18 CO 124/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců JUDr. Leoše Nováka a Mgr. Kláry Cáskové ve věci žalobkyň: a) MUDr. jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) příjmení příjmení , datum narození bytem adresa obě zastoupeny advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 2. 2021, č. j. 4 C 256/2020-175, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 4 C 256/2020-211

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v napadeném výroku I. mění tak, že se zamítá návrh, aby žalovaná byla zavázána uzavřít s žalobkyněmi a), b) smlouvu o převodu pozemku p. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] pro k. ú. [okres], [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce].

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud I. stupně nahradil projev vůle žalovaného uzavřít s žalobkyněmi a), b) smlouvu o převodu pozemku p. [číslo] v k. ú. [okres], [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ předmětný pozemek“); zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna uzavřít s žalobkyněmi a), b), smlouvu o převodu pozemků p. [číslo] [parcelní číslo] zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. [okres], [územní celek] u [stát. instituce], [stát. instituce] a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti vyhovujícímu výroku I a výroku III o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalovaný, který má za to, že předmětný rozsudek trpí vadami, a to z toho důvodu, že (i) soud prvního stupně nepřihlédl k žalovaným tvrzeným skutečnostem nebo k označeným důkazům podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., (ii) řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., (iii) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a (iv) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Žalovaný nesouhlasí se závěry soudu I. stupně ohledně své údajné liknavosti a svévole při vypořádání restitučních nároků žalobkyň. Zdůraznil, že žalobkyně se neúčastnily veřejných nabídek a byly aktivní pouze soudní cestou; že od doby, kdy žalobkyně poprvé uplatnily svůj restituční nárok u soudu došlo k podstatné změně okolností v tom směru, že žalovaný dobrovolně přecenil restituční nárok žalobkyň; a že doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, nedokládá sama o sobě, že by přístup žalovaného (resp. dříve Fondu národního majetku) byl liknavý či svévolný. Žalovaný dále uvedl, že nesprávné jsou i závěry soudu prvého stupně ohledně převoditelnosti předmětného pozemku. Nalézací soud nejprve shledal tento pozemek nepřevoditelným (viz protokol o jednání ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 4 C 126/2018), poté však svůj předběžný právní názor změnil a nesprávně předmětný pozemek považoval za převoditelný. Žalovaný především uvádí, že jakkoliv nepopírá, že nárok obce na bezúplatný převod pozemku je promlčitelným majetkovým právem, jako zásadní vidí to, že námitku promlčení může vznést výhradně dlužník či jeho právní nástupce. Předmětný pozemek pak nelze považovat za vhodný k převodu i s ohledem na charakter a faktický stav pozemku, kdy se zcela zjevně nejedná o pozemek vhodný k zemědělským účelům ve smyslu zákona o půdě, nýbrž o pozemek komerční. Žalovaný závěrem rozporuje též způsob ocenění náhradního pozemku soudem prvého stupně. Navrhl změnu rozsudku a zamítnutí žaloby.

3. Žalobkyně a), b) se k odvolání žalovaného vyjádřily tak, že rozsudek soudu prvého stupně považují po věcné i právní stránce správný. Žalovaný ve svém odvolání argumentuje obecně a účelově odkazuje na dnes již překonanou judikaturu stran nutné účasti oprávněných osob ve veřejných nabídkách. Pokud se týká vhodnosti náhradního pozemku, žalobkyně se ztotožňují s právním posouzením soudu I. stupně. Podle právního názoru žalobkyň v daném případě není dán veřejný zájem na tom, aby došlo k upřednostnění tvrzeného nároku města Znojmo před nárokem oprávněných osob na vypořádání restitučního nároku. Dále žalobkyně odkazují mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 72/2020 s tím, že je již dlouhodobě judikováno, že v momentě, kdy obec podá žádost o bezúplatný převod pozemku, vzniká jí tím nárok majetkoprávní povahy, který podléhá promlčení. Břemeno důkazní ohledně nepřevoditelnosti pozemku přitom tíží žalovaného – pokud tedy trval na své námitce ohledně podané žádosti obce, měl předložit důkaz o skutečnosti, že této žádosti může být z jeho strany vyhověno. Žalobkyně zdůraznily, že předmětný pozemek je ornou půdou, v současné době je zatravněn a je součástí zemědělského půdního fondu. To, že v současné době není zemědělsky obděláván, neznamená, že k takovému účelu nemůže sloužit do budoucna. Žalobkyně se rovněž ztotožňují s posouzením soudu I. stupně ohledně ocenění náhradního pozemku, když rozdíl v ocenění znaleckým posudkem Ing. [ulice] a Ing. [příjmení] je zanedbatelný (1 362,50 Kč), přičemž znalecký posudek Ing. [příjmení] je pozdější, a proto by měl mít i vyšší vypovídací hodnotu, zejména ve vztahu k posouzení dřevin na pozemku. Podáním ze dne 1. 11. 2022 doplnily žalobkyně aktuální informace o paralelních řízeních vedených mezi stejnými účastníky před dalšími soudy v ČR, doplnily odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se posouzení otázky liknavosti a svévole žalovaného při vypořádání nároku žalobkyň, a to včetně nesprávného ocenění restitučního nároku žalobkyň. K převoditelnosti náhradního pozemku p. [číslo] v k. ú. [okres] doplnily, že z protokolu o jednání soudu I. stupně ze dne 9. 9. 2020 vyplývá, že není pravdou to, co uvádí žalovaný, tj. že by soud nejprve považoval předmětný pozemek za nepřevoditelný. Samotná skutečnost, že pozemek je dotčen žádostí města Znojmo o bezplatný převod pozemku ještě neznamená, že tato tvoří překážku vydání pozemku. Žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR zdůrazňují promlčitelnost nároku obce a zdůrazňují, že této žádosti již nemůže být vyhověno, neboť v opačném případě by žalovaný nepostupoval jako řádný hospodář při nakládání s majetkem státu. Žalobkyně navíc mají za to, že žalovaný ve skutečnosti nemá zájem žádosti obce vyhovět, toliko se účelově snaží zabránit uspokojení restitučního nároku.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal a shledal, že odvolání je důvodné, neboť převodu předmětného pozemku brání zákonná překážka, rozsudek soudu I. stupně proto v napadeném výroku I změnil.

5. Pokud se týká posouzení aktivní a pasivní legitimace, jakož i svévolného a liknavého postupu žalovaného při vypořádání restitučního nároku žalobkyň a) a b), odvolací soud se zcela ztotožnil se zjištěními a právními závěry soudu I. stupně popsanými v odvoláním napadeném rozsudku, na jehož odůvodnění – ve spojení s odůvodněním rozsudku ze dne 30. 9. 2020 v související věci vedené před Okresním soudem ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 126/2018 – odvolací soud pro stručnost odkazuje. K námitkám žalovaného lze uvést, že není pravdou, že by nalézací soud dovodil liknavost žalovaného pouze na základě značně dlouhé doby, po kterou nebyly nároky žalobkyň uspokojeny; soud I. stupně vzal v úvahu a výslovně hodnotil i další relevantní kritéria, a to především nedostatečnou kvalitu a kvantitu vyhlašovaných veřejných nabídek a zejména pak in concreto nesprávné ocenění restitučního nároku žalobkyň. Nad rámec uvedeného odvolací soud podotýká, že nemůže být přiléhavý argument žalovaného, že„ po podání žaloby byl nárok žalobkyň dobrovolně přeceněn“, když k přecenění nároku došlo právě až poté, kdy se žalobkyně začaly domáhat svých nároků soudně a byly vypracovány nové znalecké posudky. Žalobkyně se přitom až do doby řádného ocenění jejich restitučního nároku ani nemohly účastnit vyhlášených veřejných nabídek, neboť jejich nárok byl žalovaným řádově podhodnocen. Liknavost a svévole v postupu žalovaného v je pak v případě žalobkyň a) a b) opakovaně konstatována a potvrzována soudními rozhodnutími ve věcech žalobkyň i v jiných restitučních věcech před soudy po celé České republice (viz výčet ve vyjádření se k odvolání žalobkyň a) a b)), na něž je rovněž možno odkázat.

6. Odvolací soud se však neztotožnil s právním názorem soudu I. stupně v otázce převoditelnosti předmětného pozemku, kdy nalézací soud uzavřel, že jelikož nárok města Znojma na bezúplatný převod předmětného pozemku byl uplatněn již dne 23. 1. 2017 (tj. dříve, než uplatnily svůj nárok žalobkyně) a zároveň, jelikož nebyl daný nárok ze strany města vymáhán soudně, tento podléhá promlčení po 3 letech a nezakládá tedy překážku převoditelnosti náhradního pozemku.

7. V souladu s ust. § 11a odst. 13 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zák. o půdě“) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů. Takovým zvláštním právním předpisem je například ust. §§ 7 nebo 10 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zák. o Státním pozemkovém úřadu“). Podle § 7 odst. 1 písm. e) cit. zák. Státní pozemkový úřad bezúplatně převede zemědělské pozemky, s nimiž je příslušný hospodařit, na základě písemné žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí, do jejího vlastnictví za předpokladu, že tomu nebrání práva třetích osob, a to jde-li o pozemky v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše určené územním plánem nebo regulačním plánem k realizaci veřejné zeleně nebo k realizaci veřejně prospěšných opatření anebo již k těmto účelům využité.

8. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, při posuzování„ vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je nutné mj. hodnotit, zda případnému převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), či zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). V případě možné překážky v podobě žádosti obce o bezúplatný převod pozemku je přitom třeba zkoumat to, zda a z jakého důvodu obec na podané žádosti trvá, a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno.

9. Soud I. stupně se danou otázkou při dokazování správě zabýval a zjistil, že podle sdělení města Znojmo ze dne 3. 12. 2020 zastupitelstvo města schválilo svým usnesením ze dne 19. 9. 2020 (bod č. 3606) nabytí předmětného pozemku do svého vlastnictví bezúplatným převodem od České republiky, tj. že zájem města trvá. K otázce, zda žádosti obce bude moci být ze strany státu vyhověno, se vyjadřoval sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 11. 2020. Nadto pak odvolací soud uvádí, že zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, nedává České republice úvahový prostor o případném vydání či nevydání daných pozemků, když výslovně stanoví povinnost České republiky - při splnění zákonných podmínek ust. § 7 odst. 1 - převést příslušné zemědělské pozemky, s nimiž je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit, a to na základě písemné žádosti obce, v jejímž katastrálním území se nacházejí.

10. Nalézací soud však, podle přesvědčení odvolacího soudu, nesprávně vyhodnotil otázku promlčení daného nároku. Především je nutno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1360/2022, z jehož odůvodnění (viz bod 32) se podává, že není správná úvaha o promlčení nároku obce, je-li založená pouze na době uplynuvší od obcí podané žádosti o převod daného pozemku. Nejvyšší soud v daném rozhodnutí zdůraznil, že i pokud doba pro soudní uplatnění nároku obcí marně překročila případnou promlčecí lhůtu, jejím uplynutím případné právo nezaniká a námitka promlčení je k dispozici pouze žalované coby dlužnici v případném sporu s obcí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4650/2009). Lze přitom dovodit, že pokud v této věci žalovaný sám namítá, že pozemek nemůže být vydán z důvodu podané žádosti obce, ke své povinnosti se hlásí. Pokud by však přesto, jak předpokládají žalobkyně, žalovaný ve skutečnosti nehodlal žádosti města Znojmo o bezúplatný převod předmětného pozemku vyhovět, a obec by byla nucena vymáhat svůj nárok soudně, nemohla by, podle názoru odvolacího soudu, být – s ohledem na shora popsané okolnosti věci – případná obrana žalovaného tvrzeným promlčením nároku úspěšná. Jak v dalším ze svých rozhodnutí dovodil Nejvyšší soud (viz usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1723/2020) v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit. Při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu uplatněné povinnou osobou, je současně vždy namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

11. S ohledem na shora popsané právní závěry odvolací soud jako nadbytečné zamítl návrhy žalobkyň a) a b) na doplnění dokazování výňatky z veřejných nabídek, jakož i dotazem u Okresního soudu v Šumperku (řízení sp. zn. 9 C 159/2017) na faktický postoj žalovaného ohledně možnosti vyhovění či nevyhovění žádosti obce za souběžně probíhajícího soudního řízení o vypořádání restitučních nároků. Stejně tak, jako nadbytečné, odvolací soud zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování výřezem z územního plánu města Znojmo, když - i podle aktuálních tvrzení účastníků - předmětný pozemek p. [číslo] nadále v územním plánu zůstává pozemkem určeným k realizaci veřejné zeleně, a tedy pozemkem splňujícím podmínky ust. § 7 odst. 1 písm. e) zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu.

12. Jelikož soud I. stupně nesprávně právně vyhodnotil otázku promlčení dříve uplatněného nároku obce (viz shora), mělo toto za následek potřebu přehodnotit závěry nalézacího soudu o převoditelnosti předmětného pozemku. Odvolací soud zároveň konstatuje, že byla splněna poučovací povinnost soudu vyslovená v nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 1152/20, neboť soud I. stupně žalobkyně a) a b) u jednání dne 9. 9. 2020 správně vyzval k případnému označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok a žalobkyně a) a b) přípisem ze dne 11. 9. 2020 soudu výslovně sdělily, že již nebudou označovat další náhradní pozemky k uspokojení svých nároků. Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I změnil (ust. § 220 odst. 1 o. s. ř.).

13. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl v souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 150 o. s. ř. výrokem II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz např. IV. ÚS 1145/11, II. ÚS 2804/10, IV. ÚS 3243/09), když důvodné zastoupení státu jako účastníka řízení advokátem je výjimkou z pravidla, která má být interpretována přísně restriktivně. Žalovaným v dané věci je Česká republika – Státní pozemkový úřad, přičemž výkon působnosti podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, je, v souladu s ust. § 1 odst. 5 zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, jednou ze základních složek jeho činnosti. Je tedy nutno presumovat, že k jejímu výkonu (a to včetně vystupování před soudem při projednávání dané problematiky) je daná organizační složka státu patřičně finančně a personálně vybavena; zastoupení advokátem tedy není v daném případě účelné. Odvolací soud přitom neshledal nadměrnou složitost věci, a to právě s přihlédnutím k tomu, že vystupování ČR jako účastníka před soudy v řízeních o vypořádání restitučního nároku, je jednou z agend, kterou se Státní pozemkový úřad v současné době musí (zejména s ohledem na svůj dřívější přístup při vypořádávání restitučních nároků) pravidelně zabývat. Pokud pak žalovaný argumentoval složitostí věci a odkazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 150/2022, kdy mu byly náklady řízení přiznány, poukazuje odvolací soud na podstatně jiné okolnosti věci, kdy v žalovaným předestřeném případě soud rozhodoval v souladu s ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., neboť žalobce po několika opakovaných změnách žaloby vzal svou žalobu zpět, a to bez udání důvodu.