22 Ad 12/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Ing. M. N., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 3. 2014, č. j. ………., takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalované ze dne 27. 2. 2013, č. j. …… zvýšila žalovaná žalobkyni podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zdp“) a s přihlédnutím k článkům 45 a 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a počínaje dnem 1. 5. 2010 i s přihlédnutím k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ode dne 5. 4. 2010 starobní důchod na částku 3.959 Kč měsíčně. Podle Nařízení vlády č. 281/2010 Sb. se od ledna 2011 zvyšuje starobní důchod na částku 4.094 Kč měsíčně. Podle vyhlášky MPSV č. 286/2011 Sb. se od ledna 2012 zvyšuje starobní důchod na částku 4.164 Kč měsíčně. Podle vyhlášky MPSV č. 324/2010 Sb. se od ledna 2013 zvyšuje starobní důchod na částku 4.233 Kč měsíčně. Proti rozhodnutí podala žalobkyně námitky, které byly doručeny žalované dne 3. 4. 2013 a o nichž rozhodla dne 19. 3. 2014, č. j. …… tak, že námitky byly zamítnuty a rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2013, č. j. ……. bylo potvrzeno. Citované rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Podání ze dne 20. 4. 2014 zaslané žalobkyní žalované, která jej dle obsahu posuzovala jako žalobu, bylo postoupeno zdejšímu soudu dne 8. 5. 2014. Na základě usnesení soudu ze dne 14. 5. 2014, byla žalobkyně vyzvána k řádnému označení rozhodnutí správního orgánu, které napadá, den jeho doručení, označení výroku rozhodnutí, který napadá, doplnění žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadený výrok rozhodnutí za nezákonný nebo nicotný a upřesnění návrhu výroku rozhodnutí. V podání ze dne 30. 6. 2014 jmenovaná sdělila, že žalobu ke Krajskému soudu v Brně nepodávala, byla toho názoru, že veškerá rozhodnutí o starobním důchodě je v kompetenci řešení žalované. Pro nejasnost obou podání i nespecifikaci případného návrhu výroku rozsudku byla znovu vyzvána přípisem soudu ze dne 15. 7. 2014 o bližší specifikaci jejich nepřesných, neurčitých a nesrozumitelných podání, z jejichž textu nebyl jednoznačně zřejmý úmysl, resp. nebylo možno zjistit, zda uvedená podání jsou projevem její vůle domáhat se u soudu ochrany veřejného subjektivního práva či nikoliv. Podáním ze dne 22. 8. 2014 upřesnila žalobkyně její dříve odeslaná podání, žádala, aby byly považovány za žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované. Uvedla, že potřebné roky pro přiznání starobního důchodu odpracovala při stejných odvodech jako jiní lidé, proto nejnižší výměr dávky by měl odpovídat životnímu minimu, které je více než 6.000 Kč měsíčně. Má vysokoškolské vzdělání, po vážném onkologickém onemocnění nedostane lehčí práci středoškolačky – referentky. Uvedla, že nejvýhodnějším obdobím pro její starobní důchod jsou roky 1988 až 1994. Od roku 2008 do roku 2010 pracovala jako živnostnice (fyzická osoba). Předmětem dlouholetého jednání s žalovanou byla nezdokladovaná období sociálního pojištění do roku přiznání starobního důchodu. Z obsahu jejich podání vyplynul nesouhlas s výší přiznané dávky důchodového pojištění. V dalších podáních doručených soudu dne 26. 11. 2014 a 2. 3. 2015 popsala opakovaně její sociální a rodinnou situaci, projevila zájem vrátit se zpět do České republiky, neboť její matka, o kterou se na Slovensku starala, zemřela. Žalovaná v písemném vyjádření ze dne 7. 11. 2014 se odvolala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podrobně a zcela srozumitelně vysvětlila i odůvodnila náležitosti výpočtu starobního důchodu a svého postupu. Kontrolou výpočtu bylo zjištěno, že dosud nebyla žalobkyni zhodnocena doba nemoci v ochranné lhůtě v období od 1. 10. 1977 do dne 4. 10. 1977, neboť podle evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 24. 4. 1978 byla jí zhodnocena pouze doba zaměstnání za období ode dne 1. 8. 1975 do 30. 9. 1977, kdy byla zaměstnána v n. p. MITOP se sídlem v Mimoni. Z listinných dokladů vyplynulo, že pracovní poměr jí skončil k datu 30. 9. 1977. Informace o pracovní neschopnosti v ochranné lhůtě nebyla uvedena. Dle potvrzení o délce zaměstnání a o zápočtu dob zaměstnání ze dne 5. 10. 1977 byla v pracovní neschopnosti v období ode dne 5. 1. 1977 do 7. 1. 1977, od 18. 5. 1977 do 19. 5. 1977 a od 30. 9. 1977 do 4. 10. 1977. Vzhledem k tomu, že žalovaná měla k dispozici pouze neověřené kopie tohoto potvrzení, nebylo možno provést nový výpočet starobního důchodu s dodatečně započtenou náhradní dobou pojištění za období ode dne 1. 10. 1977 do 4. 10. 1977. Bude-li žalobkyní předložen originál dokladu o náhradní době pojištění za uvedené období, bude proveden nový výpočet starobního důchodu. Dále sdělila, že o zápočtu dob pojištění týkající se doby studia na Slovenské technické univerzitě v Bratislavě, na univerzitě Matěja Bela v Banské Bystrici, dále dokladu o dohodě o vykonání práce u zaměstnavatele PTK – ECHO, s.r.o., Prešovská 39, Bratislava, v letech 1997 až 1998 a období samostatné výdělečné činnosti za rok 2008 až 2009 je příslušná rozhodnout Sociálná poisťovna – ústředí v Bratislavě, Slovenská republika, neboť se jedná o doby získané na území Slovenské republiky po dni 31. 12. 1992. Bude-li žalované předložen originál dokladu o náhradní době pojištění za období od 1. 10. 1977 do 4. 10. 1977, provede žalovaná nový výpočet starobního důchodu. Soud zjistil ze správního spisu, že žalobkyně podala žádost o přiznání českého starobního důchodu ode dne 5. 4. 2010, prostřednictvím Sociálnej poisťovny Bratislava dne 16. 6. 2010. Ve spise je založen tiskopis E205 „potvrzení týkající se historie pojištění v České republice“ vykazující doby pojištění v českém systému sociálního zabezpečení ode dne 1. 9. 1965 do 28. 7. 2002, rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2011, č. j. ……, kterým jí byl přiznán starobní důchod ode dne 5. 4. 2010 podle ust. § 29 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění ve znění účinném do dne 31. 12. 2010 (dále též „zdp“), a s přihlédnutím k čl. 6 a 52 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ve výši 3676 Kč měsíčně, od ledna r. 2011 ve výši 3799 Kč měsíčně. Rozhodnutím ze dne 14. 9. 2011 byl starobní důchod zvýšen na částku 3814 Kč měsíčně, ode dne 1. 1. 2011 na částku 3943 Kč měsíčně. Proti rozhodnutí podala žalobkyně námitky, rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012 byly námitky zamítnuty a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Další úprava výše starobního důchodu na částku 3.959 Kč měsíčně byla provedena rozhodnutím žalované ze dne 27. 2. 2013, č. j. …….. Vzhledem k tomu, že jí byl rozhodnutím Sociální pojišťovny ze dne 1. 3. 2013 č. j. ……. přiznán slovenský důchod, žalovaná při stanovení výše českého dílčího důchodu přihlédla k pobírání slovenského starobního důchodu v období ode dne 5. 11. 2008 do dne 4. 4. 2010, zhodnotila dobu v ochranné lhůtě v období ode dne 18. 5. 1979 do dne 1. 6. 1979 a ode dne 6. 6. 1979 do dne 22. 6. 1979 v rozsahu 32 dnů po rozvázání pracovního poměru, který ukončila u n. p. TOS Svitavy dne 16. 5. 1979. Žalobkyně získala celkem 10.504 dnů pojištění, z toho česká doba pojištění po dodatečných úpravách činila ke dni přiznání důchodu 8.569 dní a ve slovenském důchodovém pojištění dle evidence Sociální pojišťovny 1.935 dní. Proti citovanému rozhodnutí žalované podala žalobkyně námitky doručené žalované dne 3. 4. 2013, nesouhlasila s výší důchodu. Vyslovila přesvědčení, že důchod by měl činit částku nejméně 6.200 Kč. Poukázala na to, že od roku 2008 do roku 2010 pracovala jako živnostnice, měla zájem na základě daňového přiznání si zaplatit pojištění v ČR z důvodu zvýšení českého důchodu. Poukázala dále na to, že v ČR má odpracováno asi 9.051 dní, tj. 25 let bez 2,5 měsíce. Na jedno osvojené dítě by měla mít započítané dva až tři roky. Neodpracovala asi 4 roky a 9 měsíců. Ve slovenské republice má odpracován a evidován 1 rok na střední škole, poté byla nezaměstnaná 3.699 dní, tj. 10 roků, z toho by mělo být započítáno 5 let. Takže spolu s doplacením dvou roků pojištění na základě daňových přiznání by mohla v ČR získat 28 až 29 let a v SR 1 až 5 let, tj. celkem 34 až 35 let. Byla toho názoru, že na místo rozhodujících roků 1986 až 1991 by byly pro ni výhodnější roky 1988 až 1994, kdy měla dobré příjmy v Elitexu a i jako živnostnice na základě příležitostných smluv. Dále poukázala na nepříznivou situaci a zdravotní potíže po roce 1968 s následky zejména v oblasti zaměstnání. Žalovaná přezkoumala napadené rozhodnutí v plném rozsahu, rozhodnutím ze dne 19. 3. 2014, č. j. ……. napadené rozhodnutí v námitkovém řízení potvrdila. Právní názor Krajského soudu v Brně: Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobami oprávněnými (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.), jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68, § 70 s.ř.s.). Vzhledem ke splnění zákonných podmínek dle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. V souladu s ust. § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal zdejší soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházející jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.). Žaloba není důvodná. Z geneze projednávané věci vyplývá, že žalobkyně se narodila dne 5. 8. 1950, střídavě žila a pracovala v České republice i ve Slovenské republice. Na území Slovenské republiky znovu přesídlila v březnu roku 1995. Žádost o přiznání starobního důchodu dle českých právních předpisů podala prostřednictvím Sociální pojišťovny Bratislava dne 16. 6. 2010. Žalovaná opakovaně ve věci přiznání nároku a výše starobního důchodu z českého důchodového systému posoudila situaci způsobem, jak výše podrobně uvedeno. Úkolem soudu bylo posouzení, zda postup žalované v projednávané věci byl v souladu s platnými právními předpisy a zda napadené rozhodnutí žalované nebylo vydáno v rozporu se zákonem. Úvodem nutno sdělit, že oblast vztahů sociálního zabezpečení mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je upravena mezinárodní smlouvou o sociálním zabezpečení dne 29. 10. 1992 publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 228/1993 Sb. (dále též „Smlouva“). Podle článku 20 odst. 1 Smlouvy se doby zabezpečení získané před dnem rozdělení ČSFR považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské federativní republiky nebo naposledy před tímto dnem. Podle článku 20 odst. 2 citované Smlouvy platí, že pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele na území České a Slovenské federativní republiky považují se doby zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Dle článku 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění smlouvy publikovaného pod sdělením č. 117/2002 Sb. m. s. se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa, která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Není-li adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem – nemocnice, školy, příspěvkové organizace a další), postupuje se podle článku 20 odst. 2 Smlouvy. Vstupem České republiky do Evropské unie, tj. dnem 1. 5. 2004 nahrazuje Nařízení Rady č. 1408/71 mezinárodní smlouvy o sociálním zabezpečení, které Česká republika uzavřela se členskými státy Evropské unie. Smlouvy neztrácejí platnost, nejsou však aplikovány. Smlouvy se použijí pouze výjimečně, a to: a) na osoby, na které se nevztahuje Nařízení Rady č. 1408/71, b) v otázkách, které nařízení rady 1408/71 neupravuje, c) v případech smluv uvedených v Příloze III Nařízení Rady č. 1408/71. Článek 20 Smlouvy notifikovala do Přílohy III Nařízení Rady č. 1408/71 a tento článek se proto i po 1. 5. 2004 nadále aplikuje. Ode dne 1. 5. 2010 je uveden v Příloze II Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ke dni rozdělení ČSFR tj. k datu 31. 12. 1992 byla vedena u Okresní správy sociálního zabezpečení v Liberci jako osoba samostatně výdělečně činná s trvalým pobytem na území České republiky, považují se ve smyslu článku 20 Smlouvy doby zabezpečení získané před rozdělením ČSFR za doby zabezpečení České republiky. Z listinných podkladů bylo zjištěno, že žalobkyně nezískala na území České republiky 26 let pojištění potřebných pro získání nároku na starobní důchod, bylo pro získání potřebné doby pojištění přihlédnuto ke slovenským dobám pojištění. Z těchto důvodů byl jmenované přiznán tzv. „dílčí“ starobní důchod. Základní a procentní výměra důchodu byla stanovena v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané v České republice a ve Slovenské republice [čl. 52 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 883/2004]. Žalobkyni byl přiznán starobní důchod od slovenského nositele pojištění ode dne 5. 11. 2008, proto při stanovení výše důchodové dávky dle českých právních předpisů bylo dodatečně přihlédnuto i k pobírání slovenského starobního důchodu v období ode dne 5. 11. 2008 do dne 4. 4. 2010. Rovněž došlo ke zhodnocení doby v ochranné lhůtě v období ode dne 18. 5. 1979 do dne 1. 6. 1979 a ode dne 6. 6. 1979 do dne 22. 6. 1979 v rozsahu 32 dnů po rozvázání pracovního poměru, který ukončila u n. p. TOS Svitavy dne 16. 5. 1979. Žalovaná proto provedla nový výpočet starobního důchodu a k datu 5. 4. 2010 byla upravena výše dávky na částku 3.959 Kč měsíčně a dále na základě valorizačních opatření (vládní nařízení č. 281/2010 Sb., vyhláška MPSV č. 286/2011 Sb. a č. 324/2012 Sb.) byla stanovena výše dávky od ledna roku 2013 4.233 Kč měsíčně. Srovnáním minimální výše starobního důchodu stanovené podle českých právních předpisů bylo zjištěno, že toto je nižší než upravená výše starobního důchodu žalobkyně (k 1. 1. 2011 činila procentní výměra 770 Kč a základní výměra 2.230 Kč, k 1. 1. 2012 procentní výměra 770 Kč a základní výměra 2.270 Kč a k 1. 1. 2013 procentní výměra 770 Kč a základní výměra 2.330 Kč). K námitkám žalobkyně proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2013 týkající se dob pojištění se žalovaná zevrubně vyjádřila v odůvodnění žalovaného rozhodnutí, s jehož obsahem se soud plně ztotožňuje. S argumentací žalobkyně týkající se nízké výše důchodu se soud neztotožnil, poukázal na právní režim upravený v ust. § 28 a násl. zdp týkající se podmínek nároku na starobní důchod, tzn. režim vycházející ze zásady, že výše důchodu je závislá výhradně na délce doby pojištění a dosahovaných příjmech pojištěnce v rozhodném období pro jeho výpočet. S ohledem na zákonná hlediska nelze proto upravit výši důchodu jen z titulu nepříznivé sociální situace jeho příjemce a s přihlédnutím k jeho vzdělání, byť složitou životní situaci žalobkyně soud chápe. Z listinných podkladů evidujících v dávkovém spise nebyly shledány rozdíly ve vykázaných dobách a vyměřovacích základech, podklady pro výpočet dávky důchodového pojištění vycházel z evidenčních listů důchodového pojištění. Ke změně dokladů je třeba, aby žalobkyně prokázala na základě výplatních pásek či jiných dokladů, že příjmy a doby pracovní neschopnosti byly vykázány chybně. Bez takto zajištěného přímého důkazu nelze uvažovat eventuálně realizovat rekonstrukci evidenčních listů, které jsou vyhotoveny zaměstnavatelem a ověřeny příslušnou Okresní správou sociálního zabezpečení. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl soud k jednoznačnému závěru, že rozhodnutím žalované nedošlo k právnímu pochybení, proto dle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 5. února 2016 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová