17 CO 37/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Hany Příhodové, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka: osobní údaje účastníka sídlem adresa o zaplacení částky 20.615 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. 5. 2021, č. j. 4 C 195/2020-83, <b>I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 20.615 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20.615 Kč za dobu od 20. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2.700 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2.100 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Okresní soud ve Vyškově („ dále jen soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 4 C 195/2020-83 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně) rozhodl tak, že

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20.615 Kč spolu s úrokem z prodlení, ve výši 8,25 % ročně z částky 20.615 Kč za dobu od 20. 9. 2020 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 25.650 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu ve Vyškově z titulu soudního poplatku částku 1.030 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen zákon o pozemních komunikacích). Uvedl, že stav předmětné komunikace, která je lokálního významu (neboť zajišťuje přístup toliko do bytového domu, ve kterém žalobkyně bydlí), je dlouhodobý a zcela zřejmý. Žalobkyně v bytovém domě bydlí, stav chodníku (nerovnosti, zvlnění a popraskání) jí musel být v době pádu dobře znám. [obec], kde mělo dojít k pádu žalobkyně, je dobře viditelné a nejedná se o ojedinělé mírné zvlnění. Nejednalo se o žádnou zlomenou, viklající se či nečekaně vystouplou dlaždici. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně se mohla místu pádu vyhnout, a to chůzí po komunikaci k předmětnému chodníku přiléhající. Povrch předmětné komunikace přiléhající k chodníku je zcela nezávadný a schůdný, neboť je tvořen uježděným štěrkem drobného zrna. Podle žalovaného z dokazování vyplynulo, že nerovnosti chodníku nejsou ojedinělé a nepředvídatelné. Chodník, na kterém došlo k pádu žalobkyně, byl celkově ve špatném stavebním stavu, přičemž dle § 27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích uživatelé chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací. Žalovaný připomenul, že se stará a primárně opravuje frekventované chodníky podél komunikací sloužící nikoliv jen pro malou skupinu obyvatel. Podle žalovaného nebyly naplněny podmínky vzniku jeho odpovědnosti za škodu, a proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání rovněž i vedlejší účastník na straně žalovaného, avšak odvolací řízení o odvolání tohoto vedlejšího účastníka bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2021, č. j. 4 C 195/2020-103 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 12. 2021.

4. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného odkázala na místní šetření provedené soudem prvního stupně na místě samém a uvedla, že na základě její výpovědi i svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že povrch komunikace přiléhající k předmětnému chodníku rozhodně nelze popsat jako zcela nezávadný a schůdný, tvořený uježděným štěrkem drobného zrna, když naopak nejen štěrkové, ale i mnohem větší kameny (hrubý makadam) z této komunikace odlétávají, a to i na chodník, na kterém se jí stal předmětný úraz. Žalobkyně připomenula, z jakého důvodu nezvolila cestu na přiléhající komunikaci k předmětnému chodníku a opakovaně uvedla, že tak učinila z obavy, že by se jí tam mohla zvrtnout noha, nebo že by jí to tam sklouzlo. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s tvrzením žalovaného, že se primárně dobře stará a opravuje frekventované chodníky a uvedla, že pokud žalovaný k opravám chodníku přistupuje tímto způsobem, je pak zřejmé, z jakého důvodu předmětný chodník neumožňuje již desítky let bezpečný pohyb chodců. Své vyjádření uzavřela tím, že sama ke vzniku újmy, která jí vznikla, nijak nepřispěla a navrhla, aby odvolací soud odvolání žalovaného zamítl.

5. Vedlejší účastník na straně žalovaného ve svém písemném vyjádření vyslovil shodný názor jako žalovaný, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť v dané věci se nejedná o závadu ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích. Vedlejší účastník provedl rozbor ustanovení § 26 a 27 zákona o pozemních komunikacích a poukázal na to, co se rozumí závadou ve schůdnosti komunikace. Vyslovil názor, že stav předmětné komunikace je dlouhodobý a zcela zřejmý, žalobkyně v předmětné ulici bydlí a vedle chodníku je k dispozici jiná přístupová cesta. V případě chodníku vedoucího pouze do vnitrobloku bytového domu, v němž bydlí žalobkyně, se nejednalo o ojedinělé místo v jinak bezvadném chodníku, o nějakou místní nerovnost, kterou by žalovaný mohl jednoduše a rychle odstranit. V předmětném místě pádu žalobkyně se v důsledku používání chodníku časem projevily nerovnosti prakticky po celé šíři chodníku a jejich odstranění by vyžadovalo nákladnou a složitou komplexní úpravu dané lokality. Podle vedlejšího účastníka se nejednalo o závadu ve schůdnosti dle § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, nýbrž o špatný stavební stav dle § 26 odst. 3 tohoto zákona Vedlejší účastník připomenul, že se jednalo o chodník zcela lokálního charakteru, sloužící jako příchod k bytovému domu velmi malému počtu uživatelů. Navazující chodník, vedoucí vedle silnice podél celé ulice Hybešova, byl opravený a ve zcela bezvadném stavu. Závěr soudu o tom, že uvedený chodník, představující jedinou přístupovou cestu k bydlišti žalobkyně, obsahuje celý řetězec nepředvídatelných změn ve schůdnosti, z nichž jedna z těchto závad způsobila zranění žalobkyně, označil vedlejší účastník za nesprávný a odporující současné soudní judikatuře, na kterou odkázal. Vedlejší účastník navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

6. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaného jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o. s. ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání nebyly namítány.

7. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

8. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně se svojí žalobou podanou u soudu I. stupně dne 18. 10. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20.615 Kč spolu s 8,25 % úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 20. 9. 2020 do zaplacení z titulu nemajetkové a majetkové újmy, která jí vznikla v souvislosti s jejím pádem dne 20. 2. 2020 v cca 17:30 hod na chodníku přiléhajícím z boku k budově [adresa] nacházejícím se na pozemku p. [číslo] v katastrálním území Vyškov, který je ve vlastnictví žalovaného. Příčinou pádu žalobkyně byl špatný technický stav chodníku, v němž žalobkyně shledávala závadu ve schůdnosti. Při tomto pádu žalobkyně utrpěla zlomeninu horního konce pažní kosti pravé končetiny. Žalovaná částka představuje bolestné, které žalobkyně utrpěla, ve výši 20.475 Kč a 140 Kč náklady, které musela vynaložit na zpracování lékařské zprávy pro odškodnění vytrpěné bolesti.

9. Žalovaný ani přistoupivší vedlejší účastník na jeho straně nárok žalobkyně neuznávali s tím, že předmětný chodník je dlouhodobě ve špatném technickém stavu, nejednalo se o ojedinělou závadu chodníku, která by byla nepředvídatelná, přičemž žalobkyně o stavu chodníku dobře věděla.

10. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, dospěl k závěru, že v daném případě je na straně žalovaného dána objektivní odpovědnost za újmu, která žalobkyni v důsledku jejího pádu na předmětném chodníku vznikla, když dospěl k závěru, že v daném případě žalovaný odpovídá za škodu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Podle soudu prvního stupně příčinou úrazu žalobkyně byla nedostatečná údržba chodníku, který představuje riziko pro chůzi i pro naprosto zdravého člověka. K tíži žalobkyně nemůže jít skutečnost, že trpí určitým zdravotním handicapem. Z řízení nevyplynula žádná skutečnost, že by žalobkyně jakkoliv zanedbala obvyklou opatrnost při chůzi, případně si jakkoliv počínala riskantně. Jedinou příčinou vzniku škody soud shledal stav chodníku. Soud prvního stupně konstatoval, že dlouhodobá rezignace žalovaného na údržbu této komunikace nemůže jít k tíži žalobkyně. Námitky žalovaného, že žalobkyně měla zvolit jinou trasu, označil soud prvního stupně za bezvýznamné, neboť žádná jiná méně nebezpečná varianta, jak by se žalobkyně mohla dostat domů, neexistuje. Soud prvního stupně konstatoval, že je mu sice známa judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkázal, avšak i ve světle této judikatury v daném případě lze dospět k závěru, že uvedený chodník představující jedinou přístupovou cestu k bydlišti žalobkyně obsahuje celý řetězec nepředvídatelných změn ve schůdnosti, ať již je to štěrk odlétající z přilehlé průjezdní komunikace a představující riziko sklouznutí, nebo jsou to vystouplé dlaždice představující riziko zakopnutí, jejichž výška je seznatelná pouze při vlastním prohlédnutí, nebo jsou to svědkem zmíněné vyskakující dlaždice, které se při našlápnutí na jednom místě propadnou a na druhém místě zvednou. Právě jedna z této řady nepředvídaných překážek vyvolala pád a úraz žalobkyně. Žalobkyně šla domů pro sebe zcela normální přirozenou chůzí, neprojevila při ní žádnou neopatrnost či neobezřetnost, přizpůsobila svoji chůzi stavu chodníku, protože věděla, v jakém stavu chodník je. Žádným způsobem nemohla vzniku škody předejít. Za jedinou příčinu škody vzniklé žalobkyni shledal soud prvního stupně závadu ve schůdnosti komunikace, tedy takovou nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti způsobenou vnějšími vlivy, kterou nemohla v tomto konkrétním místě žalobkyně předpokládat. Soud prvního stupně uzavřel, že závadu ve schůdnosti chodníku lze podřadit pod ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, tedy jako nepředvídatelnou změnu schůdnosti, a proto nárok v celém rozsahu přiznal. Soud prvního stupně v závěru svého rozhodnutí odůvodnil žalobkyni přiznaný úrok z prodlení i výroky o náhradě nákladů řízení.

11. Pokud se jedná o skutkový stav věci, pak tento byl dle názoru odvolacího soudu náležitým způsobem objasněn a žádný z účastníků vůči němu nevznášel výhrady. Z provedeného dokazování bylo zcela jednoznačně zjištěno a prokázáno, kdy, kde a na jakém místě došlo k pádu žalobkyně, při kterém utrpěla újmu na zdraví, a náležitým způsobem byl také zjištěn stav chodníku, na kterém žalobkyně upadla, jakož i stav okolních komunikací. Je sice pravdou, že soud prvního stupně provedl místní šetření na místě samém až dne 23. 4. 2021, tedy více jak rok poté, co k pádu žalobkyně na chodníku došlo, nicméně ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] lze dovodit, že stav chodníku i přilehlé komunikace, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, je dlouhodobě stejný. Žalovaný nenamítal, že by v době, kdy došlo k pádu žalobkyně, byl stav chodníku výrazně rozdílný.

12. Z provedeného dokazování soudem prvního stupně, ze kterého odvolací soud rovněž vychází, bylo jednoznačně zjištěno, že stav chodníku, kde došlo k pádu žalobkyně, byl špatný po celé délce tohoto chodníku, přičemž se na něm vyskytovaly závady v podobě nerovností, jeho šikmosti, vylámaných dlaždic, viklajících se dlaždic, na části chodníku se nacházel štěrk z přilehlého chodníku. Otázkou tedy je, zda zjištěné závady chodníku lze považovat za závadu ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni, kdy došlo k úrazu žalobkyně. Podle tohoto ustanovení závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

13. Dle ustanovení § 27 odst. 3 citovaného zákona, vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

14. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě stav chodníku, na kterém došlo k pádu a úrazu žalobkyně, nelze posoudit jako závadu ve schůdnosti, jak má na mysli ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích.

15. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, zakládá přísnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, jejíž příčinou byla závada ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je spojena s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro chodce nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy. Prvek předvídatelnosti chodce není samoúčelný; nestojí sám o sobě, nýbrž je třeba jej posuzovat v kontextu celého § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, které směřuje k jisté objektivizaci celého systému tohoto typu odpovědnosti tím, že povinnost předvídat spojuje s pohybem přizpůsobeným stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Tento požadavek tedy logicky navazuje na pravidlo formulované v § 27 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, že za újmu způsobenou stavebním a dopravně technickým stavem pozemních komunikací jejich vlastník odpovědnost nenese, a tudíž je každý jejich uživatel povinen respektovat při svém pohybu kvalitu a povahu komunikace.

16. Míra předvídavosti coby definiční znak„ závady ve schůdnosti“ je pak odvozena právě od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý.

17. Závadou ve schůdnosti je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám.

18. Odvolacímu soudu je znám právní názor, který na otázku závady ve schůdnosti vyslovil Ústavní soud ve svém [příjmení] ze dne 12. 4. 2016, č. j. I. ÚS 2315/15, na který poukazoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i zástupce žalobkyně při odvolacím jednání, nicméně odvolací soud při svém rozhodování vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu vydaného Velkým senátem dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, kde byly výše citované právní názory na otázku závady ve schůdnosti vysloveny. Odvolací soud nemá důvodu se od výše uvedených závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v citovaném rozsudku odchýlit a plně se s nimi ztotožňuje.

19. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, zejména z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], ale i z fotodokumentace založené ve spise a z místního šetření provedeného soudem na místě samém, přístupové cesty k bydlišti žalobkyně, tedy i chodník, na kterém došlo k pádu žalobkyně, jsou co do stáří nepochybně za dobou své životnosti a jsou ve značně špatném technickém stavu, přičemž jednotlivé závady chodníku byly podrobně popsány soudem prvního stupně. Tyto závady chodníku však nejsou ojedinělými závadami, které by se jinak vymykaly celkovému stavu přilehlých chodníků. Není pochyb o tom, že takto špatný technický stav chodníku, spočívající v jeho nerovnostech, šikmosti, vylámaných dlaždicích, viklajících se dlaždicích byl dlouhodobý. Všem obyvatelům domu [ulice a číslo] [obec], tedy i žalobkyni, byl tento stav komunikace dlouhodobě známý. Odvolací soud se tedy neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že výše popsané závady představovaly řetězec nepředvídatelných změn ve schůdnosti. O nepředvídatelnou změnu, tedy o závadu ve schůdnosti by se jednalo v případě, pokud by se jinak v naprosto bezzávadovém, rovném chodníku vyskytla závada v podobě nepředvídatelné nerovnosti, šikmosti, vylomené či viklající se dlaždice a podobně. Pokud však chodník, na kterém došlo k pádu žalobkyně, takovéto závady vykazoval dlouhodobě a dlouhodobě byl v takto špatném technickém stavu, což bylo známo široké veřejnosti, nelze pak dle názoru odvolacího soudu uvažovat o tom, že by se jednalo o závadu ve schůdnosti. Jednotlivé soudem prvního stupně popsané závady nelze z celkového špatného technického stavu chodníku vyčleňovat a každou jednotlivou vzniklou závadu (nerovnost, šikmost, vylámanou dlaždici, viklající se dlaždici, štěrk na chodníku) považovat samostatně za závadu ve schůdnosti. Dle názoru odvolacího soudu při posuzování předvídavosti žalobkyně ve vztahu k celkové kvalitě komunikace je třeba zohlednit i skutečnost, že nejen žalobkyni, ale široké veřejnosti byl zcela nepochybně stav předmětné komunikace dobře znám, tudíž závady, které se na něm nacházely, které tvořily špatný technický stav této komunikace, nebyly pro žalobkyni nijak překvapivé a nepředvídatelné. Tento dlouhodobý stav komunikace podle odvolacího soudu nenaplňoval znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením § 26 odst. 7 silničního zákona, a to závady objektivně (pro kohokoliv) nepředvídatelné, neboť předmětné místo i jeho okolí vykazovalo obdobný stupeň opotřebení, nešlo o místní a nečekaně zhoršení jinak bezvadného povrchu. Od chodců bylo proto na místě očekávat, že způsob chůze jak po chodníku, tak i případně i po přilehlé cestě, přizpůsobí stavebnímu stavu komunikace. Aktuální stav daného chodníku byl zcela zřejmý na první pohled nejen osobám žijícím v předmětném domě jako žalobkyně, ale každému chodci, který se na této komunikaci pohyboval.

20. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že závady nacházející se na komunikaci, na které došlo k pádu a zranění žalobkyně, nevykazovaly znaky závady ve schůdnosti, jak má na mysli ustanovení § 26 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, tudíž nepřichází v úvahu objektivní odpovědnost žalovaného za újmu vzniklou žalobkyni ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích a ustanovení § 2895 občanského zákoníku, jak dovodil soud prvního 21. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného není dána objektivní odpovědnost za závadu ve schůdnosti komunikace, na které došlo k pádu a újmě žalobkyně, zabýval se dále otázkou, zda žalovaný neporušil některou ze svých povinností, které ve svém důsledku vedly ke vzniku újmy na zdraví žalobkyni, a zda tedy žalovaný neporušil některou svojí povinnost, zejména prevenční povinnost předcházet vzniku újmy.

22. Přestože k pádu žalobkyně na předmětném chodníku došlo dne 20. 2. 2020 zhruba v 17:30 hod, nebylo žalobkyní tvrzeno, že by příčinou jejího pádu byla nedostatečná údržba chodníku a že by upadla například v důsledku neošetřeného chodníku od sněhu či námrazy či v důsledku špatného osvětlení. Z jejího tvrzení vyplývá, že jedinou příčinou byl špatný technický stav tohoto chodníku. Vyvstává tak otázka, zda žalovaný věnoval dostatečnou péči o stav a údržbu chodníku tak, aby k případnému pádu žalobkyně či jiných osob na daném chodníku nedošlo, a aby chodník umožňoval bezpečnou chůzi. Při posuzování této otázky přihlédl odvolací soud především ke skutečnosti, že se jednalo o zcela lokální charakter komunikace vedoucí do vnitrobloku, kde je vchod do domu, kde žalobkyně bydlí. Je sice pravdou, že nelze akceptovat to, aby žalovaný rezignoval na svoji povinnost udržovat chodníky v řádném technickém stavu tak, aby byla bezpečná jejich schůdnost, avšak po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby s ohledem na své finanční možnosti a množství jím vlastněných komunikací zajišťoval každou lokální komunikaci v naprosto bezvadném technickém stavu. Jak vyplývá z dokumentace pořízené při šetření na místě samém i z tvrzení samotné žalobkyně slyšené při jednání před soudem prvního stupně, žalovaný svoji povinnost pečovat o místní komunikace nezanedbává, neboť skutečně na komunikaci ulici [ulice] vybudoval nový chodník, a to podél domu, kde žalobkyně bydlí. Chodník, kde došlo k pádu žalobkyně, je skutečně chodníkem lokálního významu, jeho stav odpovídá dosud nezrekonstruovaným chodníkům v dané lokalitě, přičemž dle názoru odvolacího soudu nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby s ohledem na jeho finanční prostředky zajišťoval rekonstrukci všech komunikací, které se nacházejí v jeho vlastnictví. I když je tedy zcela zřejmé, že stav chodníku, na kterém došlo k pádu žalobkyně, je ve velmi špatném technickém stavu a že chodník vyžaduje zásadní rekonstrukci, což je zřejmé i z naprosto laického pohledu, nelze dle názoru odvolacího soudu žalovanému vytýkat, že dosud rekonstrukci tohoto chodníku neprovedl.

23. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný žádnou svoji právní povinnost, která by zakládala jeho odpovědnost za vznik újmy žalobkyni, neporušil, tudíž s ohledem na výše uvedené rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

24. S ohledem na změnu rozsudku soudu prvního stupně, musel odvolací soud rozhodnout nově o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem, které vznikly úspěšnému žalovanému a vedlejšímu účastníku na jeho straně v řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

25. Úspěšnému žalovanému s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přísluší náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k žalobě, příprava k jednání na den 7. 4. 2021 a 19. 5. 2021, účast u těchto jednání a účast při ohledání na místě samém dne 23. 4. 2021 (§ 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Odměna za každý úkon činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 citované vyhlášky), celkem 1.800 Kč. Zcela stejné náklady řízení přísluší vedlejšímu účastníku na straně žalovaného, a to za stejné úkony učiněné v řízení před soudem prvního stupně, jak byly specifikovány u žalovaného, celkem 1.800 Kč.

26. Úspěšnému žalovanému i vedlejšímu účastníku na straně žalovaného přísluší s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka, a to za podání odvolání (v případě vedlejšího účastníka vyjádření k odvolání) a v případě žalovaného účast u odvolacího jednání a příprava k odvolacímu jednání (§ 1, § 3 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.) Náklady odvolacího řízení přísluší žalovanému tedy za 3 úkony po 300 Kč, celkem 900 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného přísluší 300 Kč za zmíněné vyjádření k odvolání žalovaného. Celkové náklady řízení před soudy obou stupňů, které byly přiznány úspěšnému žalovanému, činí 2.700 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 2.100 Kč.

27. Lhůta k plnění přiznaných nákladů řízení žalovanému vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.