21 Co 283/2024

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 75 742,73 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2024, č. j. 47 C 103/2024-43,

I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích II a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ve splátkách částky 13 786,43 Kč, 12 877,59 Kč a 4 978,71 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částek 100 Kč, 400 Kč, 100 Kč, 24 800 Kč, 200 Kč, 100 Kč a 18 400 Kč včetně příslušenství požadovaných z titulu smluvních pokut (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Proti výrokům II a III rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že jí nelze vyčítat, že v návaznosti na judikaturu soudů (která dospěla k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv nemohou být ujednání o smluvní pokutě součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek) vtělila ustanovení o smluvní pokutě přímo do textu smlouvy. Závěr nalézacího soudu, že strana 1/2 smlouvy je pouhou „formální změnou obchodních podmínek“, je přitom, podle žalobkyně, nepodložený a odporuje i provedeným důkazům. Žalobkyně zdůraznila, že text na straně 2/2 smlouvy obsahuje proměnné položky smlouvy, avšak chybí zde základní náležitosti smlouvy podle energetického zákona, smlouvy kupní a smlouvy příkazní. Strana 1/2 tedy musí být a nepochybně je integrální součástí předmětných smluv. Dále uvedla, že bezprostředně za částí smlouvy označené nadpisem „smluvní sankce“ je část „prohlášení zákazníka“, kde je zákazník poučen, že uzavřením smlouvy na dobu určitou získává výhodu nezvýšení ceny plynu, resp. elektřiny, a o tom, jaké činnosti je žalobkyně nucena konat v souvislosti s uzavřením smlouvy na dobu určitou i jaké škody jí vznikají v důsledku předčasného ukončení smlouvy. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené části rozsudku změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalovaný bude zavázán k náhradě nákladů řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal rozhodnutí v odvoláním napadeném rozsahu (výroky II a III rozsudku soudu I. stupně) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Podle § 588 zák. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle § 1811 odst. 1 o. z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

7. Podle § 1813 odst. 1 o. z. jsou zneužívající ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1813 odst. 2 o. z. zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

9. Podle § 1815 o. z. se ke zneužívajícímu ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Soud I. stupně zamítl žalobu v té části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení jednotlivých smluvních pokut sjednaných smlouvou o sdružených dodávkách plynu, resp. smlouvou o sdružených dodávkách elektřiny a) ve výši 100 Kč za každý jednotlivý případ prodlení s platbou a b) ve výši 800 Kč za každý kalendářní měsíc (resp. i jeho část) následující po ukončení dodávky energií od žalobkyně do konce doby trvání smlouvy uzavřené na dobu určitou, přičemž tato smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že žalovaný jako zákazník opakovaně (dva a vícekrát) poruší kteroukoliv platební povinnost podle smlouvy (a to bez ohledu na to, zda následně dojde k odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně). Nalézací soud dospěl k závěru, že ujednání účastníků o smluvních pokutách je jednak absolutně neplatné pro rozpor s § 1811 o. z. a pro zjevný rozpor s dobrými mravy.

