16 CO 5/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Holzbauera a JUDr. Ivany Losové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupená advokátkou Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1. právnická osoba v likvidaci, IČO sídlem adresa 2. právnická osoba , IČO sídlem adresa 3. Ing. jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátkou Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa o určení existence zástavního práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 8. 2022, č. j. 4 C 214/2001-383, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 11. 2022, č. j. 4 C 214/2001-390,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit 3. žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč k rukám právní zástupkyně 3. žalované ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Výše uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, soud I. stupně rozhodl tak, že návrh, aby bylo určeno, že zástavní právo, které vzniklo vkladem do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu ve [obec], č. j. V 2 [číslo] s právními účinky vkladu ke dni [datum], ve prospěch zástavního věřitele [právnická osoba] Investment Co, akciová společnost k nemovitostem průmyslovému objektu na p. [číslo] parcele [číslo] zastavěná plocha, průmyslovému objektu na p. [číslo] parcele [číslo], zastavěná plocha, vše v katastrálním území Vyškov, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne [datum] k zajištění pohledávky ve výši 9 030 000 Kč existuje, zamítl (výrok I.), žalobce je povinen nahradit 3. žalované na nákladech řízení částku ve výši 75 369 Kč k rukám právní zástupkyně 3. žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu žalobce proti 1. a 2. žalovaným (výrok III.). Soud I. stupně v této věci rozhodoval v pořadí třetím rozsudkem a ve věci byl plně vázán závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, č. j. 29 Cdo 3801/2019-318 (dále jen„ kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu“). V odůvodnění soud I. stupně zdůraznil, že z bodů 25. až 28. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že splnění smlouvy o postoupení pohledávky (uzavřené mezi úpadcem a 1. žalovaným dne [datum]) jednou ze stran, vylučuje možnost odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen„ ZKV“ ve znění účinném do 24. 10. 2000). Proto převedl-li úpadce na 1. žalovaného pohledávku, mohl se následně ustavený správce konkursní podstaty domáhat úplaty za postoupení (vymáhat tuto úplatu do podstaty), ale odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV nemohl. V návaznosti na to, pak tato pohledávka nemohla být součástí konkursní podstaty úpadce, tudíž nemohla být v rámci dobrovolné dražby dne [datum] převedena na žalobce. Žalobce není ve věci aktivně legitimován a již z tohoto důvodu bylo nutno návrh zamítnout. Dále soud I. stupně zdůraznil, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání (uzavřené mezi 1. žalovaným a původně 3. žalovaným dne [datum]), jak již bylo uvedeno v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž zbývá jen posoudit, zda uzavření dohody o narovnání nebylo v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru soud I. stupně uzavřel, že po zrušení věci Nejvyšším soudem a přes poskytnuté poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) nezjistil žádnou okolnost, která by jednání původního 3. žalovaného v rozporu s dobrými mravy prokazovala. Soud I. stupně uzavřel, že zástavní dlužník a zástavní věřitel se dohodou o narovnání platně dohodli na zániku zástavního práva, a i z tohoto důvodu žalobu na určení, že zástavní právo existuje, zamítl. V návaznosti na to, pak považoval za nadbytečné vypořádávat se s námitkou 3. žalované, že zástavní právo zaniklo nebo mělo zaniknout také na základě splynutí osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka (tj. postoupením pohledávky ze společnosti STK- [právnická osoba] na původního 3. žalovaného). Ve věci úspěšné 3. žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení a ve vztahu mezi žalobcem a 1. a 2. žalovaným rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal blanketní odvolání žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně. V následném doplnění rozvedl, že namítá odvolací důvody vyplývající z ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., neboť řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil. Napadený rozsudek soudu I. stupně vyvozuje závěr, že ten, kdo plní své povinnosti, má méně práv než ten, kdo své povinnosti neplní. V daném případě to byl postupitel, kdo splnil a dostál svým povinnostem, kdy na druhé straně figuruje a těží ze svého nepoctivého jednání strana, která svůj závazek nesplnila. Takové jednání je neslučitelné s právním státem a přímo odporuje smyslu a zásadám, která zákonodárce zakotvil v předpisech soukromého práva. Rozsudek soudu I. stupně tudíž trpí vadami, které mají za následek, že ten, kdo splní svou povinnost, má méně práv než ten, kdo tuto povinnost nesplní, což vede zcela k nelogickému závěru o zániku zástavního práva na základě dohody o narovnání. Takové jednání je současně v rozporu s dobrými mravy a bylo zjevným zneužitím práva. Žalobce spatřuje minimálně v jednání původního 3. žalovaného [jméno] [příjmení] rozpor s dobrými mravy, a to zejména z toho důvodu, že jediným účelem simulovaného jednání a současního zjevného zneužití práva, bylo odklizení zástavního práva. Skutečný stav byl jiný, než bylo deklarováno listinami, a než byl vložen do katastru nemovitostí. O skutečnosti, že se jedná o simulované právní jednání svědčí skutečnost, že na postupované pohledávky nebylo ničeho hrazeno. Původní 3. žalovaný zjevně zneužil práva s cílem poškodit zástavního věřitele. Vadná interpretace a aplikace podústavního práva o dobrých mravech, jež jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazuje známky libovůle, tak porušily základní práva žalobce. Z těchto důvodů závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Právní zástupkyně 3. žalované v písemném vyjádření k odvolaní zdůraznila, že soud I. stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalobkyně není k jejímu podání aktivně věcně legitimována. Dle kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohl správce konkursní podstaty podle § 14 odst. 2 ZKV odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky. Tudíž správce konkursní podstaty nemohl sepsat pohledávku za 2. žalovaným do soupisu konkursní podstaty úpadce a v rámci zpeněžování konkursní podstaty ji žalobci prodat ve veřejné dražbě dobrovolné. Tento primární důvod zamítnutí žaloby žalobce nikterak nenapadá a ani se k němu nevyjadřuje. Žalobce staví podané odvolání na tvrzení o uzavření dohody o narovnání v rozporu s dobrými mravy, která dle jeho názoru nemohla vést k zániku zástavního práva. S tímto názorem 3. žalovaná nesouhlasí, neboť v kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud zřetelně uvedl, že aby bylo možné posuzovat dohodu o narovnání jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, je potřeba, aby tato skutečnost vyplynula ze skutkového stavu zjištěného soudy, a že takováto skutečnost se ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů nepodává. Nejvyšší soud dále uvedl, že pokud by nedošlo k prokázání zjevného zneužití práva, pak nemůže být dohoda o narovnání nezákonná či rozporná s dobrými mravy jen proto, že vede k zániku práva jednoho z účastníků dohody. Žalobce byl seznámen s tímto názorem Nejvyššího soudu, avšak v průběhu dalšího řízení před soudem I. stupně žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že jednání původního 3. žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy, netvrdil a k jejich prokázání žádné důkazy nenavrhl, což byl další důvod pro zamítnutí žaloby. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně a právně správné potvrdil.

4. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem, proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dovodil, že odvolání žalobce důvodné není.

5. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

6. Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona ZKV (ve znění účinném do 24. 10. 2000) jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.

7. Podle ustanovení § 585 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.

8. Podle ustanovení § 585 odst. 2 obč. zák. byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.

9. Podle ustanovení § 585 odst. 3 obč. zák. dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání.

10. Podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou.

11. Podle ustanovení § 572 odst. 3 obč. zák. dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně.

12. Podle ustanovení § 151g obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.

13. Odvolací soud zdůrazňuje, že ve věci je zcela vázán závazným právním názorem, který byl vysloven ve výše uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. V bodě 27. Nejvyšší soud uvedl, že v dané věci správce konkursní podstaty úpadce nemohl od smlouvy odstoupit, neboť splnění smlouvy jednou ze stran, vylučuje možnost odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV. Vysvětlil, že převedl-li úpadce na 1. žalovaného pohledávku, mohl se následně ustavený správce konkursní podstaty domáhat zaplacení úplaty za postoupení (vymáhat tuto úplatu do podstaty), odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky nemohl. Současně vysvětlil, že pojmovým znakem smlouvy o postoupení pohledávky za úplatu je převod pohledávky na jiný subjekt a zaplacení úplaty. Postupitel splní smlouvu o postoupení pohledávky za úplatu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 ZKV zcela tehdy, dojde-li k převodu pohledávky na postupníka, postupník takovou smlouvu splní zcela tehdy, poskytne-li postupiteli sjednanou úplatu. Z citované judikatury Nejvyššího soudu plyne, že k převodu pohledávky na postupníka dochází již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky (není-li sjednáno jinak). Ze smlouvy o postoupení pohledávky (mezi úpadcem a 1. žalovaným) přitom neplyne, že se strany dohodly jinak, proto k postoupení pohledávky na 1. žalovaného došlo již účinností smlouvy (podpisem oběma smluvními stranami) a postupitel (úpadce) tak smlouvu o postoupení pohledávky zcela splnil (viz bod 26. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu).

14. V bodě 32. kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud dále vyslovil závazný právní názor, že nemá žádné pochybnosti, že zániku zástavního práva lze docílit i dohodou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem. O takovou dohodu šlo i posuzovaném případě, a to přesto, že strany smlouvu označily jako dohodu o narovnání s odkazem na ustanovení § 585 a násl. obč. zák. (dohoda o narovnání uzavřená mezi 1. žalovaným a původním 3. žalovaným dne [datum]). Dohodou strany zrušily vzájemná práva a povinnosti, aniž by je nahradily závazkem novým. Obsahově proto jde o smlouvu o zániku zástavního práva podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. Dále Nejvyšší soud v bodě 34. kasačního rozhodnutí uvedl, že účelem takové dohody (o zániku zástavního práva) pak logicky nemůže být nic jiného než zrušení uvedeného zajištění. Samotná skutečnost, že dohoda vede k zániku práva jednoho z účastníků dohody, jen proto nemůže být nezákonná či rozporná s dobrými mravy. Opačný závěr by byl absurdní, neboť by vedl k tomu, že zástavní věřitel a zástavní dlužník by se na zániku zástavního práva v konečném důsledku nemohli nikdy platně dohodnout. Z pohledu právního názoru odvolacího soudu by totiž taková dohoda musela být vždy neplatná pro rozpor s dobrými mravy (resp. pro zjevné zneužití práva, jak vyjádřil odvolací soud v napadením rozhodnutí). V bodě 35. kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že jiné skutečnosti, pro něž by bylo možno posuzovat předmětnou dohodu jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy (zjevným zneužitím práva), se ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších soudů nepodávají, proto závěr, odvolacího soudu, že dohoda o narovnání je protiprávní jednání, jež nepožívá právní ochrany, nemůže obstát.

15. Po takto provedené rekapitulaci odvolací soud zdůrazňuje, že soud I. stupně plně respektoval ve věci vyslovený závazný právní názor Nejvyššího soudu. Z protokolu o jednání soudu I. stupně ze dne [datum] (viz č. l. 339 až 340 spisu) pak vyplývá, že soud I. stupně řádně a formálně správně poskytl účastníkům poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k prokázání skutečností, zda je žalobce ve věci aktivně legitimován a zda jednání původního 3. žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] při uzavírání dohody směřující k zániku zástavního práva bylo či nebylo v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., včetně poučení o případném následku, tj. neunesení důkazního břemene a s tím související neúspěch ve věci.

16. V návaznosti na uvedené poučení právní zástupkyně žalobce v písemném vyjádření ze dne [datum] doplnila, že žalobce je ve věci aktivně legitimován minimálně z titulu ustanovení § 93 o. s. ř., neboť i vedlejšímu interventovi svědčí aktivní věcná legitimace. Dále žalobce spatřuje v jednání původního 3. žalovaného rozpor s dobrými mravy, a to zejména z toho důvodu, že jediným účelem jeho simulovaného jednání bylo odklizení zástavního práva. Simulované právní jednání nemůže těžit právní ochrany pro rozpor se zákonem.

17. Právní zástupkyně 3. žalované následně v písemném vyjádření ze dne [datum] zdůraznila, že pokud Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí dospěl k závěru, že správce konkursní podstaty úpadce nemohl odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky, pak nemohl ani sepsat pohledávku za 2. žalovaným do soupisu konkursní podstaty úpadce a v rámci zpeněžování konkursní podstaty tuto pohledávku prodat žalobci ve veřejné dražbě dobrovolné. Žalobce nikdy nebyl nositelem pohledávky dříve zajištěné zástavním právem, o němž se vede toto řízení, tudíž není aktivně věcně legitimován, což je důvod pro zamítnutí žaloby. Dále uvedla, že dohoda o narovnání uzavřená mezi zástavním věřitelem (1. žalovaný) a zástavním dlužníkem (původně 3. žalovaný) není simulovaným právním úkonem. Dohoda obsahuje vážnou vůli obou účastníků shodující se s písemným projevem, vedoucímu k zániku zástavního práva. Uzavřela, že žaloba by měla být zamítnuta již na základě nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. Dále z důvodu, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání, kterou nelze shledat v rozporu s dobrými mravy. A konečně proto, že k zániku zástavního práva došlo na základě splynutí osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka, a to nejpozději dne [datum] na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností STK- [právnická osoba] a původním 3. žalovaným.

