17 Co 180/2023

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného A , IČO: IČO žalovaného A se sídlem Adresa žalovaného A zastoupený Jméno žalovaného B , advokátkou se sídlem adresa o zaplacení 449 056 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, č. j. 31 C 73/2022-187,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění jen tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 84 836 K s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 84 836 Kč za dobu od , datum, do zaplacení se z a m í t á.V ostatním co do částky 292 545 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 292 545 Kč za dobu od , datum, do zaplacení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 38 003,68 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno Zástupce, , advokáta.

III. Ve výroku IV se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z žaloby 14 684 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet Městského soudu v Brně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23 771,66 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno Zástupce, , advokáta.

1. Městský soud v Brně („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne , datum, , č. j. 31 C 73/2022-187 (dále jen rozsudek soudu I. stupně“) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 377 381 Kč s 11,75 % úroky z prodlení ročně od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), návrh žalobkyně, aby jí žalovaný byl povinen zaplatit 71 675 Kč s 11, 75 % úroky z prodlení ročně od , datum, do zaplacení zamítl (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 107 087,42 Kč (výrok III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 18 867 Kč (výrok IV).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný obsáhlé odvolání, ve kterém namítl, že takřka veškeré žalobkyní požadované náklady mohly být plně kompenzovány z veřejného zdravotního pojištění či příspěvku na péči, požadované náklady souvisely a souvisí toliko se ztíženým životem s paraplegií, za což však žalobkyně byla již odškodněna dle rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 30 C 105/2004. Za ztížení společenského uplatnění byla žalobkyni přiznána částka , částka, . Žalobkyní uplatněné nároky spočívající v úhradě úpravy řízení automobilu nebo nových plášťů kol invalidního vozíku jsou náklady, které vznikají v návaznosti na ztížený život s paraplegií a byly dle žalované žalobkyni již odškodněny. Žalovaný dále namítl, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně pobírá příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč, ze kterého mohla vše kompenzovat. Dále připomenul stávající legislativu veřejného zdravotního pojištění danou zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, která i v případech přímo hrazených zdravotních prostředků, léčiv či jejich zvýšené potřebě dané zdravotním stavem pacienta nebo nehrazených zdravotních výkonů dává možnost na základě žádosti vystavené lékařem pacienta žádat pojišťovnu o úhradu takových nákladů (§ 19). Že by žalobkyně žádost o takovouto úhradu u příslušné pojišťovny podala, v řízení neprokázala. Pokud se rozhodla jít cestou přímé úhrady, ať již z důvodu neinformovanosti o možnostech daných zákonem či dle svého vlastního uvážení, nemůže jít tento fakt k tíži žalovaného. Žalovaný dále namítl, že řada dokladů, které k uplatnění svých nároků žalobkyně předložila, nebyly vystaveny na její jméno. Tyto označil za neprůkazné. Žalovaný se dále podrobně vyjádřil k jednotlivým žalobkyní uplatněným nárokům a k požadovaným nákladům na pomůcky spojené s inkontinencí uvedl, že absorbční zdravotnické prostředky pro inkontinentní pacienty jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jeden průkaz sice smí být vystaven pouze jeden druh zdravotnického prostředku, avšak neexistuje žádné jiné omezení, které by bránilo tomu, aby bylo vystaveno více poukazů, každý na jiný typ pomůcky. Žalovaný připomenul, že žalobkyně ani stanovené limity v jednom roce nevyčerpala. Žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že nevzal v potaz, že veškeré pomůcky mohly být plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. K požadavku na úhradu doplňků stravy připomenul, že dle současné legislativy nejsou doplňky stravy určeny k léčbě ani prevenci konkrétních onemocnění a že doporučení užívání těchto doplňků nebylo zmíněno v žádné předchozí lékařské zprávě, které žalobkyně předložila. Žalovaný připomenul, že za předpokladu, že by bylo užívání těchto doplňků stravy prokazatelně nezbytné s ohledem na zdravotní stav žalobkyně, mohla být z její strany podána žádost dle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění na zdravotní pojišťovnu žalobkyně o jejich úhradu. K čípkům, gumovým rukavicím a Sonogelu žalovaný připomenul, že žalobkyně nedoložila žádnou lékařskou zprávu, ze které by bylo zřejmé, že s ohledem na její zdravotní stav může primárně užívat pouze čípky Dulcolax a žádnou jinou alternativu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, která se taktéž nabízí, přičemž existují i čípky plně hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to oproti vystavenému lékařskému předpisu. Žalovaný připustil, že čípky Dulcolax nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a uvedl že na předpis lze získat plně hrazené čípky se stejnou účinnou látkou Bisacodyl přímo připravované v lékárně. Žalovaný poukázal na skutečnost, že latexové rukavice, podložky a Sonogel, které žalobkyně používá jako pomůcky k vyprazdňování, pokládá za náklady související s osobní hygienou, přičemž jejich úhrada spadá pod příspěvek na péči, který je žalobkyni vyplácen. K požadavku na úhradu nově zakoupených plášťů na invalidní vozík žalovaný uvedl, že žalobkyně si zakoupila nadstandardní drahé pláště a že levnější, které jsou běžně dostupné, by splnily stejný účel. Nadto náhrada nákladů za pořízení nových plášťů kol podle názoru žalovaného nepředstavuje náklad vzniklý v návaznosti na udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu či nárok související se skutečně vynaloženými náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného. K požadavku na úhradu kompresních punčoch žalovaný připomenul, že z výpisu pojišťovny vyplynulo, že žalobkyní byly kompresní punčochy čerpány v roce 2021 a v roce 2022 v maximálním množství 2 ks za rok, když v roce 2020 nebyly čerpány vůbec. Dle žalovaného to nesvědčí o zvýšené potřebě dané zdravotním stavem žalobkyně. Žalovaný opětovně připomenul, že zvýšené množství kompresních punčoch mohlo být hrazeno na základě požadavku žalobkyně z veřejného zdravotního pojištění. K požadavku na úhradu rehabilitace v , adresa, žalovaný uvedl, že se nejedná o jediné zařízení, které poskytuje rehabilitace pro spinální pacienty, když udržovat optimální zdravotní stav mohla žalobkyně v jakémkoliv jiném zařízení, včetně , adresa, , právnická osoba, , přičemž tyto výkony by byly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Žalovaný připomenul, že techniky všech rehabilitačních úkonů jsou jasně stanoveny a prováděny ve všech zařízeních stejným způsobem tak, aby sloužily svému účelu. Žádná omezení pro rehabilitační centra, jež mají smlouvy s příslušnými pojišťovnami, zákon ani příslušné vyhlášky (, Anonymizováno, č. 134/1998 Sb. a č. 428/2020 Sb.) nestanovují. Žalovaný připomenul, že ani v tomto případě nedošlo ze strany žalobkyně k přečerpání uvedených výkonů tak, že by nemohly být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Všechny rehabilitace dle žalovaného mohla žalobkyně absolvovat oproti vystavenému poukazu od svého lékaře. Pokud tedy zdravotní stav žalobkyně vyžadoval další rehabilitační cvičení, neexistovalo zde jediné omezení, které by bránilo tomu, aby byl vystaven další poukaz na další sadu cvičení. Všechny rehabilitace tak mohla žalobkyně absolvovat oproti vystavenému poukazu od svého lékaře. Pokud zdravotní stav žalobkyně vyžadoval další rehabilitační cvičení, neexistovalo zde jediné omezení, které by bránilo tomu, aby byl vystaven další poukaz na další sadu cvičení. K námitce žalobkyně, že je pro ni nepřijatelné, aby podstoupila rehabilitaci u žalovaného, který ji fatálním způsobem poškodil zdraví, žalovaný uvedl, že toto tvrzení je poněkud zavádějící, když ze záznamu nemocničního informačního systému žalovaného vyplývá, že žalobkyně navštěvovala , právnická osoba, až do roku 2012, tedy téměř dalších deset let po prodělané operaci. Volba , adresa, tedy dle žalovaného nemůže jít k jeho tíži. Žalovaný připomenul, že jedna z žalobkyní předložených faktur ani s rehabilitací nesouvisí a byla vystavena na služby osobní asistence (faktura za duben 2021 na 500 Kč). Ohledně nákupu osobního automobilu , značka, , jeho úpravě a pořízení zimních pneumatik se žalovaný neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pořízení dalšího nového osobního automobilu představuje v souladu se zmiňovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu 31 Cdo 1778/2014 náklad na zajištění pomoci při životních úkonech žalobkyně či zajištění chodu domácnosti, které žalobkyně vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže vykonávat sama, když zmiňované rozhodnutí skutkově takovou situaci ani neřeší. Žalovaný uvedl, že osobní automobil není pomůckou na péči, která by byla vitálně nezbytná a bez níž by se žalobkyně nemohla zapojit do běžného života. Automobil neslouží k udržení více či méně stabilizovaného stavu a rozhodně nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že bez osobního automobilu by jako paraplegik byla vyloučena ze společnosti. Dle žalovaného žalobkyně neuvedla žádné mimořádné skutečnosti, které by se jakýmkoliv způsobem vymykaly běžnému každodennímu životu člověka s paraplegií. Podle žalovaného si žalobkyně rozhodně nemusela pořizovat nový osobní automobil. Žalovaný připomenul, že soud prvního stupně se nezabýval ani otázkou, že automobil, jehož náklady na pořízení žalovaný dle rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 30 C 105/2004 žalobkyni plně uhradil, byl daleko nižší kategorie než nově pořízený osobní automobil. Žalovaný konstatoval, že aby žalobkyně mohla být zapojena do běžného života, potřebuje invalidní vozík a nikoliv automobil. Invalidní vozíky, a to i elektrické, jsou v současné době plně hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně si dle názoru žalovaného mohla koupit levnější osobní automobil, který by její požadavky uspokojil. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla pro automobil rodinného typu za více než , částka, nemůže dle žalované jít k jeho tíži. Žalovaný poukázal na bezbariérovou dopravu, dopravu sanitním vozem, která je hrazena ze zdravotního pojištění. Žalovaný uvedl, že předchozí rozhodnutí Městského soudu v Brně nelze považovat za závazné ve smyslu, že by pořízení každého automobilu musel žalovaný opakovaně hradit, když skutkové okolnosti, které vedly soud k úvaze o nutnosti hradit žalobkyni náklady spojené s pořízením prvního automobilu po operaci v roce 2022, se změnily. Žalovaný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozhodnutí 25 Cdo 314/2010, z něho vyplývá, že finanční výdaje poškozeného spojené s nákupem nového osobního automobilu po prodeji dosavadního ojetého, leč funkčního vozu, nelze považovat za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

3. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření po poučení odvolacím soudem dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. uvedla, že s ohledem na svoje postižení je nucena používat inkontinenční vložky, přičemž potřebuje dva druhy vložek, neboť oba vylučovací otvory musí chránit proti nečekaným výtokům. V rámci jednoho poukazu má nárok pouze na jeden druh vložek, přestože potřebuje dva. Užívání druhého typu vložek na zakrývání jejího vývodu není vnímáno jako prostředek pro inkontinenci, naopak na tento postup není diagnóza a tím pádem ani nemůže vzniknout nárok na poukaz. Žalobkyně uvedla že čerpá poukazy na jeden druh vložek a druhý musí hradit ze svého. K uplatněnému nároku na úhradu čípků, Sonogelu, gumových rukavic, podložek uvedla, že žádný z těchto prostředků pro vyprazdňování není hrazen z veřejného zdravotního pojištění, a jedná se o prostředky, bez kterých není schopna lidsky a hygienicky vyprázdnit stolici. Právě čípky Dulcolax s obsahem účinné látky Bisacodylum jí pomáhají uvolnit tento tlak v přiměřené době tak, aby se mohla přesunout na místo vyprázdnění a aby se stihla v dostatečném čase vyprázdnit. Po letech testování různých čípků jsou právě čípky Dulcolax ty, které fungují nejlépe. Čípky, které jí byly připraveny v lékárně, zkoušela, avšak u ní nefungují tak, jako Dulcolax. K podložkám, Sonogelu a latexovým rukavicím uvedla, že se jedná o prostředky, které jsou pro samotné mechanické vyprázdnění stolice zcela nezbytné a bez nich se neobejde. Stejně tak by tomu bylo i v případě vyprazdňování pomocí nálevů. K požadavku na úhradu rehabilitačních cvičení uvedla, že , právnická osoba, je svým zaměřením jediné přinejmenším na , právnická osoba, , které se specializuje na pacienty paraplegiky a má k tomu uzpůsobené prostředí a rehabilitační pomůcky apod. Žalovaná poukázala na nutnost každotýdenní rehabilitace, díky čemuž se v rámci možností zapojuje do všech sfér obvyklého způsobu života. Přestože může čerpat poukazy na rehabilitaci, z kapacitních a organizačních důvodů u , právnická osoba, však není schopna uplatnit poukazy na všechny nezbytné rehabilitace a je tak nucena po vyčerpání limitu poukazů další rehabilitace hradit. Dle žalobkyně je jedna věc obecný názor a smlouvy se zdravotními pojišťovnami, druhá však samotná praxe. Žalobkyně vyslovila názor, že představa žalované, že by tyto další rehabilitace řešila na poukaz v jiných zařízeních, je rovněž lichá. Jiná zařízení nejsou specializovaná na postižení žalobkyně, nebo rovněž nemají kapacity, jak vyplývá z aktuálních vyjádření několika zařízení, které oslovila. V této souvislosti odkázala na vyjádření , právnická osoba, a emailovou korespondenci. K požadavku na úhradu kompresních punčoch uvedla, že každý pacient má nárok na dva kusy punčoch ročně, ona má však jejich zvýšenou potřebu a tento počet je zcela nedostatečný. Zejména v letních měsících musí kvůli možným otokům a prevenci nosit punčochy takřka permanentně. K tomuto odkázala na svůj účastnický výslech. K požadavku na úhradu doplňků stravy odkázala na doporučení svého urologa poté, co prodělala za sebou několik zánětů močového měchýře a odkázala na jeho vyjádření před soudem (, jméno FO, Ke všem uvedeným skupinám závěrem žalobkyně uvedla, že o jejich úhradu nad rámec všeobecného zdravotního pojištění nežádala, neboť na ně dle sdělení ošetřujících lékařů, resp. ani ze zákona neměla nárok. Čípky, Sonogel, gumové rukavice ani doplňky stravy obecně nejsou hrazeny z všeobecného zdravotního pojištění vůbec, bez ohledu na jejich potřebu. Vložky jsou sice hrazeny ze všeobecného zdravotního pojištění, ale druhý typ vložek vedle jiného druhu obecně není hrazen, stejně tak kompresní punčochy nad rámec dvou kusů ročně. Žalobkyně uvedla, že § 16 zákona č. 48/1997 Sb. o všeobecném zdravotním pojištění sice umožňuje hradit ve výjimečných případech zdravotní služby jinak ze všeobecného zdravotního pojištění nehrazené, nicméně u ní se rozhodně nejedná o výjimečný případ a bylo by tak zbytečné žádat o postup dle tohoto zákona. Dle názoru žalobkyně si odvolací soud může sám posoudit předběžnou otázku, jakou by žalobkyně měla šanci uspět se svou žádostí o úhradu nákladů zdravotní péče mimo Všeobecné zdravotní pojišťovny. Žalobkyně připomenula, že žalovaný jí nenávratně poškodil zdraví takovým způsobem, že má trvalé zdravotní následky a komplikace, které řeší řadou prostředků, hrazených z všeobecného zdravotního pojištění, nicméně i řadou prostředků mimo toto pojištění, přičemž žalovaný nemůže být tím, kdo se bude vyhýbat své deliktní odpovědnosti tím, že měla využít výhradně prostředků hrazených z veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně uvedla, že nárokuje jen tu nezbytnou část nákladů, kterou se svým zdravotním poškozením má. Vyslovila názor, že musí mít sama právo na volbu, jaké prostředky zvolí pro udržení svého stavu, nikdo nemůže po ní chtít, aby sama vyhledávala nejvýhodnější nabídky a vyhodnocovala, co je pro ni z hlediska náhrady škody nejvýhodnější.

4. K výše uvedeným doplňujícím skutkovým tvrzením se žalovaný písemně vyjádřil tak, že za stěžejní považuje, zda-li bylo možné, aby jí požadované pomůcky, doplňky stravy, léčiva či zdravotní služby pořídila z veřejného zdravotního pojištění, v opačném případě, zda-li žalobkyně využila u nehrazených pomůcek či pomůcek čerpaných nad zákonný limit možnosti podat žádost na příslušnou pojišťovnu dle zákona č. 48/1997 Sb. o jejich úhradu, s čímž samozřejmě neoddělitelně souvisí i skutečnost, zda čerpání těchto pomůcek či zdravotních výkonů je lékařsky opodstatněno. Žalovaná opakovaně připomenula, že žalobkyně pobírá příspěvek na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně. K pomůckám proti inkontinenci žalovaná uvedla, že neexistuje žádné omezení, které by bránilo tomu, aby bylo vystaveno více poukazů na jiný typ pomůcky. Žalovaný poukázal na skutečnost, že jedinou limitací je maximální množství těchto pomůcek na jeden poukaz nebo je limit stanoven maximální výší ceny za tyto pomůcky za jeden rok, avšak žalobkyně žádný z těchto limitů nepřekročila. Uvedené pomůcky tak mohou být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Žalobkyně mohla podat žádost o jejich úhradu, což se nestalo, a ani pro to nebyl důvod, protože nedošlo k překročení nastavených limitů. K čípkům, Sonogelu, gumovým rukavicím žalovaný připomenul, že žalobkyně nedoložila žádnou lékařskou zprávu, že může ze zdravotních důvodů užívat pouze čípky Dulcolax, které nejsou z veřejného zdravotního pojištěny hrazeny. Připomenul, že jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění čípky, které obsahují stejnou látku jako čípky Dulcolax. Opakovaně uvedl, že ostatní pomůcky jako gumové rukavice, Sonogel by měly být hrazeny z příspěvku na péči. K rehabilitačnímu cvičení žalovaný uvedl, že o nezbytnosti a četnosti rehabilitačních cvičení rozhoduje lékař a cvičení jsou hrazena plně z veřejného zdravotního pojištění. Pokud pacient tato cvičení potřebuje, lékař vystavuje poukaz na příslušnou sadu cvičení a po jeho vyčerpání lze předepsat sadu další. Pokud žalobkyně potřebuje k udržení svého zdravotního stavu rehabilitační cvičení a je-li to medicínsky podloženo, neexistuje žádný důvod, aby jí lékař toto cvičení v potřebném rozsahu nepředepsal. Žalovaný opětovně vyslovil nesouhlas s tím, že by , právnická osoba, bylo jediným specializovaným místem pro rehabilitaci osob s paraplegií. Opakovaně ke kompresním punčochám uvedl, že zvýšený počet mohl být řešen žádostí o jejich úhradu, k doplňkům stravy uvedl, že doplňky stravy nejsou léčiva a jejich vliv na zdraví nelze jakkoliv prokázat. Pokud jsou lékařem tyto doplňky pacientům doporučovány, pak tato informace se musí objevit v lékařských zprávách, což v daném případě se u žalobkyně nestalo. Žalovaný uvedl, že pokud by zdravotní stav žalobkyně vyžadoval nadstandardní postupy či užívání nadstandardních pomůcek, pak mohla dle zákona využít žádost o jejich úhradu. Žalovaný vyslovil názor, že žalobkyně na jedné straně tvrdí, že se nepovažuje za výjimečný případ, na druhé straně však uplatňuje samé nadstandardní nároky, včetně luxusního automobilu. Pokud by to její zdravotní stav vyžadoval, mohly jí být náklady na základě posudku revizního lékaře pojišťovnou přiznány. Otázka, zda lze nárokované čerpat a hradit z prostředků veřejného zdravotního pojištění či příspěvku na péči je dle žalované zcela zásadní, když uvedené vychází i ze zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Cdo 1778/2014. Pokud žalobkyně nárokuje jen tu nezbytnou část nákladů, které slouží k udržení jejího zdravotního stavu, pak vše, co nelze hradit z prostředků zdravotního pojištění, mělo být doloženo jasnými důkazy – lékařskými zprávami, dále podanými žádostmi na zdravotní pojišťovnu o jejich proplacení, doplněné o příslušná rozhodnutí pojišťovny. Nic z toho však žalobkyně nedoložila.

5. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá odvolací soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

6. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co poskytl žalobkyni poučení dle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., a poté, co se žalobkyně písemně k věci po poskytnutém poučení vyjádřila ( jak již bylo vedeno výše) a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné.

7. Odvolací soud připomíná, že se nezabýval přezkoumáním výroku II rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl odvoláním napaden (odvolání proti zamítavému výroku II příslušelo pouze žalobkyni, která však odvolání nepodala), a proto tento výrok ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 o.s.ř. nabyl samostatně právní moci.

8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně domáhala vydání rozsudku, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 449 056 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s poukazem na skutečnost, že žalovaná částka představuje náklady, které musela vynaložit na svoji zdravotní péči, které jí vznikly v příčinné souvislosti s poškozením jejího zdraví, za což nese plnou odpovědnost žalovaný. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že 18. 7. 2002 utrpěla úraz na horském kole, následně byla dvakrát operována u žalovaného a po druhé operaci dne 24. 7. 2002, kdy jí byl vsazen alogenní štěp mezi obratle, se u ní projevila úplná nehybnost a necitlivost dolních končetin a dolní poloviny trupu, což se nepodařilo odstranit ani revizní operací provedenou téhož dne. Přestože byl alogenní štěp odstraněn, funkci míchy se již nepodařilo obnovit. Při operačním zákroku došlo k pochybení operatéra, tudíž za poškození zdraví žalobkyně je odpovědný žalovaný. Vzniklá odpovědnost žalovaného byla deklarována v rozsudku Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 105/2004, kde se žalobkyně domáhala náhrady škody na zdraví, přičemž v této věci byl dne 28. 8. 2020 vydán Městským soudem v Brně rozsudek. Od data uplatnění posledních nároků na náhradu nákladů spojených s léčením uplatněných v předchozím soudním sporu uplynula delší doba, ve které žalobkyně v příčinné souvislosti s poškozením zdraví vynaložila další náklady, jejichž úhradu v tomto řízení uplatňuje. Jedná se o náhradu nákladů na pomůcky proti inkontinenci, vložky, inkontinenční podložky, čaje, kapky a doplňky stravy, čípky Dulcolax, latexové rukavice, Sonogel, dále o náhradu nákladů na nové pláště kol invalidního vozíku a závěsný batoh, který tvoří příslušenství invalidního vozíku, o náhradu náklaů na rehabilitační cvičení s fyzioterapeutem a ergoterapeutem a náhradu nákladů na pořízení nového vozidla , značka, v souhrnné výši , částka, Kč.

9. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a poukazoval na skutečnost, že veškeré nároky, které souvisely se škodní událostí i s poškozením zdraví žalobkyně při provedené operaci, byly plně vypořádány v souladu s vydaným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2020, č. j. 30 C 105/2004-770. Žalovaný zdůrazňoval, že zásadní otázkou je, zda vynaložené náklady na potřeby žalobkyně je možno pořídit z prostředků veřejného zdravotního pojištění, a pokud zdravotnický systém umožňuje plnou náhradu výkonů, pomůcek nebo léčiv, pak není důvodu, aby náklady na ně platil on. Žalovaný se podrobně vyjádřil k jednotlivým žalobkyní uplatněným požadavkům, s jejich úhradou vyslovil nesouhlas.

10. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, vyslechl svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , ošetřujícího lékaře žalobkyně, k důkazu přečetl listiny, které podrobně konstatoval, a poté dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je zčásti důvodný. Ohledně jednotlivých provedených důkazů soudem prvního stupně a jím učiněných skutkových zjištění odkazuje odvolací soud na body 5 až 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Právně věc soud prvního stupně posoudil dle ustanovení § 449 odst. 1, 2, § 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 1992 za použití ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Soud prvního stupně konstatoval, že není důvodná námitka žalovaného, že všechny nároky žalobkyně na náhradu škody na zdraví již byly uspokojeny rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 30 C 105/2004-770. Soud prvního stupně uvedl, že nároky uplatněné v tomto řízení jsou odlišné od předchozího soudního řízení, neboť v tomto řízení žalobkyně žádá uhradit náklady na udržení jejího stabilizovaného zdravotního stavu, tedy náklady na péči o její osobu, které jí vznikly v průběhu let 2020 až 2022 a které by jí nebyly vznikly, pokud by žalovaný nevratným způsobem nepoškodil její zdraví. Soud prvního stupně se podrobně v odůvodnění svého rozsudku zabýval jednotlivými žalobkyní uplatněnými položkami a nárok žalobkyně shledal jako důvodný, a to na úhradu nákladů vynaložené za potravinové doplňky, pomůcky, které potřebuje žalobkyně ke svému vyprazdňování, tedy náklady na zakoupení čípků Dulcolax, latexových rukavic, podložek a Sonogelu, na zakoupení plášťů na invalidní vozík, na zakoupení kompresních punčoch, na úhradu rehabilitací v , právnická osoba, , i na zakoupení osobního automobilu. Nedůvodný shledal nárok žalobkyně na úhradu zakoupeného batohu Panthera, žalobkyni také nepřiznal nárok na úhradu částky 70 000 Kč, kterou uhradila za pohon všech čtyř kol při zakoupení nového vozidla. K námitce žalovaného, že je možné na čerpané výkony rehabilitace, ergoterapie nebo fyzioterapie využít příspěvek na péči soud I. stupně uvedl, že tento příspěvek na daný účel využít nelze. V závěru odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zdůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy a dále provedl podrobný výpočet částky, která byla žalobkyni pod výrokem I přisouzena a odůvodnil zamítnutí částky 71 675 Kč. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně poukazem na ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a na příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Rovněž tak odůvodnil výrok o povinnosti žalovaného uhradit soudní poplatek ve výši 18 867 Kč. S bližším odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům řízení řádně doručen a tito jsou s jeho obsahem seznámeni. Pro účely vyhotovení tohoto rozsudku považuje odvolací soud výše uvedenou rekapitulaci rozsudku soudu prvního stupně za postačující.

11. Především je třeba uvést, že mezi účastníky nebylo pochyb o tom, že žalobkyně dne 18. 7. 2002 utrpěla úraz a následně byla u žalovaného operována, přičemž během operace dne 24. 7. 2002 došlo v důsledku pochybení operátora k poškození zdraví žalobkyně. Otázka odpovědnosti žalovaného za újmu na zdraví vzniklou žalobkyni byla již pravomocně vyřešena v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 105/2004, kde se žalobkyně domáhala vůči žalovanému náhrady škody z titulu bolestného, ztížení společenského uplatnění, dále náhrady za ztrátu na výdělku, náhrady nákladů spojených s léčením. Nároky uplatněné v tomto řízení jsou nároky dalšími, které nebyly žalobkyní v předcházejícím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 105/2004 uplatněny.

12. Soud prvního stupně nároky žalobkyně zcela správně podřadil pod ustanovení § 449 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a zcela správně se zabýval otázkou, zda žalobkyní vynaložené náklady, které požaduje po žalovaném uhradit, vynaložila žalobklyně účelně v souvislosti se svým léčením v důsledku poškození jejího zdraví při operačním zákroku provedeným žalovaným a zda se jedná o náklady vynaložené v souvislosti s jejím léčením a udržením zdravotního stavu.

13. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvním stupně v závěru, že nároky, které žalobkyně uplatňuje v tomto řízení, nebyly vypořádány v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 30 C 105/2004-770. Odvolací soud uvádí, že nároky žalobkyně uplatněné v tomto řízení nelze podřadit pod nároky, které by měly být hrazeny z prostředků, které žalobkyně obdržela za ztížení společenského uplatnění, neboť náklady spojené s léčením uplatněné v tomto řízení jsou jiného charakteru, než žalovaným uhrazené částky na základě výše citovaného rozsudku Městského soudu v Brně. Stejně tak je tomu i v případě žalobkyní pobíraného příspěvku na péči, který je určen osobám, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle zákona o sociálních službách (zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách ve znění pozdějších předpisů). Z poskytnutého příspěvku pak tyto osoby hradí pomoc, kterou jim může dle jejich rozhodnutí poskytovat osoba blízká, asistent sociální péče, registrovaný poskytovatel sociálních služeb, speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Příspěvek na péči poskytovaný žalobkyni tedy má jiný charakter než nároky, které uplatnila žalobkyně v tomto řízení, tudíž nelze tento příspěvek na péči hrazený žalobkyni při posuzování důvodnosti uplatněného nároku žalobkyní v tomto řízení zohledňovat.

14. Jak již bylo výše uvedeno s ohledem na právní moc výroku II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zčásti zamítnut nárok žalobkyně na úhradu částky 71 675 Kč s 11, 75 % úrokem z prodlení ročně od 26. 2. 2022 do zaplacení, zůstala předmětem odvolacího řízení žalobkyni přisouzená a odvoláním napadená částka 377 381 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení ročně od 26. 2. 2022,, Anonymizováno, představující zbývající náklady na pořízení osobního automobilu žalobkyní, náklady vzniklé žalobkyni na úhradu rehabilitačního cvičení v , právnická osoba, na zakoupení pomůcek proti inkontinenci, vložek, podložek, čípků Dulcolax, gumových rukavic, Sonogelu, plášťů na invalidní vozík a doplňků stravy.

15. Z výše uvedených položek shledal odvolací soud jako důvodný pouze nárok žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených na zakoupení plášťů na invalidní vozík a částečně nárok na úhradu nákladů vynaložených na pořízení nového osobního automobilu.

16. S ohledem na zdravotní postižení žalobkyně není pochyb o tom, že žalobkyně musí každodenně ke svému životu využívat invalidní vozík, bez kterého nemůže vykonávat své běžné životní potřeby, tudíž nárok na úhradu nových plášťů, které žalobkyně zakoupila na tento invalidní vozík, je zcela opodstatněný. Invalidní vozík je třeba považovat za nárok, který je možno podřadit pod ustanovení § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., tedy jako náklad spojený s léčením žalobkyně. Dle názoru odvolacího soudu účelné náklady spojené s léčením je třeba vykládat v širším slova smyslu, byť samotný invalidní vozík sám o sobě ke zlepšení zdravotního stavu žalobkyně nevede, nicméně je nepostradatelou součástí života žalobkyně, bez něhož by tato nebyla vůbec schopna „běžného“ života. Pokud tedy soud prvního stupně přiznal žalobkyni částku 1 736 Kč jako účelně vynaložené náklady na zakoupení opotřebených plášťů kol invalidního vozíku, pak se odvolací soud s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má nárok na náhradu nákladů za zakoupené plášťě sice dražší, nicméně kvalitnější a trvanlivější a odolnější proti defektu. Odvolací soud proto shodně jako soud I. stupně nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 736 Kč shledal jako opodstatněný.

17. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni přísluší náhrada nákladů, které vynaložila v souvislosti se zakoupením pomůcek spojenými s inkontinencí, doplňky stravy, pomůcek k vyprazdňování (čípků Dulcolax a rukavic, Sonogelu), jakož i kompresních punčoch a rovněž tak na náhradu nákladů vynaložených na placené služby v , právnická osoba, kde žalobkyně absolvovala rehabilitační cvičení. K těmto požadavkům žalobkyně lze shodně uvést, že odvolací soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyně by měla nárok na jejich úhradu pouze tehdy, pokud by doložila lékařskými potvrzeními, že tyto prostředky nezbytně potřebuje, že tyto nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a že o jejich úhradu požádala příslušnou zdravotní pojišťovnu a že její žádosti nebylo vyhověno. Odvolací soud nijak nezpochybňuje (a ani mu to z odborného hlediska nepřísluší), že žalobkyně výše uvedené prostedky potřebuje ke svému životu s ohledem na její postižení, stejně jako vitamínové doplňky a rehabilitace, nicméně, pokud tyto prostředky požaduje uhradit po žalovaném, musí v řízení tvrdit prokázat, že adekvátní prostředky nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění a že je z lékařského hlediska potřebuje (příslušným lékařským vyjádřením) a že je nebylo možno uhradit z veřejného zdravotního pojištění, (např. žádostí o úhradu těchto prostředků a negativním rozhodnutím eventuelně rozhodnutím o pouze částeném vyhovění její žádosti). Dle názoru odvolacího soudu nelze přiznat důvodnost žalobkyní uplatněnému nároku vůči žalovanému za situace, kdy by veškeré pomůcky a prostředky, které požaduje uhradit, mohly být žalobkyni uhrazeny a jí čerpány z veřejného zdravotního pojištění. Odvolací soud neupírá žalobkyni právo zvolit si sama, které zdravotní pomůcky jí nejlépe vyhovují, nicméně pokud jejich úhradu požaduje po žalovaném, musí v řízení prokázat, že tyto skutečně nezbytně potřebuje ke svému životu a že tyto prostředky nelze uhradit z veřejného zdravotního pojištění. Z tohoto důvodu bylo žalobkyni u jednání před odvolacím soudem poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnila svá skutková tvrzení, zda a v jakém rozsahu uplatnila své nároky na poskytnutí výše uvedených prostředků u příslušné zdravotní pojišťovny a zda a jakým způsobem bylo o této její žádosti rozhodnuto a v jakém rozsahu jí bylo či nebylo vyhověno. Dle názoru odvolacího soudu žalobkyně tuto skutečnost neprokázala, když sama připustila, že o poskytnutí jí požadovaných prostředků zdravotní pojišťovnu nad rámec toho, co jí bylo poskytnuto, nežádala. Takováto možnost zcela však jednoznačně pro žalobkyni vyplývala z § 19 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Za těchto okolností odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala opodstatněnost svého nároku na úhradu výše uvedených prostředků, a proto v této části shledal nárok žalobkyně jako nedůvodný (na úhradu pomůcek spojených s inkontinencí, doplňků stravy, pomůcek k vyprazdňování-čípků Dulcolax, podložek a gumových rukavic, Sonogelu), jakož i kompresních punčoch.

18. Obdobné závěry je třeba učinit i v případě nákladů, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s absolvováním rehabilitace v rehabilitačním centru , právnická osoba, . K tomuto odvolací soud uvádí, že se ztotožnil s názorem žalovaného, že , právnická osoba, není jediným zařízením, které poskytuje rehabilitace pro spinální pacienty a že žalobkyně mohla využívat ke své rehabilitaci jiných zařízení, která rehabilitace osobám s obdobným zdravotním postižením poskytují. Jestliže žalobkyně k udržení svého zdravotního stavu potřebuje absolvovat pravidelná rehabilitační cvičení a nemá jinou možnost, než rehabilitace absolvovat v , právnická osoba, pak by tuto skutečnost měla doložit příslušným vyjádřením lékaře, z něhož by bylo zřejmé, že jiné lékařské zařízení, v němž jsou rehabilitace hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, žalobkyni nemůže poskytnout z lékařského hlediska adekvátní rehabilitaci, jako je jí poskytována v , právnická osoba, Odvolací soud neupírá žalobkyni, aby své rehabilitace absolvovala v , právnická osoba, , jestliže ze svého hlediska shledává, že jí toto rehabilitační centrum poskytuje lepší péči, než by jí byla poskytnuta v jiném zdravotnickém zařízení, nicméně náklady, které uhradila v tomto , právnická osoba, nad rámec hrazených rehabilitačních úkonů z veřejného zdravotního pojištění, nemohou jít bez dalšího k tíži žalovaného. Otázka kapacitních možností uvedeného centra ve vztahu k pacientům, jejichž rehabilitace je hrazena ze všeobecného zdravotního pojištění, je pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně zcela irelevantní. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani v případě požadovaných nákladů na rehabilitaci v , právnická osoba, ani po poskytnutém poučení neprokázala, že jí nemohla být poskytnuta adekvátní rehabilitace hrazená z veřejného zdravotního pojištění, že jediným možným zařízením, kde jí bylo možno formou placených služeb pokytnout z lékařského hlediska potřebnou rehabilitaci, je zmíněné centrum, odvolací soud i v této části shledal nárok žalobkyně jako nedůvodný.

