17 CO 59/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky částka s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 4 C 44/2020-105, Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku částka s 10% úrokem z prodlení z této částky ročně za dobu od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ohledně další částky částka s 10% úrokem z prodlení z této částky ročně za dobu od datum do zaplacení se žaloba zamítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v částce částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky anonymizováno jméno příjmení příjmení, sídlem adresa.

1. V záhlaví označeným rozsudkem stanovil soud prvního stupně žalovanému povinnost, aby žalobci zaplatil částku částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. z této částky za dobu od datum do zaplacení a nahradil mu k rukám jeho právní zástupkyně náklady řízení ve výši částka, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I a II).

2. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný, neboť s ním nesouhlasil a opakovaně a obšírně ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně ve věci nesprávně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a v důsledku toho věc také nesprávně právně posoudil. Poukázal na zjevnou nekonkrétnost žaloby a zdůraznil, že v řízení nebylo rozhodně zjištěno, že by hrubě napadal žalobce a že by používal výrazy, které jej měli v očích veřejnosti zneuctít a zdiskreditovat. Nebylo rovněž zjištěno, že by nepravdivě osočil žalobce z týrání nezletilé osoby, když žalovaný navrhoval provést důkazy, které soud prvního stupně neprovedl. Uvedl dále, že se soud prvního stupně zcela odvolal na závaznost rozsudku název soudu, č. j. číslo jednací, v němž byl skutek uvedený ve výrokové části rozsudku soudem posouzen jako přečin křivého obvinění, avšak nezabýval se jeho tvrzeními, která uváděl na svoji obranu a která hodlal prokázat, nicméně soud prvního stupně k nim žádné navržené důkazy neprovedl. Podle jeho názoru je tak rozhodnutí soudu prvního stupně zcela nesprávné, a proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného žalobce uvedl, že s ním nesouhlasí, neboť jím vytýkané odvolací důvody nejsou ve věci dány. Zdůraznil, že výslechy všech žalovaným navrhovaných svědků provedl již trestní soud v trestním řízení vedeném proti žalovanému a tyto důkazy řádně posoudil. Opakované provedení stejných důkazů v tomto předmětném řízení bylo tudíž nadbytečné, a soud prvního stupně je zcela správně odmítnul. Nesouhlasil ani s tvrzením žalovaného, že z žaloby a jejího doplnění nevyplývá, jaké konkrétní nepravdivé informace o něm měl žalovaný uvádět a šířit. Poukázal na zcela konkrétní obsah žaloby a především jejího doplnění, v nichž byly všechny nepravdivé a difamující výroky žalovaného na jeho adresu uvedeny. Poukázal znovu na výslechy svědků v trestním řízení a uvedl, že na rozdíl od žalovaného má za to, že soud prvního stupně v této věci úplně a správně zjistil skutkový stav a rovněž jej správně právně posoudil. Jím požadovaná částka je ve srovnání se skutečnou nemajetkovou újmou, která mu počínáním žalovaného vznikla, vskutku symbolická. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací posoudil takto podané odvolání žalovaného jako včasné, podané osobou k tomu oprávněnou, jako přípustné a řádné (ustanovení § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř., ve spojení s ustanoveními § 201, § 202 odst. 2 a contrario a § 205 téhož zákona). Odvolací důvody, který žalovaný uplatnil ve svém odvolání, lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které odvolací soud zkoumá z úřední povinnosti, nebyly žalovaným v jeho odvolání tvrzeny a odvolací soud je ze spisu ani nezjistil. Po přezkoumání napadeného rozsudku v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného je zčásti opodstatněné, byť z jiných než jím v odvolání uváděných důvodů.

5. Z obsahu předloženého spisu odvolací soud zjistil, že se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení částky částka s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný podal k Okresnímu státnímu zastupitelství v obec a k Policii ČR, KŘ Jihomoravského kraje, dvakrát trestní oznámení a jednou podnět k prošetření, jejichž obsahem byl soubor nepravdivých a značně dehonestujících tvrzení, která byla dále konkretizována v doplnění žaloby, o jeho údajné závažné trestné činnosti, za což byl žalovaný pravomocným trestním rozsudkem uznán vinným pro přečin křivého obvinění a byl trestně odsouzen. Žalovaný tak podle žalobce neoprávněně zasáhl do jeho osobnosti a do jeho důstojnosti a narušil mu jeho osobní a rodinný život, vážnost i pověst nejen v rodině, ale i v širším společenském okruhu, to vše navíc v úmyslu přivodit mu trestní stíhání, přičemž motivem tohoto jeho jednání byly rodinné spory. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a bránil se tvrzením, že trestní oznámení činil výlučně a pouze z obavy o své nezletilé děti, neboť měl o žalobci informace, které tuto obavu odůvodňovaly. Popřel, že by chtěl žalobci přivodit trestní stíhání, a zdůraznil, že trestními oznámeními rozhodně nedošlo ke snížení vážnosti a postavení žalobce ve společnosti a ve veřejném a soukromém životě. Podmínky jeho odpovědnosti za tvrzenou nemajetkovou újmu tak podle jeho názoru nejsou splněny, neboť k žádnému zásahu, který by byl objektivně způsobilý vyvolat újmu spočívající v porušení nebo ohrožení osobnosti žalobce nebyl zjištěn, a mezi tvrzeným zásahem a dotčením osobnostní sféry žalobce neexistuje ani příčinná souvislost. Žalovaný proto navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

6. Odvolací soud předně uvádí, že při posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku vyšel ze skutkového stavu tak, jak byl správně a v dostatečném rozsahu zjištěn soudem prvního stupně a jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. V této souvislosti považuje odvolací soud za potřebné uvést, že neshledal přiléhavými odvolací námitky žalovaného, že soud prvního stupně v této věci nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav, neprovedl-li jím navržené důkazy. Na rozdíl od žalovaného je odvolací soud názoru, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn v dostatečném rozsahu tak, že ve věci bylo možno rozhodnout. Nutno zdůraznit, že není povinností soudu provádět veškeré účastníky navržené důkazy, a dospěje-li k závěru, že skutkový stav je zjištěn dostatečně tak, že lze ve věci rozhodnout, další dokazování, a to ani dokazování navrhované účastníky řízení, provádět nemusí. Jeho povinností ovšem je v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, proč navržené důkazy neprovedl. Této své povinnosti soud prvního stupně řádně dostál, a to v bodě 31 napadeného rozsudku, v němž vysvětlil, proč považuje provedení dalších žalovaným navržených důkazů za nadbytečné a nehospodárné, s čímž se odvolací soud zcela ztotožnil.

7. Z provedeného dokazování, a to zejména z připojeného trestního spisu název soudu sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že žalovaný zaslal dne datum Okresnímu státnímu zastupitelství v obec trestní oznámení a dne datum a dne datum zaslal Policii ČR, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje v obec, podnět k prošetření a trestní oznámení, na jejichž základě bylo prověřováno podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož se měl dopustit žalobce, neboť žalovaný jej obvinil ze spáchání trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Na základě těchto trestních oznámení a podnětu k prošetření bylo prověřováno podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož se měl podle žalovaného dopustit žalobce. Žalovaný žalobce nařkl z týrání dětí jméno a jméno, jejichž otcem je a které žijí spolu s matkou, jeho bývalou manželkou, a s žalobcem. Nařkl jej dále z toho, že trpí psychickými příznaky pedofilie z dětství, že měl trpět na malé chlapce a měl pohlavně zneužívat nebo jinak sexuálně obtěžovat další osobu. Uváděná tvrzení žalovaného se však provedeným šetřením ukázala jako nepravdivá, a věc byla proto vůči žalobci odložena. Z vydaného trestního rozsudku č. j. číslo jednací ze dne 22. 7. 2019, který nabyl právní moci dne datum, bylo zjištěno, že žalovaný byl uznán vinným z toho, že žalobce lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, čímž spáchal přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců, přičemž tento trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Bylo tedy zjištěno, že žalovaný vědomě lživě šířil o žalobci nepravdivé negativní informace a snažil se jej tak zdiskreditovat a poškodit ho. Tvrzení žalovaného byla šetřena v trestním řízení, byla řešena i v opatrovnickém řízení a také na veřejnosti, neboť žalobce žalovaného verbálně napadal z pedofilie i na ulici za přítomnosti dalších osob. Nepravdivé informace přitom žalovaný podával jako fakta, aniž by byly jakkoliv podloženy, navíc s úmyslem uškodit žalobci a jeho bývalé manželce, která od žalovaného odešla a začala žít s žalobcem. Bylo nepochybně zjištěno, že cílem těchto nepravdivých tvrzení žalovaného bylo přivodit žalobci trestní stíhání. V dalších podrobnostech pak odvolací soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil.

