19 CO 189/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců Mgr. Radky Nekudové Hajdové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupenému advokátkou JUDr. jméno jméno příjmení sídlem adresa o přezkoumání výpovědi z nájmu bytu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Znojmě ze dne 19.9.2022, č.j. 7 C 342/2020-245,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ve věci samé a ve výroku III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 8 712 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalovaného.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. České republice se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Znojmě ze dne 19.9.2022, č.j. 7 C 342/2020-245, bylo rozhodnuto takto: I. Zamítá se žaloba na určení, že výpověď z nájmu bytu [číslo] nacházejícího se v budově číslo popisné [číslo] na pozemku parcela [číslo] v k. ú. [obec] – [obec] na adrese [ulice a číslo] ve [obec] ze dne [datum] daná žalovanou žalobkyni je neplatná. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 13 552 Kč k rukám právní zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [jméno] [příjmení]. III. České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání s tím, že nesouhlasí s právním posouzením otázky soudu I. stupně o tom, že předmětná žaloba, která byla podána dne [datum], měla být podána až po uplynutí zákonné lhůty k podání, když ona má za to, že správně tato otázka měla být posouzena tak, že jí podaná žaloba byla dne [datum] podána v zákonné lhůtě k jejímu podání, jelikož si předmětnou výpověď z nájmu bytu převzala osobně dne [datum]. Uvedla, že má rovněž za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby obdržela výpověď z předmětného bytu bez výpovědní doby, dle ní je předmětná výpověď neoprávněná a ona nesouhlasí s tím, že by porušila své povinnosti jako nájemce zvlášť závažným způsobem. Navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a to dle § 214 odst. 3 o.s.ř., jelikož účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a dokazování nebylo ani opakováno ani doplňováno. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu (účastníci další návrhy na dokazování nevznášeli, a to ani v odvolacím řízení) i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také odkazuje. Rozsudek soudu I. stupně je úplný, výstižný, přesvědčivý i věcně správný a stručná argumentace žalobkyně v odvolání na jeho správnosti nic nemění. Podstatou věci je, že žalobkyně podala k soudu návrh v této věci dne [datum], tj. až výrazně po uplynutí dvouměsíční lhůty ode dne, kdy jí výpověď z nájmu došla.

4. Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. z.“, resp.„ nový občanský zákoník“). Podle ustálené rozhodovací praxe, která je použitelná i za účinnosti nového občanského zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu z 1. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4016/2017), je dojitím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky nabyl adresát hmotněprávního jednání objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Je-li jednostranné hmotněprávní jednání doručováno prostřednictvím držitele poštovní licence adresátovi v místě, kde se zdržuje, má tak objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem a nemůže být právně významné, zda tak (ne) učinil; nerozhodné jsou i subjektivní důvody, které jej k tomu vedly. Okolnost, že si adresát později zásilku vyzvedl (ač mu v tom dříve objektivní okolnosti nebránily), nemůže odsunout účinky doručení na dobu, kdy se s jejím obsahem skutečně seznámil. Hmotněprávní jednání je třeba považovat za perfektní (doručené) okamžikem, kdy se adresát tohoto jednání měl možnost s ním objektivně seznámit, doručení nelze vázat na okamžik, kdy je adresát„ ochoten“ tak opravdu učinit (vyzvednout si zásilku, seznámit se s jejím obsahem) - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2988/2011, či ze 7. března 2019, sp. zn. 26 Cdo 384/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. června 2019, sp. zn. III. ÚS 1660/19).

5. Byť ani poukaz soudu I. stupně na § 573 OZ s doručením výpovědi žalované [datum] nepovažuje odvolací soud za poukaz, jenž by nemohl obstát, je odvolací soud toho názoru, že v této věci měla žalobkyně objektivní příležitost se s výpovědí seznámit již [datum], tj. v den, kdy bylo oznámení o uložení zásilky, obsahující výpověď, vhozeno do poštovní schránky na adrese jejího bydliště, kde se žalovaná zdržovala a zdržuje, když tento názor je výrazem standardní soudní praxe, jak je vyloženo v předchozím odstavci. Žalobkyně v tomto řízení netvrdila, že by jí v seznámení s výpovědí již [datum] bránila nějaká objektivní okolnost, případně že by výzvu k vyzvednutí zásilky ve své poštovní schránce nenašla a dle sdělení pošty (viz č.l. 234 spisu) na adrese předmětného bytu žalobkyně má řádně označenou domovní schránku, měla ji označenou i v letech 2020 a 2021, z této adresy nemá požádáno o dosílání zásilek, či o jinou změnu, týkající se dodání zásilek, a v letech 2020 a 2021 si na dané adrese některé zásilky osobně převzala, pro některé zásilky si přišla na poštu, část zásilek byla vložena na žádost odesílatele do domovní schránky žalobkyně a některé zásilky byly vráceny zpět odesílatelům z důvodu nevyzvednutí v úložní době; v letech 2020 a 2021 nebyla řešena žádná stížnost na dodávání zásilek žalobkyni na dané adrese. Jestliže výpověď došla do sféry dispozice žalobkyně [datum] a žaloba byla podána až [datum], tj. po uplynutí dvouměsíční lhůty (ta končila [datum]), nelze již přezkoumávat správnost a opodstatněnost uplatněného výpovědního důvodu, přičemž pro věc je nepodstatné, že žalobkyně si znovu převzala výpověď ještě [datum].

6. K otázkám, zda má soud v řízení podle § 2290 o. z. zkoumat neplatnost či zdánlivost výpovědi, zda v případě opožděného podání žaloby na určení neoprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. je třeba tuto žalobu považovat za žalobu na určení zdánlivosti výpovědi a zda posouzení zdánlivosti právního jednání je otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním jednáním založen, změněn nebo ukončen, a proto není na takovém určení naléhavý právní zájem, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku z 12. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 2981/2021 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. května 2022, sp. zn. II. ÚS 1104/22).

7. V citovaném rozhodnutí mimo jiné dovodil, že o řízení podle § 2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jde jen tehdy, podal-li žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě uvedené v § 2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního návrhu (tzv. petitu) – o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal, nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu § 2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji – stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. mutatis mutandis odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, uveřejněného pod č. 94/ 2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, uveřejněný pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního úkonu (nyní právního jednání) otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Neexistuje přitom jediný rozumný důvod, proč by uvedené závěry nebylo možné obdobně vztáhnout i na posouzení zdánlivosti právního jednání.

8. Vzhledem k řečenému lze tudíž uzavřít, že v řízení o žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, z 21. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či z 26. listopadu 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019).

9. Při závěru, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla podána opožděně, než jak stanoví § 2290 OZ, se pak soudy nemohly zabývat nejen otázkou, zda byl uplatněný výpovědní důvod naplněn či nikoli, ale ani otázkou neplatnosti či zdánlivosti výpovědi. Žalobkyní požadované určení neplatnosti dotčeného právního jednání má totiž i v této věci nesporně povahu pouhé předběžné otázky ve vztahu k určení existence nájemního poměru k bytu, na určení neplatnosti právního jednání tudíž žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o.s.ř., a proto bylo namístě žalobu zamítnout. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o.s.ř. ve výroku I. ve věci samé jako věcně správný potvrzen.

10. Ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně změněn dle § 224 o.s.ř. a § 142 odst.1 o.s.ř., když ve věci úspěšnému žalovanému nebyla náhrada nákladů přiznána ve správné výši. Náklady žalovaného sestávají z nákladů právního zastoupení za ty 4 úkony, které uvedl soud I. stupně, ovšem v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu u tohoto typu sporů, činí odměna za každý z nich 1 500 Kč dle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst.1 advokátního tarifu. K těmto 4 úkonům náleží 4 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH z částky 7 200 Kč (součet odměn a paušálů), tj. částka 1 512 Kč, takže celkové žalovanému přiznané náklady za řízení před soudem I. stupně činí 8 712 Kč.

11. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o.s.ř. a § 142 odst.1 o.s.ř., přičemž v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému náklady nevznikly.

12. Obdobně jako rozhodl ve výroku III. soud I. stupně ani v odvolacím řízení nebylo dle § 148 odst. 1 o.s.ř. České republice přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, které státu vzniknou za odměnu, jenž bude přiznána ustanovenému zástupci žalobkyně, u níž jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.