17 Co 14/2025

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: právnická osoba sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupená advokátem jméno zástupce zainteresované osoby sídlem adresa o zaplacení částky 1 484 644 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2024, č.j. 39 C 68/2024-127,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá po žalovaném náhrady nákladů na léčení poškozeného pojištěnce , jméno FO, v celkové výši 1 484 644 Kč spolu s příslušenstvím podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., které žalobce vynaložil v důsledku závažného poranění hlavy a mozku uvedeného pojištěnce vzniklého udeřením do zadní plochy jeho hlavy při pádu na dlažbu chodníku po předchozím úderu pěstí do jeho obličeje žalovaným dne 25. června , adresa, . Žalovaný byl za uvedené jednání, kvalifikované jako zločin ublížení na zdraví, pravomocně odsouzen trestním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č.j. 3 T 41/2023350, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2023, č.j. 3 To 167/2023380. V rámci trestního řízení bylo žalobci z náhrady léčebných výloh přiznáno pouze 100 000 Kč a se zbytkem nároku byl odkázán na občanskoprávní řízení.

2. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1 484 644 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 22.3.2024 do zaplacení ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 200 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.) a povinnost zaplatit českému státu – Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku ve výši 74 232,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Po provedeném řízení soud prvního stupně vyšel z trestního rozsudku, z výpovědí žalovaného i svědků učiněných v trestním řízení a z obsáhlé dokumentace k nákladům na léčení poškozeného. Zjistil, že žalobce vynaložil na úhradu zdravotní péče za pojištěnce , jméno FO, celkem 1 584 644 Kč, přičemž náklady byly řádně doloženy vyúčtováními od zdravotnických zařízení. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že nárok žalobce je po právu, neboť podmínky § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění byly splněny – žalovaný způsobil pojištěnci újmu na zdraví protiprávním a zaviněným jednáním, a žalobce mu v souvislosti s léčením uhradil náklady ve smyslu uvedeného ustanovení. V projednávané věci soud neshledal důvody pro snížení náhrady škody podle § 2918 nebo § 2953 občanského zákoníku (dále jen o. z.) a naopak uzavřel, že žalovaný byl minimálně srozuměn s možností vzniku závažného zranění v důsledku úderu, a proto nelze využít moderační právo soudu. Soud dále odmítl provést žalovaným navržené důkazy – opětovné výslechy svědka , jméno FO, a znalce , tituly před jménem, , jméno FO, – neboť oba byli již vyslechnuti v trestním řízení, jejich výpovědi jsou ve spise zachyceny a jejich opětovné slyšení by podle soudu nepřineslo nic zásadního, co by mohlo změnit již stabilizovaný skutkový stav.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Namítl, že soud prvního stupně zatížil řízení vadami, neprovedl jím navržené důkazy a dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Soud se opomněl vypořádat s námitkami žalovaného týkajícími se spoluzavinění poškozeného a neaplikoval § 2918 o. z., ač k tomu byly splněny podmínky. Žalovaný zdůrazňuje, že poškozený byl středně až těžce podnapilý a že právě opilost poškozeného byla podle závěrů znalce , tituly před jménem, , jméno FO, hlavní příčinou jeho následného nekoordinovaného pádu, při němž utrpěl závažná zranění. Žalovaný podrobně odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se spoluzavinění poškozeného a tvrdí, že poškozený sám konflikt vyprovokoval agresivním verbálním útokem z důvodu používání ruštiny. Tvrdí, že poškozený byl ten, kdo konflikt vyvolal i udržoval, a že na jeho straně existují rozhodující okolnosti podílející se na vzniku škody. V tomto směru poukazuje také na úvahy obsažené v prvostupňovém trestním rozsudku Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 3 T 41/2023-350, kde soud výslovně konstatoval nevhodné a agresivní chování poškozeného. Žalovaný dále namítl, že soud prvního stupně pochybil, když se nezabýval jeho návrhem na moderaci výše náhrady škody podle § 2953 o. z. s ohledem na poměry žalovaného a žalobce. Tvrdí, že žalobce hospodaří s mimořádně vysokým vlastním kapitálem v řádu stovek miliard korun a že jeho roční příjmy přesahují výdaje o miliardy korun, takže uplatněný nárok pojišťovny představuje zanedbatelnou položku. Naproti tomu žalovaný je osobou s příjmem kolem 22 000 Kč čistého, zatížený exekucí a s minimální možností získat externí financování. Podle žalovaného proto byly splněny podmínky pro moderaci náhrady škody, přičemž soud prvního stupně tuto jeho námitku nehodnotil vůbec, což podle něj představuje odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaný rovněž poukázal na závěry Nejvyššího soudu v trestní věci, podle nichž již v adhezním řízení došlo k „zásadní moderaci“, která podle něj měla vliv i na rozsah nároku žalobce v občanskoprávním řízení. Tvrdí, že ignorování této skutečnosti vede v občanskoprávním řízení k situaci, jež je v rozporu s principem legitimního očekávání i materiální spravedlnosti. Závěrem žalovaný namítá, že soud prvního stupně nesprávně vyložil formu jeho zavinění, když v odůvodnění rozsudku naznačuje úvahu blízkou nepřímému úmyslu. Žalovaný namítá, že soud je podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán právním posouzením obsaženým v trestním rozsudku, podle něhož žalovaný jednal z nedbalosti, nikoli úmyslně, a nesmí proto v občanskoprávním řízení dospívat k odlišným právním závěrům ohledně formy zavinění. Podle něj je právě existence nedbalostní formy zavinění předpokladem pro možnou aplikaci moderace. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne a žalovanému přizná náhradu nákladů řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, považuje je za věcně zcela správné a navrhl proto jeho potvrzení. Podle žalobce nejsou dány žádné důvody po snížení žalované regresní náhrady. Žalovaný mohl konfliktu s poškozeným předejít, mohl z místa činu odejít. Nepříznivé majetkové poměry žalovaného nemohou být žalobci kladeny k tíži v souvislosti s posouzením výše jeho nároku. Žalobce též poukázal na závěry učiněné v odvolacím trestním rozsudku Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 To 68/2023, v němž uvedený soud konstatoval, že postup trestního soudu prvního stupně při moderaci nároku poškozeného na bolestné nebyl správný. Judikatura dovolacího soudu, kterou žalovaný označil v odvolání, není přiléhavě použitelná na posuzovaný případ. Z uvedených důvodů žalobce považuje odvolání za nedůvodné, a proto navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného.

5. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalovaného bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je ve věci samé nedůvodné a že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný.

6. Po přezkoumání věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a že své závěry opřel o dokazování, které provedl v souladu se zákonem. Skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně založil svůj právní závěr o důvodnosti žalovaného nároku v celém rozsahu, mají oporu v provedených důkazech, a odvolací soud neshledal důvod k jejich zpochybnění.

7. Žalobce se domáhá náhrady nákladů vynaložených na léčení poškozeného , jméno FO, , které jako zdravotní pojišťovna uhradil v příčinné souvislosti s újmou na zdraví způsobenou poškozenému následkem fyzického útoku žalovaného, za nějž byl pravomocně odsouzen v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 41/2023 pro zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, přičemž v rámci uvedeného řízení byla poškozenému žalobci trestním soudem přiznána z uvedeného regresního nároku částka toliko ve výši 100 000 Kč a se zbytkem nároku byl odkázán na občanskoprávní řízení. Žalobce následně doložil, že vynaložil na léčení pojištěnce celkem 1 584 644 Kč, tedy o částku 1 484 644 Kč více, než mu byla v trestním řízení přiznána.

8. Soud prvního stupně vycházel z pravomocných rozhodnutí trestních soudů, z nichž je zřejmé, že žalovaný fyzicky napadl poškozeného úderem pěstí do obličejové části hlavy, po němž poškozený nekontrolovaně upadl a utrpěl závažná život ohrožující poranění hlavy a mozku. Závěry o vzniku újmy i o formě zavinění žalovaného (nedbalost) byly v trestním řízení postaveny najisto a soud prvního stupně byl těmito závěry podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Soud prvního stupně dále správně vycházel z toho, že nárok žalobce není klasickou náhradou škody podle občanského zákoníku, ale regresním nárokem sui generis podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., jehož účelem je kompenzovat zdravotní pojišťovně výdaje vynaložené na zdravotní služby hrazené v důsledku protiprávního jednání třetí osoby.

9. Žalovaný v odvolání tvrdil, že soud prvního stupně nezohlednil rozhodné skutečnosti, zejména podíl poškozeného na vzniku škody, opilost poškozeného a jeho předchozí verbální útoky; dále že se soud nevypořádal s majetkovými poměry žalobce a žalovaného a neprovedl jím navržené důkazy. Na základě provedených důkazů však odvolací soud shledává, že soud prvního stupně tyto námitky již vypořádal, a to způsobem věcně správným.

10. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou spoluúčasti poškozeného podle § 2918 o. z. Pokud žalobce namítal, že se soud prvního stupně nevypořádal s možností aplikace tohoto zákonného ustanovení z důvodu žalovaným tvrzené spoluúčasti poškozeného na vzniklé závažné újmě na jeho zdraví, ačkoliv soud prvního stupně se tímto ustanovením v odůvodnění svých závěrů o nepřipuštění moderace v rozsudku vskutku výslovně nezabývá, kdy obsah tohoto ustanovení pouze bez dalšího v odůvodnění cituje, uvedené pochybení nemá ve světle žalobcem označené judikatury vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Žalovaný namítal, že poškozený byl silně podnapilý, před incidentem jej verbálně urážel a svým chováním incident vyvolal. Skutkové okolnosti však podle odvolacího soudu neumožňují dovodit spoluzavinění poškozeného v míře, jež by vedla ke snížení odpovědnosti žalovaného. Podle ustálené judikatury nepostačuje ke vzniku spoluúčasti verbální (byť i vulgární) provokace poškozeného, neboť takové jednání zpravidla není způsobilé vyvolat následek, který je důsledkem fyzického útoku (k tomu srovnej závěry samotným žalovaným označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.1.2020, sp. zn. 25 Co 2216/2019). Jak navíc konstatoval trestní odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18.10.2023, č. j. 3 To 167/2023-380, bod 13, který mimo jiné projevil nesouhlas s moderací výše bolestného poškozeného trestním soudem prvního stupně, poškozený nebyl dle kamerového záznamu z místa činu tím, kdo jako první hrozil či použil fyzické násilí, a žalovaný se mohl střetu vyhnout bez rizika vlastní újmy. Poškozený stál proti žalovanému, který byl o čtyři roky starší, v doprovodu svých tří sympatizujících přátel a nebyl vystaven bezprostřednímu nebezpečí fyzického napadení ze strany poškozeného; nelze tedy ani vzdáleně uvažovat o jednání v rámci nutné obrany. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že při značné opilosti poškozeného, která byla objektivně zřejmá a prokázaná hodnotou přesahující 2 promile alkoholu v krvi, musel žalovaný předpokládat jeho sníženou stabilitu a vyšší riziko těžkých následků v případě pádu po úderu. Tato okolnost nemůže vést ke snížení jeho odpovědnosti, ale naopak zvyšuje míru potřebné opatrnosti, jejíž porušení je jednoznačně přičitatelné žalovanému. V tomto jednání žalovaného je pak třeba spatřovat podstatnou příčinu ve výsledku vzniklé těžké (byť žalovaným úmyslně nezamýšlené) újmy na zdraví poškozeného. Z uvedeného pohledu je tedy nepřiléhavá argumentace žalovaného, kterou uplatnil na podporu svých námitek o potřebě dovození spoluzavinění poškozeného odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3807/2014, 25 Cdo 1462/2003, 25 Cdo 3434/2009. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nepostupoval podle ustanovení § 2900 o. z. upravujícího preventivní povinnost předcházet škodám, když měl v rámci slovní rozepře, konat tak, aby nedošlo k žádnému fyzickému napadení, je tudíž správný. Námitka žalovaného, že přikládání výsledku potyčky k výlučné tíži žalovaného soudem je extrémně nespravedlivé a zjevně rozporné s ustanovením § 6 odst. 2 o. z., upravujícího zákaz těžit z nepoctivého jednání, je pak za shora popsaných okolností trestněprávního jednání žalovaného, kterého se dopustil vůči poškozenému, zcela nepřípadná. Konečně ani okolnost, že nevhodné chování poškozeného v podobě verbální agrese vůči žalovanému, již se poškozený před útokem žalovaného měl dopustit na veřejnosti, by mohlo být podle názoru žalovaného hodnoceno jako přestupek proti občanskému soužití, nepovažuje odvolací soud za rozhodnou z pohledu posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě a potažmo moderace odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu.

11. Odvolací soud se dále zabýval námitkami žalovaného směřujícími k možnosti moderace náhrady škody podle § 2953 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně tuto možnost vyloučil s tím, že ani majetkové poměry žalovaného, ani povaha jeho zavinění či rozsah následků škody neodůvodňují její použití. Odvolací soud tento závěr považuje za správný. Přestože lze souhlasit s názorem žalovaného, že v posuzovaném případě nebyla možnost moderace (i podle ustálené judikatury) i přes povahu uplatněného nároku v podobě regresu a priori vyloučena s ohledem na skutečnost, že zavinění za vzniklou závažnou újmu bylo toliko v podobě vědomě nedbalostní (nikoli v nepřímém úmyslu, který se týkal toliko samotného trestněprávního jednání), nelze současně pominout, že institut moderace není nástrojem pro snižování zákonem stanoveného regresního nároku zdravotní pojišťovny jen proto, že jde o subjekt s rozsáhlým majetkem nebo vysokým rozpočtem; takové hledisko by odporovalo samotnému účelu regresního práva. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4393/2018, které žalovaný v této souvislosti na podporu své argumentace označil, týkající se výjimečně učiněné moderace nároku mezi státním podnikem , právnická osoba, . a mysliveckým sdružením, není podle názoru odvolacího soudu na posuzovaný případ vyznačující se odlišnými okolnostmi danými postavením a posláním účastníků a jiným právním základem uplatněného nároku přiléhavě aplikovatelné. Také skutečnost, že žalovaný má omezené finanční možnosti a jeho příjmy jsou sníženy exekučními srážkami, není důvodem pro moderaci náhrady. Odvolací soud v této souvislosti konstatuje, že regresní náhrada je povinností škůdce, nikoli sankcí, a nemůže být odmítnuta či snižována pouze s poukazem na jeho současnou platební neschopnost. Povinnost žalovaného uhradit vzniklou regresní škodu může být pojmově plněna i v delším časovém horizontu a nemůže být zcela či zčásti odňata jen proto, že žalovaný tvrdí obtíže s její úhradou. Okolnosti, na základě nichž soud prvního stupně neshledal podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení na posuzovaný případ, tak posoudil soud prvního stupně z pohledu uvedeného ustanovení správně.

12. Nedůvodná je i námitka žalovaného, že soud prvního stupně opomněl provést navržené důkazy v podobě nových výslechů svědka , jméno FO, a znalce , tituly před jménem, , jméno FO, . Jak správně konstatoval soud prvního stupně, obě tyto osoby byli již vyslechnuty v trestním řízení, jejich výpovědi jsou ve spise a soud prvního stupně důvodně dovodil, že jejich opětovné slyšení by skutkový stav nijak neprohloubilo. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť skutkové okolnosti útoku, průběh incidentu i příčiny zranění poškozeného byly v trestním řízení podrobně objasněny a není důvodu je znovu dokazovat.

13. Odvolací soud proto uzavírá, že soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. správně. Žalobce prokázal výši vynaložených nákladů na léčení poškozeného, které vznikly v důsledku zaviněného protiprávního jednání žalovaného. Nebyly shledány důvody pro snížení náhrady podle § 2918 o. z. ani podle § 2953 odst. 1 o. z. Napadenému zcela vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně tudíž nelze i přes námitky žalovaného vytknout věcnou nesprávnost. Žalobce má tak nárok na zaplacené celé žalované částky žalovaným, který mu dosud neuhradil ničeho, tj. kromě požadované jistiny též nárok na zaplacení požadovaného příslušenství – úroku z prodlení ve výši stanovené vládním nařízením č. 351/2013 Sb., a to ve smyslu § 1970 o. z.

14. Z uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku I., jakož i v závislém výroku II. ohledně náhrady nákladů procesně zcela úspěšného žalobce, jakož i ve výroku III. ohledně povinnosti k zaplacení soudního poplatku spojeného s uplatněným žalobním nárokem před soudem prvního stupně, ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

15. Výrokem III. rozsudku dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, kterou přiznal procesně úspěšnému žalobci jako nezastoupenému účastníku za dva úkony á 300 Kč (příprava na odvolací jednání a účast u odvolacího jednání) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem částku 600 Kč.