22 A 71/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobce: M. M., zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 10. 2016, č. j. CPR-19021-7/ČJ-2015-930310-V234, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 14. 10. 2016, č. j. CPR-19021-7/ČJ-2015-930310-V234, bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 15. 6. 2015, č. j. KRPE-25873- 38/ČJ-2016-170022-SV. Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím uložil žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce jeden rok. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že se žalobce od 23. 3. 2016 do 24. 3. 2016 zdržoval na území České republiky bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. II. Shrnutí žalobních bodů Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 31. 10. 2016 se žalobce domáhal zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítl, že správní orgán prvého stupně bez vlastního zkoumání a prověřování převzal závěry ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, ve kterém se konstatuje, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. Tento postup není v souladu s ust. § 149 odst. 1 správního řádu ani ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ust. § 149 správního řádu upravuje pouze formu, nikoli však obsah závazného stanoviska, kdy vlastní závaznost takového stanoviska pro správní orgán musí vyplývat až ze zvláštního zákona. V případě ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců však žádná závaznost závazného stanoviska neplyne. Postup správního orgánu prvého stupně je tak v rozporu s ust. § 3 správního řádu a jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. III. Právní stanovisko žalované Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 8. 11. 2016 odkázala na napadené rozhodnutí a navrhla, aby soud žalobu zamítl. IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu Podle obsahu správního spisu bylo se žalobcem dne 24. 3. 2016 zahájeno řízení o správním vyhoštění. Pro účely tohoto řízení vydalo Ministerstvo vnitra dne 26. 3. 2016 závazné stanovisko podle ust. § 120a zákona o pobytu cizinců, podle něhož je vycestování žalobce možné. Správní orgán prvého stupně při posuzování otázky možnosti vycestování žalobce vycházel z uvedeného závazného stanoviska. Ve svém rozhodnutí o správním vyhoštění proto mimo jiné konstatoval, že podle ust. § 120a zákona o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání, jehož nedostatky přes výzvu neodstranil. Žalovaná pak napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdila. V. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a právních závěrů Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). V souladu s ust. § 75 odst. 1, § 2 s.ř.s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v žalobě namítl, že závazným stanoviskem dle ust. § 120a zákona o pobytu cizinců není správní orgán při rozhodování o správním vyhoštění vázán. Správní orgán měl podle něj tedy provádět vlastní zkoumání a dokazování k otázce, zda je jeho vycestování možné. Tato námitka není důvodná. Podle ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „Policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179).“ Toto ustanovení pak za slovy „závazné stanovisko“ odkazuje v poznámce pod čarou na ust. § 149 správního řádu. Podle ust. § 149 odst. 1 věta prvá správního řádu „[z]ávazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.“ Otázkou, nakolik je závazné stanovisko vydané podle ust. § 120a zákona o pobytu cizinců závazné pro správní orgán při rozhodování o správním vyhoštění, se již zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 As 81/2010-64 (dostupný na www.nssoud.cz): „Závazné stanovisko je definováno v citovaném ustanovení jako úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení ve smyslu ust. § 67 odst. 1 správního řádu a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu s tím, že správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Závazné stanovisko tedy patří mezi podklady správního rozhodnutí. Z hlediska procesního je tedy závazné stanovisko určitým kvalifikovaným vyjádřením správního orgánu k určité otázce (zde možnosti vycestování); toto vyjádření je přitom závazné pro meritorní správní rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož je závazné stanovisko podkladem. Závazné stanovisko mohou vydávat správní orgány jen v těch případech a v takovém rozsahu a k takovým účelům, který stanoví zákon; ze zákona rovněž musí vyplývat, že stanovisko je závazné pro správní orgán, který vydává správní rozhodnutí, jehož je toto stanovisko podkladem. V daném případě tak stanoví zákon o pobytu cizinců v § 120a odst.

1. Obsah závazného stanoviska je tedy závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, jemuž je závazné stanovisko určeno.“ Citované úvahy Nejvyššího správního soudu jsou zcela přiléhavé i pro nyní projednávanou věc. K jeho závěru, že závazným stanoviskem dle ust. § 120a zákona o pobytu cizinců je správní orgán při rozhodování o správním vyhoštění vázán, lze dodat, že tato závaznost vyplývá již z užití slovního spojení „závazné stanovisko“ v citovaném ustanovení. Skutečnost, že závaznost stanoviska musí plynout ze zvláštního právního předpisu, neznamená, že musí být v tomto předpisu obsaženo explicitní pravidlo, že je správní orgán stanoviskem vázán. Prakticky totéž, byť implicitně, totiž zákon stanoví i použitím označení „závazné stanovisko“. V daném případě to potvrzuje i odkaz na ust. § 149 správního řádu v poznámce pod čarou k ust. § 120a zákona o pobytu cizinců. Přestože poznámky pod čarou v zákonném textu nemají normativní charakter (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz), zde použitý odkaz spolu s užitím označení „závazné stanovisko“ jednoznačně potvrzují, že stanovisko vydávané na základě ust. § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců má mít i podle zákonodárce povahu závazného stanoviska dle ust. § 149 správního řádu. To ostatně nezpochybňuje ani žalobce. Tvrdí-li však, že ust. § 149 správního řádu neupravuje závaznost závazného stanoviska, je toto tvrzení zjevně mylné. Odstavec první tohoto ustanovení totiž výslovně uvádí, že jeho „obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.“ Výše uvedené neznamená, že by obsah závazného stanoviska byl zcela nezvratný a bez možnosti jakéhokoliv přezkumu. Předně správní řád upravuje mechanismus možného přezkoumání závazného stanoviska (ust. § 149 odst. 4 a 5 správního řádu). Vedle toho může být závazné stanovisko přezkoumáno také soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí, pro které bylo toto stanovisko závazným podkladem. V žádném případě však neplatí, že by vždy musel správní orgán přes existenci závazného stanoviska provádět vlastní zkoumání či dokazování k otázce, která pro něj byla závazně posouzena závazným stanoviskem, zde konkrétně k otázce možnosti vycestování žalobce. Postup správního orgánu prvého stupně tak byl v projednávané věci plně v souladu se zákonem, a jeho rozhodnutí tudíž v této části netrpí nepřezkoumatelností. Jelikož žalobce netvrdil žádnou vadu samotného závazného stanoviska vydaného v této věci, nezabýval se soud již jeho obsahem. Žalobce namítal pouze to, že správní orgány nebyly tímto závazným stanoviskem vázány, čemuž zdejší soud nepřisvědčil. Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 13. ledna 2017 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová