnictví, tedy ode dne, kdy žalobce získal zpět majetkovou dispozici s nemovitostí zimního stadionu, vč. nebytových prostor.

20. Podle ustálené soudní judikatury počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby je subjektivní moment, kdy se oprávněný – zde žalobce – skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Jinými slovy řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3033/99. Pro počátek objektivní tříleté nezaviněné a nedbalostní a desetileté úmyslné promlčecí doby, je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020, či komentářová literatura Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 554 s .

21. Dnem 1. 4. 2001 žalovaný přestal být katastrálním vlastníkem předmětných nemovitostí a klasická vlastnická triáda: právo věc držet, užívat a požívat její plody a užitky a s věcí nakládat ve smyslu ustanovení § 123 o. z. přešla zpět na žalobce. V tomto směru si je odvolací soud vědom, že žaloba na určení vlastnického práva má deklaratorní charakter, tj. pouze závazně uvádí, kdo je skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2017/2021.

22. Pro vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt, a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009.

23. Sluší se uzavřít, že odvolací soud ve věci změnil svůj právní názor na počátek běhu subjektivní promlčecí doby, neboť soud I. stupně doplnil skutkový stav věci, a právě v důsledku nových právně významných skutečností, odvolací soud korigoval svůj původně vyslovený názor ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 361/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 28/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007.

24. S přihlédnutím k výše uvedené a pro meritum věci stěžejní argumentaci odvolací soud za použití ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a III. jako věcně správný potvrdil.

25. Za použití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud změnil nákladový výrok mezi účastníky řízení, neboť korigoval výši účelně vynaložených nákladů soudního řízení ve věci úspěšného žalovaného ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. Je třeba zdůraznit, že výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v této věci činila do 31. 8. 2006 částku 6 400 Kč v souladu s ustanovením § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen„ advokátní tarif“) a náhrada hotových výdajů 75 Kč za jeden úkon právní služby v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a s účinností od 1. 9. 2006 pak výše mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby představuje částku 10 140 Kč a náhrada hotových výdajů částku 300 Kč za jeden úkon právní služby a současný právní zástupce žalovaného není plátcem DPH. Z těchto důvodů odvolací soud přistoupil k přepočtu účelně vynaložených nákladů soudního řízení ve věci úspěšného žalovaného takto: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 26. 6. 2006, 2. písemné podání soudu I. stupně ze dne 24. 8. 2006, 3. odvolání proti usnesení o přerušení řízení ze dne 26. 3. 2007 ve výši ½, 4. účast na jednání soudu I. stupně dne 17. 10. 2008, 5. účast na jednání soudu I. stupně dne 25. 2. 2009, 6. účast na jednání odvolacího soudu dne 30. 1. 2013, 7. účast na jednání odvolacího soudu dne 6. 2. 2013 ve výši ½, 8. účast na jednání soudu I. stupně dne 28. 6. 2013, 9. písemné podání soudu I. stupně dne 9. 9. 2013, 10. účast na jednání soudu I. stupně dne 16. 10. 2013, 11. účast na jednání soudu I. stupně dne 13. 11. 2013, 12. účast na jednání soudu I. stupně dne 24. 9. 2014 – delší než 2 hodiny, 13. účast na jednání soudu I. stupně dne 4. 9. 2019, 14. písemné podání soudu I. stupně dne 4. 11. 2019, 15. účast na jednání soudu I. stupně dne 17. 1. 2020, 16. písemné podání soudu I. stupně dne 13. 1. 2021, 17. účast na jednání soudu I. stupně dne 27. 1. 2021 – delší než 2 hodiny a 18. účast na jednání soudu I. stupně dne 19. 5. 2021. Celkově do 31. 8. 2006 jde o: 2 x 6 400 Kč + 2 x 75 Kč, a s účinností od 1. 9. 2006 jde o: 17 x 10 140 Kč + 17 x 300 Kč, tj. celkem 190 430 Kč. Z těchto důvodů je neúspěšný žalobce povinen nahradit úspěšnému žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové částce 190 430 Kč k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (srov. ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.)

26. Výrok o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšnému žalovanému byly přiznány jeho účelně vynaložené náklady tohoto odvolacího řízení v plné výši sestávající z mimosmluvní odměny ve výši 10 400 Kč za jeden úkon právní služby v souladu s ustanovením § 7 bod 6. advokátního tarifu, a to 1. vyjádření k odvolání žalobce ze dne 18. 10. 2021 a 2. účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2021, a ze 2 náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu Celkem se jedná o částku 21 400 Kč (2 x 10 400 Kč + 2 x 300 Kč), kterou je žalobce povinen nahradit k rukám právního zástupce žalovaného ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (srov. ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.).

27. Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz.