19 CO 32/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Miroslavy Šebelové ve věci žalobce: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalované: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec o zaplacení 471.266 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31.8.2021, č.j. 108 C 161/2020-186, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31.8.2021, č.j. 108 C 161/2020-197,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 31 279 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31.8.2021, č.j. 108 C 161/2020-186, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31.8.2021, č.j. 108 C 161/2020-197, bylo rozhodnuto takto: I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 471.266 Kč s -) 8,25% úroky z prodlení z částky 81.266 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, -) 8,25% úroky z prodlení z částky 300.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, -) 10% úroky z prodlení z částky 90.000 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení 10% úroků z prodlení z částky 81.000 Kč od 30. 6. 2020 do 22. 7. 2020 a z částky 300.000 Kč od 30. 6. 2020 do 22. 7. 2020, dále 1,75% úroků z prodlení z částky 81.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení a z částky 300.000 Kč od 23. 7. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 65.993,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku, a to proti výrokům I. a III., podala odvolání žalovaná s tvrzením, že rozsudek je nepřesvědčivý, vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný, odůvodnění se jeví jako souhrnné a skutkové i právní závěry jsou nesprávné. Uvedla, že závěry soudu, že žalovaná nikdy řádně nedotvrdila skutečnosti, týkající se rozsahu a druhu prací nad rámec smlouvy o dílo, a že neumožnila žalobci po celou dobu přístup ke stavebnímu deníku, jsou v rozporu s provedeným dokazováním a soud se nevypořádal s nárokem na úhradu odpovídající hodnotě plnění, kterého se žalobci dostalo provedením prací dle smlouvy o dílo i prací nad jeho rámec, když při řádném postupu by soud musel dospět minimálně k závěru, že žalobce nemá nárok na vrácení zálohy ve výši 90 000 Kč, neboť v této hodnotě mu žalovaná poskytla nevratné plnění, respektive o tuto hodnotu došlo naopak k obohacení žalobce v rámci rekonstrukce jeho domu. Rozebírala, že se soud dle ní nevypořádal s jejími tvrzeními o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy, když žalobce využil ochoty žalované provádět i další práce na stavbě, tento postup vyžadoval a na tomto trval, i přes údajné prodlení s předáním díla dle první smlouvy o dílo uzavřel se žalovanou další smlouvu o dílo, přičemž zneužil skutečnosti, že žalovaná dodatečné práce prováděla pouze na základě ústní domluvy či zápisu do stavebního deníku a za situace, kdy nebyly podepsány další písemné dodatky ke smlouvám o dílo a až téměř po roce pak žalobce požadoval úhradu smluvní pokuty s argumentací, že na další dodatečně objednané práce nemusí hradit nic, neboť nebyl sjednán písemný dodatek ke smlouvě o dílo. Uvedla, že soud nezohlednil chování žalobce, který uplatňoval smluvní pokutu i za období, kdy byly prováděny práce nad rámec smlouvy o dílo, ale i za dobu, po kterou se žalovaná nemohla dostat do prodlení s předáním díla, když termín předání byl změněn na základě dodatku č. 1 k první smlouvě o dílo. Uvedla, že žalobce nemůže požadovat smluvní pokutu za nesplnění povinnosti žalované, když sám ze smlouvy své povinnosti neplnil a neuhradil vymezenou fakturu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání sdělil, že soud I. stupně se podrobně vypořádal se všemi argumenty žalované, jenž v odvolání uvádí řadu zjevně nepravdivých tvrzení, opomíjejících jasné vyjádření soudu v odůvodnění rozsudku, jenž je zcela srozumitelný, přezkoumatelný, přesvědčivý i věcně správný. Uvedl, že soud se náležitě vypořádal s argumentací žalované ohledně prací nad rámec smlouvy o dílo, není pravdou tvrzení žalované, že by soud dospěl k závěru, že žalovaná neumožnila žalobci po celou dobu přístup ke stavebnímu deníku, pouze konstatoval, že toto žalobce namítal a není pravdivé tvrzení žalované, že žalobce předložil soudu originální stránky ze stavebního deníku, protože měl pouze některé kopie. Sdělil, že soud I. stupně v bodech 34. a 35. správně, srozumitelně a náležitě popsal nárok žalobce na vrácení zálohy 90 000 Kč a také se v bodu 33. podrobně a srozumitelně vypořádal s námitkou žalované, že jednání žalobce je v rozporu s dobrými mravy, když výši sazeb pro případ prodlení stanovila žalovaná a v obou smlouvách byla sankce se stejnou sazbou zcela vyváženě sjednána i pro případ prodlení žalobce. Navrhl, aby napadený rozsudek byl v celém rozsahu potvrzen.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné (odvolání nesměřovalo vůči výroku II. a odvolací soud tento výrok nepřezkoumával). S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu i s učiněnými právními závěry, se odvolací soud zcela ztotožňuje, a proto na odůvodnění napadeného rozsudku také plně odkazuje. Rozsudek soudu I. stupně je úplný, výstižný, přesvědčivý i věcně správný a odvolací soud nemá nic, co by bylo třeba k němu doplnit či naformulovat jinak. V žádném případě není pravdou to, co žalovaná uvedla v odvolání, tj. že by rozsudek měl být nepřesvědčivý, nepřezkoumatelný, vnitřně rozporný a že by odůvodnění bylo tzv. souhrnné jen s popisem provedených důkazů. Pravý opak je pravdou a taková tvrzení žalované spíše svědčí o tom, že proti preciznímu rozsudku soudu I. stupně nemá žalovaná dostatečně relevantní argumenty, jimiž by mohla správnost skutkových i právních závěrů soudu I. stupně zpochybňovat (právě s podrobnou znalostí odůvodnění rozsudku i spisu samotného je jasně vidět a třeba ocenit jakou pečlivost a úsilí soud I. stupně celé komplexní, skutkově nepřehledné a složité věci věnoval). Napadený rozsudek samozřejmě v některých bodech odůvodnění obsahuje popis tvrzení účastníků i sdělení obsahu jednotlivých důkazů, ale také je v něm v dalších bodech přesně a správně shrnut prokázaný skutkový stav a tento přesně a správně právně posouzen v návaznosti na uvedená ustanovení zákona. Žalobce po připuštěných změnách petitu žaloby (popsáno v bodu 1. odůvodnění rozsudku) uplatňoval 3 nároky, tak jak jsou podrobně vymezeny v bodu 2. odůvodnění rozsudku, a to jednak 1) smluvní pokutu 81 266 Kč za prodlení žalované v souvislosti s první smlouvou účastníků o dílo ze 3. 12. 2018 ve znění dodatku č. 1 z 25. 3. 2019 (přesně a správně vymezena v bodech 4. a 21. odůvodnění rozsudku; dále o ní také jen SOD1, tak jak je i v napadeném rozsudku), když dílo mělo být zhotoveno do 14. 4. 2019, zhotoveno a předáno bylo až 7. 5. 2019, prodlení žalované činilo 23 dnů, smluvní pokutu měli účastníci dohodnutou v sazbě 1 % za každý den prodlení z ceny díla 478 752 Kč, takže činila po výpočtu 110 112 Kč a žalobce na tento svůj nárok započetl nárok žalované na neuhrazenou fakturu ve výši 28 846 Kč, a proto požadoval právě 81 266 Kč. Jak soud I. stupně správně dovodil, je tento nárok žalobce plně opodstatněný, vše je početně správně, je to podloženo smlouvou o dílo (SOD1), shodnými tvrzeními účastníků a s tímto nárokem i s výhradami žalovaného se soud I. stupně správně a náležitě vypořádal v bodech 22. až 26. odůvodnění rozsudku, včetně závěru, že ze strany žalobce započtení neuhrazené faktury vůči části nároku na smluvní pokutu nic nebránilo a že předchozí neuhrazení faktury na částku 28 846 Kč nemělo žádný vliv na povinnost žalované dílo dokončit včas. Správný je i závěr soudu I. stupně, že mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o realizaci víceprací dle SOD1, v níž bylo jasně ujednáno, že dohoda o vícepracích by musela být písemná, což (až na dodatek č. 1 k SOD1) splněno nebylo. Vzhledem k tomu, že dle SOD1 měly být práce dokončeny, tj. dílo zhotoveno do 31. 1. 2019, odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně i v tom, že případné prodlevy některého z účastníků musel zohledňovat dodatek k SOD1 z 25. 3. 2019, jímž si účastníci posunuli zhotovení díla až do 14. 4. 2019. Nárok žalobce na smluvní pokutu 81 266 Kč je tak jednoznačně dán, přičemž odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem I. stupně i v tom, že přiznání smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy, tak jak se tím soud I. stupně pečlivě zabýval v bodu 33. odůvodnění rozsudku. Celková výše smluvní pokuty se odvíjela od doby prodlení žalované, jenž ji tak mohla ovlivnit tím, že by dílo zhotovila včas nebo alespoň dříve než 7. 5. 2019 Smlouvy navíc chystala žalovaná samotná (podnikatel v oboru), co si tam dala a chtěla dát, to tam měla a třeba u dodatku č. 1 k SOD1 jí nic nebránilo 25. 3. 2019 odhadnout, do kdy dílo bude schopna dokončit, a tudíž si místo 14. 4. 2019 dát třeba polovinu května 2019 (profesionál v oboru by přece měl poznat, jestli na dokončení díla bude potřeba 3 týdny od 7 týdnů).

5. Druhý žalobcem uplatňovaný nárok (v principu stejný jako první nárok) byl nárok na smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč za prodlení žalované v souvislosti s druhou smlouvu o dílo z 10. 5. 2019 (přesně a správně vymezenou v bodech 5. a 27. odůvodnění rozsudku; dále o ní také jen SOD2 tak, jak je i v napadeném rozsudku), když dílo mělo být zhotoveno do 8. 8. 2019, zhotoveno a předáno nebylo a 30. 3. 2020 obdržela žalovaná dopis žalobce o tom, ať uklidí, opustí, vyklidí staveniště a předá klíče (žalobci pak práce dokončoval někdo jiný). Od 9. 8. 2019 do 30. 3. 2020 činilo prodlení žalované 235 dnů, ale žalobce sám některé dny odečetl a počítal prodlení 224 dnů, smluvní pokutu měli účastníci v SOD2 dohodnutu v sazbě 0,5 % za každý den prodlení, a to z ceny díla 478 708 Kč, takže po výpočtu činila smluvní pokuta 536 153 Kč a z ní uplatnil žalobce nárok jen na 300 000 Kč, odpovídající prvním 126 dnů prodlení žalované. I v tomto případě soud I. stupně správně dovodil, že tento nárok žalobce je plně opodstatněný, vše je početně správně (viz i bod 29. odůvodnění rozsudku), nárok je rovněž podložen smlouvou o dílo (SOD2) i shodnými tvrzeními účastníků a s tímto nárokem i s výhradami žalované se soud I. stupně správně vypořádal v bodech 27. až 33. odůvodnění rozsudku, včetně závěru, že žalovaná neprokázala (a ani nevytkla) stavební nepřipravenost žalobce (viz bod 30. odůvodnění rozsudku) a že k prodlení nedošlo z důvodu víceprací požadovaných, dle žalované, žalobcem (viz bod 31. odůvodnění rozsudku). Nárok žalobce na smluvní pokutu 300 000 Kč je tak jednoznačně dán, přičemž i ohledně této smluvní pokuty se odvolací soud plně ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že přiznání pokuty není v rozporu s dobrými mravy, tak jak se tím soud I. stupně pečlivě zabýval v bodu 33. odůvodnění rozsudku. Platí k tomu obdobně to, co je již uvedeno ke smluvní pokutě dle SOD1 v předchozím odstavci, tj. že celková výše pokuty se odvíjela od doby prodlení žalované, která ji tak mohla ovlivnit tím, že by dílo zhotovila včas. I smlouvu o dílo SOD2 chystala žalovaná samotná (podnikatel v oboru) a co si tam dala a chtěla tam dát, to tam měla, takže námitka žalované o rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy, opakovaná i v odvolání, není důvodná. Na smluvní pokutu nemá z hlediska dobrých mravů rovněž žádný vliv to, že druhou smlouvu o dílo SOD2 uzavírali účastníci 10. 5. 2019 za situace, kdy již existoval nárok žalobce na smluvní pokutu dle SOD1 za období od 14. 4. 2019 do 7. 5. 2019, kterou ale k 10. 5. 2019 ještě po žalované neuplatňoval. Žalovaná si prodlení v době od 14. 4. do 7. 5. 2019 a potenciálního nároku žalobce na smluvní pokutu musela být také vědoma a žalobce v tomto směru žalovanou nijak neoklamal, například tím, že by ji ubezpečoval, že pokutu nebude chtít (o tom se účastníci nebavili), že to ujednání o smluvních pokutách bere jen jako formalitu apod., takže pokud si i přesto žalovaná do smlouvy o dílo SOD2 smluvní pokutu zakomponovala, není zde nic, co by zakládalo rozpor s dobrými mravy, způsobený žalobcem. Jinak i u SOD2 platí, že profesionál v oboru by měl poznat, jestli mu na dokončení díla stačí období od 10. 5. 2019 do 8. 8. 2019, nebo zda na to potřebuje třeba o půl roku více (omyl může být v řádu dnů nebo pár týdnů, ale ne půl roku a více).

6. Třetí žalobcem uplatňovaný nárok byl požadavek na vydání bezdůvodného obohacení 90 000 Kč, když mezi účastníky byla shoda, že na základě SOD2 poskytl žalobci žalované zálohu 190 000 Kč, z níž ale žalovaná vyúčtovala fakturou č. FV [číslo] pouze částku 100 000 Kč (částka vyúčtovaná za práci byla 285 044,59 Kč, ale faktura byla vystavena na částku 185 044 Kč a zohledňovala zálohu 100 000 Kč) a zbytek do dne podání žaloby nevyúčtovala. I důvodnost tohoto nároku posoudil soud I. stupně správně, tak jak je podrobně a přesně vymezeno v bodech 34. a 35. odůvodnění rozsudku. U tohoto nároku šlo hlavně o závěry skutkové, tedy, zda žalovaná provedla (prokázala jejich provedení) pro žalobce práce opravňující ji si částku 90 000 Kč ponechat, přičemž tuto částku vyúčtovala až fakturou z 25. 2. 2021, tedy dlouho po zahájení sporu a tato faktura nesplňovala náležitosti ujednané v SOD2, kdy chyběly náležité podklady pro fakturaci, zejména oboustranně odsouhlasený soupis provedených prací. Soud I. stupně, jak plyne ze spisu, žalovanou opakovaně vyzýval, aby jasně konkretizovala, jaké práce provedla, co bylo činěno jako vícepráce a které práce byly případně sjednány mimo rámec SOD2, což ale žalovaná nesplnila a k takové konkretizaci nedošlo. Účastníci žádný písemný dodatek ke smlouvě SOD2 ohledně víceprací neměli a jelikož cena byla sjednána na základě rozpočtu ve smyslu § 2620 OZ nemohla žalovaná požadovat navýšení ceny za dílo, přičemž k návrhu žalované k soudu na navýšení ceny díla dle § 2622 OZ nedošlo a takový návrh nebyl podán. Že by měli účastníci uzavřenu další, ústní, smlouvu o dílo na nějaké práce (a jaké přesně), nebylo ani tvrzeno ani prokázáno. Vyúčtování žalované ohledně částky 90 000 Kč fakturou č. FV [číslo] ze dne 25. 2. 2021 tak nebylo oprávněné ani důvodné a je tudíž povinna částku 90 000 Kč vrátit jakožto bezdůvodné obohacení dle § 2991 OZ (žalobce plnil žalované z právního důvodu, který odpadl). Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s tím co je v rozsudku uvedeno v bodu 36. odůvodnění k neprovedeným důkazům, když například místním šetřením (na něž poukazovala žalovaná) by se k věci nezjistilo vůbec nic za situace, kdy by nebylo jasné, co, na základě čeho, v jaké hodnotě a kdy udělala žalovaná a co třetí osoba, jenž dílo dokončila (soudce by si jen prohlédl dům v současném stavu nic víc by to nepřineslo); o fotografiích lze říci to stejné. Správně soud I. stupně posoudil i dobu, od kdy má žalobce nárok na úrok z prodlení a výši tohoto úroku z prodlení. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen dle § 219 o.s.ř., včetně výroku III. o nákladech řízení, s nímž se odvolací soud rovněž ztotožňuje a ohledně něho zcela odkazuje na úplné a správné odůvodnění dle bodu 37. rozsudku soudu I. stupně.

7. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů, které mu vznikly na právním zastoupení za 3 úkony právní pomoci (sepis vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu 23. 11. 2022 a účast u vyhlášení rozhodnutí 30. 11. 2022, když odměna za první 2 úkony činí 9 980 Kč za úkon a za účast u vyhlášení je odměna v poloviční výši) dle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 a odst. 2 písm. f) advokátního tarifu, k čemuž náleží i 3 režijní paušály po 300 Kč za tyto úkony dle § 13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH ze součtu odměn a paušálů, tj. částka 5 429 Kč. Celkové účelně vzniklé náklady žalobce v odvolacím řízení tak činí 31 279 Kč.