22 A 33/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: P. Ž., zast. JUDr. Jaroslavou Kalendovou, advokátkou se sídlem Hybešova 726/42, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2015, vypravenému dne 27. 3. 2016, č. j. JMK 105966/2014, sp. zn. S-JMK 105966/2014/OD/Bo, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 26. 3. 2015, č. j. JMK 105966/2014, sp. zn. S – JMK 105966/2014/OD/Bo, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč, a to k rukám JUDr. Jaroslavy Kalendové, advokátky se sídlem Hybešova 726/42, 602 00 Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 26. 3. 2015, vypraveným dne 27. 3. 2016, č. j. JMK 105966/2014, sp. zn. S-JMK 105966/2014/OD/Bo, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Šlapanice (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 19. 8. 2014, vypravené dne 28. 8. 2014, č. j. OD-ČJ/50699-14/BOR. Správní orgán prvého stupně tímto rozhodnutím uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 19. 2. 2016 (dále též „zákon o silničním provozu“). Toho se měl dopustit tím, že dne 18. 4. 2014 v 13:40 hod. v M. na silnici II. třídy č. 152 v km 128,735 ve směru jízdy k O. M. řídil jízdní kolo Author, kdy počal přejíždět od pravého okraje vozovky vlevo do odbočovacího jízdního pruhu v době, kdy se se svým kolem nacházel v bezprostřední vzdálenosti před přední částí nákladního vozidla M., RZ: ……, které jelo ve stejném jízdním pruhu, přičemž přes snahu jeho řidiče došlo ke střetu jízdního kola a tohoto vozidla. Tím měl porušit ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 5. 2015 se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítl, že existují dvě verze události, přičemž ve verzi vyplývající z výpovědi řidiče Fojtíka se objevuje hned několik nesrovnalostí. Rozhodnutí trpí zásadní vadou ve výroku, neboť odkazuje na povinnost dle ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Ta se týká odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci. V dané věci však šlo o přejíždění do jiného pruhu, na které dopadá ust. § 12 odst. 5 zákona o silničním provozu. Správní orgány si popletly pojmy „odbočování“ a „přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého“. Byl tak uznán vinným ze spáchání přestupku, který nespáchal, neboť jej ani spáchat nemohl. Výrok je zatížen další zásadní vadou, neboť v něm není žádné konkrétní jednání, kterým by mělo dojít k potenciálnímu porušení zákonné povinnosti dle ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále správní orgány nezjistily stav věci, aniž by o něm nebyly důvodné pochybnosti. Také nesprávně posoudily provedené důkazy, neboť nepřihlédly k výpovědi žalobce, nesprávně argumentovaly tím, že řidič Fojtík neměl „dost času“ a neprovedly všechny možné důkazy. Vedle toho nezohlednily porušení několika zákonných povinností řidičem Fojtíkem. Ten nedodržel pravidla pro bezpečnou vzdálenost vozidel, vjel na šikmé rovnoběžné čáry a nepřizpůsobil rychlost stavu dopravní situace. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 8. 6. 2015 uvedl, že na napadeném rozhodnutí trvá. Pokud by žalobce, jak tvrdí, vjel do jízdního pruhu včas, ke střetu by došlo přední částí vozidla do zadní části jízdního kola. Tak tomu ovšem nebylo. Řidič vozidla měl v úmyslu pokračovat v jízdě v přímém směru. K vybočení byl donucen způsobem jízdy žalobce. Ten nejspíše špatně odhadl vzdálenost a rychlost vozidla. Aniž se řádně přesvědčil, zda již není předjížděn, počal odbočovat vlevo a vjel přímo před jedoucí vozidlo. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud žalobu zamítl. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Z protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 18. 4. 2014 (včetně nákresu) vyplývá následující průběh nehodového děje. Žalobce řídil jízdní kolo Author v M. na silnici II. třídy č. 152 v km 128,735 ve směru jízdy k O. M., přičemž dal znamení o změně směru jízdy a v místě, kde začíná odbočovací jízdní pruh vyhrazený pro odbočení vlevo na následující křižovatce, počal přejíždět od pravého okraje vozovky do odbočovacího jízdního pruhu. Za ním jedoucí řidič nákladního vozidla M., RZ: …….., na situaci reagoval stržením řízení vlevo, kdy přejel levou částí svého vozidla do protisměrného jízdního pruhu, a současným intenzivním brzděním. Jelikož v protisměru jelo vozidlo, strhnul řízení opět doprava a následně došlo k nárazu levé části řídítek jízdního kola do pravé přední části nástavby nákladního vozidla. V důsledku toho žalobce po předjetí nákladního vozidla upadnul s jízdním kolem na vozovku, kde zůstal ležet na začátku odbočovacího jízdního pruhu přibližně uprostřed komunikace. Tento průběh nehodového děje potvrzují také výpovědi obou účastníků dopravní nehody. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.]. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Nejprve se soud zabýval námitkou nedostatečného vymezení protiprávního jednání žalobce ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Tato námitka je důvodná. Dle ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále též „zákon o přestupcích“) platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí [viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014-39, dostupný na ww.nssoud.cz]. V nyní projednávané věci shledává zdejší soud nedostatečnou specifikaci protiprávního jednání žalobce hned ve dvou skutečnostech, které jsou vzájemně spjaty. V prvé řadě správní orgán prvého stupně konstatoval, že žalobce porušil ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, které zcela ve výrokové části cituje. Toto ustanovení ovšem obsahuje tři povinnosti řidiče při odbočování, přičemž