17 CO 156/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený JUDr. jméno příjmení , advokátkou se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného IČO sídlem adresa zastoupený JUDr. jméno příjmení , Ph.D., advokátem sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: pojišťovna IČO sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, o odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 6. 2021, č. j. 11 C 28/2017-339, <b>I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I, V,VI a VII porvrzu je.</b> <b>II. Ve výrocích III a IV se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 32.290 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].</b> <b>III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.616 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].</b> 1. Okresní soud ve Vyškově („ dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 11 C 28/2017-339 („ dále jen rozsudek soudu I. stupně) tak, že

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 35 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci dalších 315 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 350 000 Kč od 2. 8. 2017 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Vedlejšímu účastníku se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

V. Státu se náhrada zálohovaných nákladů proti žalobci nepřiznává.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - do pokladny Okresního soudu ve Vyškově -na soudním poplatku 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - do pokladny Okresního soudu ve Vyškově -na náhradě nákladů zálohovaných státem 76,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalovaný i vedlejší účastník na straně žalovaného.

3. Žalovaný ve svém odvolání vyslovil nesouhlas s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který shledal na jeho straně porušení prevenční povinnosti a jeho odpovědnost za újmu vzniklou žalobci ve smyslu ustanovení § 2900 občanského zákoníku. Žalovaný zdůraznil, že citované ustanovení nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob. Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě škody způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním), pak stanoví § 2901. Soud prvního stupně měl tedy daný případ posoudit dle ustanovení § 2901 občanského zákoníku, přičemž žalobce měl tvrdit a prokázat, že okolnosti případu či zvyklosti soukromého života zakročovací povinnost vyžadovaly. To však žalobce netvrdil a nebylo to ani předmětem dokazování. Dle žalovaného tak soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci. Žalovaný připomenul, že žalobce prostředí bazénu dobře znal, věděl, jak je bazén uspořádán a kde je jaká hloubka. Žalovaný poukázal na ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku a na skutečnost, že žalobce byl v době úrazu dospělou a svéprávnou osobou, tedy disponoval rozumem průměrného člověka, musel si být vědom toho, že skoky do bazénu v místě určeném pro neplavce nemohou být prováděny jako plnohodnotné skoky prováděné v místech určených pro plavce, a měl tedy během svého jednání projevit přiměřenou opatrnost. V této souvislosti žalovaný připomenul, že v době úrazu byl žalobce pod vlivem alkoholických nápojů. Dle žalovaného okolnosti případu ani zvyklosti soukromého života nevyžadovaly, aby aktivně jakkoliv zakročil. Žalovaný uvedl, že se mohl důvodně spoléhat na to, že žalobce jako rozumný dospělý člověk, který znal poměry v dané části bazénu, své jednání, povaze bazénu, zejména pak jeho hloubce, přizpůsobí. Dále vyslovil názor, že norma ČSN EN 13451-4, jejíž porušení je mu soudem vytýkáno, byla 1. 6. 2015 s účinností od 1. 7. 2015 vydána pouze v anglickém znění a v českém znění byla vydána až 1. 1. 2016. Zdůraznil, že nikdo nemůže být nucen podřídit se normě v cizím jazyce, a nikdo není povinen seznamovat se s normami, které nejsou vydány v českém jazyce. Uvedl, že daná norma na něj nedopadá, neboť tato evropská norma platí pro vyrobené startovací bloky pro použití při soutěžích a tréninku v plaveckých bazénech klasifikovaných podle EN 15288-1 a EN 15288-2 a nejde tedy o normu, která by regulovala hloubku při skocích z jakýchkoliv startovacích bloků, ale jen z bloků užívaných při závodech a tréninku, kde je – na rozdíl od rekreačních skoků – předpoklad provádění velmi intenzivních skoků s hlubokým průnikem pod hladinu. Soudem aplikovaná norma pro startovací bloky není v této věci vůbec právně relevantní. Konstatoval, že žádnou nebezpečnou situaci nevytvořil, ani nad ní neměl kontrolu, neboť bazén a u něj umístěné startovací bloky pro rekreační plavání žádnou nebezpečnou situaci nepředstavovaly. Dále vyslovil nesouhlas se zpochybněním věrohodnosti svědectví svědkyně [jméno] [příjmení] a poukázal na význam svědecké výpovědi a na vyšší důkazní sílu svědecké výpovědi než je výpověď účastníka. Žalovaný dále uvedl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku, z nichž vyplynulo, že ke zranění žalobce by s pravděpodobností hraničící s jistotou bylo stejné, i kdyby při jeho skoku do bazénu byla v daném místě hloubka 1,35 m. V této souvislosti opětovně připomenul, že daná technická norma se vztahovala pouze na startovací bloky určené ke skokům při závodech nebo tréninku. Dle žalovaného je zřejmé, že hloubka bazénu 1,2 m nebyla porušením povinnosti, které vedlo ke vzniku zranění žalobce. Za situace, kdy by ke stejnému zranění došlo i při hloubce bazénu 1,35 m, nemohla být příčinou vzniku zranění ani soudem uváděná absence zákazu skoku do vody, neboť k tomuto zranění by při hloubce 1,35 m stejně došlo. Žalovaný vyslovil názor, že i kdyby bylo možno uvažovat o jeho zavinění, bylo by na místě aplikovat ustanovení § 2918 občanského zákoníku věty druhé a škodu nedělit. Rovněž tak vyslovil nesouhlas s nepřiznáním mu náhrady nákladů řízení za použití ustanovení § 150 o. s. ř., když žalobce si zranění způsobil svým rizikovým chováním způsobeným opilostí. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zcela zamítl a žalobce zavázal k povinnosti nahradit mu náklady řízení, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Odvolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného bylo ve svých důvodech shodným odvoláním jako odvolání žalovaného. Rovněž i vedlejší účastník na straně žalovaného poukázal na nesprávnou aplikaci ustanovení § 2900 občanského zákoníku na daný případ a namítl, že norma ČSN EN 13451-4 účinná od 1. 7. 2015 je pro daný případ nepoužitelná. Zásadní přestavba plaveckého bazénu za účelem zvýšení hladiny o 15 cm není v žádném případě logickým vyústěním žádoucí prevence, kterou bylo možné vzhledem ke konkrétní časové (30 dní od účinnosti normy, která není ve věci závazná) rozumně po žalované požadovat. Dále namítl, že neexistuje příčinná souvislost mezi hypotetickým porušení preventivní povinnosti žalovaného a vznikem újmy na zdraví žalobce, neboť i kdyby byla hladina bazénu o 15 cm vyšší, škoda na zdraví by byla totožná. Připomenul, že ustanovení § 2900 občanského zákoníku nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob. Rovněž uvedl, že je třeba také odmítnout důvody, pro které soud dovodil, že skutečnost, že byl žalobce na nebezpečí skoku upozorněn, jednoznačně prokázána nebyla. V této souvislosti připomenul svědeckou výpověď [jméno] [příjmení], která svoji výpověď učinila po poučení s vědomím všech nepříznivých následků křivé výpovědi. Vedlejší účastník na straně žalovaného uzavřel, že nebezpečnou situaci, tak i škodu na svém zdraví vyvolal výlučně žalobce a navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

5. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že prevenční povinnost proti způsobení škody v důsledku aktivního konání škůdce ve smyslu ustanovení § 2900 občanského zákoníku lze spatřovat již v samotném aktu provozování bazénu. Žalovaný bazén úmyslně, aktivně, úplatně, zpřístupňoval veřejnosti a musel být seznámen s jeho stavem i se všemi riziky s jeho provozem spojenými. Zmiňovaná omisivní jednání nelze izolovat, ale je nutné na ně nahlížet jako na součást jednání komisivního. V tomto smyslu lze poté hledat příčinnou souvislost mezi provozem (aktivním konáním žalovaného) a vzniklou škodou dle ustanovení § 2900 občanského zákoníku. Je třeba upozornit na primární povinnost žalovaného provozovat bazén tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Žalobce uvedl, že jestliže žalovaný tvrdí, že jeho skoky do vody zaznamenal, měl nejen pro ochranu života a zdraví žalobce, ale taktéž z důvodu ochrany života a zdraví ostatních návštěvníků, zasáhnout. Dle žalobce nelze souhlasit s tím, že okolnosti případu ani zvyklosti soukromého životě nevyžadovaly či ho dokonce opravňovaly žalovaného nezasáhnout. Kromě výpovědi osobně zainteresované plavčice [jméno] [příjmení], že žalobce několikrát napomínala, není zde žádný jiný svědek, který by byl schopen zásah potvrdit. Citovaná argumentace pak dle žalobce vylučuje aplikaci ustanovení § 2918 občanského zákoníku o nedělitelnosti škody. Ke zmiňované ČSN EN 13451-4 žalobce připomenul, že tato norma platí pro vyrobené startovací bloky pro použití při soutěžích a tréninku v plaveckých bazénech klasifikovaných podle EN 15288-1 a EN 15288-2, tedy i pro bazén provozovaný žalovaným. Skutečnost, že by následky nastaly i při skoku do hloubky 1,35m nikterak nevylučuje povinnost žalovaného informovat návštěvníky o nutnosti přizpůsobit skoky do vody, a to navíc v případě, kdy je riziko úrazu objektivně zvýšeno přítomnosti malých dětí v místě doskoku. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného i vedlejšího účastník na straně žalovaného jako včas podaná, podaná osobami oprávněnými k podání odvolání, přípustná a řádná (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Ve svých důvodech jsou odvolání žalovaného i vedlejšího účastníka podřaditelná pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalovaného ani vedlejšího účastníka na straně žalovaného nebyly namítány.

7. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu kromě výroku II, jakož i řízení, které se k jeho vydání vztahovalo, a poté, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného ani vedlejšího účastníka na straně žalovaného nejsou důvodná. Odvolací soud se nezabýval přezkoumáním výroku II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do částky 315.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 350.000 Kč od 2. 8. 2017 do zaplacení zamítnuta, neboť žalobce zamítnutí žaloby v tomto rozsahu akceptoval, odvolání proti tomuto výroku rozsudku soudu prvního stupně nepodal a žalovanému ani vedlejšímu účastníku na straně žalovaného z povahy věci právo odvolání proti tomuto výroku ani nepříslušelo. Tento výrok tedy nabyl samostatně právní moci.

8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se svojí žalobou ze dne 2. 8. 2017 domáhal po žalovaném náhrady nemajetkové újmy ve výši 350.000 Kč, představované bolestným a blíže specifikovaným úrokem z prodlení, s poukazem na skutečnost, že dne 6. 8. 2015 jako návštěvník plaveckého areálu, provozovaného žalovaným, při skoku ze startovacího bloku do bazénu narazil hlavou na dno a způsobil si tak poranění páteře, které u něj zanechalo vážné trvalé zdravotní následky. Nárok žalobce v rozsahu 350.000 Kč představoval bolestné, které žalobce v souvislosti s úrazem utrpěl. Odpovědnost žalovaného shledával žalobce ve skutečnosti, že hloubka bazénu v místě, kde do vody skočil a kde byly umístěny startovací bloky, byla zcela nedostatečná, přičemž nikde nebyl uveden zákaz skákání do málo hluboké vody ze startovacích bloků, čímž byli uživatelé bazénu uvedeni v omyl, že je tam dán dostatečně hluboký prostor pro skoky do vody. Žalobce uvedl, že v daném místě skákal do vody po hlavě opakovaně, neboť učil dceru skákat šipku, přičemž na nevhodnost skákání nebyl v průběhu dne nikým upozorněn. Připustil, že v průběhu pobytu na bazénu vypil několik desetistupňových piv. Po nárazu hlavou na dno u něj došlo ke zlomenině krčního obratle, v důsledku čehož je ochrnutý na dolní končetiny, pohybuje se pouze na invalidním vozíku. Žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný následně startovací bloky v místě úrazu odstranil s odůvodněním, aby eliminoval další vznik úrazů.

9. Žalovaný nárok žalobce neuznával a poukazoval na skutečnost, že plavecký areál provozoval v souladu s platným právem a nezanedbal žádnou prevenční povinnost. Dle jeho názoru nelze dovozovat jeho odpovědnost za úraz žalobce jen proto, že skákání ze startovních bloků nezakázal nebo že neupozornil na nebezpečnost takových skoků, když jej žádná taková povinnost nestíhala. Poukázal na skutečnost, že bazén byl řádně zkolaudován rozhodnutím Městského národního výboru [obec], odbor výstavby a územního plánování, [číslo jednací]. Stavba bazénu a jeho provoz byly v souladu s právními předpisy. Žalovaný vyslovil názor, že k zanedbání prevence nedošlo, neboť startovací bloky jsou pro daný areál typické a v něm běžné a předpokládané. Připomenul, že žalobce z těchto bloků v předmětný den opakovaně skákal a nemohl být tak jejich přítomností ani vlastnostmi překvapen. Žalovaný spatřoval zavinění výlučně na straně samotného žalobce, který před skokem vypil 5 piv a do vody skočil ve stavu opilosti. Vedlejší účastník na straně žalovaného zaujímal shodné názory jako žalovaný.

10. Soud prvního stupně ve věci již jednou rozhodl, a to rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 11 C 28/2017-187, kdy žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 68.304,20 Kč a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2019, pod č. j. 17 Co 81/2019-236 a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Soud prvního stupně poté v souladu s pokyny odvolacího soudu doplnil dokazování, které podrobně v odůvodnění svého rozsudku popsal, a dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze co do částky 35.000 Kč a ve zbývající části je nárok žalobce nedůvodný. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný porušil prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 2900 občanského zákoníku, když porušil technickou normu ve vztahu k hloubce vody u startovacích bloků. Dle soudu prvního stupně je žalovaný povinen se technickými a bezpečnostními normami řídit, a i když v době úrazu byla technická norma v České republice účinná v anglické verzi (norma je krátkého a jednoduchého obsahu), již od října 2014 bylo znění této normy vydáno v českém jazyce s upozorněním, že nejpozději do dubna 2015 má být uvedena v platnost. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že již v říjnu 2014 byla vydána norma s označením ČSN EN 13451 4, a to stejného obsahu jako ČSN EN 13451 4 vydaná 1. 6. 2015 s účinností od 1. 7. 2015 v anglickém znění. Soud prvního stupně uvedl, že startovací bloky evokují skákání do vody a žalovaný měl podmínky provozu bazénu této normě přizpůsobit, a to buď odstraněním bloků, nebo alespoň jednoznačným označením zákazu skákání v daném místě. Skutečnost, že by žalobce byl na nebezpečí skoku upozorněn, jednoznačně prokázána nebyla, přičemž v této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že zcela neuvěřil svědkyni [jméno] [příjmení], která měla žalobce dle její výpovědi na nevhodnost skoků upozorňovat, přičemž žalobce jakékoliv upozornění popíral. Soud prvního stupně, i když dospěl k závěru, že žalovaný porušil svoji prevenční povinnost, shledal spoluzavinění na straně žalobce v rozsahu 90%, když hlavní příčinou vzniku škody bylo zavinění samotného poškozeného. Úraz se stal především v důsledku jeho vlastního nezodpovědného chování a v mnohem menší míře byla pro vznik škodné události významná skutečnost, že v místě, kde hloubka vody namísto 1,35m dosahovala jen 1,20 m a že na kraji bazénu byly umístěny skokanské bloky, aniž by při tom byl na daném místě uveden zákaz skákání nebo jen upozornění na možnost úrazu. Na náklady řízení mezi účastníky navzájem aplikoval soud prvního stupně ustanovení § 150 o. s. ř. a žalovanému a vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení odepřel. Dále soud I. stupně odůvodnil výroky o náhradě nákladů řízení státu a výrok o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek a náklady řízení státu. S bližším odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům řízení doručen, a tito jsou s jeho obsahem seznámeni.

12. Pokud se jedná o skutková tvrzení žalobce, popisující předmětnou událost, při níž došlo k újmě na jeho zdraví, tak tato byla provedeným dokazováním prokázána, přičemž žalovaný skutková tvrzení žalobce nezpochybňoval. Rozpor byl pouze v tom, zda žalobce byl svědkyní [jméno] [příjmení], vykonávající v době úrazu žalobce službu plavčice, na nevhodnost skoků upozorňován. Sporné mezi účastníky nebylo, že žalobce skočil po hlavě ze startovacích bloků do bazénu provozovaného žalovaným v místě, kde hloubka bazénu činila pouze 1,2 m. Skákání z bloků v tomto místě nebylo žalovaným nijak omezeno či zakázáno, v daném místě byla pouze vyznačena hloubka 1,2 m. Pochyb nebylo o tom, že žalobce při skoku do bazénu narazil hlavou do dna bazénu a utrpěl vážný úraz páteře s následným ochrnutím dolních končetin. Sporu nebylo také o tom, že žalobce skočil do vody po požití několika desetistupňových piv v průběhu dne a také to, že místo, kde došlo k jeho úrazu, dobře znal a do vody zde skákal opakovaně.

13. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný v celém rozsahu svoji odpovědnost neuznával, když poukazoval na skutečnost, že žádnou povinnost, která by mu ukládala upozornit na nebezpečnost hloubky bazénu při skocích do vody, případně zakázat skoky ze startovacích bloků v daném místě, neporušil. Poukazoval na skutečnost, že bazén byl řádně zkolaudován a že k újmě na zdraví žalobce došlo výlučně jeho zaviněním a že on na vzniklé újmě žalobce nenese žádnou odpovědnost. Žalobce na rozdíl od žalovaného svoji míru odpovědnosti na vzniku úrazu uznal a zamítnutí žaloby co do částky 315.000 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení akceptoval.

14. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný za vzniklou újmu na zdraví žalobce odpovídá, a to z důvodu porušení prevenční povinnosti předcházet vzniku újmy na zdraví.

15. Žalovaný i vedlejší účastník na straně žalovaného především namítali nesprávnou aplikaci ustanovení § 2900 občanského zákoníku na daný případ s tím, že toto ustanovení se nevztahuje na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob. Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě škody způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním) pak stanoví § 2901 občanského zákoníku.

16. Odvolací soud předesílá, že má za to, že skutková tvrzení učiněná žalobcem v žalobě i výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně zcela umožňují aplikaci ustanovení § 2901 občanského zákoníku na daný případ, i když žalobce právně svůj nárok takto neposoudil a neposoudil jej tak ani soud prvního stupně. Je třeba uvést, že není povinností žalobce, aby v žalobě svůj nárok správně právně kvalifikoval, jeho povinností je, aby v žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti, označil důkazy, jimiž hodlá svá tvrzení prokázat, a aby přesně vymezil, čeho se svojí žalobou domáhá. To vše dle názoru odvolacího soudu žalobce řádně učinil.

17. Podle ustanovení § 2901 vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměrů mezi osobami.

18. Odvolací soud zastává názor, že byť byl bazén žalovaným provozován v souladu s kolaudačním rozhodnutím a žádný právní předpis žalovanému výslovně neukládal zakázat skoky ze startovacích bloků do bazénu v místě, kde byla hloubka toliko 1,2 m, přesto lze uzavřít, že žalobce porušil svoji prevenční povinnost předcházet vzniku újmy na zdraví (v daném případě žalobce), když provozováním ne zcela bezpečného bazénu bez jakéhokoliv bližšího upozornění či zákazu porušil svoji zakročovací povinnost ve vztahu k zájmům třetí osoby. Žalovaný dle názoru odvolacího soudu tím, že provozoval životu a zdraví nebezpečný bazén (umožňoval skoky z bloků do vody v místě, kde hloubka byla pouze 1,2 m) vytvořil nebezpečnou situaci, nad kterou měl kontrolu, přičemž neučinil žádné opatření (kromě zmíněného uvedení hloubky vody) k tomu, aby případnému úrazu osob skákajících z bloků do vody v tomto místě zamezil, ač tak bez větších obtíží a s minimálními náklady a úsilím učinit mohl, např. vyvěšením zákazové značky pro skoky po hlavě z bloků v daném místě. Místo, kde došlo k úrazu žalobce, a to i s ohledem na závěry znaleckého posudku zpracovaného v dané věci, bylo natolik nebezpečné, že vyžadovalo přijetí opatření ze strany žalovaného, které by vzniku újmy na zdraví návštěvníků bazénu předcházelo. Opatření, která žalovaný mohl přijmout pro předejití vzniku úrazu žalobce, jsou zcela zanedbatelná ve vztahu k újmě, kterou žalobce utrpěl. Žalovaný dle názoru odvolacího soudu porušil svoji prevenční povinnost dle ustanovení § 2901 občanského zákoníku, přičemž tento závěr lze z provedeného dokazování učinit, byť soud prvního stupně věc právně posoudil dle ustanovení § 2900 občanského zákoníku. Jedná se pouze o otázku právního posouzení věci, vycházejícího ze stejného skutkového základu a ze stejných důkazů, které byly soudem prvního stupně provedeny.

19. Žalovaný se dovolává ve vztahu k žalobci ustanovení § 4 občanského zákoníku, že svéprávný žalobce s rozumem průměrného člověka a s ohledem na schopnost užívat jej si musel být vědom nebezpečnosti skoku po hlavě do vody, kde byla hloubka pouze 1,2 m, na což byl upozorněn. S tímto názorem žalovaného se lze ztotožnit, přičemž tato skutečnost i skutečnost, že žalobce při skoku do vody byl ovlivněn požitím alkoholických nápojů, se odrazila ve shledání 90% spoluzavinění žalobce na vzniku újmy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že stejný požadavek, ne-li vyšší, jako na žalobce, je možno klást i na žalovaného, který bazén provozoval, přičemž si musel být nebezpečnosti skoků z bloků po hlavě do vody v místě hloubky 1,2 m nepochybně vědom a přinejmenším mohl vznik úrazu při skocích do vody v tomto místě předpokládat. Že si tuto skutečnost uvědomoval, lze dovodit z výpovědí svědkyň slyšených soudem prvního stupně (zaměstnankyň žalovaného [příjmení], [příjmení], [příjmení]), které shodně uvedly, že běžně napomínají návštěvníky, aby do bazénu v místě malé hloubky neskákali zejména šipky. Žalobci jako provozovateli bazénu, který by měl dbát na jeho bezpečný provoz, muselo být nepochybně známo, že při nesprávně provedeném skoku z bloků do bazénu o hloubce 1,2 m, a to i osobami nezletilými, při hlubším ponoru do vody může dojít k nárazu osoby do dna a ke zranění této osoby (a to jak po hlavě, tak i po nohách). K takovémuto závěru mohl tedy dospět nejen žalobce s rozumem průměrného člověka, ale také i žalovaný jako provozovatel bazénu, aniž by k takovémuto závěru musel být vybaven hlubšími odbornými znalostmi. To, že bazén byl před více jak 30 lety zkolaudován a provozován, aniž se v daném místě cokoliv stalo, žalovaného nijak neomlouvá. Žalovaný si jako provozovatel bazénu musel být dobře vědom toho, že návštěvníci bazénu budou umístěné startovací bloky po obou stranách bazénu využívat ke skokům do vody a že ne každý z účastníků v danou chvíli správně vyhodnotí svoje schopnosti a dovednosti při skoku do vody, a to ve vztahu k deklarované hloubce vody. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že pokud je bazén oficiálně provozován a na obou stranách bazénu jsou umístěny startovací bloky bez jakéhokoliv omezení či upozornění, může to návštěvníky evokovat ke skákání do vody i v místě hloubky 1,20 m, a to i po hlavě (šipku). Jestliže takto po obou stranách bazénu byly umístěny startovací bloky, pak skutečně lze dospět k závěru, že řada návštěvníků bazénu mohla dospět k závěru, že hloubka vody je po obou stranách dostatečná. Bylo tak jen shodou okolností, že k úrazu obdobnému, jako v případě žalobce, již nedošlo dříve. Že hloubka 1,2 m byla zcela nevhodná a vysoce riziková ke skokům do vody po hlavě ze startovacích bloků svědčí nejen závěry znaleckého posudku zpracovaného ve věci, ale i to, že k úrazu žalobce v daném místě došlo a že zaměstnankyně žalovaného – plavčice - návštěvníky vyzývaly, aby se takovýchto skoků v tomto místě zdrželi. Je sice pravdou, že k úrazu žalobce došlo za situace, kdy žalobce byl ovlivněn požitím alkoholických nápojů, nicméně hloubka vody v daném místě byla natolik nízká, že ke zranění žalobce by s vysokou pravděpodobností při způsobu, jakým do vody skočil, došlo, i kdyby pod vlivem alkoholu nebyl. K takovémuto závěru lze dospět i s ohledem na závěry zmiňovaného znaleckého posudku zpracovaného v této věci Fakultou tělesné výchovy a sportu, Univerzity Karlovy. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že ke zranění žalobce by v případě jím nepovedeného skoku, který směřoval kolmo dolů, došlo s pravděpodobností hraničící s jistotou i v případě, že by hladina vody v daném místě byla o 15 cm vyšší. K tomuto závěru odvolací soud dodává, že je sice pravdou, že žalobce skočil do vody v době, kdy byl ovlivněn alkoholem, nicméně k takto nepodařenému skoku směřujícímu kolmo dolů mohlo dojít i v případě jiného návštěvníka bazénu, který by pod vlivem alkoholu nebyl. Lze tedy uzavřít, že žalovaný provozoval bazén v daném místě vysoce rizikový a pouze spoléhal na to, že dosud k žádnému úrazu v daném místě nedošlo a neučinil tedy žádné opatření.

20. K námitce žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného, že soudem prvního stupně citovaná Česká technická norma se na něho nevztahuje a nevztahuje se na startovací bloky, které byly umístěny v jeho bazénu, odvolací soud uvádí následující.

21. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že v době vzniku úrazu žalobce byla sice vydána Česká technická norma ČSN EN 13451-4 upravující bezpečnostní požadavky pro startovací bloky v anglickém jazyce a v českém jazyce až od ledna 2016, nicméně již v říjnu 2014 byla vydána norma se stejným označením ČSN EN 13451-4, která parametry startovacích bloků blíže upravovala (viz bod 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tato norma se vztahovala na vyrobené startovací bloky pro použití při soutěžích a tréninku v plaveckých bazénech klasifikovaných podle EN 15288-1 a EN 15288-2, přičemž bazén provozovaný žalovaným, lze nepochybně zahrnout pod definici bazén/plavecký bazén, uvedený pod bodem 3.1 České technické normy ČSN 15288-2. Námitka žalovaného, že se daná norma na něho nevztahovala, neboť se týkala startovacích bloků určených při použití při soutěžích a tréninku, odvolací soud uvádí, že dle jeho názoru jsou startovací bloky s ohledem na účel jejich využití v bazénech umísťovány především pro použití při skocích do vody při plaveckých soutěžích, a to že jsou běžně využívány i pro rekreační skoky do vody, je otázkou jinou. Pokud je normou pro startovací bloky určené pro použití při soutěžích a tréninku předepsaná minimální hloubka 1,35 m ve vzdálenosti 1 m – 6 m od startovací stěny, tím spíše by měla být hloubka pro použití startovacích bloků pro rekreační účely výrazně vyšší. Při použití startovacích bloků při plaveckých soutěží a trénincích lze zcela důvodně očekávat, že startovací bloky využívají osoby, které techniku skoku do vody po hlavě (šipku) ovládají. Nepochybně cílem použití startovacích bloků při takovýchto příležitostech není co nejhlubší ponor do vody, jak dovozuje žalovaný ve svém odvolání, ale naopak odraz s co nejdelším dosahem a co nejoptimálnějším ponořením do vody s využitím co největší energie získané skokem do vody pro další plavbu za účelem získání co nejvyšší rychlosti plavce. Tyto závěry lze také dovodit z výše zmiňovaného znaleckého posudku. K uvedenému závěru lze dle názoru odvolacího soudu rovněž dospět i bez hlubších odborných znalostí, neboť je zcela nelogické, aby se plavec při rychlostním plavání při použití startovacích bloků snažil dosáhnout hlubokého ponoru ve vodě, což by ho nepochybně v rychlosti výrazným způsobem zbrzdilo. Naprosto jiná situace je pak v případě rekreačního využití startovacích bloků osobami, které v mnoha případech nemají techniku skoku do vody po hlavě zvládnutou a bloky využívají k zábavě. Je tak zcela běžnou praxí, že řada návštěvníků záměrně provozuje skoky do vody tak, aby došlo k jejich co k nejkolmějšímu ponoru do vody, přičemž v takovémto případě, jak vyplývá ze znaleckého posudku, je i hloubka 1,35 m, která je předepsaná výše citovanou normou, hloubkou zcela nedostačující. Odvolací soud tedy dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že byť startovací bloky nebyly zřejmě v převážné míře v bazénu provozovaného žalovaným využívány při soutěžích a tréninku, měl žalovaný k dané České technické normě přihlédnout, a zejména si měl si uvědomit, že hloubka vody 1,2 m je pro skoky z bloků po hlavě pro rekreační účely v daném místě vysoce riziková a měl přijmout opatření, která ve svém důsledku vzniku úrazu žalobce mohla předejít. Žalovaný provozem bazénu a umožněním skoků do vody z bloků v místě, kde byla hloubka vody pouze 1.2 m, vytvořil nebezpečnou situaci pro zdraví a život lidí, nad touto situací měl kontrolu a povaha poměrů (provozovaná bazénu pro veřejnost) vyžadovala, aby žalovaný přijal opatření, která by vzniku úrazu návštěvníků bazénu v daném místě předešla.

22. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku, že i kdyby bazén měl v daném místě hloubku dle normy 1,35 m, že by u žalobce došlo ke stejnému zranění. Tento závěr znaleckého posudku spíše potvrzuje závěr uvedený výše, že žalovaný provozoval bazén v místě startovacích bloků s hloubkou 1,2 m s vysokou mírou nebezpečnosti pro zdraví návštěvníků bazénu a tím, že umožnil komukoliv z návštěvníků jakýmkoliv způsobem v daném místě skákat do vody, zcela rezignoval na svoji preventivní povinnost předcházet škodám na zdraví návštěvníků bazénu. Hloubka bazénu v daném místě byla pro skoky do vody z bloků (zejména pro dospělé osoby a nepochybně i děti vyššího věku a vyšší váhy, především po hlavě) zcela nedostačující, žalobce si musel být této skutečnosti při běžné obezřetnosti, kterou lze na něm jako provozovateli bazénu spravedlivě požadovat, vědom.

23. Odvolací soud neshledal důvod pro aplikaci ustanovení § 2918 věty druhé občanského zákoníku, podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Dle názoru odvolacího soudu nelze dospět k závěru, že by okolnosti, jež měly vliv na vznik úrazu žalobce a jež se přičítají žalovanému, byly zanedbatelné.

24. Odvolací soud, byť věc právně posoudil dle jiného ustanovení občanského zákoníku než soud prvního stupně, shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a proto jej v odvoláním napadených výrocích potvrdil, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku (§ 219 o. s. ř.).

25. Nad rámec výše uvedeného odvolací soud uvádí, že není opodstatněné tvrzení žalobce, že pokud nepřiznal, že před skokem do vody požil alkoholické nápoje, že by se tak nikdo tuto skutečnost nedozvěděl, neboť ze zprávy Fakultní nemocnice [obec], kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ze dne 1. 11. 2018 vyžádané soudem prvního stupně a založené na č. l. 179 spisu vyplývá, že žalobci byl při přijetí proveden celý soubor laboratorních vyšetření a v rámci tohoto souboru bylo provedeno stanovení hladiny etanolu s výsledkem 1,3 ‰. Stejně tak není pravdivé tvrzení žalobce, že pojistné, které mu bylo vypláceno na základě jím uzavřené smlouvy o životním pojištění, nebylo kráceno. Z informací České pojišťovny o výplatě pojistného plnění žalobci, založených ve spise vyplývá, že výplata pojistného byla snižována v důsledku, že k úrazu došlo následkem požití alkoholu. Nicméně tyto skutečnosti nic nemění na závěrech výše uvedených a na závěru, že žalovaný za újmu na zdraví vzniklou žalobci v rozsahu 10% odpovídá.

26. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného právo na náhradu nákladů řízení zcela mimořádně odepřít. Dle názoru odvolacího soudu na otázku nákladů řízení je třeba aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, který měl v řízení úspěch, byť jen částečný, přiznat plnou náhradu nákladů řízení.

27. Podle citovaného ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

28. V daném případě je zcela zřejmé, že rozhodnutí o výši plnění, představovaného bolestným, které žalobce utrpěl, záviselo nejen na znaleckém posudku, ale také i na úvaze soudu. V daném případě je tedy na místě, aby žalobci byly přiznány náklady řízení, které vynaložil v souvislosti s jeho zastupováním v řízení advokátkou. Sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby učiněné advokátkou žalobce byla vypočtena z tarifní hodnoty 35.000 Kč, tedy z částky, která byla žalobci přisouzena. Odměna za 1 úkon právní služby pak činí částku 2.500 Kč (§ 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - dále již jen advokátní tarif). Zástupkyně žalobce v řízení před soudem prvního stupně učinila 11 úkonů právní služby, a to převzetí zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem, doplnění žaloby na výzvu soudu ze dne 11. 10. 2017, účast u jednání dne 14. 6. 2018, 29. 11. 2018, 28. 11. 2019, 9. 1. 2020, 3. 6. 2021, vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka, vyjádření ze dne 7. 1. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d), písm. g) advokátního tarifu). Na 11 úkonů právní služby přísluší zástupkyni žalobce režijní náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (11x300 = 3.300 Kč). Z obsahu spisu je zřejmé, že zástupkyně žalobce se dostavila celkem k pěti soudním jednáním u soudu prvního stupně, tudíž je zcela zřejmé, že v souvislosti s její účastí u tohoto jednání jí musely vzniknout náklady spojené s cestovným. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by zástupkyně žalobce cestovné soudu prvního stupně vyúčtovala, tudíž jí odvolací soud přiznal cestovné hromadným dopravním prostředkem z Ostravy do Vyškova a zpět ve výši 298 Kč za 1 jízdu tam a zpět. Cenu jízdného stanovil soud prvního stupně dle ceny uvedené na [webová adresa]. Celkové náklady za řízení před soudem prvního stupně, které byly žalobci přiznány, činí částku 32.290 Kč. Odvolací soud nad rámec uvádí, že náklady řízení před soudem prvního stupně úspěšnému žalobci přiznal, neboť tento, přestože je blíže při posledním jednání před soudem prvního stupně nevyčíslil, se těchto nákladů výslovně nevzdal. Žalobce navrhl pouze aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., když vycházel z nepřesného předpokladu, že mu náklady řízení s ohledem na očekávaný převážný neúspěch ve věci nebudou přiznány. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud na otázku nákladů řízení aplikoval ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a za situace, kdy žalobce se nákladů řízení výslovně nevzdal, byly mu tyto náklady přisouzeny. Odvolací soud tedy změnil výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně (§ 220 o. s. ř.), přičemž povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci uložil žalovanému i vedlejšímu účastníku na jeho straně zaplatit společně a nerozdílně.

29. Stejně tak odvolací soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. postupoval ohledně nákladů odvolacího řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Náklady odvolacího řízení představují odměnu advokátky žalobce za jí vyčíslené 2 úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně a účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu). Odměna za 1 úkon činí 2.500 Kč (§ 7 bod 5. advokátního tarifu), za 2 úkony právní služby 5.000 Kč Náklady odvolacího řízení dále představují náhradu za ztrátu času zástupkyně žalobce strávené cestou z jejího sídla do sídla odvolacího soudu, a to za 6 půlhodin po 100 Kč, celkem 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu). K nákladům odvolacího řízení je dále třeba připočítat 2x 300 Kč režijní náhradu hotových výdajů na učiněné 2 úkony právní služby a náhradu cestovného advokátky žalobce z jejího sídla do Brna a zpět vlakem, jedna cesta činí 208 Kč, celkem 416 Kč. Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalobci přiznány, činí 6.616 Kč.