17 CO 189/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., advokátem sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 37 775,99 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 6. 2022, č. j. 13 C 75/2022-94

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, v ostatním se tento výrok potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 084 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 316 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 316 (Kč) od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (I. výrok), žaloba se zamítá co do částky 18 459,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 648,59 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 863,53 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 316 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 2 000 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 21 316 Kč od [datum] do zaplacení (II. výrok) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. V podstatných částech odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne [datum], domáhala na žalované zaplacení částky 37 775,99 Kč. Žalobkyně odůvodnila uplatněný nárok tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě níž poskytla žalované částku 22 000 Kč; žalovaná uhradila na dluh jen 684 Kč. Předmětná pohledávka byla dne [datum] postoupena žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že společnost [právnická osoba], jako právní předchůdkyně žalobkyně, na základě smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] poskytla žalované v hotovosti částku 22 000 Kč. Žalovaná na dluh uhradila 684 Kč. Předmětná pohledávka byla postupní smlouvou účinnou ke dni [datum] postoupena žalobkyni. Po právní stránce podřadil soud prvního stupně předmětný závazkový vztah pod ustanovení o smlouvě o úvěru § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a ustanovení § 2 odst. 1, § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], coby poskytovatel úvěru, poskytla žalované, coby spotřebitelce, spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona č. 257/2016 Sb., tj. bez řádného posouzení úvěruschopnosti žalované úvěr splácet, pročež je předmětná smlouva o zápůjčce neplatným právním jednáním dle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., § 580 odst. 1 a § 588 o. z. Nárok žalobkyně vůči žalované proto soud prvního stupně stupně posoudil dle § 2991 a násl. o. z. jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni na bezdůvodném obohacení částku 19 316 Kč, když jí byla poskytnuta částka 22 000 Kč a žalovaná uhradila 684 Kč. Soud prvního stupně žalovanou zavázal rovněž k zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 19 316 Kč od [datum], tj. ode dne následujícího po doručení žaloby žalované dle § 1986, § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylé části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) s odůvodněním, že žalobkyně byla dle vzájemného poměru úspěchu a neúspěchu ve věci převážně neúspěšná a žalované náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to výslovně jen do části výroku II., kterým byla žaloba žalobkyně zamítnuta co do částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 Kč od [datum] do zaplacení, podala odvolání žalobkyně. V odůvodnění svého odvolání žalobkyně zdůraznila, že nenapadá závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy, ale má za to, že poskytla-li žalobkyně žalované částku 22 000 Kč a žalovaná uhradila žalobkyni toliko částku 684 Kč, jak uvedl sám soud prvního stupně, došlo k pochybení, pokud žalobkyni byla přiznána soudem prvního stupně částka 19 316 Kč a nikoliv částka 21 316 Kč (22 000 Kč mínus 684 Kč). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části II. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 Kč od [datum] do zaplacení.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek v napadené části a řízení jemu předcházející v intencích institutu neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.) z uplatněného důvodu (§ 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), přičemž odvolání shledal jen zčásti důvodným.

6. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl pouze odvoláním napadaný výrok II. v jeho výše odvolatelkou vymezené části a závislý (nákladový) výrok III. rozsudku soudu prvního stupně; právní moc výroku I. a výroku II. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž nebyl napaden, zůstala odvoláním nedotčena (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

7. Soud prvního stupně na základě jím řádně provedeného dokazování a hodnocení důkazů vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu o rozhodných skutečnostech, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje.

8. Pokud jde o právní hodnocení věci, soud prvního stupně správně konstatoval, že žalobkyně je právní nástupkyní společnosti [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], neboť došlo k postoupení předmětné pohledávky za žalovanou z tohoto (původního) věřitele na žalobkyni. Soudu prvního stupně je však třeba vytknout, že uvedené konstatoval, aniž by poukázal na příslušná zákonná ustanovení, na jejich základě ke změně věřitele předmětné pohledávky došlo, a to konkrétně na ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Soudu prvního stupně je třeba rovněž vytknout, že nesprávně právně posoudil charakter závazkového vztahu, k jehož uzavření přistoupili původní věřitel a žalovaná dne [datum], a to jako smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z., byť nejen dle obsahu této smlouvy ale i dle projevu (autonomie) vůle účastníků jde o smlouvu o zápůjčce dle § 2390 o. z. Je však nutno uvést, že vytknuté zůstalo bez věcně právní relevance, a to s ohledem na správný závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětného závazkového vztahu z důvodu uvedeného v ustanovení § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb.

9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odstavec 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odstavec 2).

11. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. K závěrům soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce odvolací soud dodává (obiter dictum), že je povinností soudu ex lege zkoumat, zda nedošlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají z uvedeného ustanovení (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] v řízení OPR- [právnická osoba] proti GK, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 3/20).

13. Spotřebitel je pro případ neplatnosti úvěrové smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb.).

14. Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.; účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

15. Je zřejmé, že soud prvního stupně pochybil, jestliže se shora uvedeného výkladu nedržel a vypořádal nároky ze zaniklé smlouvy o spotřebitelském úvěru dle obecných ustanovení o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy (§ [číslo] věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.).

16. Soud prvního stupně rovněž pochybil při zúčtování všech tvrzených a prokázaných plateb. Byla-li žalované poskytnuta z neplatné smlouvy částka 22 000 Kč a žalovaná uhradila 684 Kč, náleží žalobkyni nikoliv, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně částka 19 316 Kč, ale jak správně uvedla žalobkyně ve svém odvolání, částka 21 316 Kč (22 000 Kč mínus 684 Kč).

17. Odvolací soud dodává, že v případě zúčtování vzájemného bezdůvodného obohacení soudní praxe dlouhodobě a konstantně vychází ze závěru, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným; při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007).

18. Chybné jsou ve světle shora uvedených judikatorních závěrů (viz bod 14. odůvodnění tohoto rozsudku) rovněž závěry soudu prvního stupně, že žalobkyni v souvislosti s prodlením žalované s vrácením bezdůvodného obohacení vznikl nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení; takové závěry jsou v rozporu s přijatým výkladem vypořádání nesplacené části jistiny dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. S ohledem na předmět odvolacího řízení, však nebylo již možno promítnout tyto závěry rovněž do přísudečné části rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 6. odůvodnění tohoto rozsudku).

19. Ze všech výše uvedených důvodů byl rozsudek, zamítající žalobu v odvolatelkou napadené části, změněn odvolacím soudem dle § 220 písm. a) o. s. ř. ovšem jen tak, že žalobkyni byl přiznán vůči žalované nárok toliko na zaplacení (dalších) 2 000 Kč, tj. bez odvoláním dotčeného příslušenství pohledávky (zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení); nebylo-li žalobkyni přiznáno příslušenství v tomto rozsahu, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně, byť z jiných důvodů, věcně správné (§ 219 o. s. ř.).

20. Odvolací soud rovněž přistoupil dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. k určení nové lhůty splatnosti dlužné částky (neodvislé od výzvy věřitele k úhradě pohledávky), a to v souladu s výše nastíněnými přijatými judikatorními závěry (viz bod 14. odůvodnění tohoto rozsudku). S ohledem na absenci aktivního přístupu žalované v řízení a objektivní nemožnosti odvolacího soudu tak zjistit, v jaké přiměřené lhůtě by mohla žalovaná umořit předmětný dluh, určil tuto lhůtu odvolací soud jako třídenní od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. per analogiam).

21. O náhradě nákladů před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. vycházeje z teze, že pro každý úsek řízení (instanci) má být úspěch a neúspěch, stejně tak výše nákladů posouzeny zvlášť (srov. [webová adresa] řízeni). V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně převážně v řízení neúspěšná, počítáno včetně příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozhodnutí v souladu se ustálenými judikatorními závěry, pročež žádná ze stran sporu nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť žalované dle obsahu spisu žádné náklady v řízení nevznikly. V řízení před odvolacím soudem byla převážně úspěšná žalobkyně v poměru 90,5 % ku neúspěchu žalované v rozsahu 9,5 % předmětu odvolacího řízení, počítáno včetně příslušenství pohledávky. Žalobkyni proto odvolací soud dle zásady odpovědnosti za výsledek řízení vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 81 %, vycházeje z tarifní hodnoty sporu 2 000 Kč dle § 6 odst. 1 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). Tyto účelně vynaložené náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč (č. l. 108 spisu) a z nákladů na zastoupení žalobkyně advokátem, kterému náleží dle § 7 bod 3. a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu odměna advokáta za odvolání ze dne [datum] ve výši 1 000 Kč a také náhrada hotových výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu spolu s DPH 21 % z těchto částek ve výši 273 Kč Celkem je proto žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů za řízení před odvolacím soudem částku 2 084 Kč (81 % z částky 2 573 Kč). Lhůta splatnosti pak byla stanovena obecná pariční v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v řízení nevyšly najevo žádné důvody pro stanovení lhůty delší (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); platebním místem pro účely úhrady nákladů řízení byl odvolacím soudem stanoven v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. zástupce žalobkyně.