19. Nejvýznamnější položku z žalobkyní uplatněných nároků činily náklady vynaložené na koupi osobního automobilu. Zde se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že co do základu je tento nárok žalobkyně důvodný, přičemž v této části odkazuje odvolací soud na bod 44 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dle názoru odvolací soudu se jedná o nezbytnou zdravotní pomůcku pro žalobkyni, sloužící k uspokojování jejích běžných životních potřeb, zejména k výkonu zaměstnání, k běžnému rodinnému životu, k nákupům apod. I v tomto případě shodně jako u zakoupení plášťů na invalidní vozík odvolací soud dospěl k závěru, že nákup osobního automobilu představuje náklad úzce související s jejím léčením. V této souvislosti je vhodné uvést, že pod pojem náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, ale i obdobné náklady vynaložené v době, kdy vlastní léčení skončilo, avšak některé obtíže žalobkyně přetrvávají. Je zcela nepochybné, že žalobkyně je upoutána na invalidní vozík, přičemž zakoupení osobního vozidla žalobkyni zcela umožňuje aktivněji zapojit se do běžného života i do života společenského, automobil jí pomáhá alespoň částečně kompenzovat její postižení. Žalobkyně se zapojila do běžného života, je zaměstnána, do zaměstnání dojíždí, absolvuje pro ni potřebné rehabilitace a za daného stavu nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby s ohledem na svoje zdravotní postižení cestovala každodenně do zaměstnání hromadným dopravním prostředkem na invalidním vozíku. Díky osobnímu automobilu se může žalobkyně plně s ohledem na svoje postižení zapojit nejen do pracovního procesu, ale i do běžného života, obstarat nákupy a být samostatnou. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu nákladů na zakoupení osobního automobilu je v tomto konkrétním případě důvodný.

20. K posouzení pak zůstalo, zda žalobkyní pořízený automobil a náklady, které vynaložila na jeho zakoupení, jsou adekvátní a zda konkrétní osobní automobil jí zakoupený je nezbytný pro její potřeby a zda by eventuelně neměla být žalobkyni přiznána náhrada za zakoupení jiného automobilu v jiné výbavě. K důvodům, které žalobkyni vedly k zakoupení osobního automobilu značky , značka, byla žalobkyně odvolacím soudem vyslechnuta, přičemž zcela logickým způsobem vysvětlila, proč zvolila zakoupení tohoto automobilu a nikoliv vozidla nižší třídy, jako např. , značka, Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud žalobkyně dospěla k rozhodnutí zakoupit osobní automobil , značka, nelze toto považovat za rozmařilost ze strany žalobkyně, ale za volbu vycházející zcela logicky odůvodněných, pochopitelných a logicky žalobkyní zdůvodněných potřeb s ohledem na její využití tohoto vozidla a s ohledem na její postižení.

21. Pokud se jedná o motorické vybavení a zakoupení dalších doplňků k zakoupenému automobilu, pak se odvolací soud neztotožnil s tím, že pro potřeby žalobkyně bylo zakoupení vozidla značky , značka, v základní ceně , částka, nezbytné. Dle názoru odvolacího soudu za zcela dostačující pro potřeby žalobkyně je možno považovat automobil , značka, s automatickou převodovkou ve výbavě Style v základní ceně , částka, Odvolací soud si vyžádal a k důkazu přečetl aktuální ceník vozidel , název, od společnosti , právnická osoba, . platného k datu prodeje předmětného vozidla žalobkyni, a z tohoto oficiálního ceníku vycházel. Odvolací soud při úvahách ohledně výbavy automobilu , značka, dospěl k závěru, že s ohledem na zdravotní postižení žalobkyně je zcela opodstatněné, aby jí zakupované vozidlo bylo vybaveno automatickou převodovkou a s ohledem na nezbytnost manipulace s invalidním vozíkem při jeho nakládání a vykládání do automobilu, aby bylo vybaveno i elektricky ovládaným sedadlem u řidiče. V případě žalobkyně se nejedná o žádný nadstandard, ale s ohledem na její zdravotní postižení o nezbytnost. Osobní automobil , značka, automatickou převodovkou a elektricky ovládaným předním sedadlem je tedy v nejnižší základní verzi dle aktuálního ceníku v době prodeje vozidla automobil , značka, v hodnotě , částka, . Od této částky odvolací soud odečetl částku 180 580 Kč, což je 20 % z výše uvedené částky , částka, K této částce odvolací soud dospěl takovým způsobem, že 16 % představuje slevu, kterou dle sdělení společnosti , právnická osoba, . poskytuje automobilka svým dealerům při zakoupení automobilu osobami ZTP/P, tedy i žalobkyni. Samotný prodejce poskytl žalobkyni na zakoupení automobilu slevu v celkové výši 24 %, když dle jeho vyjádření zaslaného na výzvu odvolacího soudu při slevě zohlednil i další výbavu, kterou žalobkyně s pořízením vozidla zakoupila. Vzhledem k tomu, že odvolací soud, jak bude níže uvedeno, neshledal další výbavu pro potřeby žalobkyně nezbytnou, dospěl vlastní úvahou k závěru, že v takovém případě by sleva prodejce automobilu žalobkyni nečinila tak vysoké procento (8 %), ale procento nižší, a to 4 %. Z částky , částka, pak odvolací soud odečetl částku 100 000 Kč, což je žalobkyni již vrácená daň z přidané hodnoty z jí zakoupeného vozidla, příspěvek na nové auto ve výši 200 000 Kč, který ji byl vyplacen a částku 135 000 Kč, kterou utržila za staré auto, na které byl dříve příspěvek již poskytnut. Náklady na zakoupení automobilu, které dle názoru odvolacího soudu jsou účelně vynaloženými, představují částku 287 320 Kč, přičemž k této částce bylo třeba připočítat 3 489 Kč, což je rozdíl mezi částkou 34 890 Kč, kterou žalobkyně zaplatila za kryty pedálů a za mechanické ovládání brzdy a plynu ve výši 34 890 Kč a částkou 31 401 Kč, kterou obdržela jako státní příspěvek za tímto účelem. K této částce bylo ještě třeba připočítat již výše zmíněnou částku 1 736 Kč za pláště na invalidní vozík. Celkem žalobkyni přísluší k úhradě částka 290 545 Kč. Jako nedůvodný shledal odvolací soud požadavek žalobkyně na úhradu zimních pneumatik, neboť zakoupené vozidlo bylo vybaveno pneumatikami a bylo již věcí žalobkyně, zda si pořídí i zimní pneumatiky či nikoliv. Tažné zařízení, které žalobkyně k vozidlu zakoupila, nepovažuje odvolací soud za účelně vynaložený náklad, neboť tažné zařízení není pro použití vozidla pro účely žalobkyně nezbytné.

22. Odvolací soud tedy po přezkoumání výroku I rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že z žalobkyni přisouzené částky 377 381 Kč je důvodná pouze částka 292 545 Kč spolu s příslušným zákonným 11,75 % úrokem z prodlení z této částky od 26. 2. 2022 do zaplacení, a proto v této části odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil. Jako nedůvodnou shledal odvolací soud soudem prvního stupně žalobkyni přisouzenou částku 84 836 Kč spolu s 11,75 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 26. 2. 2022 do zaplacení, a proto výrok I rozsudku soudu I. stupně v tomto rozsahu změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 o.s.ř.).

23. Soud prvního stupně správně postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., nicméně odvolací soud musel změnit i výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a to s ohledem na měnící výrok ve věci samé, když v důsledku toho došlo ke změně poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byla částka 449 056 Kč, přičemž žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 292 545 Kč, což činí 65,14 %. Neúspěšná byla v částce 156 511 Kč, což činí 34,9 %. Po odpočtu úspěchu a neúspěchu přísluší úspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 30,2 % jí vzniklých nákladů řízení.

24. Náklady řízení před soudem prvního stupně představují odměnu advokáta žalobkyně celkem za 10 úkonů právní služby učiněných v řízení před soudem prvního stupně, a to za převzetí a přípravu zastoupení, za předžalobní výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, za písemnou repliku žalobkyně k vyjádření žalovaného ze dne 2. 6. 2022, za účast u jednání dne 12. 9. 2022, za doplnění skutkových tvrzení ze dne 11. 10. 2022, za účast u jednání před soudem prvního stupně dne 16. 11. 2022, 1. 2. 2023, 24. 4. 2023, za vyjádření ze dne 2. 3. 2023 a za písemný závěrečný návrh (§ 1 písm. a), písm. d), písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu – dále jen advokátní tarif). Celkem za 10 úkonů právní služby po 10 100 Kč (§ 7 bod 6 advokátního tarifu) činí odměna advokáta žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně 101 000 Kč. K této částce bylo třeba připočítat 10 x 300 Kč režijní náhradu hotových výdajů na 10 úkonů právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Z této částky 104 000 kč pak 30,2 % činí 31 408 Kč, přičemž k této částce bylo třeba připočítat 21 % daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobkyně je plátcem této daně a daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady řízení před soudem prvního stupně, které žalobkyni přísluší, činí 38 003,68 Kč.

25. K nákladům řízení před soudem prvního stupně odvolací soud dodává, že nepřiznal žalobkyni odměnu advokáta za doplnění skutkových tvrzení ze dne , datum, , neboť se jednalo o doplnění skutkových tvrzení žalovaným. Žalobkyni byla přiznána odměna advokáta za doplnění skutkových tvrzení ze dne , datum, , jak bylo uvedeno výše. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu za účast jejího zástupce u vyhlášení rozsudku před soudem prvního stupně ze dne , datum, , když tento úkon nepovažuje za účelně vynaložený úkon právní služby, který by směřoval k účelnému uplatnění či bránění práva žalobkyně.

26. Pokud se jedná o náklady odvolacího řízení, odvolací soud postupoval shodně jako soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Předmětem odvolacího řízení byla částka 377 381 Kč, přičemž žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná co do rozsahu 292 545 Kč, což činí 77,5 % z částky 377 381 Kč a neúspěšná v rozsahu 84 836 Kč, což činí 22,5 % z částky 377 381 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 7 bod 6 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 377 381 Kč částku 9 820 Kč. Zástupce žalobkyně v odvolacím řízení učinil 3 úkony právní služby, za což mu přísluší plná výše odměny, a to za účast u jednání dne , datum, , doplnění skutkových tvrzení na výzvu odvolacího soudu ze dne , datum, a účast u jednání dne , datum, (§ 11 odst. 1 písm. e) a g) advokátního tarifu). Za účast zástupce žalobkyně u jednání dne , datum, , kde bylo poskytnuto žalobkyni pouze poučení dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. a jednání bylo odročeno, přísluší zástupci žalobkyně odměna v poloviční výši (§ 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu). Odměna advokáta za 3 úkony právní služby po 9 820 Kč činí 29 460 Kč a za jeden úkon v poloviční výši 4 910 Kč, celkem 34 370 Kč. Na tyto úkony právní služby přísluší zástupci žalobkyně náhrada hotových výdajů 3x300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a 1x 450 Kč za účast u jednání dne , datum, , a to dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 účinné od , datum, . K celkové částce 35 720 Kč bylo třeba připočítat 21 % daň z přidané hodnoty, což ve výsledku činí 43 221,20 Kč. Při poměru úspěchu a neúspěchu přísluší žalobkyni náhrada nákladů odvolacího řízení v rozsahu 55 %, tedy částka 23 771,66 Kč.

27. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci musel odvolací soud změnit i výrok IV rozsudku soudu I. stupně o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z žaloby. Soudní poplatek z žalované částky 449 056 Kč činí 22 453 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v řízení co do 65,4 %, tudíž v tomto rozsahu přechází poplatková povinnost na žalovaného (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.). 65,4 % z výše uvedené částky 22 453 Kč soudního poplatku pak činí 14 684 Kč. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že neúspěšného žalovaného zavázal k povinnosti zaplatit soudní poplatek ve výši 14 684 Kč.