22 Ad 34/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou v právní věci žalobce: Ing. P. L., zastoupen JUDr. Ludmilou Krátkou, advokátkou se sídlem Škrochova 3607/22, 615 00 Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2014, č. j. ……………….., takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 8. 2014, č. j. ……………… s e z r u š u j e a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

III. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů právní zástupkyně žalobce JUDr. Ludmily Krátké, advokátky se sídlem Škrochova 3607/22, 615 00 Brno se určuje částkou 2.600 Kč, která je splatná z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalované ze dne 19. 10. 2011, č. j. ………………. byla zamítnuta žádost žalobce o dorovnání starobního důchodu, neboť účastník řízení nesplňoval podmínky stanovené v ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zdp“) a s přihlédnutím k článku 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou publikované pod sdělením č. 228/1993 Sb. (dále též „Smlouva“). Účastník řízení učinil dne 3. 11. 2011 podání označené jako žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ) č. j. ………………….. ze dne 19. 10. 2011 u Městského soudu v Praze, které bylo dne 7. 12. 2011 postoupeno Krajskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 33 Ad 36/2011-17 ze dne 19. 12. 2011 posoudil podání podle obsahu jako námitky podle ust. § 88 odst. 1 zákona č. 582/2011 Sb. proti citovanému rozhodnutí, a proto rozhodl o odmítnutí tohoto podání pro nepříslušnost a postoupil jej k vyřízení ČSSZ. Námitky spolu s usnesením č. j. 33 Ad 36/2011-17 ze dne 19. 12. 2011 byly ČSSZ doručeny až dne 12. 1. 2012. ČSSZ shodně posoudila toto podání jako námitky podle § 88 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. a rozhodnutím ČSSZ, č. j. ………… ze dne 20. 1. 2012 zamítla námitky pro opožděnost. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 22 Ad 12/2012 bylo rozhodnutí ze dne 20. 1. 2012 zrušeno pro nesprávné právní posouzení. Soud vyslovil právní názor, že má být rozhodnuto tak, jako by námitky nebyly opožděné. Rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2014, č. j. ………….. byly námitky žalobce zamítnuty a rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2011 bylo potvrzeno. Žalobce podal žalobu proti napadenému rozhodnutí dne 1. 10. 2014, namítl, že podal žádost o „vyrovnávací príspevok k dávke v starobe (dorovnanie starobného dôchodku)“ ze dne 25. 7. 2011 a dále žádost „o povolenie kladného rozhodnutia vo veci dorovnania slovenského dôchodku, resp. o inú nápravu „došetrovania“ ze dne 16. 9. 2011. Ačkoliv prvně podanou žádost ze dne 25. 7. 2011 vzal zpět podáním ze dne 17. 10. 2011, přesto žalovaná ve věci rozhodla dne 19. 10. 2011. Citované rozhodnutí žalované považoval za dost všeobecné, a pokud by jím bylo míněno rozhodnutí i o druhé žádosti, pak nevyčerpalo obsah této žádosti a již z tohoto důvodu nemělo být schváleno jako souladné se zákonem. Dále namítl, že nedostává spravedlivý důchod přiznaný mu Sociální pojišťovnou a že evidenční list důchodového pojištění za práci v závodě Šverma, který byl doručen Sociální pojišťovně Bratislava, není v souladu s evidenčními materiály. Dále popsal administrativní postupy žalované a Sociální pojišťovny Bratislava při vzájemném dosílání materiálů. Zároveň vzhledem k jeho osobním majetkovým i výdělkovým poměrům požádal o ustanovení právního zástupce v předmětné věci. Usnesením zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2014, č. j. 22 Ad 34/2014-12 byl jmenovanému pro řízení o soudní přezkoumání rozhodnutí správního orgánu ustanovena právní zástupkyně JUDr. Ludmila Krátká, advokátka se sídlem Škrochova 3607/22, 615 00 Brno. Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 3. 11. 2014 se odvolal na judikaturu Ústavního soudu ČR, který svým nálezem založil českým občanům bydlícím v České republice nárok na důchod (dorovnání) ve výši rozdílu mezi důchodem, který by jim náležel podle českých právních předpisů a výši důchodů, který jim náleží od slovenského nositele pojištění. Soudní dvůr Evropské unie však označil svým rozhodnutím číslo C-399/09 ze dne 22. 6. 2011 tedy tím, na který se žalobce odvolává, toto pravidlo, vyplývající z nálezu Ústavního soudu, za diskriminační, čímž zmařil poskytování dorovnání nejen českým občanům, ale i občanům ostatních členských států Evropské unie. Poukázal dále na novou právní úpravu – ust. § 106a zákona č. 155/1995 Sb., dle kterého má nárok na dorovnávací příspěvek pojištěnec, kterému byl přiznán starobní důchod z českého pojištění, tj. český starobní důchod, a to za současného splnění dalších, v zákoně taxativně vyjmenovaných podmínek. Žalobce nesplňuje základní podmínku, a to přiznání důchodu z českého pojištění. Nárok na dorovnání mu proto nevznikl. Žalovaná odkázala na velmi podrobné zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedla, že není oprávněna hodnotit správní řízení ve slovenské pojišťovně. Z uvedených důvodů navrhla zamítnutí žaloby. V replice žalobce k vyjádření žalovaného podané dne 24. 11. 2014 právní zástupkyní žalobce i v replice k tomuto vyjádření podané přímo žalobcem dne 1. 12. 2014, že byť žalobní body nejsou přesně formulovány, je zřejmé, že napadeným rozhodnutím vytýká účastník řízení porušení zákazu diskriminace, porušení požadavku na řádnou zprávu a rozhodnutí z měsíce října 2011 vytýká i procesní pochybení spočívající v rozhodnutí o jiné než podané žádosti žalobce. Soudním dvorem vyslovený zákaz přímé i nepřímé diskriminace však je nutno považovat za nedělitelný a podle názoru žalobce je třeba jej vztáhnout i na posuzování žádosti, v případech, kdy nárok na starobní důchod vznikl před dnem 1. 5. 2004, o kterých však je rozhodováno po dni 1. 5. 2004. O takový případ se jedná v projednávané věci. Jinak řečeno ohledně důchodových nároků, které vznikly před dnem 1. 5. 2014, je nutno trvat na rovném zacházení pro občany EU bez rozdílu, a to i s přihlédnutím k článku 3 Ústavy ČR a článku 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud tedy právo na dorovnání bylo v případech, kdy nárok na starobní důchod vznikl před dnem 1. 5. 2004 přiznáno občanům České republiky, mělo by být právo na dorovnání rozdílu ve výši důchodu přiznáno i žadatelům, kteří jsou příslušní ke slovenské republice. Nelze přehlédnout, že do rozdělení ČSFR byla doba zabezpečení jednotná, jednotná byla i práva na povinnosti plynoucí z právních vztahů tohoto pojištění. Před účinností Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení byly i občané, kteří jsou dnes státními příslušníky SR pojištěnci, kteří do jednotného systému sociálního zabezpečení přispívali podle shodných pravidel jako nynější občané ČR. Situace, kdy v případě důchodového nároku, který vznikl před dnem 1. 5. 2004, bylo vyhověno žádosti o dorovnání ze systému českého důchodového pojištění jen pro občany ČR a nynější žádost o dorovnání podaná občanem SR, kterému nárok na starobní důchod vznikl před dnem 1. 5. 2004, je odmítnutá, je přímou diskriminací na základě státní příslušnosti i nepřímou diskriminací založenou na místě pobytu žadatele. Označeným postupem tak žalovaný porušil závazná ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004. Žalobce, kterému byl starobní důchod přiznán dne 10. 10. 1997 opakovaně poukazoval na skutečnost, že zařazení do druhé pracovní kategorie se marně dožadoval v systému sociálního zabezpečení SR. Slovenská pojišťovna je podle Smlouvy nositelem pojištění a je příslušná posuzovat dobu pojištění i zařazení do pracovní kategorie. O zařazení do druhé pracovní kategorie rozhodla Slovenská pojišťovna až v roce 2005 zpětně od roku 2002. Žalobce se domáhal poskytnutí podkladů potřebných pro uznání druhé kategorie i přímo u žalovaného. Žalovaný však v rozporu se zásadou řádné a předvídatelné zprávy žalobci včas neposkytl listiny, kterými by mohl prokázat u svého pojistitele svůj nárok na druhou pracovní kategorii, když tento byl nečinný a rovněž neučinil žádný krok směřující k vyřešení této věci. Musel si být vědom toho, že spolu s ubíhajícím časem se stává část dávek, na které by žalobce měl nárok z titulu druhé pracovní kategorie, těžko dobytnými. Žalovaný tak porušil i článek 4 a článek 26 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, když v článku 4 je stanovena zásada rovnosti při používání právních předpisů a v článku 26 Smlouvy je poskytnuta možnost odstranit vzniklou tvrdost jednáním obou pojišťoven. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci podal žalobce, jak sám uvádí v žalobě, dvě žádosti, prvostupňové rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2011, č. j. 370 823 769/428 je nepřezkoumatelné, neboť dostatečně neoznačilo žádost, o níž se rozhoduje. Lze jen hádat, bez potřebné jistoty, že se týká první z podaných žádostí, protože se nijak nevypořádalo s celým obsahem žádosti č. 2, která obsahovala oproti první žádosti i návrh na postup podle článku 26 Smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto pro žalobou vytýkané vady, jimiž trpí obě napadená rozhodnutí, navrhl žalobce zrušení rozhodnutí žalovaného dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. Z připojeného správního spisu soud zjistil, že je v něm evidovaná žádost žalobce ze dne 25. 7. 2011 označená jako „žiadost o vyrovnávací prispevok k dávke v starobe (dorovnanie starobného dôchodku) na základe rozhodnutia Súdného dvora Európskej únie z 22. 6. 2011 sp. zn. C-399/09“, dále podání žalobce ze dne 16. 9. 2011 označené jako „žiadost o povolenie kladného rozhodnutia vo veci dorovnania slovenského dôchodku, resp. o inú nápravu „došetrovania“, podání žalobce ze dne 17. 10. 2011, v němž sděluje žalované, že žádost ze dne 25. 7. 2011 bere zpět. Rozhodnutím ze dne 19. 10. 2011, č. j. 370 823 769/428 rozhodla žalovaná ve věci „žádosti o starobní důchod“ tak, že pro nesplnění podmínek ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zdp“) a s přihlédnutím k článku 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikované v České republice pod č. 228/1993 Sb. (dále jen „Smlouva“) se žádost zamítá. Žalobce učinil dne 3. 11. 2011 podání označené jako žaloba proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 19. 10. 2011, které adresoval k Městskému soudu v Praze, usnesením tohoto soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 4 Ad 82/2011-11 byla věc postoupena Krajskému soudu v Brně. Usnesením zdejšího soudu ze dne 19. 12. 2011, č. j. 33 Ad 36/2011-17 bylo podání ze dne 3. 11. 2011 odmítnuto a zároveň bylo postoupeno k vyřízení žalované. Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012, č. j. ……………… byly zamítnuty námitky pro opožděnost. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 22 Ad 12/2012 bylo rozhodnutí ze dne 20. 1. 2012 zrušeno pro nesprávné právní posouzení, v němž soud vyslovil právní názor, že má být rozhodnuto tak, jakoby námitky nebyly opožděné. Následně žalovaný rozhodl dne 8. 8. 2014, toto rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Právní názor Krajského soudu v Brně: Žaloba byla podána včas (ust. § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (ust. § 65 odst. 1 s.ř.s.) a jde o žalobu přípustnou (ust. § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Podle ust. § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších právních předpisů (dále též „s.ř.s.“), soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem: a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, b) protože skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mohl-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Jednou z nejzávažnějších vad, kterými může být (správní) rozhodnutí zatíženo, je nepřezkoumatelnost. Je zřejmé, že se bude jednat o vadu, která soudu brání přezkoumat rozhodnutí, resp. závěry, k nimž správní orgán v rozhodnutí dospěl. Jinými slovy nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, z něhož nelze zjistit, proč bylo rozhodnuto tak, jak bylo. Soudní řád správní rozlišuje dva typy nepřezkoumatelnosti – nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Je-li správní rozhodnutí zatíženo oběma typy nepřezkoumatelnosti, předchází nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost případné nesrozumitelnosti pro nedostatek jeho důvodu; jednoduše proto, že důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelného (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 3 As 51/2007, www.nssoud.cz). Z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládán ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76, www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela reagovat. Zdejší soud přisvědčil žalobci, že se žalovaná dopustila nezákonnosti tím, že rozhodla o jeho žádosti „o vyrovnavací prispevok k dávke v starobe (dorovnanie starobného dôchodku) na základě rozhodnutia Súdného dvora Európskej únie ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. C-399/09“ ze dne 25. 7. 2011, ačkoliv tuto žádost vzal zpět přípisem adresovaný žalované ze dne 17. 10. 2011. Nezvratným faktem tedy je, že žádost byla žalobcem výslovně vzata zpět, tzn., že odpadl předmět řízení a nebyly proto dány důvody, aby žalovaná o ní rozhodla. Jiná je otázka posouzení žádosti žalobce „o povolenie kladneho rozhodnutia vo veci dorovnania slovenskeho dôchodku, resp. o inú nápravu „došetrovania“ ze dne 16. 9. 2011“. Z hlediska soudního přezkumu však úvaha soudu o této záležitosti nebyla předmětem řízení. Byť obě žalobcovy žádosti nejsou zcela dostatečně specifikovány, přesto je třeba vycházet ze skutečnosti uváděné žalobcem v žalobě, že obě žádosti se týkaly vyrovnání rozdílu ve starobním důchodu. Rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2011, č. j. ………. je nepřezkoumatelné, neboť dostatečně neoznačilo žádost tudíž i předmět, o níž je rozhodováno. Lze pouze usuzovat, že se týká dříve podané žádosti, tj. ze dne 25. 7. 2011, neboť rozhodnutí se nevypořádalo s celým obsahem žádosti ze dne 16. 9. 2011, která na rozdíl od prvně podané žádosti obsahovala i návrh na postup podle článku 26 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení. Na základě shora nastoleného právního režimu soud uzavírá, že napadené rozhodnutí žalované trpí vytýkanými vadami, proto dle ust. § 76 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního jej zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem zdejšího soudu vyplývající z odůvodnění jeho rozhodnutí a v naznačeném směru odstraní vytýkané vady. (ust. § 78 odst. 4 a 5 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ustanovení odstavce 1 neplatí, mělo-li být právo přiznáno správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění (ust. § 60 odst. 2 s.ř.s.). Právní zástupkyně žalobce ustanovená usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2014, č. j. 22 Ad 34/2014-12 účtovala na nákladech řízení 2 úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastoupení včetně porady s klientem, písemné podání soudu ze dne 24. 11. 2014) dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., v platném znění, po 1.000 Kč a 2x režijní paušál dle ust. § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky po 300 Kč s tím, že právní zástupkyně není plátcem DPH. Celková výše odměny za zastupování a náhrada hotových výdajů činí 2.600 Kč, která bude právní zástupkyni proplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Brně dne 19. ledna 2017 JUDr. Eva Lukotková, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová