19 CO 80/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové v právní věci žalobce: ; anonymizováno jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: ; jméno příjmení , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec o vyklizení bytu, o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, č.j. 116 C 26/2020-36,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba, aby žalovaný byl povinen byt [číslo] o velikosti 1+1 v 1. nadzemním podlaží bytového domu [ulice] [číslo] v [obec], vyklidit a vyklizený předat žalobci, zamítá.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, č.j. 116 C 26/2020-36, bylo rozhodnuto takto: I. Žalovaný je povinen byt [číslo] o velikosti 1+1 v 1. nadzemním podlaží bytového domu [ulice] [číslo] v [obec], vyklidit a vyklizený předat žalobci, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12.200 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž poukazoval na to, že mu soud nezaslal písemné vyjádření žalobce, ani mu neposkytl lhůtu, aby se k němu mohl vyjádřit a že neprovedl jím navržené důkazy jeho účastnickým výslechem a výslechem [jméno] [příjmení] k tomu, že měli ujednání o doživotním podnájmu předmětného bytu žalovaným. Rozebíral, že z rozsudku není patrno, co myslel soud I. stupně tím, když uvedl, že„ nájemní vztah skončil uplynutím doby“, ani jaké právní úvahy jej vedly k závěru, že„ podnájem není chráněn více než nájemní vztah a nelze pak dovodit, že by nemohl být vypovězen i z jiných než ve smlouvě uvedených důvodů“. Poukazoval na obsah žaloby i podnájemní smlouvu z 19. 10. 2009, v níž nebylo ujednání o možnosti dát žalovanému výpověď z podnájmu proto, že pronajímatel (žalobce) potřebuje byt pro sebe, takže daná výpověď ze 16. 4. 2019 je zcela neplatná a neúčinná. Tvrdil, že se ze strany žalobce jedná o zneužití práva a navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žaloba byla zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu se odvolací soud ztotožňuje, a proto na skutková zjištění soudu I. stupně také odkazuje. Lze jen doplnit, že žalobce se v tomto řízení – především jak v žalobě, tak i ve výpovědi z podnájmu č.l. 7 spisu a rovněž i ve smlouvě o převodu družstevního podílu ze 17.2.2015, č.l. 4 až 5 spisu - hlásí k tomu, že smlouvu o podnájmu z 19.10.2009 převzal, tj. že na něj přešly práva a povinnosti z této smlouvy a zároveň žádný z účastníků v řízení netvrdil, že by měla být neplatná pro chybějící souhlas pronajímatele, přičemž i z nájemní smlouvy č.l. 6 spisu z 18. 2. 2015 lze dovodit, že když družstvo uzavřelo 18. 2. 2015 se žalobcem nájemní smlouvu, bylo to na základě předložené smlouvy o převodu družstevního podílu ze 17. 2. 2015, v níž se o smlouvě o podnájmu žalovaného a jejím převzetí žalobcem píše, tj. s podnájemní smlouvou souhlasilo. Pokud jde o výpověď z podnájmu č.l. 7 ze 16. 4. 2019, žalovaný ve vyjádření (č.l. 17 spisu) potvrdil, že ji dostal a následně pak psal žalobci, že s ní nesouhlasí a považuje ji za neplatnou s tím, že ji z uplatněného důvodu dostat nemohl.

4. Ze správně zjištěného skutkového stavu ovšem nevyvodil soud I. stupně správné právní závěry. Formulace v rozsudku, které žalovaný soudu I. stupně vytýká (viz výše bod 2), jsou vytýkány důvodně (není jasné, co je myšleno sdělením, že„ nájemní vztah skončil uplynutím doby“, ani není jasné to, na základě jakých právních úvah dospěl soud I. stupně k závěru, že„ podnájem není chráněn více než nájemní vztah a nelze pak dovodit, že by nemohl být vypovězen i z jiných než ve smlouvě uvedených důvodů“). Podnájemní smlouva žalovaného (podnájem byl sjednán na dobu neurčitou) byla uzavřena již 19. 10. 2009, tj. před 1. 1. 2014, takže v souladu s § 3028 odst. 3 OZ se práva a povinnosti z ní vzniklé řídí ještě občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). Podle § 719 odst. 1 poslední věty obč. zák., nebylo-li dohodnuto jinak, platí, že podnájem lze vypovědět bez uvedení důvodů ve lhůtě podle § 710 odst.2 obč. zák. Zde ovšem ve smlouvě o podnájmu z 19. 10. 2009 (viz č.l. 26 spisu) jinak dohodnuto bylo, tudíž podnájem bylo možné vypovědět, resp. ukončit jej, jen z dohodnutých důvodů, a to písemnou dohodou obou smluvních stran, písemnou výpovědí pronajímatele, tj. nájemce, v případě, že je podnájemce po dobu delší než 1 měsíc v prodlení s úhradou jakýchkoliv plateb nebo jejich částí podle této smlouvy, v případě, že bude podnájemce hrubě porušovat pravidla občanského soužití a dále v případě, že podnájemce bude poškozovat pronajatý majetek a podnájem mohl rovněž skončit písemnou výpovědí podnájemce při neobyvatelnosti bytu. Žalobce tak neměl možnost vypovědět podnájem žalovaného z důvodu dle § 2288 odst. 2 písm. a/ OZ, že byt potřebuje pro sebe, neboť takový důvod výpovědi podnájmu sjednán nebyl a výpověď z podnájmu je proto neplatná (toto si mohl ujasnit již v době, kdy na sebe převáděl členský podíl, stával se nájemcem a vstupoval do práv a povinností, plynoucích ze smlouvy o podnájmu).

5. Vzhledem ke smlouvě o podnájmu a k přechodným ustanovením nového občanského zákoníku (označovaného zde v rozsudku OZ) není dle názoru odvolacího soudu možné dovodit, že by žalobce mohl v roce 2019 použít pro ukončení podnájmu žalovaného ust. § 2288 odst.2 písm. a/ OZ a dát žalovanému výpověď z podnájmu na základě současných ustanovení OZ o vypovězení nájmu z důvodu, že byt potřebuje pro sebe, ale z opatrnosti se odvolací soud zabýval i tím, zda by daná výpověď byla platná, pokud by žalobce takovou možnost obecně měl. Je zřejmé, že pokud by žalobce, i za daných okolností, mohl postupovat dle § 2288 odst. 2 písm. a/ OZ, musela by výpověď z podnájmu splňovat veškeré požadavky stanovené zákonem, k nimž (kromě například písemné formy) patří dle 2286 odst. 2 OZ i poučení nájemce navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem s tím, že jinak je výpověď neplatná a takové poučení ve výpovědi ze 16. 4. 2019 (č.l. 7 spisu) zcela chybí. Nejvyšší soud ČR například v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2199/2018 jednoznačně dovodil, že poučení nájemce o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu soudem je jednou z podstatných náležitostí výpovědi a jeho absence způsobuje neplatnost výpovědi. Podle názoru dovolacího soudu jde o neplatnost absolutní dle § 588 OZ, neboť smyslem poučení podle § 2286 odst. 2 OZ je ochrana nájemce, který na základě tohoto poučení získá vědomost o svém právu domáhat se u soudu přezkoumání oprávněnosti výpovědi a o lhůtě, ve které musí návrh podat. Porušení uvedeného ustanovení je tak nejen v rozporu se zákonem, ale zjevně narušuje i veřejný pořádek, pod kterým je v této souvislosti třeba rozumět ochranu nájemce jako slabší smluvní strany. Na věc nemá vliv, že žalovaný nepodal žalobu dle § 2290 OZ, o čemž nebyl vůbec poučen, protože absolutní neplatnost výpovědi je nájemce (a tudíž i podnájemce) oprávněn namítnout kdykoli, tj. i v řízení o vyklizení bytu a soud je povinen k vadám způsobujícím absolutní neplatnost výpovědi přihlížet se své úřední povinnosti (k tomu lze srovnat komentář v systému ASPI k § 2286 OZ a § 2290 OZ). I Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 3328/2017 uvedl, že ust. § 2290 OZ nebrání, aby soud k neplatnosti či zdánlivosti výpovědi přihlédl i v jiném řízení. Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že zjistí-li soud již v řízení podle § 2290 OZ, že výpověď je neplatná či zdánlivá, bude to mít za následek rozhodnutí o neoprávněnosti takové výpovědi, tedy vyhovění žalobě. Neuplatní-li však žalobce v řízení podle § 2290 OZ důvody neplatnosti (absenci písemné formy neuvedení výpovědního důvodu, nepoučení nájemce o možnosti podat žalobu podle § 2290 OZ, rozpor s dobrými mravy atd.) či zdánlivosti výpovědi (výpovědní důvod je uveden neurčitě, nesrozumitelně apod.) a v řízení nevyjdou najevo ani jinak, nebrání to jejich uplatnění v dalších řízeních. Zákon nestanoví žádnou lhůtu, ani neupravuje žádné zvláštní řízení k jejich uplatnění. Lze tedy uzavřít, že i kdyby žalobce mohl postupovat dle § 2288 odst. 2 písm. a/ OZ, nedal by žalovanému platnou výpověď z podnájmu, jelikož by v ní chybělo poučení o jeho právu navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Za daných okolností tak podnájemní smlouva žalovaného stále trvá (žalobce jako důvod jejího ukončení uplatňoval jen výpověď ze 16.4.2019, č.l. 7 spisu, o žádné ukončení uplynutím doby zde nešlo), žalovaný tudíž není v předmětném bytě bez právního důvodu a nemůže proto být vyklizen. S ohledem na uvedené byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ve věci samé dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn a žaloba byla zamítnuta.

6. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku ve věci samé byl dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. změněn i výrok II. o nákladech řízení, které byly přiznány ve věci úspěšnému žalovanému. Žalovanému vznikly před soudem I. stupně náklady na právním zastoupení za odměnu za 3 úkony (převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a účast u jednání soudu I. stupně dne 20. 5. 2021) po 1 500 Kč dle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, k čemuž náleží i 3 režijní paušály po 300 Kč za tyto úkony dle § 13 advokátního tarifu. Ze součtu odměn a paušálů, tj. částky 5 400 Kč, má žalovaný právo i na 21 % DPH, tj. na částku 1 134 Kč, když zástupce žalovaného je plátcem DPH a náklady vzniklé žalovanému před soudem I. stupně tak činí částku 6 534 Kč, jenž mu také byla přiznána.

7. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu jejich nákladů, spočívajících v odměně za právní zastoupení za 2 úkony (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 1 500 Kč dle § 7 bodu 4, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, k čemuž náleží i 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu za tyto úkony, náhrada 21 % DPH z částky 3 600 Kč, tj. částka 756 Kč a náhrada soudního poplatku vynaloženého ve výši 2 000 Kč.