17 Co 206/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobce: právnická osoba , IČO: IČO sídlem adresa za nějž jedná Jméno žalobce sídlem Adresa žalobce , sídlem Adresa žalobce Anonymizováno žalovaným: právnická osoba , IČO: IČO sídlem adresa 2. Jméno žalované , IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení částky částka o odvolání žalobce a druhého žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. srpna 2024, č.j. 12 C 16/2021-432,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku III.v rozsahu zamítnutí žaloby v úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 176 614,56 Kč od 12.12.2020 do zaplacení mění tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 176 614,56 Kč od 12.12.2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku av rozsahu zamítnutí žaloby v částce 149 715 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 149 715 Kč od 12.12.2020 do zaplacení potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že druhý žalovaný je povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 258,84 Kč od , datum, do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce a první žalovaný vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

V. Druhý žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v plné výši 4 060,05 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhá regresního nároku státu podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. vůči , právnická osoba, (1. žalovaný) a , právnická osoba, (2. žalovaný), který mu vůči uvedeným žalovaným vznikl výplatou žalované jistiny jako přiměřeného zadostiučinění poškozeným účastníkům správního řízení (, jméno FO, a , jméno FO, ) z titulu nesprávného úředního postupu při výkonu stavební správy v přenesené působnosti, při němž došlo k nepřiměřené délce tří na sebe navazujících řízení vedených stavebním úřadem prvního žalovaného jako prvostupňovým úřadem a odvolacím krajským úřadem druhého žalovaného (dvou řízení o odstranění stavby a řízení o dodatečném povolení stavby účelové komunikace na p. č. , č.pozemku, v k. ú. , adresa, ). Povinnost k úhradě uvedeného přiměřeného zadostiučinění shora označeným poškozeným pak byla žalobci jako žalovanému uložena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27.6.2019, č.j. 26 C 63/2016-130, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.11.2019, č.j. 14 Co 327/2019-155.

2. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 176 614,56 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 36 258,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žalobu zamítl vůči prvnímu žalovanému co do částky 149 715 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 326 329,56 Kč od , datum, do zaplacení zamítl (výrok III.) a vůči druhému žalovanému co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 258,84 Kč od 11.12.2020 do zaplacení (výrok IV.), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným tak, že vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení nemají (výrok V.) a druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3 160,05 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.). Po provedeném rozsáhlém dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce dne 22. 1. 2020 uhradil poškozeným částku 362 588,40 Kč jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správních řízení, Anonymizováno, vedených ve věci nepovolené účelové komunikace na pozemku p. č. , číslo parcely, v k. ú. , adresa, . Věc zahrnovala tři na sebe věcně a časově navazující správní řízení: řízení o odstranění stavby zahájené u , právnická osoba, , adresa, jako prvostupňového úřadu pod , značka, , zahájené dne , datum, , v němž bylo po přerušení řízení rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , značka, vydáno rozhodnutí o odstranění stavby ze dne18. 2. 2008, č.j. , značka, , které bylo následně zrušeno a řízení zastaveno odvolacím orgánem – , právnická osoba, rozhodnutím ze dne , datum, , č. j, číslo jednací, s právní mocí , datum, ; dále nové řízení o odstranění stavby vedené pod sp. zn. , číslo jednací, , přerušené rozhodnutími ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , a ze dne 7. 4. 2009, č.j. , číslo jednací, , skončené rozhodnutím o odstranění stavby na úřadu prvního stupně ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , které odvolací orgán potvrdil rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, , s právní mocí , datum, ; a konečně řízení o dodatečném povolení stavby – zahájené žádostí dne , datum, a formalizované oznámením o zahájení řízení ze dne , datum, , č j. , číslo jednací, . V tomto řízení vydal stavební úřad opakovaně meritorní rozhodnutí (např. ze dne , datum, , č.j. , číslo jednací, rozhodnutí z , datum, na č.l. 46, rozhodnutí z , datum, na č.l. 67, rozhodnutí z , datum, na č. l. 84, rozhodnutí z , datum, na č. l. 107, a rozhodnutí ze , datum, na č. l. 131), která byla opakovaně rušena , právnická osoba, (např. rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , číslo jednací, rozhodnutím ze dne , datum, , sp. zn. , číslo jednací, , rozhodnutím ze dne , datum, , sp. zn, číslo jednací, , rozhodnutím ze dne , datum, , sp. zn. , číslo jednací, a nakonec změněna tak, že žádost o dodatečné povolení byla zamítnuta – rozhodnutím ze dne , datum, , sp. zn. , číslo jednací, s právním mocí , datum, . Současně docházelo k opakovaným přerušením (např. rozhodnutím ze dne , datum, , č.j. , číslo jednací, rozhodnutím ze dne 5. 5. 2011na č.l. 58; rozhodnutím ze dne , datum, na č.l. 73, rozhodnutím ze dne , datum, na č. l. 93 a rozhodnutím ze dne , datum, na č. l. 115), nedodržování zákonných lhůt pro rozhodnutí a pro předkládání spisu odvolacímu orgánu a k nepřezkoumatelnosti výroků či nedostatkům skutkového zjištění. Soud prvního stupně na základě uvedeného uzavřel, že řízení byla zatížena průtahy. Zejména šlo o nečinnosti při vydávání rozhodnutí, nedodržování lhůt pro vydání rozhodnutí (§ 71 správního řádu) a pro předložení spisu odvolacímu orgánu (§ 88 odst. 1 správního řádu), nadměrnou délku přerušení řízení (§ 64 správního řádu) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů (§ 68 odst. 3 správního řádu), což je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti (§ 6 odst. 1 správního řádu). V intencích ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu dovodil, že je třeba v takových poměrech nahlížet na související řízení jako na jeden celek pro účely posouzení přiměřenosti jejich celkové délky. Na základě uvedených zjištění pak uzavřel, že žalobci vznikla škoda (náklady na přiměřené zadostiučinění podle § 13 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), za kterou stát odpovídá poškozeným, avšak vůči žalovaným – coby subjektům vykonávajícím státní správu v přenesené působnosti – vznikl státu samostatný regresní nárok (§ 16 odst. 1 téhož zákona). Při určení rozsahu regresu soud přihlédl k míře účasti jednotlivých žalovaných na způsobení škody podle délky řízení, jak trvalo u každého ze žalovaných z celkové délky 3 635 dní, na základě toho pak uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 176 614,56 Kč a druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 36 258,84 Kč. V částce ve výši 149 715 Kč žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl, neboť dovodil, že v této části lze s ohledem na vstřícnější postoj prvního žalovaného k odpovědnosti za žalovanou regresní náhradu v nynějšímu řízení oproti druhému žalovanému, jakož i k dalším zjištěným okolnostem (okolnosti vzniku škody a podíl druhého žalovaného na škodě) přikročit k moderaci snížením základní stanovené částky o částku odpovídající částce uplatněné žalobcem vůči druhému žalovanému ve výši 36 258,84 Kč. Nárok na úrok z prodlení soud prvního stupně žalobci nepřiznal, jelikož poškozeným v kompenzačním řízení úrok přiznán nebyl. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl tak, že mezi žalobcem a prvním žalovaným žádná ze stran nemá právo na náhradu, zatímco druhý žalovaný má žalobci uhradit náklady prvostupňového řízení ve výši 3 160,05 Kč.

3. Proti tomuto rozsudku si podali odvolání žalobce a druhý žalovaný.

4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích III., IV. a V. Napadl závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na přiznání příslušenství vůči oběma žalovaným a dále projevil nesouhlas s neúspěchem žaloby v částce 149 715 Kč vůči prvnímu žalovanému. Žalobce je přesvědčen, že regresní nárok státu je samostatnou (novou) pohledávkou odlišnou od vztahu stát – poškozený, a jeli dlužník v prodlení s její úhradou, náleží žalobci zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku bez ohledu na to, zda byly poškozeným úroky přiznány v kompenzačním řízení. Ve vztahu k rozsahu odpovědnosti prvního žalovaného žalobce namítl, že soud prvního stupně při úvahách o míře odpovědnosti podhodnotil rozsah jeho účasti na nepřiměřené délce řízení, když rozhodnou příčinou průtahů byla především nečinnost, nadměrná přerušení a opakovaná rušení jeho rozhodnutí. Složitost věci byla již zohledněna při určení výše zadostiučinění poškozeným a nelze ji znovu promítat v neprospěch státu v regresním řízení. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud přiznal žalobci též úrok z prodlení ve výši 8,25 % p. a. vůči oběma žalovaným od data uvedeného v žalobě a aby v části 149 715 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě plně vyhoví i ve vztahu k prvnímu žalovanému.

5. Druhý žalovaný podal odvolání proti vyhovujícím výrokům II. a VI. rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b) c) a g) o. s. ř. Namítl, že rozsudek je v části posouzení zavinění druhého žalovaného nepřezkoumatelný, neboť žalobce nepředložil konkrétní časové či věcné vyčíslení pochybení na straně odvolatele, a soud poté z nedostatečného tvrzení žalobce „dovodil“ jeho odpovědnost. Zdůraznil, že jeho povinnost metodicky vést podřízený orgán je obecná a nemůže suplovat rozhodování prvního stupně ani porušovat zásadu dvojinstančnosti řízení. Opožděné zajištění vyjádření k závazným stanoviskům bylo vyvoláno objektivními provozními důvody a nepromítlo se relevantně do celkové délky řízení. Druhý žalovaný se nicméně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, která jej vedla k nepřiznání úroků z prodlení žalobci z žalované jistiny. S ohledem na uvedené navrhl zamítnutí žaloby i v přiznané jistině.

6. První žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasí a považuje jej za správný. Část svých procesních pochybení uznává, nicméně žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně přesné míry jeho účasti na škodě, a proto je správné, že soud prvního stupně žalobci nepřiznal celých vůči němu požadovaných 326 329,56 Kč. K žalobcem požadovaným úrokům z prodlení uvedl, že nesouhlasí s odvolací námitkou, že se jedná o zcela novou pohledávku žalobce, vzniklou v den úhrady zadostiučinění poškozeným v původním kompenzačním řízení. Žalovaný neměl o vedení kompenzačního řízení žádné povědomí a částka vyplacená poškozeným byla vyplacena bez předchozích konzultací se žalovanými. Uplatněný nárok žalobce na příslušenství popírá smysl a účel regresní náhrady, jímž není rozšiřovat majetek žalobce nad skutečně způsobenou a soudy přiznanou částku určenou k zaplacení poškozeným. Z uvedených důvodů proto první žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

7. Druhý žalovaný se ve vyjádření k odvolání žalobce opětovně ztotožnil se správností závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti požadavku žalobce na nepřiznání úroků z prodlení, avšak zpochybnil závěr soudu prvního stupně o podílu druhého žalovaného na vzniklé škodě. K vlastnímu již podanému odvolání doplnil, že průběžné kontroly jeho činnosti neshledaly pochybení odůvodňující jeho regresní odpovědnost.

8. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalobce a druhého žalovaného byla podána včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnými osobami (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné a odvolání druhého žalovaného je nedůvodné.

9. Odvolací soud se předně zcela ztotožnil s podrobnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu, kdy tato mají oporu v připojených správních spisech a v listinných důkazech a odpovídají průběhu řízení, které trvalo souhrnně bezmála deset let.

10. V rovině právního posouzení odvolací soud připomíná, že odpovědnost žalujícího státu za nemajetkovou újmu poškozených v předcházejícím kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 63/2016 byla založena § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (dále též jen jako OdpŠk) za použití kritérií vyplývajících z § 31a odst. 3 cit. zákona, přičemž aplikace těchto kritérií a presumpce újmy při nepřiměřené délce vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, a navazující judikaturu) a ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Vůči žalovaným vzniká státu samostatný regresní nárok podle § 16 odst. 1 OdpŠk. Regresní nárok je samostatnou pohledávkou (nárokem) státu vůči dlužníku, která se v otázkách splatnosti a prodlení řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku (§ 1958, § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto skutečnost, že poškozeným nebyly přiznány úroky v předcházejícím kompenzačním řízení, nebrání přiznání úroků z prodlení v regresním vztahu, který je odlišný co do subjektů i předmětu řízení (k povaze regresu a jeho dělení dle míry účasti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018). Žalobce prokázal doručení výzev k úhradě regresu prvnímu žalovanému dne 26. 11. 2020 a druhému žalovanému dne 25. 11. 2020. Marným uplynutím určených lhůt se žalovaní ocitli v prodlení a žalobci tudíž náleží zákonný úrok z prodlení z přiznaných jistin ve výši 8,25 % ročně od 12. 12. 2020 (první žalovaný) a od 11. 12. 2020 (druhý žalovaný) do zaplacení (§ 1970 občanského zákoníku). Z uvedených důvodů je tedy třeba považovat oproti přesvědčení soudu prvního stupně za důvodný nárok žalobce na úrok z prodlení ze soudem přisouzené jistiny a v tomto rozsahu je tedy i jeho odvolání nutno shledat opodstatněným.

11. Ve vztahu k rozsahu povinnosti prvního žalovaného k úhradě žalované regresní úhrady odvolací soud neshledal důvod zasahovat do způsobu výchozího rozdělení míry odpovědnosti mezi žalovanými zvoleného soudem prvního stupně odpovídajícího celkové délce trvání posuzovaných řízení u jednotlivých žalovaných, na základě něhož byla ze žalobcem vyplacené částky zadostiučinění, odpovídajícího žalované celkové jistině ve výši 362 588,40 Kč, stanovena denní sazba zadostiučinění v částce 99,80 Kč získaná po dělení uvedené částky celkovým počtem trvání řízení v počtu 3635 dní, která byla poté násobena celkovým počtem dnů, po něž řízení probíhala u každého ze žalovaných, tj. 2133 dní u prvního žalovaného a 1502 dní u druhého žalovaného. Taktéž úvahy soudu prvního stupně o potřebě moderace poměrně zjištěné základní částky z celkové žalované částky v případě prvního žalovaného, k níž přikročil ve smyslu § 18 odst. 5 OdpŠk, v rámci nichž soud zohlednil i kladný přístup tohoto žalovaného k uznání své odpovědnosti k základu nároku a části uplatněného nároku žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně tím, že (oproti druhému žalovanému, který od počátku řízení po celý jeho průběh vylučoval jakoukoliv svoji odpovědnost za vzniklou majetkovou újmu na straně žalobce) souhlasil s dobrovolnou úhradou větší části po něm žalobcem požadované jistiny, odvolací soud nepovažuje s ohledem na demonstrativní výčet podmínek pro realizaci tohoto moderačního oprávnění, který nevylučuje použití i jiných než zákonem výslovně uvedených okolností, za nepřípustné a náležitě neodůvodněné. Soud prvního stupně uvedenou okolnost, kterou spolu s dalšími okolnosti (jak došlo ke vzniku škody, podíl druhého žalovaného na vzniku škody) zahrnul do jeho moderačních úvah, náležitě odůvodnil v bodě 68 odůvodnění rozsudku. V souvislosti s vymezením míry odpovědnosti soud prvního stupně taktéž náležitě zohlednil a přesvědčivě a dostatečně konkrétně a podrobně zdůvodnil, jak významnější povahu a četnost pochybení prvního žalovaného (porušování § 6 a § 71 správního řádu, nadužívání přerušení podle § 64, opakovaná nepřezkoumatelnost dle § 68 odst. 3), tak pochybení druhého žalovaného [nevyužití změny podle § 90 odst. 1 písm. c), dílčí prodlení dle § 149 odst. 4], která měla taktéž reálný, byť menší, podíl na vzniku nemajetkové újmy poškozených. Rozdělení uložené regresní úhrady (ačkoliv nevyčerpalo celou žalovanou vyplacenou kompenzaci) odpovídá podle názoru odvolacího soudu výsledkům provedeného dokazování i principu spravedlivého rozdělení odpovědnosti podle míry účasti jednotlivých žalovaných na vzniklém škodním následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018) s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu, jakož i způsobu, jakým od počátku řízení žalobce pevně vymezil podíl žalovaných na žalovaném regresu v poměru 90 % u prvního žalovaného a 10 % u druhého žalovaného. Při posouzení vlivu přerušení řízení na celkovou délku řízení soud prvního stupně správně přihlédl i k závěrům, podle nichž se do celkové doby započítává i doba přerušení, pokud ji vyvolal nebo udržoval postup správního orgánu (srov. obecně k započtení přerušení a průtahům rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Odvolací soud tudíž neshledal v uvedených úvahách soudu prvního stupně žádný logický rozpor, který by činil jeho právní úvahy nepřiměřenými.

12. Námitky druhého žalovaného, týkající se míry jeho odpovědnosti, odvolací soud neshledal důvodnými. Zásada dvojinstančnosti správního řízení nebrání odvolacímu orgánu rozhodnout změnou tam, kde to skutkový stav umožňuje [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Opakované vracení věci pro vady, jeli současně k dispozici dostatečné množství podkladů pro meritorní rozhodnutí, zpravidla prodlužuje řízení v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení (§ 6 odst. 1 správního řádu). Dílčí prodlení při obstarávání závazných stanovisek (§ 149 správního řádu) nelze klást k tíži prvostupňovému orgánu, šlo o úkony v působnosti odvolacího orgánu. Odvolací soud se proto ztotožnil s výchozím závěrem o podílu druhého žalovaného na vzniku škody na straně žalobce (odpovídajícího de facto 20 % z celkové žalované jistiny regresní náhrady) a s jeho postupem, jakým byl tento závěr promítnut do výše výsledné přiznané jistiny s ohledem na žalobcem uplatněnou výši vůči tomuto žalovanému v podané žalobě, tj. odpovídající toliko 10 % celkové žalované jistině regresní náhrady ve výši 362 588,40 Kč, tedy částce ve výši 36 258,84 Kč.

13. Odvolací soud proto výrokem I. rozsudku napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v napadeném výroku II., týkajícím se vyhovění žalobě vůči druhému žalovanému ohledně povinnosti zaplatit žalobci částku 36 258, 84 Kč, podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Výrokem II. rozsudku pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku III. v rozsahu zamítnutí žaloby v úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 176 614,56 Kč od 12.12.2020 do zaplacení ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 176 614,56 Kč od 12.12.2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a v rozsahu zamítnutí žaloby v částce 149 715 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 149 715 Kč od 12.12.2020 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu § 219 o. s. ř potvrdil. Výrokem III. rozsudku odvolací soud ve smyslu § 220 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že druhý žalovaný je povinen žalobci zaplatit úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 258,84 Kč od 11.12.2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

14. O náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl výroky IV. a V. rozsudku podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Mezi žalobcem a prvním žalovaným je, i přes učiněné změny ohledně příslušenství žalované jistiny, úspěch v souhrnu vyrovnaný, proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve vztahu vůči sobě navzájem (výrok IV. rozsudku). Ve vztahu k druhému žalovanému měl žalobce v odvolacím řízení plný úspěch; druhý žalovaný je proto povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Pokud jde o náhradu nákladů řízení za prvostupňové řízení, tuto ponechal odvolací soud beze změny a ztotožnil se tudíž s náhradou nákladů řízení vyčíslenou soudem prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku v částce 3 160,05 Kč a podrobně odůvodněnou v bodě 71 odůvodnění jeho rozsudku. Za odvolací řízení – s ohledem na to, že žalobce nebyl zastoupen advokátem – odvolací soud přiznal žalobci paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za tři účtované účelné úkony (sepis odvolání, příprava na odvolací jednání, účast u odvolacího jednání), tedy celkem 900 Kč. Souhrnná náhrada nákladů žalobce vůči druhému žalovanému za řízení před soudy obou stupňů tak činí 4 060,05 Kč, jak je uvedeno ve výroku V. rozsudku.