17 Co 33/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudců JUDr. Ivany Tomkové a Mgr. Bc. Aleše Klempy ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B ., IČO: IČO žalobce B se sídlem Adresa žalobce A oba zastoupeni Jméno žalobce C , advokátem se sídlem adresa proti žalovanému: Jméno žalovaného A ., IČO: IČO žalovaného A se sídlem Adresa žalovaného A zastoupený Jméno žalovaného B , advokátem se sídlem adresa za účasti: Jméno advokáta A , narozený dne Datum narození advokáta A bytem Adresa advokáta A Jméno advokáta B , narozená dne Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta A o zaplacení 55 534 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobců a vedlejších účastníků na straně žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15. 11. 2023, č. j. 34 C 35/2021-371,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 10 494,90 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno žalovaného B, , advokáta se sídlem v Moravském Krumlově, , adresa, .

III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného , jméno FO, náklady odvolacího řízení v částce 1. 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici na straně žalovaného , Jméno advokáta B, náklady odvolacího řízení v částce 1. 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Okresní soud Brno – venkov („dále jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 34 C 35/2021-371 („dále jen rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 1 493,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 493,30 Kč za dobu od 20. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu v části, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům částku 54 040,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 55 534 Kč za den 19. 12. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 54 040,70 Kč za dobu od 20. 12. 2020 do zaplacení soud I. stupně zamítl (výrok II.), žalobcům uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 54 210,76 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám , Jméno žalovaného B, , advokáta v , adresa, ( výrok III.).Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem , jméno FO, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ( výrok IV.). Žalobcům soud I. stupně uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi , Jméno advokáta B, náklady řízení ve výši 564 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V.). Dále soud I. stupně rozhodl tak, že žalobci jsou povinni nahradit České republice – Okresnímu soudu Brno – venkov náklady řízení ve výši 56 458,85 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI) a. že žalovaný a vedlejší účastníci , Jméno advokáta A, a , Jméno advokáta B, jsou povinni nahradit České republice – Okresnímu soudu Brno – venkov náklady řízení ve výši 1 746,15 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VII.). Tímto rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali vydání rozsudku, jímž by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 55 534 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z této částky z titulu bezdůvodného obohacení, spočívajícím v užívání pozemku v jejich spoluvlastnictví parc. č. , číslo parcely, v katastrální území , adresa, žalovaným bez jakéhokoliv právního důvodu. Bezdůvodné obohacení požadovali žalobci za období od 23. 1. 2018 do 11. 12. 2020, přičemž požadovaná částka představovala obvyklé nájemné stanovené znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 29. 11. 2020.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a poukázal na skutečnost, že má uzavřenou nájemní smlouvu na užívání průmyslového objektu nacházejícího se na pozemku parc. č. st. , číslo parcely, v katastrálním území , adresa, , přičemž se jedná o bývalý průmyslový areál státního podniku , název, který sestával z většího počtu budov a přešel po roce 1989 na základě privatizačního projektu na společnost , právnická osoba, . a , právnická osoba, . Od společnosti , právnická osoba, . zakoupili průmyslový objekt vedlejší účastníci na základě kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2001. Dle článku II kupní smlouvy mělo na kupující přejít právo z věcného břemene zřízeného hospodářskou smlouvou ze dne 17. 6. 1991 mezi , právnická osoba, . , adresa, a , právnická osoba, . , adresa, . Vedlejší účastníci byli ujištěni, že věcné břemeno na ně přechází a mají tedy k budově zajištěn přístup. Tento přístup jim byl až do roku 2001 umožněn. Žalovaný poukázal na skutečnost, že pozemek je užíván po dobu desítek let jako vnitrozávodní komunikace, přičemž tento pozemek využívají i další subjekty v daném areálu. V průběhu řízení do jednání vstoupili na straně žalovaného jako vedlejší účastníci , Jméno advokáta A, a , Jméno advokáta B, .

3. Soud prvního stupně ve věci provedl obsáhlé dokazování, které podrobně pod body 8. až 35. odůvodnění rozsudku popsal, přičemž uvedl, jaká skutková zjištění z provedených důkazů učinil. S ohledem na obsáhlost provedených důkazů odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který byl účastníkům řízení doručen a tito jsou s jeho obsahem seznámeni. Odvolací soud považuje za nadbytečné, aby odůvodnění rozsudku sludu I. stupně ohledně provedených důkazů a skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně opakoval. Tvrzení žalovaného učiněného při jednání dne 23. 10. 2023, že věcné břemeno k předmětnému pozemku měl nabýt na základě mimořádného vydržení soud prvního stupně neakceptoval s tím, že se jedná o skutkové tvrzení uvedené po koncentraci řízení v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně k tomuto tvrzení při svém rozhodování nepřihlížel a stejný závěr učinil ohledně doplněného tvrzení žalovaného a vedlejšího účastníka , jméno FO, při jednání soudu dne 15. 11. 2023 v tom směru, že předmětný pozemek užíval již právní předchůdce žalovaného a k mimořádnému vydržení věcného břemene tak došlo již v roce 2012. Soud prvního stupně podrobně odůvodnil, proč neprovedl další navrhované důkazy (viz bod 36 a 39 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právně věc soud prvního stupně podřadil pod ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku a uzavřel, že žalovaný v posuzovaném období užíval pozemek žalobců pro účely průjezdu vozidel ke své provozovně v rozsahu a intenzitě, na které se účastníci řízení shodli, přičemž mezi žalobci a žalovaným bylo sporné, zda takto žalovaný činil na základě konkrétního právního titulu či bez právního titulu. Soud prvního stupně poukázal na závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2023-395, že dle předmětné hospodářské smlouvy nevzniklo věcné břemeno, ale právo trvalého užívání dle ustanovení § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku. Soud I. stupně uvedl, že pokud žalovaný následně v řízení doplnil tvrzení ohledně mimořádného vydržení věcného břemene v roce 2012 při započtení vydržecí doby právního předchůdce vedlejších účastníků, jedná se o tvrzení uplatněná v rozporu s koncentrací řízení, ke kterým soud v řízení nemohl přihlížet. Mělo-li dojít k vydržení již v roce 2012, není pak důvod, proč by žalovaný toto tvrzení ohledně mimořádného vydržení nemohl uvést a důkazy k jeho prokázání označit do koncentrace řízení. Žalovaný však svoji procesní obranu stavěl na tvrzení, že věcné břemeno vzniklo již na základě hospodářské smlouvy, nikoliv na základě mimořádného vydržení. Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném období žalovaný právním titulem pro užívání předmětného pozemku nedisponoval a pozemek tak užíval bez právního důvodu. Výši bezdůvodného obohacení, které žalobcům přiznal, odůvodnil soud I. stupně tím, že je třeba v prvé řadě přihlédnout k charakteru a intenzitě užívání předmětného pozemku. Nejedná se o situaci, kdy by žalovaný užíval pozemek výlučně, případně z jeho užívání žalobce či jiné subjekty fakticky vyloučil (např. umístěním stavby, oplocením, zabráněním vjezdu žalobcům či jiným subjektům). Soud prvního stupně se proto neztotožnil s názorem žalobců, že za užívání pozemku žalovaným mu náleží náhrada ve výši obvyklého nájemného za užívání celého pozemku tak, jak byla částka vypočtena ve znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Podle soudu prvního stupně je třeba zohlednit právě míru a intenzitu užívání předmětného pozemku žalovaným k průjezdu vozidel, která byla znalcem , tituly před jménem, , jméno FO, stanovena na 2,4 % dne. Při ceně pozemku stanoveném znalcem v částce 430 944 Kč a výši simulovaného ročního nájemného 5 % z ceny pozemku by roční nájemné za celý pozemek a jeho užívání v neomezeném rozsahu časovém představovalo částku 21 547,20 Kč, tedy částku obdobnou, k jaké dospěla znalkyně ve znaleckém posudku předloženém žalobci. Při zohlednění míry užívání v rozsahu 2,4 % denně stanovil soud prvního stupně výši bezdůvodného obohacení na částku 1 493,30 Kč za posuzované období a tuto částku žalobcům přiznal a ve zbývající části žalobu zamítl. Soud prvního stupně dále odůvodnil přiznání úroků z prodlení žalobcům, jakož i výroky o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a výroky o náhradě nákladů řízení státu.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci i vedlejší účastníci na straně žalovaného, přičemž samotný žalovaný se ve svém vyjádření k odvolání žalobců s podaným odvoláním vedlejších účastníků ztotožnil.

5. Žalobci ve svém odvolání poukázali na skutečnost, že soud prvního stupně se při svém rozhodování odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1186/2004, jakož i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, v níž soud dovodil, že výši bezdůvodného obohacení spočívající v užívání nemovitosti bez právního důvodu lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. Žalobci dále poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3707/2021, podle kterého není intenzita, se kterou se obohacený pozemek užívá, pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení v případě uzavřeného areálu rozhodující a vycházet je zapotřebí z výše v místě a čase obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků. Soud prvního stupně dle žalobců nesprávně vyhodnotil, že se žalovaný obohatil v částce, kterou jim ve výroku I napadeného rozhodnutí přiznal. Žalobce uvedl, že žalovaný sám podle žalobců tvrdil, že bez přístupu přes jejich pozemek by nemohl vůbec provozovat svoji živnost, a je naproti tomu zjevně hrubě nespravedlivé, že má za téměř tříleté užívání jeho pozemku obdržet 1 493 Kč, tedy nikoliv obvyklou výši nájemného.

6. Vedlejší účastníci napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu a poukázali na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2022-325 a uvedli, že se soud měl zabývat ustanovením § 1096 občanského zákoníku z pohledu doby držby jejich právním předchůdcem, a to společností , právnická osoba, ., která byla založena dne 29. 4. 1992. Poukázali na ustanovení § 1096 zákona č. 89/2012 Sb., přičemž podle jejich názoru dvacetileté doba nutná pro posouzení mimořádného vydržení nastala dne 30. 4. 2012 (od tohoto data nastaly právní účinky mimořádného vydržení). Vedlejší účastníci dále konstatovali, že pokud uváděli při jednání soudu dne 23. 10. 2023 tvrzení, že věcné břemeno k předmětnému pozemku měli nabýt na základě mimořádného vydržení, že se nejedná o skutková tvrzení uvedená po koncentraci řízení. V této souvislosti poukázali na tvrzení žalovaného a vedlejšího účastníka , jméno FO, při jednání soudu dne 15. 11. 2023. Vedlejší účastníci vyslovili nesouhlas se závěrem, že skutková tvrzení byla uvedena po koncentraci řízení a že jsou v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 o.s.ř. V této souvislosti vedlejší účastníci připomenuli, že se dozvěděli o mimořádném vydržení práva cesty a stezky k pozemku žalobců na p. č. , číslo parcely, v k. ú. a obci , adresa, až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Co 162/2022, a to z rozsudku ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2022-325, který obdrželi od , tituly před jménem, , jméno FO, dne , datum, . Vedlejší účastníci vyslovili názor, že soud se měl otázkou mimořádného vydržení práva cesty a stezky zabývat i jako otázkou předběžnou. Navrhli, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby žalobu v celém jejím rozsahu zamítl.

7. K podanému odvolání žalobců a vedlejších účastníků se písemně vyjádřil žalovaný, přičemž uvedl, že pokud žalobci odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, tato se týká jiného skutkového stavu věci, neboť se jedná o určení náhrady za užívání pozemku v oploceném areálu toliko jednou společností. Jde o situaci, kdy se jedná o pozemky oplocené a nemůže je užívat nikdo jiný, což není daný případ. Předmětem řízení je účelová vnitrozávodní komunikace, která je k tomuto účelu desítky let využívána různými subjekty sídlícími v daném areálu, včetně dalších osob mimo daný areál. Žalovaný nerozporoval, že předmětnou komunikaci dlouhodobě užívá, přičemž dle jeho názoru intenzita užívání komunikace žalovaným nebyla mezi účastníky sporná. V dané věci tedy komunikaci užíval v danou dobu nejen žalovaný, ale zčásti nebo zcela i několik dalších subjektů, včetně samotného žalobce. Podle žalovaného soud při řešení odborné otázky týkající se výše náhrady za užívání vycházel správně ze závěrů zpracovaného znaleckého posudku soudního znalce. Žalovaný připomenul, že je pouze jedním ze subjektů, který danou cestu zcela nebo zčásti užívá. Žalovaný se ztotožnil s názorem vedlejších účastníků, že by neměl žalobcům hradit žádnou náhradu za užívání pozemku, neboť mu svědčí právo jeho užívání z titulu služebnosti cesty nabytého formou mimořádného vydržení. Žalovaný vyslovil názor, že rozsudek Krajského soudu ze dne , datum, , pod sp. zn. 13 Co 162/2022 je zcela novou skutečností v tomto soudním řízení, o které se dozvěděl až po koncentraci řízení. Žalovaný připomenul, že již při svém prvním vyjádření v dané věci dne 6. 4. 2021 uvedl, že účastníci řízení vedou souběžný soudní spor týkající se možné služebnosti k pozemku p. č. , číslo parcely, v katastrálním území , adresa, a již v roce 2021 navrhoval soudu, aby vyčkal rozhodnutí soudu ve věci sp. zn. 42 C 202/2019 (později odvolací řízení 16 Co 162/2022), kde se řeší vydržení vlastnického práva. V této fázi řízení tedy upozorňoval soud prvního stupně, že se řeší otázka vydržení v rámci jiného soudního řízení. Žalovaný je přesvědčen, že užívá předmětný pozemek řádně z titulu věcného břemene, což následně bylo ve věci sp. zn. 42 C 202/2019 (16 Co 162/2022) soudem rozhodnuto. Žalovaný vyslovil názor, že pokud Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 16 Co 162/2022 rozhodl, že ke dni 16. 9. 2022 nastaly účinky mimořádného vydržení pozemku p. č. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, ze strany vlastníků pozemku p. č. st. , číslo parcely, v témže k.ú., pak se měl v daném řízení soud prvního stupně zabývat otázkou započtení vydržecí doby právního předchůdce vedlejších účastníků (, právnická osoba, .) ve smyslu § 1096 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný připomenul, že k tomuto navrhl konkrétní důkazy a v této souvislosti připomenul výpověď svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , bývalého ředitele společnosti , právnická osoba, . Společnost , právnická osoba, ., která vznikla dne 29. 4. 1992 a chopila se držby práva stezky a cesty přes pozemek p. č. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, . Tato doba užívání právním předchůdcem manželů , jméno FO, měla být započtena do doby mimořádného vydržení, přičemž k tomu došlo již před datem 16. 9. 2022, které uvedl Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 16 Co 162/2022. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby dle vlastního užívání doplnil dokazování a po tomto doplnění rozhodl tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

8. Odvolací soud posoudil odvolání žalobce i vedlejších účastníků na straně žalovaného jako včas podaná, podaná osobami oprávněnými k podání odvolání, přípustná a řádná (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech jsou odvolání podřaditelná pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

9. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobců ani vedlejších účastníků nejsou důvodná. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že přestože vedlejší účastníci na straně žalovaného, byť ve svém odvolání uvedli, že napadají rozsudek soudu I. stupně i ve výroku II., tedy výrok, jímž byla žaloba vůči žalovanému zamítnuta, je z obsahu jejich odvolání zcela zřejmé, že s tímto zamítavým výrokem se ztotožnili a nesouhlasí s uloženou povinností žalovanému pod výrokem I. (viz. jejich závěrečný návrh, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta). Odvolací soud tedy s ohledem na obsah odvolání i na skutečnost, že žalovaným právo odvolání proti zamítavému výroku nepříslušelo, posoudil jejich odvolání jako směřující do výroku I. a do závislých výroků o náhradě nákladů řízení (výroky III.- VII.) rozsudku soudu I. stupně. Výrok II. rozsudku soudu I. stupně byl napaden odvoláním žaloců.

10. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl náležité dokazování, přičemž z provedených důkazů vyvodil zcela logické a správné skutkové a právní závěry, s nimiž se odvolací soud v celém rozsahu ztotožnil a pro stručnost odkazuje na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