8. Podle ustanovení § 81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen o.z., chráněná je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

9. Podle ustanovení § 82 odst. 1 o. z., člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno, nebo aby byl odstraněn jeho následek.

10. K posouzení otázky odpovědnosti žalovaného za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu a jeho povinnosti tuto újmu způsobenou zásahem do osobnosti žalobce odčinit, je zapotřebí zabývat se otázkou, zda zásah do osobnosti žalobce způsobený výše popsaným jednáním žalovaného je objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit zákonem chráněná práva a vyvolat nemajetkovou újmu. Jak vyplývá z např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014, které se sice týkají právní úpravy ve znění do datum, avšak které jsou podle názoru odvolacího soudu použitelné i pro posuzovanou věc, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, s jejichž závěry se odvolací soud ztotožnil a nemá žádný důvod jakkoli se od nich odchylovat, musí jít o zásah spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě, tento zásah musí být protiprávní a musí být zjištěn vztah příčinné souvislosti mezi takovým neoprávněným zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Ochrana je zákonem poskytována pouze proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Po posouzení této otázky v předmětné věci přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že výše popsaným jednáním žalovaného, jímž se dopustil vůči žalobci přečinu křivého obvinění s úmyslem přivodit mu trestní stíhání, k takovému protiprávnímu zásahu došlo a že takový zásah je objektivně způsobilý přivodit žalobci újmu, neboť jím může dojít, a nepochybně také došlo, ke snížení jeho cti a ohrožení vážnosti jeho postavení v rodině i ve společnosti. Žalobce musel strpět, že uváděná nepravdivá a značně dehonestující tvrzení a obvinění byla prošetřována orgány činnými v trestním řízení, byla probírána před soudem i v opatrovnickém řízení a bylo rovněž zjištěno, že žalovaný verbálně napadal žalobce těmito nevybíravými a dehonestujícími tvrzeními i na veřejnosti v přítomnosti dalších osob. To vše nepochybně závažně zasáhlo do žalobcovy osobnosti a dotklo se jeho důstojnosti, cti a pověsti. O tom, že se žalovaný neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce dopustil, není v posuzované věci pochyb, neboť žalovaný byl za toto své jednání trestně odsouzen pravomocným trestným rozsudkem, přičemž jak správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl soud prvního stupně, v této věci je soud uvedeným trestním rozsudkem vázán resp. je jím vázán v tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu na osobnosti žalobce, neboť bylo způsobilé snížit jeho čest, důstojnost a vážnost v rodině i v širším společenském okruhu, a ohrozit tak jeho postavení ve společnosti. I když z judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech vyplývá (např. z výše uvedeného rozsudku ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2878/2014), že ne každé šíření nepravdivého údaje o fyzické osobě zakládá neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, v této posuzované věci je i odvolací soud názoru, že zásah žalovaného do osobnostních práv žalobce byl natolik závažný a intenzivní, že přesáhl určitou mez, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat, a proto v tomto případě nutno uzavřít, že zásah žalovaného do osobnostních práv žalobce byl neoprávněný. V řízení byla rovněž zjištěna příčinná souvislost mezi uvedeným neoprávněným zásahem žalovaného a dotčením osobnostní sféry žalobce. V podrobnostech odvolací soud rovněž odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Vzhledem k výše uvedenému je závěr soudu prvního stupně, že žalovaný je odpovědný za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla neoprávněným zásahem žalovaného do jeho osobnosti a je tudíž povinností žalovaného tuto újmu odčinit, zcela správný.

12. Podle ustanovení § 2956 o. z., vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

13. Podle ustanovení § 2951 ods.t 2 o. z., nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

14. Z výše citovaných ustanovení občanského zákoníku je zřejmé, že v případě vzniku nemajetkové újmy v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka má poškozený právo vedle toho, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do jeho práva na ochranu osobnosti nebo aby byly odstraněny jejich následky, domáhat se také toho, aby mu bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění, a to v penězích, pokud jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy nezajistí. Peněžitá náhrada je v zákoně uváděná jako subsidiární způsob, který nastupuje teprve v případě, že jiná forma není dostačující. V posuzované věci došlo i podle názoru odvolacího soudu k závažnému a razantnímu zásahu do osobnosti žalobce, neboť žalovaný jej lživě obvinil ze spáchání trestného činu, navíc s úmyslem přivodit jeho trestní stíhání, ačkoliv se tvrzení žalovaného ukázala jako nepravdivá, věc byla vůči žalobci odložena a ani vůči němu nebylo zahájeno trestní stíhání. Došlo tedy v této věci i k zásahu do principu presumpce neviny, který je velmi významnou hodnotou. Tvrzení žalovaného totiž navozovala dojem, že se žalobce dopustil trestného činu, ač ve skutečnosti pro něj nebyl ani stíhán. K odčinění takového významného zásahu do osobnostních práv jiná forma zadostiučinění než peněžitá náhrada i podle názoru odvolacího soudu nestačí. Je nutno přihlédnout i k motivu žalovaného, který dehonestující nepravdivá tvrzení o žalobci uváděl s úmyslem přivodit mu trestní stíhání a zdiskreditovat jej, a rovněž i k postoji žalovaného k celé záležitosti, neboť bylo zjištěno, že svého jednání nelituje, nepovažuje je za nikterak závažné a dokonce i po skončení trestního řízení ve slovních útocích na žalobce pokračoval. Nelze nevidět ani to, že žalovaný obvinil žalobce z týrání nezletilých dětí či jejich pohlavního zneužívání, což jsou činy, které jsou obecně velmi negativně vnímány, odsuzovány a je jím věnována zvýšená pozornost. S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že žalobci náleží za vzniklou nemajetkovou újmu peněžitá náhrada. I v tomto směru se odvolací soud ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku.

15. Odvolací soud ovšem nepřisvědčil výši peněžité náhrady, kterou soud prvního stupně v posuzované věci žalobci přiznal, neboť výše v částce částka není podle názoru odvolacího soudu v této věci přiměřená a neodráží správně výše uvedené konkrétní okolnosti případu, a to i s přihlédnutím k typově obdobným věcem, které jsou soudy posuzovány. Je sice pravda, že neoprávněný zásah žalovaného do osobnostních práv žalobce byl významný a intenzivní, nicméně při stanovení konkrétní výše peněžité náhrady zohlednil odvolací soud závěry již výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3703/2019 ze dne 22. 10. 2010 vydaného v typově příbuzné věci, která má určité shodné prvky s věcí posuzovanou v předmětném řízení, nicméně tam zjištěný neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzických osob byl mnohem intenzivnější, neboť tyto osoby byly spojeny s rasově motivovanými žhářskými útoky, a to v reportáži odvysílané v televizi. Vzhledem na nepochybnou závažnost a vysokou intenzitu takového zásahu byla v tam uvedené věci přiznána peněžitá náhrada každému z poškozených ve výši částka, kterou Nejvyšší soud shledal za přiměřenou a odpovídající uvedenému závažnému zásahu do osobnostních práv poškozených. V předmětné posuzované věci je podle názoru odvolacího soudu neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce méně závažný a méně intenzivní, neboť lživé a nepravdivé údaje tvrzené o žalobci nebyly rasově motivovány, nebyly zveřejněny v televizi či v jiném sdělovacím prostředku, nebyla tudíž s nimi seznámena tak široká veřejnost, a i když neoprávněný zásah žalovaného byl objektivně způsobilý snížit důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti, nebylo například zjištěno, že by v důsledku uvedeného zásahu musel odejít ze zaměstnání a změnit práci. Vzhledem k uvedeným konkrétním okolnostem posuzovaného případu se odvolacímu soudu jeví jako přiměřená peněžitá náhrada ve výši částka, která bude podle názoru odvolacího soudu pro žalobce dostatečným a spravedlivým zadostiučiněním a splní rovněž jak svou funkci satisfakční, tak i funkci preventivní.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud za použití ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku, přiznal tedy žalobci peněžitou náhradu ve výši částka i s požadovaným úrokem z prodlení, na nějž má žalobce rovněž nárok, a ohledně další žalobcem požadované částky částka s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to ve smyslu ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. Úspěšnému žalobci náleží právo na přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť i když byl žalobce ve věci úspěšný pouze zčásti, záviselo rozhodnutí o náhradě a její výši na úvaze soudu. Žalobci proto byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, které mu vznikly v souvislosti s jeho právním zastoupením. Tarifní hodnota, z níž se odvíjí výše odměny za jednotlivé úkony právní služby učiněné advokátem, byla přitom stanovena v souladu s ustanovením § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen AT) a činí částka. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby tak činí částka. Učinila-li advokátka žalobce v řízení před soudem prvního stupně 4,5 úkonů právní služby, jak jsou specifikovány v bodě 33 odůvodnění napadeného rozsudku, je zřejmé, že odměna činí částka, spolu s 5 paušálními náhradami hotových výloh po částka (ustanovení § 13 ods.t 3 AT) tak činí částka. K nákladům řízení žalobce pak rovněž patří náhrada za ztrátu času na cestě ke dvěma soudním jednáním za 12 půlhodin po částka (ustanovení § 14 AT) a rovněž cestovné k těmto dvěma soudním jednáním z obec do obec a zpět vždy po částka (rovněž bod 33 odůvodnění napadeného rozsudku). Jelikož advokátka žalobce doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH) je zapotřebí takto stanovené náklady řízení navýšit o 21% DPH, neboť i DPH patří k nákladům řízení (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.). K nákladům řízení žalobce před soudem prvního stupně patří rovněž zaplacený soudní poplatek z žaloby ve výši částka, takže celkové náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně činí po zaokrouhlení částka.

18. Žalobci rovněž náleží právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 3 téhož zákona, které jsou rovněž spojeny s jeho náklady na právní zastoupení. Advokátka žalobce učinila v odvolacím řízení 2 úkony právní služby, a to sepis vyjádření k odvolání žalovaného a účast u odvolacího jednání, náleží jí proto odměna za 2 úkony právní služby po částka a k tomu 2x režijní paušál po částka, to vše navýšené o 21% DPH. Náklady odvolacího řízení žalobce tak činí částka a spolu s náklady prvostupňovými činí celkem částka. K zaplacení této částky tedy odvolací soud zavázal žalovaného tak, jak vyplývá z výroku tohoto rozsudku, přičemž lhůta ke splnění uložené povinnosti a platební místo jsou odůvodněny ustanoveními § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 téhož zákona, v odvolacím řízení za použití ustanovení § 211 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku není odvolání ani dovolání přípustné.