18 CO 257/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Zavřel a soudců JUDr. Petry Flídrové a Mgr. Kateřiny Mališové, ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , LL. M. sídlem adresa o určení dědice o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. června 2022, č. j. 28 C 369/2018-228,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem pod bodem I určil, že žalobce [jméno] [příjmení] je dědicem po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], [obec] (dále jen„ zůstavitel“) a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení (výrok II).

2. Soud vyšel z toho, že listina o vydědění ze dne [datum], sepsaná formou notářského zápisu, je platná a důvody vydědění žalobce podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), nebyly naplněny. Soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, vysloveným v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, se zabýval existencí důvodů vydědění, resp. existencí okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění, k okamžiku smrti zůstavitele.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, jímž se domáhá změny rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nepřihlédl ke skutečnostem, které žalovaný (odvolatel) tvrdil, a neprovedl jím navržené důkazy. Za nesprávný, resp. neodpovídající provedenému dokazování, považuje závěr soudu prvního stupně, že žalobce se o zůstavitele dostatečně zajímal. Zpochybňuje přitom zjištění učiněná z výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s tím, že oba svědci měli o vztahu zůstavitele a žalobce pouze zprostředkované informace, osobně se se zůstavitelem neznali. Za nevěrohodná považuje písemná vyjádření [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jakož i čestné prohlášení [jméno] [příjmení], neboť všechna vyjádření obsahují podobné slovní obraty a osoby, které měly vyjádření sepsat, se se zůstavitelem dlouho před jeho smrtí osobně nesetkaly. Naopak soud prvního stupně dostatečně nezohlednil výpověď svědkyně [příjmení], která má podle odvolatele zásadní význam pro posouzení dané věci, neboť svědkyně [příjmení] byla se zůstavitelem před jeho smrtí v každodenním kontaktu. Fotografie z pohřbu zůstavitelovy manželky je podle odvolatele účelově vytvořeným důkazem, který nevypovídá nic o vztahu žalobce a zůstavitele; odvolatel v této souvislosti navrhl, aby odvolací soud provedl důkaz konverzací z aplikace [příjmení] mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], který v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden. Za„ účelový“ odvolatel označuje rovněž nepodepsaný a nedatovaný dopis, který měl žalobce zůstaviteli napsat v době před zůstavitelovou smrtí.

4. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen, neboť skutkový závěr soudu prvního stupně odpovídá provedenému dokazování. Podle žalobce odvolatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje nevěrohodnost zpochybněných svědeckých výpovědí. Pokud odvolatel považuje dopis žalobce adresovaný zůstaviteli za účelový, poukazuje žalobce na to, že právě odvolatel tento dopis předložil soudu k důkazu. Z výpovědi svědkyně [příjmení], kterou odvolatel označuje za zásadní, podle žalobce vyplývá, že o zůstavitele bylo v závěru jeho života postaráno.

5. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“), po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné odvolací lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející.

6. Z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá, že předmětná žaloba byla podána na základě usnesení Okresního soudu ve [obec] ze dne 12. 11. 2018, č. j. 33 D 519/2016-70, vydaného v řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém [datum], posledně bytem [adresa], [obec] (dále opět jen„ zůstavitel“), kterým byl vyděděný pozůstalý syn [jméno] [příjmení], zpochybňující důvodnost vydědění, odkázán podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“), k podání žaloby ve sporném řízení. Zůstavitel pořídil dne [datum] formou notářského zápisu listinu o vydědění, kterou vydědil svého syna [jméno] [příjmení] (žalobce) z důvodu, že o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, a že mu v rozporu s dobrými mravy neposkytuje potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří a v jiných závažných případech. V listině o vydědění uvedl:„ můj syn, [jméno] [příjmení] se se mnou více jak 5 let nestýká, nekomunikuje se mnou, nejeví o mne žádný zájem a po celou tuto dobu mi nenabídl a ani neposkytl žádnou pomoc. Nepřeje mi k narozeninám ani svátkům, a pokud dojde k osobnímu setkání mimo mé bydliště, nikdy mne nepozdraví. Jsem dlouhodobě nemocný, několik dnů v měsíci pobývám v nemocnici. Přesto se můj syn [jméno] [příjmení] o můj zdravotní stav nezajímá a nesnaží se mi mou těžkou osobní situaci ulehčit. Výslovně uvádím, že se toto vydědění vztahuje i na potomky mého syna [jméno] [příjmení] a na potomky těchto potomků.“ 7. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 28 C 369/2018-59, určil, že žalobce je dědicem po zůstaviteli. Důvodnost vydědění, resp. existenci skutečností naplňujících důvody vydědění přitom zkoumal ke dni sepsání listiny o vydědění. Citovaný rozsudek, jakož i (potvrzující) rozsudek podepsaného soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 18 Co 124/2019-91, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval existencí důvodů vydědění, resp. existencí okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění, k okamžiku smrti zůstavitele.

8. Podle ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.

9. Podle § 3070 věta první OZ, zemře-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

10. Podle § 3072 OZ zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.

11. Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 24 Cdo 1820/2020-134, dovodil, že z přechodných ustanovení OZ vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před [datum] se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 OZ výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony tak, aby byla respektována vůle zůstavitele, bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před [datum] nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, když byl úmysl zůstavitele v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 OZ, že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 OZ) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i na dřívější právní úkony.

12. Pokud tedy zákonodárce po [datum]„ učinil platnými“ ta pořízení pro případ smrti a vydědění, které v době pořízení platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyly (ať již z hlediska formy nebo obsahu), a postavil je tak na roveň právním jednáním učiněným podle OZ (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ustanovení § 873 obč. zák.), nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté.

13. Podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. a/, b/ obč. zák. zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl.

14. Z důkazů provedených soudem prvního stupně, uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku, dospěl odvolací soud, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.), k závěru, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav věci, když z jednotlivých provedených důkazů učinil správná zjištění a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Takto zjištěný skutkový stav věci posoudil podle příslušných zákonných ustanovení. Na jeho správné hodnocení žalobcem uplatněného nároku odvolací soud pro stručnost odkazuje do odůvodnění napadeného rozsudku.

15. Skutečnosti odůvodňující závěr, že potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, mohou spočívat jak v pasivitě (nezájmu) potomka ve vztahu k zůstaviteli, tak také v chování, kterým potomek sice o zůstavitele zájem projevuje, ovšem způsobem neodpovídajícím řádnému chování potomka k rodiči (prarodiči atd.), tj. například způsobem trvale překračujícím zásady společenské slušnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, dostupný na [webová adresa]). Chování potomka vůči rodiči je ovšem potřeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů (či zásad společenské slušnosti), je nutné zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod. (k tomu srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], I. ÚS 295/10, dostupného na [webová adresa]).

16. Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje zájem o zůstavitele, důsledkem toto, že zůstavitel neprojevuje zájem o svého potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem pro jeho vydědění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 86/97 nebo sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, dostupné na [webová adresa]). Vydědění potomka ve smyslu ustanovení § 469a odstavec 1 písm. a/ obč. zák. přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento příbuzenský vztah stojí, kdy se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kdy mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci kdy o vzájemný vztah sám nestojí, případně ke špatnému vztahu s potomkem sám přispěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014, dostupný na [webová adresa]).

17. Zájem, který by potomek měl a mohl o zůstavitele projevovat je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. V projednávané věci provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování. Provedené důkazy tvoří ucelený řetězec a skutková zjištění z nich učiněná na sebe logicky navazují. Provedené důkazy jsou spolehlivým podkladem pro závěr soudu prvního stupně, že žalobce se sice skutečně se zůstavitelem nestýkal a neprojevoval zájem, který by jako potomek o svého otce projevovat měl, avšak zůstavitel o kontakt se žalobcem ani nestál a sám se o syna nezajímal a do konce svého života neprojevil snahu nedobré vztahy se synem napravit.

18. Pokud odvolatel napadá věrohodnost výpovědí svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jakož i písemných prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], neuvádí žádné konkrétní důvody nevěrohodnosti těchto důkazů. Skutečnost, že se svědci nikdy se zůstavitelem osobně nepotkali, tedy poměry v rodině znali pouze z doslechu či pohledu jedné strany, může mít vliv na použitelnost zjištění z takových důkazů učiněných pro skutkový závěr, neznamená však bez dalšího, že k takovým důkazům nelze přihlížet. Nevěrohodnou svědeckou výpovědí je výpověď vnitřně rozporná, zjevně nepravdivá či ovlivněná účastníkem řízení.

19. V dané věci je ovšem podstatné zejména to, že skutkový závěr soudu nespočívá pouze na zjištěních učiněných z důkazů odvolatelem zpochybněných. O tom, že zůstavitel měl vůči žalobci výhrady, že mezi nimi docházelo ke konfliktům a že zůstavitel o kontakt se žalobcem nestál, shodně vypovídaly svědkyně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Svědkyně [příjmení] vypověděla, že se před ní zůstavitel vyjádřil tak, že se žalobcem nechce mluvit. Výpověď svědkyně [příjmení], která (mimo jiné) u jednání soudu dne [datum] uvedla, že žalobce a zůstavitel„ se neměli rádi, byli zabejčení oba“, přitom odvolatel označuje za klíčový důkaz, neboť tato svědkyně se se zůstavitelem a jeho manželkou od dětství pravidelně stýkala, se zůstavitelem do jeho smrti žila v jednom domě, a měla proto přesné povědomí o vztazích v rodině. [příjmení] konfliktech zůstavitele se žalobcem a nevraživosti zůstavitele k žalobci, majícími původ hluboko v historii rodinných vztahů, shodně vypovídala celá řada dalších svědků, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Závěr soudu prvního stupně o nezájmu zůstavitele o žalobce spočívá rovněž na zjištění, že matka žalobce (manželka zůstavitele) navštěvovala žalobce bez vědomí zůstavitele, který sám o kontakt se žalobcem nestál, která soud učinil jednak ze spisu vedeného u Okresního soudu ve [obec] pod zn. 6 C 145/2016 v řízení o sporu z pozůstalostního řízení po matce žalobce, jednak z výpovědí svědkyní [příjmení], [příjmení], [příjmení] i svědkyně [příjmení].

21. Co se týče dopisu, na který odvolatel poukazuje a vytýká mu z hlediska věrohodnosti důkazního prostředku, že nebyl podepsán ani datován, je namístě připomenout, že tuto listinu do spisu jako důkaz založil sám odvolatel s tím, že jej nalezl po smrti zůstavitele mezi jeho písemnostmi. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve své výpovědi u jednání před soudem dne [datum] popsala, že ji s textem dopisu seznámil zůstavitel, přičemž na dopis žalobce reagoval odmítavě. Nadto soud prvního stupně z dopisu neučinil žádné zjištění zásadní pro jeho skutkový závěr (srov. odst. 32 a 40 odůvodnění napadeného rozsudku).

22. Z fotografie pořízené na pohřbu zůstavitelovy manželky soud prvního stupně neučinil žádné zjištění relevantní pro posouzení dané věci, resp. skutkový závěr soudu prvního stupně nespočívá na zjištění učiněném z této fotografie (srov. odst. 33 a 40 odůvodnění napadeného rozsudku). Soud prvního stupně proto nepochybil, když neprovedl dokazování konverzací z aplikace [příjmení] k prokázání okolností pořízení dotčené fotografie, konkrétně k prokázání tvrzení, že žalobce si pořízení fotografie„ účelově objednal“. Toto tvrzení totiž, i kdyby bylo prokázáno, nemá pro posuzovanou věc žádný význam; z téhož důvodu nepřistoupil k provedení navrženého důkazu ani odvolací soud.

23. Pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. a/ obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní nebo jiné obtíže obdobného charakteru potřebuje pomoc, není schopen si sám obstarat své základní životní potřeby a současně musí jít o situaci, kdy o tyto potřeby zůstavitele není postaráno jinak, potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a zůstavitel nabídnutou pomoc neodmítne (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3772/2007, dostupné na [webová adresa]).

24. V posuzovaném případě nebyl tento důvod vydědění naplněn, neboť zůstavitel nebyl v situaci popsané shora. Důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno, že o zůstavitele bylo přes jeho nepříznivý zdravotní stav postaráno. [příjmení] o zůstavitele zajišťovala jeho manželka a po její smrti vnučka [jméno] [příjmení]. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

25. Jelikož důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně byl řádně, úplně a spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, na který soud prvního stupně správně aplikoval právní předpis, přičemž respektoval relevantní judikaturu, odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně správného výroku o nákladech řízení účastníků (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšný žalovaný je povinen uhradit žalobci účelně vynaložené náklady řízení, sestávající z mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní služby po 2 500 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) určené podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu, dvou režijních paušálech po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhrady za DPH ve výši 1 176 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Náklady odvolacího řízení procesně úspěšného žalobce tak činí 6 776 Kč.

27. Náklady odvolacího řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.