11. V řízení nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaný užívá k přístupu ke své provozovně umístěné na pozemku parc. č. St. , číslo parcely, v k. ú. , adresa, část pozemku p. č. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, ve vlastnictví žalobců. Jak lze dovodit z průběhu jednání před soudem prvního stupně dne 16. 3. 2022, ohledně rozsahu užívání tohoto pozemku žalobců nebylo mezi účastníky sporu (viz ptorokol o jednání ze dne 16. 3. 2022 a viz. bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti odvolací soud uvádí, že pokud žalobci v odvolacím řízení zpochybňovali shodu na rozsahu užívání pozemku p.č. , číslo parcely, žalovaným v posuzovaném období a poukazovali na usnesení Okresního soudu Brno venkov ze dne 20. 7. 2020, č.j. 42 C 202/2019-60, pak z pouhé skutečnosti, že vedlejší účastníci , jméno FO, a , jméno FO, se v řízení vedeném pod sp.zn. 42 C 202/2019 domáhali vydání předběžného opatření, kterým by jim byl umožněn v podstatě neomezený přístup do objektu č.p. , číslo popisné, na pozemku p.č. , číslo parcely, přes pozemek p.č. , číslo parcely, , nelze dovodit, že by se účastníci na rozsahu užívání předmětného pozemku a v posuzované době, za jehož užívání je bezdůvodné obohacení požadováno, při jednání dne 16. 3. 2022 neshodli. Navíc zmíněným usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 20. 7. 2020, č.j. 42 C 202/2019-60 byl návrh , jméno FO, a , Jméno advokáta B, v této části zamítnut.

12. Žalobci tvrdili, že žalovaný užívá jejich nemovitost bez jejich souhlasu, bez právního důvodu, čímž se bezdůvodně obohacuje. V souladu se znaleckým posudkem vypracovaným , tituly před jménem, , jméno FO, vyčísli toto bezdůvodné obohacení za období od 23. 1. 2018 do 11. 12. 2020 částkou 55 534 Kč.

13. Žalovaný naopak tvrdil, že k žádnému bezdůvodnému obohacení na jejich straně užíváním pozemku žalobců nedochází, neboť pozemek je využíván jako vnitrozávodní komunikace dlouhou dobu, pozemek využívají i další subjekty v daném areálu, a navíc jim svědčí právo užívání pozemku z titulu věcného břemene, a to na základě článku III.2, kupní smlouvy, zřízeného hospodářskou smlouvou ze dne 17. 6. 1991 mezi , právnická osoba, . , adresa, a , právnická osoba, . , adresa, .

14. Je tedy nepochybné, přičemž v průběhu řízení to žádný z účastníků netvrdil, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná ani ústní smlouva ohledně užívání pozemku žalobců žalovaným k přístupu k provozovně na pozemku parc. č. , číslo parcely, v k. ú. , adresa, . Soud prvního stupně se pak správně s ohledem na tvrzení žalovaného zabýval otázkou, zda na základě hospodářské smlouvy ze dne 17. 6. 1991 uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, . a na základě následné dílčí delimitační dohody o majetkovém vypořádání mezi státními podniky , právnická osoba, . a , právnická osoba, . ze dne 31. 10. 1990 a na základě kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2021, kterou nabyli vedlejší účastníci vlastnické právo mimo jiné k budově stojící na pozemku parc. č. , číslo parcely, a pozemku parc. č. , číslo parcely, v katastrálním území , adresa, od společnosti , právnická osoba, ., přešlo na vedlejší účastníky právo z věcného břemene zřízeného zmíněnou hospodářskou smlouvou ze dne 17. 6. 1991. Při posuzování této otázky se soud prvního stupně ztotožnil se závěry učiněnými v mezidobí vydaném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2022-325 (viz bod 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že na základě předmětné hospodářské smlouvy nevzniklo věcné břemeno, ale právo trvalého užívání dle ustanovení § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku. Rovněž i odvolací soud se v této věci ztotožnil se závěry učiněnými v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2022-325 ohledně povahy a právních důsledků zmíněné hospodářské smlouvy, přičemž nemá důvodu se od těchto závěrů odchylovat.

