22 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem v právní věci žalobce: M. N. I., nar. X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Hugem Körblem sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, takto:

Výrok

I. Žalované se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 7. 4. 2026 o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, které žalobci nebylo uděleno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2026, č. j. OAM-14170-8/DV-2025, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 140 Kč, a to k rukám advokáta JUDr. Hugo Körbla, sídlem Hybernská 1007/20, 110 00 Praha 1, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti žalované. Uvedl, že podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem studia ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva vnitra. Žalovaná měla povinnost jej informovat o výsledku žádosti do 60 dnů. Za prodlení s informováním žadatele je přitom odpovědná žalovaná, a to i za situace, kdy jí spis nebyl včas předán (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2016, č. j. 8 As 79/2016-24). Žalobce podal ministru vnitra žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti jako nadřízenému správnímu orgánu žalované. Následně žalovaná vydala opatření proti nečinnosti, kterým shledala nečinnost Ministerstva vnitra a současně mu uložila povinnost, aby jí předal spis. S ohledem na judikaturu správních soudů, že za dodržení lhůty 60 dnů odpovídá vždy žalovaná, je opatření žalované neúčinné. Žalobce má za to, že opatření proti nečinnosti měl v dané situaci vydávat ministr vnitra. Konstatuje, že vyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti dle správního řádu, přesto nebyla sjednána náprava. Nezbývá mu proto než se domáhat svého práva cestou správního soudnictví. Žalobce proto navrhuje, aby soud rozhodl, že „žalovaná je povinna ve lhůtě 10 dnů od právní moci rozsudku vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza ze dne 7. 4. 2026.“ 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvádí, že žádost žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza jí nebyla Ministerstvem vnitra spolu se správním spisem předána k novému posouzení v zákonné lhůtě. V reakci na žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti neprodleně vydala opatření proti nečinnosti. Je si vědoma judikatury Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že odpovědnost za dodržení lhůty pro vydání rozhodnutí v odvolacím řízení nese odvolací orgán. Pokud má však nést takovou odpovědnost, je namístě, aby měla reálnou možnost s případnou nečinností správního orgánu I. stupně něco udělat. Žalovaná nesouhlasí s názorem žalobce, který považuje jí vydané opatření proti nečinnosti za neúčinné; jedná se o nástroj, který může prokazatelně vést ke sjednání nápravy. Vydaným opatřením proti nečinnosti sjednala nápravu v postupu prvostupňového správního orgánu. Nemůže proto být nečinná. Konečně žalovaná poukázala na to, že žaloby proti nečinnosti lze považovat za obdobné tzv. „formulářovým žalobám“, neboť se jedná o návrh, který má podobu ustáleného vzoru, jenž se odlišuje toliko v minimální míře.

3. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce dne 2. 12. 2025 podal osobně na Velvyslanectví České republiky v Rijádu žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem studia. Ministerstvo vnitra dne 19. 2. 2026 vydalo informaci č. j. OAM-14170-8/DV-2025, že dlouhodobé vízum se podle § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZPC“), žalobci neuděluje. Současně jej poučilo, že podle § 56 odst. 5 ve spojení s § 180e odst. 2 ZPC lze ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení informace o neudělení dlouhodobého víza požádat o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Cizinec podává žádost o nové posouzení písemně u Ministerstva vnitra.

4. Dne 7. 4. 2026 podal žalobce (zastoupený advokátem s plnou mocí) do datové schránky Ministerstva vnitra žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Uvedl, že jeho zájem o studium v České republice je jednoznačný a skutečný. Navrhl, aby mu bylo uděleno dlouhodobé vízum za účelem studia tak, jak o něj původně požádal, případně s pozdějším nástupem ke studiu.

5. Ministerstvo vnitra nijak nezareagovalo.

6. Následně žalobce dne 8. 6. 2025 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tuto žádost adresoval ministru vnitra a na vědomí pro informaci také žalované; doručil ji do datových schránek Ministerstva vnitra a žalované. Navrhl, aby ministr vnitra jako nadřízený správní orgán nařídil nečinné žalované, aby ve stanovené lhůtě 10 dnů učinila potřebná opatření ke sjednání nápravy, nebo vydala rozhodnutí, případně aby ministr vnitra převzal věc a sám vydal rozhodnutí ve věci namísto nečinné žalované.

7. Žalovaná dne 10. 6. 2026 vydala opatření proti nečinnosti č. j. MV-94022-2/SO-2026. Tím shledala nečinnost ministerstva vnitra (výrok I.) a současně mu uložila povinnost, aby jí předal spis do 10 dnů, pokud neshledá důvody pro postup dle § 180e ZPC (výrok II.).

8. Ze správního spisu nevyplývá, že by žalovaná doposud rozhodla o žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Ostatně to ani netvrdí ve svém vyjádření.

9. Dle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), musí žalobce v žalobě na ochranu proti nečinnosti tvrdit, že správní orgán nevydal rozhodnutí nebo osvědčení, ačkoli mu to zákon ukládá. Dále musí bezvýsledně vyčerpat prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu.

10. Podle § 180e ZPC platí, že cizinec je oprávněn požádat o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza [odst. 1 písm. b)]. Žádost o nové posouzení důvodů podává cizinec u správního orgánu, který rozhodnutí vydal, písemně ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení sdělení o neudělení víza [odst. 2]. Správní orgán, u kterého se žádost podává, ji postoupí ve lhůtě 5 dnů ode dne jejího doručení správnímu orgánu příslušnému k jejímu posouzení, neshledá-li důvod pro udělení dlouhodobého víza. Správní orgán, u kterého se žádost podává, může dotčené rozhodnutí zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví žádosti o nové posouzení důvodů [odst. 4]. Žádost o nové posouzení důvodů posuzuje v rozsahu své působnosti Ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo a Ředitelství služby cizinecké policie [odst. 5]. Komise posuzuje soulad důvodů neudělení dlouhodobého víza s důvody uvedenými v § 56 ZPC [odst. 7]. Příslušný orgán písemně informuje cizince o výsledku nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza nebo o výsledku nového posouzení důvodů ve lhůtě do 60 dnů ode dne doručení žádosti [odst. 9].

11. Podle § 107a odst. 2 nadřízeným správním orgánem Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců je ministr vnitra.

12. Není pochyb o tom, že rozhodnutí o udělení či neudělení víza je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza dle § 180e odst. 1 ZPC představuje specifický opravný prostředek, na jehož základě žalovaná znovu posuzuje, zda byly v projednávané věci naplněny důvody pro neudělení víza. Nové posouzení důvodů neudělení víza podle § 180e ZPC je tak nutno chápat jako rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., jehož vydání se lze domáhat žalobou na ochranu proti nečinnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 1 Ans 9/2013-39).

13. Judikatura se již zabývala otázkou, zda je žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu prostředkem, který je třeba v případě žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza bezvýsledně vyčerpat. V rozsudku ze dne 9. 6. 2023, č. j. 9 Azs 97/2023-40 (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn.

III. ÚS 1589/23), Nejvyšší správní soud konstatoval následující:

12. NSS musí v prvé řadě odmítnout argument stěžovatelky (nynější žalované), že lhůta podle § 180e zákona o pobytu cizinců počíná běžet teprve od doručení žádosti se spisovým materiálem stěžovatelce. Z § 180e odst. 4 zákona o pobytu cizinců, (…) jasně vyplývá, že doručením je zde myšleno doručení žádosti správnímu orgánu, u něhož se podává. Hovoří-li proto § 180e odst. 9 téhož zákona shodně pouze o „doručení“, aniž by tento pojem jakkoli odlišil či specifikoval, je nutné systematickým výkladem dojít k závěru, že jde rovněž o doručení žádosti správnímu orgánu, u něhož se žádost podává, nikoli správnímu orgánu, jemuž je následně postoupena. Kdyby bylo „doručení“ v § 180e odst. 4 a 9 zákona o pobytu cizinců vykládáno odlišně, jednalo by se o nekonzistentní výklad, nadto v neprospěch žadatelů, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro libertate, neboť lhůty stanovené v odst. 9 by neměly z pohledu žadatele jasně stanovený počátek a konec. Způsob určení počátku běhu lhůty vázaný až na postoupení či předání příslušnému orgánu sám o sobě není vyloučen, neboť je upraven například ve stěžovatelkou zmíněném § 90 odst. 6 správního řádu (který však hovoří o předání spisu), avšak pokud by zákonodárce zamýšlel určit počátek lhůty k rozhodnutí až od okamžiku, kdy je stěžovatelce postoupena žádost se spisovým materiálem, musel by tak učinit výslovně. [23] (…) Opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu je v řízení podle § 180e zákona o pobytu cizinců účinným prostředkem ochrany.

24. NSS souhlasí s krajským soudem a žalobcem, že z žalobcova pohledu je lhostejné, z jakého důvodu k nečinnosti došlo, resp. že se stěžovatelka v důsledku prodlení správního orgánu I. stupně o jeho žádosti ani nedozvěděla. To však samo o sobě není důvodem k rezignaci na využití opatření proti nečinnosti v rámci samotné státní správy. Tento institut totiž bezpochyby slouží i k nápravě nečinnosti způsobené nedůslednou zákonnou úpravou nebo špatnou vnitřní organizací či fungováním správních orgánů. S ohledem na to, že nečinnost stěžovatelky byla způsobena její prostou nevědomostí o podané žádosti, je dosti dobře možné, že v nyní projednávaném případě by se žalobci dostalo účinné ochrany proti nečinnosti již podáním žádosti podle § 80 správního řádu, a to ochrany rovnocenné, ne-li dokonce rychlejší, než byla ochrana prostřednictvím žaloby podle § 79 a násl. s. ř. s.

27. Nad rámec uvedeného NSS k argumentaci žalobce uvádí, že z § 80 správního řádu vyplývá, že žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu se podává u správního orgánu nadřízeného údajně nečinnému správnímu orgánu. O žalobcově žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza měla v nyní projednávaném případě rozhodnout stěžovatelka (§ 170a odst. 1 zákona o pobytu cizinců), jejímž nadřízeným správním orgánem je podle § 170a odst. 2 zákona o pobytu cizinců ministr vnitra. Žádná nejistota ohledně toho, ke komu by měl žalobce žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat, zde proto nevzniká.“ 14. Pokud jde o určení subjektu odpovědného za nečinnost v odvolacím řízení, touto problematikou se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 8 As 79/2016-24. Konstatoval, že „v odvolacím řízení je to odvolací správní orgán, kdo je procesně „odpovědný“ za bezprůtahový průběh odvolacího řízení. Účastník řízení, který má za to, že se v odvolacím řízení projevují průtahy, proto musí svou snahu o nápravu směřovat především vůči odvolacímu orgánu. To jistě nevylučuje, aby se nad tento rámec z praktických důvodů (urychlení vyřízení věci a její řešení bez zbytečných formalit a prostojů) snažil o nápravu i přímo u prvostupňového orgánu. Pro úspěch případné navazující soudní ochrany účastníka řízení je nicméně klíčové, aby se obrátil postupem podle § 80 odst. 3 věty druhé správního řádu na odvolací správní orgán. Je na odvolacím správním orgánu, aby si na základě žádosti účastníka opatřil u prvostupňového orgánu potřebné informace o dosavadním průběhu odvolacího řízení a zjednal nápravu, bude-li to namístě. Pokud opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, jež inicioval účastník řízení, nebude úspěšné, může se účastník domáhat vydání rozhodnutí o odvolání žalobou na ochranu proti nečinnosti, již směřuje proti odvolacímu správnímu orgánu. Soud na základě takové žaloby zjistí, zda je odvolací správní orgán nezákonně nečinný. Nezákonnou nečinností je nutno rozumět i postup prvostupňového správního orgánu v odvolacím řízení, který je v rozporu s příslušnými ustanoveními o časových dimenzích odvolacího řízení, přesněji jeho fáze, která probíhá před prvostupňovým správním orgánem (postup podle § 87 či podle § 88 odst. 2 a především předání spisu odvolacímu správnímu orgánu ve lhůtě podle § 88 odst. 1 správního řádu). Nečinnost prvostupňového správního orgánu je v tomto smyslu plně přičitatelná odvolacímu správnímu orgánu, neboť je to odvolací orgán, který je hlavním aktérem řízení o odvolání a je zpravidla tím, kdo má nástroje k odstranění nečinnosti správního orgánu prvního stupně (§ 80 správního řádu). Je věcí veřejné správy jako celku, aby vystupovala navenek vůči účastníkům řízení jednotně a zákonným způsobem a aby její jednotlivé články postupovaly v patřičné vzájemné koordinaci a bez průtahů.“ 15. Na základě shora citovaných judikaturních východisek dospěl krajský soud v nyní projednávané věci k následujícím závěrům:

16. Žalobce doručil dne 7. 4. 2026 Ministerstvu vnitra žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. Žalovaná měla o této jeho žádosti rozhodnout do 60 dnů ode dne doručení žádosti ministerstvu (§ 180e odst. 9 ZPC); tato lhůta marně uplynula dne 8. 6. 2026 (pondělí) a nebylo v ní rozhodnuto. Nečinným správním orgánem byla v řízení o novém posouzení (jakožto specifickém opravném prostředku) sama žalovaná, neboť právě ona měla povinnost ve věci v zákonné lhůtě rozhodnout. Ve vztahu k žalobci domáhajícímu se vydání rozhodnutí se naopak nečinnosti nedopouštěl prvostupňový správní orgán (byť žalované včas nepředložil správní spis), neboť tento orgán neměl o podané žádosti rozhodovat. Žalobce řádně vyčerpal nezbytný prostředek nápravy, když podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, a to k nadřízenému nečinného správního orgánu, kterým byl ministr vnitra. Ten ovšem nijak nezareagoval a opatření proti nečinnosti vůči nečinné žalované nevydal. K vydání rozhodnutí o žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza doposud (do okamžiku rozhodování soudu) nedošlo, přestože lhůta pro toto rozhodnutí již marně uplynula. Krajský soud proto shledal, že nečinnost žalované ve věci trvá.

17. Skutečnost, že sama žalovaná vydala vůči jí podřízenému prvostupňovému správnímu orgánu opatření, kterým deklarovala jeho nečinnost a uložila mu předložit jí správní spis, na posouzení věci ničeho nemění.

18. Žalované lze jistě přisvědčit v tom, že pokud má nést odpovědnost za řádný průběh odvolací řízení a včasné vydání rozhodnutí v něm, musí mít možnost s případnou nečinností správního orgánu I. stupně něco udělat. Soud nekonstatuje, že by postup žalované spočívající ve vydání „opatření“ vůči prvostupňovému správnímu orgánu, který se dopouštěl průtahů s předložením správního spisu, byl nezákonný. Je jistě na žalované jakožto hierarchicky nadřízeném orgánu Ministerstva vnitra, jakým konkrétním způsobem (například právě vydáním opatření s uložením povinnosti předložit spis) si zajistí nezbytnou součinnost správního orgánu prvního stupně. Takový postup však má toliko interní charakter a slouží ke vzájemné koordinaci orgánů veřejné správy bez průtahů. Vydání opatření žalovanou ovšem rozhodně nepředstavovalo poskytnutí ochrany žalobci před její nečinností ve smyslu § 80 správního řádu. Toto ustanovení se totiž vztahuje jen na nevydání rozhodnutí či nezahájení řízení (prvostupňový správní orgán však v nyní řešené věci měl toliko předložit spis nadřízenému orgánu, nikoliv vydat rozhodnutí).

19. Žalovaná tvrdí, že vydaným opatřením proti nečinnosti sjednala nápravu v postupu prvostupňového správního orgánu. Krajský soud ovšem zdůrazňuje, že nečinným byla právě žalovaná, a to s vydáním rozhodnutí. Opatření proti nečinnosti by proto musela žalovaná vydat „sama vůči sobě“, což je postup správním řádem nepředvídaný. Aby bylo možné uzavřít, že došlo ke sjednání nápravy, musel by opatření proti nečinnosti vydat nadřízený žalované (ministr vnitra), toto opatření by muselo směřovat přímo k vydání rozhodnutí (nikoliv toliko k předložení správního spisu) a především by muselo být žalovanou fakticky respektováno. K takovému postupu ovšem nedošlo, žalovaná doposud nerozhodla. Argumentace žalované uplatněná ve vyjádření k žalobě proto není důvodná.

20. V případě důvodnosti žaloby na ochranu proti nečinnosti soud žalovanému stanoví lhůtu ke splnění povinnosti vydat rozhodnutí. Délka této lhůty je na uvážení soudu. Zákon uvážení soudu omezuje pouze tím, že musí jít o lhůtu přiměřenou, a ne delší, než je lhůta určená zvláštním zákonem pro vydání požadovaného aktu. Soud není při určování lhůty vázán tím, jakou lhůtu žalobce navrhl v žalobě (§ 80 odst. 3 s. ř. s.). Uložená lhůta nutně musí odrážet konkrétní okolnosti případu. Obecně ale platí, že soudem „určená lhůta k vydání rozhodnutí by měla reflektovat zájem na co nejrychlejším reálně možném odstranění této nečinnosti. V zásadě lze konstatovat, že soud by měl v rámci zákonem stanoveného maximálního rozpětí určit lhůtu co nejkratší, která ale ještě poskytuje prostor potřebný jednak pro urychlené vykonání těch úkonů, které je ve správním řízení nezbytné učinit před vydáním rozhodnuti', jednak pro vydání samotného rozhodnuti“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 9 Azs 21/2017-57, bod 22). Identifikace úkonů, které bude muset správní orgán před vydáním rozhodnutí provést, a zdůvodnění jejich nezbytnosti je na žalovaném. Jestliže správní orgán ve vyjádření k žalobě nebo k výzvě soudu takové úkony neuvede, či je zcela nekonkrétní, soud při stanovení lhůty zohlední jen ty úkony, jejichž provedení před vydáním rozhodnutí plyne přímo ze zákona (srov. tentýž rozsudek, body 23-24).

21. Komise v rámci nového posouzení hodnotí soulad důvodů neudělení dlouhodobého víza s důvody uvedenými v § 56 ZPC (§ 180e odst. 7 ZPC); důvodem žádosti o nové posouzení přitom nemohou být skutečnosti, které cizinec nedoložil nebo neuvedl v žádosti o udělení dlouhodobého víza. Nelze tedy předpokládat zdlouhavý proces, který by musel vydání takového rozhodnutí předcházet. Současně však soud reflektuje, že žalobce v žádosti o nové posouzení navrhuje žalované, aby si vyžádala sdělení Provozně ekonomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně k možnosti jeho pozdějšího nástupu ke studiu; provedení tohoto úkonu (pakliže by mu chtěla žalovaná vyhovět) nutně zabere nějaký čas. Soud proto shledal přiměřenou lhůtou pro vydání rozhodnutí žalovanou třicet dnů od právní moci tohoto rozsudku.

22. Krajský soud v souladu se žalobním návrhem podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalované, aby do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku vydala rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 7. 4. 2026 o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, které žalobci nebylo uděleno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 19. 2. 2026, č. j. OAM-14170-8/DV-2025 (výrok I.).

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byl žalobce úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů řízení.

24. Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na to, že žaloby proti nečinnosti lze považovat za obdobné tzv. „formulářovým žalobám“, neboť se jedná o návrh, který má podobu ustáleného vzoru, jenž se od něj odlišuje toliko v minimální míře. Krajský soud nemá za to, že by takový závěr bylo možné učinit paušálně, bez ohledu na procesní situaci v jednotlivé věci, případně bez poukazu na konkrétního advokáta takto postupujícího. Žalovaná nedoložila, že by právě zástupce žalobce opakovaně podával obdobně formulované nečinností žaloby, jejichž obsah by se v zásadě neměnil; soudu pak tato skutečnost není známa ani z jeho přední činnosti. Krajský soud proto při výpočtu nákladů řízení nevycházel z toho, že by se v případě nyní projednávané žaloby jednalo o formulářové podání.

25. Za účelně vynaložené náklady žalobce v tomto řízení považoval krajský soud zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a dále mimosmluvní odměnu jeho zástupce. Ta sestává z celkem dvou úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ sepis žaloby. Za oba tyto úkony činí odměna 4 620 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“)]. K tomu je nutné připočíst paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony po 450 Kč [§ 13 odst. 4 AT]. Odměna zástupce žalobce v souhrnu činí 10 140 Kč. Advokát není plátcem DPH. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 140 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 17. července 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce