22 A 14/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem v právní věci žalobce: T. H. A., nar. X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 3. 2026, č. j. MV-37932-4/SO-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 19. 1. 2026, č. j. OAM-45801-29/ZM-2025 (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“). Tím byla podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. m) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „ZPC“), zamítnuta žádost žalobce ze dne 14. 7. 2025 o vydání zaměstnanecké karty, neboť se žalobce dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat zaměstnaneckou kartu.

2. Správní orgány dospěly k závěru, že primárním cílem žalobcova pobytu na území České republiky je výkon zaměstnání, nikoliv studium. S ohledem na nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a v něm obsažené kvóty by žalobce nemohl o zaměstnaneckou kartu požádat ve své zemi původu (X), pročež nejprve účelově požádal o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, díky němu se sem dostal. Spisový materiál obsahuje informace z předešlých pobytových řízení a protokol o výslechu žalobce; tyto podklady tvoří ucelený řetězec, ze kterého bez důvodných pochybností vyplývá, že se žalobce dopustil obcházení ZPC s cílem získat jiné povolení k pobytu.

II. Žaloba

3. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojí žalobou, jíž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Tvrdí, že správní orgány neuvádějí žádné konkrétní skutečnosti svědčící o obcházení zákona, jejich závěry jsou založeny pouze na domněnkách a subjektivních úvahách bez důkazní opory. Současně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť v odůvodnění absentují konkrétní indicie či úvahy vedoucí k závěru o zneužití právní úpravy. Žalobce argumentuje také tím, že pokud by nehodlal studovat, nedávalo by smysl vynakládat energii i nemalé finanční prostředky na další studium i po podání nyní posuzované žádosti.

4. Další námitka se týká předpojatosti správních orgánů. Žalobce odkazuje na poznámky ze spisové dokumentace jiného řízení, z nichž podle něj vyplývá existence interních pokynů směřujících k zamítání žádostí vietnamských studentů usilujících o změnu účelu pobytu. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze, který považoval podezření na existenci takového pokynu za plausibilní. Podle žalobce správní orgány v praxi posuzují žádosti bez ohledu na individuální situaci jednotlivých žadatelů; nezohledňují jejich postup ve studiu, délku pobytu na území, studijní úspěchy, dobu a důvody podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty.

5. Žalobce též argumentuje, že jeho jednání nenaplňuje znaky obcházení zákona ani podle judikatury Soudního dvora EU (např. ve věcech C-110/99 Emsland a C-515/03 Eichsfelder), neboť chybí objektivní i subjektivní prvek zneužití práva i jakýkoli prokazatelný prospěch. Zdůrazňuje, že změna účelu pobytu je zákonem výslovně umožněna a její využití samo o sobě nemůže být považováno za obcházení zákona. Po celou dobu pobytu reálně studuje a ve studiu pokračuje.

6. Rozporuje rovněž závěr správních orgánů, že primárním cílem jeho pobytu bylo zaměstnání. Žádost o zaměstnaneckou kartu byla motivována zejména snahou zajistit si stabilnější pobytový status a výhodnější splnění podmínek pro pozdější podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu (pobyt na zaměstnaneckou kartu se započítává v celém rozsahu, pobyt za účelem studia pouze polovinou); taková úvaha nepředstavuje zneužití práva. Žalobce kritizuje i argumentaci týkající se „opakovaného“ podání žádosti, kterou považuje za irelevantní a odporující právu na přístup k orgánům veřejné moci.

III. Vyjádření žalované a replika žalobce

7. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že žádné interní předpisy ohledně vietnamských žadatelů o zaměstnanecké karty neexistují a jednotlivá rozhodnutí jsou přijímána individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Zdůrazňuje rovněž nezávislost svých členů a poukazuje na zásadu předvídatelnosti, která může vést k obdobnému rozhodování v obdobných věcech.

8. Setrvává na závěru, že žalobce se dopustil obcházení zákona; postupoval sice formálně v jeho mezích, avšak za účelem dosažení právní normou nepředvídaného výsledku. Žalovaná poukazuje na opakované podání žádosti o zaměstnaneckou kartu krátce po příjezdu na území, neslučitelnost zamýšleného pracovního úvazku (40 hodin týdně v jiném regionu) se studiem, nedostatečné jazykové předpoklady žalobce a fakt, že i jako student by mohl mít volný přístup na trh práce. Tyto okolnosti podle ní svědčí o tom, že primárním účelem pobytu žalobce je výkon výdělečné činnosti, nikoli studium. Závěr o obcházení zákona byl učiněn na základě konkrétních skutkových okolností případu, které prokazují nenaplnění cíle právní úpravy. Žalovaná odmítá tvrzení žalobce, že nezískal žádnou výhodu; díky studijnímu pobytu dosáhl vstupu na území, ačkoli o zaměstnaneckou kartu by v zemi původu požádat nemohl. Není rozhodující, zda žalobce aktuálně plní účel studia; samotná úhrada školného nevypovídá o jeho vážném studijním záměru, neboť může sloužit k udržení pobytového oprávnění. ZPC nestanoví minimální dobu pobytu pro podání žádosti o změnu jeho účelu; tato doba je však dílčí faktor, který je třeba posuzovat v souhrnu s ostatními okolnostmi.

9. Skutkový stav byl dle žalované zjištěn v souladu se správním řádem a podklady (včetně údajů z předchozích řízení, výslechu žalobce a informací ze škol) tvoří ucelený řetězec, z něhož bez důvodných pochybností vyplývá obcházení zákona. Reálně nelze očekávat, že bude k dispozici přímý důkaz o úmyslu obejít zákon ve formě přiznání.

10. Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že jeho dosavadní pobyt na území dokazuje, že o pobytové oprávnění žádal s čistými úmysly, a ne se záměrem obejít pravidla. Správní orgán neprovedl žádný objektivní důkaz, uvedl pouze své dojmy o tom, co žalobce chce či chtěl učinit, co zamýšlí, či zamýšlel.

IV. Posouzení věci krajským soudem

11. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a je přípustná. Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání.

12. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); současně ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

13. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Tu žalobce vznesl kvůli dle něj příliš obecným formulacím správního orgánu ohledně zneužití práva, z nichž nelze dovodit jeho konkrétní úvahy a závěry. Správní rozhodnutí může být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost především tehdy, pokud z něj nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, případně jde o výrok s obsahem rozporuplným či nevykonatelným. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti může být nedostatek důvodů správního rozhodnutí, který nastává, pokud není možno z jeho odůvodnění spolehlivě seznat, jakými úvahami se správní orgán řídil, resp. proč považoval námitky účastníka řízení za liché. Nepřezkoumatelnost může nicméně spočívat i v tom, že argumentace účastníka je odmítnuta jako nesprávná, aniž by bylo v kontextu individuálních okolností zdůvodněno, v čem tato nesprávnost spočívá [k tomu blíže srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002-35, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016-48, či ze dne 17. 8. 2023, č. j. 1 Afs 66/2023-79].

15. Při soudním přezkumu odvolacího správního rozhodnutí je přitom třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek; mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013-25, obdobně též rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55).

16. Napadené rozhodnutí, ve spojení s prvostupňovým správním rozhodnutím, žádnou ze shora uvedených vad netrpí a je jednoznačně přezkoumatelné. Lze z nich totiž spolehlivě zjistit, na základě jakých skutečností a důkazů správní orgán rozhodl, srozumitelně prezentovány jsou i veškeré úvahy a důvody, jež správní orgány k jejich závěrům vedly. Odvolací správní orgán dostatečným způsobem reagoval na všechny námitky uplatněné žalobcem v odvolání. Soud považuje za nezbytné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není projevem neuspokojení subjektivní představy účastníka řízení o tom, jakým způsobem měly správní orgány rozhodnout; stejně tak nepřezkoumatelnost nezpůsobuje nenaplnění ideálu účastníka řízení o tom, jak podrobně a jakým způsobem měla být podle něj rozhodnutí odůvodněna (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Krajský soud proto uzavírá, že neshledal takové vady rozhodnutí žalované, které by bránily jeho věcnému přezkumu, k němuž následně přistoupil.

17. Podle § 46 odst. 6 písm. a) ZPC platí, že ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f) ZPC.

18. Podle § 56 odst. 1 písm. m) ZPC ministerstvo cizinci neudělí dlouhodobé vízum, jestliže se „cizinec dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat vízum k pobytu nad 90 dnů, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství nebo pokud byl účelově jmenován členem statutárního orgánu obchodní korporace a jeho činnost jako člena statutárního orgánu obchodní korporace není skutečným účelem jeho pobytu na území.“ 19. K definici termínu „obcházení zákona“ se vyjádřil Ústavní soud například v nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, v němž uvedl, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis však představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.

20. V nyní projednávané věci správní orgány tvrdí, že žalobce využil zákonem mu dané možnosti požádat o změnu účelu pobytu (ze studia na zaměstnání); fakticky ovšem postupoval se záměrem obejít kvóty pro pracovní migraci a získat přímo na území České republiky zaměstnaneckou kartu, o niž by nemohl požádat ve své zemi původu.

21. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce přicestoval na území České republiky dne 6. 2. 2024. Povolení k dlouhodobému pobytu mu bylo vydáno s platností od 14. 2. 2024 do 31. 8. 2024 za účelem účasti na přípravném jazykovém kurzu ke studiu bakalářského studijního programu Biomedicínská technika a bioinformatika na VUT v Brně. Dne 23. 7. 2024 (tj. ani ne půl roku po příjezdu do země) podal žalobce první žádost o vydání zaměstnanecké karty k zaměstnavateli X na pracovní pozici prodavač smíšeného zboží s místem výkonu práce v Šumperku a rozsahem 40 hodin týdně; tuto žádost prvostupňový správní orgán zamítl (rozhodnutí ze dne 12. 11. 2024, č. j. OAM-45974-18/ZM-2024), žalobce se neodvolal. Povolení k pobytu za účelem studia bylo žalobci poté prodlouženo do 31. 8. 2025. Studium kurzu českého jazyka na VUT v akademickém roce 2024/2025 ukončil žalobce závěrečnou zkouškou na úrovni „A1“. Následně dne 14. 7. 2025 požádal o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem bakalářského studia na vysoké škole NEWTON a.s. Z jejího sdělení vyplývá, že by žalobce v akademickém roce 2025/2026 studuje prezenční formou v českém jazyce bakalářský obor Podnikání a management. Zároveň dne 14. 7. 2025 podal žalobce druhou žádost o zaměstnaneckou kartu k zaměstnavateli X na pracovní pozici prodavač smíšeného zboží s místem výkonu práce v Přerově a rozsahem 40 hodin týdně.

22. Do protokolu o výslechu v nynějším řízení žalobce uvedl, že bydlí v X. V současné době nepracuje, chodí do kurzu českého jazyka na NEWTON, češtinu nyní studuje proto, aby mohl nastoupit do bakalářského oboru. Ke studiu na VUT nemohl nastoupit, protože škola požadovala vyšší úroveň českého jazyka. K podmínkám pro přijetí na bakalářský obor na vysoké škole NEWTON žalobce sdělil: „ve škole nás neinformovali, zdali musím dělat zkoušky ke studiu bakalářskému oboru; doteď nevím, zdali musím dělat přijímačky k bakalářskému oboru; můj kurz ČJ trvá asi půl roku.“ Platí školné. Pracovní smlouvu na nynější pozici uzavřel v červenci 2025. Pokud bude jeho žádosti vyhověno, bude v Praze docházet do školy 2x týdně a zbytek týdne bude pracovat v Přerově. Chce pracovat na celých 40 hodin týdně, jak to má ve smlouvě. Do práce i školy bude dojíždět vlakem; bude se snažit, aby to zvládl. Žalobce výslovně uvedl, že ví o tom, že jako student má volný přístup na trh práce. Kdyby byla jeho žádost zamítnuta, tak by čekal na vhodnou dobu a podal ji znova.

23. Žalobce v podané žalobě namítá, že správní orgány neuvedly žádné konkrétní skutečnosti svědčící o obcházení zákona a jejich závěry jsou založeny pouze na domněnkách a subjektivních úvahách bez jasné důkazní opory. Krajský soud připouští, že ve správním řízení nebyl proveden žádný důkaz, z nějž by přímo a jednoznačně vyplývalo, že žalobce obcházel zákon; takový požadavek formulovaný žalobcem však v praxi ani není reálné naplnit. Žalobci vytýkané obcházení zákona spočívající v zastření skutečného účelu jeho pobytu na území České republiky je totiž založeno na úmyslu žalobce, tedy jeho vnitřní (vnějšímu světu těžko poznatelné) motivaci. Žalované proto lze přisvědčit, že není možné rozumně očekávat, že by správní orgány byly schopny získat jednoznačný důkaz o záměru žalobce v minulosti obejít zákon, a to například ve formě jeho přiznání v rámci výslechu účastníka řízení. Soud se však ztotožňuje s tím, že podklady pro vydání rozhodnutí (především informace z řízení o první žádosti o zaměstnaneckou kartu, sdělení vysokých škol a zejména protokol o výslechu žalobce v nynější věci) dohromady tvoří ucelený řetězec podstatných a relevantních indicií, ze kterých bez důvodných pochybností vyplývá, že se žalobce dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k výkonu nekvalifikované závislé práce na území České republiky.

24. Správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na to, že žalobce do České republiky přicestoval za účelem vysokoškolského studia. Již po šesti měsících od vstupu na území (kdy studoval ještě přípravný jazykový kurz, teprve po němž mohl zahájit studium deklarovaného oboru na vysoké škole) požádal žalobce o vydání zaměstnanecké karty na nekvalifikovanou pracovní pozici, o kterou by v zemi svého původu požádat nemohl. Šlo o pracovní místo v X, přestože tehdy studoval v Brně. Protože nebyl v případě první žádosti úspěšný, po roce podal opětovně další žádost. Nyní má žalobce vykonávat pracovní činnost v rozsahu 40 hodin týdně v X v Olomouckém kraji, ačkoli studuje v X a bydlí v X. Svou představu o kloubení studia a zaměstnání objasnil sám žalobce tak, že studovat chce toliko 2 dny v týdnu, zbytek času bude věnovat práci. Z toho dle žalované vyplývá, že žalobce v rozhodující míře přizpůsobuje svůj pobyt na území výkonu výdělečné činnosti, která se vzhledem k jejímu rozsahu jeví jako neslučitelná se studiem. O zaměstnaneckou kartu přitom žalobce žádá, ačkoli jako student vysoké školy má volný přístup na trh práce a může si ke studiu přivydělávat. Tyto okolnosti svědčí pro závěr, že primárním cílem pobytu žalobce je výkon zaměstnání. S ohledem na nařízení vlády č. 220/2019 Sb. a v něm obsažené kvóty by žalobce nemohl požádat o zaměstnaneckou kartu v zemi původu.

25. Soud k problematice vztahu studia a zaměstnání cizinců nejprve obecně uvádí, že vstup a pobyt cizince ze třetí země na území musí být odůvodněn konkrétním účelem a cizinec musí plnit primární účel, pro který mu byl pobyt povolen. Žalobci byl umožněn vstup na území za účelem studia akreditovaného studijního programu vysoké školy na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2016/801/EU. Tato směrnice přitom umožňuje členským státům odejmout povolení k pobytu, případně odmítnout jeho prodloužení, pokud státní příslušník třetí země pobývá na jejich území za jiným účelem, než pro který mu byl pobyt povolen [čl. 21 odst. 1 písm. d)]. Stejně tak lze žádost zamítnout, pokud má členský stát důkazy nebo závažné a objektivní důvody k domněnce, že státní příslušník třetí země by v zemi pobýval za jiným účelem, než pro který žádá o přijetí [čl. 20 odst. 1 písm. f) směrnice].

26. Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-14/23, Perle, v bodech 50 a 51, vyslovil, že směrnice č. 2016/801/EU nebrání tomu, aby státní příslušníci třetích zemí, kteří požádali o povolení k pobytu za účelem studia, byli mimo dobu studia zaměstnáni nebo vykonávali samostatnou výdělečnou činnost. Skutečnost, že státní příslušník třetí země, který podal žádost o přijetí za účelem studia, má v úmyslu na území dotyčného členského státu vykonávat i jinou činnost, tudíž nelze nutně považovat samu o sobě za známku zneužití, zejména pokud jiná činnost nemá vliv na studium jakožto hlavní činnost odůvodňující tuto žádost. Pokud se naopak žadatel zavázal vykonávat činnost zejména profesní povahy, jejíž výkon se jeví jako zjevně neslučitelný s výkonem hlavní činnosti věnované řádnému studiu vedoucímu k dosažení vysokoškolské kvalifikace, může tento závazek vyvolávat pochybnosti o skutečných důvodech žádosti o přijetí a případně, ve světle všech relevantních okolností projednávaného případu, naznačovat, že státní příslušník třetí země má v úmyslu pobývat za jiným účelem, než pro který žádá o přijetí.

27. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2021, č. j. 2 Azs 325/2020-33, konstatoval, že „u případů, kdy cizinec pobývá na území za účelem studia, je třeba přísně trvat na tom, aby hlavním účelem pobytu (časově i mírou intelektuální investice) bylo vskutku studium a aby aktivity jiné (podnikání, závislá činnost, jiná výdělečná činnost či prosté pobývání na území a žití například z úspor či ze zahraničních příjmů) byly pouze doplňkem skutečného a vážně míněného studia. Časté střídání studijních oborů či studium vyžadující jen malou časovou a intelektuální investici cizince může být vážným signálem, že účel jeho pobytu není ve skutečnosti naplňován a že je zástěrkou pro účely jiné. (…) Právo pobývat na území za účelem studia mají mít jen a pouze takoví cizinci, kteří skutečně a vážně studují.“ Také Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 25. 11. 2024, č. j. 34 A 9/2024-31, poukázal na to, že „plnění studijních povinností musí být bráno vážně a musí být skutečně realizováno, což ze strany studenta vyžaduje významné časové a intelektuální investice. Vedle docházky do výuky a přípravy na ní (v době, kdy výuka probíhá), zejména musí být zřejmá snaha studenta o plnění takových povinností, které jsou spjaty s postupem ve studiu.“ 28. Přestože shora shrnuté judikaturní závěry byly vysloveny ve vztahu k povolování pobytu na území za účelem studia, jsou dle krajského soudu jako východiska použitelné také pro úvahy v nyní projednávané situaci. Stanovují totiž požadavky kladené na kvalitu studia, které musí cizinec splňovat, aby bylo možno uzavřít, že se jedná o hlavní účel pobytu na území. Pokud cizinec žádá o vydání zaměstnanecké karty v situaci, kdy jeho dosavadní pobytový titul je vázán na studium, pak právě ze shora prezentovaných standardů je možné vycházet při hodnocení toho, zda řádně studuje a jestli tak hodlá činit i nadále. Tato okolnost je jednou z mnoha indicií rozhodných pro posouzení toho, zda cizincem při vstupu na území deklarovaný účel pobytu (studium) byl tím opravdovým, či zda cizinec zastíral své snahy ve skutečnosti získat jiné pobytové oprávnění.

29. Tomu dává zapravdu také dosavadní judikatura. Při přezkumu rozhodnutí, jímž byla cizinci majícímu povolení k pobytu za účelem studia zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 3. 2025, č. j. 7 Azs 256/2024-43, zdůraznil, že pobytové oprávnění za účelem studia by se nemělo stát nekontrolovanou vstupenkou cizinců na území České republiky. Proto by v jednotlivých věcech nemělo být odhlíženo od skutečností, které nasvědčují tomu, že cizinec svým jednáním zneužívá možnosti podat žádost o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky, přestože by tak nemohl učinit na zastupitelském úřadu (obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2024, č. j. 10 Azs 172/2024-44).

30. Obdobně se vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 15. 4. 2025, č. j. 19 A 47/2024- 52, kde uvedl, že správní orgán může „posoudit, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia požádal pouze za účelem následného podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na území ČR, o kterou ze země původu s ohledem na nařízení vlády č. 220/2019 Sb. požádat nemohl. (…) Přestože žalobce uvádí, že měl v úmyslu i nadále ve svém studiu pokračovat a chtěl si pouze přivydělat, podklady ze správního spisu nasvědčují tomu, že by další studium zřejmě nebylo slučitelné s výkonem zaměstnání. Žalobce totiž studoval v X, kde měl týdně absolvovat přibližně 20 hodin výuky v jazykovém kurzu a byl ubytován na koleji X v X. Zaměstnání však měl vykonávat na adrese v X, kde měl práci vykonávat 40 hodin týdně za mzdu ve výši 19 700 Kč měsíčně. Soud nepovažuje za věrohodné tvrzení žalobce, že si chtěl tímto způsobem pouze přivydělávat při studiu, neboť lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda by žalobce mohl skutečně pokračovat ve studiu v Xe, kde by plnil výuku přibližně 20 hodin týdně a další domácí úkoly, a zároveň by pracoval na celý úvazek v X, kam by tudíž musel z X pravidelně dojíždět a velkou část mzdy by musel využít na pokrytí cestovních nákladů. Za daných okolností lze mít zároveň důvodné pochybnosti, že by žalobce byl vedle práce na celý úvazek schopen zvládat studium na vysoké škole. Žalobce se doposud věnoval studiu českého jazyka, a to již třetím rokem, soudu není známo, zda by byl již schopen v českém jazyce studovat na vysoké škole. Žalovaná může vyhodnotit, zda výkon zaměstnání, k němuž žalobce žádá o vydání zaměstnanecké karty, je slučitelný s pokračováním ve studiu. Soud na okraj podotýká, že situace, kdy by si český student univerzity sídlící v X s ubytováním v X našel práci na celý úvazek v X, je zcela neobvyklá, přičemž lze mít za to, že pro žalobce by další studium mohlo být i časově náročnější s ohledem na omezenou znalost jazyka.“ 31. V nynější věci žalobce tvrdí, že vstoupil na území kvůli zájmu o vysokoškolské studium, ve kterém dle svých slov chce i nadále pokračovat. Současně ovšem žalobce opakovaně usiluje o možnost pracovat, a to vždy na plný úvazek, pokaždé v jiném kraji, než kde studuje, a také dokonce jinde, než kde bydlí. Oprávněnost výkonu této pracovní činnost přitom žalobce nechce odvozovat od svého dosavadního pobytového titulu založeného primárně na studiu (který by mu takovou vedlejší aktivitu umožňoval, o čemž žalobce ví), nýbrž se domáhá samostatného povolení nevázaného na studium vysoké školy.

32. Žalobce navíc zjevně nemá jasno ani v tom, jaké studium aktuálně vlastně absolvuje. Z potvrzení vysoké školy NEWTON se podává, že žalobce již nyní (od 1. 9. 2025) studuje prezenční bakalářský obor Podnikání a management. Při pohovoru však uvedl (dne 18. 11. 2025), že stále chodí do kurzu českého jazyka, a to proto, aby teprve v budoucnu mohl nastoupit do bakalářského programu; netuší přitom ani to, zda musí dělat ještě nějaké přijímací zkoušky do bakalářskému oboru. Zmínit je třeba také tu skutečnost, že žalobce v předcházejícím jazykovém kurzu na VUT dosáhl toliko jazykové úrovně „A1“, pročež nebyl přijat ke studiu jím původně zamýšleného oboru, neboť jeho jazyková kompetence byla nedostačující. Jakkoli tedy správní orgány nezpochybňují to, že žalobce k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí naplňoval účel svého dosavadního pobytu (neboť to vyplývalo z potvrzení vysoké školy založeného ve správním spise), výpověď samotného cizince dle soudu vzbuzuje vážné pochybnosti o tom, nakolik vážně a poctivě žalobce realizoval své studium. Je totiž jen těžko přestavitelné, že by žalobce při náležité docházce do školy, přípravě na výuku a soustředění se na studium netušil, zda studuje toliko kurz českého jazyka, nebo již odborný vysokoškolský studijní program zaměřený na podnikání. Nyní se žalobce chce věnovat svému studiu toliko dva dny v týdnu a ve zbytku pracovat (což by vyžadovalo každodenní dojíždění vlakem do místa výkonu práce). Dle soudu je značně nepravděpodobné, že by žalobce (mimo jiné s ohledem na jej tížící jazykovou bariéru) dokázal řádně studovat česky vyučovaný prezenční obor, aniž by mu krom účasti na přímé výuce věnoval další časový prostor.

33. Krajský soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že existuje dostatek relevantních okolností představujících dílčí indicie, které dohromady ve svém souhrnu odůvodňují závěr, že žalobce nemá a nikdy neměl v úmyslu na území České republiky primárně řádně studovat vysokou školu. Rozhodující je především: 1/ jak brzy po vstupu na území (již po půl roce) se žalobce poprvé domáhal vydání zaměstnanecké karty; 2/ že se v obou případech mělo jednat o plný pracovní úvazek v rozsahu 40 hodin týdně u téhož zaměstnavatele ve městě značně vzdáleném od místa jeho studia; 3/ sdělení samotného žalobce, že se studiu hodlá věnovat jen dva dny v týdnu; 4/ rozpor mezi tvrzením žalobce o tom, co aktuálně studuje, a potvrzením vystaveným vysokou školou; 5/ žalobcova (ne)znalost českého jazyka na úrovni A1 nepostačující ke studiu vysoké školy v češtině; 6/ vědomost žalobce o tom, že i při dosavadním pobytovém oprávnění může pracovat, pokud by se jednalo toliko o vedlejší činnost.

34. Z těchto okolností dle soudu vyplývá také kumulativní naplnění obou prvků zneužití práva dovozených judikaturu Soudního dvora EU v žalobcem odkazovaných věcech C-110/99 Emsland a C-515/03 Eichsfelder, byť se tento test týká primárně unijního daňového práva. V nynější věci bylo splněno jak objektivní kritérium (musí existovat souhrn okolností, z nichž plyne, že ačkoli byly formálně splněny podmínky právní úpravy, nebyl dosažen její účel), tak také subjektivní kritérium (musí být dán úmysl získat výhodu z právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky potřebné pro její získání). Není pravdou, že by žalobce svým postupem nedosáhl žádného zisku či výhody. Podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia dosáhl žalobce svého vstupu na území České republiky, neboť přímo o zaměstnaneckou kartu na nekvalifikovanou pracovní pozici nemohl požádat v zemi původu. Právě legální pobyt na území (ovšem povolený za jiným účelem, než o jaký žalobce ve skutečnosti usiluje) je onou neoprávněnou výhodou.

35. Žalobce v podané žalobě též argumentuje, že změna účelu pobytu (ze studia na zaměstnání) je zákonem výslovně umožněna a její využití samo o sobě nemůže být považováno za obcházení zákona. V tom má žalobce pravdu. Cizinec obecně může v době platnosti povolení k pobytu za účelem studia požádat o změnu jeho účelu na zaměstnávání. Obcházení zákona ovšem z podstaty věci nikdy nespočívá v jednání, které by bylo přímo v rozporu se zákonem, nýbrž se jedná o chování podle práva se záměrem dosáhnout zákonem nežádoucího následku. Podstatné tedy je, že formálně dovolené jednání žalobce ve skutečnosti směřovalo k obejití nemožnosti požádat o povolení k výkonu nekvalifikované práce přímo ze země původu. O tomto závěru svědčí shora popsané okolnosti.

36. Soud se neztotožňuje ani s výtkou neoprávněného zohlednění skutečnosti, že žalobce podal žádost o vydání zaměstnanecké karty opakovaně. Správní orgány žalobci rozhodně neodpírají právo na přístup k orgánům veřejné moci, jak žalobce tvrdí. Stejně tak nezpochybňují, že byl oprávněn po neúspěchu s jeho první žádostí podat znova další žádost o vydání téhož pobytového titulu. Fakt, že žalobce danou žádost poprvé podat již po půl roce svého pobytu na území, nyní žádá znova a usiluje o zaměstnání u téhož zaměstnavatele v témže rozsahu a opětovně mimo město svého studia, ovšem představuje relevantní dílčí indicii, kterou správní orgány hodnotily jako jednu z mnoha při posuzování žalobcovy žádosti. Na takovém postupu krajský soud neshledává nic nezákonného.

37. Dále žalobce namítá, že pokud by nehodlal pokračovat ve studiu, nedávalo by z jeho strany smysl vynakládat energii na výuku a nemalé finanční prostředky na školné. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce nedoložil žádné výsledky svého studia a dle sdělení vysoké školy lze plnění jeho studijních povinností vyhodnotit teprve až po skončení zkouškového období prvního semestru roku 2025/2026; nadto je namístě opět připomenout rozpor mezi tvrzením žalobce o tom, co studuje, s obsahem potvrzení vysoké školy. Dle soudu tedy není vůbec zřejmé, zda a jaké úsilí žalobce do studia nyní vynakládá. Taktéž ani úhrada školného sama o sobě nevypovídá nic o skutečném a vážně míněném studiu žalobce. Může totiž být toliko prostředkem pro zachování pobytového oprávnění a nástrojem k získání požadované zaměstnanecké karty. Jakkoli žalobcem hrazené školné není nízké (30 000 Kč za semestr), jeho placení pro žalobce fakticky představuje „vstupenku“ na český trh práce, a tudíž se může jednat o „investici“, která se mu zúročí až v případě udělení zaměstnanecké karty.

38. Tvrzení žalobce, že jeho žádost o zaměstnaneckou kartu je motivována snahou zajistit si stabilnější pobytový status a výhodnější splnění podmínek pro pozdější vydání povolení k trvalému pobytu, na posouzení věci ničeho nemění. Tyto žalobcem uváděné důvody jeho postupu nijak nevyvracejí shora popsaný řetězec indicií svědčící o tom, že žalobcova žádost o povolení k pobytu za účelem studia byla účelová.

39. Konečně krajský soud přistoupil také k vypořádání námitky tvrzené předpojatosti správních orgánů, kterou žalobce dovozuje z poznámky založené ve spisové dokumentaci jiného řízení. Krajský soud zdůrazňuje, že v nynější věci správní spis žádné komentáře ani vpisky úředních osob neobsahuje; to ostatně žalobce ani netvrdí. Žalobce na jejich základě usuzuje na existenci pokynu ministerstva směřujícího k zamítání žádostí vietnamských studentů domáhajících se změny účelu svého pobytu. Správní orgány existenci takového pokynu popírají. Pokud žalobce poukazuje na konstatování Městského soudu v Praze, že se z jeho strany jedná o plausibilní tvrzení o možné existenci takového interního aktu, pak je třeba zdůraznit, že toto bylo vysloveno v řízení ve věci žádosti o informace podle zákona o svobodného přístupu k informacím. Pro nynější řízení tudíž takový závěr není relevantní, neboť se týkal pouze způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž nebyla požadovaná informace poskytnuta.

40. Soud se ztotožňuje s poukazem žalované na to, že podle § 170a odst. 9 ZPC jsou členové komise ve svém rozhodování na ministerstvu nezávislí. I kdyby snad existoval nějaký žalobcem dovozovaný interní pokyn ministerstva, žalovaná by jím při svém rozhodování nebyla vázána. Nadto žalobce z tvrzené existence takového pokynu konkrétně dovozuje, že správní orgány proto posuzují všechny typové žádosti bez ohledu na individuální situaci jednotlivých žadatelů a jejich postup ve studiu, délku pobytu na území, či dobu a důvody podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Taková situace však v nyní řešené věci zjevně nenastala. Prvostupňový správní orgán i následně žalovaná zohledňovaly jednotlivá individuální specifika řešeného případu, a právě s ohledem na zcela konkrétní okolnosti dospěly k závěru o účelovosti žalobcova postupu. Nelze tedy přisvědčit námitce žalobce, že by rozhodnutí o jeho žádosti o zaměstnaneckou kartu byla jakkoli paušální a zjevně vedena snahou ji za každou cenu zamítnout.

V. Závěr a náklady řízení

41. Soud s ohledem na shora uvedené shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 26. června 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce