22 A 24/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobců: a) M. D., nar. X b) A. A., nar. X c) nezl. R. D., nar. X d) nezl. A. D., nar. X všichni st. příslušnost X, t. č. pobytem X všichni zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje sídlem Svatoplukova 84b, 615 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 13. 6. 2026, č. j. KRPB-123594-17/ČJ-2026- 060022-Z, a ze dne 13. 6. 2026, č. j. KRPB-123593-14/ČJ-2026-060022-Z, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobci se společně podanou žalobou domáhají zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2026, č. j. KRPB-123594-17/ČJ-2026-060022-Z, a ze dne 13. 6. 2026, č. j. KRPB-123593-14/ČJ- 2026-060022-Z (dále jen „napadená rozhodnutí“), kterými bylo rozhodnuto, že se žalobci a) a b) podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), zajišťují za účelem jejich předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, jímž je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2024/1351 ze dne 14. května 2024, o řízení azylu a migrace, o změně nařízení (EU) 2021/1147 a (EU) 2021/1060 a o zrušení nařízení (EU) č. 604/2013 (dále jen „nařízení č. 2024/1351“). Doba jejich zajištění byla podle § 129 odst. 7 ve spojení s § 125 odst. 1 ZPC stanovena na 18 dnů od okamžiku omezení jejich osobní svobody, tj. od 12. 6. 2026 do 29. 6. 2026.

II. Žaloba

2. Žalobci namítají, že žalovaná dostatečným způsobem nezohlednila nejlepší zájem dětí ve vztahu k nezletilým žalobcům c) a d). Dle stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte k Úmluvě o právech dítěte nemůže být dítě nikdy omezeno na osobní svobodě pouze z důvodu pobytového stavu jeho rodičů nebo zletilých příbuzných. Výbory OSN České republice opakovaně doporučily praxi zajišťování dětí okamžitě ukončit; dle žalobců je přitom Česká republika vázána také navazujícími výkladovými stanovisky k Úmluvě. Napadená rozhodnutí tak nemohla být dle jejich názoru vůbec vydána. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) je zajištění dítěte doprovázeného rodinnými příslušníky možné pouze za velmi výjimečných okolností a jen na nezbytně nutnou dobu (několika dnů), a to při posouzení tří kumulativních faktorů: věku dítěte, délky zajištění a podmínek zajištění.

3. Žalovaná se dle žalobců nezabývala reálným stavem chorvatského azylového systému z hlediska nejlepšího zájmu dítěte. Podmínkám v Chorvatsku se věnovala toliko obecně, a nikoliv specificky ve vztahu k rodinám s dětmi. K tomu žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 8. 2. 2021, č. j. 5 Azs 166/2020-54.

4. Zajištění v délce 18 dní je podle žalobců nepřiměřené a nemůže obstát ve světle judikatury ESLP. Poukazují na velmi nízký věk žalobců c) a d).

5. Dále žalované vytýkají, že se zcela nedostatečně zabývala alternativami k jejich zajištění. Po dobu řízení o předání mohli být umístěni v pobytovém středisku. Jelikož se v případě žalobců c) a d) jedná o děti, měla žalovaná přistoupit k uplatnění mírnějšího opatření dle § 123 odst. 1 písm. d) ZPC. Případně měla žalovaná neuložení této alternativy řádně odůvodnit, což však v napadených rozhodnutích neučinila.

6. Konečně žalobci také namítají, že žalovaná nezohlednila jejich zranitelnost. Ačkoliv ZPC neobsahuje výslovnou povinnost pro správní orgán zabývat se v rozhodnutí o zajištění zranitelností cizince, tato povinnost vyplývá z obdobných ustanovení zákona o azylu, které lze v případě zajištění dle ZPC aplikovat analogicky. Plyne i z práva EU a mezinárodněprávních závazků. Žalovaná v průběhu řízení nedostála své povinnosti identifikovat žalobce jako zranitelné osoby a následně k nim podle toho přistupovat.

III. Vyjádření žalované

7. Žalovaná má za to, že rozhodnutí o zajištění žalobců byla vydána v souladu s právními předpisy a že byla dostatečně a řádně odůvodněná. Otázkou nejlepšího zájmu nezletilých dětí se zabývala v rámci posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života rodičů. Dospěla k závěru, že pro děti je nejvhodnější, aby zůstaly spolu se svou rodinou a aby všichni její členové byli společně a co nejrychleji přemístěni do příslušného členského státu, kde bude projednána jejich žádost o mezinárodní ochranu. Z tohoto důvodu byla rodina umístěna do zařízení v Bělé-Jezové, které je uzpůsobeno pobytu rodin s nezletilými dětmi, a to jak z hlediska vybavení a personálního zajištění, tak poskytovaných služeb a celkového režimu.

8. Dále se žalovaná zabývala také tím, zda by po přemístění do Chorvatska žalobcům hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Dospěla k závěru, že takové riziko nehrozí. Chorvatsko jako členský stát Evropské unie musí dodržovat minimální standardy ochrany základních práv a žalovaná nemá k dispozici žádné relevantní informace, které by nasvědčovaly opaku. Také samotní žalobci neuvedli konkrétní skutečnosti, jež by svědčily o riziku špatného zacházení.

9. Žalovaná se rovněž zabývala možností využití alternativ k zajištění. Naznala však, že tyto alternativy by nebyly účinné vzhledem k cíli řízení, kterým je přemístění žalobců do Chorvatska, a neodstranily by riziko jejich útěku. Na tomto stanovisku nadále setrvává.

IV. Posouzení věci soudem

10. Soud o věci samé rozhodl bez jednání postupem dle § 172 odst. 5 ZPC, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné.

11. Nejdříve se soud zabýval otázkou aktivní procesní legitimace nezletilých žalobců c) a d), neboť tito nebyli adresáty napadených rozhodnutí. Právo podat proti rozhodnutí žalobu přitom má ten, kdo tvrdí, že se napadené rozhodnutí negativně projevilo v jeho právní sféře [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Judikatura obecně vychází z toho, že rozhodnutím o zajištění dospělého příbuzného dochází k zásahu také do právní sféry nezletilého cizince, je-li spolu s ním ubytován v zařízení pro zajištění cizinců. Nezletilí cizinci tak fakticky sdílí stejný režim jako jejich zákonní zástupci, čímž jsou sami zbaveni osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14, nebo např. rozsudky NSS ze dne 16. 6. 2023, č. j. 2 Azs 275/2022-34, ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, či ze dne 17. 5. 2022, č. j. 7 Azs 324/2021-55). Žalobci c) a d) tedy jsou aktivně legitimováni k podání žaloby.

12. Ohledně rozsahu přezkumu postupoval soud v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něj je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS).

13. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Je třeba předeslat, že přímo ve vztahu k zajištění dospělých žalobců a) a b) není v žalobě namítáno nic. Žalobci věcně nijak nerozporují závěry správního orgánu, že řádně zjištěný skutkový stav naplňuje všechny kumulativní podmínky pro zajištění zletilého cizince za účelem jeho předání podle nařízení č. 2024/1351, tedy že 1/ cizinec vstoupil nebo pobýval na území České republiky neoprávněně, 2/ existuje předpoklad jeho předání, 3/ vůči cizinci nelze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, 4/ existuje riziko útěku cizince a 5/ zajištění je přiměřené.

15. Lze shrnout, že podstatou projednávané věci je argumentace upozorňující na to, že žalobci c) a d) jsou nezletilí, přičemž bylo pochybením žalované, pokud tuto skutečnost v rámci napadených rozhodnutí řádně nereflektovala, resp. nehodnotila nejlepší zájem dítěte, a to i s ohledem na možnost předání žalobců do Chorvatska.

16. Nejvyšší správní soud se již případy zajištění nezletilých cizinců opakovaně zabýval. Z jeho judikatury vyplývá, že zajištění nezletilých cizinců (resp. jejich umístění do zařízení pro zajištění cizinců společně s jejich rodiči) je v obecné rovině možné, byť podléhá přísnějším podmínkám než zajištění zletilých cizinců (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, č. 3876/2019 Sb. NSS; ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 167/2018-72; ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 112/2018-83; nebo ze dne 31. 8. 2022, č. j. 2 Azs 321/2021-65). Zajištění nezletilých cizinců ve své judikatuře obecně nevylučuje Ústavní soud (srov. nález ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14) ani ESLP. Právně nezávazná stanoviska Výboru OSN pro práva dítěte, dle kterých je zajištění dítěte vždy v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, na tomto závěru sama o sobě ničeho nemění (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2025, č. j. 3 Azs 233/2024-59).

17. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, přehledně shrnul judikaturu ESLP a jednoznačně konstatoval, že ani ona obecně zajištění nezletilých cizinců nevylučuje. V rozsudku ze dne 12. 7. 2016 ve věci A. M. a ostatní proti Francii, č. 24587/12, ESLP neshledal porušení čl. 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost), protože vnitrostátní orgány účinně zkoumaly, zda bylo zajištění rodiny skutečně nejzazším opatřením, které nelze nahradit jiným méně omezujícím (svá rozhodnutí opřely o tři důvody: odmítnutí kontaktovat cizineckou policii za účelem zorganizování odjezdu, absence dokladu totožnosti a nejistý dočasný charakter ubytování rodiny). Zajištění proběhlo v souladu se zákonem a sledovalo legitimní cíl boje proti nelegální imigraci a kontroly vstupu a pobytu cizinců na území státu. Ohledně přiměřenosti zajištění ESLP zdůraznil, že při hledání rovnováhy mezi zajištěním ochrany veřejného zájmu a individuálních práv je nutné zohlednit též Úmluvu o právech dítěte. Při rozhodování o zajištění musí vnitrostátní orgány přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte; tento princip musí být při jakémkoli rozhodování týkajícím se dětí rozhodujícím faktorem. Nejlepší zájem dítěte přitom vyžaduje, aby byla v největší možné míře zachována jednota rodiny a k zajištění bylo přistoupeno až k jako poslednímu možnému opatření poté, co byly prověřeny všechny jeho možné alternativy. V případech zajištění rodin s dětmi je třeba zkoumat, zda u cizinců existuje zvláštní riziko útěku, které činí zajištění nezbytným, zda byly zvažovány alternativy k zajištění a zda příslušné orgány vyvinuly veškeré úsilí k urychlené realizaci vyhoštění, které by zkrátilo dobu zajištění na minimum.

18. Je pravdou, že v minulosti ESLP opakovaně shledal porušení čl. 3 Úmluvy ve vztahu k zajištění dětí doprovázejících své rodiče z důvodu společného působení tří faktorů: nízkého věku dětí, délky zajištění a neuzpůsobeného typu zařízení. Přesto platí, že zajištění nezletilých neporušuje čl. 3 Úmluvy automaticky, ale vždy se zřetelem na konkrétní okolnosti případu (srov. S. F. a ostatní proti Bulharsku, č. 8138/16, rozsudek ze 7. 12. 2017). Např. ve věci Muskhadzhiyeva a ostatní proti Belgii, č. 41442/07, rozsudek ze dne 19. 1. 2010, byly děti zadrženy po dobu jednoho měsíce; soud vzal v potaz jejich věk, délku zadržení, skutečnost, že detenční zařízení nebylo vhodné pro děti, a též lékařskou zprávu, že měly v důsledku pobytu v detenčním centru závažné psychologické problémy. Ve věci Kanagaratnam a ostatní proti Belgii, č. 15297/09, rozsudek ze dne 13. 12. 2011, byla doba detence nezletilých čtyři měsíce; porušení čl. 3 soud shledal s ohledem na (a) nevhodnost detenčního centra pro děti, (b) děti byly zcela odděleny od otce, který byl zatčen jinde, (c) jejich matka, která s nimi byla zajištěna v centru, nebyla s to o děti náležitě pečovat, (d) délku detence. Odkázat lze též na judikaturu ESLP proti Francii (věci R. M. a další proti Francii, č. 33201/11, rozsudek ze dne 12. 7. 2016; A. B. a další proti Francii, č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. 7. 2016; R. K. a další proti Francii, č. 68264/14, rozsudek ze dne 12. 7. 2016; R.C. a V.C. proti Francii, č. 76491/14, rozsudek ze dne 12. 7. 2016). V těchto věcech soud shledal porušení čl. 3 Úmluvy, ovšem upozornil na individuální okolnosti každého případu. Jedno řešené zařízení bylo umístěno hned vedle přistávací dráhy letiště, takže stěžovatelé byli vystaveni vysokému hluku. V jiném zařízení nebyli děti dostatečně odděleni od části zařízení pro dospělé, byli vystaveni celodenním hlasitým hlášením z reproduktorů atd.

19. Konečně rozsudek ESLP ve věci S. F. a další proti Bulharsku se týkal zajištění v době vrcholící evropské migrační krize v roce 2015, Soud jako porušení čl. 3 Úmluvy dovodil zajištění v detenčním centru, kde po příjezdu byli stěžovatelé prohledáni a následně zbaveni všech svých osobních věcí včetně plen, dětské lahve a mléka pro jejich roční dítě. Po umístění do cely nedostali žádné jídlo ani pití a nebylo jim dovoleno jít na toaletu. Protože v cele nebyla ani žádná nádoba, museli konat potřebu na podlahu. Podmínky panující v zajišťovacím zařízení byly celkově velmi špatné a nelze je považovat za vyhovující ani pro krátký pobyt pro děti.

20. Z této judikatury vychází ve své praxi též Ústavní soud. Podle něj na „zajištění dětí v imigračním kontextu jsou kladeny ještě přísnější požadavky s ohledem na vůdčí princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ta nad rámec výše řečeného požaduje, aby ke zbavení osobní svobody bylo přistoupeno jako ke krajnímu opatření na nejkratší nutnou dobu. Přítomnost dětí doprovázejících své rodiče v zařízení pro zajištění cizinců bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy jen tehdy, pokud vnitrostátní orgány prokáží, že k tomuto krajnímu řešení přistoupily až poté, co s ohledem na konkrétní individuální okolnosti případu ověřily, že jiné opatření, které méně zasahuje do osobní svobody, není možné přijmout“ [nález ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14 (N 72/85 SbNU 277)].

21. Podle § 129 odst. 1 ZPC platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že nelze-li předání cizince uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Podle odst. 4 dotčeného ustanovení, policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Dle odst. 7 věty první daného ustanovení dále platí, že policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince.

22. Ze shora uvedených východisek krajský soud vycházel při hodnocení nyní projednávaného případu.

23. Soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí ve věci se jasně podává, že žalovaná formálně zajistila pouze zletilé žalobce a) a b), přičemž nezletilí žalobci c) a d) s nimi jako se svými zákonnými zástupci byli v zařízení „ubytováni“. Přesto lze konstatovat, že jakkoliv napadenými rozhodnutími žalované byli výslovně zajištěni pouze zletilí žalobci, stejné účinky měla tato rozhodnutí i na nezletilé žalobce, neboť v jejich důsledku byli umístěni do zařízení pro zajištění cizinců spolu se svými zletilými zákonnými zástupci. Nezletilí žalobci c) a d) tak za vyvstalé situace de facto sdíleli stejný režim jako jejich zákonní zástupci (srov. již odkazované rozsudky ESLP ve věcech A. B. a další proti Francii, R. K. a další proti Francii, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3289/14).

24. Žalobci právě na tomto základě namítali protiústavnost svého zajištění, neboť to bylo dle jejich názoru v rozporu s nejlepším zájmem dítěte [tj. nezletilých žalobců c) a d)]. Jak přitom plyne z výše odkazované judikatury, zajištění dítěte není samo o sobě vyloučeno, je však podřízeno přísnějším podmínkám než zajištění zletilých cizinců. Právní předpisy totiž v této souvislosti opakovaně zdůrazňují nejlepší zájem dítěte. Ústavní soud s odvoláním na judikaturu ESLP ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3289/14 uvedl, že „aby bylo vůbec možné se zabývat špatným zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy, musí napadené zacházení překročit minimální úroveň závažnosti. Její posouzení je relativní a závisí na všech okolnostech případu, jako je délka zacházení, jeho fyzické a psychické dopady na oběti, a v některých případech také na pohlaví, věk či zdravotní stav oběti. Se zbavením osobní svobody je nevyhnutelně spojena jistá míra utrpení či ponížení, stát proto musí zajistit, aby podmínky zbavení osobní svobody respektovaly lidskou důstojnost a aby osoby zbavené svobody nebyly vystaveny tísni nebo strádání o intenzitě přesahující nevyhnutelný stupeň utrpení, který je s detencí spojen a je jí vlastní.“ Při rozhodování o detenci dětí je třeba zvážit působení tří faktorů, a to nízkého věku dětí, délky zajištění a neuzpůsobeného typu zařízení. Žalovaná tedy musí vzít vždy do úvahy nejlepší zájem dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

25. V nyní řešené věci je nutno zdůraznit, že žalobci v žalobě neuvedli zhola žádné konkrétní okolnosti, proč by právě jejich zajištění, zejména s ohledem na nezletilé žalobce c) a d), bylo ve smyslu nadepsaných judikaturních závěrů protiprávní. Žalobci toliko a priori vylučují možnost vydání napadených rozhodnutí, resp. zajištění nezletilých osob. Jejich argumentace je pouze „principiální“. Žalobci ovšem ve svých značně obecných námitkách neuvedli žádné negativní průvodní okolnosti jejich zajištění. Nespecifikovali jakékoliv konkrétní nežádoucí dopady na nezletilé žalobce c) a d), tedy co, proč a jak na nezletilé negativně působí. Stejně tak ani nepopsali konkrétní důvody, proč by Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová bylo nevhodné pro nezletilé osoby (např. které režimové podmínky či vybavení zařízení jsou dle jejich přesvědčení nevyhovující).

26. Soud v tomto ohledu podotýká, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová je zařízeno i pro pobyt zranitelných osob, resp. je vhodné též z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte, neboť je dostatečně vybaveno pro zajištění cizinců a pobyt nezletilých dětí (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019-50, ze dne 27. 8. 2020, č. j. 4 Azs 461/2019-49, ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018-60, nebo ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 167/2018-72). Z výše odkazovaných rozsudků je zřejmé, že v tomto konkrétním zařízení je dostupná lékařská péče, že je v něm pro nezletilé připraveno zázemí, působí tam řada profesionálně vyškolených a vzdělaných sociálních pracovníků, kteří mají zkušenosti s prací s nezletilými, pomáhají jim překonávat traumata, podporují schopnost adaptace na nové prostředí, jejich rozvoj a integraci. Vychovatelé směřují své činnosti také k všestrannému rozvoji dětí, přičemž je vše přizpůsobeno věku dítěte a důraz je kladen na bezpečí klientů za současného zajištění péče psychologa.

27. Ostatně i žalovaná v napadených rozhodnutích obsáhle popsala a zhodnotila podmínky panující v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová. Poukázala na to, že toto zařízení je dostatečně přizpůsobeno i pro pobyt rodin s nezletilými dětmi. Rodiny zde bývají ubytovány v samostatném pokoji s vlastním sociálním zařízením a jídelním koutem. Děti mohou i se svými rodiči uvnitř budovy navštěvovat dětské centrum, případně využít i venkovních prostor areálu jako dětské hřiště, kde jsou umístěny skluzavky, prolézačky, houpačky a pískoviště. K dispozici mají i služby psychologa a pedagoga volnočasových aktivit. Rodičům i jejich dětem jsou běžně dostupné knihovna, čajovna, tělocvična a výtvarná dílna. Uvedené zařízení tak bylo žalovanou shledáno za nejlepší řešení, jak nezpřetrhat vazby žalobců jako rodinných příslušníků.

28. Soud má tedy za to, že žalovaná mimo jakoukoliv pochybnost při umístění žalobců do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová zohlednila také skutečnost, že žalobci c) a d) jsou nezletilí, přičemž vzala v potaz jejich nejlepší zájem spočívající v tom, aby zůstali se svými zákonnými zástupci. Neopomněla se odpovídajícím způsobem vypořádat ani s otázkou způsobilosti daného zařízení pro pobyt dětí. Žalobci tudíž od sebe nebyli odděleni a žalovaná jim umožnila pobývat společně v zařízení určeném pro rodiny s dětmi, tj. v zařízení nepochybně vyšší kvality oproti běžným zařízením pro zajištění cizinců. Žalovaná tak vyhověla i doktrinálním požadavkům na nejlepší zájem dítěte plynoucím z Úmluvy o právech dítěte, neboť napadenými rozhodnutími zachovala rodinné vztahy žalobců umístěním celé rodiny do téhož zařízení. Jak už také bylo výše uvedeno, žalovaná současně zohlednila i to, jaké služby jsou z hlediska péče o dítě, jeho ochrany a práva na dosažení nejlepší zdravotní péče pro žalobce v zařízení poskytovány a jaké možnosti v tomto zařízení budou mít.

29. K samotné délce zajištění soud uvádí, že tato byla stanovena na dobu 18 dnů (od 12. 6. 2026 do 29. 6. 2026). Žalovaná vycházela z § 129 odst. 7 ZPC, čl. 44 odst. 3 a čl. 45 odst. 1, 4 nařízení č. 2024/1351. O zajištění žalobců bylo rozhodnuto ve fázi, kdy ještě nebylo požádáno o jejich přijetí zpět do Chorvatska. Platí přitom, že s marným uplynutím lhůty pro podání žádosti o přemístění cizince do příslušného členského státu je spojena povinnost ukončit jeho zajištění. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015-32, plyne, že „cizinec nesmí být zadržován po marném uplynutí lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, respektive po marném uplynutí lhůty pro realizaci přemístění. Z těchto dvou lhůt tak nařízení implicitně činí zároveň maximální doby trvání zajištění. […] tyto maximální doby je nutno respektovat již v rámci stanovení doby zajištění cizince v rozhodnutí o jeho zajištění (popř. prodloužení doby trvání zajištění). […] Nepodal-li dosud žádost o převzetí nebo přijetí zpět, nesmí přicházet v úvahu možnost, že by byl cizinec na základě rozhodnutí o zajištění zadržován přes marné uplynutí lhůty pro podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět“ (obdobně srov. rozsudky NSS ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 167/2018-72, ze dne 27. 5. 2019, č. j. 8 Azs 244/2017-64, ze dne 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 112/2018-83, nebo ze dne 9. 10. 2019, č. j. 7 Azs 108/2019-35). Jakkoli se tato judikatura týkala nařízení č. 604/2013, je nadále aplikovatelná taktéž na postupy dle nyní účinného nařízení.

30. Žalovaná v této fázi řízení nemohla předjímat, kdy, popř. zda vůbec, jí bude doručen souhlas Chorvatska s přijetím žalobců zpět. Současně vysvětlila, jak dospěla právě ke zvolené lhůtě. Uvedla, že stanovila dobu zajištění tak, aby její konec nepřesáhl lhůtu dvou týdnů od jednání, které nahradilo pokus o nalezení shody v nefungujících systému EURODAC (snaha o daktyloskopování, podání vysvětlení žalobců), k čemuž došlo dne 13. 6. 2026. Konec lhůty připadl na sobotu 27. 6. 2026, pročež byl posunut na pondělí 29. 6. 2026 (čl. 75 nařízení č. 2024/1351). Doba zajištění byla stanovena zcela v souladu s předmětným nařízením EU.

31. Soud neshledal důvodnou ani námitku, že se žalovaná dostatečně nezabývala délkou zajištění s ohledem na nezletilé žalobce c) a d). Žalovanou byla náležitě hodnocena způsobilost (vhodnost) místa zajištění pro pobyt dětí, přičemž v tomto směru soud neshledal žádné pochybení. Žalovaná také uvážila nad konkrétními kroky v rámci dublinského řízení, které bude nutno učinit k realizaci předání žalobců do Chorvatska, a dobu zajištění stanovila na dva týdny od okamžiku omezení osobní svobody žalobců, ve které musí Česká republika podat žádost o přijetí žalobců zpět Chorvatska. Soud nepovažoval stanovenou dobu zajištění 18 dnů z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte za nepřiměřenou. V napadených rozhodnutích byla práva žalobců dostatečně šetřena, a to z hlediska vhodnosti místa zajištění, jejich společného umístění a možnosti vedení společného rodinného života. Soud, stejně jako předtím žalovaná, si jsou vědomi zranitelnosti nezletilých žalobců c) a d), avšak z provedených pohovorů s jejich zákonnými zástupci nevyplynulo, že by nezletilí měli jakékoliv (specifické) problémy či potřeby. Nebyla z nich zřejmá ani žádná okolnost, pro kterou by zajištění mohlo mít na žalobce závažnější (intenzivnější) negativní dopady; netrpí například psychickým onemocněním, úzkostí, depresemi apod. Žalobkyně b) uvedla, že je zdráva, nemá žádné obtíže, manžel i obě děti jsou také zdravé. Dle soudu zůstává zásadní okolností to, že v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová je umístěna celá rodina žalobců a prostředí zařízení je uzpůsobeno pro pobyt nezletilých. Doba zajištění tedy v kontextu právě projednávané věci odpovídá požadavku toho, že musí být vždy co nejkratší, odpovídat efektivní práci žalované s transferem zajištěných, věku dětí a jejich individuální situaci.

32. Nadto soud v souvislosti s problematikou (ne)přiměřeností délky zajištění poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3289/14, ve kterém se zabýval situací, kdy byli v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová umístěni nezletilí ve věku tří a šesti let po dobu celkem 50 dnů v roce 2014. V tomto případě Ústavní soud porušení čl. 3 Úmluvy neshledal. V nynější věci byla přitom žalovanou stanovena výrazně kratší doba zajištění než v případě projednávaném Ústavním soudem; současně došlo i k výraznému zlepšení podmínek v předmětném zařízení, jak to již bylo vysvětleno výše. Tím spíše tedy není důvod pro shledání porušení čl. 3 Úmluvy.

33. V žalobě je též namítáno, že se žalovaná nezabývala možností realizace transferu nezletilých žalobců c) a d) a že byl nedostatečně hodnocen azylový systém Chorvatska v kontextu situace rodin s dětmi.

34. Soud považuje za nutné předně poukázat na obsah podání vysvětlení zletilých žalobců, kteří uvedli, že v Chorvatsku se k nim chovali slušně; důvodem jejich odchodu nebylo špatné zacházení nebo špatné pobytové podmínky, ale to, že chtěli do Německa. Žádné relevantní negativní zkušenosti s azylovým řízením v Chorvatsku tudíž neuvedli, ani nepoukázali na jakékoli systémové nedostatky azylového řízení či pobytových zařízení v Chorvatsku. Neformulovali tedy zhola žádné výtky, které by měli vůči zacházení a podmínkám v zemi, do níž mají být přemístěni.

35. V této souvislosti soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který se opakovaně vyjádřil k míře, v jaké se žalovaná musí zabývat otázkou systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Stěžejním je rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017-29, v němž bylo uvedeno, že „rozhoduje-li správní orgán o zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu, je povinen i přes poměrně krátkou dobu (žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě) se s ohledem na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.“ Rozšířený senát rovněž připomněl, že evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí a dodržuje základní unijní práva (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011, C- 411/10 a C-493/10), přičemž s ohledem na tuto zásadu má žalovaná povinnost otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sama k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti (srov. např. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 226/2019-26, či ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Azs 150/2019- 19).

36. Žalovaná je tak povinna zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou jí známy z úřední činnosti či vyplývají z rozhodovací praxe soudů, dále skutečnosti obecně známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovanými cizinci. Z těchto hledisek je nezbytné vždy učinit úvahu, zda není předání do konkrétního členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori vyloučené. Teprve v následném řízení o předání se zevrubně ověří, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně realizovatelné (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017-54, ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018-21, a ze dne 10. 7. 2020, č. j. 5 Azs 307/2019-22). Možno též připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018-21, ze kterého se podává, že „je nutné respektovat zásadu vzájemné důvěry, která vychází z práva EU. (…) Společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného státu. (…) Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli dublinského nařízení zajištěn za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidsko-právními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie“.

37. Soud konstatuje, že z rozhodovací praxe správních soudů, z úřední činnosti, ani z obecně dostupných informací nevyplývají žádné poznatky o tom, že by konkrétně v Chorvatsku docházelo k systémovým nedostatkům či alespoň relevantním pochybnostem o fungování azylového řízení. S ohledem na zjištěné okolnosti nelze ani dovodit, že by žalobcům předáním do tohoto státu EU hrozilo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU, či že by žádosti o mezinárodní ochranu byly v tomto státě posuzovány v rozporu se zásadami azylového práva. Chorvatsko patří mezi demokratické země EU s fungujícím právním systémem, dodržuje odpovídající standard ochrany lidských práv a je obecně považováno za bezpečnou zemi. Jak přitom s odkazem na informace Ministerstva vnitra o azylovém systému Chorvatska uvedla v napadených rozhodnutích již žalovaná, jedná se o stát Evropské unie, který dodržuje lidská práva a je schopen jejich dodržování zajistit, přičemž také umožňuje činnost nezávislým subjektům právě na tato práva dohlížet. Česká republika standardně zahajuje a vede dublinská řízení o předání žadatelů o mezinárodní ochranu podanou v Chorvatsku, a tato předání také realizuje. Žalovaná tak neshledala důvody, na základě kterých by se mohla alespoň domnívat, že v případě Chorvatska dochází k systematickým nedostatkům v azylovém řízení. Ani podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu v Chorvatsku nebylo možno považovat za rozporné s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Na úrovni Evropské unie ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva pak dle žalované nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí, které by aktuálně deklarovalo systematické nedostatky ve věci mezinárodní ochrany či přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Chorvatsku. Stejně tak ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko o tom, aby se státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Chorvatska. Na základě zohlednění všech nadepsaných skutečností tudíž žalovaná v napadených rozhodnutích srozumitelně uzavřela, že předání všech žalobců, tedy i nezletilých žalobců c) a d), je reálné.

38. Pokud jde obecně o závěr o realizovatelnosti předání do Chorvatska, odkazuje soud např. na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 34 Az 13/2024; ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 41 Az 14/2024; ze dne 21. 3. 2025, sp. zn. 34 Az 4/2025; či Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 54 A 16/2024; ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 78 A 6/2024; či ze dne 12. 11. 2024, sp. zn. 175 A 17/2024.

39. V nyní projednávané věci je pak součástí správního spisu dokument Chorvatsko: Informace OAMP, 18. září 2025, s podtitulem Azylový systém, Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťování a azylové a dublinské statistiky. Právě k témuž dokumentu, pouze ve znění ke dni 16. srpna 2023, se již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, č. j. 3 Azs 233/2024- 59, následovně: „Tento dokument pojednává o jednotlivých aspektech azylového systému v Chorvatsku včetně zacházení s nezletilými a jinými zranitelnými osobami. Z toho je zřejmé, že se žalovaná zabývala stavem azylového řízení v Chorvatsku také s ohledem na nejlepší zájem nezletilých stěžovatelů.“ 40. Dle názoru soudu se proto žalovaná otázkou možné existence systémových nedostatků v Chorvatsku, resp. možností realizace transferu žalobců do tohoto státu, v napadených rozhodnutích zabývala zcela přezkoumatelně a způsobem odpovídajícím výše popsaným judikaturním požadavkům, přičemž v rámci daného hodnocení též nepochybně uvážila (reflektovala) fakt, že se ve věci žalobců jednalo o rodinu s dětmi.

41. Na tomto závěru nic nemění odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2021, č. j. 5 Azs 166/2020-54, neboť v něm byla řešena situace, kdy žalovaná ve svém hodnocení „zcela ignorovala“ skutečnost, že byl tehdejší stěžovatel v době zajištění nezletilý. V tom se tudíž žalobci poukazovaný případ významně odlišuje od nyní projednávané věci, ve které, jak už bylo dříve popsáno, žalovaná seznatelně vycházela z toho, že žalobci c) a d) jsou nezletilí. Není též pravdou, že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná v kontextu přijímacích podmínek v Chorvatku. Soud dodává, že ke stejnému závěru ve skutkově a právně obdobné situaci dospěl také např. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 21. 10. 2024, č. j. 78 A 5/2024-39 (kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením NSS ze dne 27. 2. 2025, č. j. 3 Azs 232/2024-61) či v rozsudku ze dne 14. 11. 2024, č. j. 78 A 6/2024-45 (kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením NSS ze dne 19. 3. 2025, č. j. 7 Azs 311/2024-73).

42. Konečně krajský soud konstatuje, že žalovaná v rámci napadených rozhodnutí také zvážila varianty zvláštních opatření za účelem vycestování cizinců z území a přistoupila k zajištění jako k poslední možnosti poté, co se jakákoliv jiná možnost ukázala pro tento případ nepoužitelná. Žalobci ostatně v žalobě ani konkrétně netvrdili, že by v jejich případě přicházela do úvahy některá z alternativ k zajištění stanovených v ZPC, jako je finanční záruka či jiné povinnosti cizinců (viz § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců). Namísto toho v žalobě značně povšechně tvrdili, že s ohledem na nejlepší zájem nezletilých žalobců c) a d) se žalovaná měla zabývat jejich umístěním do pobytového střediska jako alternativy k zajištění.

43. Soud ve shodě se žalovanou vyhodnotil, že v případě žalobců uložení žádného ze zvláštních opatření nepřipadalo v úvahu, přičemž při uložení některého z těchto zvláštních opatření by naopak s největší pravděpodobností došlo ke zmaření realizace předání žalobců do Chorvatska.

44. Žalobce a) při podání vysvětlení konstatoval, že do přijímacího střediska v Chorvatsku nešli, protože jejich cílem je Německo, kde dostanou podporu. Není ochoten se dobrovolně vrátit do Chorvatska. V ČR nikoho neznají, nemají zde ubytování, jen projíždějí. Cílem cesty je Německo. Má hotovost 350 Euro. Jiné úspory ani účty nemají. Nikdo za ně nemůže složit finanční záruku. Nemůže sdělit žádnou adresu pobytu na území ČR, pokračují do Německa. Není schopen (ochoten) se hlásit policii ani zdržovat na určeném místě, chce do Německa.

45. Žalobkyně b) uvedla, že v ČR nikoho neznají, pouze projíždějí, cílem jejich cesty je Německo. Do přijímacího střediska pro žadatele o azyl v Chorvatku se nedostavili, protože cílem jejich cesty je Německo, nechtějí zůstat v Chorvatsku. Chtějí do Berlína za lepším životem. Není ochotna se dobrovolně vrátit do Chorvatska, chce s celou rodinou do Německa. Neví, jestli mají nějaké finanční prostředky. Nemají žádné bankovní účty ani úspory. Nikdo za ně nemůže složit záruku. Není schopna oznámit žádnou adresu, kde by se zdržovala, pokračují dál do Německa. Není schopna se hlásit na policii, protože se tu vůbec nevyzná, chce pokračovat do Německa. Není ani ochotna se zdržovat v místě určeném policií, tak den až dva si odpočinou a pak chtějí pokračovat do Německa.

46. Oba zletilí žalobci tedy výslovně sdělili, že na území České republiky neznají nikoho, kdo by za ně složil finanční záruku či jim zajistil ubytování. Neměli nijak vyřešenu pobytovou situaci na území České republiky, nadto ani nedisponovali cestovními doklady, přičemž zde neměli ani žádné (relevantní) vazby. Žalovaná současně upozornila na pobytovou historii žalobců na území států Evropské unie, když tito nerespektovali povinnost setrvat na území Chorvatska do skončení jejich azylového řízení, a namísto toho svévolně vycestovali s úmyslem dostat se do Německa. Připomněla také fakt, že žalobci výslovně uvedli, že cílem jejich cesty je Německo, a v případě propuštění ze zajištění budou pokračovat do této cílové země, ačkoliv nejsou držiteli platných cestovních dokladů ani oprávnění k pobytu. Za těchto okolností se soud ztotožnil s hodnocením žalované, že ve věci nebylo možno uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování žalobců z území podle § 123b ZPC (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2020, č. j. 7 Azs 4/2020-59). Obecnou žalobní argumentaci týkající se možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování proto soud nepovažoval za opodstatněnou.

47. Umístění žalobců do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu za daných okolností nebylo relevantní alternativou k umístění do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá- Jezová, ostatně žádný z nich nebyl na území České republiky žadatelem o mezinárodní ochranu. Nutno též upozornit na fakt, že ZPC s takovou alternativou výslovně nepočítá, a žalovaná tak nemá kompetenci k umístění cizince do jiného zařízení než do zařízení pro zajištění cizinců. Jelikož tedy nešlo o alternativu, nemusela se touto otázkou ani žalovaná v napadeném rozhodnutí zvláště zabývat (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2020, č. j. 9 Azs 156/2019-68, přičemž ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1721/20). Žalovaná přitom ve svém rozhodnutí jasně vysvětlila, jak už bylo soudem dříve popsáno, proč shledala Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová pro nezletilé za vhodné z hlediska ochrany nejlepšího zájmu dítěte.

48. V řešené věci nebylo pochyb o tom, že v případě žalobců a) a b) došlo k naplnění podmínky vážného nebezpečí útěku. Žalobci svým dosavadním jednáním a nelegálním pohybem v schengenském prostoru vyvolali zcela reálnou obavu, že se bez zajištění před svým předáním nebudou na území České republiky zdržovat, ale odcestují do Německa. Jinak řečeno, soudu není vůbec jasné, jak by si vlastně žalobci v praxi uplatnění zvláštních opatření představovali, a to za situace, kdy sami žalobci a) a b) jejich účinnost popřeli, když výslovně uvedli, že v případě propuštění ze zajištění chtějí pokračovat ve své cestě do Německa (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020-46, nebo ze dne 6. 4. 2023, č. j. 3 Azs 422/2021-47). To platí také v případě žalobci poukazovaného zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. d) ZPC spočívajícího v uložení povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku. Jak totiž zletilí žalobci a) a b) sami deklarovali, i kdyby jim tato povinnost byla uložena, nerespektovali by ji a pokusili by se vycestovat do Německa. Poukázat lze na to, že žalobci se nedostavili ani do přijímacího střediska v Chorvatsku, přestože tuto povinnost měli; zjevně tedy nejsou ochotni respektovat pravidla azylového systému. Zajištění žalobců proto bylo jedinou možností, jak účinně zabránit zmaření jejich případného předání do Chorvatska.

49. Také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, č. j. 3 Azs 233/2024-59, vyslovil, že pokud cizinci při svých pohovorech s žalovanou uvedou, že v případě svého propuštění budou pokračovat ve své cestě do Německa, pak je zjevné, že mají v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu Schengenské smlouvy, čímž je uložení kteréhokoliv zvláštního opatření v § 123b odst. 1 ZPC bez dalšího vyloučeno podle § 123b odst. 5 téhož zákona. Současně NSS také dodal, že pokud by cizinci nebyli v pobytovém zařízení omezení na osobní svobodě, mohli by ze své vůle přijímací či pobytové středisko opustit (byť přes jednu konkrétní vrátnici, toto omezení by jim však zjevně nebránilo v opuštění střediska). V praxi by tak nebylo možné vynutit dodržování povinnosti zdržovat se na určeném místě a zabránit jim v jejich cestě do Německa.

50. Krajský soud proto uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se žalovaná individuální situací žalobců řádně zabývala a jejich případ posuzovala ve světle všech jimi tvrzených i zjištěných konkrétních okolností. Není tedy pravdou, že žalovaná nezohlednila faktickou zranitelnost žalobců c) a d), neboť k nim přistupovala k jako k nezletilým. Přehledně uvedla skutkové závěry, ke kterým dospěla, jakož i právní posouzení projednávaného případu, a to ve všech relevantních aspektech. Zmínila též úvahy, kterými se řídila, přičemž soud napadená rozhodnutí vyhodnotil jako srozumitelná a splňující kritéria přezkoumatelnosti.

51. Soud neshledal ani jiné, žalobci netvrzené důvody, pro něž by napadená rozhodnutí měla být nezákonná. S ohledem na věk žalobců, délku zajištění (toliko 18 dnů) a podmínky zařízení, v němž byli zajištěni (a proti nimž sami aktivně nic namítali) považuje soud zajištění nezletilých žalobců c) a d) za přiměné.

V. Závěr a náhrada nákladů řízení

52. Krajský soud proto dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí nedostatky, pro které by bylo na místě žalobě vyhovět. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

53. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti a žalobci nebyli v řízení úspěšní, pročež nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o ní musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 8. července 2026 JUDr. Petr Polách, v. r. samosoudce