17 Co 192/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o stanovení výživného pro zletilé dítě o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. června 2024, č.j. 16 C 276/2023-82,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. potvrzuje s tím, že povinnost k úhradě nedoplatku na výživném za dobu od datum o datum žalovanému nevznikla.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 5 500 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem, a to s účinností od datum (výrok I.), nedoplatek na výživném za dobu od datum do datum ve výši 18 751 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobu zamítl v části, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zvýšení výživného o další částku 1 000 Kč měsíčně nad 5 500 Kč měsíčně s účinností od datum do budoucna (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalovaný i žalobkyně.

3. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně pouze v nákladovém výroku IV., kdy má za to, že s ohledem na toliko částečný úspěch žalobkyně ve sporu co do částky 2 500 Kč z požadované částky výživného 6 500 Kč měl být v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky aplikován § 142 odst. 2 o. s. ř. a poměrně úspěšnějšímu žalovanému měla být přiznána náhrada nákladů řízení v rozsahu 23,08 %. Navrhl proto v napadeném výroku změnu rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem s přiznáním odpovídající částky jako náhrady nákladů řízení.

4. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), d) a e) o. s. ř. Podle žalobkyně se soud prvního stupně v rozsudku nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve vztahu ke zjištění a hodnocení příjmu žalovaného, což mělo za následek nesprávná skutková zjištění. Soud prvního stupně neprovedl dostatečně důkladné šetření ohledně složení skutečného příjmu žalovaného a nesprávně posoudil relevantní okolnosti týkající se jeho pracovních možností a výdělků na trhu práce. Nelze pominout skutečnost, že žalovaný dlouhodobě pracuje za minimální mzdu, přičemž na tuto okolnost poukázal soud prvního stupně jako na důkaz toho, že žalovaný využívá své schopnosti a potenciál v plném rozsahu. Soud prvního stupně neprovedl důkladnou analýzu veškerých finančních prostředků získávaných žalovaným, tj. zda jsou zahrnuty v jeho oficiálním příjmu, kdy existují indicie, že část svých příjmů dostává žalovaný tzv. „bokem“. Prováděl-li soud srovnání mzdy nabízené pro pozice řidiče s příjmem žalovaného, nezohlednil, že tyto srovnávané mzdy nezohledňují cestovní náhrady, což je v dané profesi běžná část příjmu. Uvedené pochybení má zásadní vliv na posouzení skutečných možností žalovaného a jeho schopnosti přispívat na výživu žalobkyně. Pokud by byly zahrnuty cestovní náhrady, příjem žalovaného by byl vyšší než uvažovaný. Nesprávné posouzení složek příjmu a porovnání s neúplnými údaji z trhu práce vedlo k podhodnocení finanční kapacity žalovaného, které by mohl dosahovat při plném využití svých pracovních schopností. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně odkázal na znění § 913 o. z. s námitkou, že nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, když podle uvedeného ustanovení je pro stanovení výživného rozhodující nikoli faktický příjem, ale příjem, kterého by mohl povinný reálně dosahovat, kdyby plně využíval své schopnosti a pracovní potenciál. Podle žalovaného soud prvního stupně v souladu se zákonem zhodnotil příjmy žalovaného a veškeré důležité okolnosti ke stanovení rozsahu výživného. Žalovaný pracuje u svého zaměstnavatele pátým rokem a nelze tvrdit, že by se vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání. Průměrná mzda řidiče mezinárodní kamionové dopravy (dále jen MKD) v roce 2023 uváděná žalobkyní je zkreslena extrémy, současně je na stejném portálu uvedena mzda řidiče kamionové dopravy, která je výrazně nižší. Žalovaný nejezdí jen MKD ale též v rámci tuzemska. Nelze tedy přihlížet ke mzdám řidičů MKD, kteří tráví mimo domov i několik týdnů. Do průměru mzdy jsou zahrnuty i mzdy řidičů MKD velkých nákladních vozidel, většinou i s přívěsem. Žalovaný však jezdí pouze s menším vozidlem v České republice a okolních státech. Žalovaný přesto, že je držitelem řidičského oprávnění pro velká nákladní vozidla, nikdy tato vozidla neřídil a k jejich řízení se necítí, nemůže přecenit své síly a ohrozit nejen majetek, ale i zdraví a život ostatních účastníků silničního provozu. Žalobkyně své náklady také jen tvrdila a nikoli prokázala, přesto soud na její tvrzení o nákladech bral ohled. Žalovaný proto navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v odvolatelkou napadených výrocích I. – III. a změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku IV. k jeho odvolání a požádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud poté, co zjistil, že obě odvolání byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), že jsou přípustná (§ 202 a contr. o. s. ř.) a že dle obsahu odvolání jsou uplatněny zákonné odvolací důvody [§ 205 odst. 2 o. s. ř.], přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně z pohledu uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a shledal odvolání žalobkyně i žalovaného nedůvodným.

7. Soud prvního stupně provedeným dokazováním dostatečným způsobem objasnil skutkový stav věci a vyvodil z něj i správný právní závěr, podle něhož je žalobkyně oprávněna domáhat se po žalovaném otci vyššího výživného v částce 5 500 Kč měsíčně, než které žalovaný žalobkyni doposud hradil v částce 3 000 Kč měsíčně, a to s účinností od datum, kdy se žalobkyně odstěhovala spolu s matkou a sestrou ze společné domácnosti vedené se žalovaným.

8. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že řízení u soudu prvního stupně bylo zahájeno k návrhu žalobkyně, která se domáhala zvýšení výživného na částku 6 500 Kč měsíčně s účinností od datum, kdy se žalobkyně odstěhovala z domu žalovaného, kde doposud bydlela, pro výbušnost a agresivitu žalovaného otce k prarodičům. Žalobkyně v současné době bydlí u prarodičů. Podle žalobkyně si k ní žalovaný plní dobrovolně vyživovací povinnost pouze částkou 3 000 Kč měsíčně, což neodpovídá potřebám žalobkyně v souvislosti s jejím věkem a studiem, přípravou k přijetí na vysokou školu a úhradami za absolvování jazykových zkoušek z angličtiny a němčiny, jakož i dietě související s intolerancí na laktózu. V současné době je žalobkyně zapsána v prvním ročníku adresa Příjmy žalovaného dosahují dle žalobkyně částky 35 000 Kč čistého měsíčně. Žalovaný by však mohl dosahovat dle nabídky volných míst i vyšších příjmů (47 900 Kč až 59 000 Kč hrubého měsíčně), které by mu umožňovaly hradit výživné pro žalobkyni v plné žalované výši.

9. Soud prvního stupně provedeným dokazováním zjistil, že žalobkyně studuje poslední maturitní ročník gymnázia v adresa a připravuje se na budoucí povolání, kdy toto studium řádně absolvovala složením maturitní zkoušky s výborným prospěchem. Žalobkyně tedy byla po celé vymezené období do rozhodnutí soudu prvního stupně odkázána na výživu rodičů, kdy studium jí brání získávat prostředky na uspokojování základních a dalších životních potřeb soustavnou výdělečnou prací. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně byla přijata na dvě vysoké školy pro akademický rok 2024/2025. Otec žalobkyni poskytuje na bydlení a běžné potřeby částku ve výši cca 3 000 Kč měsíčně. Matka žalobkyni poskytuje výživné měsíčně v průměrně v částce 6 000 Kč - 8 000 Kč měsíčně. Celkové soudem prvního stupně uvažované měsíční běžné výdaje žalobkyně činí částku 11 000 Kč. Pokud jde o mimořádné výdaje žalobkyně ve sledovaném období, tyto byly vynaloženy za 10. Žalovaný podle zjištění soudu prvního stupně pracuje jako řidič tuzemské nákladní dopravy s občasnými cestami do zahraničí s výdělkem včetně diet asi 32 000 Kč čistého. Žalovaný jezdí s menším nákladním vozidlem, nikoliv s kamionem. Žalobkyni hradil po odstěhování částku 3 000 Kč měsíčně od září 2023. Další částku 500 Kč měsíčně posílal na úhradu provozu telefonu žalobkyně, což bylo do konce června 2024. Žalovaný bydlí v domě, který vlastní společně s matkou žalobkyně. Hradí náklady na provoz domu 4 000 Kč – 5000 Kč měsíčně. Otec má úspory 20 000 Kč - 30 000 Kč z majetkového vypořádání s matkou žalobkyně, kdy obdržel částku asi 150 000 Kč. Zdravotní stav otce je dobrý.

11. Ze svědecké výpovědi matky žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že žalobkyni dává částku až 8 000 Kč měsíčně na jídlo, oblečení, drogerii, kapesné. Prarodičům žalobkyně poskytuje částku 2 000 Kč měsíčně na bydlení žalobkyně. Matka vydělává průměrně 25 000 Kč čistého měsíčně, bydlí u současného přítele, kterému přispívá na bydlení. Pobírá též částečný invalidní důchod 10 000 Kč měsíčně.

12. Jak konstatoval již soud prvního stupně citací § 913 odst. 1 o. z., zásady pro stanovení výše výživného mezi rodiči a dětmi jsou upraveny zákonem tak, že při stanovení výživného musí soud přihlédnout k odůvodněným potřebám dětí a jejich majetkovým poměrům, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného rodiče.

13. Při posuzování otázky poměrů žalovaného, která by odůvodňovala úpravu výše výživného, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný by měl přispívat na výživu žalobkyně vyšší částkou než 3 000 Kč měsíčně, a to dle odůvodněných potřeb žalobkyně a příjmů, jichž dosahoval, dle zjištění soudu prvního stupně v částce cca 33 000 Kč měsíčně.

14. Odvolací soud přitom vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl správně a v dostatečném rozsahu zjištěn soudem prvního stupně a dále doplněn dokazováním v odvolacím řízení. Nutno konstatovat, že především došlo ve sledovaném období od datum ke změně poměrů na straně žalobkyně, kdy se spolu s matkou a sestrou odstěhovala ze společné domácnosti vedené se žalovaným ve společném domě rodičů. Navíc oproti době, kdy rozhodoval soud prvního stupně, od září 2024 dle předloženého potvrzení o studiu, žalobkyně nastoupila denní studium na adresa. V daném případě nelze konstatovat, že by na straně žalobkyně vznikaly svévolné a neodůvodněné náklady, jelikož tyto zjevně souvisí se soustavnou přípravou na její budoucí povolání, které ji poskytne možnost se sama živit.

15. Odvolací soud doplnil dokazování o odvolacím soudem vyžádanou zprávu o charakteru pracovní činnosti řidiče žalovaného vykonávané u společnosti právnická osoba, adresa - a o mzdové listy včetně výší cestovních náhrad za dobu jeho zaměstnání u uvedeného zaměstnavatele, z nichž zjistil, že otec řídil po celou dobu pracovního poměru u uvedené společnosti od roku 2020 vozidla kategorie N3 18T (20 palet) a N3 26 T (21 palet), tj. nákladní vozidla s menší nosností nákladu bez přípojného vozidla, jezdí na území České republiky tak i na kratší cesty do zahraničí (Německo, Rakousko, Slovensko) a měl průměrnou čistou mzdu v roce 2022 ve výši 19 287 Kč, v roce 2023 ve výši 19 577 Kč, v roce 2024 ve výši 20 933 Kč a průměrné cestovní náhrady v roce 2022 v částce 12 904 Kč, v roce 2023 v částce 12 013 Kč a v roce 2024 v částce 12 126 Kč. Uvedené průměrné částky v souhru přibližně korespondují s výší měsíčních příjmů otce 33 000 Kč uvažovaných soudem prvního stupně, které zjistil z účastnického výslechu žalovaného. Nutno nicméně současně zohlednit, že cestovní náhrady podle ustálené judikatury vyšších soudů s ohledem na primární účel těchto náhrad za hotové výlohy spojené s pracovní cestou žalovaného lze po účely stanovení výživného zohlednit toliko částečně, byť s ohledem na zjištěné kratší cesty žalovaného do zahraničí, kdy nelze předpokládat vyšší cestovní výdaje, není důvodu, aby byla v daném případě do příjmů z cestovních náhrad zahrnuta jejich převážná část. Tvrzení žalobkyně o vyšších příjmech žalovaného, které žalobkyně uváděla v žalobě, než zjištěných soudem prvního stupně, nicméně nebyla v odvolacím řízení ani po doplnění dokazování prokázána. Bylo přitom především povinností žalobkyně, aby tuto tvrzenou skutečnost v řízení prokázala. Odvolací soud taktéž přisvědčil argumentaci žalovaného, že při zkoumání potenciality jeho příjmů za situace, kdy, jak bylo doplněným dokazováním zjištěno, stabilně po dobu pěti let jezdí toliko s nákladními soupravami pro menší počet palet bez návěsu, nelze žalovaného spravedlivě nutit, jestliže se necítí na řízení větších souprav, aby tak jen za účelem dosažení vyšších příjmů činil a riskoval tím ohrožení bezpečnosti sebe i silničního provozu. Není tedy v možnostech žalovaného dosahovat vyššího, než soudem prvního stupně uvažovaného příjmu, který soud prvního stupně porovnával též s nabídkami práce řidičů nákladních vozidel zjištěnými na internetových stránkách úřadu práce pro okres bydliště žalovaného (21 300 Kč – 33 000 Kč čistého měsíčně). Tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů, které uvedl ve své účastnické výpovědi, korespondovalo s výší jeho dlouhodobě stabilního příjmu zjištěného z dokladů zaslaných zaměstnavatelem žalovaného odvolacímu soudu. Nelze tedy za této situace ničeho vytknout závěru soudu prvního stupně, jestliže nevycházel při stanovení výše příjmu otce z výše potenciálních příjmů řidiče mezinárodní kamionové dopravy, na něž poukazovala v řízení žalobkyně.

16. Ačkoliv žalovaný žalobkyni přispíval v rozhodném období na běžné potřeby a také ojediněle na mimořádné výdaje (v rámci odvolacího řízení se žalovaný zmiňoval o částce 6 000 Kč mimo běžné výživné), je nepochybné, že na straně žalobkyně s ohledem na její věk a studium existuje předpoklad vyšších nákladů na její odůvodněné běžné a mimořádné potřeby, k jejichž pokrytí zjevně nepostačuje běžné výživné doposud poskytované žalovaným ve výrazně nižší výši, než poskytuje matka žalobkyně, která jak bylo zjištěno, má srovnatelné příjmy se žalovaným otcem. Přestože na úhradě těchto nákladů, zjištěných ve výši kolem 11 000 Kč měsíčně, by se měli přiměřeně svým poměrům podílet oba rodiče, bylo zjištěno, že úhradu těchto pravidelných nákladů žalobkyně provádí z převážné většiny matka žalobkyně v částce kolem 8 000 Kč měsíčně a k tomu přispívá na další mimořádné výdaje v řádu tisíců korun, což představuje hrubý nepoměr oproti příspěvkům ze strany otce.

17. Odvolací soud má tudíž za to, že soud prvního stupně pro účely stanovení výživného náležitě zjistil výdělkové poměry obou rodičů žalobkyně, které hodnotil jako v podstatě shodné, a náležitě zjistil i běžné měsíční výdaje žalobkyně ve sledovaném období, kdy takto zjištěný skutkový stav nebyl zpochybněn ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud neučinil zjištění ohledně další podstatné změny poměrů na straně žalobkyně v souvislosti s jejím nástupem na vysokou školu, k němuž došlo od září 2024, za situace, kdy vyšší náklady související s touto změnou nebyly žalobkyní v rámci odvolacího řízení tvrzeny. Současně neopomněl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzít v potaz již soudem prvního stupně zjištěnou skutečnost, že žalobkyně získala (byť již v měsíci únoru 2023) od rodičů poměrně značnou částku ve výši 158 000 Kč výplatou ze stavebního spoření, s níž mohla a může volně hospodařit a využít ji na úhradu svých potřeb spojených se závěrem studia na střední škole a se zahájením studia na vysoké škole, jakož i mimořádnými výdaji, které v řízení tvrdila. Výše výživného stanovená otci soudem prvního stupně v částce 5 500 Kč měsíčně pak odpovídá i výši výživného dle aktuálních metodických tabulek Ministerstva spravedlnosti vycházejících z věku žalobkyně a zohledňujících též další vyživovací povinnost žalovaného k jeho další dceři – sestře žalobkyně, studující 2. ročník na střední škole – kterou si plní s účinností od 1.11.2023 v částce 5 000 Kč měsíčně.

18. S ohledem na uvedené proto odvolací soud neshledal důvody pro změnu výše běžného výživného stanoveného žalovanému otci odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ve vztahu k žalobkyni s účinností od 3.11.2023 v částce 5 500 Kč měsíčně, a proto uvedený rozsudek ve všech žalobkyní napadených výrocích ve věci samé (vyhovující výrok I. a zamítavý výrok III.) ve smyslu § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud v témže výroku rozsudku vztáhl i na nákladový výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, když oproti odvolacím námitkám otce má za to, že v daném případě byl s ohledem na rodinně-právní charakter sporu mezi výživou povinným žalovaným otcem a jeho žalující dcerou domáhající se výživného pro prokazatelně odůvodněné vyšší životní náklady spojené se soustavnou přípravou na budoucí výkon samostatné výdělečné činnosti, neumožňující jí dosud si zajistit vlastní příjem, správný postup soudu prvního stupně, jestliže rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nebylo tudíž namístě posuzovat procesní úspěch účastníků ve sporu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. (výrok I. rozsudku)

19. Pokud jde o výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o dlužném výživném, i tento byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, nicméně s ohledem na nesporné zjištění, učiněné v rámci odvolacího jednání ze shodného vyjádření účastníků, že otec po rozhodnutí soudu prvního stupně řádně hradil nově stanovenou výši výživného a zaplatil žalobkyni i vyměřený nedoplatek na výživném za období od 3.11.2023 do 17.6.2024, odvolací soud pouze doplnil formulaci, že za období od 18.6.2024 (den následující po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) do 28.2.2025 (poslední den měsíce, v němž byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu) žalovanému nedoplatek na výživném nevznikl (výrok II. rozsudku).

20. Závislým výrokem III. rozsudku dále rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení, když shodně se soudem prvního stupně s ohledem na povahu předmětu řízení okolnosti odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení účastníkům řízení neshledal. Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné.