22 A 37/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2015, č. j. JMK 40829/2015, sp. zn. S-JMK 40829/2015/ODOS/Fö, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 4. 2015, č. j. JMK 40829/2015, sp. zn. S-JMK 40829/2015/ODOS/Fö, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč, a to k rukám Mgr. Marty Ptáčkové, advokátky se sídlem Moravské náměstí 15, 602 00 Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 21. 4. 2015, č. j. JMK 40829/2015, sp. zn. S-JMK 40829/2015/ODOS/Fö, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 27. 2. 2015, vypravené dne 4. 3. 2015, č. j. OD/67522/2014-8. Správní orgán prvého stupně tímto rozhodnutím uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle ust. § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Toho se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla RZ: …… v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci stanovená tímto zákonem. Blíže neustanovený řidič tohoto vozidla totiž dne 25. 7. 2014 v 10:34 hodin v Ž., na ul. Ž. n. překročil nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h, když jel rychlostí 64 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 22. 6. 2015 se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Namítl, že na výzvu sdělil osobu řidiče správnímu orgánu prvého stupně, ten však rezignoval na jeho postižení. Choval se vůči pachateli liknavě, když jej předvolal k podání vysvětlení až po více než 2 měsících od zjištění jeho totožnosti. Poté, co se nedostavil, nevyužil žádné další nástroje, aby zajistil účast předvolaného (předvedení a uložení pořádkové pokuty). V tomto případě je povinen využít všech nástrojů ke zjištění skutečného pachatele. Délka snahy o jeho potrestání nemá vliv na postižení provozovatele, neboť jeho odpovědnost není prekludována. Správní orgán tedy neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, a jednal tak v rozporu s ust. § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Úmyslem zákonodárce bylo postihovat neaktivní provozovatele. Žalobce však osobu řidiče specifikoval a ta byla také kontaktní. Za přestupek byl de facto potrestán žalobce a správní orgán nepřípustně rozhodl na základě presumpce jeho viny. Zájem společnosti spočívá v potrestání skutečného pachatele. V daném případě splnilo potrestání pouze funkci ekonomickou a postrádá funkci výchovnou (a na pachatele má vliv opačný). Z hlediska represivní funkce je pokuta nespravedlivá a nezákonná. Správní orgán se navíc nevypořádal s hledisky, jež je povinen zohlednit při uložení sankce (závažnost deliktu, způsob spáchání, následky, okolnosti, míra zavinění, pohnutka, osoba provozovatele). V důsledku toho je odůvodnění sankce nepřezkoumatelné, byla porušena zásada individualizace a personality sankce a správní orgán překročil meze správního uvážení. III. Právní stanovisko žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 2015 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že pod pojem nezbytné kroky lze podřadit výzvu provozovateli. Skutečnost, že žalobce uvedl jako řidiče J. D., který na výzvu odmítl podat vysvětlení, nemá vliv na odpovědnost provozovatele vozidla. Tímto lze učinit závěr, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Za nezbytné kroky nelze považovat veškeré možné úkony, neboť by se tím míjel institu objektivní odpovědnosti provozovatelů vozidel účinkem. Správní orgány by prováděly zdlouhavé a v mnoha případech bezvýsledné šetření k osobám údajných pachatelů. Z ust. § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu nevyplývá, že by správní orgán při ukládání pokuty měl přihlížet ke konkrétním okolnostem přestupku spáchaného vozidlem provozovatele. Ostatně ty nelze klást k tíži provozovatele. Správní orgán uložil pokutu na spodní hranici zákonného rozpětí. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Replika žalobce Ve své replice žalobce dodal, že nenamítal nezohlednění okolností spáchání přestupku, nýbrž okolností spáchání správního deliktu. Správní orgány prvého stupně neuvedl ani jeden důvod, na základě kterého v zákonném rozmezí zvolil právě danou výši sankce. V. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Ze záznamu o přestupku ze dne 17. 9. 2014 soud zjistil, že automatizovaným radarovým zařízením bylo zjištěno, že vozidlo RZ: …… jelo dne 25. 7. 2014 v 10:34:20 v Ž. na Ž. n. rychlostí 67 km/h, a to v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/h. Podle karty tohoto vozidla je jeho provozovatelem žalobce. Z dalších listin založených ve správním spise vyplývá, že žalobce byl vyzván (výzvou ze dne 28. 7. 2014) k uhrazení částky 500 Kč s tím, že může v době splatnosti namísto zaplacení oznámit osobu řidiče. Dne 14. 8. 2014 žalobce sdělil, že v danou dobu bylo vozidlo svěřeno jeho zaměstnanci, přičemž uvedl jeho jméno, příjmení, datum narození a bydliště. Správní orgán této osobě zaslal předvolání k podání vysvětlení ze dne 7. 10. 2014. Ač bylo toto předvolání řádně doručeno, předvolaná osoba se k podání vysvětlení nedostavila. Následně správní orgán dne 11. 11. 2014 učinil do spisu záznam o odložení věci týkající se přestupku tohoto řidiče a vedl dále řízení o správním deliktu žalobce, které vyústilo ve vydání žalobou napadeného rozhodnutí. VI. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [ust. § 51 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.]. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobce předně namítal, že správní orgány neučinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Tato námitka je důvodná. Skutková podstata předmětného správního deliktu provozovatele vozidla je zakotvena v ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle něho právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. V dalších odstavcích pak citované ustanovení stanoví pozitivní i negativní podmínky nastoupení odpovědnosti provozovatele vozidla a také způsob stanovení výše sankce za správní delikt. Pro projednávanou věc je přitom podstatná negativní podmínka vymezená v odstavci čtvrtém ust. § 125f zákona o silničním provozu. Podle něj obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Citované ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45, a ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015- 31). Přednost odpovědnosti za přestupek je patrná i z ust. § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Správní orgány tedy musí prioritně postihnout přestupek, respektive nejprve „učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“. V rozsudku ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015-31, si NSS položil otázku, „kam až vedou ony nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“, na kterou obratem odpověděl tak, že „[z]e smyslu právní úpravy a dosavadní judikatury je zřejmé, že moc daleko ne.“ Pro posouzení, zda v nyní projednávané věci ony nezbytné kroky správní orgán prvého stupně učinil, jsou však podstatnější další úvahy NSS vyjádřené v tomto rozsudku a především také srovnání s obdobnými případy, které byly v judikatuře posuzovány. Zdejší soud proto pro přehlednost tyto úvahy a srovnání dále přejímá. Smysl novely provedené zákonem č. 297/2011 Sb., která vložila do zákona o silničním provozu správní delikt provozovatele vozidla, bylo řešit faktickou nemožnost postihu velkého množství přestupků. Při vyšetřování jednoznačně zjištěných přestupků, typicky např. překročení povolené rychlosti zachycené radarem nebo právě nesprávného parkování, byly správní orgány ohledně totožnosti pachatele odkázány na vysvětlení podané provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou, ocitl se správní orgán v důkazní nouzi. Jelikož při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby, správní orgány tyto věci odkládaly. Aby jednoznačně prokázaná deliktní jednání v silničním provozu nezůstala nepotrestána, zákonodárce přijal konstrukci, že v případě nezjištění totožnosti řidiče za delikt odpovídá provozovatel vozidla (srov. rozvedení této úpravy v rozsudku NSS ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V rozsudku č. j. 3 As 7/2014-21 NSS posuzoval situaci, kdy provozovatel vozidla označil řidiče a řidič na výzvu správnímu orgánu sdělil, že vozidlo řídila osoba jemu blízká. Následně správní orgány zahájily řízení o správním deliktu provozovatele. Provozovatel správním orgánům vytýkal, že se nepokusily jinými způsoby zjistit, kdo vozidlo řídil. Dle jeho přesvědčení se nemůže řidič vyvinit z přestupku tím, že označí jako řidiče osobu blízkou. Ke zjištění skutečného řidiče dle stěžovatele správní orgány mohly použít další důkazy – výslechy osob či kamerový záznam. NSS však uvedl, že správní orgány učinily dostatečné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku. Policistům se nepodařilo na místě bezprostředně identifikovat řidiče vozidla. Později mohli stěžejní vysvětlení o osobě řidiče podat již jen stěžovatel jakožto provozovatel vozidla a jeho vypůjčitel. Pokud však vypůjčitel vozidla odmítl s poukazem na osobu blízkou podat vysvětlení, zmařilo to možnost identifikovat osobu řidiče, a to kdyby teoreticky na základě jiných podkladů mohlo dojít k pozdější konfrontaci skutkových zjištění. V jiném rozhodnutí se NSS zabýval opět podobným scénářem (rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46). Provozovatelka vozidla na výzvu správního orgánu označila řidiče vozidla. Této osobě se však nedařilo doručovat. Proto mu správní orgán ustanovil opatrovníka a následně řízení o přestupku zastavil. V návaznosti na to zahájil řízení o deliktu provozovatele vozidla, ve kterém stěžovatelce uložil sankci. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy s tím, že správní orgány neučinily nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče vozidla. NSS nejprve předeslal, že cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu uložena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Následně soud uvedl: „Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 A 92/2013 - 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Jak je z uvedeného přehledu patrné, nezbytná aktivita správního orgánu ve vztahu k možnému pachateli přestupku se odvíjí od konkrétní skutkové situace. Vždy je nutno klást si otázku, nakolik je zjištění osoby přestupce reálné a nakolik lze po správním orgánu spravedlivě žádal, aby činil v tomto směru další kroky. V každém jednotlivém případě je proto potřeba hodnotit konkrétní skutkové okolnosti. V nyní projednávané věci se přitom situace velmi podobá té, kterou řešil Krajský soud v Hradci Králové v citovaném rozsudku č. j. 30 A 92/2013-27. Žalobce nebyl vůči výzvě správního orgánu pasivní a sdělil osobu řidiče, jeho jméno, příjmení, datum narození a bydliště. Uvedl také, že se jedná o jeho zaměstnance, který měl v danou dobu předmětný vůz svěřen. V podání také uvedl předmět svého podnikání „mezinárodní a vnitrostátní autodoprava a zasilatelství“. Tvrzení o tom, že předmětný automobil svěřil svému zaměstnanci, se proto jeví jako zcela reálné. Nedošlo ani k překážce při doručování této osobě, byť jí bylo předvolání k podání vysvětlení doručeno fikcí (a zásilka byla následně vložena do poštovní schránky). Nejednalo se o nekontaktní osobu, která by například na oznámené adrese prokazatelně nebydlela. Nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce jednal účelově, neměl v úmyslu označit skutečného řidiče a pouze by se snažil klást správnímu orgánu procesní překážky. Za popsané situace nelze považovat pouhé zaslání předvolání k podání vysvětlení provozovatelem označené osobě řidiče za nezbytné kroky, které by měl správní orgán ve smyslu ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu učinit ke zjištění pachatele přestupku. Jak vyplývá z ust. § 137 odst. 1 a 2 správního řádu, správní orgán prvého stupně mohl domnělého přestupce nechat předvést (na základě obdobného užití ust. § 60 správního řádu) nebo mu mohl uložit pořádkovou pokutu až do výše 5.000 Kč. O této skutečnosti byla přitom také tato osoba v předvolání poučena. Správní orgán prvého stupně však na tyto kroky zcela rezignoval a spokojil se s tím, že označená osoba se k podání vysvětlení nedostavila, a tudíž „nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě.“ Takový postup nepovažuje zdejší soud za dostatečný a uzavírá, že nebyla splněna negativní podmínka ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu pro nastoupení odpovědnosti žalobce, jakožto provozovatele vozidla, za správní delikt dle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále žalobce namítl nepřezkoumatelnost a nezákonnost výroku o pokutě z důvodu, že správní orgány nijak nezdůvodnily výši uložené pokuty a nehodnotily konkrétní okolnosti spáchání správního deliktu. Také tuto námitku shledal krajský soud důvodnou. Ačkoliv správní orgán disponuje diskreční pravomocí při stanovení výše sankce v rámci zákonného rozpětí, nemůže se jednat o libovůli. Jelikož se v oblasti správního trestání uplatní zásada individualizace trestu, musí správní orgán při stanovení výše sankce zohlednit konkrétní okolnosti případu. To platí i tehdy, nestanoví-li zákon pro tento účel žádná konkrétní hlediska. Přinejmenším musí správní orgán vždy zohlednit osobní a majetkové poměry pachatele, aby nebyla sankce likvidační (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133). Výše sankce musí být přitom zdůvodněna natolik, aby bylo možné přezkoumat, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení, zda jsou jeho úvahy logicky konsekventní a zda není sankce nepřiměřená. V daném případě správní orgán prvého stupně ani žalovaný nezdůvodnili stanovenou výši sankce prakticky vůbec. Žalovaný pouze uvedl, že sankce byla uložena na spodní hranici zákonného rozpětí a je přiměřená. Takové konstatování ovšem nelze považovat za individualizaci sankce, neboť je zcela obecné a bez jakékoliv vazby k posuzovanému správnímu deliktu. Správní orgány žádnou konkrétní okolnost (např. osobu pachatele, způsob spáchání, následky, společenskou škodlivost apod.) daného případu nezohlednily. Napadené rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné. Soud proto ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ust. § 78 odst. 4 s.ř.s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vyplývající ze shora vytknutých pochybení (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce. Odměna zástupce činí dle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za tři úkony právní služby (příprava a převzetí věci a sepis žaloby a repliky) 3 x 3.100 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky 3 x 300 Kč. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, tj. o 2.142 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 15.342 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 13. prosince 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová