17 CO 59/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Buriana a soudkyň JUDr. Hany Příhodové a JUDr. Ivany Tomkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2) jméno příjmení , datum narození bytem adresa , oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa o zaplacení částky číslo , 27 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 C 43/2020-87, <b>I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzu je.</b> <b>II. Ve výroku III se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 45.020 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].</b> <b>III. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 29.072 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].</b> 1. Okresní soud v Hodoníně („ dále již jen soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 C 43/2020-87 („ dále již jen rozsudek soudu prvního stupně“) tak, že žalovaným 1) a 2) uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 349.060,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 349.060,27 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). V části, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 349.060,27 Kč za období od [datum] do [datum] soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 44.309,80 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům I a III podali žalovaní odvolání, ve kterém po provedení rekapitulace obsahu rozsudku soudu prvního stupně namítli, že nejsou ve věci pasivně legitimováni. Poukázali na ustanovení § 594 občanského zákoníku a na komentář k tomuto ustanovení se vztahující, přičemž uvedli, že oni přímo s dědicem v dané věci nejednali a ani z odporovaného jednání (odmítnutí dědictví dlužníkem) nenabyli prospěch. Poukázali na skutečnost, že předmětný majetek nabyli ze zákona, neboť se stali v důsledku předchozího odmítnutí dědictví dlužníkem a jeho babičkou dědici po zemřelé zůstavitelce. Právním titulem nabytí prospěchu v podobě pozůstalosti žalovaných tedy nebylo jednání konkrétních osob, nýbrž zákon. Připomenuli, že i kdyby majetkový prospěch v podobě pozůstalosti získali, získali by tak tento prospěch jednáním své matky [jméno] [příjmení], a nikoliv jednáním dlužníka. Zdůraznili, že jejich majetkový prospěch nesouvisí s odmítnutím dědictví dlužníkem, ale souvisí s odmítnutím dědictví ze strany jejich matky [jméno] [příjmení]. Žalovaní v této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3480/2007. Žalovaní vyslovili názor, že do žádného, ze zákona vymezeného okruhu osob, vůči nimž lze podat odpor či žalobu, nespadají. Žaloba je tedy z tohoto důvodu vůči nim nedůvodná. Dále namítli, že za nesprávný považují názor, že odmítnutí dědictví dlužníkem je bezúplatným právním jednáním dlužníka, a tedy je třeba při posouzení práv a povinností vycházet z ustanovení § 591 občanského zákoníku ve spojení s § 592 občanského zákoníku, jak učinil soud prvního stupně. Podle jejich názoru není správný závěr soudu prvního stupně, že odmítnutí dědictví dlužníkem je bezúplatným právním jednáním dlužníka, jelikož se v důsledku tohoto odmítnutí nerozšířil majetek dlužníka, který by se jinak rozšířil, a naopak se rozšířil majetek žalovaných, který by se jinak nerozšířil. Žalovaní připomenuli, že v souvislosti s odmítnutím dědictví a jeho nabytím získali nejen aktiva, ale i pasiva, které museli uhradit. Nelze tedy uvažovat o bezúplatném právním jednání. Dále vyslovili nesouhlas s výší částky, kterou jim soud uložil uhradit žalobci jako objektivní hodnotu toho, co se, nebýt odmítnutí dědictví, mohlo stát majetkem dlužníka. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně a žalobu zamítl a dále, aby změnil i výrok o náhradě nákladů řízení a přiznal jim náklady řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaných uvedl, že závěry soudu prvního stupně považuje za správné, přičemž žalovaní ve svém odvolání neuvádějí žádné nové skutečnosti. Připomenul, že jediný, kdo získali majetkový prospěch v důsledku odmítnutí dědictví dlužníkem [jméno] [příjmení] po zemřelé matce a následně odmítnutím dědictví babičkou dlužníka paní [jméno] [příjmení] byli žalovaní. Dle jeho názoru z výkladu a smyslu zákonné úpravy vyplývá, že podstatné je to, kdo získal majetkový prospěch, tedy v tomto případě, kdo pozůstalost nabyl. Žalobkyně vyslovila názor, že žalovaní se od počátku svým jednáním snaží o zneužívající výkon práva, když jejich jednání je od počátku ryze účelové. K žalovanými zmiňovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3480/2007 žalobce uvedl, že předmětné rozhodnutí vychází ze starého občanského zákoníku, přičemž stávající právní úprava odpůrčího práva byla podstatným způsobem upravena a rozšířena ve prospěch zkracovaných věřitelů. Žalobce se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že odmítnutí dědictví je bezúplatným právním jednáním a že odmítnutím dědictví se nerozšířila majetková sféra dlužníka, který za ně neobdržel od žalovaných ani jiné osoby žádné protiplnění. Skutečnost, že žalovaní měli zaplatit náklady pohřbu a odměnu soudnímu komisaři dle žalobce nečiní z bezúplatného jednání jednání úplatné. K nesouhlasu žalovaných s výší požadované škody žalobce uvedl, že reálná část kupní ceny představuje objektivní hodnotu toho, co nebýt odmítnutí dědictví dlužníkem, se mohlo stát jeho majetkem a z tohoto majetku mohl svoji pohledávku uspokojit. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud posoudil odvolání žalovaných jako včas podané, podané osobou oprávněnou k podání odvolání, přípustné a řádné (§ 204 odst. 1, § 201, § 202 odst. 2 a contrario, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále již jen o.s.ř.). Ve svých důvodech je odvolání podřaditelné pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., tedy, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutečnosti zakládající odvolací důvod uvedený v ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které zkoumá soud z úřední povinnosti, nebyly ze spisu zjištěny a v odvolání žalovaných nebyly namítány.

5. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné. Odvolací soud se nezabýval přezkoumáním výroku II rozsudku soudu prvního stupně, který byl výrokem zamítavým, přičemž žalovaným z povahy tohoto zamítavého výroku ani právo odvolání proti němu nepříslušelo, neboť tímto výrokem jim žádná újma způsobena nebyla. Žalobce, který mohl proti tomuto výroku odvolání podat, však odvolání proti němu nepodal. Výrok II tedy ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 o.s.ř. nabyl samostatně právní moci.

6. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce se po připuštěné změně žaloby soudem prvního stupně domáhal po žalovaných zaplacení částky 349.060,27 Kč s úrokem z prodlení od [datum] z této částky do zaplacení, a to z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že [jméno] [příjmení], vůči kterému má vykonatelnou pohledávku z titulu směnečného platebního rozkazu č. j. [číslo jednací] vydaného Krajským soudem v Brně, na dlužnou částku ničeho neuhradil a odmítl nabýt pozůstalost po své zemřelé matce, čímž ho úmyslně zkrátil v uspokojení jeho pohledávky z ideální 1/6 pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku [parcelní číslo], v k. ú. [anonymizována dvě slova] Tyto nemovitosti v důsledku odmítnutí dědictví dlužníkem [jméno] [příjmení] nabyli žalovaní jako strýcové [jméno] [příjmení]. Žalovaní toto dědictví nabyli poté, co dědictví odmítla rovněž i jejich matka, tedy babička dlužníka [jméno] [příjmení], paní [jméno] [příjmení]. Žalovaní nárok žalobce neuznávali a rovněž i v průběhu řízení před soudem I. stupně poukazovali na skutečnost, že nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť majetkový prospěch nezískali přímým jednáním s dlužníkem, ale přímo ze zákona v důsledku odmítnutí dědictví jejich matkou, babičkou dlužníka. Rovněž zpochybňovali bezúplatnost nabytí dědictví. Žalovaní poukazovali na skutečnost, že nabyli i pasiva dědictví a vznikla jim povinnost uhradit náklady soudního komisaře. Namítali, že jednání dlužníka ovlivnit nemohli. Rovněž tak nesouhlasili s výší částky žalované, která dle jejich názoru neodpovídá hodnotě jimi nabytého podílu.

7. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které v odůvodnění svého rozsudku popsal, nárok žalobce podřadil pod ustanovení § 586 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tím, že dlužník [jméno] [příjmení] odmítnul nepředlužené dědictví po své zemřelé matce, zkrátil tak žalobce v možnosti uspokojit se coby věřitele z tohoto dědictví (§ 589 odst. 1 občanského zákoníku). Soud prvního stupně se pod bodem 18 odůvodnění rozsudku vyjádřil k otázce pasivní legitimace žalovaných a dospěl k závěru, že pasivní legitimace je ve smyslu ustanovení § 594 občanského zákoníku dána na straně žalovaných, jelikož to byli oni, nikoliv babička dlužníka, kdo měl z odmítnutí dědictví ze strany dlužníka přímý majetkový prospěch a jeho jednáním se jim zvýšila výše spoluvlastnického podílu k daným nemovitostem. Tím, že babička dlužníka odmítla dědictví, se na ni hledí, jakoby dědictví nikdy nenabyla. Jednáním dlužníka se jí ani na okamžik fakticky nerozšířila majetková sféra a v důsledku toho ona nikdy nezískala majetkový prospěch. Za podstatné označil soud prvního stupně to, kdo pozůstalost v rámci jejího projednání fakticky nabyl a v konečném důsledku tak získal přímý majetkový prospěch. Těmito osobami byli nepochybně žalovaní. V této souvislosti se soud prvního stupně rovněž vypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou žalovaní v průběhu řízení poukazovali. Soud prvního stupně se dále pod bodem 20 vyjádřil k otázce bezúplatnosti právního jednání a odmítnutí dědictví označil za bezúplatné jednání dlužníka ve smyslu ustanovení § 591, § 592 občanského zákoníku. S ohledem na skutečnost, že žalovaní s účinky ke dni [datum] převedli spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem na třetí osoby a nebylo již možno dále, aby žalobce mohl uspokojit svou pohledávku z nabytého majetku žalovanými a současně se již nemohl nadále domáhat pouze určení neúčinnosti právního jednání, zcela po právu se pak dle soudu prvního stupně žalobce domáhá náhrady škody ve smyslu ustanovení § 596 občanského zákoníku. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že při určení výše náhrady škody bylo třeba vycházet z reálné části kupní ceny, které připadá na spoluvlastnický podíl vlastněný zemřelou matkou dlužníka, tj. 605.000 Kč (1/6 z kupní ceny 3.630.000 Kč). Tato částka dle soudu prvního stupně představuje objektivní hodnotu toho, co se, nebýt odmítnutí dědictví, mohlo stát majetkem dlužníka a z čeho mohl žalobce uspokojit svou pohledávku. V závěru odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně vypořádal s otázkou požadovaného úroku z prodlení a odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř. a nepatrným neúspěchem žalobce ve věci.

8. Odvolací soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve věci provedl dostatečné dokazování a z provedených důkazů vyvodil zcela správné právní závěry.

9. Pokud se jedná o skutkovou stránku věci, pak mezi účastníky nebylo sporu o tom, a vyplynulo to zcela jednoznačně z provedených listinných důkazů, že [jméno] [příjmení] je na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně dne 20. 9. 2017 pod č. j. [číslo jednací] povinen společně a nerozdílně s [jméno] [příjmení] uhradit žalobci směnečný peníz 250.942 Kč s 6 % ročním úrokem z této částky od [datum] do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 836 Kč a náklady řízení ve výši 47.945,20 Kč. Toto rozhodnutí nabylo vůči [jméno] [příjmení] právní moci i vykonatelnosti dne [datum]. Rovněž nebylo pochyb o tom, že vůči [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] bylo vedeno exekuční řízení, jehož titulem byl zmíněný směnečný platební rozkaz a že část závazku byla splněna, nicméně celková výše peněžní pohledávky k datu [datum] činila 421.387,50 Kč. Povinní uhradili pouze 21.189,24 Kč. Dále nebylo mezi účastníky o tom, že matka dlužníka [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřela, [jméno] [příjmení] jako jediný její syn a jediný dědic dědictví po zemřelé matce odmítl a stejně tak učinila i jeho babička paní [jméno] [příjmení], přičemž dědictví jako dědicové ve třetí skupině nabyli žalovaní. Žalovaní dědictví neodmítli, tudíž nabyli každý rovným dílem ideální 1/6 pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku [parcelní číslo], zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. [anonymizována dvě slova], vše v obvyklé ceně 146.477 Kč. Rovněž tak sporu nebylo mezi účastníky o tom, že žalovaní společně s [jméno] [příjmení] prodali předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne [datum] [jméno] a [jméno] [příjmení] za kupní cenu 3.630.000 Kč, přičemž kupující byli zapsáni ke dni [datum] jako vlastníci těchto nemovitostí v katastru nemovitostí.

10. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z výše uvedeného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

11. Podstata odvolání žalovaných spočívala především v námitce nedostatku jejich pasivní legitimace, neboť přímo s dědicem nejednali, nenabyli z dědictví žádný majetkový prospěch, a dále, že vlastnictví k předmětným nemovitostem získali ze zákona, nikoliv v důsledku vlastního jednání a že v daném případě odmítnutí dědictví nebylo bezúplatným právním jednáním. Další námitka spočívá v tom, že výše částky, kterou soud žalobci přiznal, není objektivní hodnotou toho, co představovalo odmítnuté dědictví. Dle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně s výše uvedenými námitkami v odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal, neboť tyto námitky byly skutečně žalovanými uplatňovány již v rámci řízení před soudem prvního stupně.

12. Odvolací soud konstatuje, že se v celém rozsahu ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem I. stupně, s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, přičemž podřazení nároku žalobce pod příslušná zákonná ustanovení občanského zákoníku, jakož i závěry učiněné k jednotlivým námitkám žalovaných, považuje za správné, a proto pro stručnost odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

13. Rovněž i odvolací soud zastává názor, že tím, kdo se obohatil v důsledku odmítnutí dědictví dlužníkem žalobce [jméno] [příjmení], nebyla jeho babička [jméno] [příjmení], ale žalovaní, kteří předmětný majetek do svého vlastnictví nabyli. Skutečnost, že žalovaní nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem až jako dědici ve třetí dědické skupině poté, co dědictví odmítla jejich matka, tedy babička dlužníka [jméno] [příjmení], není dle názoru odvolacího soudu pro posouzení otázky, kdo měl z právního jednání dlužníka přímý prospěch, podstatné. Přímý majetkový prospěch z odmítnutí dědictví [jméno] [příjmení] měli jednoznačně žalovaní.

14. Podle ustanovení § 594 občanského zákoníku neúčinnosti právního jednání se lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce. 15. [příjmení], vůči které se lze dovolat neúčinnosti právního jednání je především ten, kdo s dlužníkem právně jednal. Jde o spolukontrahenta, anebo jinou osobu v podobném postavení. Touto osobou je zpravidla ten, kdo také získal od dlužníka majetkový prospěch, nicméně právě tato osoba představuje druhý okruh osob, vůči kterým může odpůrčí žaloba směřovat. Ten, kdo získal od dlužníka majetkový prospěch, nejenže nemusí být dlužníkovým spolukontrahentem, ale ani nemusel s dlužníkem jinak právně jednat. Do tohoto druhu osob lze zařadit např. dědice, který získal část dědictví, kterou dlužník odmítl. Na žalované je tedy třeba pohlížet jako na osoby, vůči nimž se žalobce mohl dovolat neúčinnosti právního jednání dlužníka – odmítnutí dědictví.

16. K opakované námitce žalovaných, že odmítnutí dědictví dlužníkem nelze považovat za bezúplatné, protože nabyli i pasiva dědictví a museli hradit náklady soudního komisaře, se soud prvního stupně vyjádřil pod bodem 20 odůvodnění svého rozsudku, přičemž odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje. Nad rámec těchto závěrů učiněných soudem prvního stupně odvolací soud dodává, že žalovanými zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3480/2007 na daný případ skutečně nedopadá, neboť závěry tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z právní úpravy provedené zákonem č. 40/1964 Sb., přičemž tato úprava již neodpovídá nové úpravě provedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Skutkové podstaty vymezující podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou upraveny v § 590 a § 591 občanského zákoníku. Ustanovení § 590 občanského zákoníku vymezuje obecné podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, ustanovení § 591 občanského zákoníku pak upravuje podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti bezúplatného právního jednání. Výkladem za použití obecného výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali (tj., že zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné) je třeba dovodit, že u bezúplatných právních jednání zvláštní právní úprava relativně neúčinnosti v ustanovení § 591 občanského zákoníku vylučuje použití ustanovení § 590 občanského zákoníku; tj. jinými slovy řečeno, podle ustanovení § 590 lze posoudit pouze relativní neúčinnost právních jednání úplatných. Pojem bezúplatnosti je přitom pojmem širším nežli darování. Bezúplatným je každé právní jednání, které znamená pro dlužníka majetkovou oběť, za niž mu druhá strana neposkytne adekvátní protihodnotu. V daném případě, jak správně dovodil soud prvního stupně, dlužníku, který se vzdal svého dědického podílu, se žádné majetkové protihodnoty nedostalo.

17. Podle ustanovení § 591 občanského zákoníku se neúčinnosti bezúplatného jednání dlužníka může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se: a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejné prospěšný účel nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

18. Podle ustanovení § 589 občanského zákoníku zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

19. Z citovaných ustanovení tedy vyplývá, že věřitel se neúčinnosti bezúplatného právního jednání svého dlužníka může úspěšně dovolat za podmínky, že takové právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky (§ 589) a že k němu došlo v posledních dvou letech. Jiné podmínky určení relativní neúčinnosti bezúplatného právního jednání – s výjimkami uvedenými v § 591 pod písmeny a) až d) – zákon nestanoví. Subjektivní stránka, tj. zda dlužník měl zkracující úmysl a zda byl nebo musel být takový úmysl znám druhé straně, se tudíž v takovém případě neposuzuje. Tato poměrně přísná právní úprava vychází z premisy, že zvýhodnění osoby, v jejíž prospěch dlužník učinil bezúplatné právní jednání, nemůže jít na úkor uspokojení pohledávky jeho věřitele.

20. S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že dlužník [jméno] [příjmení] učinil bezúplatné právní jednání – odmítnutí dědictví, čímž zkrátil uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele – žalobce, kterou měl vůči žalovanému přiznanou pravomocným směnečným platebním rozkazem č. j. [číslo jednací] ze dne 20. 9. 2017 vydaným Krajským soudem v Brně.

21. Jak správně uvedl soud prvního stupně pod bodem 21 odůvodnění svého rozsudku, za situace, kdy žalovaní celou předmětnou nemovitost, včetně ideálního podílu, který získali jako dědicové poté, co dlužník [jméno] [příjmení] dědictví po své matce odmítl, prodali třetí osobě – manželům [jméno] a [jméno] [příjmení] a tito jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí, nemohl se žalobce již domáhat určení neúčinnosti právního jednání (odmítnutí dědictví a schválení dědické dohody), ale toliko náhrady škody ve smyslu ustanovení § 596 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení nabyla-li třetí osoba k věci, z níž by se věřitel mohl jinak domoci uspokojení, takové právo, že se proti této osobě neúčinnosti dovolat nelze, má ten, proti němuž se věřitel neúčinnosti právního jednání mohl dříve dovolat a za jehož držby právo třetí osobě vzniklo, vůči věřiteli povinnost k náhradě škody. Soud prvního stupně tedy zcela správně žalované zavázal k povinnosti nahradit žalobci škodu ve smyslu tohoto ustanovení, a to ve výši pohledávky, kterou žalobce vůči dlužníku [jméno] [příjmení] má.

22. Dle názoru odvolacího soudu při stanovení reálné hodnoty spoluvlastnického podílu, který by získal v rámci dědictví po své matce dlužník [jméno] [příjmení], pokud by dědictví neodmítl, soud prvního stupně správně vycházel z hodnoty ideální 1/6 z celkové kupní ceny, za kterou byla nemovitost prodána. Je zcela nepochybné, že nemovitost byla prodána za částku 3.630.000 Kč včetně ideálního podílu, který by dlužník získal v rámci dědictví po zemřelé matce za prodej nemovitosti, pokud by se dědictví nevzdal. Částku [číslo] K představující ideální 1/6 z kupní ceny by za prodej nemovitosti získal. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že při určení výše nabytého prospěchu je třeba vycházet právě z takto poměrně snížené kupní ceny, nikoliv z ocenění aktiv v pozůstalosti v dědickém řízení a není třeba ani samostatně oceňovat samotný spoluvlastnický podíl po zesnulé matce dlužníka.