15. K námitce žalovaného, že s ohledem na závěr Krajského soudu v Brně v rozsudku ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2022-322, převzatý soudem prvního stupně v této věci, se měl soud prvního stupně zabývat otázkou, zda vedlejší účastníci nenabyli věcné břemeno práva stezky a cesty přes pozemek žalobců vydržením již přede dnem 16. 9. 2022 a zda by do doby užívání neměla být zahrnuta i doba právního předchůdce vedlejších účastníků společnosti , právnická osoba, ., která se chopila držby práva stezky a cesty přes pozemek p. č. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, v době předcházející dobu užívání pozemku vedlejšími účastníky, odvolací soud uvádí, že k takovémuto postupu soudu I. stupně v dané věci nebyl dán důvod. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že aby se soud mohl zabývat otázkou mimořádného vydržení práva stezky a cesty přes pozemek p. č. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, v tomto řízení, musel by žalovaný tuto námitku v průběhu řízení před soudem prvního stupně řádně uplatnit. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že tuto námitku vznesl žalovaný až po koncentraci řízení, přičemž nic mu nebránilo v tom, aby ji uplatnil v průběhu řízení před soudem prvního stupně dříve, tedy před koncentrací řízení dle ustanovení § 118b odst. 1 o.s.ř. K námitce žalovaného, že se o účincích mimořádného vydržení práva věcného břemene – služebnosti stezky a cesty zatěžující pozemek žalobců p. č. , číslo parcely, ve prospěch pozemku vedlejších účastníků p. č. St. , číslo parcely, ke dni , datum, dozvěděl až poté, co mu byl předmětný rozsudek doručen , Jméno žalovaného B, , advokátem, odvolací soud uvádí, že zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2023, č. j. 13 Co 162/2022-325 nedošlo ke konstituování věcného břemene na základě mimořádného vydržení, ale pouze ke konstatování, tedy deklarování zda, kdy a ke kterému datu k tomuto mimořádnému vydržení práva věcného břemene služebnosti stezky a cesty došlo. Žalovanému proto nic nebránilo v tom, aby námitku mimořádného vydržení věcného břemene služebnosti stezky a cesty zatěžující pozemek žalobců p. č, číslo parcely, ve prospěch pozemku vedlejších účastníků p. č. St. , číslo parcely, v k. ú. , adresa, v tomto řízení řádně uplatnil. Že tak učinil až po koncentraci řízení, jde pak zcela k jeho tíži. Pouhý poukaz na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu Brno – venkov 42 C 202/2019 a následně u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Co 162/2022 probíhá řízení o určení, že pozemek p. č. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, je zatížen bezúplatným věcným břemenem – služebností stezky a cesty ve prospěch pozemku p. č. St. , číslo parcely, v k.ú. , adresa, , není dle názoru odvolacího soudu dostatečným a řádným uplatněním námitky mimořádného vydržení v tomto řízení, když zásadní námitka žalovaného spočívala v námitce existence věcného břemene z titulu hospodářské smlouvy ze dne 17. 6. 1991 a kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2021 uzavřené mezi vedlejšími účastníky a společnosti , právnická osoba, . Soud prvního stupně se proto v dané věci zcela správně zabýval otázkou, zda vedlejším účastníkům na straně žalovaného a ve svém důsledku žalovanému svědčilo v předmětné době právo věcného břemene užívání nemovitosti žalobců na základě výše zmíněné hospodářské smlouvy a následného převodu vlastnického práva k pozemku ve vlastnictví vedlejších účastníků na straně žalovaného. V této souvislosti pouze nad rámec odvolací soud poukazuje na ustanovení § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014, tudíž k případnému mimořádnému vydržení při započtení doby právního předchůdce vedlejších účastníků na straně žalovaného by mohlo dojít nejdříve k 1. 1. 2019, tudíž přinejmenším za dobu od 23. 1. 2018 do 31. 12. 2018 by žaloba i při případném zohlednění doby vydržení právního předchůdce vedlejších účastníků, byla nedůvodná. Nicméně tyto skutečnosti uvádí odvolací soud skutečně nad rámec výše uvedeného, když dospěl k závěru, že námitka mimořádného vydržení ze strany žalovaného v tomto řízení nebyla řádně a včas uplatněna.

16. K námitce žalobců, že jim měla být přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení v podobě obvyklého nájemného za užívání celé nemovitosti bez časového omezení odvolací soud uvádí, že se s tímto názorem žalobců neztotožnil. V průběhu řízení nebylo pochyb o tom (a žalobci to ani nezpochybňovali), že předmětný pozemek, který žalovaný užívá k přístupu ke své provozovně, užívají i jiné subjekty než žalovaný, nejedná se o pozemek, který by byl zabezpečen tak, aby jej nemohl užívat nikdo jiný než žalovaný, tudíž odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího soudu je odkazem na skutkově odlišné věci. Dle názoru odvolacího soudu v daném případě bylo namístě při kvantifikaci bezdůvodného obohacení vycházet z rozsahu využití předmětného pozemku žalovaným a od toho odvíjet výši bezdůvodného obohacení na jeho straně, jak učinil soud prvního stupně v souladu se znaleckým posudkem, který nechal ve věci zpracovat. Pokud se tedy jedná o výši bezdůvodného obohacení, které soud prvního stupně žalobcům vůči žalovanému přiznal, s tímto se odvolací soud rovněž ztotožnil.

17. S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně ve věci rozhodl správně, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem i o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

18. S ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. přiznal odvolací soud žalovanému a vedlejším účastníkům na straně žalovaného náhradu nákladů odvolacího řízení.

19. Náklady odvolacího řízení, které byly žalovanému přiznány, představují odměnu advokáta žalovaného za dva úkony právní služby učiněné v odvolacím řízení, a to za vyjádření k odvolání žalobců a účast zástupce žalovaného u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - dále jen advokátní tarif). Odměna za jeden úkon právní služby činí 3 340 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5 advokátního tarifu), za 2 úkony právní služby 6 680 Kč. Náklady odvolacího řízení dále představují 1x 300 Kč náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 - za písmené vyjádření k odvolání žalobců a 1x 450 Kč náhrada hotových výdajů dle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 – za účast u odvolacího jednání. Náklady odvolacího řízení přiznané žalovanému dále představují cestovné jeho advokáta z , adresa, do Brna a zpět k jednání u odvolacího soudu dne 17. 6. 2025 osobním automobilem , značka, , registrační značky , SPZ, při ujetí celkem 82 km, průměrné spotřebě 5,9 l na 100 km a ceně 1 l nafty 34,70 Kč (§ 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb.). Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí 5,80 Kč (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb.). Cestovné činí 643,47 Kč. Náklady odvolacího řízení vzniklé žalovanému dále představují náhradu za promeškaný čas jeho advokáta stráveného cestou z , adresa, do , adresa, a zpět celkem za 4 započaté půlhodiny po 150 Kč, celkem 600 Kč. K celkovým výše uvedeným nákladům odvolacího řízení v částce 8 673,47 Kč bylo třeba připočítat 21 % daň z přidané hodnoty, neboť daň z přidané hodnoty je součástí nákladů řízení a zástupce žalovaného je plátcem této daně. Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalovanému vůči žalobcům přiznány činí 10 494,90 Kč.

20. Rovněž i vedlejší účastníci na straně žalovaného mají dle ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení, které vedlejším účastníkům v souvislosti s podáním odvolání vznikly, představují jimi zaplacený soudní poplatek z odvolání. Jiné náklady odvolacího řízení vedlejší účastníci nedoložili. Vedlejší účastníci zaplatili každý z nich soudní poplatek z odvolání ve výši 2 777 Kč, a to na výzvu soudu prvního stupně. Odvolání vedlejších účastníků bylo sice koncipováno tak, že směřovalo do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, nicméně z obsahu odvolání je zcela jednoznačně zřejmé, že vedlejší účastníci nesměřovali svá odvolání do výroku II, kterým byla žaloba vůči nim v rozsahu 54 040,70 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta. Proti takovému výroku ani vedlejším účastníkům na straně žalovaného právo odvolání nepříslušelo, neboť tímto výrokem jim ani žalovanému žádná újma vzniknout nemohla. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud posoudil odvolání vedlejších účastníků jako podané do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, kromě zamítavého výroku II, tudíž vedlejší účastníci měli uhradit soudní poplatek vyměřený pouze z částky 1 493,30 Kč, tedy z částky, k jejíž úhradě žalobcům byl pod výrokem I žalovaný zavázán. Soudní poplatek z této částky, kterou měli vedlejší účastníci za své odvolání uhradit, činil 1 000 Kč pro každého z nich. Tudíž odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit vedlejším účastníkům , jméno FO, i , Jméno advokáta B, každému z nich náklady řízení v částce 1 000 Kč. Zbývající část uhrazeného soudního poplatku by měla být vedlejším účastníkům vrácena z účtu Okresního soudu Brno – venkov, neboť se jedná o přeplatek na soudním poplatku.

21. Místo plnění v případě žalovaného k úhradě nákladů řízení vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 za použití ustanovení § 211 o. s. ř. a lhůta k plnění v případě žalovaného i vedlejších účastníků na straně žalovaného vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 211 odst. 1 o. s. ř.