19 CO 86/2021

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Konečného a soudců JUDr. Ludmily Šudomové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové ve věci žalobkyň A) anonymizováno jméno příjmení , narozené datum , bytem v  obec , ulice a číslo , B) jméno příjmení , narozené datum , bytem v  obec a číslo , ulice a číslo , obou zastoupených advokátem Mgr. jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo proti žalované jméno příjmení , datum narození , se sídlem v  obec , ulice a číslo , zastoupené advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení , se sídlem v  obec , ulice a číslo o 320.501 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21.1.2021, č.j. 63 C 41/2019-90,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II., III., IV. a V. potvrzuje.

II. Žalobkyně a/ je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 16 435 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

III. Žalobkyně b/ je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 7 281 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni A částku ve výši 26.334 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni A další částku ve výši 204.000 Kč, se zamítá. III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni B částku ve výši 90.167 Kč, se zamítá. IV. Žalobkyně A je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 63.159 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované. V. Žalobkyně B je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení částku 42.688,80 Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalované.

2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho zamítavým výrokům, jakož i proti výrokům nákladovým, podaly odvolání žalobkyně. Polemizovaly v něm se závěry soudu I. stupně, předně s tím, že neunesly důkazní břemeno, pokud tvrdily, že osobou obohacující se z bezdůvodného obohacení byla právě žalovaná. Pokud byl soud tohoto názoru, opomněl je náležitě poučit tak, aby mohly předkládat další důkazy, které měly připravené k dispozici. Tento postup soudu I. stupně vytýkaly z procesně-právního hlediska a současně opakovaly svou před soudem I. stupně prezentovanou argumentaci, že měly právě se žalovanou uzavřenou nájemní smlouvu a po jejím vypovězení to byla právě žalovaná, kdo nadále užíval předmětné nemovitosti, které měla doposud v nájmu, a proto je právě po žalované požadováno uhrazení bezdůvodného obohacení ve stejné výši, jako činilo sjednané nájemné. Žalobkyně tedy zopakovaly svá tvrzení, že žalovaná předmětné nemovitosti nikdy neopustila a po celou dobu je užívala a užívá dodnes, když žalovaná svou procesní obranu vedla záměrně zcela účelově, kdy jí povědomí o majetkové situaci partnera [jméno] [příjmení] přivedlo na myšlenku, že by si z další exekucí věděl rady a její podnikání by tak mohlo nadále pokračovat bez větších finančních nákladů. Další rovina tvrzení žalobkyň spočívala v tom, že částečnými úhradami, a to částkou 76 000 Kč, jakožto splátkou dlužného nájemného a dále částkou 18 000 Kč, jakožto úhradou za užívání nemovitosti za leden 2020, žalovaná uznala svůj dluh vůči nim, za což lze považovat i fakt, že se proti přísudečné části vydaného rozsudku neodvolala. Tím, že žalovaná nájemné za leden 2020 v částce 18 000 Kč uhradila, došlo z její strany k uznání obvyklé výše měsíčního nájemného, tj. výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Do doby zahájení soudního sporu žalovaná ani ničeho nenamítala proti výši nájemného ani proti výši celkové dlužné částky. Důvod, proč se žalovaná s žalobkyněmi nedohodla na splátkovém kalendáři, byl toliko ten, že žalovaná nabízela příliš nízké měsíční splátky poměrně vysokého dluhu bez možnosti svůj závazek zajistit. Dále žalobkyně tvrdily, že žalovaná tak do doby zahájení soudního sporu ani jednou nezpochybnila jejich nároky, čímž jasně deklarovala svůj osobní postoj k celé věci. Navrhly, aby odvolací soud napadený rozsudek v přezkoumávané části změnil tak, aby žalobnímu návrhu vyhověl v celé výši, tedy i vzhledem k plnění žalobkyni a/ aby přiznal celou žalovanou částku nad rámec toho, co již částečně bylo I. výrokem rozsudku přiznáno.