18 CO 12/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Kláry Cáskové ve věci žalobce: ; Ing. jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vrácení zápůjček o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 19 C 195/2018-435

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 3 350 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky ode dne 10. 3. 2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žaloba se v části, jíž žalobce požadoval zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 350 000 Kč za dobu od 10. 2. 2018 do 9. 3. 2018, zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 452 191,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně na náhradě nákladů řízení částku 5 150 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 79 860 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku ve výši 3 350 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 2. 2018 do zaplacení (výrok I), žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobci na nákladech řízení částku 490 940 Kč (výrok II) a žalovaný byl zavázán k úhradě nákladů řízení státu ve výši 5 150 Kč (výrok III).

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který je dále doplnil přípisy ze dne 14. 10. 2021 a 17. 10. 2022. Žalovaný namítal, že žalobce neprokázal uzavření jakýchkoliv smluv o (zá) půjčce mezi žalovaným a panem [jméno] [příjmení], ani to, že by důvodem jím tvrzených plateb bylo poskytnutí (zá) půjček, když tyto jsou mj. identifikovány jinými platebními údaji, než je pro (zá) půjčky běžné. Dále, že žalobce neprokázal uznání údajného dluhu žalovaného vůči [anonymizováno]. [příjmení], proto je přinejmenším nárok vzešlý z platby ze dne 12. 8. 2009 nutně promlčen. Žalobce neprokázal ani postoupení údajných pohledávek za žalovaným z pana [příjmení] na [právnická osoba], a.s. a dále na žalobce. Žalobce nijak nevyvrátil pochybnosti o evidování postoupení v účetnictví [právnická osoba] a neprokázal skutečné datum postoupení údajných pohledávek. Naopak, žalovaný rozsáhle prokazuje podezřelé okolnosti postoupení údajných pohledávek a obecně poukazuje na řadu nesrovnalostí, které svědčí o tom, že průběh skutkového děje, jak jej líčí žalobce, a jak jej nekriticky přebírá soud I. stupně ve svém rozsudku, je krajně nepravděpodobný. Žalovaný vyčítá soudu I. stupně dále to, že dospěl k nesprávnému a nepodloženému závěru o pravosti dohody o uznání, ačkoliv jsou okolnosti jejího vzniku velice podezřelé. V neposlední řadě pak namítá, že se soud I. stupně řádně nevypořádal s veškerými důkazními návrhy žalovaného a neplnil řádně svou poučovací povinnost - zejména že shledává klíčovou dohodu o uznání za platnou a naopak že dospívá k závěru, že není prokázán úmysl pana [příjmení] krátit věřitele. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně buď přímo změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, popřípadě aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu projednání.

3. K odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil přípisem ze dne 13. 10. 2021 a jeho doplněním ze dne 18. 10. 2022. Uvedl, že žalovaný mohl a měl možnost v rámci řízení před soudem I. stupně prokázat, že předmětnou částku 3 350 000 Kč obdržel jako vratku půjčky, kterou předtím poskytl [jméno] [příjmení] [jméno] toho se však žalovaný snažil všemi možnými způsoby zpochybňovat provedené důkazy, avšak neúspěšně. Žalovaný namítal, že postoupení pohledávek je antedatované, zpochybňoval podpis J. [příjmení] na příjmových pokladních dokladech, naznačoval, že [jméno] [příjmení] mohla [jméno] [příjmení] umožnit zvýhodnit své věřitele, tvrdil, že podpis na uznání dluhu není žalovaného, že v ověřovací knize MěÚ [obec] je uvedena jiná dohoda o uznání dluhu než dohoda předložená žalobcem, že svědecká výpověď [jméno] [příjmení] u soudu, kde potvrdil, že mu žalovaný dlužil a prohlášení o bezdlužnosti učinil pod nátlakem, je nepravdivá, etc. Žalovaný tedy prokázal velkou dávku fantazie, když zpochybňoval jakýkoliv relevantní důkaz, nenabídl však žádné důkazy pro svoji skutkovou verzi. Žalobce uzavřel, že soud I. stupně se správně držel důkazů; navrhl proto odvolání žalovaného zamítnout.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a jemu předcházející řízení a u jednání, které svolal (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), shledal, že odvolání žalovaného je důvodné pouze v nepatrné části výroku I (a to co do části úroků z prodlení z žalované částky za dobu od 10. 2. 2018 do 9. 3. 2018) a ve výroku II, jímž byla vyčíslena náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně.

5. Soud I. stupně především správně posoudil aktivní legitimaci žalobce, když provedl pečlivé dokazování k dané otázce, a při hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech přesvědčivě vyložil, proč žádná ze dvou smluv o postoupení pohledávek není neplatná, resp. jak a kdy byla původní vada smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. 10. 2016 (spočívající v neověření podpisu ve smyslu ust. § 13 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích) konvalidována. Pokud žalovaný namítal, že smlouvy mohly být antedatovány, odvolací soud konstatuje, že tato tvrzení zůstala v rovině pouhých spekulací. Naopak, soud I. stupně na základě rozsáhlého dokazování k dané otázce (výpověď svědkyně [příjmení], výpověď svědka [příjmení], rozvaha [právnická osoba], a.s. ke dni 31. 12. 2017, interní doklady, příjmové doklady, výpisy z účtu [právnická osoba], a.s.) dospěl k jednoznačnému závěru, že není možné uvažovat o úmyslu krátit věřitele, a to především s ohledem na to, že insolvenční řízení původního věřitele [jméno] [příjmení] bylo zahájeno později (ke dni 10. 4. 2018), přičemž dotčená smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena před zahájením tohoto insolvenčního řízení (dne 26. 10. 2016) a zejména, že před zahájením daného insolvenčního řízení byla původnímu věřiteli i uhrazena sjednaná cena za postoupení těchto pohledávek (v průběhu roku 2017). Za této situace, kdy soud I. stupně již ze samotné časové souslednosti vyplývající z provedeného dokazování dospěl k závěru, že nebyl dán úmysl krátit věřitele, již nebylo nutné zkoumat a prokazovat, zda k postoupení došlo za„ cenu obvyklou“, jak namítá žalovaný (v tomto ohledu lze žalovanému přisvědčit pouze v tom, že formulace odůvodnění bod 64 napadeného rozsudku, kdy soud I. stupně uzavřel, že„ původní věřitel obdržel za převáděnou pohledávku úplatu v podobě obvyklé ceny v konkrétní výši 700 000 Kč“, je mírně zavádějící). Zároveň, soud I. stupně nebyl povinen ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. poučovat žalovaného o tom, že by snad měl dále tvrdit a prokazovat, že není prokázán úmysl pana [příjmení] krátit věřitele, neboť k posouzení otázky platnosti dané smlouvy o postoupení pohledávek přistoupil soud sám a z úřední povinnosti v souladu s ust. § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

6. Správně pak byl posouzen i samotný vznik a existence žalobou uplatněné pohledávky. Nárok žalobce je prokazován primárně dohodou o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016. V řízení přitom byla prokázána pravost této dohody, když námitka žalovaného, že jeho podpis na dohodě je falzum, byla jednoznačně vyvrácena znaleckým posudkem Mgr. [jméno] [příjmení] [číslo]. Případná možnost technické manipulace s ověřenou kopií této dohody byla vyloučena sdělením MěÚ [obec], jenž potvrdil, že z ověřovací knihy tohoto úřadu je patrná vidimace této dohody (resp. souhlasí záznam o vidimaci – druhové označení vidimované listiny, počet stran i pořadové číslo v ověřovací knize a na listině). Odvolací soud nadto k úvahám žalovaného o možném„ zkopírování jeho podpisu“ na kopii této listiny zdůrazňuje, že v souladu s ust. § 9 písm. f) zák. č. 21/2006 Sb. o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu, se vidimace neprovede, jsou-li v předložené listině, z níž je vidimovaná listina pořízena, jakékoliv změny, doplňky, vsuvky nebo škrty, které by mohly zeslabit její věrohodnost. Vznik pohledávky tak, jak je popsán v žalobě, jakož i pravost listiny – dohody o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016 – dále potvrdil i slyšený svědek [jméno] [příjmení], a to po poučení podle ust. § 126 o. s. ř. Nepřímo je pak nárok žalobce potvrzován dalšími provedenými důkazy (prohlášení J. [příjmení] ml., výslech sv. [příjmení], výpisy z účtu [anonymizováno]). Naopak, písemné prohlášení [jméno] [příjmení] ze dne 19. 10. 2020 o tom, že žalovaný mu již nic nedluží, zůstává oproti důkazům potvrzujícím skutkovou verzi žalobce osamoceno, navíc je vyvraceno písemným prohlášením J. [příjmení] ze dne 26. 10. 2020, výslechem svědka [příjmení], prohlášeními p. [příjmení] a p. [příjmení]. Za dané situace tedy soud I. stupně zcela správně a logicky uzavřel, že další svědecké prokazování okolností, za nichž mělo vzniknout prohlášení ze dne 19. 10. 2020 (tj. zda prohlášení bylo či nebylo vynucené navrženými svědky), je nadbytečné. Pokud pak žalovaný namítal, že soud I. stupně procesně pochybil, pokud nevyslechl znalce, pak žalovanému nelze přisvědčit ani v tomto bodě. Je nutno poukázat na to, že obě strany sporu výslovně prohlásily, že na výslechu znalce netrvají (žalovaný dne 12. 5. 2021 a žalobce dne 14. 7. 2021), žádná ze stran nezpochybnila kvalitu předloženého znaleckého posudku a i soud samotný hodnotil posudek jako vysoce odborný, i co do použitých posudkových metod. Pokud pak znalec upozorňoval na to, že jemu předložená listina není ověřenou kopií, ale jde o prostou kopii dříve úředně ověřeného dokumentu, soud provedl znalcem doporučené ověření dotazem u MěÚ [obec], a to se shora popsanými závěry; po zhodnocení všech důkazů ve vzájemných souvislostech pak soud prvého stupně dospěl k tomu, že žalovaný dohodu o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016 podepsal (blíže viz bod 70 a 71 odůvodnění napadeného rozsudku).

7. S ohledem na své závěry o pravosti a obsahu dohody o uznání dluhu ze dne 25. 10. 2016, soud I. stupně správně uzavřel, že nárok žalobce nebyl ani částečně promlčen (§ 639 o. z.), a zároveň bylo v tomto důsledku přeneseno důkazní břemeno na žalovaného (§ 2053 o. z.). Soud I. stupně žalovaného přitom zcela správně již u prvního jednání dne 5. 2. 2020 poučil podle ust. § 118a o.s.ř. o tom, že žalovaný je pro tento případ povinen tvrdit a zejména prokazovat svou skutkovou verzi věci, tj. že předmětné finanční částky nebyly půjčkami, ale naopak vratky, které on sám půjčil panu [příjmení]. Žalovaný však v soudem povolené lhůtě 30 dní pouze bez jakýchkoliv dalších konkrétních tvrzení uvedl, že„ je nutné vyslechnout pana [jméno] [příjmení]“ a že„ navrhuje vyslechnout jako svědka paní [jméno] [příjmení], exmanželku pana [příjmení], která věděla krom žalovaného a pana [příjmení] o jejich historických vztazích a závazcích zcela nepochybně nejvíc“. Soudu I. stupně tedy nelze vytýkat, pokud zamítl návrh na doplnění dokazování výslechem [anonymizována dvě slova], neboť žalovaný neuvedl žádná konkrétní tvrzení, která by měla být jejím výslechem prokázána (tj. co konkrétně má svědkyně potvrdit či vyvrátit), a v průběhu dalšího řízení pak již její výslech navrhoval vždy jen s poukazem na to, že [anonymizována dvě slova] byla u podpisu prohlášení ze dne 19. 10. 2020 (viz shora). Navržený svědek [jméno] [příjmení] pak v řízení byl vyslechnut (jeho výslech navrhoval i sám žalobce) a nejenže nepotvrdil skutkový děj tvrzený žalovaným, ale naopak potvrdil skutkovou verzi žalobce.

8. Odvolací soud pak zamítl nový důkazní návrh ze dne 17. 10. 2022 žalovaného, aby soud vyžádal od PČR usnesení, kterým byla odložena věc [číslo jednací], kdy – podle tvrzení žalovaného - mělo jít o podezření pro možné spáchání trestného činu týkajícího se plateb v souhrnné výši 3 350 000 Kč, přičemž žalovaný byl v dané věci veden jako podezřelý. Žalovaný k dotazu soudu u jednání dne 20. 10. 2022 nespecifikoval, co má být uvedeným důkazem prokázáno, k čemu konkrétně se vztahuje a jaké skutkové tvrzení žalovaného by měl daný důkaz dokládat; odvolací soud proto nenašel žádný důvod pro jeho provedení.

9. Při posouzení splatnosti pohledávky vyšel soud I. stupně správně z právní úpravy ustanovení § 2393 odst. 1 o. z., když původně nebylo mezi účastníky smlouvy sjednáno, kdy má být zápůjčka vrácena. Jelikož však měl odvolací soud za to, že z výpovědi smlouvy o zápůjčce ze dne 3. 1. 2018, podacího lístku ze dne 18. 1. 2018 a výpisu o sledování zásilek lze učinit jiná skutková zjištění (kdy v posouzení splatnosti pohledávky žalobce došlo k početní chybě), byly uvedené důkazy zopakovány z nich učiněny tyto závěry: Výzvou ze dne 3. 1. 2018 původní věřitel vypověděl smlouvy o zápůjčce a vyzval žalovaného k vrácení částky 3 350 000 Kč do šesti týdnů ode dne doručení této výpovědi. Podle podacího lístku ze dne 18. 1. 2018 zaslal [jméno] [příjmení] doporučenou zásilku na adresu žalovaného dne 18. 1. 2018, podle výpisu České pošty ([příjmení] Online) došlo k dodání uvedené zásilky dne 26. 1. 2018. Stanovená lhůta šesti týdnů proto uplynula dne 9. 3. 2018 a prvním dnem, kdy se žalovaný dostal do prodlení s hrazením, je proto 10. 3. 2018 (nikoliv tedy 10. 2. 2018). Pouze v uvedeném rozsahu proto odvolací jinak zcela správný rozsudek soudu I. stupně změnil a v příslušeném rozsahu byl návrh žalobce zamítnut (§ 220 o. s. ř.)

