19 CO 232/2020

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci žalobce jméno příjmení , narozeného datum , bytem v  obec , obec a číslo , zastoupeného advokátkou Mgr. jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo proti žalovaným 1) Ing. jméno příjmení , narozenému datum , bytem v  obec , ulice a číslo , zastoupenému advokátkou JUDr. jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo , 2) Ing. jméno příjmení , narozenému datum , bytem ve obec a číslo , zastoupenému advokátkou Mgr. jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo 3) Ing. jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupenému advokátkou JUDr. jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo , o určení vlastnického práva, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2020, č.j. 63 C 30/2016-108,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1) a 3) žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 14 593 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných 1) a 3).

III. Ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9.7.2020, č.j. 63 C 30/2016-108, bylo rozhodnuto takto: I. Žaloba, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitých věcí a to pozemku parc. [číslo] jehož součástí je dům [adresa], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] nacházejících se v obci [obec], [katastrální uzemí], se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 41.140 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně prvního žalovaného. III. Ve vztahu žalobce a druhý žalovaný nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž zopakoval obsah některých soudem I. stupně provedených důkazů s tvrzením, že návrh na vklad práva, plynoucího z dohody mezi ním a Správou nemovitostí [územní celek] ze dne [datum], byl zamítnut z toho důvodu, že jak katastrální úřad, tak následně krajský soud nad rámec své pravomoci posuzovali obsah výzvy k vydání věci učiněné [datum] [jméno] [příjmení]. Zopakoval dále některé závěry soudu I. stupně, popsal persekuci jejich rodiny po roce 1948 i vývoj vlastnických vztahů k předmětnému domu, když má za to, že p. [jméno] [příjmení] učinila povinné osobě výzvu již 26.6.1990, tj. před účinností zákona č. 87/1991 Sb. a poté došlo k tomu, že s ním uzavřely dvě osoby dobrovolně dohody o vydání nemovitostí, přičemž vklad vlastnického práva na základě druhé dohody katastrální úřad neprovedl z důvodů, které dle judikatury nebyl oprávněn zkoumat. Uvedl, že má za to, že zamítavé rozhodnutí státního notářství či katastrálního úřadu nemá vliv na platnost žádné z předmětných dohod o vydání věci, proto se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jenž dle něj nemohly platně přejít z majetku České republiky do vlastnictví obce a ta je proto nemohla dále prodat smlouvou z 9.8.2010. V odvolání poukazoval na některá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu a navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno.

3. První žalovaný ve vyjádření k odvolání sdělil, že veškeré námitky žalobce vůči převodu nemovitostí ze státu na obec jím měly být uplatněny v předcházejících řízeních, navíc nejsou relevantní, 1) žalovaný není povinnou osobou a žalobce v předcházející době buď žalobu nepodal, nebo nebyl úspěšný, nebo v zahájených řízeních řádně nepokračoval. Poukázal na to, že návrh na vklad práv z dohody o vydání věci uzavřené 18.7.1994, byl katastrálním úřadem již dvakrát zamítnut, a to 11.8.1995 a 26.2.2016, a též na dohodu o narovnání obsaženou v kupní smlouvě z 2.9.2010 v bodě VIII., dle níž žalobce výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje vlastnické právo prodávajícího města Brna k nemovitostem, tvořícím předmět smlouvy, a zavázal se ke zpětvzetí podané žaloby ve věci vydání předmětných nemovitostí. Sdělil, že žalobce se po uzavření smlouvy z 2.9.2010 nechoval jako nevlastník spoluvlastnického podílu, stav plynoucí z kupní smlouvy nerozporoval a několik let činil i dispozice v rozsahu svého spoluvlastnického podílu. Rozebíral, že žalobou o určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, na vydání věci žalobce neměl a nemá nárok, 1) žalovaný není povinnou osobou, dohoda byla dle katastrálního úřadu nezpůsobilá pro zápis vlastnického práva a jestliže se žalobce dovolává zásady, že smlouvy mají být dodržovány, sám se jí u kupní smlouvy z 2.9.2010 neřídí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. 2) žalovaný v jednovětém stručném vyjádření pouze navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno.

5. V doplňujícím vyjádření žalobce uvedl, že na žalovaném určení má naléhavý právní zájem, 1) žalovaný je coby v katastru nemovitostí zapsaný vlastník v dané věci pasivně legitimován, dle něj nemohlo dojít k přechodu předmětného majetku ze státu na obec, což blíže rozebíral, a proto je neplatná i kupní smlouva z 2.9.2010 i další právní ujednání na ni navazující. Tvrdil, že při uzavření smlouvy ze dne 2.9.2010 neměl v úmyslu jakkoli rušit či měnit dohodu o vydání věci z 18.7.1994, znovu opakoval genezi celé záležitosti od výzvy z 26.6.1990 dále, s tím, že on nemá jinou možnost, jak se domoci toho, aby byl výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Již v předchozím usnesení z 25.11.2019, č.j. 19 Co 76/2019-75, Krajský soud v Brně dovodil, že naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení je dán, jelikož určovací žaloba by posloužila jako podklad pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, tj. na základě vyhovujícího rozsudku by žalobce mohl být namísto žalovaných zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. V odvolacím řízení bylo na návrh žalobce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2021, č.j. 19 Co 232/2020–141, ještě připuštěno, aby do řízení vstoupil na straně žalovaných jako 3) žalovaný [příjmení] [jméno] [příjmení]. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto také na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Argumentace žalobce v odvolání na správnosti napadeného rozsudku nic nemění, když jde o argumenty, které žalobce již uváděl před soudem I. stupně a s nimiž se soud I. stupně náležitě a správně vypořádal. Ze spisu a z geneze prokázaného skutkového stavu jednoznačně plyne závěr, že žalobce vlastníkem předmětných nemovitých věcí (vymezených ve výroku napadeného rozsudku) není. Žalobce ohledně svých tvrzení nikdy neuspěl s žádným svým podáním (ať již ke katastrálnímu úřadu či k soudu), i když to opakovaně zkoušel. Ohledně první dohody o vydání věci ze 30.3.1992 se žalobce vkladu vlastnického práva nedomohl - návrh na registraci dohody byl [datum] pod sp. [značka automobilu] [číslo] zamítnut ještě Státním notářstvím [okres] s tím, že žalobce není oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb., toto rozhodnutí bylo sice poté zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10.9.1993, sp.zn. 18 Co 422/92 a věc byla vrácena k dalšímu řízení, ale krajský soud uvedl, že bylo správné, že se státní notářství zabývalo tím, kdo je oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb., ovšem je třeba vyřešit, jak to bylo s případnou závětí původního vlastníka Ing. [jméno] (ve vztahu k němu byl žalobce prasynovec) a posléze bylo řízení již u katastrálního úřadu k žádosti účastníků zastaveno, neboť žalobce neprokázal existenci dané závěti (viz i obsah rozhodnutí katastrálního úřadu z 18.10.1994).

7. Ani ohledně druhé dohody o vydání věci z 18.7.1994 se žalobce vkladu vlastnického práva nedomohl – rozhodnutím, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] Katastrálního úřadu [okres] z 18.10.1994 byl návrh na vklad vlastnického práva dle dohody z 18.7.1994 (mezi žalobcem a [anonymizována dvě slova] [územní celek], st. p.) zamítnut s tím, že žádosti matky žalobce [jméno] [příjmení] z 26.6.1990 a žalobce z 23.9.1990 jednak nelze považovat za výzvy k vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb. a dále žalobce ani není oprávněná osoba. Proti rozhodnutí katastrálního úřadu podal žalobce opravný prostředek, ovšem rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 31.7.1995 sp.zn. 35 Ca 74/94 bylo rozhodnutí Katastrálního úřadu [okres] z 18.10.1994, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] potvrzeno s tím, že katastrální úřad nepochybil, když se v souvislosti s předloženou dohodou z 18.7.1994 zabýval tím, zda byly splněny podmínky zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Brně v daném rozsudku řekl, že dohoda o vydání věci podmínky uvedeného zákona nesplňuje, protože [jméno] [příjmení] zemřela [datum], tedy před účinností zákona č. 87/1991 Sb., takže jí podle tohoto zákona nemohl žádný nárok na vydání nemovitostí vzniknout (i kdyby její dopis z 26.6.1990 bylo možné považovat za řádnou výzvu k vydání věci) a tudíž ani nemohl přejít na žalobce a dopis samotného žalobce z 23.9.1990 je bez významu, protože žalobce jako vnuk sourozence osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu není oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v daném rozsudku uzavřel, že [anonymizována dvě slova] [územní celek] tím, že uzavřela 18.7.1994 dohodu o vydání věci, nakládala s nemovitostmi v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., neboť podmínky pro vydání věci nebyly v daném případě splněny, a proto byl návrh na vklad správně zamítnut. Tento závěr se žalobce ještě pokoušel zrevidovat ústavní stížností, ovšem neuspěl a usnesením Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 234/95 z 11.1.1996 (je ve spise, ale je dostupné i v elektronické databázi Ústavního soudu) byla ústavní stížnost vůči rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp.zn. 35 Ca 74/94 odmítnuta s tím, že bylo rozhodnuto správně, že úkony učiněné [jméno] [příjmení] před účinností zákona č. 87/1991 Sb., když [jméno] [příjmení] před účinností daného zákona též zemřela, nelze posuzovat dle zák. č. 87/1991 Sb., protože to tento zákon nestanoví a samotný žalobce není oprávněnou osobou (není ani dědicem ze závěti); s odstupem podanou stížností proti tomuto usnesení Ústavního soudu se Evropský soud pro lidská práva vůbec nezabýval, neboť byla opožděná. Danými rozhodnutími Katastrálního úřadu [okres] z [datum], na něj navazujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně z 31.7.1995, sp.zn. 35 Ca 74/94 a usnesením Ústavního soudu ČR sp.zn. III.ÚS 234/95, jsou soudy vázány ohledně toho, co v nich bylo řešeno a vyřešeno, což stále platí. Žalobce samotný nebyl oprávněnou osobou, protože tou byly dle zákona č. 87/1991 Sb. jen děti sourozenců osoby, jejíž věc přešla v daných případech do vlastnictví státu, nikoliv děti těchto dětí a zjevně se žalobci nepodařilo vysvětlit (resp. jemu se nepodařilo to pochopit), že když někdo, kdo by třeba později oprávněnou osobou mohl být, zemře před účinností zák. č. 87/1991 Sb. (účinný k 1.4.1991), tak tou oprávněnou osobou není. Pro žalobce mohlo být matoucí to, že jeho matka [jméno] [příjmení] (dcera sourozence původního vlastníka Ing. [jméno]) napsala svůj dopis 26.6.1990, tj. relativně krátce před přijetím a účinností zákona č. 87/1991 Sb. (a pak zemřela [datum]), ačkoli pokud by dopis, že chce nemovitosti vrátit, napsala například v roce 1968 a pak zemřela například v roce 1970, tj. více jak 20 let před přijetím daného zákona č. 87/1991 Sb., pravděpodobně by na tom, že [jméno] [příjmení] sama nemůže uplatňovat nároky dle zák. č. 87/1991 Sb. žalobci nic zvláštního nepřipadalo; v principu, z hlediska jejích možných nároků, je ale jedno, jestli zemřela v roce 1990 nebo 1970.

8. Protože danými rozhodnutími včetně Ústavního soudu byla otázka restitučních nároků na předmětné nemovitosti vyřešena, mohl je stát v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. platně převést do vlastnictví [územní celek] v polovině roku 1996, v němž zůstaly až do roku 2010, jelikož v žádném ze sporů, co vedl, nebyl žalobce úspěšný. I pokud se pomine zcela bizarní žaloba na určení uznání přípustnosti sukcese (Městský soud Brno sp.zn. 32 C 88/96 – zamítnuto a odvolací řízení zastaveno pro zpětvzetí) a též řízení ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 36 C 236/97 (aby katastrální úřad byl povinen zapsat žalobce jako vlastníka předmětných nemovitostí – řízení bylo zastaveno a v usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 20 Co 269/2000 bylo žalobci vysvětleno, že katastrálnímu úřadu nelze uložit, aby provedl nebo neprovedl nějaký zápis vkladu, ale soud může jen přezkoumat v rámci správního soudnictví jeho rozhodnutí, což se stalo právě v řízení sp.zn. 35 Ca 74/94 u Krajského soudu v Brně), byla žalobci pravomocně zamítnuta žaloba na určení, že by vlastníkem předmětných nemovitostí měla být Česká republika (viz rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2005, č.j. 61 C 260/2000-144, a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně z 25.1.2007 sp.zn. 13 Co 14/2006 s jasným závěrem, že žalobce není ve vztahu k předmětným nemovitostem oprávněnou osobou dle zák. č. 87/1991 Sb.) a poté neuspěl ani se žalobou na nahrazení projevu vůle [územní celek] s navrhovanou dohodou o vydání věci, vedenou pod sp.zn. 14 C 37/2007 u Městského soudu v Brně, když dané řízení bylo po jeho přerušení po roce zastaveno pro nepokračování v řízení (návrh byl ale stejně vzat zpět), s datem právní moci 3.11.2010. Zastavení daného řízení souviselo s tím, že se žalobce již od roku 2008 pokoušel předmětné nemovitosti od [územní celek] odkoupit, a to společně s 1) žalovaným, když ve spise je jejich nabídka na odkoupení nemovitostí z 2.6.2008 a dále jejich memorandum k záměru koupě z 15.10.2009 (z ničeho tudíž neplyne, že by 1) žalovaný měl být žalobci [územní celek] nějak vnucen, zvláště, když oba zastupoval stejný advokát). Výsledkem jejich snahy byla kupní smlouva s [územní celek] z 2.9.2010 (9.8.2010 byla podepsána kupujícími, ale prodávajícím [územní celek] až 2.9.2010), kterou jim nemovitosti prodalo [územní celek] do rovnodílného podílového spoluvlastnictví tak, jak je obsah této smlouvy přesně vymezen v bodu 14. napadeného rozsudku včetně čl. VIII., v němž žalobce výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje výlučné vlastnické právo prodávajícího k prodávaným (předmětným) nemovitostem a zavázal se vzít zpět žalobu ve věci Městského soudu v Brně sp.zn. 14 C 37/2007 a žalobce i [územní celek] prohlásili, že zápisem podílového spoluvlastnického práva kupujícího dle této kupní smlouvy jsou jejich vztahy k předmětným nemovitostem zcela narovnány. Další nakládání s nemovitostmi a jejich vymezení je v napadeném rozsudku přesně uvedeno v bodech 15., 16. a 18., včetně toho, že svůj podíl žalobce daroval synovi, tj. 2) žalovanému, a to s právními účinky ke dni 11.1.2012.

9. Vše uvedené jednoznačně potvrzuje, že žalobce až do 29.9.2010 (právní účinky vkladu práva kupní smlouvy z 2.9.2010) nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí vůbec, poté byl jejich spoluvlastníkem v rozsahu jedné poloviny do 11.1.2012 a od té doby až do současnosti není jejich vlastníkem vůbec. Z uvedeného je také zřejmé, že [územní celek], které mělo pro sebe v katastru nemovitostí zapsané předmětné nemovitosti na listu vlastnictví od roku 1996, by je jednoznačně muselo vydržet dle §§ 130 odst. 1 a 134 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., protože v době jejich přechodu (a záznamu v katastru nemovitostí) v roce 1996 ze státu nemělo absolutně žádný důvod pochybovat o vlastnictví státu (výše uvedené spory, včetně řízení u Ústavního soudu, žalobce již předtím prohrál) a bylo se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem, a to po dobu více jak 10 let, až do jejich prodeje 2.9.2010, protože ani v dalších sporech po roce 1996 žalobce neuspěl. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek dle § 219 o.s.ř. jako zcela věcně správný potvrzen, včetně výroků II. a III. o nákladech řízení, u něhož odvolací soud odkazuje na přesné odůvodnění napadeného rozsudku. Jinak, nad rámec věci, lze doplnit, že vůči žalovaným 1) a 3) považuje odvolací soud návrh také za rozporný s dobrými mravy a za snahu připravit je o řádně nabytý majetek, zvláště poté, co žalobce v kupní smlouvě z 2.9.2010 výslovně prohlásil, že uznává a nezpochybňuje výlučné vlastnické právo prodávajícího [územní celek] k prodávaným nemovitostem. Dále lze doplnit, že i když v předchozím zrušovacím usnesení odvolací soud dospěl k závěru o naléhavém právním zájmu na žalovaném určení, což obecně platí, protože určovací žaloba by mohla být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, je otázkou, jestli je naléhavý právní zájem žalobce dán ve vztahu k jeho synovi, tj. ke 2) žalovanému, za situace, kdy oba v řízení postupovali ve shodě a 2) žalovaný mu tudíž mohl svoji část nemovitosti již dávno dobrovolně vrátit (je samozřejmě jasné, že i 2) žalovaný nabyl svoji část nemovitostí řádně a že žalobce a jeho syn postupovali v řízení koordinovaně a ve shodě v rámci snahy, dle odvolacího soudu zcela nemravné, připravit o majetek žalované 1) a 3)).

10. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení plně úspěšným žalovaným 1) a 3) právo na náhradu nákladů, které jim vznikly na právním zastoupení za odměnu zástupkyni za 2 úkony právní pomoci po 3 100 Kč, jenž se nekrátí (sepis vyjádření za 1) žalovaného a převzetí zastoupení 3) žalovaného) a 1 společný úkon při zastupování 2) osob, a to účast zástupkyně u jednání odvolacího soudu (2 x 3100 Kč – 20 % = 4 960 Kč) dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst.1 a § 12 odst.4 advokátního tarifu, k čemu naleží 3 režijní paušály po 300 Kč za tyto úkony dle §13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH z částky 12 060 Kč, tj. částka 2 533 Kč, takže celkové náklady žalovaných 1) a 3) činí 14 593 Kč.

11. Ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovaným bylo o nákladech odvolacího řízení rozhodnuto tak, jak plyne z výroku III. tohoto rozsudku, když žalobce a 2) žalovaný se vůči sobě navzájem práva na náhradu nákladů řízení vzdali.