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k podanému odvolání naopak setrvala na konstrukci své obrany postavené zejména na tvrzení, že předmětné nemovitosti byly již od roku 2006 až do roku 2020 užívány p. [jméno] [příjmení] a žalobkyně o této skutečnosti prokazatelně věděly. Žalobkyně jí nemovitosti k užívání nikdy nepředaly a ona je ani nikdy neužívala. V nemovitostech byla kontinuálně umístěna provozovna hostinského zařízení p. [příjmení], což prokazuje mimo jiné i výslech žalobkyně b/ p. [příjmení], která sama vypověděla, že protože se jednalo o pokračování nájemní smlouvy, pronajaté prostory žalované nepředávala, neviděla to jako nutné, protože tam žalovaná byla i předtím. Když vypršela smlouva s p. [příjmení], požádal je, aby novou smlouvu uzavřely s žalovanou, s čímž ony neměly problém. O smlouvách a nájemném jednala ona (žalobkyně b/) a [anonymizováno] [příjmení], jednaly s p. [příjmení], protože to tak bylo zavedené. Z tvrzení samotných žalobkyň tedy vyplývá, že v nemovitostech byla historicky a dlouhodobě umístěna provozovna p. [příjmení] a i po uzavření nájemní smlouvy s žalovanou v roce 2016, se tato situace nijak nezměnila. O předmětné nájemní smlouvě jednal p. [příjmení], nikoliv žalovaná. Žalobkyně začaly kontaktovat žalovanou až ve chvíli, kdy p. [příjmení] přestal plnit své závazky, jak vyplývá z výslechu účastníků a svědkyně, kdy žalobkyně b/ opět vypověděla, že dlužné částky řešila s p. [příjmení], ale v roce 2018 jí přestal brát telefony, když získala telefon na žalovanou, telefonicky ji upozornila, že dluží na nájemném, a pokud budou tento problém řešit, bude chtít dluh po ní. I p. [příjmení], svědkyně, vypověděla, že zkraje nedoplatky, případně spolupráci, řešily s p. [příjmení], a to telefonicky, posléze s ní p. [příjmení] nechtěl mluvit. Z uvedených výpovědí má tak žalovaná za zcela zjevné, že žalobkyně velmi dobře věděly, že uživatelem nemovitosti není ona, ale p. [příjmení], s tímto vědomím totiž písemně potvrdily předmětnou nájemní smlouvu. Žalovaná se tak možná zavázala podpisem nájemní smlouvy k úhradě nájemného v ujednané výši, ale nemovitosti jí nikdy nebyly předány do užívání. Ze všech provedených důkazů vyplývá, že uživatelem nemovitostí byl p. [příjmení], jakožto další (písemně nedeklarovaný) účastník smlouvy a reálný nájemce. Soud I. stupně tak zcela správně zhodnotil, že žalovaná po ukončení nájmu nebyla uživatelem nemovitosti a nemohla se tak na úkor žalobkyň bezdůvodně obohatit. Pokud byla v provozovně aktivní, působila zde pouze jako personál, pracovala pro p. [příjmení]. Z její přítomnosti v provozovně vyplývá jediná věc, a to že po podpisu nájemní smlouvy s ní se na reálném užívání nemovitosti nic nezměnilo. Jak potvrzovaly i žalobkyně, uživatelem byl i s vědomím žalobkyň trvale p. [příjmení]. Pokud šlo například o zasílání nájemného z jejího účtu, tuto skutečnost v řízení jednoznačně vysvětlila a doložila tak, že žila s p. [příjmení] ve společné domácnosti a je matkou jeho dítěte, z těchto důvodů mu umožňovala užívat její bankovní účet pro bezhotovostní platby, neboť p. [příjmení] z důvodu svých majetkových poměrů nechtěl držet vlastní bankovní účet. Tento jejich blízký osobní vztah byl však ukončen v dubnu 2018, tedy ještě před výpovědí nájmu. Žalobkyně samy přitom platby z tohoto účtu označovaly jménem p. [příjmení], což opět svědčí o skutečném uživateli nemovitosti i dle vědomí žalobkyň. Žalovaná tak shrnula, že z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že nebyla nikdy uživatelem nemovitostí, ale že tímto byl p. [příjmení], který byl i faktickým účastníkem nájemní smlouvy a nájemcem. I dle slov žalobkyň se jednalo o prodloužení jeho nájmu a o podmínkách smlouvy jednaly s ním. Ona smlouvu podepsala jen z důvodu blízkého vztahu s p. [příjmení], nikoliv s vůlí být uživatelem nemovitosti, o čemž žalobkyně věděly. Ona tak nemohla prokazovat vrácení nemovitostí po ukončení nájmu, neboť nemovitosti jí navzdory podpisu nájemní smlouvy nikdy k užívání nebyly předány a ona je nikdy reálně neužívala. Pokud žalobkyně poukazují na její jednání předcházející podání žaloby, při kterém se snažila vyrovnat dluhy p. [příjmení] a toto její jednání se dokonce snaží kvalifikovat jako uznání dluhu, jsou takové argumenty rozporné s dobrými mravy, aby její snaha celý spor vyřešit smírně byla využívána a interpretována v její neprospěch. Ona se jen snažila předejít soudním sporům a vyřešit věc smírně, když v této souvislosti se jí otevřela možnost převzít provozovnu v nemovitostech po p. [příjmení] a s pomocí výnosů z jejího provozu urovnat vztahy se žalobkyněmi. Pokud tedy s odstupem dobrovolně hradila některé částky za užívání nemovitostí po ukončení nájmu, činila tak pouze v rámci jednání se žalobkyněmi o uzavření nové nájemní smlouvy, na základě které by nyní mohla skutečně nemovitosti užívat ona sama. Navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu potvrzen.

4. Žalobkyně v replice k písemnému vyjádření žalované ozřejmily některé podrobnosti z jednání se žalovanou ohledně možnosti žalované v nemovitosti následně po ukončení smlouvy v roce 2018 podnikat, když žalovaná se snažila o uzavření nové nájemní smlouvy s odůvodněním, že ji žalobkyně připravují o jediné živobytí. Žalobkyně avšak cítily obavu z případné odpovědnosti za havarijní stav budovy, proto se rozhodly proti žalované žalobu na vyklizení, včetně návrhu na vydání předběžného opatření, podat, čímž chtěly omezit svoji případnou odpovědnost za škodu. V této době byly současně osloveny zájemcem o koupi nemovitosti, přičemž tento na prodej velice spěchal, prodej se nakonec realizoval. Teprve na základě podané žaloby přišla žalovaná s další verzí své obrany – tentokrát ji žalobkyně nepřipravovaly o její živobytí, ale celý nájem si vymyslely a žalovaná nemovitosti nikdy neužívala, neměla tedy proč platit nájemné. Pro ně byla tato obrana zcela nová a překvapivá, stále však věřily, že smlouva, kterou se žalovanou uzavřely a na kterou žalovaná v částečném rozsahu, většinově však opožděně, plnila, je závazná. Překvapeny pak byly i po vydání rozsudku, proti němuž, proti jeho přísudečné části, se žalovaná neodvolala. Popřela tak svou předchozí lež o neplatnosti nájemní smlouvy a neužívání předmětu nájmu, když s rozsudkem, který prohlašuje nájemní smlouvu za platnou, souhlasí. Peníze, které doposud uhradila na údajně„ neexistentní“ nájemní smlouvu, nežádá zpět a vlastně se pouze snaží o dobrodiní ve prospěch p. [příjmení], aby tak spor mimosoudně urovnala. Ony však od počátku řízení setrvávají na svém jednoznačném stanovisku, své výpovědi nikterak nemění a jsou ve své procesní obraně velice konzistentní.

5. Na tuto repliku reagovala žalovaná tak, že popřela, že by měnila své argumenty, a pokud se proti přísudečné části rozsudku neodvolala, neměla pro to důvod, když v podstatě spor vyhrála. Nebyla to přitom její vina, že se se žalobkyněmi nedohodly na uzavření nové nájemní smlouvy, ačkoliv ona nabízela uzavření smlouvy formou notářského zápisu, v němž by současně uznala svůj dluh. Důkazy, které přitom žalobkyně navrhovaly, neprokazují, že by ona předmětné nemovitosti v inkriminované době užívala, nyní nemovitosti užívá na základě smlouvy s novým vlastníkem. Oprávněné nejsou ani výhrady žalobkyň proti procesnímu postupu soudu I. stupně, protože u jednání dne 22.6.2020 byly obě strany poučeny o následcích nedoplnění dokazování, přičemž žalobkyně navrhly jen výslech [příjmení], jejíž výpověď do spisu nic nepřinesla, naopak výpověď žalobkyně [příjmení] zněla v tom duchu, že žalovaná byla ve vztahu pouze jako prostředník. Je potřeba si uvědomit, že předpokladem k vydání bezdůvodného obohacení je objektivní stav obohacení, ke kterému na její straně nedošlo. Nikdy jí nebyly předány nemovitosti, ona je tudíž nemohla ani nikdy odevzdat. Nedošlo k aktivní součinnosti žalobkyň k předání nemovitostí.

6. Odvolací soud v přezkoumávaném rozsahu výroku II. až V. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející, jakož i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.

7. Soud I. stupně si v řízení počínal zcela správně, zjistil skutkový stav věci na podkladě provedeného dokazování, které řádně zhodnotil a pokud některou skutečnost neměl za dosud prokázánu, poučil účastníky o nutnosti navrhnout další důkazy, což se týkalo zejména žalobkyň a okolnosti, zda žalovaná předmětné nemovitosti užívala po skončení nájemní smlouvy. K takovému poučení žalobkyň skutečně došlo, není tudíž pravdivou námitka žalobkyň v tomto smyslu, že poučeny nebyly. Soud I. stupně vyhodnotil provedené dokazování a dospěl ke skutkovým závěrům, které nakonec právně zcela správně vyhodnotil. Odvolací soud se se závěry soudu I. stupně v zásadě ztotožňuje, když zdůrazňuje, že na podkladě provedeného dokazování má za prokázáno, že skutkový děj se odehrál mnohem spíše tak, jak líčí strana žalovaná, tedy, že žalobkyně věděly, že nájemní smlouva uzavřená se žalovanou neodpovídá realitě, tedy tomu, že předmětné nemovitosti skutečně užívá někdo jiný, konkrétně p. [příjmení]. Tato skutečnost však podle názoru odvolacího soudu ničeho nebrání na důvodnosti požadavku žalobkyň na úhradě nájemného za období, kdy nájem nemovitosti trval – tomu také odpovídá přísudečný výrok pod bodem I. rozsudku soudu I. stupně, který nebyl v odvolacím řízení napaden. Ani sama skutečnost, že se žalovaná proti tomuto přísudečnému výroku neodvolala, nemá podle názoru odvolacího soudu žádný význam pro závěry o údajném uznání dluhu, je zcela pochopitelné, že porovnáním úspěchu v přísudečné a nákladové části výroku rozsudku byla žalovaná v řízení úspěšnější, neměla tak reálného důvodu se odvolávat. Především účastnická výpověď žalobkyně [příjmení] a svědecká výpověď p. [příjmení] nakonec svědčily pro skutkový děj tak, jak jej líčila strana žalovaná, a sice, obě tyto slyšené osoby vypověděly, že jednaly s p. [příjmení] i ohledně placení nájmu i ohledně všech záležitostí s předmětem nájmu spojených do doby, než jim p. [příjmení] přestal brát telefony, pak si zjistily telefon na žalovanou a zaplacení nájmu urgovaly u ní. Odvolací soud rovněž chápe, že žalovaná dluhy za p. [příjmení] jako za svého životního partnera a otce svého syna vědomě zaplatila a učinila tak proto, aby s ní žalobkyně uzavřely novou nájemní smlouvu poté, co podnik od p. [příjmení] za 100 000 Kč koupila v lednu 2020 a měla v úmyslu provozovnu, která je předmětem nájmu, nadále provozovat. Že tento zájem žalované byl opravdový, svědčí i skutečnost, že se žalovaná následně dohodla s novým majitelem nemovitosti a provozovnu nadále provozuje. Jenom z toho, že žalobkyně, resp. i svědkyně, pokud provozovnu navštívily, viděly tam žalovanou s kasírtaškou, nesvědčí o tom, že by žalovaná provozovnu v inkriminované době po ukončení nájemní smlouvy provozovala, nepravděpodobné je to i proto, že k ukončení nájemní smlouvy došlo 4 měsíce poté, co se žalované narodilo dítě a je tudíž nepravděpodobné, že by jako matka čtyřměsíčního dítěte sama provozovala provozovnu a tak se bezdůvodně obohatila. Mnohem spíše pravděpodobné se odvolacímu soudu jeví na podkladě provedeného dokazování to, že provozovnu nepřetržitě od roku 2006 až do roku 2020, kdy ji„ prodal“ žalované, provozoval p. [příjmení] a žalovaná v provozovně působila pouze jako zaměstnankyně, proto se pohybovala po provozovně s kasírtaškou. Provedené dokazování tak podle názoru odvolacího soudu skutečně potvrzuje verzi strany žalované, že žalobkyně věděly, že provozovnu fakticky provozuje p. [příjmení], proto s ním jako takovým jednaly a p. žalovanou vyhledaly až poté, co p. [příjmení] jim přestal brát telefony a platit nájemné a p. žalované sdělily, že nájemné budou požadovat po ní. Na to ona reagovala smírnými kroky, vedena v úmyslu nadále provozovnu provozovat sama a k tomu potřebovala uzavřít novou nájemní smlouvu se žalobkyněmi, proto byla ochotna nejenom částečně dluh za p. [příjmení] zaplatit, ale i uznat všechny dluhy formou notářského zápisu. Tato skutková linie je tedy pro právní posouzení věci zcela klíčová a soud I. stupně rozhodl naprosto správně, pokud na jejím základě uzavřel, že po skončení nájmu na základě výpovědi již nemohou žalobkyně po žalované ničeho požadovat, neboť to nebyla žalovaná, kdo se na jejich úkor obohatil.

8. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to nejen ve správných výrocích o věci samé (výrok II. a III.), ale i ve správných výrocích nákladových (výrok IV. a V.), na jejichž odůvodnění odvolací soud pro správnost zcela odkazuje. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení zcela úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšným žalobkyním. Žalované přitom vznikly náklady řízení za právní zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby v odvolacím řízení, spočívající v podání písemného vyjádření k odvolání a v účasti zástupce žalované na jednání odvolacího soudu dne 19.1.2022. Za tyto dva úkony náleží právnímu zástupci žalované odměna v sazbě stanovené dle § 7 a § 12 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve výši 9 500 Kč za 1 úkon vycházeje z tarifní hodnoty 294 167 Kč a za 2 k tomu náležející režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 stejné vyhlášky. Celkem se tedy jedná o částku 19 600 Kč, kterou je však zapotřebí navýšit o 21% DPH 4 116 Kč, v součtu tak na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované náleží částka 23 716 Kč, kterou soud uložil uhradit každé ze žalobkyň podle poměru jí požadované částky vzhledem k celku. Tedy jinými slovy, pokud žalobkyně a/ požadovala zaplatit vzhledem k celku částku 204 000 Kč, jedná se o 69,3 % celkového součtu žalobkyních nároků a u žalobkyně b/ pak tedy o 30,7 % součtu žalobkyních nároků. Podle tohoto poměru pak byly náklady odvolacího řízení žalované rozloženy mezi obě žalobkyně, když žalobkyni a/ náleží povinnost nahradit žalované 69,3 % z částky 23 716 Kč, tj 16 435 Kč a žalobkyni b/ 30,7 % z částky 23 716 Kč nahradit 7 281 Kč tak, jak vyplývá z výroků II. a III. tohoto rozsudku.