10. Pokud se týká nákladů řízení, soud I. stupně správně dovodil, že jelikož bylo podané žalobě zcela vyhověno, má žalobce právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). I poté, kdy odvolací soud I. výrok rozsudku soudu I. stupně částečně změnil, zůstává situace nezměněna v tom, že žalobce byl neúspěšný pouze v nepatrné části předmětu řízení (co do příslušenství pohledávky za 1 měsíc), a má tedy podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Výši těchto nákladů však soud I. stupně stanovil nesprávně, když – jak důvodně namítl žalovaný – žalobci byla přiznána též náhrada nákladů řízení (odměna za zastupování a režijní paušály) za 3 půlúkony právní služby, které však nelze hodnotit jako účelně vynaložené. Jedná se konkrétně o: 1) sepis návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 23. 10. 2018, neboť tomuto návrhu žalobce nebylo vyhověno, 2) sepis vyjádření k odvolání žalovaného proti předběžnému opatření ze dne 16. 7. 2019, neboť dané předběžné opatření bylo odvolacím soudem podstatně změněno v neprospěch žalobce a 3) sepis předžalobní výzvy ze dne 3. 1. 2018, neboť tato výzva byla sepsána samotným žalobcem, nikoliv jeho právním zástupcem. Naopak, soud prvého stupně opomenul zahrnout do nákladů řízení soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který žalobce dne 13. 6. 2019 uhradil za svůj úspěšný návrh ze dne 13. 6. 2019 na vydání předběžného opatření. Náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně tedy sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 167 500 Kč a zaplaceného soudního poplatku za návrh na předběžné opatření ve výši 1 000 Kč, z žalobcem uhrazené zálohy na znalecký posudek ve výši 4 000 Kč a dále z odměny advokáta ve smyslu ust. § 6 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“) ve výši 21 700 Kč za úkon (vypočítaná z tarifní hodnoty ve výši 3 350 000 Kč), a to za: přípravu a převzetí věci, návrh na vydání předběžného opatření ze dne 13. 6. 2019 (1/2 úkon), sepis žaloby, písemné vyjádření ze dne 5. 3. 2019, za účast u jednání soudu dne 5. 2. 2020, písemné vyjádření ze dne 5. 3. 2020, písemné vyjádření ze dne 15. 11. 2020, účast u jednání soudu dne 12. 5. 2021 (trvání 2:10 hod, tj. 2 úkony), písemné vyjádření ze dne 10. 6. 2021 a účast u jednání soudu dne 14. 7. 2021, tedy za 10,5 účtovaných úkonů právní služby (10,5 x 21 700 Kč). K tomu je pak dále připočítána náhrada za 11 paušálů po 300 Kč za tytéž úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 a.t., jakož i účtované DPH z poskytnutých právních služeb v celkové výši 48 541,50 Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobce před soudem I. stupně činily 452 191,50 Kč. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II o náhradě nákladů řízení změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku (§ 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.).

11. Ve věci náhrady nákladů České republiky (výrok III rozsudku soudu I. stupně) odkazuje odvolací soud plně na odůvodnění soudu prvého stupně (bod 80), znovu o těchto nákladech odvolací soud rozhodl s ohledem na ust. § 224 odst. 2 o. s. ř.

12. I v řízení před odvolacím soudem byl žalobce v naprosto převážné míře úspěšný a náleží mu náhrada všech účelně vynaložených nákladů (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 3 o. s. ř.) Náklady odvolacího řízení žalobce jsou tvořeny odměnou právního zástupce za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 13. 12. 2021, vyjádření o doplnění odvolání ze dne 18. 10. 2022 a účast u jednání dne 20. 10. 2022), třemi režijními paušály a tyto náklady právního zastoupení jsou navýšeny o 21% DPH. Výše odměny za jeden právní úkon činí v souladu s ust. § 7 a.t. 21 700 Kč (vypočítaná z tarifní hodnoty 3 350 000 Kč), režijní paušál za jeden úkon právní služby činí 300 Kč podle §13 odst. 4 a.t., celkem tedy 79 860 Kč (3x 21 700 + 3x 300 + DPH 13 860). Náklady odvolacího řízení ve výši 79.860 Kč byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce – advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).