18. Odvolací soud se plně ztotožňuje s vyslovenými skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a k uplatněným odvolacím námitkám žalobce uvádí, že tyto nepovažuje za důvodné. V řízení bylo prokázáno, že zástavní právo zaniklo na základě dohody o narovnání uzavřené mezi 1. žalovaným a původně 3. žalovaným dne [datum], přičemž uvedenou dohodu, tj. dvojstranný právní úkon nelze hodnotit jako simulovaný právní úkon pro zjevné zneužití práva, které by bylo v rozporu s dobrými mravy. Zjistit vůli původně 3. žalovaného ohledně stimulu jednání a následného sepisu dohody již není možné, neboť Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel (viz č. l. 257 spisu). [ulice] smlouva o narovnání je projevem autonomie vůle stan, jejímž smyslem a účelem z logicky věci byl zánik zástavního práva, a bylo by absurdní vycházet při posuzování platnosti projevené vůle stran z toho, že strany se při uzavírání dohody logicky nechovaly.

19. V této souvislosti z právní věty nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 329/20, vyplývá:„ Bezprostřední aplikovatelnost autonomie vůle se projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní jednotlivec vyjádřil, co chce (resp. co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec tedy činí, co mu zákon nezakazuje, a soud jej výkladem jeho právního jednání (např. interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovně neukládá. Prioritu musí mít proto výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá.“ 20. Podle ustálené soudní judikatury aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nemůže vyloučit účinek zániku zástavního práva, a ani dobré mravy nemohou založit nárok, který zanikl. Již Nejvyšší soud v bodě 34. kasačního rozhodnutí dospěl k závěru, že:„ Samotná skutečnost, že dohoda vede k zániku práva jednoho z účastníků dohody, jen proto nemůže být nezákonná či rozporná s dobrými mravy. Opačný závěr by byl absurdní, neboť by vedl k tomu, že zástavní věřitel a zástavní dlužník by se na zániku zástavního práva v konečném důsledku nemohli nikdy platně dohodnout.“ 21. V této souvislosti odvolací soud připomíná právní větu nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 17/95, podle níž:„ Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu, komu podle zákona nepřísluší nebo tak učiní v rozporu s procesními předpisy, postupují způsobem, který není v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak způsobem protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do jiných ústavně zaručených práv jiného takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých důsledcích znamená též porušení povinností, které jsou soudům ústavně uloženy (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.)“ 22. Dále pak právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, podle níž:„ Otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, nikoliv podle subjektu, který je vykonal.“ 23. S přihlédnutím k výše uvedené argumentaci odvolací soud uzavírá, že zástavní právo zaniklo dne [datum] na základě dohody o narovnání, jednalo se o dvojstranný právní úkon, který s ohledem na objektivní okolnosti nelze hodnotit jako rozporný s dobrými mravy, přičemž ani dobré mravy nemohou založit nárok, který již zanikl. Z těchto důvodů pak odvolací soud považuje ve shodě se soudem I. stupně za nadbytečné posuzovat, zda k zániku zástavního práva došlo též splynutím osoby zástavního věřitele a zástavního dlužníka (viz bod 40. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu).

24. Odvolací soud se dále ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby ani podle ustanovení § 93 o. s. ř. (upravující institut vedlejšího účastenství). Tudíž ani nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.

25. Za tohoto stavu věci nezbývá než připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je pro nalézání práva samozřejmé a určující, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v dané věci – značně komplikované a netypické; to však nezbavuje obecné soudy povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení těchto uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu. Srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 34/09, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 114/19, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2578/19, či usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2728/22.

26. Lze uzavřít, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na relevantních důvodech, odůvodnil jej srozumitelně a logicky, a vypořádal se se všemi argumenty, které byly z pohledu uplatněných právních norem ve věci významné. Z těchto důvodů odvolací soud za použití ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

27. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci úspěšné 3. žalované byly přiznány účelně vynaložené náklady odvolacího řízení v plné výši. Tyto sestávají z mimosmluvní odměny právní zástupkyně 3. žalované ve výši 2 500 Kč za 2 úkony právní služby, a to za písemné vyjádření k odvolání podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu, a za účast při jednání odvolacího soudu dne [datum] podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, ze 2 náhrad hotových výdajů po 300 Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, a z 21 % DPH z částky 5 600 Kč, tj. částka 1 176 Kč v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř., přičemž celkem se jedná o částku ve výši 6 776 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku byl žalobce zavázán k povinnosti nahradit 3. žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč k rukám právní zástupkyně 3. žalované ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.).

28. Za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. pak ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť 1. žalovanému a 2. žalovanému žádné účelně vynaložené náklady odvolacího řízení nevznikly.

29. Výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na [webová adresa]; a citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na [webová adresa].