17 CO 203/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa žalovaného, žalobkyně a svědka zastoupená JUDr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného, žalobkyně a svědka zastoupený Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem adresa o částka s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 3. 2022, č. j. 9 C 197/2020-116, <b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku Ipotvrzu je.</b> <b>II. Ve výroku II se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V ostatním se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje.</b> <b>III. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].</b> <b>IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].</b> 1. Okresní soud v Břeclavi jen (dále jen„ soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 9 C 197/2020-116, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II byla zamítnuta žaloba do částky [částka], co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do [datum] a z částky [částka] za období od [datum] do zaplacení. Výrokem III byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný a odvolací soud pro stručnost odkazuje na jejich písemná vyhotovení založená ve spise.

3. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že ji soud prvního stupně shledal spoluodpovědnou za vznik škody v rozsahu [anonymizováno]. Je přesvědčena, že takový závěr soudu prvního stupně je nesprávný a nespravedlivý. Žalobkyně nerozporovala skutečnost, že své psy neměla na vodítku, byli však snadno ovladatelní, pohybovali se poblíž žalobkyně a její dcery. Jedná se o psy plemene čivava, vzrůstem velmi malé ve srovnání se psem žalovaného. Není pochyb o tom, že i kdyby psi žalobkyně byli na vodítku, nebyla by schopna zabránit útoku psem žalovaného. Škodní události mohl zabránit pouze žalovaný, který neměl svého psa řádně zabezpečeného, neměl ho pod dohledem, nevěděl, kde se pes nachází, sám uvedl, že reagoval až na křik žalobkyně a její dcery. Žalobkyni by nemělo být přičítáno k tíži, že pes žalovaného již v minulosti napadl jiné psy menšího vzrůstu, naopak by to mělo být kladeno k tíži žalovaného, který si měl být vědom předchozích útoků svého psa, a přesto neučinil žádná opatření, aby nemohl jeho pes uniknout z pozemku a dopustit se dalšího útoku. Žalobkyně se rovněž neztotožňuje s tím, že částka [částka] by měla kompenzovat její nemajetkovou újmu, kdy žádala částku trojnásobně vyšší. Namítá, že soud prvního stupně nezohlednil všechny relevantní okolnosti, že k útoku došlo v bezprostřední blízkosti bydliště žalobkyně, která zde denně chodí, nepříjemné vzpomínky se jí vracejí, se svou nezletilou dcerou byla nucena dívat se na útok a zranění svého psa, musela zasáhnout a riskovat, že ji pes žalovaného pokouše, dokonce byla pokousána svým psem, který byl v šoku. Poukázala na to, že pes byl rodinným mazlíčkem, dárkem pro dceru, která jeho ztrátou velmi trpí, stejně jako celá rodina. Žalovaný neprojevil sebemenší lítost, ani snahu o odčinění, viní pouze žalobkyni. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno, případně bude rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve svém odvolání namítá, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědka [jméno] [příjmení], který byl přítomen incidentu mezi psy účastníků a mohl se kvalifikovaně k průběhu incidentu vyjádřit. Soud prvního stupně výslech tohoto svědka neprovedl pro nadbytečnost, s čímž žalovaný nesouhlasí, neboť má za to, že hlavní příčinou škodní události bylo chování žalobkyně, která si nepočínala s náležitou pečlivostí a v souladu s platnými předpisy. Dále uvedl, že žalobkyně opakovaně a dlouhodobě porušovala obecně závaznou vyhlášku [územní celek] [číslo] když nechávala své psy bez kontroly pobíhat na veřejném prostranství, aniž byli opatřeni vodítkem a náhubkem. Takto protiprávně jednala i v den incidentu mezi psy účastníků, kdy své psy nechala volně pobíhat v těsné blízkosti plotu, za kterým se nacházel pes žalovaného. Žalobkyně nechala své psy, aby psa žalovaného dráždili a doráželi na plot a branku, za kterou byl pes žalovaného. Toto jednání žalobkyně bylo dle názoru žalovaného prvotní a hlavní příčinou celého incidentu. Žalovaný má za to, že soud prvního stupně rovněž pochybil při hodnocení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, neboť v daném případě nejsou splněny zákonné podmínky pro přiznání nemajetkové újmy, byť ve snížené výši [částka]. Žalovaný trvá na tom, že neporušil žádnou právní povinnost, počínal si s náležitou pečlivostí, pokud by žalobkyně dodržovala právní předpisy, k žádnému incidentu a vzniku škody by nedošlo. Navrhl, aby odvolací soud změnil přísudečný výrok I a žalobu i v tomto rozsahu zamítl.

5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání žalobkyně i žalovaného byla podána v zákonné lhůtě, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení a že směřují proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že částečně důvodné je pouze odvolání žalobkyně.

6. Odvolací důvody, o které žalobkyně i žalovaný opřeli svá odvolání, lze podle názoru odvolacího soudu podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e), g). o. s. ř., tzn. že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti, zakládající odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly odvolateli tvrzeny a odvolací soud je ze spisu nezjistil.

7. Z obsahu předloženého spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Uplatněný nárok opírala o tvrzení, že dne [datum] v obci [obec] na ulici [ulice] neměl žalovaný přivázaného svého psa plemene německý ovčák a umožnil mu volně pobíhat. V důsledku zanedbání dozoru žalovaným jeho pes vyběhl otevřenou brankou ze zahrady a pokousal psa žalobkyně plemene čivava, kterého venčila na veřejném prostranství. Žalobkyně vynaložila veškerou snahu o záchranu svého psa, neprodleně vyhledala odbornou veterinární pomoc, zdravotní stav psa se však zhoršoval, byla nucena jej převézt na Veterinární kliniku v [obec], kde byl ošetřen a hospitalizován. I přes veškerou snahu a poskytnutou veterinární péči se psa žalobkyně nepodařilo zachránit a tento dne [datum] zemřel. Žalovaný svým jednáním porušil povinnost stanovenou v obecně závazné vyhlášce [územní celek] [číslo] kdy umožnil volný pohyb svého psa bez zajištění vodítkem na veřejném prostranství obce, za toto své jednání byl uznán vinným ze spáchání přestupku rozhodnutím komise pro projednání přestupků [územní celek] ze dne [datum], sp. zn. [číslo]. Žalovaný též porušil povinnost chovatele zvířete počínat si tak, aby chováním zvířete nedocházelo ke škodě na vlastnictví, zdraví či životě jiného. Jednáním žalovaného byla porušena obecná prevenční povinnost, neboť nezabezpečil svého psa tak, aby nedošlo ke vzniku škody. Žalovaný nebo jeho vnoučata nezavřela bránu z pozemku žalovaného do ulice, tento přístup svědčí o nedbalém jednání žalovaného, kdy jeho pes již v minulosti několikrát pobíhal volně na veřejném prostranství a napadl jiného psa menšího vzrůstu. K úmrtí psa žalobkyně došlo jednoznačně z důvodu zanedbání dozoru žalovaným, čímž byla žalobkyni způsobena škoda představovaná náklady na veterinární péči a ošetření psa u MVDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. v [obec] ve dnech [datum] a [datum] ve výši [částka]. Za ošetření a hospitalizaci na Veterinární klinice s pohotovostí v [obec] žalovaná uhradila částku [částka]. V souvislosti s návštěvami veterinárních lékařů žalobkyně vynaložila cestovní výdaje ve výši [částka], tj. dvě cesty z [obec] do [obec] a zpět a z [obec] do [obec] a zpět. Dále byla žalobkyni způsobena majetková škoda ve výši kupní ceny psa v částce [částka], tato pořizovací cena je cenou obvyklou, neboť pes žalobkyně byl mladý, nebyly mu ještě ani čtyři roky, byl zcela zdravý, navíc se jednalo o fenku, která mohla mít štěňata. V době, kdy došlo k napadení psa žalobkyně psem žalovaného, byla žalobkyně na procházce společně se svojí [anonymizováno] dcerou [jméno], která celému incidentu přihlížela. Pes žalobkyně byl rodinným mazlíčkem, všichni jej vnímali jako dalšího člena rodiny, celá událost byla pro žalobkyni a její dceru velmi stresovou a traumatizující, žalobkyně musela odrazit útok psa žalovaného, nyní je více lekavá, reaguje nervozitou na přítomnost psů větších plemen, stejné chování zaregistrovala i u své dcery. Žalovaný nevyjádřil žádnou lítost, naopak ztrátu zlehčuje, nárok žalobkyně ani zčásti neuznává, odpovědnost přenáší na žalobkyni a odmítá vyplatit jakoukoliv náhradu. Žalobkyně proto nárokuje též náhradu způsobené nemajetkové újmy ve výši [částka].

8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že nárok žalobkyně zcela odmítá. Dle jeho názoru žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť v přestupkovém řízení se jako poškozený přihlásil [celé jméno svědka], který psa pořídil. Žalobkyně a [celé jméno svědka] nejsou manželé, nemohlo tedy jít o prostředky ze společného jmění manželů. Ke škodní události žalovaný uvedl, že byl se svým psem na vlastním pozemku – zahradě. V době, kdy k incidentu došlo, byl v garáži a chystal pro svého psa granule. Teprve v okamžiku, kdy slyšel křik, vyběhl ven a zjistil, že branka do zahrady je otevřená a žalobkyně mu oznámila, že jeho pes pokousal její čivavu a že s ní pojede k veterináři. Žalovaný sám zajišťoval branku řetízkem přehozeným přes sloupek branky, která se otevírá dovnitř zahrady, jeho pes by nebyl schopen branku otevřít. Žalovaný připustil, že u něho na návštěvě byla vnoučata, nedokáže říci, zda branku řádně zajistila. Žalovaný má za to, že celý incident vznikl především v důsledku toho, že žalobkyně nechala obě čivavy běhat venku po veřejném prostranství obce bez vodítka a náhubku. Čivavy při volném pohybu přiběhly až k brance do zahrady žalovaného, štěkaly a dorážely na jeho psa, čímž mohlo dojít k otevření branky, pes žalovaného toho využil a vyběhl za provokujícími čivavami.

9. Soud prvního stupně po dokazování provedeném listinnými důkazy ve spise založenými (výzvou žalobkyně k náhradě újmy na žalovaného ze dne [datum], záznamem o veterinárním ošetření psa žalobkyně u MVDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. v [obec] ve dnech [datum] a [datum], fakturou [číslo] na částku [částka] uhrazenou žalobkyní za veterinární ošetření, lékařskou dokumentací Veterinární kliniky s pohotovostí [obec] z [datum] a [datum], fakturou č. [anonymizováno] na částku [částka] uhrazenou žalobkyní za veterinární péči, doklady o použitém vozidle), dále připojeným přestupkovým spisem [územní celek] sp. zn. [číslo], výpovědí žalobkyně a svědeckou výpovědí jejího přítele [celé jméno svědka], vázán rozhodnutím přestupkové komise (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) skutkově uzavřel, že dne [datum] došlo ke škodní události, kdy napadený pes žalobkyně plemene čivava a druhý pes téhož plemene při procházce volně pobíhali po veřejném prostranství [územní celek], jakož i v bezprostřední blízkosti plotu, za nímž se nacházel žalovaný se svým psem plemene německý ovčák, který reagoval na štěkání psů žalobkyně. Pes žalovaného vyběhl otevřenou brankou z pozemku - zahrady žalovaného na veřejné prostranství, napadl psa žalobkyně, pokousal ho v oblasti břicha, ten na následky zranění dne [datum] zemřel. V souvislosti s veterinárním ošetřením psa vznikly žalobkyni náklady ve výši [částka], náklady na cestovné do veterinárních ordinací ve výši [částka] a částka [částka] představující hodnotu psa. Žalobkyni tak vznikla majetková škoda v celkové výši [částka]. Pokud jde o přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka], soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla šok, když byla svědkem napadení svého psa, který ji v důsledku útoku psem žalovaného pokousal. Po úmrtí psa pociťovala ztrátu, pes byl domácím mazlíčkem, celé rodině velmi chybí, i když mají ještě dalšího psa stejné rasy. Nemajetkovou újmu žalobkyně dle závěru soudu prvního stupně osvědčuje i skutečnost, že žalovaný se za poranění a smrt psa žalobkyni nikdy neomluvil, neprojevil žádnou lítost, ani se nesnažil škodu z části nahradit.

10. Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobkyně soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil, že psa zakoupila žalobkyně spolu se svým přítelem [celé jméno svědka] ze společných finančních prostředků pro jejich dceru [jméno], stali se tak spoluvlastníky psa a z právního jednání týkající se věci ve spoluvlastnictví jsou oprávněni a povinni společně a nerozdílně a kterýkoliv z nich mohl uplatnit nárok na náhradu škody.

11. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že hlavní příčinou vzniku celého incidentu byla nedbalost žalovaného, který řádně nezajistil svého psa a umožnil mu vyběhnout brankou ze zahrady. Žalovaná se však na vzniku škody spolupodílela v rozsahu [anonymizováno], kdy její spoluzavinění soud prvního stupně shledal v tom, že své psy plemene čivava nechala volně pobíhat v bezprostřední blízkosti plotu, za kterým se nacházel pes žalovaného. Pokud by žalobkyně své psy měla na vodítku a šla s nimi nikoliv těsně kolem plotu, ale po silnici, je možné, že by k incidentu nedošlo, případně by byla schopna své psy ochránit, kdy sama uvedla, že psa žalovaného kopnutím odehnala. Žalobkyně věděla, že pes žalovaného nemá rád psy malých ras a již v minulosti na ně zaútočil.

12. Soud prvního stupně vzhledem ke spoluzavinění žalobkyně snížil náhradu škody v rozsahu [anonymizováno] Celkem by žalobkyni náležela náhrada majetkové újmy ve výši [částka] a náhrada nemajetkové újmy ve výši [částka], kterou soud prvního stupně snížil o [anonymizováno] na částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě majetkové a nemajetkové újmy dopisem ze dne [datum], výzva byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný měl škodu nahradit do 10 dnů od doručení výzvy, tj. do [datum], do prodlení se tak dostal dnem [datum].

13. Soud prvního stupně proto napadeným rozsudkem žalobě vyhověl výrokem I do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a ve zbývající částce [částka] s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] žalobu zamítl (výrok II).

14. Podle ustanovení § 2933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil, anebo se zatoulalo nebo uprchlo. Osoba, které zvíře bylo svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem.

15. Podle ustanovení § 2970 o. z., při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete tomu, kdo je vynaložil, požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu. Náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného.

16. Podle ustanovení § 2971 o. z., odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

17. Podle ustanovení § 2951 odst. 1 o. z., se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle odst. 2 téhož ustanovení se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

18. Ve smyslu ustanovení 2900 § o. z. (dříve § 415 obč. zák.), každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to občanskoprávní odpovědnost za škodu. Odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem se posuzuje podle ustanovení § 2933 o. z. z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem. Jedná se o objektivní odpovědnost, kde platí předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění se, když škůdce - žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, že si ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky.

19. Vlastník či chovatel psa by měl předpokládat, že se pes může projevovat nebezpečným a neočekávaným způsobem, a měl by být v každé situaci připraven nepřiměřenou reakci zvířete zvládnout, neboť jeho povinností je zajistit psa takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména ostatních osob či zvířat. Rozhodne-li se někdo k chovu zvířete, je nezbytné, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a v rámci plnění zákonem stanovené prevenční povinnosti musí být v každém okamžiku připraven předcházet možné škodě zvířetem způsobené. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, s pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, naopak na místě, kde okolnosti riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na chovatele z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky.

20. Jinými slovy řečeno, vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří, je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob či zvířat. Pokud však neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné nevhodné či škodlivé chování psa a případně negativní následky takového chování, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv mohl předpokládat, že pes může vlivem konkrétních okolností změnit své chování a být dokonce útočný a agresivní. Jestliže chovatel porušil prevenční povinnost vykonávat potřebný dozor nad domácky chovaným zvířetem, odpovídá za škodu způsobenou tímto zvířetem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001, ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007 nebo ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003).

21. Předpokladem vzniku odpovědnosti vlastníka - chovatele zvířete za škodu podle § 2933 o. z. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), existence škody (majetková újma), příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem.

22. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní ukládá ustanovení § 2900 O. z. (dříve 415 obč. zák.) obecnou prevenční povinnost (tzv. generální prevence) každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku a jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 2933 o. z. Dopustila-li se fyzická osoba jednání odporujícího povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, je splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, neboť i samotné jednání v rozporu s tzv. generální prevencí je porušením právní povinnosti. Protiprávní úkon musí být poškozeným prokázán, stejně jako vznik škody a existence příčinné souvislosti (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění se předpokládá.

23. Tyto zásady se uplatní i v případě, kdy škoda byla způsobena domácky chovaným zvířetem, přičemž odpovědnost chovatele – vlastníka za škodu je třeba posuzovat z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem, neboť jeho majitel, který zvíře živí, opatruje a má nad ním dozor, je povinen učinit potřebná opatření k tomu, aby zvíře nemohlo způsobit škodu, forma opatření přitom záleží na každém jednotlivém konkrétním případu.

24. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který odvolací soud považuje za úplný a správný, a jeho podřazením pod citovaná zákonná ustanovení a ustálenou judikaturu dovolacího soudu zabývající se danou problematikou dospěl odvolací soud ke shodnému závěru s prvoinstančním soudem, že žalovaný jako chovatel svého psa plemene německý ovčák porušil prevenční povinnost vykovávat potřebný dozor nad svým domácky chovaným zvířetem, pokud nezajistil náležitým způsobem branku oplocení na svém pozemku – zahradě, kdy touto brankou jeho pes vyběhl na veřejné prostranství, kde pokousal psa žalobkyně plemene čivava takovým způsobem, že pes žalobkyně zraněním podlehl.

25. Žalovaný jako chovatel a vlastník zvířete si nepochybně nepočínal natolik pozorně a obezřetně, aby nezpůsobil škodu žalobkyni, kdy v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaným došlo k majetkové újmě na straně žalobkyně, která spočívá v nákladech na veterinární ošetření jejího psa ve výši [částka], nákladech na cestovné osobním vozidlem k veterinárním ošetřením ve výši [částka], v pořizovací hodnotě psa ve výši [částka], což celkem činí částku [částka].

26. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží náhrada nemajetkové újmy v souvislosti se ztrátou psa – rodinného mazlíčka ve výši [částka], poněvadž společně se svojí [anonymizováno] dcerou bezprostředně zažila útok psa žalovaného na svého psa, napadení bylo velmi stresující, citově ji zasáhlo, stejně jako její dceru, musela svého psa bránit, který byl v šoku, a dokonce ji pokousal. Nemajetková újma žalobkyně je zčásti kompenzována tím, že nešlo o jediného psa, druhý pes téhož plemene se před útokem psa žalovaného zachránil útěkem. Nemajetkovou újmu žalobkyně odůvodňuje postoj žalovaného ke způsobenému poranění a smrti psa žalobkyně, který bagatelizoval celou situaci, neprojevil žádnou lítost ani nevyslovil omluvu, natož náhradu újmy. Po celou dobu trvání přestupkového řízení i řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím žalovaný setrval na svém stanovisku, že žádnou právní povinnost neporušil a odpovědnost za zranění a smrt psa si nese žalobkyně sama.

27. Na rozdíl od soudu prvního stupně je odvolací soud názoru, že hlavní a jedinou příčinou vzniku škodní události, tzn. zranění a následné úmrtí psa žalobkyně, byla hrubá nedbalost žalovaného jako chovatele psa, který řádně nezabezpečil branku oplocení na svém pozemku a umožnil tím svému psovi vyběhnout ven a napadnout psa žalobkyně. Skutečnost, že psi žalobkyně nebyli na veřejném prostranství před domem žalovaného na vodítku, nebyla rozporována žalobkyní, avšak dle odvolacího soudu tato skutečnost nepřispěla žádným způsobem ke vzniku škody, naopak druhý pes, který nebyl na vodítku, se mohl zachránit útěkem.

28. Odvolací soud tudíž přisvědčil žalobkyni, že i kdyby své psy měla v okamžiku škodní události na vodítku, incidentu by nezabránila. Oba psi žalobkyně by mohli skákat a dorážet na oplocení pozemku žalovaného, za nímž se nacházel jeho pes, jak by chtěli, pokud by branka byla řádně a spolehlivě zajištěna, nemohl by pes žalovaného z pozemku uniknout, napadnout a pokousat psa žalobkyně. Žalovaný porušil prevenční povinnost zcela jednoznačně, kdy jako chovatel a vlastník psa si nepočínal tak, aby jeho pes nemohl vyběhnout z pozemku a aby jeho chováním nedošlo ke vzniku újmy na straně žalobkyně. Spoluzavinění žalobkyně na vzniku škodní události, při níž byl její pes pokousán psem žalovaného, který unikl ze zahrady, nelze rozhodně spatřovat v tom, že na veřejném prostranství před pozemkem žalovaného umožnila svým psům volně se pohybovat bez vodítka.

29. S přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem odvolací soud uzavřel, že jedinou a rozhodující příčinou pokousání a úmrtí psa žalobkyně a s tím spojenou majetkovou a nemajetkovou újmou bylo jen a pouze chování psa žalovaného, který vyběhl z pozemku žalovaného řádně nezajištěnou brankou, a napadl psa žalobkyně, který následně zraněním podlehl.

30. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti napadený rozsudek soudu prvního stupně v přísudečném výroku I, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě škody částku [částka] s příslušenstvím, jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil. V zamítavém výroku II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších [částka] s příslušenstvím, neboť neshledal důvody ke krácení náhrady škody v rozsahu [anonymizováno], nárok žalobkyně na náhradu majetkové újmy je důvodný v celém rozsahu ve výši [částka] a nárok na náhradu nemajetkové újmy je důvodný v rozsahu [částka]. Ve zbývajícím rozsahu [částka] na náhradě nemajetkové újmy se odvolací soud ztotožnil se zamítavým závěrem soudem prvního stupně.

31. S ohledem na změnu napadeného rozsudku ve věci samé změnil odvolací soud dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 3 o. s. ř. výrok III rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně uplatnila dva samostatné nároky, na náhradu majetkové újmy ve výši [částka], ohledně tohoto nároku byla zcela úspěšná, a na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka], kde jí bylo přiznáno jen [částka], výše plnění však závisela na úvaze soudu, žalobkyni proto přísluší náhrada nákladů řízení v plné výši, vycházeje ze součtu tarifních hodnot [částka] a [částka]. Zcela úspěšné žalobkyni náleží na náhradě nákladů odměna za šest úkonů právní služby po [částka] (tarifní hodnota [částka] při spojení dvou věcí ke společnému projednání) dle (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. K šesti úkonům právní služby učiněným v řízení před soudem prvního stupně, tak, jak jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku přísluší šest paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, dále náhrada za promeškaný čas ve výši [částka], tj. 2 půlhodiny po [částka] dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a zaplacený soudní poplatek ze žaloby ve výši [částka]. Po navýšení odměny a náhrad hotových výdajů o 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady řízení účelně vynaložené žalobkyní před soudem prvního stupně částku [částka], která byla uložena zaplatit žalovanému tak, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku.

32. S ohledem na výsledek odvolacího řízení je na straně úspěšné žalobkyně dle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. dáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v odměně advokáta za tři úkony právní služby po [částka] dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Ke třem úkonům právní služby učiněným v odvolacím řízení (odvolání žalobkyně, vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]) přísluší tři paušální náhrady hotových výdajů po [částka] dle § 13 odst. 3 o.s.ř., dále náhrada za promeškaný čas ve výši [částka], tj. 6 půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, cestovné k odvolacímu jednání dne [datum] ve výši [částka] při cestě z [obec] do [obec] a zpět, tj. 110 km osobním zn. vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka] při průměrné spotřebě 4,5 l nafty na 100 km a ceně jednoho litru pohonných hmot [částka] dle vyhlášky č. 191/2023 Sb. a zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši [částka]. Po navýšení odměny a náhrad hotových výdajů o 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady odvolacího řízení úspěšné žalobkyně částku [částka], kterou uložil odvolací soud zaplatit žalovanému tak, jak je uvedeno ve výroku IV tohoto rozsudku.