22 A 134/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobkyně: J. Š., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2014, č. j. MPSV-UM/15759/14/4S-JMK, sp. zn. SZ/2017/2014/4S-JMK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 22. 10. 2014, č. j. MPSV-UM/15759/14/4S-JMK, sp. zn. SZ/2017/2014/4S-JMK s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci: Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 10. 2014, č. j. MPSV-UM/15756/14/4S-JMK, sp. zn. SZ/2017/2014/4S-JMK, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně, kontaktní pracoviště Brno – město (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 29. 7. 2014, č. j. 265170/2014/BBA (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k vrácení přeplatku dávky - příspěvek na živobytí za měsíc květen 2014 v celkové výši 4.000 Kč. Tuto částku pobírala žalobkyně neoprávněně, neboť z výpisu jejího účtu bylo dne 14. 5. 2014 zjištěno, že dne 14. 4. 2014 obdržela na účet příjem ve výši 4.000 Kč. Uvedla k tomu, že se jedná o nepravidelný příjem od matky. Správní orgán prvního stupně dovodil, že byla naplněna podmínka pro vznik přeplatku dle ust. § 51 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. II. Shrnutí žalobních bodů: Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci správním orgánu k dalšímu řízení. Namítla, že v dubnu 2014 činily veškeré její příjmy pouze dávky státní sociální podpory, a to příspěvek na bydlení ve výši 4.132 Kč (vyplacen 8. 4. 2014) a dávky v hmotné nouzi, a to příspěvek na živobytí ve výši 3.130 Kč (vyplacen 28. 4. 2014) a doplatek na bydlení ve výši 714 Kč (vyplacen 29. 4. 2014). Vzhledem k tomu, že úhrada nákladů na bydlení probíhá formou SIPO vždy k 14. dni v měsíci, byla nucena požádat o výpomoc svoji matku, která jí prostřednictvím bratra (žalobkyně) poskytla půjčku ve výši 4.000 Kč. Díky této půjčce se žalobkyně nedostala do prodlení s platbou nájemného a ostatními náklady na bydlení. Vyplacení dávek až na konci měsíce sice neznamená prodlení ve výplatě dávek, ale pro člověka, který je plně závislý na sociálních dávkách toto zpoždění může znamenat další ekonomické a sociální problémy. Nesouhlasila se zahrnutím jednorázové finanční výpomoci od rodiny do započitatelných příjmů za měsíc duben 2014, neboť se jednalo pouze o půjčku, kterou byla po obdržení dávek v hmotné nouzi povinna vrátit. Nadto uvedla, že tento příjem od matky byl žalobkyni již započítán do výpočtu dávky na doplatek na bydlení a uvedená dávka byla žalobkyni pro měsíc květen 2014 odejmuta. III. Vyjádření žalovaného: Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 1. 2015 poukázal na ust. § 7 odst. 2 písm. e) a písm. k) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o životním minimu“), dle kterého byla v dubnu 2014 do příjmu žalobkyně a společně posuzovaných osob započítána dávka státní sociální podpory (příspěvek na dítě ve výši 500 Kč), a dále příjem od matky žalobkyně ve výši 4.000 Kč, který obdržela na svůj účet. Ačkoliv žalobkyně uvedla, že se jedná o občasný příspěvek matky poskytnutý proto, aby žalobkyně měla z čeho žít, lze tento příjem, přestože se nejedná o pravidelný příjem, považovat za opakující se příjem, byť jeho četnost není nijak konkretizována. Dle ust. § 24 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi činí částku živobytí společně posuzovaných osob součet částek živobytí osob, které jsou osobami společně posuzovanými. Celková částka živobytí společně posuzovaných osob byla stanovena v souladu s ust. § 24 zákona o pomoci v hmotné nouzi na 4.880 Kč (3.140 Kč + 1.740 Kč). Příjem žalobkyně a příjem společně posuzovaných osob vypočtený pro účely příspěvku na živobytí podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi byl 4.350 Kč, přičemž přiměřené náklady na bydlení byly zohledněny ve výši 150 Kč. Vzhledem k výši uvedeného činila výše příspěvku na živobytí od 1. 5. 2014 částku 530 Kč (4.880 - 4.350 = 530 Kč). Za květen 2014 tedy náležel jmenované příspěvek na živobytí ve výši 530 Kč, jelikož byl vyplacen ve výši 4.530 Kč, výše neprávem vyplacené částky činila 4.000 Kč. Dále k námitce žalobkyně, že částka 4.000 Kč jí byla započítána do příjmů v měsíci květnu a následně i v měsíci červnu, uvedl, že tato je lichá, neboť ze spisové dokumentace bylo zjištěno, že v těchto měsících žalobkyně neměla žádný započitatelný příjem, částka 4.000 Kč jí byla započítána do příjmu pouze v měsíci dubnu 2014. Správní orgán prvního stupně rozhodl se znalostí všech aspektů individuálního případu žalobkyně v souladu s právní úpravou a na jeho postupu neshledal nedostatky. Na základě výše uvedeného je proto přesvědčen, že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro soulad úkonu s požadavky uvedenými v právních předpisech, a proto rozhodl v souladu se zákony a věcně správně. Vzhledem k výše uvedenému navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. IV. Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného: Žalobkyně zaujala písemné stanovisko k vyjádření žalovaného, které bylo doručeno soudu dne 9. 3. 2015. Nesouhlasila s tvrzením, že jí částka 4.000 Kč byla započítávána do výpočtu dávek jen v měsíci dubnu. Tato částka jí byla nejdříve v měsíci květnu započítána jako příjem z nevýdělečné činnosti do výpočtu dávky „doplatku na bydlení“ za měsíc květen a dávka jí byla zcela odejmuta (příloha č. 4) a následně byla tato částka zprůměrována i do výpočtu dávek „doplatku na bydlení za měsíc červen a tím se snížila tato dávka, jak je uvedeno ve vyjádření č. j. 225068/2014/BBA ze dne 13. 11. 2014, které si žalobkyně zpětně vyžádala (příloha č. 5). Přiložila přílohy k tomuto pod č. 4 a 5. V. Shrnutí relevantních skutečnosti zjištěných ze správního spisu: Ze správního spisu bylo prokázáno, že dne 14. 5. 2014 byl sepsán protokol o ústním jednání ve věci doložení výpisu z účtu žalobkyně ohledně přijaté částky 4.000 Kč. Dne 3. 7. 2014 správní orgán prvního stupně zahájil správní řízení ve věci příspěvku na živobytí a přeplatku na této dávce. Důvodem zahájení řízení bylo zjištění z výpisu bankovního účtu žalobkyně (č. výpisu 2014/5), že dne 14. 4. 2014 obdržela částku ve výši 4.000 Kč. Na základě tohoto byla jí dávka pomoci v hmotné nouzi za měsíc květen 2014 vyplacena v nesprávné výši, a to ve výši 4.530 Kč. Skutečná výše dávky příspěvku na živobytí však činila za měsíc květen 2014 vzhledem k výše uvedené skutečnosti pouze 530 Kč, žalobkyni tak měl vzniknout přeplatek ve výši 4.000 Kč, který byla povinna vrátit. Dne 29. 7. 2014 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí, jímž jmenované uložil povinnost vrátit přeplatek dávky - příspěvek na živobytí za měsíc květen 2014 v celkové výši 4.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala dne 2. 9. 2014 odvolání. Dne 1. 10. 2014 postoupil správní orgán prvního stupně správní spis spolu se svým stanoviskem k odvolání žalobkyně žalovanému. O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 10. 2014, které je předmětem tohoto soudního přezkumu. VI. Právní posouzení: Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je důvodná. Soud z provedených důkazů (přímých i nepřímých) zjistil nedostatečně prokázaný skutkový stav, neboť nebyla přesně vymezena finanční výpomoc matky žalobkyně, co se týče časové frekvence a četnosti této finanční výpomoci. Tato byla specifikována toliko neurčitě, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí se omezil pouze na konstatování, že ačkoliv žalobkyně uvedla, že se jedná o občasný příspěvek matky, aby žalobkyně měla z čeho žít, „lze tento příjem, přestože se nejedná o pravidelný příjem, považovat za opakující se příjem, byť jeho četnost není nijak konkretizována“. Pokud se týká specifikování příjmů, které byly započítávány v souladu s ust. § 7 odst. 2 písm. e) a písm. k) zákona o životním minimu (ve znění zákona do 31. 12. 2014) do příjmu žalobkyně a společně posuzovaných osob za měsíc duben 2014, pak v této části zjištěné skutečnosti nebyly dostatečně průkazné, vyhodnocení získaných informací bylo nepostačující a neodpovídající hlediskům právě dle ust. § 7 odst. 2 písm. k) zákona o životním minimu, kdy za započitatelné příjmy se pro účely zákona o životním minimu v souladu s ust. § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi považují „další opakující se nebo pravidelné příjmy“. V době pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi uvedla žalobkyně ke konkrétnímu příjmu ve výši 4.000 Kč v měsíci dubnu 2014 od své matky, že se jedná o občasný příspěvek od matky, aby měla z čeho žít. V žalobě dále uvedla, že jde o půjčku, kterou musí své matce vrátit. Jestliže správní orgán prvního stupně a zejména pak žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že lze tento příjem, přestože se nejedná o pravidelný příjem, považovat za opakující se příjem, byť jeho četnost není nijak konkretizována, pak tento závěr měl žalovaný důsledně vyhodnotit a přesvědčivě zdůvodnit, což však neprovedl. Učiněný závěr nelze stavět na hypotetických úvahách, nýbrž správní orgán musí jasně vysvětlit a zdůvodnit, proč tvrzení žalobkyně, že se jedná o jednorázovou finanční výpomoc od matky, vzal za příjem započitatelný do příjmů žalobkyně dle ust. § 7 odst. 2 písm. k) zákona o životním minimu (ve znění zákona v době rozhodování). Argumentace žalovaného byla pojata toliko v obecné rovině, tudíž pro soud nepřesvědčivá. Zdejší soud si dovoluje konstatovat, že provádění důkazů je úkolem správních orgánů. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazních prostředků. Pokud je právní názor správního orgánu dovozován z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený, logický, prokázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti, na základě kterých pak je učiněn přiléhavý právní názor. Nad vší rozumnou pochybnost je třeba stavět najisto, že nejsou dány důvody k vyhovění požadavků žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006-48, www.nssoud.cz). Jinými slovy, nepřímé důkazy (výpověď a písemná podání žalobkyně) musí spolu v posuzované věci obsahově plně korespondovat, učiněný závěr správních orgánů, že žalobkyně opakovaně získává výpomoc od své matky a tato finanční výpomoc proto je považována za příjem započitatelný do příjmů žalobkyně, musí být podložen spolehlivě zjištěnými skutečnostmi. Tak tomu však v daném případě nebylo a proto soud shledal v procesu hodnocení důkazů správními orgány pochybení a na základě těchto zjištění napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení, které spočívaly v nedostatku důvodů k rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). V projednávané věci žalovaný zavázal žalobkyni k vrácení přeplatku na dávce příspěvku na živobytí za měsíc duben 2014 v celkové výši 4.000 Kč, neboť žalobkyně pobírala dávku neoprávněně a tudíž byl oprávněný postup dle ust. § 51 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistil, že žalobní námitky korespondují i s odvolacími námitkami a shledal, že oba správní orgány se s námitkami žalobkyně nedostatečně vypořádaly. Ze spisové dokumentace bylo zjištěno, že žalobkyně pobírala příspěvek na živobytí od měsíce března 2012. Za měsíc květen 2014 byla povinna vrátit přeplatek dávky příspěvek na živobytí ve výši 4.000 Kč. Dle § 51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi jestliže příjemce dávky přijímal dávku, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že tato dávka byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší částce než náležela, nebo jestliže dávka byla přiznána nebo její výše stanovena na základě nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů, sdělených příjemcem, je povinen částky neprávem přijaté vrátit. Žalovaný i správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že je jim známo, že příjem od matky žalobkyně je příjmem opakujícím se a podléhajícím tedy započítání do veškerých příjmů žalobkyně za měsíc duben 2014. Dále se oba správní orgány opíraly o zjištění, že žalobkyně nenahlásila skutečnost, že obdržela v měsíci dubnu částku 4.000 Kč, tak jak ji ukládá ust. § 49 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z toho jednoznačně vyplývá, že o dávce pomoci v hmotné nouzi bylo rozhodnuto na základě nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů. V této projednávané věci dospěl zdejší soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, trpí vážnými nedostatky – je nepřesvědčivé a kusé v odůvodnění, nebylo koncipováno dle citovaných právních aspektů. Z průběhu řízení před správním orgánem, ze soustředěných důkazů plynou rozpory a neúplnosti, které brání potřebnému zjištění skutečného stavu věci. Soudu nepřísluší, aby v rozhodování o věci nahradil správní orgán, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správních orgánů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, č. j. 1 A 48/2010-146). Navíc k věci zdejší soud uvádí, že nedostatečně zjištěný stav věci a nedostatek důvodů rozhodnutí žalovaného spatřuje též v tom, že žalovaný se nedostatečně vypořádal s odvolací námitkou žalobkyně, že jí příjem 4.000 Kč byl již započítán do příjmu v měsíci květnu a následně i v měsíci červnu 2014, kdy vycházel pouze z kusé spisové dokumentace správního orgánu prvního stupně, kdy žalobkyně doložila, že již v rozhodnutí o odejmutí dávky doplatku na bydlení ode dne 1. 5. 2014, č. j. 201353/2014/BBA ze dne 30. 5. 2014 byl započítán rozhodný příjem ve výši 4.000 Kč (viz příloha č. 4 k žalobě) a dále v měsíci červen 2014 dle přípisu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 225068/2014/BBA „Příjem pro doplatek na bydlení“ (viz příloha č. 5 k žalobě) byl tento příjem zprůměrován do výpočtu dávek „Doplatek na bydlení“. Z výše uvedených důvodů soud proto žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení, jež spočívaly v nedostatku důvodů k rozhodnutí ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a současně ve smyslu ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. také rozhodl o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude podle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, avšak náklady řízení nevyčíslila, žalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší (ust. § 60 odst. 2 s.ř.s.), soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 29. listopadu 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová