22 A 3/2026

Rubrum

22 A 3/2026-37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Petrem Sedlákem ve věci žalobce: JUDr. J. F., nar. X bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 449/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2025, č. j. JMK 156280/2025, sp. zn. S- JMK 52803/2025/OD/Kš, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru přestupků v dopravě, ze dne 7. 3. 2025, č. j. OPD- 53007/24-25, sp. zn. OPD-53007/24-KRM/V (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“). 2 22 A 3/2026 Tím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

2. Jako provozovatel motorového vozidla tovární značky X, registrační značky X, totiž žalobce nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu stanovená zákonem o silničním provozu. Prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo na pozemní komunikaci NN269 (v blízkosti ulice Korejská 21), zóna C, oblast 2-01, v Brně dne 2. 1. 2024 ve 20:00 hodin zjištěno porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném stání. Tím došlo k porušení povinnosti dle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, které má znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Řidič vozidla, který není znám, nedodržel stanovenou povinnost vyplývající mu z dopravní značky č. IP13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ s dodatkovou tabulkou určující režim parkování „V pracovní dny 17-6h s oprávněním nebo po zaplacení ceny na místě“ tím, že na tomto parkovišti stál s vozidlem bez oprávnění a bez zaplacení ceny na místě (tzv. rezidentní parkování).

3. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady přestupkového řízení v paušální výši 2 500 Kč.

II. Žaloba

4. Žalobce namítá, že popis skutku, pro který bylo vedeno přestupkové řízení, se neustále měnil; jeho vymezení při zahájení řízení (výzva ze dne 23. 1. 2024) neodpovídá formulaci v rozhodnutí (ze dne 7. 3. 2025). V průběhu řízení existovaly nejméně tři zcela odlišné verze skutku; žalobce ovšem není povinen si domýšlet, co vlastně bylo předmětem řízení. Nadto v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl žalovaný zcela nesprávný popis jemu vytýkaného jednání.

5. Dále namítá, že veřejné komunikace, včetně jejich částí určených k parkování, jsou oprávněni užívat všichni bez rozdílu. Úhrada za parkování není daní ani poplatkem, nýbrž cenou za službu; každý je přitom povinen přijmout tuzemské bankovky a mince bez jakéhokoli omezení. V parkovacích zónách C v Brně není umožněna hotovostní platba. Žádný účinný právní předpis nikomu neukládá povinnost vlastnit mobilní telefon, mít zajištěno datové připojení, internetové bankovnictví ani používat jiné digitální platební prostředky. Tuto povinnost řidičům ovšem fakticky stanoví statutární město Brno, když po nich požaduje zaplacení parkovného také v zónách C, kde není možnost splnit tuto povinnost hotovostní platbou. Žalobce proto tvrdí, že řidiči nemající datové připojení jsou vůči ostatním diskriminováni. Z nařízení města Brna č. 9/2019 vyplývá, že všechny způsoby platby jsou rovnocenné a platí pro všechny zóny; každý tudíž může legitimně očekávat, že mu zaplacení parkovaného bude umožněno také v hotovosti. Aplikaci „ceníku parkovaného“ považuje žalobce za jednání v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dochází ke zneužití veřejné moci při sankcionování řidičů, kteří nemohli parkovné uhradit. Nadto žalobce upozorňuje, že aplikaci ParkSimply provozuje a parkovné vybírá soukromá právnická osoba, což je nepřípustné. Pokud samospráva nedokáže regulaci provádět při dodržení všech právních předpisů, má se takové regulace zdržet. 3 22 A 3/2026 III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný ve svém vyjádření konstatuje, že zmínka o porušení nesprávného dopravního značení v části odůvodnění napadeného rozhodnutí představuje zjevnou formulační nepřesnost, která nemá žádný vliv na určitost výroku. Žalobce byl po celou dobu řízení seznámen s tím, jaké jednání je mu kladeno za vinu; nedošlo k žádné změně skutku, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. V ostatním žalobce toliko opakuje námitky, které již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací správní orgán vypořádal. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a náležitě odůvodněné, pročež navrhuje zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci soudem

7. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“) a je přípustná.

8. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); současně ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci soud rozhodl po konání jednání.

9. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. IV.1 Nepřezkoumatelnost 10. Soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, která však byla ze strany žalobce vznesena značně obecně. K nepřezkoumatelnosti soud obecně konstatuje, že rozhodnutí může být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost především tehdy, pokud z něj nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, případně jde o výrok s obsahem rozporuplným či nevykonatelným. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti může být nedostatek důvodů správního rozhodnutí, který nastává, pokud není možno z jeho odůvodnění spolehlivě seznat, jakými úvahami se správní orgán řídil, resp. proč považoval námitky účastníka řízení za liché. Nepřezkoumatelnost může nicméně spočívat i v tom, že argumentace odvolatele je odmítnuta jako nesprávná, aniž by bylo v kontextu individuálních okolností zdůvodněno, v čem tato nesprávnost spočívá [k tomu blíže srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016-48, či ze dne 17. 8. 2023, č. j. 1 Afs 66/2023-79].

11. Napadené rozhodnutí dle krajského soudu žádnou ze shora uvedených vad netrpí a je přezkoumatelné. Lze z něj totiž spolehlivě zjistit, na základě jakých skutečností a důkazů správní orgán rozhodl, srozumitelně prezentovány jsou i veškeré úvahy a důvody, jež žalovaného k jeho závěrům vedly. Odvolací správní orgán dostatečným způsobem reagoval na všechny námitky uplatněné žalobcem v odvolání. Je třeba připomenout, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není projevem neuspokojení subjektivní představy účastníka řízení o tom, jakým způsobem měly správní orgány rozhodnout (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35).

12. Rozhodnutí žalovaného obsahuje jednoznačný výrok (zamítnutí žalobcem podaného odvolání a potvrzení řádně identifikovaného prvostupňového rozhodnutí). V odůvodnění napadeného rozhodnutí je v pasáži týkající se vymezení věci (na str. 1) řádně popsán 4 22 A 3/2026 postihovaný skutek i porušená ustanovení právních předpisů, a to zcela shodným způsobem jako je tomu ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného nezpůsobuje ani skutečnost, že v následující části odůvodnění (na str. 2) odvolací správní orgán při rekapitulaci procesní historie celé věci nesprávně uvedl, že žalobci byla zaslána výzva k úhradě určené částky proto, že s jeho vozidlem došlo k jednání majícímu znaky přestupku, který spočívá v nedodržení povinnosti vyplývající z dopravní značky „Zákaz vjezdu všech motorových vozidel“ (č. B11). Soud se ztotožňuje s žalovaným v tom, že se jedná toliko o zjevnou nesprávnost, která vznikla pravděpodobně nepozornou prací se skutkově a právně obdobným rozhodnutím v jiné věci. Je třeba zdůraznit, že se jedná o jediné místo v celém odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se zmínka o porušení (nesprávné) dopravní značky č. B11 vyskytuje. Na všech ostatních místech je pojednáno (správně) o tom, že žalobce byl potrestán za porušení značky „Parkoviště s parkovacím automatem“ (č. IP13c). Právě porušení této dopravní značky se týká žalobcem uplatněná odvolací argumentace, kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí také vypořádal; jen velmi těžko by bylo možné se problematikou placení parkovného zabývat v řízení o porušení zákazu vjezdu.

13. Soud má z obsahu napadeného rozhodnutí za zcela zřejmé, co bylo předmětem odvolacího řízení (že se jednalo o přezkum prvostupňového správního rozhodnutí, jímž byl žalobce sankcionován za porušení dopravní značky č. IP13c). Žalobci tudíž nelze přisvědčit v tom, že by „žalovaný při vydání rozhodnutí vůbec nevěděl, o jaké věci vlastně rozhoduje“. Krajský soud proto uzavírá, že neshledal takové vady rozhodnutí žalovaného, které by bránily jeho věcnému přezkumu, k němuž následně přistoupil. IV.2 Formulace skutku 14. Žalobce namítá, že se neustále měnil popis skutku, pro který bylo přestupkové řízení vedeno. V průběhu řízení dle něj existovaly nejméně tři jeho zcela odlišné verze. Žalobce ovšem není povinen si domýšlet, co je vlastně předmětem řízení.

15. Ze správního spisu vyplývá, že dne 23. 1. 2024 byla prvostupňovým správním orgánem vydána „výzva provozovateli vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky“. V ní bylo provozovateli vozidla sděleno, že „dne 02. 01. 2024 ve 20:00 hod. v Brně na pozemní komunikaci NN269 (Korejská) (Zóna C, oblast 2-01) vozidlem RZ: X došlo ke spáchání jednání mající znaky přestupku dle § 125c odstavce 1 písmene k) zákona o silničním provozu, spočívajícího v porušení povinnosti stanovené v ustanovení dle § 4 písmena c) zákona o silničním provozu tím, že: nedodržel stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky „Parkoviště s parkovacím automatem“ (č. IP13c).“ 16. Dne 16. 9. 2024 prvostupňový správní orgán vydal příkaz, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání následujícího skutku: „že jako provozovatel vozidla registrační značky X v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Porušení pravidel silničního provozu spočívající v neoprávněném stání bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemní komunikaci NN269 (Korejská) (Zóna C, oblast 2-01), dne 02. 01. 2024 ve 20:00 hodin. Došlo k porušení povinnosti stanovené § 4 písm. c) zákona o silničním provozu majícímu znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Řidič vozidla, který není znám, porušil povinnost vyplývající z 5 22 A 3/2026 dopravní značky „Parkoviště s parkovacím automatem“ (č. IP13c) tím, že na uvedeném místě s vozidlem stál bez oprávnění a bez zaplacení ceny na místě (tzv. rezidentní parkování).“ 17. V prvostupňovém správním rozhodnutí ze dne 7. 3. 2025 je skutek, za nějž byl žalobce nakonec postižen, vymezen tak, že: „jako provozovatel vozidla tovární značky X, registrační značky X, nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Porušení pravidel silničního provozu výše uvedeným vozidlem spočívající v neoprávněném stání bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích na pozemní komunikaci NN269 (v blízkosti ulice Korejská 21), zóna C, oblast 2-01, v Brně dne 2. 1. 2024 ve 20:00 hodin; došlo k porušení povinnosti dle ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Řidič vozidla, který není znám, nedodržel stanovenou povinnost vyplývající z dopravní značky „Parkoviště s parkovacím automatem“ (č. IP13c) s dodatkovou tabulkou určující režim parkování „V pracovní dny 17-6h s oprávněním nebo po zaplacení ceny na místě“ tím, že na uvedeném místě s vozidlem stál bez oprávnění a bez zaplacení ceny na místě (tzv. rezidentní parkování).“ 18. Ze shora uvedených citací je dle krajského soudu zřejmé, že se ve všech třech případech nejedná o naprosto shodně formulovaný popis skutku. Bez jakékoli pochybnosti je však vždy zachována totožnost skutku, neboť jednoznačně jde o totéž jednání (tj. nezabránění tomu, aby nezjištěný řidič dne 2. 1. 2024 ve 20:00 hod. v Brně na ulici Korejská s vozidlem RZ X porušil povinnost vyplývající z dopravní značky „Parkoviště s parkovacím automatem“). Konkrétní popis tohoto skutku byl pouze v průběhu řízení postupně zpřesňován (doplňován o další detaily), což nepředstavuje jakékoli pochybení prvostupňového správního orgánu.

19. Z judikatury vyplývá, že správní orgán vede správní řízení ohledně samotného skutku, nikoli jeho popisu. Podstatu skutku lze spatřovat především v konkrétním jednání a v následku, který jím byl způsoben. Totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 46/2016-24). Povinnost zachovat totožnost skutku tudíž neznamená, že správní orgán musí rozhodnout na základě totožného popisu skutku, který byl uveden v oznámení o zahájení řízení. Popis skutku ve výroku rozhodnutí proto nemusí přesně odpovídat popisu skutku obsaženému v oznámení o zahájení správního řízení; nelze totiž pomíjet, že zachování totožnosti skutku neznamená zachování popisu skutku (slovního vyjádření), ale skutku samotného. Nadto otázku řádného popisu skutku nelze posuzovat jako hodnotu samu o sobě, ale především v návaznosti na jeho praktickou relevanci, tedy zejména relevanci pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek či pro vyloučení překážky věci rozhodnuté (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2019, č. j. 5 As 163/2019-79).

20. Při vydání výzvy dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ke sdělení totožnosti řidiče nebo k úhradě určené částky navíc ještě není vedeno správní řízení o správním deliktu provozovatele motorového vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ale fakticky jsou pouze zjišťovány informace o údajném řidiči motorového vozidla a pachateli přestupku (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2020, č. j. 9 As 272/2018-55). Pokud jde o výzvu prvostupňového správního orgánu ze dne 23. 1. 2024, nejednalo se tedy vůbec o úkon v rámci přestupkového řízení vedeného proti žalobci jakožto provozovateli vozidla, v němž byl nakonec sankcionován. 6 22 A 3/2026 21. Co se týče rozdílů v popisu skutku, jak byl formulován v příkazu a prvostupňovém správním rozhodnutí, tak ty ve svém odvolání ze dne 24. 3. 2025 graficky vyznačil sám žalobce. Z tohoto jeho přehledu vyplývá, že v rozhodnutí bylo nad rámec příkazu doplněno, že se jednalo o vozidlo „tovární značky X“; porušení pravidel silničního provozu bylo spácháno „výše uvedeným vozidlem“; stalo se tak „v blízkosti ulice Korejská 21“ (nikoliv jen „Korejská“); formulace „porušil“ byla nahrazena „nedodržel stanovenou“ povinnost vyplývající z dopravní značky č. IP13c; konečně v rozhodnutí je doplněn konkrétní popis dodatkové tabulky určující režim parkování. Dle soudu je z tohoto přehledu tudíž zřejmé, že se jedná toliko o dílčí detaily (až marginálie), o něž byl prvostupňovým správní orgánem zpřesněn dřívější popis protiprávního jednání žalobce. Totožnost skutku nebyla shora popsanými úprava nikterak narušena.

22. Krajský soud proto nemůže přisvědčit žalobcovu tvrzení, že skutek, pro který bylo přestupkové řízení vedeno, se neustále měnil. Stejně tak není pravdou, že v průběhu řízení existovaly nejméně tři zcela odlišné verze popisu skutku. Taková tvrzení nemají žádnou oporu v obsahu správního spisu. Námitku žalobce proto soud shledal nedůvodnou. IV.3 Nezaplacení parkovného 23. Jádrem podané žaloby je (zjednodušeně shrnuto) následující argumentace: řidič vozidla nebyl povinen zaplatit parkovné, neboť v daném místě placeného stání se nenacházel automat, jehož prostřednictvím by bylo možné parkovné uhradit v hotovosti; řidič vozidla přitom nemůže být nucen platit parkovné jiným způsobem než hotově, neboť takový požadavek by byl diskriminační.

24. Krajský soud úvodem konstatuje, že v projednávané věci je namístě se ve vztahu k problematice nezaplacení parkovaného zabývat dvěma okruhy otázek: 1/ zda na závěru o porušení povinnosti řidiče vozidla uhradit parkovné něčeho mění skutečnost, že se v daném místě nenacházel parkovací automat; 2/ jestli může provozovatel vozidla v řízení o jeho objektivní odpovědnosti vznášet námitky týkající se subjektivních okolností na straně nezjištěného řidiče vozidla.

25. Provozovatel vozidla odpovídá za přestupek při naplnění podmínek § 125f zákona o silničním provozu. Podle § 125f odst. 1 se přestupku dopustí tím, že nezajistí, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu. Podle § 125f odst. 2 provozovatel odpovídá mimo jiné tehdy, jde-li o neoprávněné zastavení nebo stání. Zavinění se nevyžaduje (§ 125f odst. 3 zákona o silničním provozu). Soud proto přihlíží pouze k tomu, zda došlo či nedošlo k porušení povinnosti, tedy jestli řidič vozidla musel uhradit parkovné a tuto povinnost nesplnil.

26. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu se účastníci provozu musí řídit dopravními značkami. Podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o pozemních komunikacích může obec pro účely organizování dopravy vymezit oblasti, v nichž lze místní komunikace nebo jejich úseky užít ke stání silničního motorového vozidla pouze za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy.

27. Statutární město Brno vymezilo takové oblasti svým nařízením č. 9/2019, které upravuje také způsob placení a prokazování zaplacení. Místo, na němž řidič zaparkoval s vozidlem provozovaných žalobcem, do těchto regulovaných oblastí spadá; to ostatně není mezi účastníky řízení vůbec sporné. Podle § 23 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích musí být takto vymezené úseky označeny příslušným dopravním značením. V posuzované věci 7 22 A 3/2026 bylo toto místo označeno dopravní značkou Parkoviště s parkovacím automatem (č. IP13c); ani tuto skutečnost žalobce nijak nerozporuje. Předmětná značka podle vyhlášky označuje placené parkoviště a současně odkazuje na režim stanovený místní úpravou provozu. Z této značky tedy vyplývá, že stání je vázáno na splnění stanovených podmínek, typicky na zaplacení parkovného nebo existenci příslušného oprávnění. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2020, č. j. 1 As 412/2019-32, výslovně uvedl, že povinnost hradit parkovné plyne přímo z dopravní značky č. IP13c.

28. Zdejší soud se již opakovaně zabýval argumentací jiného žalobce, který tvrdil, že ačkoli bylo místo placeného stání označeno jako parkoviště s parkovacím automatem, na místě žádný takový automat nebyl, pročež řidič nemohl parkovné uhradit (srov. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2026, č. j. 41 A 2/2026-28, a ze dne 31. 3. 2026, č. j. 41 A 3/2026- 25). Soud k této námitce uvedl, že „rozhodující je samotná existence povinnosti vyplývající z dopravního značení ve spojení s právní úpravou místního režimu stání. Pokud dopravní značka stanoví, že se jedná o placené parkoviště, je řidič povinen tuto podmínku respektovat nebo na takto označeném místě nestát.“ Dospěl proto k závěru, že jelikož v daném místě a čase z dopravního značení jednoznačně vyplývala povinnost uhradit parkovné, musel tak řidič učinit, pokud neměl příslušné oprávnění ke stání. Skutečnost, že se na místě nenacházel parkovací automat, či že dopravní značení neobsahovalo konkrétní informaci o způsobu úhrady, nevedlo k zániku této povinnosti.

29. Také v rozsudku ze dne 8. 12. 2022, č. j. 34 A 26/2021-29, řešil zdejší soud brněnský režim placeného stání podle nařízení statutárního města Brna č. 9/2019. Konstatoval, že povinnost uhradit parkovné plyne přímo z dopravní značky č. IP13c ve spojení s místní úpravou provozu. Současně jednoznačně dospěl k závěru, že tato povinnost nezaniká ani kvůli absenci fyzického parkovacího automatu, ani kvůli tomu, že na místě nebyl uveden konkrétní způsob úhrady.

30. Krajský soud proto uzavírá, že sama skutečnost, že se v místě placeného stání (tedy působnosti dopravní značky č. IP13c) nenacházel fyzický platební automat, jehož prostřednictvím by bylo možné v hotovosti uhradit parkovné, nic nemění na povinnosti řidiče vozidla toto parkovné uhradit, pakliže se v oblasti placeného státní rozhodne zaparkovat. Tento právní názor byl v judikatuře Krajského soudu v Brně již opakovaně vysloven a soud neshledal důvod se od něj odchýlit.

31. Důvodnou neshledal soud ani námitku žalobce, že parkovné vybírá soukromá právnická osoba. Skutečnost, jakým konkrétním způsobem je realizován výběr parkovaného (resp. že tuto činnost dle tvrzení žalobce statutární město Brno přeneslo na soukromý subjekt) není vůbec podstatný. Ničeho totiž nemění na povinnosti řidiče vozidla parkované za využité placeného stání uhradit, neboť jak shora uvedeno, předmětná povinnost vyplývá přímo z dopravní značky č. IP13c (jejíž zákonnost žalobce nezpochybňuje).

32. Dále žalobce v zásadě namítá, že on jako řidič vozidla nemá povinnost vlastnit mobilní telefon, mít zajištěno datové připojení, internetové bankovnictví či používat jiné digitální platební prostředky. Mohl (jako řidič vozidla) legitimně očekávat, že mu zaplacení ceny parkovaného bude umožněno všemi způsoby, tedy i v hotovosti. Jelikož se tak nestalo, byl diskriminován tím, že za parkování na zpoplatněném místě nemohl parkovné uhradit v hotovosti. 8 22 A 3/2026 33. Krajský soud zdůrazňuje, že žalobce veškerou tuto argumentace vztahuje ke své osobě v pozice řidiče vozidla, kterýžto sám nezaplatil parkovné (a to z důvodu jeho tvrzené diskriminace kvůli neakceptování určitého způsobu platby). Je však třeba připomenout, že v projednávané věci byl žalobce uznán vinným jakožto provozovatel vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu, nikoliv jako řidič.

34. Jak již bylo výše uvedeno, ze správního spisu vyplývá, že žalobci byla dne 23. 1. 2024 zaslána výzva provozovateli vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, aby uhradil určenou částku nebo písemně sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Právě v řízení s žalobcem jakožto řidičem vozidla by mohl namítat veškeré skutečnosti týkající se samotného parkování, včetně možností a způsobů platby. Této možnosti ovšem žalobce nevyužil, na výzvu správního orgánu nijak nezareagoval, zůstal nečinný a sám sebe (ani jinou osobu) jako řidiče vozidla v inkriminovaném okamžiku neoznačil. Prvostupňový správní orgán proto usnesením odložil věc týkající se přestupku řidiče vozidla dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Následně zahájil řízení s žalobcem jako s provozovatelem vozidla pro spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Tento přestupek je však již založen na objektivní odpovědnosti s omezenou možností liberace, která nemůže být založena na subjektivních okolnostech parkujícího.

35. Z judikatury správních soudů totiž jasně vyplývá, že pokud byly splněny podmínky pro vedení řízení o přestupku provozovatele vozidla, není již jeho předmětem přímé posouzení okolností náležejících do roviny subjektivní odpovědnosti řidiče (tedy ani zavinění konkrétního řidiče), nýbrž odpovědnost provozovatele za přestupek podle § 125f zákona o silničním provozu. Zavinění řidiče se proto v tomto řízení samostatně neposuzuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, či rozsudek NSS ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 As 250/2016-38). Pro založení odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek je podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nutné, aby porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazovalo znaky přestupku podle zákona o silničním provozu. Uvedené ustanovení však nelze vykládat tak, že zahrnuje naplnění všech předpokladů přestupkové odpovědnosti řidiče vozidla. Pro splnění podmínky § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu proto postačí, že jednání řidiče vykazuje znaky přestupku (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016-46, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 146/2018-35, či ze dne 9. 4. 2026, č. j. 9 As 173/2025-37, nebo usnesení NSS ze dne 2. 5. 2025, č. j. 5 As 285/2024-35).

36. Platí proto, že při posuzování přestupku provozovatele vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu se správní orgány nemusejí zabývat naplněním všech znaků přestupku řidiče vozidla (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 As 114/2016-46, ze dne 28. 11. 2016, č j. 8 As 156/2016-35, či ze dne 25. 9. 2023, č. j. 8 As 79/2022-30, č. 4530/2023 Sb. NSS). Pro spáchání přestupku provozovatele vozidla, který spočívá v nezajištění dodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikací, tudíž nejsou rozhodné okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétním jednáním řidiče vozidla, jako např. míra zavinění, konkrétní vztah pachatele k jednání, způsob jeho spáchání, motiv, pohnutky či osoba pachatele (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 212/2020-26, bod [33], či přiměřeně též rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011-62, bod [13]).

37. Krajský soud proto uzavírá, že námitky žalobce týkající se tvrzené „subjektivní nemožnosti“ řidiče uhradit parkovné kvůli údajně diskriminačnímu způsobu možného provedení platby, 9 22 A 3/2026 mohly být namítány v řízení o odpovědnosti konkrétního řidiče; právě ten (na rozdíl od provozovatele) totiž měl být v žalobě popisovaným způsobem znevýhodněn při placení parkovaného. K námitce řidiče vozidla by proto bylo namístě posuzovat, zda po něm lze spravedlivě požadovat, aby uhradil parkové jiným způsobem než hotově na místě placeného stání (např. prostřednictvím SMS, mobilní aplikace či platebního automatu umístěného v jiné zóně).

38. Povinností provozovatele vozidla, jejíž nedodržení je projednáváno v nynějším řízení, ovšem bylo toliko zajistit, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu stanovená zákonem o silničním provozu. Ve vztahu k této žalobcem porušené povinnosti není v žalobě namítáno vůbec nic. Žalobce tedy nijak nebrojí proti závěrům správních orgánů ohledně toho, že nezabránil porušení pravidel silničního provozu s vozidlem, jehož je provozovatelem. Krajský soudu uzavírá, že napadené rozhodnutí neshledal nezákonným. IV.4 Neprovedené důkazy 39. Žalobce navrhoval, aby soud provedl důkaz ceníkem nařízení statutárního města Brna č. 9/2019 a parkovací aplikací ParkSimply. Jelikož se soud (s ohledem na shora vysvětlené důvody) vůbec věcně nezabýval námitkami tvrzené diskriminace řidiče vozidla, shledal provádění žalobcem požadovaného dokazování nadbytečným. Navržené důkazní prostředky totiž měly, dle tvrzení samotného žalobce uvedeného v žalobě, prokazovat to, že je oprávněn hradit parkovné v hotovosti.

V. Závěr a náklady řízení

40. Soud nepovažuje žádný z uplatněných žalobních bodů za důvodný a nad rámec toho nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Rozhodnutí bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí stěžovatele zastupovat advokát. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, právnické vzdělání, které se vyžaduje pro výkon advokacie. Brno, 25. května 2026 Petr Sedlák, v. r. samosoudce