22 A 11/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem v právní věci žalobce: X sídlem P. 67, V. zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2026, č. j. KUJI 1371/2026, sp. zn. ODSH 1360/2025 Bur; takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 13. 1. 2026, č. j. KUJI 1371/2026, sp. zn. ODSH 1360/2025 Bur, se ruší v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 20. 8. 2025, č. j. MMJ/OD/250396/2025- ChZ, v části o uložení správního trestu provozovateli vozidla dle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a ve kterém bylo ve vztahu ke stejné části rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 20. 8. 2025, č. j. MMJ/OD/250396/2025-ChZ odvolání žalobce zamítnuto. V tomto rozsahu se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy, ze dne 20. 8. 2025, č. j. MMJ/OD/250396/2025-ChZ, sp.zn. SZ-MMJ/OD/19760/2025/17, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací a o změně některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu). Žalobce jako provozovatel motorového vozidla X registrační značky X dne 12. 3. 2025 od 14:25 do 15:02 na pozemní komunikaci Jana Masaryka č. p. 1560/01 v obci Jihlava v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu, protože dne 12. 3. 2025 se neznámý řidič dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Neznámý řidič motorového vozidla X registrační značky X dne 12. 3. 2025 od 14:25 do 15:02 na pozemní komunikaci Jana Masaryka č. p. 1560/01 v obci Jihlava nesplnil nebo porušil povinnost stanovenou v hlavě II zákona o silničním provozu, a to tak, že nerespektoval dopravní značku IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou tabulkou E 13 „OBLAST 02 / PO-PÁ 8-16 H JEN S NÁVŠTĚVNICKÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM / V OSTATNÍ DOBĚ JEN S PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM / MIMO NE A SVÁTKY 0-24 H“ s barevným pruhem oranžové barvy, a tímto porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za spáchání přestupku byl provozovateli vozidla dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu uložen správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč, a to v souladu s § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu. Dále byla žalobci uložena povinnost dle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 2 500 Kč.

II. Podání účastníků

3. V podané žalobě brojil žalobce předně proti výroku o trestu s tím, že mu byl uložen správní trest v nejvyšší možné výši, ač se jednalo o bagatelní jednání spočívající v nesprávném parkování. Uložený trest podle něj nebyl řádně odůvodněn tak, aby to nepřipouštělo rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Podle žalobce nebyla prokázána opakovanost jednání, neboť žalovaný odkazuje na řízení, v nichž byl žalobce „projednáván“ za protiprávní jednání, nikoli uznán vinným, což samo o sobě k závěru o recidivě nepostačuje. Dále si správní orgány neujasnily, jaké složky má jimi ukládaný trest plnit, a v tomto ohledu si odporují. A konečně ukládaná pokuta je odůvodňována jedinou skutečností (opakovaností jednání), což je při ukládání takto vysoké pokuty poněkud nedostatečné. Správní orgány se měly zabývat skutečnostmi relevantními pro uložení sankce komplexně, nikoliv jen selektivně vybrat jednu okolnost v neprospěch žalobce, a na jejím základě uložit pokutu na samé horní hranici zákonné sazby. Tyto námitky dále v podrobnostech rozvíjel.

4. Pokud jde o samotné jednání, které je mu kladeno za vinu, namítl nedostatečnost a neurčitost vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, neboť výrok neobsahuje popis konkrétního jednání, kterým měla být povinnost vyplývající z této dopravní značky porušena, tj. není z něj zřejmé, která konkrétní povinnost měla být porušena. Výrok tedy neobsahuje nezaměnitelný popis skutku. Neurčitost skutkové věty má přímý dopad na právo žalobce na obhajobu. Není totiž zřejmé, jaké konkrétní jednání je žalobci kladeno za vinu a proti jakému skutku se má v řízení bránit. Skutek tak není ve výroku vymezen způsobem, který by vylučoval jeho záměnu s jiným jednáním nebo umožňoval jednoznačné posouzení naplnění znaků skutkové podstaty.

5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl seznam řízení, která vede se žalobcem jako provozovatelem motorového vozidla X registrační značky X s tím, že odkaz na spisové značky řízení není nahodilý. Žalobce působí jako provozovatel většího množství vozidel, který nesděluje jména řidičů, kteří se přestupků dopouští, a správní orgán tak s žalobcem řeší opakovaně různé přestupky (správní orgán II. stupně jen v roce 2025 řešil 13 odvolání žalobce - sp. zn.: ODSH 384/2025, ODSH 648/2025, ODSH 744/2025, ODSH 777/2025, ODSH 778/2025, ODSH 779/2025, ODSH 780/2025, ODSH 781/2025, ODSH 782/2025, ODSH 882/2025, ODSH 883/2025, ODSH 1343/2025, ODSH 1360/2025). Žalobce tak dostatečně nepůsobí na řidiče, aby dodržovali své povinnosti. Ukládání pokut tedy i v jiných případech motivační funkci neplní. Pro dosažení účelu trestu (represe a prevence) by nebyl mírnější trest dostatečný. S ohledem na množství řešených případů a přístup žalobce je zřejmé, že tento nemá snahu se polepšovat, ale pouze hledá způsoby, jak uniknout trestu. Trest tedy musí výrazněji zasahovat do jeho majetkových poměrů, aby ho donutil změnit svůj přístup k dodržování pravidel.

III. Posouzení věci

6. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 „s. ř. s.“) a je přípustné. Soud ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.. Žaloba je částečně důvodná.

7. Z podané žaloby vyplývá, že žalobce napadá rozhodnutí obou správních orgánů jako jeden celek jak v otázce viny – spáchání skutku, tak v otázce trestu. Přesto, že je žaloba konstruována tak, že nejprve žalobce napadá samotnou sankci, a teprve posléze výrok o vině, soud na prvním místě vypořádá námitky ve vztahu ke skutku a závěru o vině, neboť v případě jejich důvodnosti by samostatně nemohl obstát akcesorický výrok o sankci jako takové. K závěru o vině 8. Námitky, kterými žalobce brojil proti nedostatečnému a neurčitému vymezení skutku ve výroku rozhodnutí (správního orgánu prvního stupně), jsou nedůvodné.

9. Z rekapitulace skutkové věty (viz výše) plyne, že správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že neznámý řidič na výše uvedeném místě a ve výše uvedeném čase nesplnil nebo porušil povinnost stanovenou v hlavě II zákona o silničním provozu, a to tak, že nerespektoval dopravní značku IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou tabulkou E 13 „OBLAST 02 / PO-PÁ 8-16 H JEN S NÁVŠTĚVNICKÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM / V OSTATNÍ DOBĚ JEN S PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM / MIMO NE A SVÁTKY 0-24 H“ s barevným pruhem oranžové barvy, a tímto porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu.

10. Podle žalobce není z uvedeného výroku zřejmé, která konkrétní povinnost vyplývající z této dopravní značky měla být porušena. Podle žalobce dodatková tabulka stanoví více různých režimů parkování a odpovídajících povinností účastníků provozu v závislosti na době stání a typu parkovacího oprávnění. Z výroku rozhodnutí však není zřejmé, která konkrétní povinnost měla být porušena. Není tedy patrné například, zda měl řidič vozidla stát bez návštěvnického parkovacího oprávnění v době, kdy bylo vyžadováno, nebo bez parkovacího oprávnění v jiném časovém režimu, nebo zda měl porušit jinou povinnost vyplývající z uvedeného dopravního značení.

11. Soud připouští, že judikatura Nejvyššího správního soudu ve věcech správního trestání klade relativně přísné požadavky na preciznost formulace výroků rozhodnutí správních orgánů (srov. např. rozsudky NSS ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65, či usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73), současně se však dle judikatury nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od účelu přesné specifikace skutku (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 As 208/2016-37). Přehledně tento závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 5 2013, č. j. 9 As 68/2012-23: „Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ 12. Ze správního spisu vyplývá, že prvostupňový správní orgán uznal žalobce vinným z toho, že „nerespektoval dopravní značku IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou tabulkou E 13 „OBLAST 02 / PO-PÁ 8-16 H JEN S NÁVŠTĚVNICKÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM / V OSTATNÍ DOBĚ JEN S PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM / MIMO NE A SVÁTKY 0-24 H“ s barevným pruhem oranžové barvy, že by došlo k uhrazení parkovacího poplatku v parkovacím automatu, parkovacích aplikacích ani prostřednictvím SMS. Ze správního spisu plyne, že žalobce nebyl držitelem parkovacího oprávnění v dané zóně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že za parkovací oprávnění nebyl uhrazen poplatek.

13. Podle přílohy č. 6 k vyhlášce č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, je význam dopravní značky IP 13c: „Parkoviště s parkovacím automatem“ následující: „značka označuje placené parkoviště. Řidič se musí řídit údaji na značce, dodatkové tabulce nebo na parkovacím automatu (hodinách).“ Dopravní značka E 13: „Dodatková tabulka“ pak slouží k tomu, že „vhodným nápisem nebo symbolem uvedeným na dodatkové tabulce je zpřesněn nebo omezen význam dopravní značky, pod kterou je dodatková tabulka umístěna.“ 14. Regulaci stanovenou předmětnou dopravní značkou soud považuje za zcela zřejmou a princip fungování „parkovacích zón“ za všeobecně známý. Nezjištěný řidič měl povinnost za stání na placeném parkovišti vymezeném dopravní značkou IP 13c uhradit poplatek. Mohl tak učinit buďto v parkovacím automatu zakoupením „parkovacího lístku“ představujícího jednorázové parkovací oprávnění, nebo jej ke stání na tomto parkovišti mohlo opravňovat držení „parkovací karty“ pro příslušnou oblast (zónu), která představuje dlouhodobé parkovací oprávnění.

15. Tyto možnosti uhrazení poplatku za stání na placeném parkovišti jsou alternativní a bylo na řidiči, jakým způsobem si parkovací oprávnění opatří. Je-li žalobci vytýkáno, že řidič nerespektoval dopravní značení ukládající mu povinnost uhradit poplatek za parkovací oprávnění, lze dle soudu z takového popisu skutku logicky dovodit, že řidič tuto povinnost nesplnil žádným z možných alternativních způsobů (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2025, č. j. 6 As 253/2024-30, v němž kasační soud dovodil, že pokud ve výroku rozhodnutí absentuje konkrétní specifikace porušených požadavků stanovených právním předpisem, pak z logiky věci plyne, že nebyly splněny žádné takto stanovené požadavky).

16. Současně je dle krajského soudu zřejmé, že pokud by řidič byl držitelem dlouhodobého parkovacího oprávnění pro oblast 02 (parkovací karty), již by neměl povinnost hradit za státní na placeném parkovišti další parkované a nemohl by se dopustit nerespektování dopravní značky IP 13c. Řidič tedy nutně nebyl držitelem parkovací karty, v důsledku čehož byl povinen uhradit jednorázové parkovné na parkovacím automatu. Nadto soud zdůrazňuje, že žalobce netvrdil, že by byl držitelem parkovací karty a že je ve správním spise založen výpis parkovacích oprávnění k vozidlu RZ X, ze kterého vyplývá, že k vozidlu nebylo k danému dni evidováno parkovací oprávnění v podobě parkovací karty pro oblast 02.

17. Právě tím, že řidič povinnost uhradit jednorázové parkovné na parkovacím automatu nesplnil, porušil dopravní značkou IP 13c. Byť toto není ve výroku prvostupňového rozhodnutí explicitně uvedeno, lze to dle krajského soudu logicky dovodit jak z odůvodnění obou rozhodnutí, tak z obsahu správního spisu jako jediný možný skutkový děj.

18. Krajský soud se proto neztotožňuje s tím, že žalovaný pochybil, když aproboval popis skutku obsažený ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Jakkoli mohla být nezjištěným řidičem porušená povinnost ze strany správních orgánů specifikována pregnantněji, o podstatě jeho protiprávního jednání (jak bylo popsáno) nemůže být žádných smysluplných pochyb. K uložené sankci 19. Oproti tomu námitky proti způsobu, jakým byla odůvodněna uložená sankce, jsou důvodné, neboť odůvodnění uložené sankce je zcela nepřezkoumatelné. To platí jak pro prvostupňové rozhodnutí, ve kterém není k důvodům pro uložení nejvyšší možné sankce prakticky nic, tak i pro napadené rozhodnutí, které k četnosti předcházejících přestupkových jednání uvádí nicneříkající výčet spisových značek.

20. V nyní projednávané věci jsou rozhodnutí jak správního orgánu prvního stupně, tak i žalovaného v otázce uložení sankce nepřezkoumatelná. Správní orgány vycházely z toho, že je k uložení sankce v nejvyšší možné částce opravňuje recidiva jednání žalobce. Prvostupňové rozhodnutí je ale ve vztahu ke klíčovému závěru o recidivě zcela neodůvodněné, napadené rozhodnutí sice obsahuje alespoň výčet spisových značek, nicméně to bez dalšího nelze považovat za dostatečné.

21. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí k sankci s ohledem na recidivu uvádí: „Při rozhodování o výši pokuty za spáchání přestupku provozovatele vozidla správní orgán I. stupně vycházel z toho, že došlo k porušení zákonné povinnosti, vzal do úvahy povahu a závažnost přestupku. V daném konkrétním případě nezjištěný řidič vozidla provozovatele nerespektoval ust. § 4 písm. c), povinnost řídit se dopravními značkami a tím se dopustil přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

22. Dále správní orgán I. stupně zvážil nejen represivní, ale v daném případě zejména preventivní účel ukládaného správního trestu (zabránit opakování stejného chování na straně všech relevantních subjektů v budoucnu). Vzhledem k soustavnému opakovanému páchání přestupků považuje správní orgán I. stupně za správné uložit za spáchání výše uvedeného přestupku správní trest pokuty ve výši 5000 Kč z rozmezí pokuty v případě přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu 2000 Kč – 5000 Kč.

23. Další polehčující nebo přitěžující okolnosti svědčící ve prospěch či případně v neprospěch provozovatele nejsou správnímu orgánu I. stupně známy.“ 24. Samo o sobě navýšení sankce s ohledem na opakované páchání stejné činnosti považuje soud za v souladu se zákonem s ohledem na § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (Jako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal přestupek opakovaně.), nicméně mnohost, resp. opakovanost přestupků musí být v řízení pachateli prokázána a z rozhodnutí správního orgánu musí vyplývat, jak k závěru o opakování přestupků dospěl. V případě prvostupňového rozhodnutí ale z textu nelze zjistit, zda žalobce v minulosti vůbec nějaké přestupky spáchal, případně kolik jich bylo. Podklad pro závěr o opakovaném přestupkovém jednání žalobce neposkytuje ani prvostupňový správní spis.

25. Jinými slovy ani rozhodnutí ani správní spis prvostupňového správní orgánu neposkytují oporu pro závěr o tom, že by bylo možné v případě žalobce aplikovat § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

26. V napadeném rozhodnutí žalovaný k důvodům sankce konstatoval: „Za spáchání přestupků byl odvolateli dle ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu uložen správní trest pokuty ve výši 5 000 Kč. Uložený správní trest pokuty a její výše byla stanovena v souladu s ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, kdy rozmezí pokuty dle ust. § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu od 2 000 Kč do 5 000 Kč pro udělení pokuty za přestupek, jehož znaky oznámený přestupek vykazuje. Správní orgán II. stupně neshledává důvod pro snížení výše pokuty nebo její zrušení. Odvolatel je jako provozovatel vozidla BMW registrační značky X správním orgánem I. stupně projednáván pro spáchání přestupku dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu opakovaně, což je z úřední činnosti známo i správnímu orgánu II. stupně. Správním orgánem I. stupně vedené pod sp.zn.: SZ-MMJ/OD/69174/2023, SZ-MMJ/OD/19189/2024, SZ- MMJ/OD/27236/2024, SZ-MMJ/OD/37304/2024, SZ-MMJ/OD/50053/2024, SZ- MMJ/OD/10265/2025, SZ-MMJ/OD/57435/2024, SZ-MMJ/OD/68956/2024, SZ- MMJ/OD/76574/2024. Pro dosažení účelu trestu (represe a prevence) by nebyl mírnější trest dostatečný. Správní orgán I. stupně výši trestu odůvodnil. Správní orgán I. stupně uvedl konkrétní přitěžující okolnost recidivy, když se odvolatel opakovaně dopouští od roku 2024 přestupků jako provozovatel vozidla, jak je výše uvedeno. Preventivní účel uložení správního trestu v tomto případě již ztratil smysl.

27. Správní orgán II. stupně konstatuje, že ukládání správních trestů akcentuje zodpovědnost provozovatelů vozidel, aby si dostatečně uvědomili protiprávnost svého jednání a takovému jednání se vyvarovali.“ 28. Žalovaný vyšel z toho, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je opakovaně projednáván pro totožný přestupek a k tomu uvedl seznam spisových značek. Podle dlouhodobé a konstantní judikatury správních soudů může správní orgán vycházet ze skutečností známých z úřední činnosti, musí však uvést, z jaké konkrétní úřední činnosti či postupu mu jsou známy, a pokud čerpá z jiných správních spisů nebo rozhodnutí, musí tyto podklady konkrétně označit; současně musí být účastníku dána možnost se k takto použitým skutečnostem vyjádřit a zpochybnit je (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009-129, ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011-58, příp. ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 As 175/2018-17). Obecným východiskem je v tomto případě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2008 ve věci sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, z něhož plyne, že účastník řízení musí mít možnost tvrdit a dokazovat, že poznatek o úředně známé skutečnosti není správný.

29. Z pohledu soudu je přehled spisových značek bez jakékoliv opory ve správním spise zcela nedostatečný, neboť soud nemůže vůbec přezkoumat, zda se jedná o spisy, které jsou vedeny a pravomocně rozhodnuty ve věcech žalobce o stejném přestupku. Tedy není možné přezkoumat, zda jsou naplněny podmínky recidivy jako přitěžující okolnosti dle § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

30. I kdyby soud akceptoval to, že žalobci musí být uvedené spisové značky známé, neboť se jedná o řízení v jeho věcech a sám v odvolání na jedno řízení odkazoval, tak jejich uvedení až v rozhodnutí o odvolání bez toho, aby byl ve správním spise zahrnut jakýkoliv podklad o vedených řízení a bez toho, aby s ním byl žalobce seznámen, znemožňuje žalobci jakoukoliv procesní obranu (spočívající např. v tvrzení, že se jedná o nepravomocně skončená řízení, případně zrušená rozhodnutí, tj. nesplňující podmínku přičitatelnosti jako přitěžující okolnost recidivy).

31. Z podané žaloby je vidět, že žalobce možnost přičítat mu výsledky jednotlivých řízení v nyní projednávané věci zpochybňuje. Ze žaloby plyne, že u šesti z devíti označených řízení má za to, že byly jako přitěžující okolnosti přičteny chybně. U věci sp. zn. SZ- MMJ/OD/19189/2024 namítl zrušení prvostupňového rozhodnutí žalovaným dne 1. 10. 2025, věci vedené pod sp. zn. SZ-MMJ/OD/10265/2025 a SZ-MMJ/OD/57435/2024 podle něj nebyly pravomocně rozhodnuty před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí a věci vedené pod sp. zn. SZ-MMJ/OD/37304/2024, SZ-MMJ/OD/50053/2024 a SZ- MMJ/OD/76574/2024 byly po vydání žalobou napadeného rozhodnutí zrušeny krajským soudem.

32. Plausibilně proto žalobce mohl v odvolacím řízení pravděpodobně zpochybnit použití věcí vedených správním orgánem prvního stupně pod sp. zn. SZ-MMJ/OD/19189/2024, SZ- MMJ/OD/10265/2025 a SZ-MMJ/OD/57435/2024. Je otázkou, zda by i věci, které byly vedeny pod sp. zn. SZ-MMJ/OD/37304/2024 a SZ-MMJ/OD/50053/2024, nebyly opětovně nepravomocné v případě, pokud by žalovaný umožnil žalobci vyjádřit se k doplnění dokazování, neboť k jejich zrušení ze strany KS Brno došlo cca 14 dní po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.

33. Nicméně, z uvedeného je patrné, že žalovaný zkrátil žalobce na právu vyjádřit se ke skutečnostem, které vzal za podklad žalobou napadeného rozhodnutí, a na právu zpochybnit skutečnosti, které považoval za známé z úřední činnosti. Dále je z uvedeného patrné, že žalovaný (dle tvrzení žalobce minimálně pravděpodobně) přihlížel k řízením, ve kterých v době rozhodování žalovaného nebyl žalobce pravomocně shledán vinným ze spáchání přestupku provozovatele motorového vozidla, tj. nebylo možné k nim přihlížet v rámci přitěžujících okolností jako k recidivě (neboť nebylo pravomocně prokázáno, že daný přestupek žalobce spáchal).

34. Částečně lze souhlasit se žalobcem i v tom, že v rámci stanovení sankce bylo hodnocení redukováno na kritérium opakovanosti. I když se v nyní posuzované věci jedná o objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla, nelze rozhodování o sankci redukovat na jediné kritérium. To platí zvláště v případě, kdy správní orgány ukládají maximální možnou sankci za jediný přestupek.

35. Soud sice zcela souzní se správními orgány v tom, že opakované, dlouhodobé, vědomé porušování zákona se nutně musí odrazit ve výši sankce, a to i v případě, že se jedná z pohledu žalobce o banální přestupek v podobě porušení pravidel o parkování. Alespoň základní úvahu o naplnění kritérií pro uložení sankce nicméně musí správní orgány ve svých rozhodnutích vyjevit. V tomto směru nepostačí odůvodnění typu, že další polehčující nebo přitěžující okolnosti svědčící ve prospěch či případně v neprospěch provozovatele nejsou správnímu orgánu prvního stupně známy, případně že preventivní účel uložení správního trestu v tomto případě již ztratil smysl.

36. V nyní projednávané věci bylo na žalovaném a správním orgánu prvního stupně, aby prokázal obsahem správního spisu, že žalobce uvedený přestupek páchá opakovaně, a v kontextu případné prokázané opakovanosti jednání žalobce se zabýval povahou a závažností přestupku ve vztahu k preventivní a represivní složce sankce. Přihlédl v tomto směru jak k přitěžujícím, tak polehčujícím okolnostem a hodnotil i další kritéria pro uložení sankce jako např. povahu činnosti žalobce.

37. Zejména v souvislosti s povahou a závažností přestupku žalobce měly správní orgány vyhodnotit demonstrativně uvedená kritéria § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky, nikoliv na ně pouze odkázat, jak učinil správní orgán prvního stupně. V rámci toho totiž mohly vyhodnotit to, jaké jsou dopady činnosti žalobce, resp. jeho schopnosti (či spíše ochoty) dlouhodobě motivovat jako provozovatel motorových vozidel řidiče jím provozovaných vozidel k respektu k pravidlům provozu na pozemních komunikacích.

38. V tomto směru lze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který případně poukazoval sám žalobce, ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016-30, dle kterého „v daném případě představuje absence úvahy ohledně zákonných kritérií pro uložení pokuty takovou vadu, pro kterou měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalovaného tvoří spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek, avšak z obsahu odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že naprosto opomíjí zákonná kritéria pro uložení pokuty, podle kterých je potřeba přihlédnout „…k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán“ (§ 125e odst. 2 zákona o silničním provozu).

28. V daném případě však správní orgán I. stupně k závažnosti správního deliktu neuvedl vůbec nic a žalovaný pouze bez dalšího konstatoval, že pokutu ve výši 2000 Kč – tedy sankci v polovině zákonné sazby (1500 Kč až 2500 Kč) považuje „za zcela přiměřenou a odůvodněnou.“ Tento způsob odůvodnění uložení pokuty nelze podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu akceptovat a absentující úvahu obou správních orgánů není možné nahradit ani vlastní úvahou krajského soudu. Alespoň základní úvahu ohledně výše pokuty měly učinit rozhodující správní orgány. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost ze strany krajského soudu napravovat s tím, že ve věci není pochyb o vině, že jednalo se o vícečinnný souběh a že částka 500 Kč, o kterou mohla být uložena nižší pokuta, je bagatelní. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu plní správní soud roli přezkumnou, nikoli nalézací; nemůže proto nahrazovat činnost, k níž je v první řadě povolán správní orgán. A nic na tom nemění ani skutečnost, že stěžovatel v průběhu správního řízení proti výši uložené pokuty nebrojil.“ 39. Závěry vyslovené v citovaném rozsudku ohledně nutnosti individualizovaného odůvodnění výše sankce a nemožnosti nahrazovat absentující správní úvahu úvahou soudu jsou plně použitelné i při ukládání sankcí podle zákona o odpovědnosti za přestupky.

40. Na uvedený rozsudek následně navázal Nejvyšší správní soud v dalších rozsudcích, např. ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019-28, příp. ze dne 31. 7. 2020, č. j. 2 As 357/2018-60. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu tak plyne, že správní orgány musí v odůvodnění rozhodnutí vyjevit alespoň základní individualizovanou úvahu o výši sankce; nepostačí pouhé formální odkázání na zákonná kritéria ani izolovaný odkaz na jedinou přitěžující okolnost. Chybějící správní úvahu nemůže nahrazovat správní soud vlastními úvahami. To neplatí bezvýjimečně pro odvolací správní orgán, který může vady prvostupňového odůvodnění zhojit, ovšem jen tehdy, pokud sám poskytne dostatečné a přezkoumatelné odůvodnění výše sankce.

41. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně sice obsahuje k odůvodnění sankce téměř jeden a půl strany textu, avšak ten je zcela obecný a nicneříkající ve vztahu konkrétně k žalobci. Prvostupňový správní orgán sice shrnul východiska trestání provozovatelů vozidel, jejich objektivní odpovědnost, ale jedná se o text, který by mohl být uplatněn v každém rozhodnutí, tj. neobsahuje ani základní individualizaci pro konkrétní věc, a to v situaci, kdy je žalobci ukládána maximální sankce. V nyní posuzované věci odůvodnily správní orgány maximální možnou sankci fakticky pouze a jedině spisem neprokázanou recidivou, což z pohledu soudu nelze považovat za přezkoumatelné odůvodnění sankce.

42. Žalobcem tvrzený rozpor mezi prvostupňovým a odvolacím orgánem v otázce preventivního a represivního účelu sankce je sice evidentní, nicméně to by samo o sobě nebylo dostačující pro závěr o nepřezkoumatelnosti sankce, neboť žalovaný má prostor ke korekci odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. K dělitelnosti výroku o vině a sankci a jejich samostatnému přezkumu 43. S ohledem na shora uvedené, tj. že soud shledal výrok o vině v souladu se zákonem a naopak výrok o sankci shledal zcela nepřezkoumatelným, bylo na soudu vyložit, zda lze přistoupit k samostatnému zrušení napadeného rozhodnuti pouze ve vztahu k sankci. V projednávané věci žalovaný rozhodl podle § 90 odst. 5 správního řádu tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Tato okolnost sama o sobě podle názoru zdejšího soudu s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu částečnému zrušení nebrání.

44. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 2 As 86/2008-83, výslovně uvedl: „Podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu platí, že ‚neshledá-li odvolací správní orgán důvod pro postup podle odstavců 1 až 4, odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.‘ Je tak zcela zřejmé, že rozhodnutí stěžovatele v konfrontaci s tímto ustanovením správního řádu obstojí, neboť přesně koresponduje se zákonnou dikcí.“ Tamtéž Nejvyšší správní soud současně zdůraznil, že „řízení (a také rozhodnutí) před správním orgánem I. stupně i řízení odvolací je nutno nazírat jako celek a nikoliv izolovaně.“ Pro posouzení rozsahu soudního zásahu tedy není rozhodující toliko jazyková podoba výroku odvolacího rozhodnutí, nýbrž materiální obsah obou správních rozhodnutí v jejich vzájemné souvislosti.

45. Z ustálené judikatury dále plyne, že v oblasti správního trestání jsou výrok o vině a výrok o sankci materiálně oddělitelné. Na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2018, č. j. 2 As 175/2018-36, lze jednoznačně dospět k závěru, že výrok o vině správním deliktem a výrok o uložené sankci za něj jsou oddělitelné a je možné je posoudit samostatně. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud totiž uvedl: „Při konstatování toho, že výroková část může obsahovat více výroků, které mohou být samostatně podrobeny přezkumu řádnými opravnými prostředky ve správním řízení, nebo na podkladě žaloby nebo kasační stížnosti, zbývá posoudit, zda výrok o vině správním deliktem a výrok o uložené sankci za něj jsou oddělitelné a je možné je posoudit samostatně. Odpověď je kladná.“ Současně Nejvyšší správní soud výslovně vysvětlil vztah obou těchto částí rozhodnutí slovy: „Je evidentní, že výrok o uloženém trestu je vždy závislý na výroku o vině správním deliktem, nikoli však naopak.“ a dále, že „vina podmiňuje trest, nikoli opačně.“ 46. Z těchto závěrů vyplývá, že je-li vadou stižena toliko sankční část správního rozhodnutí, není nutné bez dalšího důvodu zasahovat i do části týkající se viny. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 2 As 175/2018-36 k tomu uvedl: „Citované rozhodnutí nelze vyložit tak, že by soud nemohl rozhodnutí zrušit pouze zčásti, byť by bylo rozhodnutí správních orgánů napadeno v celém rozsahu, pokud by shledal žalobu důvodnou pouze ve vztahu k části napadeného rozhodnutí. Podmínkou samozřejmě je, aby byla taková část zároveň oddělitelná od částí ostatních, namítanými vadami nedotčených.“ Naproti tomu platí, že „bude-li důvodnou žaloba do výroku o vině, bude nutné zrušit i výrok o uloženém trestu.“ O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť soud neshledal důvodnými žalobní námitky směřující proti samotnému závěru o vině.

47. Pro posouzení, zda je částečné zrušení možné, není rozhodující jen formální členění výroku, ale i to, zda jsou oddělitelné skutkové a právní otázky, na nichž jednotlivé části rozhodnutí spočívají. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2021, č. j. 4 Afs 306/2020-70, zdůraznil: „Dělitelnost výroku rozhodnutí žalovaného závisí nejen na výroku samém, ale rovněž na oddělitelnosti posouzení skutkových a právních otázek, tedy na odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k výroku.“ Přestože šlo o věc daňovou, uvedený obecný test dělitelnosti je použitelný i zde. V nyní projednávané věci totiž otázka, zda byl žalobce odpovědný za projednávaný přestupek provozovatele vozidla, je oddělitelná od otázky, zda správní orgány řádně, přezkoumatelně a na základě zákonných kritérií odůvodnily konkrétní výši uložené pokuty. Skutkový a právní základ závěru o vině tak obstojí samostatně, zatímco úvahy o sankci samostatně neobstály.

48. Tomu odpovídá i novější judikatura správních soudů v přestupkových věcech. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2025, č. j. 3 As 115/2025-51, opětovně s odkazem na rozsudek téhož soudu ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 Afs 59/2023 ‑ 38, uvedl, že „není a priori vyloučeno, aby soudy ve správním soudnictví zrušily jen některý z výroků žalobou napadeného rozhodnutí nebo část některého z nich. Dělitelnost výroku rozhodnutí žalovaného přitom závisí nejen na výroku samotném, ale rovněž na oddělitelnosti posouzení skutkových a právních otázek, tedy na odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k tomuto výroku, resp. některé jeho části.“ Tamtéž současně uvedl, že „Současně podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že pokud krajský soud zruší rozhodnutí žalovaného jako celek, ačkoliv shledá důvodnou námitku týkající se pouze části výroku správního rozhodnutí, a přitom nijak neodůvodní nerozdělitelnost rozhodnutí, zatíží své rozhodnutí nepřezkoumatelností (rozsudek ze dne 30. 1. 2019, č. j. 2 Ads 30/2018 ‑ 39, bod 13 a judikatura tam citovaná; či nověji rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 7 Afs 315/2024 ‑ 28, body 10 až 13 a judikatura tam citovaná). Povinnost zrušit správní rozhodnutí pouze v nezákonné části, je‑li to možné, totiž naplňuje zásadu procesní ekonomie, neboť nevede ke zbytečnému pokračování správního řízení v části, kterou krajský soud shledal souladnou se zákonem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2022, č. j. 4 Afs 306/2020 ‑ 70, bod 42). Již v rozsudku ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008 ‑ 85, pak Nejvyšší správní soud ve vztahu k rozhodnutí o spáchání přestupku uzavřel, že je‑li „zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině, je třeba zrušit vždy zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.“ Z opačné strany z toho však vyplývá, že není-li dotčen výrok o vině, nic nebrání samostatnému zásahu toliko do výroku o sankci.

49. Na základě těchto judikaturních východisek soud uzavírá, že v projednávané věci je část rozhodnutí týkající se uložené sankce od části týkající se viny materiálně oddělitelná. Žalobní námitky brojící proti závěru o vině soud neshledal důvodnými; naproti tomu námitky směřující proti zákonnosti a přezkoumatelnosti odůvodnění sankce důvodnými jsou. Vada zjištěná soudem tedy dopadá pouze na sankční část napadeného rozhodnutí, nikoliv na jeho část viny. Za této situace by úplné zrušení napadeného rozhodnutí neodpovídalo povaze zjištěné nezákonnosti ani zásadě procesní ekonomie. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil toliko v části týkající se sankce, zatímco ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

50. Krajský soud dodává, že o žalobách téhož žalobce týkajících se typově obdobného přestupkového jednání již rozhodoval rozsudky ze dne 29. 1. 2026, č. j. 22 A 26/2025-58, a ze dne 27. 2. 2026, č. j. 22 A 32/2025-61. V obou případech shledal důvodnými námitky brojící proti výši uložené sankce, pročež napadená rozhodnutí zrušil. Nepřistoupil přitom tehdy ke zrušení toliko výroků napadených rozhodnutí o správním trestu jako v nynějším případě, neboť takový postup nepovažoval s ohledem na specifika odkazovaných věcí za vhodný. Žalovaný v nich totiž v odvolacím řízení sám aktivně zasahoval do hmotněprávního posouzení tím, že zredukoval počet skutků, za něž byl žalobce ve společném řízení potrestán. Tehdejší žalobní námitky se dovolávaly porušení zásady zákazu reformatio in peius a bylo v nich argumentováno, že žalovaným potvrzená výše pokuty (uložená žalobci prvostupňovým správním orgánem) nekoresponduje se zásahem odvolacího správního orgánu do počtu postihovaných přestupkových jednání. Soudem přezkoumávané odůvodnění přiměřenosti uložené sankce tedy bezprostředně souviselo se změnou hmotněprávního posouzení věci (počtem skutků); taková situace však v nynější věci nenastala.

51. Nadto soud zdůrazňuje, že je toliko na jeho uvážení, jestli přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí jako celku, nebo zda zruší toliko samostatně oddělitelný výrok, jehož se shledaná nezákonnost týká. Jakkoli se jistě nemůže ze strany soudu jednat o libovůli, závisí volba postupu soudu na konkrétních okolnostech jednotlivých případů. Nepřezkoumatelnost odůvodnění výše uložené sankce se v této věci nijak netýká samotné podstaty skutku ani jejich počtu, pročež takovému postupu nic nebránilo. Ve věcech sp. zn. 22 A 26/2025 a 22 A 32/2025 byla situace odlišná a soud považoval za vhodnější zrušit napadená rozhodnutí v plném rozsahu.

52. Pro úplnost soud dodává, že tento závěr se vztahuje pouze k výroku o sankci. Protože závěr o vině obstál, nedotýká se zrušující výrok těch částí správního rozhodnutí, jejichž podklad spočívá právě ve výroku o vině. V tomto rozsahu tedy napadené rozhodnutí zůstává nedotčeno.

IV. Závěr a náklady řízení

53. S ohledem na závěr o nepřezkoumatelnosti části rozhodnutí odvolacího správního orgánu ohledně potvrzení uložené správní sankce rozhodl krajský soud o žalobě tak, že jí v části vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil v rozsahu sankce s tím, že v tomto rozsahu se věc vrací žalovanému k dalšímu řízením, ve kterém je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve zbytku soud žalobu zamítl.

54. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1, odst. 4 a odst. 7 s. ř. s. a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci úspěch pouze částečný, neboť uspěl toliko v části směřující proti výroku o sankci, který je pouze akcesorický ve vztahu k výroku o vině. Ve vztahu k závěru o vině soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, tudíž správní orgány budou opětovně rozhodovat pouze o výši sankce. Žalovaný byl naopak úspěšný v části týkající se viny, tj. podle názoru soudu v zcela převažující části věci. Soud proto posoudil procesní úspěch obou účastníků jako převažující úspěch žalovaného a proto rozhodl při zohlednění § 60 odst. 7 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci plný úspěch a tudíž mu náhrada nákladů řízení nepřísluší (§ 60 odst. 1 s. ř. s. à contrario) a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec úřední činnosti. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 29. května 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce