17 CO 172/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Skalické a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Dagmar Bastlové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného se sídlem adresa o 200.000.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 7. 2022, č. j. 7 C 166/2020-120, <b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.</b> 1. Okresní soud ve [obec] (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 7 C 166/2020-120, že se zamítá žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200.000.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky ode dne [datum] do zaplacení (výrok I) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jeho písemné vyhotovení založené ve spise. Žalobce především namítá, že soud prvního stupně neřešil rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, a nesprávně posoudil otázku, zda nárok žalobce je či není promlčen. Žalobce má za to, že prokázal soudu prvního stupně uplatnění svého nároku dne [datum], žalovaný žádné stanovisko nevydal ani proti žalobě nebrojil. Pokud by soud prvního stupně postupoval podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., musel by dospět k závěru, že žalovaný způsobil žalobci škodu ve výši 200.000.000 Kč s příslušenstvím, když námitka promlčení vznesená žalovaným přiznaná soudem prvního stupně nemá oporu v zákoně. Soud prvního stupně měl respektovat žalobcem podanou žalobu, objasnit příčinu odpovědnosti žalovaného za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., která nepodléhá promlčení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě se vyhovuje, případně rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobce písemně nevyjádřil. K jednání nařízenému odvolacím soudem na den [datum] se žalovaný nedostavil, ve své omluvě uvedl, že napadený rozsudek soudu prvního stupně považuje za věcně správný vycházející z dostatečných skutkových zjištění, na které byly aplikovány zcela přiléhavé právní závěry a navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací důvody, o které žalobce opřel své odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř., tzn., že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolatelem tvrzeny a odvolací soud je ze spisu nezjistil.

6. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne [datum] (ve znění pozdějších doplnění) se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 240.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soudu ve [obec] v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99, konkrétně jeho rozsudkem ze dne [datum], jakož i postupem Krajského soudu v Brně, a to rozsudkem ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 17 Co 360/2000, který nabyl právní moci dne [datum], kdy soudy obou stupňů nevydaly rozsudek, jímž by žalovaného (Zemědělské družstvo [obec]) zavázaly uhradit žalobci částku 630.358 Kč a rozhodly tak v rozporu s právní normou - ustanovením § 243 a § 195 obchodního zákoníku. Soudy obou stupňů se dle tvrzení žalobce nezabývaly výpověďmi svědků, kteří uvedli, že dohodu dne [datum] nepodepsali, ani podepsat nemohli. Žalobce dále poukázal na to, že svoji pohledávku v řízení před Okresním soudem ve [obec] pod sp. zn. 5 C 220/99 uplatnil jako podnikatel, prostředky chtěl použít pro podnikání, vinou soudů obou stupňů se tak nestalo, proto žalovaný stát odpovídá za škodu způsobenou žalobci dle § 420 občanského zákoníku. V doplnění žaloby po poučení soudem prvního stupně žalobce uvedl, že soud rozhodoval v rozporu s právní normou a úmyslně žalobci způsobil újmu ve výši 630.358 Kč, kterou žalobce hodnotí částkou 200.000.000 Kč a soudkyně rozhodující v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99 pochybila, pokud neprovedla navržené důkazy (výslechy svědků), což řádně neodůvodnila. Žalobce proto navrhl předvolat svědky, kteří potvrdili, že dohoda nemusela být před podpisem projednána v představenstvu.

7. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 12. 2020, č. j. 7 C 166/2020-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2021, č. j. 17 Co 243/2020-27, podání žalobce ze dne [datum] včetně jeho doplnění jako neurčité a neprojednatelné odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

8. Proti potvrzujícímu usnesení Krajského soudu v Brně žalobce podal dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 29. 9. 2021, č. j. 30 Cdo 2437/2021-50, kterým usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve vztahu k požadavkům žalobce na zaplacení částky 200.000.000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že z podané žaloby a jejího doplnění je zřejmé, že žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení částky 200.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady jediné a nedělitelné nemajetkové újmy, kterou podle jeho tvrzení utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu, kterého se měl dopustit soud prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99 tím, že nevyhověl požadavku žalobce na zaplacení částky 630.358 Kč, se kterou měl žalobce v úmyslu podnikat. Dle názoru dovolacího soudu z obsahu žaloby jsou v základních rysech zjistitelná tvrzení, kterými žalobce po skutkové stránce vymezil předmět řízení a není vadou žaloby, že žalobce navzdory požadavku soudu prvního stupně nevysvětlil, jak k vyčíslení nároku dospěl.

9. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil písemně s tím, že nárok žalobce neuznává co do důvodu a výše. Potvrdil, že žalobce uplatnil dne [datum] u žalovaného nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. v celkové výši 240.000.000 Kč, kterou žalovaný dne [datum] projednal a nárok žalobce na náhradu škody zamítl s tím, že není oprávněn přezkoumávat nezávislé soudní rozhodnutí. Žalovaný se rovněž vyjádřil k průběhu řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 C 220/99, v němž soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum] žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném [příjmení] družstvu [obec] zaplacení částky 630.358 Kč s příslušenstvím zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud dne [datum] svým rozhodnutím napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Ústavní stížnost žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu byla dne [datum] Ústavním soudem odmítnuta. V dané věci dle názoru žalovaného nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jedná se o rozhodovací činnost soudů, do které žalovaný nemůže žádným způsobem zasahovat, neboť soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a nestrannost a nezávislost soudců nesmí nikdo porušovat. Současně žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobce na náhradu škody, neboť nejpozději bylo pravomocně v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99 rozhodnuto v roce 2003, kdy dne [datum] byla rozhodnutím Ústavního soudu ústavní stížnost žalobce odmítnuta a žádost žalobce o odškodnění byla žalovanému doručena až dne [datum], a navrhl proto zamítnutí žaloby. Současně doplnil, že v případě žalobce eviduje ve spisové službě celkem 116 uplatněných nároků žalobce na náhradu škody z různých soudních řízení.

10. Soud prvního stupně po dokazování provedeném připojeným spisem téhož soudu sp. zn. 5 C 220/99, v němž se žalobce domáhal po žalovanému [příjmení] družstvu [obec] zaplacení částky 630.358 Kč s příslušenstvím, usnesením Obvodního oddělení Policie ČR ze dne 29. 10. 2000, č. j. ORZN-880/ZN-TČ-2000, týkající se podezření z křivé výpovědi [jméno] [příjmení] a výslechem svědka [jméno] [příjmení], vzal za prokázáno (vázán závazným právním názorem dovolacího soudu), že žalobce se domáhá po žalovaném náhrady„ jediné a nedělitelné nemajetkové újmy“, kterou utrpěl v důsledku nesprávného úředního postupu soudu prvního stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99 z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 220/99, v němž byla zamítnuta žaloba žalobce proti Zemědělskému družstvu [obec] na zaplacení částky 630.358 Kč s příslušenstvím, dle tvrzení žalobce rozhodovaly soudy v rozporu s právní normou, řádně se nezabývaly provedenými důkazy, kdy žalobce chtěl finanční prostředky použít do svého podnikání, což mu bylo znemožněno.

11. Dále vzal soud prvního stupně za prokázáno, že žalobce u žalovaného uplatnil svým podáním ze dne [datum] doručeným dne [datum] nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 240.000.000 Kč dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., na který žalovaný nereagoval.

12. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Podle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízením trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

15. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

16. Vycházeje z citovaných zákonných ustanovení je nutno dovodit, že i ve vztazích odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je smyslem institutu promlčení motivovat poškozeného k včasnému výkonu subjektivních občanských práv, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům. Zákon [číslo] Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení, která se týká zejména počátku a délky lhůt a nemění nic na obecné podstatě promlčení, které účastníku, v jehož neprospěch byla uplatněna námitka promlčení, přináší nepříznivý důsledek v podobě zániku nároku, nikoliv práva samotného. Základním předpokladem promlčení je okolnost, že poškozený své právo nevykonal, tzn. neuplatnil je ve stanovené lhůtě žalobou podanou proti odpovědnému subjektu u soudu. Uplatnění námitky promlčení ze strany státu či územního celku lze posuzovat z hlediska souladu takového právního úkonu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jimiž rozumí ustálená soudní judikatura souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům a zakládalo by důvod pro postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).

17. Uplatní-li odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud žalobu na náhradu škody zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za škodu či prokázána výše škody. Vzhledem k poměrně jednoznačné úpravě délky a počátku běhu promlčecích dob v zákoně č. 82/1998 Sb. bude tento přístup zřejmě spíše výjimkou.

18. Ustanovení § 32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. upravuje délku a počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, zatímco promlčení práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu či ochranném opatření má samostatnou úpravu. Subjektivní promlčecí dobu stanovil zákonodárce shodně s obecnou promlčecí dobou podle občanského zákoníku v délce tří let. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě z nesprávného úředního postupu dozvěděl, tedy, kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde o vědomost o škodné události (nesprávný úřední postup), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. Pouhá možnost o vzniku škody se dozvědět nepostačuje, zákon předpokládá vědomost skutečnou vztahující se k odškodnitelné újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).

19. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a jeho podřazením pod citovaná zákonná ustanovení a jejich výklad, dospěl odvolací soud ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že námitka promlčení vznesená v průběhu řízení žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, není výrazem zneužití tohoto práva žalovaným na úkor žalobce, byla žalovaným řádně uplatněna a nárok žalobce na náhradu škody ve výši 200.000.000 Kč s příslušenstvím uplatněný vůči žalovanému z titulu nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je promlčen. Řízení vedené před soudem prvního stupně pod sp. zn. 5 C 220/99, v němž se žalobce domáhal po žalovaném [příjmení] družstvu [obec] zaplacení částky 630.358 Kč s příslušenstvím, bylo skončeno vydáním zamítavého rozsudku soudu prvního stupně ze dne [datum], proti němuž podal žalobce odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2001, č. j. 17 Co 360/2000-95, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dne [datum] ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 45/2002, kterým ústavní stížnost žalobce odmítl. Nejpozději dne [datum] tak žalobce nabyl vědomost o škodě z nesprávného úředního postupu. Od tohoto okamžiku prokazatelně získal vědomost o tom, že mu škoda vznikla, když se svojí žalobou proti Zemědělskému družstvu [obec] o částku 630.358 Kč, kterou chtěl vložit do podnikání, neuspěl, že mu vznikla„ jediná a nedělitelná nemajetková újma“ ve výši 200.000.000 Kč, za kterou odpovídá žalovaný – stát. Pokud předmětné řízení na náhradu nemajetkové újmy žalobce zahájil u soudu prvního stupně žalobou podanou dne [datum], učinil tak po uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby a soud prvního stupně nepochybil, pokud námitku promlčení vznesenou žalovaným uznal důvodnou a žalobu v celém rozsahu zamítl.

20. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 200.000.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky ode dne [datum] do zaplacení, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku II o nákladech řízení mezi účastníky.

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle nichž by na straně úspěšného žalovaného bylo dáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poněvadž z obsahu spisu je zřejmé, že úspěšnému žalovanému žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, bylo o nich rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.