17 Co 245/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy v právní věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 139 194 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. února 2024, č.j. 16 C 257/2019-284,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a V. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 138 572 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně , Jméno advokátky A, , advokátky.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci b) náklady řízení ve výši 138 572 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně , Jméno advokátky A, , advokátky.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci a) náklady odvolacího řízení ve výši 13 442 Kč do tří dnů o právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně , Jméno advokátky A, , advokátky.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci b) náklady odvolacího řízení ve výši 13 442 Kč do tří dnů o právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně , Jméno advokátky A, , advokátky.

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců a) a b) částku 69 597 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.), povinnost zaplatit každému ze žalobců a) a b) na náhradě nákladů řízení částku 145 239 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupkyně (výrok III. a IV.) a povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 800 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Břeclavi (výrok V.). Soud prvního stupně tak zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobci po žalované domáhali vydání bezdůvodného obohacení za výlučné užívání nemovitostí – pozemku p. č. , číslo parcely, jehož součástí je stavba , číslo popisné, , a pozemku p. č. , č.pozemku, nacházejících se v katastrálním území , adresa, žalovanou v období od 6.6.2017 do 6.12.2018. Vyšel ze zjištění, že všichni účastníci byli v rozhodném období spoluvlastníky těchto nemovitostí s podíly ve výši jedné třetiny. Dále zjistil, že dům tvoří jednu bytovou jednotku s průchozími místnostmi a společným sociálním zázemím, a svou stavební a dispoziční povahou není způsobilý k paralelnímu užívání více samostatnými domácnostmi. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaná v rozhodném období nemovitosti fakticky užívala sama, přičemž mezi účastníky neexistovala žádná dohoda o užívání a že žalobci v domě ani na přilehlých pozemcích nevedli žádnou domácnost. Žalobci nemohli nemovitosti reálně užívat, a to nikoli vlastní pasivitou, ale proto, že dispoziční řešení domu v kombinaci s výlučným užíváním žalovanou objektivně znemožňovalo jejich souběžné užívání. Soud prvního stupně konstatoval, že výlučné užívání nemovitostí žalovanou přesahovalo rozsah jejího spoluvlastnického podílu a na úkor žalobců tím žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. Jeho výši stanovil podle obvyklého nájemného za srovnatelné nemovitosti v daném místě a čase, a to na základě znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Každému ze žalobců tak přiznal náhradu ve výši 69 597 Kč odpovídající výši jejich spoluvlastnického podílu.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., v němž namítla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, neboť podle jejího názoru nemovitosti neužívala nad rámec svého spoluvlastnického podílu a zejména zahradu neužívala vůbec. I přes zjištění soudu, že žalovaná neužívala zahradu vůbec, soud rozhodl, že je povinna vydat bezdůvodné obohacení za její užívání nad rámec podílu. Ačkoliv soud původně sdělil účastníkům, že dosud provedenými důkazy nemá za prokázáno žalobní tvrzení, že by žalovaná užívala nemovitost nad rámce svého podílu a vylučovala z užívání žalobce a žalobce vyzval na jednání 13.12.2023 k prokázání tohoto svého tvrzení a navržení důkazů, což žalobci ve stanovené lhůtě neučinili, soud žádné další důkazy neprováděl a na jednání 26.2.2024 vyhlásil rozsudek, kterým žalobě zcela vyhověl. Podle žalované žalobci svá spoluvlastnická práva nerealizovali a nemůže jim proto vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Podle žalované charakter domu umožňuje společné užívání více osobami, například studenty. Žalobci neunesli důkazní břemeno poté, co je soud prvního stupně vyzval k doplnění důkazních návrhů. Žalobkyně též brojila proti rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení, zejména proti zahrnutí některých porad advokáta se žalobci mezi účelně vynaložené náklady. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přiznání náhradu nákladů řízení.

3. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli potvrzení rozsudku jako věcně správného. Soud prvního stupně podle nich založil své závěry na provedených důkazech a jeho úvahy odpovídají charakteru nemovitostí i tomu, jakým způsobem je žalovaná užívala. Pokud namítá žalovaná, že soud prvního stupně při jednání 13.12.2023 neformálně sdělil účastníkům svůj názor na věc, žalovaní upozorňují, že soud není vázán svými vlastními usnesením o vedení řízení, natož neformálními projevy při soudních jednáních. Žalovaná dále předkládá zkreslenou interpretaci výpovědi znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , který naopak uvedl, že společné bydlení žalované a dalších osob není reálně představitelné, a připustil pouze hypotetickou možnost pronájmu studentům za situace, kdy by v domě nebydlel vlastník. Krátké návštěvy žalobců podle jejich názoru nemohou být považovány za výkon vlastnického práva a žalovaná svým chováním fakticky vylučovala vstup kohokoli do domu, což samo o sobě dokládá nemožnost společného užívání. Pokud jde o náklady řízení, žalobci uvedli, že vzhledem k délce sporu a jeho složitosti byly všechny úkony jejich právního zástupce účelné. Navrhli proto potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání žalované bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.) a že je přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích uplatněných odvolacích důvodů, jakož i řízení jemu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání je ve věci samé nedůvodné a že rozsudek soudu prvního stupně je tak věcně zcela správný.

5. Po přezkoumání věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci a že své závěry opřel o dokazování, které provedl v souladu se zákonem. Skutková zjištění, na nichž soud prvního stupně vystavěl svůj právní závěr, mají oporu v provedených důkazech, a odvolací soud neshledal důvod k jejich zpochybnění. Námitky žalované byly v převážné míře pouze polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, avšak neobsahují nic, co by závěry tohoto soudu vyvracelo.

6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dispoziční a technické řešení předmětných nemovitostí objektivně znemožňuje jejich současné užívání více samostatnými domácnostmi, a že v rozhodném období byla nemovitost užívána výlučně žalovanou v rozsahu převyšujícím její spoluvlastnický podíl. Právě tato skutečnost představuje rozhodující právní důvod vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, a to bez ohledu na to, zda žalobci v té době měli zájem či možnost vstupovat do nemovitostí krátkodobě nebo je jinak navštěvovat. Takové návštěvy totiž nemohly a ani nemohou být považovány za realizaci práva spoluvlastníka předmětnou věc užívat. Námitka žalované, že charakter domu umožňuje společné užívání více osobami, například studenty, není relevantní, za situace, kdy žalovaná v předmětném domě v rozhodném období vedla svoji domácnost. Správně žalobci namítli, že znalec , tituly před jménem, , jméno FO, sice možnost užívání domu studenty hypoteticky připustil, společné bydlení žalované a dalších osob nepovažoval za reálně představitelné. Připustil tedy možnost pronájmu studentům toliko za situace, kdy by v domě nebydlel vlastník.

7. Právní posouzení nároku žalobců soudem prvního stupně v režimu ustanovení § 1117 o. z. a§ 2991 o. z., v rámci něhož se na základě jím zjištěného skutkového stavu zabýval právní povahou nároku žalobců, jakož i jednotlivými okolnostmi rozsahu a kvality užívání společné nemovitosti účastníků žalovanou, co do základu plně obstojí i z pohledu ustálené judikatury Ústavního soudu (plenární nález sp. zn. Pl. ÚS - st. 48/18 ze dne 16.10.2018), kterou v odůvodnění svého rozsudku cituje, jakož i z pohledu další relevantní judikatury Nejvyššího soudu, která je i na současnou hmotněprávní úpravu též přiměřeně použitelná (např. rozsudek z 4.7.2013,sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, rozsudek ze dne 10.10.2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, rozsudek ze dne 22.2.2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, a rozsudek ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004).

8. Odvolací soud neshledal důvod ani pro odklon od skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně v otázce výše bezdůvodného obohacení odpovídajícího ve smyslu § 2999 o. z. peněžité náhradě ve výši obvyklé ceně, které bylo určeno na základě odborného znaleckého posudku, jehož závěry soud prvního stupně správně akceptoval.

9. Konečně nepřisvědčil odvolací soud ani námitce žalované, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou tím, že žalobci po poučení soudu s výzvou nepředložili další důkazní návrhy. Soud prvního stupně hodnotil důkazy v jejich souhrnu, odůvodnil, z jakých skutečností vychází, a svůj závěr o důvodnosti žaloby nespojil s žádnou negativní domněnkou vyplývající z nečinnosti žalobců po učiněné výzvě. Postup dovolující účastníkům doplnit návrhy na provedení důkazů nezakládá omezení pravomoci soudu hodnotit již provedené důkazy a ani jej nezavazuje k tomu, aby v případě nečinnosti stran žalobu zamítl.

10. Odvolací soud proto výrokem I. rozsudku napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak v meritorních výrocích I. a II., tak i ve výroku V. o náhradě nákladů státu za vyplacené znalečné , tituly před jménem, , tituly za jménem, , jméno FO, v částce 800 Kč.

11. Výrokem II. a III. rozsudku pak odvolací soud rozhodl ve smyslu § 220 o. s. ř. o změně výroků III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalovanou a žalobci, kdy po přezkoumání závěrů soudu prvního stupně o výši těchto náhrad částečně přisvědčil odvolání žalované ohledně neúčelnosti porad zástupce se žalobci, to však toliko v případě porady s klienty ze dne , datum, , kterou nelze dle obsahu spisu časově navázat na žádný procesní úkon žalobců ve věci či účast zástupce žalobců či žalobců samotných na jednání před soudem. Pokud jde o porady , datum, , , datum, a , datum, , tyto těsně předcházely jednáním ve věci 1.9.2021, 22.11.2021 a 11.7.2022, tudíž je možné je shledat účelnými. Z uvedených důvodů byla celková náhrada nákladů řízení u každého z jinak zcela úspěšných žalobců snížena ze soudem prvního stupně jinak správně dovozené částky 225 120 Kč za 21 úkonů snížena o jeden z takto přiznaných dvojúkonů právní služby (tj. částka 10 720 Kč zjištěná po snížení částky 13 400 Kč jako dvojnásobku částek 6 700 Kč z předmětu řízení 139 194 Kč o 20 % podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024, dále jen AT), když zástupce zastupoval oba žalobce společně, tj. za 20 přiznaných úkonů na částku 214 400 Kč, k tomu režijní paušály á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT za 20 úkonů právní služby v souhrnné výši 6 000 Kč, náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 6 960 Kč, náhrada za znalecký posudek 3 500 Kč a DPH 21 % z náhrady odměny a režijních paušálů ve výši 46 284 Kč, tj. celkem náhrada 277 144 Kč. Z uvedené celkové náhrady pak každému ze žalobců náleží jedna polovina, tj. 138 572 Kč.

12. Výroky IV. a V. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci byli i v odvolacím řízení plně procesně úspěšní, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen, a mají proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Odvolací soud proto každému ze žalobců přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 442 Kč (jeden společný úkon á 12 060 Kč, tvořený dílčími úkony odměny za prvního žalobce á 6 700 Kč a druhého žalobce á 5 360 Kč dle § 7 AT ve spojení s § 12 odst. 4 AT za vyjádření k odvolání žalované a jeden společný úkon á 12 060 Kč za účast zástupce obou žalobců u odvolacího jednání, k tomu dva režijní paušály dle § 13 odst. 4 AT á 450 Kč, cestovné ve výši 1 064 Kč za cestu zástupce ze sídla kanceláře v , adresa, k jednání do , adresa, a zpět vozidlem , název, , značka, o délce 120 km při sazbě základní náhrady za 1 km 5,90 Kč a průměrné spotřebě 8,7 l/100 km a ceně nafty 34,10 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1,3 AT za 4 zameškané půlhodiny á 150 Kč ve výši 600 Kč, tj. celkem za oba žalobce 26 884 Kč. Žalovaná je povinna tyto náhrady žalobcům zaplatit k rukám jejich zástupkyně ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.