19 Co 92/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Konečného a soudkyň JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., a JUDr. Ivany Losové ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , a. Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem právnická osoba Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovaným:

1. Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 2. Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 3. Jméno zainteresované osoby 3/0 Datum narození zainteresované osoby 3/0 Adresa zainteresované osoby 3/0 všichni zastoupeni advokátem právnická osoba sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 3/0 o užívání komunikace a povolení nezbytné cesty, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2024, č. j. 30 C 104/2018–604, I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., II., a IV. potvrzuje.II. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen uhradit žalovaným 1), 2) a 3) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 189 776 Kč k rukám právního zástupce žalovaných 1), 2) a 3) do tří dnů od právní moci rozsudku.III. Žalobce je povinen uhradit žalovaným 1), 2) a 3) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 8 785 Kč k rukám právního zástupce žalovaných 1), 2) a 3) do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2024, č. j. 30 C 104/2018–604, bylo rozhodnuto takto: žaloba, že žalovaní jsou povinni se společně a nerozdílně zdržet rušení práva žalobce na užívání komunikace, nacházející se na pozemcích p. č. , číslo, /, číslo, a , číslo, v katastrálním území , adresa, , vymezené na geometrickém plánu ze dne , datum, , vypracovaném , tituly před jménem, , jméno FO, , IČO: , IČO, , č. plánu , číslo, , který je přílohou tohoto rozsudku, se zamítá (výrok I.), žaloba, kterou se žalobce domáhá povolení nezbytné cestu po pozemcích p. č. , číslo, a p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , v rozsahu vymezeném na geometrickém plánu ze dne , datum, , vypracovaném , tituly před jménem, , jméno FO, , IČO: , IČO, , č. plánu , číslo, -, číslo, , který je přílohou tohoto rozsudku, ve prospěch budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , ve prospěch budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, a ve prospěch budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku p. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , se zamítá (výrok II.), žalobce je povinen uhradit žalovaným 1), 2) a 3) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 254 463 Kč, k rukám právního zástupce žalovaných 1), 2) a 3), do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), žalobce je povinen uhradit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech částku 40 692 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání s tím, že s ohledem na dokazování je odůvodnění pro žalobce překvapivé a ke svému názoru mohl soud dospět bez vynakládání finančních prostředků, přičemž závěr soudu o tom, že žalobce nemůže být vlastníkem tělesa komunikace, nemá oporu v provedeném dokazování a je nesprávný. Uvedl, že odstoupení od smlouvy ze , datum, se týkalo jen některých pozemků a on nikdy netvrdil, že by předmětné těleso komunikace bylo součástí nebo příslušenstvím právě pozemku p. č. , číslo, , jak se chybně domnívá soud. Rozebíral otázku, zda těleso účelové komunikace je součástí nebo příslušenstvím, když dle něj součástí některého z pozemků být nemůže, protože prochází více pozemky a příslušenství je věcí samostatně převoditelnou, bylo převedeno kupní smlouvou a v důsledku částečného odstoupení se prodávající společnosti , právnická osoba, ., vrátilo vlastnictví čtyř vymezených pozemků a žalobce zůstal vlastníkem příslušenství, tedy i tělesa účelové komunikace. Uvedl, že nemohl jednat v rozporu se zásadou legitimního očekávání, když ze stávající judikatury žádné očekávání neměl a judikatura je dle Ústavního soudu nejednoznačná a obsahuje dvě odlišná stanoviska. Dále rozebíral, že soud měl eventuálně povolit nezbytnou cestu, protože žalovaným vysoká škoda na majetku nevznikne, stavba tělesa účelové komunikace proběhla až po podání restituční žádosti a soud přehlédl, že právo věcného břemene vyplývající ze smlouvy ze dne , datum, neměl žalobce, ale společnost , právnická osoba, . Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo změněno a podané žalobě bylo vyhověno.

3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu z provedených důkazů, se odvolací soud ztotožňuje, a proto na skutková zjištění a skutkové závěry soudu I. stupně v napadeném rozsudku také odkazuje. Účastníci i přes řádné poučení před soudem I. stupně další skutková tvrzení neuváděli ani neuplatňovali další důkazní návrhy, což platí i pro odvolací řízení, v němž pouze zástupce žalobce poukázal na již skončené řízení ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 21 C 203/2015, v němž aktuálně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 13 Co 183/2023–255, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a určil, že právo věcného břemene odpovídající právu průchodu, průjezdu a skladování za účelem provozování výroby, obchodu a služeb, zatěžující pozemek p. č. , číslo, ve prospěch vlastníka pozemku p. č. , číslo, , jehož součástí je stavba bez č. p. / č. e. pozemku p. č. , číslo, , jehož součástí je stavba bez č. p. / č. e. pozemku p. č. , číslo, , jehož součástí je stavba bez č. p. / č. e., to vše v katastrálním území , adresa, , na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne , datum, , zapsané do katastru nemovitostí pod sp. zn. , číslo, , neexistuje. Odvolací soud se ztotožňuje i s právními závěry učiněnými na základě citovaných zákonných ustanovení soudem I. stupně v napadeném rozsudku, a to jak ve vztahu k primárnímu, tak i eventuálnímu petitu, a proto i na právní závěry soudu I. stupně odkazuje. U vymezené předmětné komunikace přes p. č. , číslo, a p. č. , číslo, v k. ú. , adresa, (v této věci jde vždy o k. ú. , adresa, ) se jedná o účelovou komunikaci a odvolací soud nemá žádný důvod odchylovat se od převažující a dlouhodobě uváděné argumentace Nejvyššího soudu vycházející z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 52/2002 a rozsudku sp. zn. 22 Cdo 766/2011, dle nichž účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Není-li účelová komunikace stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale jen součástí pozemku, nelze uvažovat o tom, že by mohly být občanskoprávní vztahy ke komunikaci a k pozemku, na kterém se nachází, rozdílné. Je sice pravdou, že judikatura v této otázce úplně jednotná není, ale odlišné názory jsou k tomu přednášeny primárně Nejvyšším správním soudem po linii správního soudnictví a odvolací soud se v tomto logicky cítí být více vázán názory Nejvyššího soudu, které také pro výklad dané problematiky považuje za věcnější, pro veřejnost přehlednější a logičtější než málo praktický a poněkud překombinovaný výklad Nejvyššího správního soudu. Jinak i Ústavní soud (právě s vědomím dvou odlišných stanovisek ohledně právního režimu účelových komunikací) upozornil v usnesení sp. zn. III. ÚS 2128/13 na to, že neexistuje univerzální právo na jednotnost judikatury. , právnická osoba, není podřízeno žádnému algoritmu, který by zajistil stabilitu soudní praxe. Soudní systém není stroj, který by vydával uniformní a zcela identická rozhodnutí. Je přípustné, aby mezi jednotlivými rozhodnutími, byť v případech svou povahou srovnatelných, existovaly rozdíly. Právní názory se mohou lišit, nesmí však být výsledkem svévole či bez náležitého odůvodnění, a je vždy nezbytné, aby právní názor byl dosažen právně metodologicky správným postupem. Poukazy soudu I. stupně na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k účelovým komunikacím tehdy (v roce 2009) i nyní jsou tudíž naprosto přiléhavé, stejně jako zdůraznění priority ochrany restitučních nároků, které se žalobce svým účelovým postupem snažil vyblokovat a umenšit (na tom, že nároky oprávněných osob v restituci jsou primární, je založen i rozsudek Krajského soudu v Brně z 20. 6. 2024, č. j. 13 Co 183/2023–255).

4. Že je argumentace žalobce zcela účelová s cílem restituční nároky žalovaných umenšit, o tom jednoznačně svědčí i následující fakta – žalobu podal žalobce , datum, (proti původní oprávněné osobě, restituentu , jméno FO, staršímu, narozenému , číslo, ), aniž by v ní uváděl, že by daná komunikace (zpevněná plocha na účelové komunikaci) měla být samostatnou věcí či příslušenstvím věci a že by měla být jeho. Žalobce jen uváděl, že účelovou komunikaci na pozemcích žalovaného užívat smí a potřebuje a že žalovaný narušil pokojný stav tím, že mu v užívání zabránil, přičemž chtěl, aby byl oprávněn ji bezplatně obvyklým způsobem užívat (a k tomu měl i ten eventuální petit). Je v podstatě vyloučeno, pokud by danou komunikaci v době podání žaloby považoval žalobce za své vlastnictví, že by žalobu nezaložil na ochraně svého vlastnického práva. Ani v dalších podáních žalobce neuplatňoval, že by daná komunikace měla být věcí a měla být jeho vlastnictvím (viz například doplňující stanovisko žalobce čl. 76 spisu). Teprve až po téměř čtyřech letech sporů v podání ze , datum, , č 291–296 spisu, změnil žalobce žalobu (což bylo připuštěno usnesením č. l. 351 spisu) a poprvé uplatňoval, že je vlastníkem tělesa komunikace se současnou argumentací a současným petitem (primárním i eventuálním). Jestliže by se žalobce skutečně považoval za vlastníka komunikace v době podání žaloby , datum, , a to na základě skutečností z roku 2009, logicky by takovou argumentaci uplatnil hned, protože o co víc by mohl opřít nárok na ochranu práva než o své vlastnictví. V této věci žalobce ovšem celá konstrukce s údajným vlastnictvím komunikace napadla až dodatečně, po téměř čtyřech letech sporu.

5. Svoji dodatečnou konstrukci vymyslel a odvíjel žalobce od kupní smlouvy ze , datum, (podpisy na ní ověřeny , datum, ), kterou společnost , právnická osoba, . prodala žalobci vymezené pozemky včetně p. č. , číslo, zastavěná plocha a nádvoří (z něj se posléze vydělil pozemek p. č. , číslo, ) a budovy na p. č. , číslo, , p. č. , číslo, a p. č. , číslo, , s rozčleněním, že pozemky stály 12 000 000 Kč, budovy 6 700 000 Kč a součásti a příslušenství vymezené v příloze smlouvy 1 300 000 Kč, přičemž mezi součástmi a příslušenstvím byla i zpevněná plocha – zámková dlažba a zpevněná plocha ze silničních panelů. Součásti a příslušenství se již pak dále nijak neupřesňovaly, takže ani nebylo jasné, o které zpevněné plochy má jít, protože v rozsáhlém areálu bylo zpevněných ploch vícero, ovšem i kdyby v tom obecném vymezení byla ta předmětná plocha (posléze vymezená geometrickým plánem , tituly před jménem, , jméno FO, , jenž je přílohou napadeného rozsudku), tak je zřejmé, že ji ani žalobce, ani společnost , právnická osoba, , nepovažovali za samostatnou věc (to by nebyla uvedena jako součást věci či příslušenství věci); kdyby mělo jít o samostatnou věc, musela by být v kupní smlouvě ze , datum, přesně vymezená, což nebyla (a nebyla nijak vymezena ani dále, například v dodatku ze , datum, ). Celá formulace potvrzuje, že danou zpevněnou plochu (pokud vůbec zcela obecná formulace v příloze kupní smlouvy ze , datum, má na mysli danou plochu, což není jasné) mohli žalobce a společnost , právnická osoba, . brát jen buď jako součást věci, nebo jako příslušenství věci a ze smlouvy ani z dalších listin není zřejmé, která z těchto možností by to měla být. Jako součást věci by předmětná zpevněná plocha přešla po odstoupení od kupní smlouvy žalobcem ve vztahu k p. č. , číslo, v každém případě na , právnická osoba, , a to bez ohledu na přání a vůli stran. Jako příslušenství věci by zpevněná plocha musela mít povahu samostatné věci a být tak konkrétně vymezena ve smlouvě či dalších listinách a přesně identifikována (což nebyla), jelikož dle § 121 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. sdílí příslušenství právní osud věci hlavní, pokud není ve smlouvě konkrétně vymezeno, že je to jinak. Z odstoupení od kupní smlouvy ze , datum, , jenž žalobce učinil , datum, (č. l. 303 spisu) plyne, že žalobce odstoupil mj. od koupi p. č. , číslo, s tím, že odstoupení se dále netýká převedených budov a zbývajících pozemků, na nichž jsou umístěny stavby, a žalobce v odstoupení přesně vymezil, čeho zůstal vlastníkem, přičemž neuvedl, že by zůstal vlastníkem daného tělesa komunikace, ať již jako samostatné věci, nebo jako příslušenství. V odstoupení od smlouvy z , datum, není projev vůle žalobce si dané těleso komunikace nechat, ani dané těleso komunikace není určitě vymezeno (to stejné lze říci i o rámcové smlouvě z , datum, ). O listinách (právním jednání) žalobce v létě 2009 lze říci to, že v nich vůbec není vyjádřena vůle považovat dané těleso komunikace za příslušenství a konkrétní příslušenství daného tělesa komunikace si ponechat (poté, co odstoupil od kupní smlouvy ve vztahu k p. č. , číslo, zastavěná plocha a nádvoří), a že v nich ani náznakem není dané příslušenství vymezeno dostatečně určitě (z přílohy kupní smlouvy ani není poznat, že by v něm dané těleso bylo zmiňováno a že by mělo jít o příslušenství a nikoliv o součást věci, protože příloha mluví současně o součástech a příslušenstvích věci). To je samozřejmě logické, protože žalobce až do změny žaloby v únoru 2022 vůbec netušil, že takovou argumentaci bude uplatňovat. Do toho zapadá i fakt, že si k , datum, zřídil žalobce smlouvou s , právnická osoba, . přes část p. č. , číslo, (posléze vymezené coby p. č. , číslo, ) věcné břemeno, o jehož existenci šlo ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 13 Co 183/2023 – kdyby měl žalobce za to, že zůstal vlastníkem předmětného tělesa komunikace přes pozemky žalovaných, neměl by důvod věcné břemeno přes pozemek jiných restituentů zřizovat. Jinak z právního jednání žalobce (viz i text rámcové smlouvy z , datum, č. l. 305 spisu), jenž se v létě 2009 dozvěděl o uplatněných restitučních nárocích, jednoznačně vyplývá snaha vše s , právnická osoba, . ošetřit tak, aby se co nejvíce podařilo umenšit a ponížit dávno uplatněné restituční nároky, což je samo o sobě v rozporu s cílem restitucí a restitučními předpisy, a tudíž i v rozporu s dobrými mravy. V souhrnu výše uvedeného i toho, co uvedl soud I. stupně, lze uzavřít, že žalobce nemá nárok domáhat se vůči žalovaným ochrany dle § 1042 současného o. z., neboť ta přísluší jen vlastníku, jímž žalobce ve vztahu k úseku vnitřní účelové komunikace vymezené geometrickým plánem , tituly před jménem, , jméno FO, není, takže primární petit (výrok I rozsudku) byl soudem I. stupně zamítnut správně.

6. Odvolací soud se ztotožňuje i se zamítnutím eventuálního petitu soudem I. stupně (výrok II. rozsudku) včetně odůvodnění uvedeného v bodech 68. až 72. rozsudku. Jednak platí, a to zvláště u předmětných pozemků vrácených právnímu předchůdci žalovaných v restituci, že je naplněna již první podmínka ustanovení § 1032 o. z., tedy zřejmé převýšení škody na nemovité věci souseda nad výhodou nezbytné cesty, když takové rozdělení pozemku středem nepochybně komplikuje řádné podnikání žalovaných, kteří užívají dané pozemky jako oplocené záchytné parkoviště pro blízké letiště. Žalobce coby velká dřevařská firma by ke svým skladům najížděl s těžkou technikou, takže žalovaným by zůstalo jen holé vlastnictví, což nebyl smysl a účel restitucí, které měly křivdy napravovat. Dále též platí, že žalobce si nedostatek přístupu (jenž ovšem právně ani neexistuje) způsobil dle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. sám hrubou nedbalostí tím, jak varioval možnosti se snahou restituenty vyblokovat. Již z č. l. 49 spisu vyplývá, že společnost , právnická osoba, . (povinný z věcného břemene) a , právnická osoba, . (oprávněný z věcného břemene), uzavřeli , datum, smlouvu o zřízení věcného břemene pro vlastníka p. č. , číslo, , spočívající v právu chůze a jízdy přes p. č. , číslo, , a to i nákladními vozidly (žádná hraniční nosnost nebyla ve smlouvě uvedena), na dobu neurčitou, a to ve stejném rozsahu pro zákazníky, klienty a dodavatele oprávněného z věcného břemene. Když žalobce , datum, p. č. , číslo, od společnosti , právnická osoba, . koupil a stal se tak oprávněným z věcného břemene je evidentní, že si jej měl nechat a neodstupovat posléze , datum, ohledně něj od smlouvy, jelikož tak mohl příjezd ke svým budovám, co si ponechal na základě věcného břemene, jednoduše realizovat. Pozemek p. č. , číslo, nebyl součástí žádných restitučních nároků na rozdíl od části p. č. , číslo, z , adresa, , což bylo v roce 2009 již zřejmé, protože nárok původního restituenta , jméno FO, byl přiznán již v roce 2005 a v dané době byl také vytvořen geometrický plán ohledně p. č. , číslo, (viz č. l. 53, 54 spisu). , právnická osoba, . se v létě 2009 navrácení p. č. , číslo, nijak nedomáhala a nic po žalobci nechtěla, odstoupení od smlouvy z , datum, a rámcová smlouva z , datum, byly koncipovány a činěny primárně se snahou vyblokovat restituční nároky s představou, že se to lépe podaří, pokud budou zahrnuty do konkurzní podstaty , právnická osoba, . (ta směřovala do insolvence, v níž také skončila), a pokud p. č. , číslo, zůstane úpadci , právnická osoba, . bude zase prodáno žalobci. Odstoupení od smlouvy ohledně p. č. , číslo, nesledovalo mravný cíl a žalobce si mohl a měl tento pozemek nechat, neboť mu bez problémů zajišťoval příjezd z , adresa, přes p. č. , číslo, na základě zřízeného věcného břemene. Lze k tomu doplnit, že když žalobce posléze p. č. , číslo, v roce 2022 stejně kupoval v dražbě (pozemek byl umenšen o vydělené pozemky, jichž se týkaly restituce), věděl z dražební vyhlášky ze , datum, (viz č. l. 393 spisu), že pozemek je v dražbě prodáván s tím, že je k němu přístup právě přes p. č. , číslo, na základě věcného břemene chůze a jízdy z roku 2009 a s tím jej také kupoval; ze spisu přitom vůbec neplyne, že by společnost , právnická osoba, . někdy namítla promlčení věcného břemene. Žalobce tak přístup a příjezd k p. č. , číslo, má na základě věcného břemene, a pokud by jej mít neměl (což ale z obsahu spisu neplyne), mohl by si za nedostatek přístupu sám svojí hrubou nedbalostí, což je dle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. důvod bránící povolení nezbytné cesty. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. ve výrocích I. a II. ve věci samé, jakož i ve výroku IV. o nákladech státu (ty byly uloženy k zaplacení neúspěšnému žalobci dle § 148 odst. 1 o. s. ř.) jako věcně správný potvrzen.

7. Ve výroku III. o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně změněn dle § 224 o. s. ř., neboť náklady nebyly úspěšným žalovaným přiznány ve správné výši. Se strukturou nákladů žalovaných tak, jak je uvedena v bodech 74–81 rozsudku soudu I. stupně se odvolací soud ztotožňuje, tj. náklady sestávají z odměny z uvedených úkonů právního zastoupení, režijních paušálů, náhrady za ztrátu času a DPH v souladu s § 11, § 13 a § 14 advokátního tarifu. Soud I. stupně správně poukázal na § 12 odst. 3 advokátního tarifu i na § 9 odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu, ovšem nepřesnost je v tom, že nesečetl tarifní hodnoty 10 000 Kč (dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu týkající se primárního petitu) a 35 000 Kč (dle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu týkající se event. petitu), ale sečetl již odměny z tarifní hodnoty 10 000 Kč a z tarifní hodnoty 35 000 Kč, čímž se dostal k odměně 4 000 Kč za úkon, ačkoliv při sečtení tarifních hodnot dle § 12 odst. 3 advokátního tarifu se odměna za úkon počítá z částky 45 000 Kč a činí tak správně 2 900 Kč za úkon (z toho pak krácení o 20 % vychází na 2 320 Kč a 1/2 z toho je 1 160 Kč). Dále už je postup výpočtu nákladů stejný jako v napadeném rozsudku – za tři úkony po 2 900 Kč při zastupování původního žalobce , jméno FO, jde o 8 700 Kč, za čtyři úkony (3x vyjádření a 1x nahlížení do spisu – viz bod 76. napadeného rozsudku) krácené dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 % při zastupování tří osob jde o 3 osoby x 2 320 Kč x 4 úkony = 27 840 Kč, za dva půl úkony (dle bodu 76. odůvodnění rozsudku) při zastupování tří osob jde o 3 x 1 160 Kč x 2 úkony = 6 960 Kč, a za 14 úkonů dle bodu 77. napadeného rozsudku (odměna za jednání před soudem a za místní šetření) jde o 3 x 2 320 Kč x 14 úkonů = 97 440 Kč. K tomu byla přiznána náhrada za ztrátu času za devět cest k jednání, a to z , adresa, po 10 půl hodinách po 100 Kč (9 000 Kč), a dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu za celkem 23 úkonů po 300 Kč, tj. 6 900 Kč. V součtu činí náklady 156 840 Kč a z nich mají žalovaní nárok i na 21 % DPH, jehož je zástupce žalovaných plátcem, tj. na částku 32 936 Kč, takže celkové náklady vycházejí správně na částku 189 776 Kč.

8. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšným žalovaným právo na náhradu nákladů odvolacího řízení za jeden úkon, a to zastupování u jednání odvolacího soudu dle § 7, § 9 odst. 1 a § 9 odst. 3 písm. c), § 11 odst. 1 a § 12 odst. 3, 4 advokátního tarifu, tj. 3x 2 320 Kč, což je 6 960 Kč (postup vysvětlen v předchozím odstavci), k čemuž náleží jeden režijní paušál 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH ze součtu odměny a paušálu, tj. částka 1 525 Kč, takže celkové náklady žalovaných v odvolacím řízení vycházejí na 8 785 Kč. Uplatňovaná porada zástupce žalovaných s klienty nebyla doložená (z hlediska uskutečnění i z hlediska účelnosti takového úkonu) a jiné náklady odvolacího řízení žalovanými požadovány nebyly.