19 CO 2/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci žalobce: ; příjmení příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalované: ; jméno příjmení , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa , obec o zaplacení částky 53 800 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7.9.2021, č.j. 15 C 131/2019-74,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 050 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 53 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 53 800 Kč od 2. 9. 2016 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 18 100 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, aby podané žalobě vyhověl a zavázal žalovanou povinností nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. V důvodech svého odvolání setrval na argumentech vznášených v řízení před soudem I. stupně, kdy současně označil rozsudek soudu I. stupně za nepřezkoumatelný a zmatečný. Podle jeho názoru soud rezignoval na provedení řádné právní kvalifikace jeho nároku, když z odůvodnění rozsudku nelze nikterak dovodit, jakým způsobem byl uplatněný nárok po právní stránce posouzen, tedy, zda se jedná o nárok plynoucí ze smlouvy o půjčce, směnečný nárok či nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Soud I. stupně neprovedl ani řádné dokazování, nevyhověl jeho důkazním návrhům a kusé závěry dokazování provedeného nemohlo absenci řádného právního posouzení nikterak zhojit, když není zřejmé, k čemu byly nebo měly být tyto důkazy soudem I. stupně prováděny. Podle jeho názoru je rozhodnutí soudu ve svém celku za nekonzistentní, jednotlivé úvahy soudu a odkazy na důkazy, kterými se při jejich tvorbě řídil, jsou vytrhávány z kontextu. Nesprávný je podle něj i názor soudu I. stupně o tom, že jeho tvrzení byla nedostatečná a že neunáší břemeno tvrzení ohledně titulu, ze kterého žalovaný nárok požaduje. On totiž jednoznačně specifikoval právní důvod své pohledávky již ve výzvě k úhradě dluhu ze dne 21. 4. 2017, adresované žalované a na tomto svém tvrzení setrval v podané žalobě i v celém dosavadním průběhu řízení. Žalovanou částku tedy požaduje z titulu půjčky poskytnuté manželovi žalované v celkové výši 135 600 Kč, kterou dne 28. 1. 2016 obě strany stvrdily směnkou na řad. Zesnulý manžel žalované se směnkou zavázal mu sumu vrátit nejpozději dne 1. 9. 2016 dle podmínek uvedených ve směnce. Po smrti manžela žalované [jméno] [příjmení] se s pohledávkou obrátil na žalovanou, jelikož tento závazek vznikl za doby trvání manželství [jméno] [příjmení] a žalované a byl tak součástí společného jmění manželů v souladu s ustanovením § 710 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. S ohledem na vypořádání SJM po smrti [jméno] [příjmení] uplatnil polovinu směnkou zajištěného nároku ve výši 67 800 Kč po žalované, z čehož žalovaná 14 000 Kč uhradila, čímž uznala i zbytek dluhu spadajícího do SJM. Ve výzvě k úhradě dluhu bylo obsaženo řádné skutkové i právní vymezení pohledávky, tedy byl v ní nezaměnitelně identifikován věřitel (žalobce) a dlužník (žalovaná), jakož i výše a právní důvod vzniku dluhu (půjčka [jméno] [příjmení] ve výši 135 600 Kč zajištěná směnkou, vzniklá za doby trvání manželství [jméno] [příjmení] a žalované). Nesouhlasil přitom se závěry soudu I. stupně, které se od jeho náhledu jak právního, tak skutkového odlišovaly, především pokud, podle soudu nelze mít za to, že by existence tvrzené smlouvy byla prokázána částečným plněním žalované a rovněž, pokud dospěl soud k závěru, že žalovaná uvedenou částku hradila z titulu předložené směnky, nikoliv z titulu tvrzené smlouvy o půjčce, a tedy částečným plněním nemohla uznat existenci dluhu ze smlouvy. Podle jeho názoru došlo k uznání dluhu, ke kterému došlo částečným plněním, na nic jiného než na předmětnou půjčku žalovaná hradit nemohla, jestliže o žádném jiném závazku nevěděla. Konkludentně uznala dluh spadající do SJM ve smyslu ust. § 2054 odst. 2 OZ. Ve výzvě k úhradě dluhu zaslané žalované byl přitom závazek [jméno] [příjmení] jednoznačně identifikován a částečné hrazení dluhu, spadající do SJM, bylo reakcí žalované na tuto jeho výzvu. Podle jeho názoru je existence dluhu vzhledem k uznání žalovanou nesporná a smlouva o půjčce je k prokázání existence dluhu nadbytečná. Právním důvodem vzniku jeho pohledávky je smlouva o půjčce (uzavřená ústně), která byla zajištěna směnkou. V dalším obsahu odvolání žalobce uvedl, že pokud by soud nepovažoval za dostačující k prokázání jeho nároku doposud uvedené skutečnosti jím tvrzené, mělo být vyhověno jeho důkaznímu návrhu výslechem osob svědků, které mohly upřesnit okolnosti poskytování půjčky. Soud jeho nárok na prokázání neuznal, avšak navrhované osoby, jakožto svědky, nepředvolal a důkaz výslechem těchto osob tak neprovedl. Neprovedení důkazu pak nedostatečně odůvodnil. Přestože má za to, že specifikace smlouvy není nezbytná k prokázání jeho nároku (vzhledem k tomu, že dluh byl žalovanou uznán a existence dluhu je tak nepochybná) nevidí důvod, proč by nedostatečná specifikace smlouvy měla být důvodem pro neprovedení důkazu svědeckou výpovědí. Dále žalobce namítal, že dne 10.6.2021 bylo soudu předloženo vyjádření ze dne 8.6.2021, ke kterému soud konstatoval, že k němu přihlíženo jako k jeho vyjádření účastníka ve věci. V tomto bylo mj. shrnuto, jakým způsobem probíhalo poskytování půjčky a za jakých okolností. Vzhledem k obtížné situaci [jméno] [příjmení] a žalované, [jméno] [příjmení] poskytl prostředky na obživu rodiny, a to postupně v různých částkách, vždy v hotovosti a za přítomnosti žalované. Jednotlivé částky si evidoval, avšak poslední částku ve výši 50 000 Kč již [jméno] [příjmení] předal oproti směnce, znějící na celkovou sumu poskytované půjčky ve výši 135 600 Kč. Tuto jeho výpověď, soudu předloženou formou písemného prohlášení žalobce, však soud v odůvodnění rozsudku naprosto ignoroval a uvedl, že účastnickou výpověď žalobce nebylo možné provést vzhledem k jeho zdravotnímu stavu. Podle jeho názoru avšak tato listina měla mít stejnou výpovědní hodnotu jako účastnická výpověď. Soudu I. stupně dále žalobce vytýkal, že vzal v potaz tvrzení žalované, učiněné s časovým odstupem několika let o tom, že její částečné plnění nebylo plněním na pohledávku jeho, kdy s poukazem na mail zaslaný žalované je zástupcem (žalobce) výslovně hovořeno o plnění ze směnky, nikoliv z jakékoliv smlouvy. V tomto ohledu přijatý závěr soudu I. stupně on považuje za nesprávný, neboť není podložen žádnými relevantními důkazy, když soud vycházel z mailové komunikace činěné mezi jeho právním zástupcem a žalovanou a zcela odhlédnul od prvotních listin, na nichž je nárok založen. Obsahem výzvy byl právní důvod – půjčka. K tomuto dokumentu je pak logicky nutné přisoudit vyšší váhu než následné emailové komunikaci vyvolané v reakci na tuto prvotní výzvu. Nadto žalobce podotýká, že sama žalovaná ve své výpovědi uvedla, že neví, jestli splátky začala hradit z důvodu smlouvy o půjčce nebo směnky. V dalším obsahu odvolání přednesl žalobce řadu judikaturních závěrů, od kterých se podle jeho názoru soud I. stupně odchýlil, pokud částečnému plnění žalované nepřičetl validitu uznání dluhu. Soud měl vzhledem k právní domněnce existence uznaného dluhu za prokázané, že dluh existuje a neměl po žalobci požadovat, aby dále prokazoval existenci dluhu. Naopak bylo na žalované, aby prokázala neexistenci dluhu.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako věcně správného. Ztotožnila se přitom se závěry soudu I. stupně v něm přijatými a zdůraznila, že její procesní obrana spočívala v tom, že žalobcem tvrzený závazek nespadal do společného jmění jejího a jejího zesnulého manžela [jméno] [příjmení]. Tento závazek, pakliže skutečně existoval, byl výlučně p. [jméno] [příjmení]. Žalobce však svůj nárok uplatnil účelově vůči ní s tvrzením, že závazek spadá do SJM. Žádný jiný z mnoha věřitelů p. [jméno] [příjmení] tento postup nezvolil. Uvedla, že pokud zemřelý manžel tento závazek skutečně převzal, pak zcela bez jejího vědomí, rozhodně absentoval její souhlas, který by v případě směnky mohl být vyjádřen například rukojemským prohlášením. Výše závazku 135 600 Kč zásadním způsobem převyšovala poměry tehdejšího jejich společného jmění, rozhodně se nejednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. [jméno] [příjmení] byl dlouhodobě před smrtí velmi zadlužen a nedisponoval skoro žádným prostředky, naopak někdy bral i její prostředky. Rozsah dluhů manžela se dozvěděla až v řízení o pozůstalosti po něm. Finanční situace rodiny nebyla nikdy dobrá. [jméno] [příjmení] byl po většinu času veden u úřadu práce a vydělával si stavební činností na černo. Předtím, než ji kontaktovali zástupci žalobce po smrti manžela, nebylo jí nic známo o předkládané směnce, o tomto závazku se jí manžel nikdy nesvěřil. S převzetím závazku v rozsahu 135 600 Kč do SJM by nikdy nesouhlasila, a kategoricky odmítá, že by dluh uznala ve smyslu ust. § 2054 odst. 2 OZ. Po smrti manžela se na ni obrátil žalobce v právním zastoupení se svým nárokem, bylo jí sděleno, že dluží finanční prostředky a v případě, že neuhradí, se částka zásadně zvýší o náklady řízení a náklady exekuce. Bylo zasláno vzorové uznání dluhu a splátkový kalendář (tyto však ona nikdy nepodepsala). Ona v těžké chvíli po ztrátě manžela se čtyřmi malými dětmi k této výzvě radši začala hradit částku 2 000 Kč měsíčně, aby se vyhnula tvrzeným důsledkům. Až poté, co byla schopna se v situaci zorientovat a právně se poradit, tak zjistila, že za závazek manžela neodpovídá a hradit přestala. Z okolností nelze usoudit, že tímto plněním uznala nějaký dluh, dlužno dodat, že toto ustanovení občanského zákoníku se týká toliko uznání svého vlastního dluhu, nikoli nastalé situace, kdy je hrazeno za jiného. Ona za [jméno] [příjmení] po jeho smrti uhradila žalobci částku 14 000 Kč, avšak nemohla uznat dluh jiného ve zbývajícím rozsahu vůči své osobě. K jednotlivým odvolacím námitkám pak uvedla, že žalobce nebyl schopen svůj nárok ani řádně tvrdit, ani přes opakované výzvy soudu a obrovský časový prostor k tomu soudem poskytnutý. Nároky ze směnky a z bezdůvodného obohacení nepřipadají v úvahu. Směnečný nárok by znamenal odlišnou věcnou příslušnost soudu a navíc žalovaná není osobou výstavce ani směnečného rukojmího na směnce, ani není právním nástupcem p. [jméno] [příjmení], tudíž by nebyla vůbec pasivně legitimována. Pokud by se mělo jednat o nárok z bezdůvodného obohacení, pak je nutno říci, že žalobce ani netvrdil, že by jí poskytl nějaké plnění. Žalobce sám nárokuje zaplacení dlužné částky z titulu zápůjčky, přičemž závazek měl podle něj spadat do SJM jejího a p. [jméno] [příjmení]. Žalobce však nebyl schopen doplnit skutečnosti ohledně vzniku smlouvy o zápůjčce a jejího obsahu. Smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem, tudíž nevzniká pouhou dohodou stran, nýbrž až skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky. Žalobce nebyl schopen ani tvrdit, kdy a jakým způsobem měly být peněžní prostředky p. [jméno] [příjmení] poskytnuty. Samotná směnka není důkazem o poskytnutí peněžních prostředků. Uzavřela tak, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně existence samotného závazku – za takové situace jsou navíc úvahy o tom, zda by mohl spadat závazek do společného jmění manželů, nadbytečné. V další námitce uvedla, že neexistuje žádná právní domněnka, že když jeden manžel hradí za druhého manžela, tak tím uznává, že závazek spadá do společného jmění manželů. K další námitce pak tolik, že existence závazku ze smlouvy o půjčce mezi žalobcem a p. [jméno] [příjmení] nemůže být prokazována dílčí platbou její, je nesmyslný argument žalobce, že existence dluhu je vzhledem k uznání dluhu žalovanou nesporná. Ona totiž uvedla, že hrazeno bylo toliko na směnku. Podle jejího názoru musí být celá věc soudem posuzovaná v tomto pořadí: vznikla mezi žalobcem a p. [jméno] [příjmení] smlouva o zápůjčce? Tzn. poskytl žalobce reálně jmenovanému nějaké peněžní prostředky? Spadal závazek p. [jméno] [příjmení] do společného jmění s žalovanou? Soud I. stupně takto postupoval, když prioritně řešil vztah závazku z titulu smlouvy o půjčce. Již v tomto bodě však žalobce nesplnil povinnost tvrzení a tudíž ani povinnost důkazní, o důsledcích nesplnění povinnosti tvrzení byl poučen a tudíž pro něj nemůže být napadený rozsudek překvapivý. Dále uvedla, že žalobce účelově ohýbá zákonná ustanovení tak, aby docílil situace, kdy se obrací důkazní břemeno. Avšak ona není v tomto řízení povinna prokazovat ani vznik smlouvy o zápůjčce (pokud závazek existuje) ani že spadá do společného jmění manželů. Obojí je v důkazní povinnosti žalobce. U prvního z uvedeného však žalobce ani netvrdí, natož aby prokazoval. V dalším obsahu písemného vyjádření žalovaná uvedla, že při absenci tvrzení žalobce ohledně vzniku smlouvy o zápůjčce je zcela zbytečné provádět důkazy výslechy svědků. Pokud ani žalobce neví, kdy měla vzniknout smlouva o zápůjčce, toliko mezi ním a p. [jméno] [příjmení], pak si těžko představit, že nějaká osoba k tomu bude mít k tomu relevantní informace. Navíc žalobce obrací povinnost tvrdit a prokázat, když netvrdí (protože sám neví) a navrhuje svědky, kteří by snad mohli vědět, ačkoliv je patrné, že nemohou. Důkazy nelze nahrazovat chybějící tvrzení účastníků. Konečně pak žalobce zaměňuje písemné vyjádření účastníka řízení za účastnickou výpověď a domáhá se toho, aby jím předložené písemné vyjádření mělo stejnou výpovědní hodnotu jako účastnická výpověď. Toto ale není možné. Žalobce se k žádnému jednání nedostavil, svého právního zástupce zjevně ani nevybavil dostatečnými tvrzeními ohledně vzniku smlouvy o zápůjčce. Jím předložené písemné prohlášení nemůže být provedeno k důkazu, jelikož se jedná toliko o písemné vyjádření účastníka, stejně jako četná jiná písemná vyjádření ze strany žalobce. Pokud by se mělo jednat o důkaz účastnickou výpovědí žalobce, pak by žalobce musel být osobně slyšen a musel by vypovídat pod poučením. Nakonec označila žalovaná odvolání žalobce za nedůvodné a zcela přivolila zjištění soudu, že žalobce nebyl schopen tvrdit z titulu, jaké konkrétní smlouvy žalovanou částku požaduje, kdy tato měla být uzavřena a s jakým obsahem a že z částečného plnění žalované není zřejmé, že chtěla uznat i zbytek tvrzeného dluhu. Pokud částečně plnila, šlo o hrazení oproti předložení směnky, nikoli na tvrzenou smlouvu o zápůjčce, kterou ostatně žalobce nebyl schopen tvrdit ani v soudním řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal s nastalou situací, a sice že žalobce učinil v řízení nedostatečná tvrzení, neunesl tedy své břemeno tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ohledně titulu, ze kterého nárokuje žalovanou částku. Žalobce dostatečně netvrdil existenci smlouvy o půjčce, netvrdil, kdy, jakým způsobem a v jakých event. částkách byly peněžní prostředky údajně [jméno] [příjmení] poskytnuty, když je zcela správný i další jeho závěr, že důkazními návrhy žalobcem vznesenými nelze tato chybějící tvrzení účastníků nahrazovat. Žalobce svá tvrzení nedoplnil ani přes výzvu a poučení soudu, dostatečně nespecifikoval smlouvu, ze které předmětné plnění požaduje, proto postupoval soud I. stupně zcela správně, pokud důkazy svědků žalobcem navržených neprovedl. Ani žádné jiné listinné důkazy do objasnění skutkového stavu věci nepřinesly světlo, neboť řada z nich, tak jak soud I. stupně uvádí, byly důkazy, které měly prokazovat poměry rodiny žalované, rozhodné pro vyřešení otázky, zda předmětný dluh spadal do SJM žalované nebo nespadal. Je potřeba si uvědomit, že absence tvrzení žalobce zapříčinila i to, že soud nemohl na souzenou věc ani aplikovat řádně hmotné právo, protože např. nebylo vůbec ozřejmeno, kdy k realizaci půjčky mělo dojít, což je mimojiné podstatné pro posouzení, podle kterého občanského zákoníku měla být údajná půjčka a otázky na ni navazující posouzena, zdali podle z.č. 40/1964 Sb. či podle z.č. 89/2012 Sb. Za této situace je nepřípadná i argumentace žalobce přednesená při jednání odvolacího soudu stran aplikace ust. § 732 z.č. 89/2012 Sb. Nejen, že toto ustanovení by na daný případ manželky zesnulého dlužníka ani nedopadalo, nemohl se tím odvolací soud zabývat už jen proto, že není dána jistota aplikace z.č. 89/2012 Sb. jako celku, tedy vůbec. Jasné je i to, že žalovaná se na úkor žalobce nemohla obohatit a i to že žaloba ze směnky má jinou věcnou příslušnost soudu. Správně tedy soud I. stupně uzavřel, že žalobce nebyl schopen tvrdit, z titulu jaké konkrétní smlouvy žalovanou částku požaduje, kdy tato měla být uzavřena a s jakým obsahem, a pokud odkazoval na vystavenou směnku, ze které ale nevyplývá důvod jejího vystavení, nelze mít za to, že by existence tvrzené smlouvy byla prokázána částečným plněním žalované na tuto směnku. Správný je pak i ten závěr, že pokud žalovaná žalobci částečně ve splátkách platila 2 000 Kč do celkové částky 14 000 Kč, činila tak na směnku, jí žalobcem předloženou, do doby, než se právně poradila o tom, že žádný dluh vůči žalobci nemá. Z částečné úhrady rozhodně nelze dovodit, že by žalovaná uznala existenci tvrzené smlouvy, zejména na skutečnost, že nepodepsala uznání dluhu ani splátkový kalendář, které jí byly žalobce předloženy spolu s výzvou k úhradě dluhu k podpisu dne 21.4.2017. Důležité je znovu zdůraznit, že žalovaná nebyla výstavcem ani rukojmím ze směnky a pokud na tuto něco hradila, činila tak z neznalosti.

6. Vzhledem k tomu, že veškeré shora uvedené jak skutkové, tak právní závěry obstojí i ve světle odvolacích námitek žalobce, nelze než konstatovat, že rozsudek soudu I. stupně je správný, zcela konzistentní, řádně odůvodněný v tom směru, že soud I. stupně v něm řádně ozřejmil linii svých úvah, které jej vedly ke konečně přijatým závěrům, naopak tyto obstojí i v odvolacím řízení s ohledem na přiléhavé vyjádření žalované k žalobcem podanému odvolání. Žádný z argumentů prezentovaných v odvolání žalobce nepřiměl odvolací soud změnit názor na řešenou problematiku ani v jedné z právních otázek, naopak skutečnosti uváděné žalovanou v písemném vyjádření k odvolání, jakož i v jiných podáních v řízení před soudem I. stupně, mají vnitřní logiku a žalovaná si v nich počíná zcela správně, pokud upozorňuje na to, že dluh, pakliže vůbec existoval, nemohl spadat do jejího SJM s [jméno] [příjmení] a dále, že úhrada částky 14 000 Kč směřovala na předloženou směnku a byla realizována do doby, než zjistila, že ani za tuto směnku žalobci neodpovídá, minimálně proto, že nebyla jejím výstavcem.

7. Vycházeje z výše uvedeného tedy odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to nejen ve výroku o věci samé, nýbrž i ve zcela správném výroku nákladovém, na jehož odůvodnění lze pro naprostou správnost rovněž odkázat.

8. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšná žalovaná byla zastoupena právním zástupcem, jemuž náleží odměna a náhrada hotových výdajů dle advokátního tarifu v sazbě stanovené podle § 7 bod 5 advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 3 260 Kč za jeden úkon. Právní zástupce žalované přitom v odvolacím řízení učinil celkem 2 a půl úkonu právní služby, spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání, v účasti u jednání odvolacího soudu dne 23.3.2022 a dne 30.3.2022, kdy došlo pouze k vyhlášení rozsudku, kdy k těmto dvěma a půl úkonům dále náleží 3 režijní paušály dle § 13 odst. 3 stejné vyhl. po 300 Kč Celkem tak náhrada nákladů odvolacího řízení, kterou je žalobce povinen žalované zaplatit, činí 9 050 Kč (3 260 Kč x 2,5 + 300 Kč x 3), k její úhradě byl zavázán II. výrokem tohoto rozsudku v zákonné třídenní lhůtě k rukám právního zástupce žalované.