z výroku rozhodnutí není vůbec zřejmé, kterou z těchto tří povinností měl žalobce porušit. Zatímco správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí pouze naznačuje, že žalobce porušil povinnost neohrozit řidiče jedoucího za ním, žalovaný ve svém rozhodnutí již hovoří o ohrožení řidiče jedoucího za žalobcem a nedbání zvýšené opatrnosti. Opět tak činí pouze v odůvodnění rozhodnutí, takže výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně rozhodně nelze považovat za určitý. Chybí v něm jednoznačná právní kvalifikace jednání žalobce. S tím souvisí i druhý nedostatek výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Není-li jasná právní kvalifikace, není za tohoto stavu určitý ani skutkový popis. Pouze na základě právní kvalifikace lze zpětně posoudit, které ve výroku obsažené skutečnosti správní orgán prvého stupně hodnotil jako protiprávní jednání přestupce a kterými „pouze“ zasadil toto protiprávní jednání do kontextu. V daném případě však takové posouzení i s ohledem na nedostatečnou právní kvalifikaci není možné. Skutková věta je v rozhodnutí se jeví jako pouhý popis děje, z něhož není patrné, jaká část nehodového děje (tj. jaké jednání žalobce) představuje porušení určité povinnosti ze strany žalobce. Za popis protiprávního jednání by snad bylo možné za určitých okolností považovat část výroku, v níž se hovoří o tom, že žalobce začal odbočovat v době, kdy se nacházel v bezprostřední vzdálenosti před nákladním vozidlem. Jelikož však jednání žalobce není konkrétně kvalifikováno, není vůbec patrné, zda skutečně správní orgán prvého stupně popisuje protiprávní jednání žalobce právě v této části výroku a pouze v ní. S ohledem na popsanou neurčitost vymezení skutku a jeho právní kvalifikace (které nenapravil ani žalovaný v odvolacím řízení) má zdejší soud za to, že se správní orgány dopustily podstatného porušení ustanovení o řízení, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.; srov. též usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73 (č. 5/2008 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz)]. Vedle uvedeného nedostatku soud shledal důvodnou také námitku, že se na žalobce vůbec nevztahovaly povinnosti stanovené v ust. § 21 zákona o silničním provozu. Žalobce totiž neprováděl manévr odbočování na křižovatce, nýbrž přejíždění z jednoho jízdního pruhu do druhého. Podle ust. § 2 písm. w) zákona o silničním provozu pro účely tohoto zákona je křižovatka místo, v němž se pozemní komunikace protínají nebo spojují; za křižovatku se nepovažuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové pozemní komunikace na jinou pozemní komunikaci. Podle ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Podle ust. § 12 odst. 5 věty první zákona o silničním provozu přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého smí řidič jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí; přitom musí dávat znamení o změně směru jízdy. Žalobce sice najížděl do odbočovacího pruhu s cílem na následující křižovatce odbočit, odbočování však mělo být až následným úkonem, jemuž muselo předcházet přejetí z průběžného jízdního pruhu do pruhu odbočovacího. Na přejíždění mezi těmito pruhy se přitom vztahuje ust. § 12 odst. 5 věty prvé zákona o silničním provozu. Odbočovací pruh může být dlouhý i několik stovek metrů, a nelze jej proto považovat za součást křižovatky [viz definici křižovatky v ust. § 2 písm. w) zákona o pozemních komunikacích]. Za součást odbočování proto nelze považovat manévr přejetí do odbočovacího pruhu, ani následnou jízdu v odbočovacím pruhu. To potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013 (dostupný na www.nsoud.cz), podle něhož je nutno počátek odbočovacího manévru dle ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu spojovat nikoliv s okamžikem, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy, ale až s okamžikem, kdy skutečně začne s vozidlem směr jízdy měnit, tj. v případě řešeném Nejvyšším soudem když začal přejíždět do levé protisměrné poloviny komunikace za účelem odbočení vlevo, na místo mimo tuto pozemní komunikaci. V nyní projednávané věci tedy správní orgány nesprávně podřadily manévr přejíždění z průběžného jízdního pruhu do odbočovacího pruhu pod odbočování ve smyslu ust. § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu. Tato vada má přitom dalekosáhlé důsledky, neboť již ze srovnání znění ust. § 12 odst. 5 a § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu je zřejmé, že okruh povinností řidiče je při obou manévrech zcela odlišný. Správní orgány tak v konečném důsledku potrestaly žalobce za porušení povinností, které se na něj vůbec nevztahovaly. S ohledem na povahu výše uvedených vad se krajský soud dalšími námitkami nezabýval. Jelikož správní orgány vinily žalobce z porušení povinností, které se na něj nevztahovaly, není v tuto chvíli patrné, zda v dalším řízení shledají ze strany žalobce porušení jiných povinností, a případně jakých. Soud z výše uvedených důvodů ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. (ve spojení s ust. § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.) zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů zástupkyně žalobce. Odměna zástupkyně činí dle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci a sepis žaloby) 2 x 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky 2 x 300 Kč. Jelikož je zástupkyně plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, tj. o 1.428 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 11.228 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 19. prosince 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová