17 CO 145/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená JUDr. jméno příjmení , anonymizována dvě slova , advokátem sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa o zaplacení částky 858.410 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 214/2013-327, <b>I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6.501 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>V ostatním se tento zamítavý výrok ohledně částky 732.724 Kč potvrzu je.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 62.611 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova], advokáta se sídlem [adresa].</b> 1. Okresní soud ve Vyškově („ dále jen soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 214/2013-327 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od [datum] částku 119.185 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni další částku 739.225 Kč na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007, zamítl (výrok II) a žalovanému náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, a to výslovně proti jeho výrokům II a IIII, ve kterém namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému závěru, kdy nesprávně určil počátek běhu promlčecí lhůty. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že soud prvního stupně stanovil počátek běhu promlčecí lhůty od 18. 5. 2012, kdy jí měla být poslední dávka vyplacena, nicméně poslední dávka jí však ve skutečnosti byla vyplacena až 4. 7. 2013. Žádost o odškodnění byla podána v průběhu správního řízení, nikoliv až po jeho ukončení. Připomenula, že výplata dávek byla proplácena s několikaletým zpožděním v časovém rozmezí od 26. 3. 2008 do 4. 7. 2013, přičemž správní orgán si sám rozdělil výplaty na množství samostatných rozhodnutí a oznámení. Žalobkyně poukázala na svůj tíživý zdravotní stav a uvedla, že nebylo v jejích možnostech a silách podávat proti každému rozhodnutí samostatnou žalobu na náhradu škody. Uvedla, že z důvodu vývoje situace se na zablokování výplaty původní dávky sociální péče od června 2006 navázalo nevyplacení dalších dávek, na které měla nárok. Dávka, kterou označil soud prvního stupně jako rozhodnou pro určení běhu promlčecí lhůty, je dávka – příspěvek na živobytí, [číslo jednací] [anonymizováno], žádost byla podána 22. 1. 2007 a zahrnuje období od ledna 2007 do dubna 2008. Tato dílčí část dávky jí byla proplacena na základě několika samostatných rozhodnutí s počátkem od rozhodnutí [číslo jednací] ze dne 18. 5. 2012 až [číslo jednací] ze dne 18. 8. 2012. Již zde je dle žalobkyně rozpor v určení rozhodného data 18. 5. 2012. Tímto úkonem začalo pouze proplácení dávek za období od ledna 2007. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 1. 7. 2013 bylo rozhodnuto o odejmutí dávky – doplatku na bydlení ode dne [datum]. Následné období bylo propláceno na základě několika dalších rozhodnutí s datem [datum]. Teprve na základě těchto posledních rozhodnutí zahrnujících období od ledna 2010 až února 2011 bylo ukončeno doplácení zadržených dlužných dávek – doplatku na bydlení. Žalobkyně uvedla, že poslední dávka – doplatek na bydlení, byla proplacena dvěma složenkami dne [datum] na základě vydaných rozhodnutí, [číslo jednací], [anonymizována dvě slova], [číslo] [anonymizováno] ze dne [datum] za období 01 01 2010 až 31. 2. 2011. Až k tomuto datu došlo k vyplacení poslední zadržované dávky z důvodu odejmutí opakující se peněžité dávky sociální péče od 1. 6. 2006 rozhodnutím [číslo jednací] [číslo] [spisová značka] po němž následovalo vleklé správní a soudní řízení, období po 1. 1. 2007 se vázalo na tento fakt a dávky proto nebyly přiznány. Tímto se soud prvního stupně vůbec nezabýval a rozhodl, že uplynula promlčecí lhůta. Žalobkyně v závěru poukázala na svůj tíživý zdravotní stav a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě, aby její žalobě vyhověl.

3. V písemném doplnění odvolání ze dne 5. 11. 2021 žalobkyně uvedla, že v daném případě se jedná o závažné porušování jejích práv a v tomto smyslu je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že sám žalovaný potvrdil, že v dané věci došlo k naprosto nepřiměřeným průtahům, a proto také byl ochoten nemajetkovou újmu žalobkyni uhradit a na základě rozsudku soudu prvního stupně jí také částku 119.185 Kč vyplatil. Žalobkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04 a ve světle závěrů tohoto nálezu uvedla, že v daném případě došlo k flagrantnímu porušení jejích práv ze strany žalovaného, který se tak nemůže úspěšně dovolávat námitek promlčení jejích nároků. Uvedla, že se na základě postupu žalovaného ocitla v obtížné sociální situaci a s přihlédnutím k jejímu složitému zdravotnímu stavu neměla možnost se úspěšně bránit nezákonnému postupu žalovaného.

4. Žalovaný se k podanému odvolání písemně nevyjádřil, při jednání před odvolacím soudem vyslovil nesouhlas s názorem žalobkyně, že by námitka promlčení měla být posouzena jako vznesená v rozporu s dobrými mravy, nicméně poukázal na to, že o části nároku žalobkyně bylo z důvodu promlčení jejího nároku již pravomocně rozhodnuto a promlčená část žalobkyní uplatněného nároku není předmětem tohoto řízení. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně však o promlčení nároku z titulu příspěvku na živobytí nehovoří. Připomenul, že soud prvního stupně zavázal žalovaného k úhradě žalobkyni částky uvedené ve výroku I, a to 119.185 Kč, přičemž tuto částku žalovaný žalobci již uhradil, a to přesto, že s výpočtem, jak jej učinil soud prvního stupně, v celém rozsahu nesouhlasil. Vyplacené a přiznané zadostiučinění označil žalovaný za přiměřené a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

5. Odvolací soud posoudil odvolání žalobkyně jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupě dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

6. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze z části. Odvolací soud se nezabýval přezkoumáním výroku I rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl odvoláním žádného z účastníků napaden, a který ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 o.s.ř. nabyl samostatně právní moci.

7. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se svým návrhem podaným u Okresního soudu ve Vyškově dne 4. 7. 2013 domáhala zaplacení částky 1.000.000 Kč, přičemž tato částka představovala nemajetkovou újmu, která žalobkyni měla vzniknout v důsledku průtahů v řízeních o dávkách sociální péče a příspěvku na živobytí, které jí byly přiznány. Žalobkyně uváděla, že řízení o těchto dávkách trvá od roku 2006 a v jeho průběhu byla opakovaně vystavena stresu, nejistotě a psychickému vypětí, které vedly k rapidnímu zhoršení jejího již tak značně nepříznivého zdravotního stavu. Žalobkyně provedla podrobný přehled jednotlivých rozhodnutí správních orgánů i soudů, kterými bylo o jejích dávkách rozhodováno, vyjádřila se k otázce běhu promlčecí doby a uvedla, že žalovaným jí jako nemajetková újma byla přiznána pouze částka 81.675 Kč, s jejíž výší nesouhlasí a v době podání žaloby jí ani tato částka vyplacena nebyla.

8. Soud prvního stupně o žalobkyni uplatněném nároku rozhodl rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 pod č. j. 7 C 214/2013-149 tak, že žalobu žalobkyně na zaplacení částky 1.000.000 Kč zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Na základě odvolání podaného žalobkyní byl rozsudek soudu prvního stupně přezkoumán a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2018, pod č. j. 17 Co 285/2017-172 byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen a tyto závěry ohledně promlčení označil za předčasné. Konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí byla způsobena průtahy v řízení o dávkách sociální péče a příspěvku na živobytí, nelze počátek běhu promlčecí doby odvíjet od data, kdy byla žalobkyni příslušná peněžitá dávka skutečně vyplacena, ale od toho, kdy bylo ukončeno příslušné správní řízení vydáním rozhodnutí, kterým bylo řízení o příslušné dávce rozhodnuto a kdy se žalobkyně o ukončení tohoto řízení dozvěděla. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své nároky odvíjela od více řízení, uložil odvolací soud soudu prvního stupně, aby žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby, aby vyčíslila jí požadovanou částku ve vztahu k jednotlivým řízením.

9. Okresní soud ve Vyškově v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 6. 2019, č. j. 7 C 214/2013-209 rozhodl tak, že návrh žalobkyně na zaplacení částky 141.590 Kč za zadostiučinění za průtahy vedené v řízení o přiznání opakované dávky sociální péče od 1. 6. 2006 do 31. 12. 2006 zamítl (výrok I), dále zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 625.715 Kč za zadostiučinění za průtahy v řízení o přiznání opakované dávky sociální péče od 1. 1. 2007 (výrok II) a konečně zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 232.695 Kč za zadostiučinění za průtahy vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007 (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2.288 Kč (výrok IV). Soud prvního stupně veden pokynem odvolacího soudu v předchozím zrušovacím usnesení vyzval žalobkyni, aby přesně specifikovala, jaké částky na odškodnění požaduje po žalovaném zaplatit za jednotlivá řízení a žalobu opakovaně ohledně všech nároků zamítl z důvodu promlčení. Z podnětu odvolání žalobkyně věc posoudil odvolací soud, který rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 193/2019-273 zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a ve výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na přiznání jí nemajetkové újmy za průtahy v řízení ohledně opakované dávky sociální péče od června 2006 do prosince 2006 je promlčen. Se závěry soudu prvního stupně se však odvolací soud opakovaně neztotožnil ohledně zamítnutí přiznání žalobkyni nemajetkové újmy z titulu promlčení ohledně průtahů v řízení o přiznání opakované dávky sociální péče od 1. 1. 2007 a příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007, a proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil především z toho důvodu, že je nezbytné, aby žalobkyně nejdříve přesně specifikovala, kterým konkrétním rozhodnutím došlo k zahájení řízení ohledně opakované dávky sociální péče za období od 1. 1. 2017, v němž mělo docházet k průtahům v řízení, kdy a konkrétně kterým rozhodnutím bylo toto řízení ukončeno, a stejně tak i v případě řízení o příspěvku na živobytí.

10. Soud prvního stupně poté v pořadí třetím rozsudkem, který je citován v záhlaví tohoto rozsudku a který je předmětem tohoto odvolacího řízení, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007 částku 119.185 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni další částku 739.225 Kč na zadostiučinění za průtahy, vedené v řízení o přiznání příspěvku na živobytí od 1. 1. 2007 zamítl (výrok II) a žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III). Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že ohledně opakované peněžité dávky sociální péče za dobu od června 2006 do prosince 2006 bylo již pravomocně rozhodnuto a že s ohledem od data 1. 1. 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 111/2006 Sb., je třeba na opakující se peněžitou dávku sociální péče a na příspěvek na živobytí pohlížet jako na jednu dávku společnou, a to za celé období od 1. 1. 2007, přičemž tuto skutečnost nemůže změnit ani jednoměsíční odejmutí dávky v měsíci březnu 2008. Stále se jedná o tutéž dávku v časovém horizontu od 1. 1. 2007 až do roku srpna 2012, kdy byla vyplacena první část neprávem odňaté dávky. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že doplatek na bydlení žalobkyně v žalobě nezmiňuje a tento není také uplatněn u Ministerstva práce a sociálních věcí v žádosti o nemajetkovou újmu. Soud prvního stupně nárok žalobkyně posoudil dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a uvedl, že v daném případě se nejedná o nárok z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 82/1990 Sb., když za nezákonné rozhodnutí nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Soud prvního stupně dále poukázal na skutečnost, že příspěvek na živobytí byl přiznáván žalobkyni jednotlivými rozhodnutími, poslední rozhodnutí je ze dne 14. 11. 2012. Žalobkyně však uplatnila náhradu za nemajetkovou újmu u žalovaného dne 13. 11. 2012, kdy tak došlo ke stavění lhůty, Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodlo dne 3. 4. 2013 a žaloba byla podána dne 27. 6. 2013, tedy v zákonné lhůtě. K promlčení u tohoto nároku nedošlo. Soud prvního stupně konstatoval, že příspěvek na živobytí za období od ledna 2007 do února 2008 byl žalobkyni vyplacen až dne 14. 8. 2012 na základě oznámení ze dne 18. 5. 2012, zde soud spatřuje nepřiměřenost délky řízení celkem v trvání 67 měsíců. Řízení bylo zahájeno žádostí dne 22. 1. 2007 a dávky doplaceny až dne 14. 8. 2012. Dále se pak jednalo o opakující se dávku za další období a poslední rozhodnutí, týkající se doplatku za období od března 2008, bylo vydáno dne 14. 11. 2012. Soud prvního stupně dále konstatoval, že příspěvek na živobytí nelze rozdělit na období od ledna 2007 do února 2008 a dále od března 2008, neboť se jedná stále o tutéž opakující se dávku. Pokud by tak soud učinil, musel by dospět k závěru, že nárok na částku 625.715 Kč, jak jej oddělila žalobkyně, je promlčen, neboť poslední rozhodnutí, které žalobkyně sama převzala a do kterého se vzdala práva odvolání, je datováno dne 18. 5. 2012. Do doby uplatnění nároku u žalované, dne 13. 11. 2012 uplynulo 5 měsíců a 25 dnů. Žalovaný rozhodl dne 3. 4. 2013 (stavění lhůty), ale žaloba byla podána až dne 27. 6. 2013, tedy po uplynutí zákonné 6 ti měsíční lhůty. Pokud se týká příspěvku na živobytí od března 2008, pak do konečného rozhodnutí dne 14. 11. 2012, uplynula kratší lhůta, než za kterou soud žalobkyni odškodnění přiznal. Soud i s ohledem na tuto skutečnost se přiklonil k variantě příznivější pro žalobkyni. V závěru odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůvodnil výši přiznaného odškodnění žalobkyni, za první dva roky průtahů v řízení přiznal žalobkyni částku 20.000 Kč, za dalších 43 měsíců částku 1.667 Kč za měsíc, celkem 71.681 Kč. Tuto částku navýšil o 30% s ohledem na význam řízení pro žalobkyni a dospěl k částce 119.185 Kč, kterou žalobkyni přiznal. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil poukazem na ustanovení § 150 o.s.ř. a předmětem řízení.

11. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování a z provedených důkazů vyvodil ve své podstatě správné právní závěry.

12. Především je třeba si uvědomit, že žalobkyně se svojí žalobou domáhala po žalovaném úhrady nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu správních orgánů při rozhodování o přiznání jí opakované dávky sociální péče a příspěvku na živobytí. Jak správně poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku pod bodem 17, předmětem žaloby nebyl nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení ohledně doplatku na bydlení. Žalobkyně skutečně tento nárok předmětem žaloby neučinila. Závěry uvedené pod bodem 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou tedy správné a námitky žalobkyně obsažené v odůvodnění odvolání, vztahující se k otázce vyplacení částek představujících doplatek na bydlení, jsou pak právně nevýznamné.

13. Již v prvním zrušovacím usnesení ze dne 30. 7. 2018, č. j. 17 Co 285/2017- 172 odvolací soud vyslovil názor, na jehož závěrech nehodlá cokoliv měnit, že počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku žalobkyně nelze odvíjet od data, kdy byla žalobkyni příslušná peněžitá dávka vyplacena, ale ke skutečnosti, kdy bylo ukončeno příslušné správní řízení vydáním rozhodnutí, kterým bylo s konečnou platností o příslušné dávce rozhodnuto, a kdy se žalobkyně o ukončení tohoto řízení dozvěděla. Byť tento názor odvolacím soudem byl vysloven v souvislosti s posuzováním otázky promlčení nároku žalobkyně, je obdobný názor možno vyslovit i ve vztahu k podstatě žalobkyní uplatněného nároku, tedy, že žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s průtahy v řízení o přiznání jí opakované peněžité dávky sociální péče a příspěvku na živobytí, tudíž podstatné je, zda v řízení ohledně rozhodování o této dávce došlo k průtahům či nikoliv. Dle názoru odvolacího soudu není podstatné, kdy žalobkyni byla a za které období konkrétní dávka vyplacena, neboť takto žalobkyně svoji žalobu nevymezila. Podstatné je, kdy o konkrétní dávce počalo běžet příslušné řízení a kdy toto řízení skončilo a zda lze toto řízení označit za nepřiměřeně dlouhé.

14. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že [stát. instituce] rozhodnutím ze dne 11. 2. 2010, [číslo jednací], odňal žalobkyni podle § 81 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb. dávku sociální péče poskytovanou podle § 4 zákona č. 482/1991 Sb. a současně jí podle § 21 a 81 odst. 3 zákona č. 116/2006 Sb. nepřiznal příspěvek na živobytí. Ohledně těchto dávek následovalo řízení před Krajským úřadem Jihomoravského kraje, Městským soudem v Brně, jakož i Nejvyšším správním soudem tak, jak je uvedeno pod bodem 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a skutečně poslední rozhodnutí, které se týkalo zpětného přiznání příspěvku na živobytí žalobkyni, bylo rozhodnutí Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v [obec], Kontaktní pracoviště [obec] ze dne 14. 11. 2012, [číslo jednací], které žalobkyně dne [datum] osobně převzala. Tím byl po změně právní úpravy zákonem č. 111/2006 Sb., na který poukázal soud prvního stupně, završen proces zpětného přiznání žalobkyni odejmutých dávek. Pokud soud prvního stupně posuzoval s ohledem na zákon č. 111/2006 Sb. obě dávky jako dávky jediné, s účinností od [datum] projednávané v jednom řízení, pak k tomuto žádný z účastníků nevznesl výhrady, tento postup oba akceptovali a odvolací soud k němu nemá rovněž připomínky. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že řízení ohledně odnětí dávky sociální péče a příspěvku na živobytí bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno bylo rozhodnutím vydaným v této věci dne [datum], jak správně uvedl soud prvního stupně. Odvolací soud se tedy ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který žalovaný ani nezpochybňoval, že zmíněné řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a v této nepřiměřené délce řízení je třeba spatřovat nesprávný úřední postup, za který žalobkyni přísluší přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že jako zadostiučinění za žalobkyni vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení přísluší finanční náhrada, přičemž samotné konstatování porušení práva se v daném případě nejeví dostačující. Je tomu tak především proto, že odnětí sociálních dávek žalobkyni po poměrně dlouhou dobu (od ledna 2007 do 14. 11. 2012) bylo nepochybně citelným zásahem do života žalobkyně, která byla na tyto dávky odkázána, přičemž nesprávným úředním postupem po poměrně dlouhou dobu jí bylo pobírání těchto dávek znemožněno.

15. V této souvislosti považuje odvolací soud za vhodné zmínit, že nárok žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy, která jí vznikla v předcházejícím období, a to v období od 1. 6. 2006 do 31. 12. 2006 v rozsahu 141.590 Kč byl pravomocně zamítnut z důvodu promlčení, a to rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 6. 2019, č. j. 7 C 214/2013-210 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 193/2019-273.

16. Pokud soud I. stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku pod bodem 29, jakož i 35 rozebíral otázku promlčení nároku žalobkyně, pak k tomuto je třeba uvést, že zamítnutí žaloby žalobkyně na zaplacení další částky 739.225 Kč ve svých důvodech soud I. stupně nepostavil na promlčení nároku žalobkyně, ale na důvodu, který v odůvodnění svého rozhodnutí sice výslovně nezmínil a nezdůraznil, nicméně z kontextu odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že žaloba je důvodná pouze částečně a že žalobkyni přísluší náhrada nemajetkové újmy celkem za 67 měsíců, což odpovídá délce řízení od odejmutí žalobkyni příspěvku od ledna 2007 do července 2012, když již v srpnu 2012, jak uváděl soud prvního stupně, jí měly být příslušné dávky vyplaceny. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu I. stupně tedy nevyplývá, že by žaloba žalobkyně byla pod výrokem II zamítnuta z důvodu promlčení jejího nároku, ba naopak soud prvního stupně provedl výklad promlčení nároku žalobkyně tak, že je pro ni příznivější. V této souvislosti odvolací soud opakovaně uvádí, že nepovažuje za rozhodující, kdy byly jednotlivé zpětně žalobkyni přiznané dávky skutečně vyplaceny, ale to, kdy bylo s konečnou platností o těchto dávkách rozhodnuto. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že doba, za kterou mělo být žalobkyni přiznáno odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou jí v důsledku nepřiměřené délky řízení, je až do listopadu 2012, kdy bylo vydáno poslední rozhodnutí týkající se zpětného přiznání dávek žalobkyni. Tudíž žalobkyni dle názoru odvolacího soudu přísluší odškodnění ještě za další tři měsíce nad rámec toho, co jí bylo přisouzeno pod výrokem I rozsudku soudu prvního stupně.

17. Pokud se týká samotného stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení ohledně odejmutí a následného přiznání jí příslušných dávek, pak odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně ve své podstatě postupoval v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a dle názoru odvolacího soudu při aplikaci hodnotících kritérií ve vztahu k žalobkyni zvolil pro žalobkyni velmi příznivý přístup. Při stanovení základní částky, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, soud prvního stupně použil na daný případ nejvyšší částku, a to 20.000 Kč za rok průtahů v řízení, tj. částku 1.667 Kč za měsíc, přičemž za první dva roky řízení se částka 20.000 Kč ročně snižuje na polovinu. Za příznivé pro žalobkyni je třeba považovat i soudem prvního stupně provedené navýšení jí přiznaného odškodnění o 30%, a to za význam řízení pro žalobkyni. Za příznivé pro žalobkyni je možno považovat i to, že soud prvního stupně při stanovení výše odškodnění nepřistoupil ke snížení přiznaného odškodnění z důvodu složitosti případu, což zřejmě učinit mohl s ohledem na skutečnost, že řízení ohledně dávek žalobkyně proběhlo nejen v rámci prvostupňového řízení, ale i v rámci odvolacího řízení a následně byla rozhodnutí přezkoumávána krajským soudem a dokonce i Nejvyšším správním soudem. Vzhledem k tomu, že žalovaný výpočet odškodnění přiznané soudem prvního stupně žalobkyni pod bodem I jeho výroku rozsudku akceptoval, proti přísudečnému výroku odvolání nepodal a přisouzenou částku žalobkyni vyplatil, nemá odvolací soud důvod, aby za další tři měsíce, za které dle jeho názoru ještě žalobkyni přísluší odškodnění, postupoval odlišně. Za tyto tři měsíce tedy odvolací soud přiznal žalobkyni odškodnění v maximální výši základní částky 1.667 Kč za měsíc, což činí 5.001 Kč, přičemž odvolací soud tuto částku navýšil o 30% s ohledem na význam řízení pro žalobkyni, když se ztotožnil s důvody tohoto navýšení uvedenými pod bodem 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dle názoru odvolacího soudu tedy žalobkyni přísluší další odškodnění kromě již přisouzené částky 119.185 Kč, proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil jen tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni ještě další částku 6.501 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a v ostatním zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud zdůrazňuje, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části, jak bylo výše uvedeno, nepotvrdil z důvodu promlčení nároku žalobkyně, ale z důvodu, že dle jeho názoru žalobkyni nepřísluší odškodnění ve vyšší částce za jiné období než za to, které bylo výše vymezeno, a z důvodu, že přiznání odškodnění žalobkyni ve stanovené výši přiznané jí výrokem I rozsudku soudu prvního stupně a v další částce 6. 501 Kč považuje jako přiměřené odškodnění újmy, která žalobkyni v souvislosti s řízením ohledně odejmutí jí dávek vznikla.

18. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil částečně rozsudek soudu prvního stupně, musel rozhodnout ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zde nejsou žádné důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., jak učinil soud prvního stupně, aniž tento závěr blíže odůvodnil, avšak že je na místě ohledně nákladů řízení postupovat podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě není pochyb o tom, že výše plnění, které bylo žalobkyni jako částečně úspěšné žalobkyni přiznáno, záviselo plně na úvaze soudu. Tudíž je na místě, aby žalobkyni byly vůči žalovanému přiznány náklady řízení v plné výši.

19. Náklady řízení představují odměnu advokáta žalobkyně za její zastupování v řízení před soudem prvního stupně, přičemž výpočet odměny za jeden úkon právní služby je třeba vypočítat dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bodu pátého vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále již jen advokátní tarif. Odměna z tarifní hodnoty 50.000 Kč za 1 úkon právní služby činí částku 3.100 Kč. Zástupce žalobkyně v daném řízení učinil následující úkony právní služby: -) převzetí zastoupení -) podání žaloby -) vyjádření žalobkyně ze dne [datum] učiněné na výzvu soudu -) další vyjádření žalobkyně ze dne [datum] k replice žalované učiněné na výzvu soudu -) účast u jednání u soudu prvního stupně dne [datum] -) odvolání žalobkyně ze dne [datum] proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 C 214/2013-149 -) doplnění žaloby ze dne [datum] -) účast u jednání před soudem prvního stupně dne [datum] -) odvolání ze dne [datum] proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2019, č. j. 7 C 214/2013-209 -) účast u jednání u odvolacího soudu dne [datum] -) podání ve věci samé na výzvu soudu ze dne [datum] -) účast u jednání před soudem prvního stupně dne [datum] -) odvolání ze dne [datum] proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 7 C 214/2013-327 včetně doplnění odvolání ze dne [datum], když toto doplnění považuje odvolací soud za jeden úkon právní služby, když skutečnosti uvedené v doplnění mohla žalobkyně uvést v samotném odvolání -) účast u odvolacího jednání dne [datum] Poslední dva úkony právní služby jsou úkony učiněné v tomto, posledním odvolacím řízení.

20. Celkem za 14 úkonů právní služby po 3.100 Kč činí částku 43.400 Kč. Na 14 úkonů právní služby bylo přiznáno zástupci žalobkyně 14 x 300 Kč režijní náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Dále náklady řízení dále představují náhradu za ztrátu času stráveného cestou zástupce žalobkyně k jednání u soudu prvního stupně dne [datum], [datum] a [datum], v případě každého jednání za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1.200 Kč. Zástupci žalobce dále přísluší náhrada cestovného za 3 cesty vykonané osobním automobilem Volswagen Tiguan, [registrační značka] k výše uvedeným jednáním u soudu prvního stupně, přičemž v každém případě bylo ujeto celkem 152 km při průměrné spotřebě 7,8 l motorové nafty dle doloženého technického průkazu od vozidla. Cestovné za účast u jednání u soudu prvního stupně dne [datum] při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2016 Sb. 3,90 Kč a ceně 1 l motorové nafty dle § 4 písm. c) této vyhlášky 28,60 Kč činí 931,88 Kč. Cestovné za účast zástupce u jednání před soudem prvního stupně dne [datum] při základní sazbě náhrady za používání silničních motorových vozidel na 1 km jízdy dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 333/2018 Sb. 4,10 Kč a při ceně 1 l motorové nafty (§ 4 písm. c) citované vyhlášky) 33,60 Kč činí 1.021,56 Kč. Za účast u jednání před soudem prvního stupně dne [datum] činí cestovné při sazbě za 1 km jízdy 4,40 Kč (§ 1 písm. b) vyhlášky [číslo]) a ceně 1 l motorové nafty 27,20 Kč (§ 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 Sb.) celkem 991,28 Kč. Celkové výše uvedené náklady řízení před soudem prvního stupně pak činí 51.744,72 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 21% daň z přidané hodnoty, neboť daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení a zástupce žalobce je plátcem daně (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady řízení, které žalobkyni přísluší, pak činí 62.611 Kč.

21. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení spojených s dovolacím řízením proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 193/2019-273, neboť o těchto nákladech dovolacího řízení již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 3441/2020-317.