19 CO 152/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: ; KLUB 01 s.r.o., IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; Městská správa sociálního zabezpečení obec , IČO: osobní údaje žalované sídlem adresa o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17.5.2022, č.j. 42 C 91/2020-91,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Z výkonu exekuce prodejem movitých věcí, vedené oprávněnou [příjmení] správou sociálního zabezpečení [obec], [příjmení] [osobní údaje žalované], sídlem [adresa], proti povinnému [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 EXE 1274/2019 k provedení exekuce vedené pod sp. zn. 030 EX 12552/19 exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Brno, sídlem [adresa], se vylučuje položka [číslo] – Solární vana Ergoline Excellence 700, pojatá do soupisu movitých věcí povinného dne [datum]. II. Žaloba se zamítá ohledně nároku žalobce na vyloučení věcí: položky [číslo] Solární vana Ergoline 400 Ultra [příjmení] [příjmení], položky [číslo] Solární vana Ergoline 475 [příjmení] [příjmení], položky [číslo] Solární vana Ergoline 600 [příjmení] [příjmení] [jméno], položky [číslo] PC sestava a tiskárna HP OFFICE JET [číslo] A + Monitor Benq a nečitelně označené movité věci, položky [číslo] Solární vana Ergoline [příjmení] [příjmení] [jméno] 450 Classik, pojatých do soupisu movitých věcí povinného dne [datum] v exekučním řízení vedeném oprávněnou [příjmení] správou sociálního zabezpečení [obec], [příjmení] [osobní údaje žalované], sídlem [adresa], proti povinnému [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 EXE 1274/2019 k provedení exekuce vedené pod sp. zn. 030 EX 12552/19 exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Brno, sídlem [adresa]. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně pouze proti jeho zamítavému výroku pod bodem II. a proti závislému výroku pod bodem III., podal odvolání žalobce. Namítal nesprávnost závěru soudu I. stupně, který ohledně ve výroku II. vyjmenovaných věcí žalobu zamítl. Předně nesouhlasil s tím, že tyto věci jsou coby předmět koupě v doložených kupních smlouvách nedostatečně specifikovány. Podle jeho názoru z doložených kupních smluv vyplývá, že jak v případě smlouvy ze dne [datum], tak smlouvy ze dne [datum], projevily smluvní strany svoji vůli uzavřít kupní smlouvu za sjednanou kupní cenu, přičemž v písemném vyhotovení kupních smluv, resp. příloh, bylo sjednáno, o jaké věci, nacházející se v okamžik podpisu na konkrétně specifikovaném místě, se jedná. I movité věci dle položky [číslo] soupisu byly dostatečně určitě vymezeny s ohledem na jejich hodnotu, jakost stáří a povahu smluvních stran – podnikatelů. Nicméně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 32 Odo 441/2003, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou prodeje věcí úhrnem, kdy v případě, že předmět smlouvy byl vyjádřen jako veškeré vybavení a zařízení, poukázal na skutečnost, že § 409 obchodního zákoníku prodeji věcí úhrnem neupravuje, pročež by se i na kupní smlouvy věcí vymezených úhrnném mezi dvěma podnikateli ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku mělo v souladu s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku aplikovat ustanovení § 588 občanského zákoníku z roku 1964 Nejvyšší soud uvedl, že dostatečné určení předmětu kupní smlouvy jako podmínku její platnosti podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku pak v případě prodeje věcí úhrnem nelze ztotožňovat s konkretizací (individualizací) jednotlivých věcí, které předmět takové smlouvy tvoří, nýbrž je nutno vztahovat k vymezení tohoto„ úhrnu“ za použití údajů určujících například místo, kde se věci k datu uzavření smlouvy nacházejí, jejich druhové vymezení (bez současného určení množství) apod. Žalobce v tomto kontextu konstatoval, že články I. a II. kupní smlouvy ze dne [datum] uvedenému způsobu převodu vlastnického práva úhrnem odpovídají. Současně vyjádřil názor, že uvedené judikatorní závěry jsou plně aplikovatelné i na poměry nynější právní úpravy. Dovodil, tedy že soud I. stupně měl platnost převodu posoudit dle ustanovení § 588 OZ z roku 1964, ve spojení s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, respektive dle ustanovení § 1918 OZ. To především za obecného výkladového pravidla, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platná. Dále se v odůvodnění odvolání žalobce věnoval otázce neplatnosti kupních smluv z důvodu porušení generálního inhibitoria, kdy rovněž nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že by smlouvy byly neplatné, jak soud I. stupně rozvedl v odst. 36 rozsudku. Upozornil, že právní jednání se považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. V daném případě se nikdo z nich relativní neplatností předmětných kupních smluv nedovolal, pročež předmětná kupní smlouva není neplatná na základě ustanovení § 44a exekučního řádu, neboť dle znění citovaného ustanovení bylo pro určení neplatnosti smlouvy nutné se této neplatnosti dovolávat. Konečně se žalobce v odůvodnění odvolání věnoval otázce vydržení vlastnického práva, shrnul, v čem soud I. stupně nedostatek předpokladů pro vydržení vlastnického práva spatřoval a s těmito závěry vyslovil zásadní nesouhlas. Soudem tvrzené skutečnosti přitom nepovažoval za dostatečné k prokázání nedostatku dobré víry žalobce k vydržení vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené se společností [právnická osoba]. K otázce vydržení vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne [datum] namítal, že centrální evidence exekucí není rejstříkem s formální publicitou, neboť nahlížení do něj je podmíněno registrací a relativně vysokou poplatkovou povinností. V rámci běžné obchodní praxe přitom nedochází k prověřování evidence exekucí, respektive ověřování, zda vůči obchodnímu partnerovi není nařízen výkon exekuce. I za předpokladu, že by měl prověřit Centrální evidenci exekucí či by si dokonce měl být vědom, že vůči [právnická osoba] je vedena exekuce, neměnilo by to ničeho na dobré víře právoplatného nabytí vlastnického práva k předmětným věcem a v jejích následném dobrověrném držení, neboť dle ustanovení § 44a e. ř. se právní jednání považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Uzavřel tedy, že kupní smlouvy byly podle jeho názoru uzavřeny platně a došlo k převodu vlastnických práv k předmětným věcem, když předmětné věci jsou skutečně těmi věcmi, jež byly sepsány do seznamu majetkové podstaty v rámci předmětného exekučního řízení; v tomto ohledu opětovně odkázal na skutečnost, že k předmětným věcem dne [datum] a [datum] nabyl na základě platných nabývacích titulů vlastnické právo, a proto byly tyto pojaty do soupisu movitých věcí povinného zcela neoprávněně. Pokud je žalovaný přesvědčen o existenci jiných skutečností, respektive je přesvědčen, že předmětné věci nevlastní žalobce, měl tyto na základě teorie důkazního břemene v civilním řízení dokázat, respektive alespoň navrhnout provedení příslušných důkazů. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. změnil tak, aby položky uvedené pod. [číslo] pojaté do soupisu movitých věcí, z tohoto vyloučil.

3. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně v napadených výrocích jako věcně správného. Ztotožnila se přitom s názorem soudu I. stupně ve všech nastolených právních otázkách, v případě, že by odvolací soud vyhověl odvolání žalobce, navrhla, aby nebyla stižena náklady řízení žalobce, protože ona sama nezavdala příčinu k podání exekučního návrhu, pouze se prostřednictvím exekuce domáhala toho, co jí po právu náleží. Žalobce ji před podáním žaloby nijak nekontaktoval, například žádostí o udělení souhlasu k vyškrtnutí věcí ze soupisu viz § 68 odst. 3 e. ř. Navrhla, aby bylo o nákladech řízení, v případě jejího neúspěchu, rozhodnuto podle ustanovení § 150 o.s.ř.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku pod bodem II. a v závislém výroku o nákladech řízení pod bodem III., jakož i řízení jeho vydání předcházející a obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal velmi pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Z tohoto důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje s posouzením, jak skutkového, tak právního stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně. Důvodnou přitom není žádná z odvolacích námitek žalobce, respektive z právních konstrukcí, které žalobce v odvolání dovozoval. Přisvědčit nelze žalobci v žádném z okruhu tří právních otázek, které byly v daném případě nastoleny, neboť obě kupní smlouvy skutečně byly neplatné pro nedostatečnou specifikaci předmětu koupě, rovněž je odvolací soud považuje za neplatné v souvislosti s porušením generálního inhibitoria a obstát nemůže ani názor žalobce, že by bylo věcné právo k předmětným věcem dobrověrně vydrženo. Důvody, které pro posouzení všech těchto tří právních okruhů specifikoval soud I. stupně jsou naprosto přiléhavé, zřetelné a odvolací soud se s nimi zcela ztotožňuje. Pokud se pak týká odvolání žalobce, který dovozoval specifikaci věcí úhrnem s poukazem na označenou judikaturu, domnívá se odvolací soud, že tento předpoklad nebyl v daném případě naplněn, neboť příslušná ustanovení míří na poněkud jiné případy, než je případ projednávaný. Pokud například byla předmětem převodu solární vana Ergoline 400 Ultra super power, je zřejmé, že takovýchto solárních van měl žalobce ve svých deseti studiích větší množství a není zřejmé, kterou z těchto solárních van konkrétně převáděl, přesně tak jak to dovodil soud I. stupně. Současně nelze konstatovat, že by se solární vany daly počítat na kilogramy, nebo podobným způsobem jako se uvažuje při prodeji věcí úhrnem. Úvahy žalobce jdoucí tímto směrem nejsou přiléhavé. Odvolací soud se nemůže na podkladě obsahu spisu zbavit dojmu, že specifikované kupní smlouvy měly být skutečně únikem z postižení předmětných věcí exekucí, že i pro subjektivní prolínání osob v jednotlivých společnostech je s nejvyšší pravděpodobností zřejmé, že povinný, resp. žalobce měl v úmyslu předmětné věci z exekuce tzv. odklonit. V duchu této úvahy pak odvolací soud posuzuje i otázku generálního inhibitoria, která, i kdyby nezpůsobovala neplatnost de iure, je jasným momentem morálního hlediska celé řešené problematiky. Konečně pak ani vydržení nemohlo z důvodů žalobcem prezentovaných obstát, a to přesně tak, jak dovodil soud I. stupně, jehož úvahy není zapotřebí na tomto místě dále opakovat.

6. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku II. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to nejen ve správném výroku ve věci samé, nýbrž i ve správném výroku nákladovém, kdy soud I. stupně posoudil otázku nákladů řízení před ním zcela správně, pokud rozhodoval podle poměru úspěchu účastníků v řízení.

7. Výrok o náklady odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. kdy v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů za 2 paušály dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to konkrétně dle § 1 odst. 1, 3 písm. a), c) ve výši stanovené v ustanovení § 2 odst. 3 označené vyhlášky za 2 úkony, spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání a v účasti u jednání odvolacího soudu, vždy po 300 Kč paušální náhrady. Celkem byl tedy žalobce zavázán povinností nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, tak jak vyplývá ze II. výroku tohoto rozsudku.