11. Se skutkovými zjištěními a zejména s právním hodnocením soudu I. stupně se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odůvodnění příslušné části odvoláním napadeného rozsudku (viz odst. 26 až 39 odůvodnění). K odvolacím námitkám žalobkyně pak lze dodat následující. Je skutečností, že již nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, bylo judikováno, že ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (tj. listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Ani následná změněná praxe žalobkyně (která v reakci na uvedenou judikaturu ujednání o smluvních pokutách správně vtělila do samotného textu smlouvy) však dosud nevyhovuje zákonným požadavkům ochrany spotřebitele, neboť není souladná se zásadou poctivosti. Jak vyplývá z odůvodnění shora cit. nálezu Ústavního soudu (viz odst. 29 odůvodnění), v praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Tento požadavek však není, podle přesvědčení odvolacího soudu, v případě projednávaných adhézních smluv, resp. jejich ujednání o smluvních pokutách naplněn, neboť obsah a vizuální forma těchto smluv jsou tvořeny kombinací takových praktik, které ujednání účastníků ve svém souhrnu činí nepřehledným. Za takové praktiky lze považovat především vytvoření dojmu, že smlouva začíná a končí na straně 2/2, a to zejména umístěním grafického loga žalobkyně na str. 2/2, označením účastníků na straně 2/2, jakož i umístěním individuálních ujednání (označení produktu) a místa pro podpis na straně 2/2, což v souhrnu na spotřebitele jako laika vytváří dojem, že právě jen na této straně smlouvy je vše podstatné (je zde uvedeno kdo a co bude poskytovat, resp. odebírat a kolik budou činit měsíční zálohy). K uvedenému se pak přidává fakt, že strana 1/2 smlouvy je psána velmi malým písmem, narozdíl od str. 2/2 není přehledně členěna, text je tvořen z dlouhých odstavců a dlouhých souvětí, obsahuje málo přehledné a graficky neoddělené vsuvky a závorky. Toto vše dohromady činí stranu 1/2 smlouvy nepřehlednou a spotřebitelsky nepřívětivou a v kombinaci s dojmem navozeným ze strany 2/2 smlouvy to fakticky odrazuje spotřebitele od pozorného čtení veškerého textu smlouvy (tj. zejména dlouhého textu na str. 1/2 smlouvy). Samotné zvýrazněné označení předmětné části smlouvy „smluvní sankce“ (namísto dřívějšího označení „ostatní ujednání“) nepokládá odvolací soud za dostatečnou změnu. Jak totiž vyplývá z relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (viz např. rozsudek SDEU, C-415/11, Mohammed Aziz) národní soudce musí při přezkumu jednotlivých ujednání ve vztahu ke spotřebiteli ověřit, zda by profesionál jednající loajálně a spravedlivě mohl očekávat, že spotřebitel takovou klauzuli přijme, pokud by byla jednotlivě projednána.

12. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud dodává, že ujednání o té smluvní pokutě, která byla dohodnuta pro případ, že žalovaný jako zákazník opakovaně poruší kteroukoliv platební povinnost podle smlouvy (tj. o smluvní pokutě sjednané ve výši 800 Kč x počet měsíců následujících od ukončení smlouvy do konce sjednaného trvání smlouvy na dobu určitou), hodnotí rovněž jako zneužívající ujednání ve smyslu § 1813 o. z, k němuž se v souladu s § 1815 o. z. nepřihlíží. Zneužívajícím ustanovením ve smyslu § 1813 odst. 2 o. z. je takové ujednání, jenž v rozporu s požadavkem poctivosti zakládá významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Označeným ujednáním o smluvní pokutě přitom žalobkyně (jako podnikatelka) na úkor žalovaného (jako spotřebitele) výrazně eliminuje své podnikatelské riziko, když si sjednává trvání příjmu z daných smluv i pro případ, že bude ukončena dodávka energií, tj. i pro případ, kdy do odběrného místa zákazníka začne zajišťovat dodávku energií jiný dodavatel, nebo zde nebude docházet k žádnému odběru. Lze sice přisvědčit žalobkyni, že uzavřením smlouvy na dobu určitou zákazník (spotřebitel) získává výhodu nezvýšení sjednaných cen plynu, resp. elektřiny po dobu trvání dané smlouvy, tato výhoda je však vyvážena druhou stranou mince, a to rizikem zákazníka (a výhodou žalobkyně), že po dobu trvání dané smlouvy nedojde ani k adekvátnímu snížení cen plynu, resp. elektřiny v závislosti na pohyby trhu. Výše smluvní pokuty sjednané jen ve prospěch žalobkyně je dále pro veškeré zákazníky typu „domácnost“ stanovena paušálně částkou 800 Kč/měsíc, a to bez zohlednění skutečného objemu předchozího odběru energií daným zákazníkem, a to přesto, že adekvátní odstupňování výše smluvní pokuty by bylo možné koncipovat již při uzavření smlouvy, neboť součástí posuzovaných smluv účastníků je mj. i kvalifikovaný odhad plánované spotřeby plynu, resp. elektřiny.

13. Ze všech shora uvedených důvodů posoudil odvolací soud odvolání žalobkyně jako nedůvodné a rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném výroku II podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. S ohledem na převažující procesní úspěch žalovaného (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), který se však náhrady nákladů řízení vzdal, pak byl jako správný potvrzen i výrok III o nákladech řízení před soudem I. stupně.

14. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud v souladu s § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když z obsahu spisu vyplývá, že plně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly.