18 CO 136/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřel a soudců JUDr. Petry Flídrové a JUDr. Jana Kolby, ve věci žalobců: a) Ing. jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) jméno příjmení , datum narození bytem adresa c) jméno příjmení , datum narození bytem adresa d) jméno příjmení , datum narození bytem adresa e) Ing. jméno příjmení , datum narození bytem adresa všichni zastoupeni advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovnicí jméno příjmení bytem adresa zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o určení dědického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 2. 2022, č. j. 19 C 419/2019-180

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadených výrocích I a IV potvrzuje.

II. Ve výrocích V a VI se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním, bylo rozhodnuto o určení, že žalobci a), b), c), d) a e), jsou dědici ze zákonné dědické posloupnosti po zůstaviteli [jméno] [příjmení] (dále rovněž„ zůstavitel“), narozeném [datum] a zemřelém [datum] (výrok I). Žaloba byla zamítnuta v části, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou účastníky řízení o pozůstalosti po zůstaviteli a že prohlášení o vydědění sepsané dne [datum], zůstavitelem [jméno] [příjmení], je neplatné a nesplňuje zákonné podmínky důvodů vydědění (výroky II a III). O náhradě nákladů mezi účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok [příjmení]) a dále bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit České republice, na účet Okresního soudu ve Zlíně, náklady řízení státu, každý ve výši 479,60 Kč a žalovaná ve výši 2 398 Kč, všichni do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky V a [příjmení]).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, a to výslovně proti výrokům I a VI. V odvolání uvedla, že soud své rozhodnutí postavil na závěrech znaleckého posudku vypracovaného MUDr. [příjmení]. Pokud má být znalecký posudek stěžejním důkazem, pak by měl být vypracován tak, aby nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho závěrech. Znalkyně [příjmení] [příjmení] však v daném případě u jednání před soudem prvního stupně dne [datum] zcela popřela závěry svého písemného znaleckého posudku, když uvedla, že zůstavitel v době, kdy sepisoval závěť, mohl na konkrétní úrovni vědět co činí, neboť k tomu byla jeho mentální kapacita dostatečná, ale nemohl domýšlet důsledky a širší kontext svého jednání. Na dotaz soudu, zda v okamžik podpisu závěti věděl zůstavitel, co činí, znalkyně uvedla:„ to nevíme“ a dále uvedla, že vycházela ze zdravotnické dokumentace a z toho, že zůstavitel měl pozornost fixovanou na vlastní potřeby a bolesti, což vyčerpávalo jeho mentální kapacitu. Podle žalované znalkyně jednoznačně na otázky soudu neodpověděla, má za to, že poslední vůle nemůže být neplatná, pokud zůstavitel dle znalkyně věděl, co činí. Dále žalovaná namítla, že se soud prvního stupně nijak nevypořádal se závěrem znalkyně, že by se zůstavitel nebyl schopen ubránit, pokud by k předmětnému úkonu byl naváděn. Tento závěr byl učiněn bez toho, že by bylo zároveň tvrzeno, zda a kým měl být k sepisu závěti naváděn. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně a doplnění dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku, který by jednoznačně sdělil, zda zůstavitel věděl či nevěděl jaký právní úkon činí.

3. Žalobci se vyjádřili k odvolání žalované tak, že znalecký posudek ani výslech znalkyně nevzbudily žádné pochybnosti ohledně toho, že jejich otec [jméno] [příjmení], kterému bylo v době sepisu závěti a listiny o vydědění téměř 81 let, nebyl již v dobrém zdravotním stavu, a to jak fyzickém, tak mentálním. Je na místě vycházet ze závěrů znalkyně, že jeho volní a rozpoznávací schopnosti byly ve vztahu ke zkoumanému právnímu úkonu podstatně snížené – blížící se vymizení, když deficitní kognitivní variabilita nedostačovala pro korekci chybných úsudků a sugestibility, přičemž oslabené volní vlastnosti znemožňovaly racionální sebeřízení, a poruchy paměti blokovaly využitelnost vlastní korektivní zkušenosti, tedy že nebyl schopen posoudit právní důsledky svého jednání. Dále uvedli, že zůstavitel sepisoval závěť a listinu o vydědění po dvou zásadních pobytech v nemocnici na podzim 2016 a v době, kdy byl v přímé péči žalované. Poukázali na to, že jejich otec neměl k vydědění svých potomků žádný důvod, neboť byl se svými dětmi v kontaktu a tyto se o něj staraly dle jejich vzájemné domluvy a svých pracovních možností. Samotná listina a v ní uvedené skutečnosti, vypovídají o tom, že jejich otec již nemohl být v dobrém psychickém stavu, a že tedy rozumově jednal tak, jak popisuje znalkyně. Navíc bylo ze strany znalkyně potvrzeno, že i dlouhodobá psychická či psychiatrická porucha, kterou zůstavitel trpěl od mládí, musela mít nezanedbatelný vliv na jeho zhoršující se zdravotní stav. Žalobci se ohradili proti tvrzení žalované, že pokud jejich otec byl schopen řídit automobil, že podpisu závěti musel být taktéž schopen. Jednak je nutno zdůraznit, že schopnost řídit automobil v době sepisu závěti tvrdili pouze svědci – příbuzné žalované (dcera a současně opatrovnice a vnučka) a nad to je nutno zdůraznit vyjádření znalkyně k této otázce. Závěry znalkyně uvedené ve znaleckém posudku, byly zcela jednoznačně podpořeny i její osobní výpovědí u soudního jednání, kdy reagovala zcela odborně a fundovaně na velké množství dotazů jak ze strany soudce, tak ze strany právní zástupkyně žalované, a její závěry byly zcela přesvědčivé. Žalobci dále uvedli, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu, pokud jde o výrok IV o nepřiznání náhrady nákladů řízení z důvodu jejich neúspěchu ve věci, neboť žalobu podali přesně v souladu s poučením, které obdrželi v usnesení Okresního soudu ve Zlíně, č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí]. Odvolání proti tomuto výroku nepodali právě s ohledem na žalovanou, neboť jí nikdy neupírali to, že s jejich otcem vztah měla, a že se o něj zejména po propuštění z nemocnice nějakou dobu intenzivněji starala.

4. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek v odvoláním napadených výrocích I a VI a závislých výrocích IV a V o nákladech řízení, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Výroky II a III nebyly odvoláním napadeny a samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

6. Soud prvního vyšel ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. [spisová značka], ze kterého správně zjistil, že zůstavitel nebyl ke dni své smrti ženatý a zanechal ve smyslu ustanovení § 1635 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), v úvahu přicházející dědice, a to pozůstalé děti Ing. [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] (žalované), kteří dědictví neodmítli. Jako dědička se přihlásila [jméno] [příjmení] (žalovaná), která předložila listinu obsahující závěť a prohlášení o vydědění ze dne [datum], sepsanou notářským zápisem [anonymizováno] [číslo], [spisová značka], ve které ji zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou svého majetku, a ve které současně vydědil všechny své děti (žalobce). Zůstavitelovy děti namítly, že závěť a listina o vydědění byly sepsány v době, kdy již otec dlouhodobě trpěl duševními poruchami a nebyl orientován, což mu zabraňovalo projevit jeho pravou, vážnou a svobodnou vůli, a kdy nemohl porozumět obsahu uvedené listiny a zejména jejím důsledkům. Jinak by totiž nemohl uvést, že o něho jeho děti (všichni žalobci) 9 let neprojevily zájem a přerušily s ním styky. K sepisu napadené závěti a prohlášení o vydědění podle nich otce vedly jeho duševní stav, stáří a vliv žalované. V řízení o pozůstalosti tak vznikl spor, pro jehož vyřešení je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné. Soud proto podle ustanovení § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) odkázal žalobce, jejichž dědické právo spočívá na prokázání tvrzených skutečností, k podání žaloby na určení, že jsou dědici po zůstaviteli. Nad rámec tohoto zákonného ustanovení je odkázal také k podání žaloby na určení, že jsou účastníky řízení o pozůstalosti, a že prohlášení o vydědění je neplatné a nesplňuje náležitosti vydědění.

7. Podle ustanovení § 1635 odst. 1 OZ v první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

8. Podle ustanovení § 581 OZ není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

9. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení, přičemž v podrobnostech odkazuje odvolací soud na správné hodnocení žalobci uplatněného nároku, do odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Účastníci v řízení netvrdili a nebylo ani prokázáno, že by zůstavitel byl ke dni sepisu předmětné závěti a prohlášení o vydědění rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti, takže právní úkony jím učiněné nemohly být neplatné z důvodů uvedeného v ustanovení § 581 věta první OZ. K žalobci tvrzené neplatnosti závěti zůstavitele a listiny o vydědění z [datum] podle ustanovení § 581 věta druhá OZ, podle něhož je neplatné i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Vzhledem k tomu, že se jedná o otázku odborného posouzení, soud prvního stupně v řízení správně ustanovil znalkyni z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a gerontologie, k jejímž závěrům měla výhrady žalovaná, která navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně vypracování revizního znaleckého posudku.

11. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud před zadáním znaleckého posudku provedl dokazování, neboť má-li se znalec vyjádřit o zdravotním stavu zůstavitele, musí být náležitě zjištěn skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jen tak může být dán spolehlivý základ pro posouzení toho, zda zůstavitel pro duševní poruchu nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, a nebyl tedy schopen pro tuto duševní poruchu zřídit dne [datum] závěť a učinit prohlášení o vydědění.

12. Znalkyně [příjmení] [příjmení], která vypracovala znalecký posudek v projednávané věci za účelem zjištění rozpoznávacích a ovládacích schopností zůstavitele ve sledovaném období, ve vztahu ke zkoumanému právnímu jednání (sepis závěti a listina o vydědění z [datum]), měla k dispozici celý spisový materiál soudu, tedy výpovědi účastníků a svědků, kteří se vyjadřovali k projevům zůstavitele, listinné důkazy, jakož i zdravotní dokumentaci zůstavitele (zejména propouštěcí zprávu Baťovy nemocnice ve [obec] ze dne [datum] zachycující mimo jiné informaci, že zůstavitel při autohavárii v roce 1953 utrpěl frakturu baze lební, a že se jedná o psychopatickou osobnost s hypochondro - paranoidními rysy, z vyšetření v roce 1973, a další zprávy v posudku označené). Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí pod bodem 8 podrobně shrnul, co v písemném znaleckém posudku znalkyně uvedla, včetně jejího závěru, že v době pořízení závěti a prohlášení o vydědění dne [datum] otec žalobců trpěl duševní chorobou – demencí s nerovnoměrným defektem intelektu v pásmu lehkého až středně těžkého stupně. Tato duševní choroba se rozvinula v terénu prakticky celoživotně anomální – paranoidní struktury osobnosti. Jeho mentální výkonost byla nad to oslabená mimo intelektovými faktory – sociální deprivací a celkovým tělesným diskomfortem způsobeným chronickými bolestmi, omezenou mobilitou a špatným stavem výživy. Zjištěný osobnostní profil se projevoval v psychických funkcích posuzovaného bezdůvodnou a nepodloženou podezíravostí, hostilitou, nepřátelským interpersonálním stylem a očekáváním negativ, rigidními adaptivními přesvědčeními o motivech druhých lidí, zkreslováním vzpomínek, zvýšenou hladinou vnitřního napětí a somatizací. Demence se v praktickém životě projevovala v oslabení stenických osobnostních vlastností, emočními ambivalencemi a volními ambitendencemi, chybnými – zjednodušenými a zkreslenými úsudky, pozornostní a kognitivní rigiditou a ovlivnitelností. V situacích s nárokem na rozhodování nebyl svými psychickými procesy schopen správně vyhodnocovat podněty z okolního dění a chápat je v jejich komplexnosti – pro významové posuny hodnocení reality a současně deficitní kognitivní variabilitu. Volní a rozpoznávací schopnosti posuzovaného ve vztahu ke zkoumanému právnímu úkonu lze hodnotit jako podstatně snížené – blížící se vymizení, když deficitní kognitivní variabilita nedostačovala pro korekci chybných úsudků a sugestibility, oslabené volní vlastnosti znemožňovaly racionální sebeřízení a poruchy paměti blokovaly využitelnosti vlastní korektivní zkušenosti.

13. U jednání před soudem prvního stupně pak znalkyně uvedla, že zlomovým momentem ve zdravotním stavu otce žalobců byl podzim 2016, kdy mu byla nasazena psychofarmaka, která nasvědčují tomu, že jeho stav byl chaotický, dezorganizovaný, a že nebyl schopen svým rozumem své chování korigovat tak, aby nemusel být psychofarmaky /Tiapridal a Haloperidol/ tlumen. Z lékařské zprávy z prosince 2016 vyplývá, že u něj dochází k pozvolné progresi nepříznivého zdravotního stavu, přičemž v době sepisu závěti nebyl schopen právní úkon, v celé komplexnosti, posoudit, neboť jeho úsudek byl dlouhodobě zkreslený tím, že trpěl paranoidní poruchou osobnosti, která byla prakticky celoživotní a navíc v terénu po těžkém úrazu mozku, ke kterému došlo v roce 1953.

14. Žalovaná poukazovala na to, že písemné závěry jsou v rozporu s tím, co uvedla ústně při svém výslechu. Odvolací soud má však za to, že se znalkyně přesvědčivě vypořádala s námitkami žalované, pokud uvedla, že notář sepisující se zůstavitelem závěť a prohlášení o vydědění nemusel rozpoznat stav zůstavitele, neboť ho vnímal z nelékařského hlediska, neboť tento byl schopen komunikovat, odpovídat na otázky, ale již nedomýšlel, jaké důsledky jeho jednání může mít. Pokud byla znalkyně dotazována, zda mohl řídit automobil na cestě k notáři, pak v tomto směru vyjádřila pochybnost s ohledem na průběh jeho poslední hospitalizace, ale nevyloučila to, neboť se jedná o zautomatizovanou dovednost. Rozpory mezi písemným a ústním znaleckým posudkem, na které žalovaná poukazovala v odvolání, odvolací soud neshledal, neboť znalkyně setrvala na svém závěru, že zůstavitel nemohl domýšlet následky svého jednání, i když na konkrétní úrovni mohl vědět co činí. Pokud pak na otázku, zda zůstavitel věděl, co činí, když sepisoval závěť, odpověděla„ to nevíme“, je třeba chápat její odpověď v kontextu s tím, že její zjištění byla učiněna zejména na základě zdravotní dokumentace.

15. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, neshledal důvody pro doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, neboť závěry znalkyně byly přesvědčivé, úplné ve vztahu k zadání, logicky odůvodněné, a byly učiněny na základě četné zdravotní dokumentace, obsahující mimo jiné i informace o vážném úrazu zůstavitele v roce 1953, jeho psychickém stavu v roce 1973, průběh jeho hospitalizací i nasazené medikaci. Znalecký posudek je také v souladu s dalšími provedenými důkazy, zejména výpověďmi žalobců a slyšených svědků, s výjimkou výpovědi žalované a jí navržených svědků. Odvolací soud má za to, že hodnocení dokazování učinil soud prvního stupně podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř., a bylo tak možné učinit závěr, že závěť a listina o vydědění ze dne [datum], kterou byla ustanovena dědičkou veškerého majetku zůstavitele žalovaná, a kterou byly žalobci vyděděni, zůstavitel učinil v duševní poruše, která nebyla jen přechodného rázu, a která jej činila pro toto právní jednání nezpůsobilým. Závěť ze dne [datum], včetně prohlášení o vydědění, jsou neplatným právním jednáním zůstavitele podle ustanovení § 581 věta druhá OZ. Nebyl tak dán důvod, aby se soud v tomto řízení zabýval otázkami případného naplnění důvodů vydědění žalobců či navádění zůstavitele k sepisu závěti a listiny o vydědění.

16. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I o věci samé potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně výroku IV o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

17. K potvrzení výroku o náhradě nákladů řízení však odvolací soud přistoupil na základě jiných důvodů, než užil k odepření nákladů řízení žalobcům soud prvního stupně. Odvolací soud má za to, že pokud se žalobci domáhali, kromě určení svého dědického práva, rovněž určení, že prohlášení o vydědění je neplatné a nesplňuje zákonné podmínky důvodů vydědění, tedy řešení otázky předběžné pro rozhodnutí o dědickém právu, o níž se výrokem nerozhoduje, a dále určení, že jsou účastníky pozůstalostního řízení, které bude řešeno v pozůstalostním řízení, na základě rozhodnutí o dědickém právu žalobců v této věci, pak s ohledem na skutečnost, že jim bylo podání takové žaloby uloženo odkazem soudu v řízení o pozůstalosti, nelze zamítnutí žaloby v uvedených částech považovat za neúspěch žalobců, který by měl najít svůj odraz v hodnocení úspěšnosti za účelem rozhodnutí o nákladech řízení. Pokud bylo soudem určeno, že žalobci jsou dědici po zůstaviteli, považuje je odvolací soud za zcela úspěšné. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel odvolací soud dále z toho, že žalovaná byla osvobozena od placení soudních poplatků pro její osobní a majetkové poměry a rovněž zohlednil, že žalovaná zůstaviteli dlouhodobě pomáhala v jeho nemoci, což nebylo mezi účastníky sporné. Tyto okolnosti považoval za hodné zvláštního zřetele ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., což ho vedlo k odepření náhrady nákladů řízení úspěšným žalobcům.

18. Na základě hodnocení stejných okolností rozhodl odvolací soud, za použití § 150 o. s. ř., o odepření náhrady nákladů v odvolacím řízení úspěšným žalobcům, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku.

19. Ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud ve vztahu k výrokům V a VI (§ 220 o. s. ř.) o náhradě nákladů řízení státu. Vzhledem k tomu, že žalobci byli v řízení úspěšní, přičemž žalovaná byla v řízení od soudních poplatků osvobozena, rozhodl odvolací soud, že se státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).