23. S ohledem na výše uvedené odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako zcela správný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

24. Odvolací soud se však neztotožnil v celém rozsahu s rozhodnutím soudu prvního stupně obsaženém ve výroku III ohledně nákladů řízení, které byly úspěšnému žalobci přiznány, a to zejména v té části, kdy úspěšnému žalobci nebyly přiznány náklady řízení v podobě daně z přidané hodnoty z cestovného s poukazem na skutečnost, že cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou stanoveny včetně DPH.

25. Z ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že náklady řízení jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidnaé hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 2.

26. Podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení, je-li zástupcem a) advokát, notář v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy nebo patentový zástupce v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu.

27. Občanský soudní řád však v této souvislosti nerozlišuje jednotlivé položky odměny a hotových výdajů, které by navýšení o příslušnou procentuální částku daně z přidanéhodnoty podléhaly či nepodléhaly, přičemž je nepochybné, že pokud je advokát jako plátce DPH povinen odvézt tuto daň z celé částky, která mu byla na nákladech řízení přiznána a proplacena (kromě těch položek, které nepodléhají dani z přidané hodnoty jako např. soudní poplatek), pak tomu musí odpovídat na nákladech řízení přiznané částky navýšené o příslušnou daň z přidané hodnoty, a to ohledně všech položek odměny a náhrady hotových výdajů. Je zcela nepochybné, že advokát je povinen z částky představované cestovné odvézt daň z přidané hodnoty, a tudíž je zcela na místě mu tuto daň z přidané hodnoty z přiznaného cestovného také přiznat. I kdyby soud vycházel z názoru, že cena pohonných hmot i základní sazby náhrady jsou stanoveny včetně DPH, pak tato skutečnost nemění nic na tom, že advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, je povinen z přiznaného cestovného tuto daň odvézt a má tak právo ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. na její náhradu. Odvolací soud tedy změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že k nákladům řízení tak, jak byly soudem prvního stupně pod bodem 25 odůvodnění rozsudku vypočteny, přiznal navíc žalobci daň z přidané hodnoty z cestovného ve výši 3.381,80 Kč, to je částku 710,17 Kč. Celkové náklady řízení, které uložil žalovaným zaplatit žalobci, vyčíslil odvolací soud po zaokrouhlední částkou 45.020 Kč. Odvolací soud tedy změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně a na nákladech nalézacího řízení přiznal žalobci částku 45.020 Kč.

28. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, přísluší mu s ohledem na ustanovení § 142 odst. 1 za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. náhrada nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení představují odměnu advokáta žalobce za 2 úkony právní služby učiněné v odvolacím řízení, a to za podání vyjádření k odvolání žalovaných a za účast u odvolacího jednání (§ 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu - dále jen advokátní tarif). Na tyto dva úkony právní služby přísluší žalobci 2x 300 Kč režijní náhrada hotových výdajů advokáta (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) Náklady odvolacího řízení představují náhradu za promeškaný čas zástupce žalobce cestou na jednání k odvolacímu soudu, a to z [obec] do [obec] a zpět, celkem za 8 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu) Náklady odvolacího řízení představují rovněž i cestovné zástupce žalobce z [obec] do [obec] a zpět k odvolacímu jednání konanému dne [datum] vykonané osobním automobilem Peugeot 308, [registrační značka] při ujetí celkem 420 km, průměrné spotřebě 6,7 l automobilového benzinu BA95, vyhláškové ceně benzinu 44,50 (§ 4 písm. a) vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve znění vyhlášky [číslo] sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel 4,70 Kč za 1 km jízdy (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Cestovné pak představuje částku 3.226,23 Kč. Odměna za 1 úkon právní služby činí 9.700 Kč (§ 7 bod 6, § 8 odst. 1 advokátního tarifu). K součtu výše uvedených částek 24.026,23 Kč bylo třeba připočítat 21% daň z přidané hodnoty, neboť zástupce žalobce je plátcem této daně a daň z přidané hodnoty je dle ustanovení § 137 odst. 1, 3 součástí nákladů řízení. Celkové náklady odvolacího řízení, které byly úspěšnému žalobci přiznány, činí po zaokrouhlední 29.072 Kč.

29. Výrok o lhůtě k plnění a místo plnění se opírá o ustanovení § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.