17 Co 103/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem jméno zástupce zainteresované osoby sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 za účasti vedlejšího účastníka právnická osoba IČO IČO zainteresované společnosti 1/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 zastoupený advokátem jméno zástupce zainteresované osoby sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 1/0 o 144.944,50 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 12. 2023, č. j. 5 C 177/2017-384,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 97 042,76 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta v , adresa, .

III. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náklady řízení v částce 6 573 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem , jméno FO, 2116/15, , adresa, .

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 16 540 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta v , adresa, .

V. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem , jméno FO, 2116/15, , adresa, .

1. Okresní soud v , adresa, („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 5 C 177/2017-384 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) tak, žeI. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 144.944,5 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144.944,5 Kč od , datum, do zaplacení, se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 36.639,56 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta v , adresa, , do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 105.453,33 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta v Praze, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do věci samé podala žalobkyně odvolání, žalovaný podal odvolání pouze do výroku o náhradě nákladů řízení.

3. Žalobkyně ve svém odvolání vyslovila názor, že prvoinstanční soud se nezabýval zkoumáním podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace ve smyslu občanského zákoníku, tj. zejména posouzením řádného plnění povinností vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Žalobkyně odkázala na zprávu ze dne 30. 9. 2021 o stavu počasí dne předcházejícímu předmětnému dni, tj. 9. 12. 2014, v obci , adresa, , ve které se mimo jiné podává, že od půlnoci do poledne bylo pozorováno slabé jíní (šedý mráz). S poukazem na tuto zprávu vyslovila názor, že jelikož se teplota pohybovala okolo mrazu, došlo k tomu, že se jíní rozpustilo a následně zamrzlo v místě úrazu. V této souvislosti poukázala na výpověď svědka , jméno FO, , správce , adresa, , adresa, , který má na starost údržbu chodníku tohoto města, který uvedl, že se jednalo o období beze srážek, a proto nebyl důvod město uklízet. Žalobkyně vyslovila názor, že z uvedeného je zřejmé, že vlastník místní komunikace, který musí vykonávat její správu zahrnující zejména pravidelné a mimořádné prohlídky, její údržbu, a také opravy, dne , datum, zcela rezignoval na svoji povinnost, a ačkoliv došlo ke změně počasí, kdy se teplota již pohybovala okolo bodu mrazu a povrch půdy byl zmrzlý, chodník před prodejnou neprohlédl a neprovedl jeho údržbu. Ačkoliv vlastník místní komunikace věděl, že chodník před prodejnou vykazuje značné nerovnosti, je hojně vytížen chodci a teplota se pohybuje okolo bodu mrazu (půda - chodník je zmrzlý), přesto tento nebyl ošetřen, či posypán nebo posolen, tj. žalovaný nesplnil svoje povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob. Žalobkyně konstatovala, že žalovaný rozhodně neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Žalovaný dle žalobkyně na uvedené zcela rezignoval a spokojil se s tím, že týden předtím se teploty pohybovaly kolem 5 až 6 Cº nad nulou, nebyly srážky, a nebyl tedy důvod město uklízet. V této souvislosti žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu II. ÚS 1991/20, ze dne 1. 12. 2021 a uvedla, že svoji povinnost předcházet úrazu splnila, měla zimní boty značky , značka, tzv. traktorky, cestu, po které šla, zvolila bezpečně a přizpůsobila i tempo chůze. Uvedla, že prodejna má dva vchody, kdy jeden vchod do prodejny je ze směru od parkoviště a druhý vchod vede oklikou přes chodník a schody. Žalobkyně zvolila ten bližší ze strany od parkoviště tak, aby , Anonymizováno, jít přes delší chodník a další schody. Žalobkyně dále vyslovila nesouhlas s tím, aby soud přiznal náhradu nákladů řízení zástupci , jméno zástupce zainteresované osoby, a právnímu zástupci vedlejšího účastníka , právnická osoba, , když má za to, že se jedná o neúčelně vynaložené náklady zastoupení. Podle žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve svém odvolání, směřujícím toliko do výroku II o náhradě nákladů řízení, uvedl, že částka 36 639,50 Kč, která mu byla jako náhrada nákladů řízení přiznána, nebyla vypočítána správně. Soud prvního stupně dle žalovaného s odkazem na jeho vyúčtování ze dne , datum, mu přiznal omylem účtovanou částku za jeden úkon právní pomoci ve výši 1 740 Kč, když mu měl v souladu s § 7 advokátního tarifu přiznat za jeden úkon částku 6 900 Kč. Žalovaný konstatoval, že ve svém vyúčtování nákladů řízení nesprávně uvedl částku 1 740 Kč za jeden úkon právní služby, nicméně z jeho obsahu bylo zřejmé, že účtuje a žádá o přiznání nákladů právního zastoupení v souladu s § 7, § 13 odst. 4 a § 14 vyhlášky č. 177/1998 Sb. Žalovaný poukázal na skutečnost, že byť omylem, účtoval částku 1 740 Kč za jeden úkon právní služby, zbývající části nákladů řízení za jeden úkon právní služby co do částky 5 160 Kč se výslovně nevzdal, tudíž mu měl soud přiznat odměnu za jeden úkon právní služby advokáta ve výši 6 900 Kč. Žalovaný provedl podrobný výpočet nákladů řízení, které požaduje přiznat a navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 117 443,36 Kč.

5. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně poukázal na nesprávně uvedený odvolací důvod žalobkyní. K námitce žalobkyně, že neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností závadu odstranit, závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit, pak měla žalobkyně spíše na mysli odvolací důvod podle § 205 odst. písm. e) o.s.ř., který však neuplatnila a své tvrzení nijak přezkoumatelně nezdůvodnila. Podle žalovaného zjištěný skutkový stav nalézacím soudem je třeba považovat za úplný a správný, nalézací soud se vypořádal se všemi tvrzeními a důkazy předloženými žalobkyní. Podle žalovaného nalézací soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení je přehledné, srozumitelné, myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, jsou výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností zjištěných v této věci. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Vedlejší účastník na straně žalovaného („dále jen vedlejší účastník“) k podanému odvolání žalobkyně uvedl, že soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda nárok žalobkyně nemůže být oprávněný podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku a v této souvislosti odkázal na body 26, 27, 30, 34 a 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vedlejší účastník odkázal na tyto pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že rozsudek obsahuje i posouzení obecné odpovědnosti žalovaného podle občanského zákoníku. Žalobkyně nijak s těmito závěry nepolemizuje, pouze opakuje námitky již přednesené před soudem prvního stupně, s nimiž se soud prvního stupně řádně vypořádal. K neúčelnosti právního zastoupení advokátem vedlejší účastník poukázal na skutečnost, že je osobou soukromého práva a má právo na to být zastoupen před soudem advokátem, jak plyne z článku 36 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále uvedl, že pokud by mu toto právo bylo odepřena, byla by porušena rovnost účastníků před zákonem. Vedlejší účastník poukázal na ustanovení § 142 o.s.ř. a konstatoval, že náhrada se přiznává za úkony právní služby, které byly účelné, nicméně zákon nijak nestanovuje kritérium účelnosti takových úkonů. Vedlejší účastník závěrem poukázal na skutečnost, že to byla žalobkyně, kdo zahájil tento spor a měla si včas uvědomit, že její nárok je nedůvodný a řízení nezahajovat. Vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud posoudil odvolání žalobkyně jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

8. Pokud se jedná o odvolání žalovaného, toto směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, tudíž nebylo třeba, aby jeho odvolání obsahovalo přesně vymezený odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 o.s.ř.

9. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

10. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se domáhala svojí žalobou podanou u soudu prvního stupně dne , datum, zaplacení částky 144 944,50 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z titulu náhrady nemajetkové i majetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s úrazem, který utrpěla dne , datum, v , čas, , a to subluxační zlomeninu levého hlezna, v důsledku uklouznutí na , adresa, před prodejnou potravin. Žalobkyně v žalobě poukazovala na skutečnost, že komunikace (chodník) byla v místě uklouznutí zledovatělá, mírně zasypaná sněhem, ale přitom neopatřena žádným posypem. Stav chodníku, tedy námraza přikrytá popraškem sněhu, byl pro ni naprosto neočekávaný a nemohla na něj účinně reagovat. Zledovatělá plocha chodníku pod popraškem sněhu nebyla na první pohled zřejmá. Žalobkyně uváděla, že při chůzi postupovala opatrně, byla řádně obuta pro chůzi v zimním období. Žalobkyně poukazovala na opakované operace, které její léčení úrazu vyžadovalo, na délku léčení od , datum, do , datum, . Nároky, které uplatnila v tomto řízení, spočívají v bolestném, v nákladech spojených s návštěvou lékaře a rehabilitací a ztrátě na výdělku. , jméno FO, její předžalobní výzvu k úhradě žalované částky reagoval žalovaný zamítavě.

11. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, poukazoval na skutečnost, že v den úrazu se nejednalo o , Anonymizováno, kalamitní situaci, s ohledem na povětrnostní situaci a na počasí v předcházejících dnech nešlo o žádnou nepředvídatelnou situaci. Místo úrazu je jedno z největších center , právnická osoba, a pohyb osob v tomto místě v dopoledních hodinách je ve stovkách osob, které chodí i do předmětné prodejny. Tvrzení , Anonymizováno, , že na místě úrazu byl led pokrytý jemnou vrstvou sněhu, označil žalovaný za nesmyslné. Žalovaný vyloučil, že by mohlo dojít ke tvorbě kaluží na daném místě a poukázal na skutečnost, že o zranění žalobkyně se dozvěděl až , datum, , tedy asi dva roky od předmětné události, což značně ztěžuje šetření celé události.

12. V této věci již jednou rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 5 C 177/2017-213 tak, že základ žalobního nároku je opodstatněný ve výši 50 % uplatněného nároku. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č. j. 17 Co 131/2022-262 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve zrušovacím usnesení konstatoval, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že se v daném případě jednalo o závadu ve schůdnosti a že by tedy zde byla dána objektivní odpovědnost žalovaného za újmu vzniklou žalobkyni. V tom se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k opačnému závěru. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se dále zabýval otázkou, zda zde není dána obecná odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu žalobkyni, zda povětrnostní podmínky a stav komunikace v místě, kde došlo k úrazu žalobkyně, vyžadovaly ze strany žalovaného přijetí opatření, které by předcházelo vzniku jejímu pádu, jaké, v jakém rozsahu, případně, zda bylo v silách žalovaného takovéto přiměřené opatření učinit. Dále soudu prvního stupně uložil, aby se blíže zabýval otázkou spoluzavinění žalobkyně, otázkou, zda žalobkyně měla možnost využít jiné bezpečnější přístupové cesty ke vchodu do prodejny, než je příjezdová rampa.

13. Soud prvního stupně poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, doplnil dokazování, které podrobně v odůvodnění svého rozsudku popsal a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že v daném případě nelze učinit závěr, že se jednalo o závadu ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde není dána objektivní odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni pádem na pozemní komunikaci dne , datum, . Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda žalovaný neporušil obecnou odpovědnost řádně udržovat schůdný stav komunikace a zda povětrnostní podmínky a stav komunikace v místě úrazu vyžadovaly ze strany žalovaného přijetí opatření, které by předcházelo vzniku úrazu žalobkyně. Soud prvního stupně vycházel z prokázaných klimatických podmínek, které panovaly předmětného dne , datum, a v období předcházejícím od , datum, tedy ze skutečnosti, že dne , datum, byl v místě úrazu povrch půdy holý a zmrzlý, nevyskytovaly se žádné srážky a povrch půdy byl bez sněhové pokrývky. Dle soudu prvního stupně nebyla prokázána tvrzení žalobkyně, že na povrchu bylo místo úrazu mírně zasypáno sněhem, že se na něm nacházel mírný poprašek sněhu ve vrstvě silné asi 2 mm a že nebylo vidět, že se pod popraškem nachází náledí. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že celý den byl beze srážek, v 7:00 hodin byl povrch půdy bez sněhové pokrývky a žádný nový sníh během dne nepřipadl. Rovněž předchozí den , datum, byl bez srážek, povrch půdy byl bez sněhové pokrývky a ani toho dne žádný nový sníh během dne nepřipadl, přičemž stejná situace byla i předchozí den , datum, . Dle soudu prvního stupně rozhodná skutková tvrzení žalobkyně o okolnostech, za kterých k úrazu došlo, a tím i o jeho příčinách, jsou zcela nepravdivá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani povětrnostní situace ani stav komunikace v místě, kde došlo k úrazu, nevyžadovaly ze strany žalovaného přijetí žádných opatření, neboť povrch komunikace byl holý, nevyskytovaly se žádné srážky a povrch půdy byl bez sněhové pokrývky. Jednalo se o frekventovanou cestu, po které toho dne prošlo velké množství chodců, aniž by se úraz stal někomu dalšímu. Soud prvního stupně uzavřel, že příčinou úrazu nebyly, ani nemohly být žalobkyní tvrzené povětrnostní podmínky, ani zanedbání povinnosti žalovaného, ale došlo k němu v důsledku nepozornosti a nevšímavosti žalobkyně. Soud prvního stupně poukázal na výpověď samotné žalobkyně, která uvedla, že při cestě do obchodu kaluže uvedené svědkyní , jméno FO, neviděla, nad situací nepřemýšlela. Několik let měla vědomost o tom, že v místě se nacházejí nerovnosti. Soud prvního stupně dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně uvedla, že stav povrchu místa úrazu jí byl znám, do města , adresa, jezdila a měla vědomost o tom, že celé náměstí má nerovnosti, které jsou tam několik let. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně si jako chodkyně počínala neopatrně, neboť zvolila cestu do obchodu a následně zpět ke svému autu po rampě s nerovnostmi, přičemž měla k chůzi použít chodník vpravo, který je v místě zbudován a je určen k chůzi chodců. Dle soudu prvního stupně nebylo rovněž spolehlivě prokázáno, že stavu počasí přizpůsobila žalobkyně i svoji obuv. Svědkyně , jméno FO, tuto skutečnost nepotvrdila a nedokázala uvést, jakou obuv žalobkyně měla. Dle soudu prvního stupně je významné i to, že žalobkyně bezprostředně po úrazu, ani v době blízké, žalovaného nekontaktovala, svůj úraz neoznámila a ničeho se vůči němu nedožadovala. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že se v daném případě nejednalo o závadu ve schůdnosti, že nebylo prokázáno, že by žalovaný jako vlastník předmětné komunikace porušil svoji povinnost, a proto nelze učinit ani závěr o obecné odpovědnosti žalovaného. V závěru odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy a odůvodnil výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem.

14. Z obsahu spisu je zřejmé, že nebylo pochyb, kdy a ve kterém místě došlo k pádu žalobkyně, při kterém žalobkyně utrpěla újmu na zdraví. V daném případě bylo třeba vyřešit, zda žalovaný, jako vlastník komunikace, kde k pádu došlo, odpovídá žalobkyni za újmu vzniklou na zdraví dle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, případně zda odpovídá podle ustanovení § 2910 občanského zákoníku upravující obecnou odpovědnost za škodu v případě porušení zákonem stanovené povinnosti udržovat předmětnou komunikaci v takovém stavu, aby umožňovala bezpečný pohyb chodců a dle § 2900 občanského zákoníku upravující obecnou prevenční povinnost.

15. Podle ustanovení § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

16. Podle ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

17. Ustálená soudní judikatura vykládá závadu ve schůdnosti tak, že se jí rozumí natolik významná změna (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, kterou chodec nemůže předpokládat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 1158/2013).

18. V daném případě je třeba konstatovat, že pokud se jedná o stav komunikace v místě, kde došlo k pádu žalobkyně a k jejímu úrazu, pak tento stav zůstal skutečně pouze v rovině tvrzení žalobkyně. Její tvrzení nebyla kromě výpovědi svědkyně , jméno FO, žádným z důkazů provedených soudem prvního stupně a žalobkyní navržených prokázána. Pokud žalobkyně ve své žalobě uváděla, že předmětná komunikace (chodník) byla v místě uklouznutí zledovatělá, mírně zasypaná sněhem, a přitom neopatřena žádným posypem, pak tato tvrzení nebyla v řízení prokázána, jak správně dovodil soud prvního stupně. Toto její tvrzení žalobkyně bylo vyvráceno nejen zprávami Českého hydrometeorologického ústavu, z nichž zcela jednoznačně vyplynulo, že v den úrazu ani bezprostředně přede dnem úrazu nedocházelo k žádným sněhovým srážkám, tudíž místo, kde došlo k pádu žalobkyně, nemohlo být sněhem zasněženo. Rovněž i svědkyně , jméno FO, poukazovala pouze na viditelné zamrzlé díry ve větším rozsahu, a to nejen v místě pádu. Výskyt sněhové pokrývky na komunikaci jmenovaná svědkyně nepotvrdila. Jestliže tedy žalobkyně upadla na zamrzlé díře, na kterou poukazovala svědkyně , jméno FO, , pak se nemohlo jednat o závadu ve schůdnosti s ohledem na její další tvrzení, že takovéto díry se nacházely v okolí ve větším rozsahu, a to nejen v místě pádu. Šlo tedy o běžný stav komunikace, kdy viditelné zamrzlé díry netvořily náhlou a neočekávanou překážku, kterou nemohla žalobkyně i s vyvinutím maximální obezřetnosti předpokládat. Navíc žalobkyně technický stav komunikace dobře znala, neboť sama připustila, že do , adresa, jezdila a měla vědomost o tom, že náměstí má nerovnosti, které jsou tam několik let.

19. S ohledem na výše uvedené se tedy , Anonymizováno, soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že v daném případě se nejednalo o závadu ve schůdnosti a že tedy žalovaný za újmu vzniklou žalobkyni v důsledku pádu neodpovídá dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně v době úrazu žalobkyně na předmětné místní komunikaci nevyskytovaly změny mající charakter závady ve schůdnosti a nejedná se tedy o objektivní odpovědnost žalovaného jako vlastníka (správce) místní komunikace.

20. S ohledem na výše uvedený závěr, že místo, kde došlo k pádu žalobkyně, nepředstavovalo takový nedostatek komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů, a že nepředstavovalo pro žalobkyni nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy, bylo třeba se zabývat dále otázkou, zda žalovaný žalobkyni neodpovídá za újmu vzniklou jí na zdraví v důsledku porušení obecné odpovědnosti vlastníka komunikace. Úpravou zákona o pozemních komunikacích totiž není vyloučena obecná odpovědnost vlastníka komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Povinnosti vlastníka komunikace vykonávat její správu vyplývají z ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. I při posuzování této otázky se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný svoji prevenční povinnost předcházet vzniku škody a svoji povinnost provádět pravidelné prohlídky, údržbu a opravy komunikace neporušil.

21. Dle názoru odvolacího soudu po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby zabezpečoval odstranění jakékoliv nerovnosti na jím spravovaných pozemních komunikacích, na kterých se případně může vytvořit zamrzlá kaluž. Takovýchto zamrzlých kaluží, jak potvrdila , jméno FO, , se v okolí pádu žalobkyně nacházelo více, tudíž zmíněné nerovnosti odpovídají běžnému stavu komunikace. Stejně tak dle názoru odvolacího soudu nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby zajišťoval posyp, případně označení každé takovéto vzniklé a zamrzlé nerovnosti. Za situace, kdy ze zpráv , právnická osoba, (viz bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) byl den , datum, , kdy došlo k úrazu žalobkyně, i dny předcházející bez srážek, povrch půdy byl bez sněhové pokrývky, po celý den byl povrch půdy holý a zmrzlý, nebyla sněhová pokrývka, sníh nepřipadl, pak dle názoru odvolacího soudu nebylo povinností žalovaného provádět jakákoliv opatření kterými by měl následky počasí odstraňovat. Je sice pravdou, že ze zprávy , právnická osoba, vyplývá, že dle měření na srážkové stanici , adresa, bylo od půlnoci do poledne pozorováno slabé jíní, tzv. šedý mráz, nicméně z této skutečnosti nelze dovodit, že by bylo ze strany žalovaného nutno provádět nějaká další opatření, a že by toto pozorované slabé jíní mělo vliv na schůdnost místa, kde k pádu žalobkyně došlo. Odvolací soud se tedy ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný neporušil ani svoji obecnou občanskoprávní povinnost ve vztahu k udržování schůdnosti dané komunikace.

22. Při hodnocení nároku žalobkyně bylo dle názoru odvolacího soudu třeba přihlédnout také ke skutečnosti, že žalobkyně nevyužila ke vstupu do prodejny vybudovaný chodník, ale šikmou příjezdovou rampu, přičemž tuto rampu využila nejen při odchodu z prodejny, ale také při příchodu do prodejny, tudíž jí stav této komunikace musel být zcela zřejmý. Námitka žalobkyně, že by při použití chodníku musela absolvovat část cesty po silnici, se jeví odvolacímu soudu jako nepřiléhavá. Navíc jaký byl konkrétní stav přístupového chodníku, i nájezdové části, na které došlo k pádu žalobkyně, s odstupem času již zjistil nelze a jeho stav lze hodnotit pouze z toho, co uvedla svědkyně , jméno FO, , když tvrzení žalobkyně o stavu místa jejího pádu, se neprokázalo.

23. Odvolací soud se s přihlédnutím k výše uvedenému ztotožnil se závěry soudu prvního stupně učiněnými v odvoláním napadeném rozsudku, který shledal jako správný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. ve výroku I potvrdil.

24. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že úspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně přísluší náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud se však neztotožnil s výší nákladů řízení, které byly úspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně soudem prvního stupně přiznány.

25. V případě žalovaného se odvolací soud ztotožnil s výčtem úkonů právní služby učiněné zástupcem žalovaného tak, jak byly uvedeny pod bodem 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tedy s tím, že zástupci žalovaného přísluší odměna za 13 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k). S bližším výčtem těchto úkonů odkazuje odvolací soud na bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zastoupení žalovaného advokátem v této věci shledal odvolací soud zcela účelným, když se v dané věci jednalo o poměrně složitu věc náhrady škody, kdy nelze po žalovaném požadovat, aby byl personálně vybaven právně vzdělanými zaměstnanci, kteří by ho mohli v této specifické právní věci adekvátně zastupovat. Při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby však bylo třeba zohlednit, že žalovaná částka 144 944,50 Kč představovala tři samostatné nároky se samostatným skutkovým základem, a to nárok na úhradu bolestného ve výši 83 479,50 Kč, nárok na úhradu cestovného, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s léčením, a to 7 040 Kč a ztrátu na výdělku ve výši 54 425 Kč. Za tarifní hodnotu, z níž se vypočítává odměna za jeden úkon právní služby, však nebylo možno považovat částku 144 944,50 Kč, ale částku 111 465 Kč, když v případě bolestného je třeba vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to s přihlédnutím k analogickému použití ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále již jen advokátní tarif, které je s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu pro výpočet odměny advokáta za jeden úkon právní služby nejpřiléhavější. Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 111 465 Kč (§ 12 odst. 3 advokátního tarifu) činí 5 580 Kč. Odměna za 13 úkonů právní služby činí 72 540 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 13x300 Kč režijní náhradu hotových výdajů na těchto 13 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). V této souvislosti odvolací soud uvádí, že se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zástupci žalovaného přísluší odměna v jím účtované částce 1 740 Kč, když nesprávné vyúčtování odměny advokátem, resp. jím nesprávné uvedení účtované částky za jeden úkon právní služby samo o sobě neznamená, že soud nemá povinnost přiznat zástupci účastníka odměnu za jeden úkon právní služby ve správné výši z úřední povinnosti, když zástupce účastníka se výslovně dalších vyšších nákladů řízení nevzdal. Proto tedy je třeba vycházet z odměny advokáta z odpovídající správné tarifní hodnoty tedy z 111 465 Kč. Pokud se jedná o náklady představované cestovným advokáta žalovaného za účelem jeho účasti na soudních jednáních dne , datum, , , datum, , , právnická osoba, . 2022, , datum, a , datum, z , adresa, a zpět a dále náklady cestovného advokáta žalovaného k jednání odvolacího soudu dne , datum, z , adresa, a zpět v celkové výši 2 460,63 Kč tak, jak je soud prvního stupně vypočetl, odvolací soud uvádí, že s výší těchto nákladů i s jejich výpočtem se ztotožnil. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil s výší náhrady za promeškaný čas advokáta žalovaného stráveného cestou z jeho sídla k výše uvedeným soudním jednáním, tedy v celkové výši 1 300 Kč. S bližším v této části odkazuje odvolací soud na bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K celkové částce 80 200,63 Kč výše uvedených přiznaných nákladů řízení bylo třeba připočítat 21 % daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalovaného je plátcem této daně a daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady řízení, které byly úspěšnému žalovanému vůči žalobkyni přiznány, činí 97 042,76 Kč.

26. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalovaného v tom, že i tomuto vedlejšímu účastníku přísluší náhrada nákladů řízení. Nicméně odvolací soud zastává názor, že vedlejšímu účastníku na straně žalovaného lze přiznat pouze náhradu nákladů řízení účastníka, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem dle § 137 odst. 2 o.s.ř. Zastoupení vedlejšího účastníka na straně žalovaného advokátem odvolací soud nepovažuje za účelně vynaložený úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Je tomu tak z důvodu, že vedlejší účastník na straně žalovaného je subjektem, jehož předmětem činnosti je činnost související s pojišťovací činností, šetřením pojistných událostí prováděných na základě smlouvy s pojišťovnou podle zákona o pojišťovnictví zákona č. 272/2009 Sb. o pojišťovnictví, tudíž i odškodňování takových škodních událostí, které je předmětem tohoto řízení. S ohledem na charakter činnosti vedlejšího účastníka na straně žalovaného i s ohledem na charakter tohoto sporu lze pak uzavřít, že vedlejší účastník na straně žalovaného musí být tak personálně zabezpečen, aby byl schopen vystupovat v daném řízení na podporu žalovaného s využitím svých kmenových právně vzdělaných zaměstnanců, nikoliv za pomoci advokáta. Navíc v dané věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že , Jméno zainteresované společnosti 1/0, IČ: , IČO, vystupuje v tomto řízení pouze v pozici vedlejšího účastníka a nikoli žalovaného, vystupuje zde na podporu žalovaného, kterým je , adresa, , přičemž žalovaný byl sám zastoupen advokátem pro toto řízení. Dle názoru odvolacího soudu je tedy nadbytečné, aby i vedlejší účastník, kterým je , Jméno zainteresované společnosti 1/0, byl rovněž zastoupen advokátem a zájmy žalovaného tak fakticky hájili dva advokáti. Rovněž je třeba zohlednit i to, že účastník, který vyvolává soudní řízení a podává ve věci žalobu, nepochybně zvažuje, jaký dopad bude mít případné nepřiznivé rozhodnutí ve věci na jeho majetkové poměry v, Anonymizováno, podobě povinnosti hradit náklady řízení žalované straně, přičemž nemůže předpokládat, že do řízení vstoupí na podporu žalovaného další účastník – vedlejší účastník, a to z vlastní iniciativy nebo na návrh žalovaného (kterého žalobce neučinil svým procesním úkonem účastníkem řízení), který bude náhradu nákladů řízení požadovat a tím žalobci náklady řízení v případě jeho neúspěchu navyšovat. To však neznamená, že vedlejší účastník nemůže být v řízení zastoupen advokátem, nicmémě jako náhrada účelně vynaložených nákladů řízení mu přísluší toliko odměna nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za jeden úkon (§ 1, § 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vedlejší účasník v řízení před soudem prvního stupně učinil následující úkony, a to vyjádření k věci samé ze dne , datum, , , datum, , , datum, a , datum, (4x300Kč) a dále účast u jednání před soudem prvního stupně dne , datum, , , datum, , , datum, , , právnická osoba, . 2022, u odvolacího soudu , datum, , u soudu prvního stupně dne , datum, a , datum, , přičemž k těmto úkonům dále náleží příprava na účast k jednání před soudem stupně (§ 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.) – celkem 14x300 Kč.. Pokud se jedná o cestovné zástupce vedlejšího účastníka k soudním jednáním k soudu prvního stupně, pak vzhledem k tomu, že odvolací soud nepřiznal jako účelné náklady advokáta vedlejšího účastníka jako účelně vynaložené, bylo možno přiznat cestovné pouze ve výši odpovídající ceně za použití veřejného hromadného dopravního prostředku, když vedlejšímu účastníku, resp. jeho zástupci předchozí souhlas s použitím vlastního motorového vozidla soudem udělen nebyl (§ 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., podle kterého účastníku se hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem). Pokud s předchozím souhlasem soudu použil účastník vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu. Zástupce žalovaného doložil náklady za cestovné hromadným dopravním prostředkem za jednání , datum, ve výši 208 Kč, za jednání, které se však neuskutečnilo, dne , datum, jízdenku v hodnotě 56 Kč, za účast u jednání dne , datum, jízdenku v hodnotě 234 Kč a za účast u jednání dne , datum, v hodnotě 255 Kč. Za účast u jednání dne , datum, vedlejší účastník požadoval náhradu cestovného za použití osobním automobilem, odvolací soud mu však přiznal cestovné pouze ve výši 200 Kč, což považuje za odpovídající nákladům na využití hromadného dopravního prostředku (nedoloženého a určeného pouze odhadem s přihlédnutím k dalším doloženým nákladům cestovného) a za cestovné k jednání dne , právnická osoba, . 2022 považoval žalovaný rovněž náhradu cestovného osobním automobilem a odvolací soud přiznal pouze částku 220 Kč odpovídající cestovnému hromadným dopravním prostředkem. Náklady na cestovné pak představují částku 1 173 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně, které odvolací soud přiznal úspěšnému vedlejšímu účastníku na straně žalovaného, činí částku 6 573 Kč. V tomto smyslu tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III.

27. Úspěšnému žalovanému pak odvolací soud přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř.).

28. Náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalovanému vůči žalobkyni přiznány, představují odměnu advokáta žalovaného za tři úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání žalobkyně, účast u odvolacího jednání dne 29. 10. 2024, za odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení (§ 11 odst. 1 písm. e), písm. g), § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu). Odměna za jeden úkon právní služby činí 5 580 Kč (§ 12 odst. 3, § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 advokátního tarifu). Za vyjádření se k odvolání žalobkyně a za účast u odvolacího jednání přísluší zástupci žalovaného odměna v plné výši, tedy 2x 5 580 Kč, za odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení odměna v poloviční výši, tedy v částce 2 790 Kč. Na tyto tři úkony právní služby přísluší dále 3x 300 Kč režijní náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady odvolacího řízení vzniklé žalovanému pak představují cestovné advokáta žalovaného z , adresa, a zpět k jednání odvolacího soudu osobním automobilem , značka, při ujetí 130 km, průměrné spotřebě 4,7 l motorové nafty na 100 km, vyhláškové ceně 38, 70 Kč za jeden litr motorové nafty (vyhláška č. 398/2023 Sb., § 4 písm. c) a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 5,60 Kč (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb.) Cestovné pak představuje částku 964 Kč. Náklady odvolacího řízení dále představují náhradu za ztrátu času zástupce žalovaného stráveného cestou z jeho sídla, tedy z , adresa, a zpět, tedy za 6 půlhodin po 100 Kč, celkem 600 Kč (§ 14 bod 3 advokátního tarifu). K výše uvedeným nákladům odvolacího řízení bylo třeba připočítat 21 % daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalovaného doložil, že je plátcem této daně a dan z přidané hodnoty je součástí nákladů odvolacího řízení (§ 137 odst. 3 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř.). Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalovanému vůči žalobkyni přiznány, činí 16 540 Kč.

29. Vedlejšímu účastníku na straně žalovaného byla přiznána ze shodných důvodů, jak bylo výše uvedeno, odměna nezastoupeného účastníka, a to za tři úkony – vyjádření k odvolání žalobkyně, příprava na jednání a účast u odvolacího jednání dne , datum, (§ 1 odst. 3 písm. a), b), c), § 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy v celkové výši 900 Kč.